Nesnesitelná lehkost lenosti

Už v úvodu svého psaní tohoto blogu jsem nastínila, že s postupem času a věku jsem došla k závěru, že je třeba hýčkat si své líné já, zvláště v tomto uspěchaném světě.
Bohužel, přináší to i stinné stránky, jako neustálé vysvětlování a obhajování své vlastnosti, a v neposlední řadě i fakt, že když si někdo z Vašeho okolí naplánuje zevlování v jiný čas než vy, těžko se mu ubráníte, jelikož tato činnost je děsně nakažlivá. A co hůř - iniciátor zevlování má skoro vždy pravdu, protože je to to nejlepší, co můžete v danou chvíli udělat. Pokaždé si vzpomenu na Serváce ze Třech Veteránů, přemlouvajícího své kumpány k tomu, aby "se šli válet". Nedali si říct, stanuli na válečné pole a pravdu měl kdo? Servác se svým: "Kdybychom se raději bývali váleli..."!
Takovým Servácem se pro mě stal v sobotu Růžena. V pátek večer jsme poslouchali z terasy večerní produkci rockové kapely na náměstí. "Růžo, pojď tam.", prosila jsem, leč marně. "Ne, jsem unavený, dnes ne." "Ty suchare!", osočila jsem ho zklamaně.
Druhý den ráno jsem se probudila s jinou: "To je dobře, že jsme nikam nešli!", konejšila jsem se. Dnes nám udělali okna, tak půjdeme uklízet po řemeslnících." "No, to bysme mohli.", souhlasil Růža. Za měsíc se totiž stěhujeme z našeho útulného pidibytečku do o něco většího domu na druhém kraji města. Měsíc září se pro nás tedy stane realizačním měsícem našeho "Kulového blesku" (milovníkům filmu v uvozovkách nemusím vysvětlovat, ostatní prominou), kdy musíme stačit zrekonstruovat vnitřní prostory domu a zároveň dát "do pořádku" původní byt. Času tedy není nazbyt, obzvlášť vezmeme-li v potaz nastávající dobu vinobraní, kdy nejen příbytek, nýbrž i Honzův vinohrad volá. O tom, že jsme dosud oba zaměstnáni na plný úvazek, nemluvě. Ambice tedy máme veliké, času málo.
"Dneska začneme něco dělat.", rozhodl razantně Růža. "Taky se snad stihneme i vykoupat. Je vedro.", začal zvažovat jiné možnosti. "Ne! Stěhujeme se!", snažila jsem se (výjimečně) zastat funkci moudřejšího. Debatu nad programem sobotního dne přerušil tón Růženy služebního telefonu. Na druhé straně zněl pokyn k okamžité otočce do Ústí nad Labem. "Na oběd jsem zpátky. Pak se půjdeme vykoupat, protože je fakt vedro. Pracovat budeme v neděli. To už stoprocentně. Navíc musím i na vinici, to už nesnese odklad.", nastínil situaci Honza.
Souhlasila jsem tedy, vyprovodila milého ke dveřím a šla se slunit s notebookem na terasu. Zrovna jsem měla rozepsaný dnešní článek. Když v tom - zasnila jsem se. Jaké to bylo krásné, když mě kdysi podobně k zevlování přemlouval mladší brácha. To býval skutečný mistr lenosti. Už jako malí jsme se například naučili celkem obratně podávat si spadlé věcí chodidlem, to abychom se nemuseli příliš ohýbat. Ve školce vysvětlil učitelkám, že se nemůže obouvat sám, protože to za něj doma dělá maminka. A když jsme oba chodili na základní školu, přišla se mě jednoho dne zeptat jeho družinářka, jestli je pravda, že mu doma zavazuji tkaničky. Sám tak učinit prý odmítá, jelikož "to za něj doma dělá sestra." Mistrem pasivní rezistence se stal i v otázce úklidu. Tolik rozbitých a zcela nesmyslně umístěných předmětů rozhodlo o jeho další vynucené neúčasti na chodu domácnosti. Tu už po něm doma přirozeně nikdo nechtěl. Skříně s oblečením v našem dětském pokoji připomínaly skladiště technických textilií a podlaha pokoje mohylu, tvořenou ze všech hraček, chybějících v policích a úložných prostorech. Jediný fígl, platící na nás, znala Malá Eva. Oblečení občas vyházela ze skříní ven, hodila na něj cestovní tašku a začala nám spílat: "Jestli to okamžitě neuklidíte, pojedete k tátovi!" Ne vždy jsme tomu věřili, o čemž se přišla přesvědčit nakouknutím prázdného otvoru ve dveřích, kde kdysi bývalo sklo - než jsme ho při hře roztříštili badmintonovými raketami. Tento otvor pak Eva dlouhá léta používala k podobným výhružným nahlédnutím. Spíš ho ale používal náš kocour Václav, to když ho pudl Cyril s oblibou dohnal chodbou až ke dveřím našeho pokoje. Avšak namísto strnutí v bodě, odkud už není úniku, proskočil Vašek obratně oním otvorem po chybějícím skle, čímž Cyrila taktně porazil. Ten totiž na otvor ve dveřích nedosáhl. No, zpátky k tématu.
Oblečení jsme na první výzvu, samozřejmě, uklízet nezačali. Malá Eva se po hodině protáhla dírou ve dveřích, a po zjištění nulového pokroku přidala na kadenci hlasu a na stupni výhružek "Na, tady máte pětikorunu na vlak, sbalte si batoh a jděte!", strašila nás s Erbenovským nádechem. Drobné na podlaze nás trochu znejistily a většinou jsme pak oblečení i s drobnými uklidili.
Jak jsem tak snila o nedávných dobách dětství, usnula jsem i s rozepsaným blogem na klíně. Probudil mě až Honzův telefonát v půl druhé: "Prosím Tě, oběd to bude pozdní, zatím si něco dej a pak půjdeme do restaurace." To jsem si tak začala znovu snít o tom, co si asi dám, až Honza přijede. Koupím si pak i pišingr? Co se týká lenosti, tak ta mě minula především u schopnosti pořádně se najíst. "Tělo musí neustále spalovat", razí teorii Malá Eva. Říkám tomu "Evina výmluva želatinového dortu". Tak zní asi takhle: "Dám si tenhle dortík. Korpus je hodně nízký. Na něm je šlehačka, ta je lehká. Pak je to samé ovoce a ta želatina je přírodní, takže co? Nic mi to neudělá!" Kde se vzal, tu se vzal, ve dveřích stál Růža. "Tak šup, jdeme se najíst!", a vydali jsme se na lehké, dietní smažené nudle. "Abys neřekla, že jsme včera nikam nešli, pojedeme na Valník.", huhňal Růža s plnou pusou. "Co to?", podivovala jsem se. "To je rockovej festival, bude se Ti to líbit. Kuba už tam je od včerejška." Kuba je Honzův spolužák z vysoké školy. Pracuje jako hajný na šumavské Modravě a mám mírné podezření, že mu tam ta samota čas od času nesvědčí. Občas jí takzvaně ventiluje, jak jsme se utvrdili hned po příjezdu do slánského letního kina, kde se tento český Woodstock konal. Jinak se to asi nazvat nedá, jelikož tolik opilých, zkouřených či v bahně a na lavičkách ležících lidí už jsem dlouho pohromadě neviděla. Malinko mě překvapilo, že nemalá část publika kapel jakými jsou Visací zámek, Horkýže Slíže nebo Totální nasazení, byly malé děti, a to rozhodně ne všechny již školou povinné. "Minulý rok bylo lepší počasí, viď, mami?", povídala malá holčička mamince v kanadách a s řetězy okolo celého dekoltu, stojící ve frontě na klobásy, zapadlá po kolena v kaluži.
Kuba nás brzy našel, hned mě počastoval křtem z kelímku piva a začal mi vyprávět, jak nás má hrozně rád. Po malé chvíli si ustlal na jedné z laviček. Společnost mu dělali především lidé, u nichž jsem si nebyla jistá, zda jsou už v kómatu nebo na něj teprve aspirují. O Coca-cole jsem si užila celý večer až do brzkých ranních hodin, kdy jsme zcela promáčení deštěm s Růžou usoudili, že je čas odjet domů. Zakoupili jsme si ve stánku suchá trička s motivy valníku a hodili našeho polomrtvého kamaráda přes ramena. Přes jeho velké protesty jsme ho naložili do auta. Pánská část výpravy mi celou cestu ze Slaného na Mělník zamlžovala ze spaní okénka alkoholovými výpary, takže když mě zastavili policisté, abych jim dýchla do alkoholtesteru, málem je porazilo pět promile ve vzduchu.
Myslím, že nulu jsem nadýchala k jejich velkému překvapení.
Nicméně tak, jak jsem přežila poslední kapelu s názvem Tlustá Berta (a to se fakt nedalo), zdárně jsem tu opilou kocábku dovezla k nám do bytu, kde jsme se všichni šťastně a pospolu v neděli dopoledne probudili. Kuba byl dost udivený, kde že to vlastně je, ale když to zjistil, dojetím, jak jsme se o něj pěkně postarali, nás pozval na oběd.
Bohužel, ani po vydatném steaku, nebyl alkoholtester k jeho dechu přívětivý. Odvedli jsme ho z restaurace zpátky na náš gauč, aby byl alespoň k večeru schopný návratu na Šumavu. Jeho rytmické oddechování nás všechny znovu uspalo. Svorně jsme se probudili o čtvrté odpolední. Kuba pravdivě prohlásil: "No, to byl zase pro....anej víkend!" To tedy byl. A já mám krásně v pondělí večer dopsaný blog, započatý v sobotu dopoledne. Pak si ale vzpomenu na všechny ty milé lidi, co si i přes neznalost jeden druhého navzájem kupovali na Valníku piva a tvrdý alkohol, což mi dává jistou naději a viru v lidskost, jež nám v podobě našich kamarádů možná pomůže zrealizovat stěhování.
Že by ten Servác neměl vždycky pravdu?

Svět je krásný prasetoč, i když pořád nevím proč! :)

To bylo jednoho krásného dne, kdy jsem se jako obvykle dostala na místo, co jsem vůbec nepředpokládala. Jeden z nečekaných večírků mi zkřížil plány na další den, a tak jsem se ocitla na Jizerce, kde jsem uzřela tento "prasetoč". Omámená "silou starých vín" jsem se zamyslela a došel mi ten krásný paradox života - že ať se člověk otočí kolikrát chce okolo své osy, vždy zůstane stejným prasátkem, chovaným ve své duši, ať se snaží a točí sebevíc. Pokud bychom tento kolotoč roztočili jedním prasátkem na jakoukoliv stranu, a točil by se jak dlouho chtěl, po chvíli bychom se dívali do očí úplně stejnému prasátku jako v počátku.
Přeloženo do lidské řeči: snažte se své "prasečí" vlastnosti zamaskovat sebelépe, sami sobě stejně neutečete.
Mně například odmala spílali, abych nemluvila sprostě. Prý se to k holčičce nehodí. A já se vážně snažila. Poslouchala jsem stejně svědomitě, jako když mi bylo nařízeno "vždy se raději dvacetkrát rozhlédnout, než přejít přes silnici". Tento pokyn jsem nejraději realizovala v době zjištění, že mě Malá Eva (ano, začala jsem pro její přízvisko používat velké M na začátku, stalo se již oficiálním, zlidovělým pojmenováním) špehovat při cestě do školy.
Krátce po prvním čtvrtletí mého nástupu k povinné školní docházce, svolila matka k mé samostatnosti ohledně pěší logistiky do základní školy, vzdálené necelých osm set metrů od našeho panelového domu. Chystala jsem se zrovna ujistit o bezpečnosti situace na křižovatce a spatřila nečekaně hlavu Malé Evy, vyčuhující zpoza stromu nedaleko od vozovky. No jak chceš, špehoune, pomyslela jsem si a začala se dvacetkrát rozhlížet tam a zpět po úplně prázdné silnici. A na dalším přechodu opět. Dvacetkrát hlavou doprava a doleva. Jsem si téměř jistá špehovým pozdním příchodem do zaměstnání - pokud k němu ten den vůbec došlo. Vícekrát už jsem se odhalenou kontrarozvědkou nesetkala.
Malá Eva se brzy na to přeorientovala na špehování mého mladšího bratra a po jeho dostatečném vývoji, uznaném za potřebnou samostatnost, přešla plynule ke špehování sousedů na protějších balkonech. Nepřešlo jí to ani na vsi, kde s babičkou pozorují z terasy Horvátovi, kde je vzhledem k jejich etniku rovněž občas zajímavá "podívaná". Zkrátka ji její "prasátkový zlozvyk" neopouští, právě jak demonstruje prasetoč. Stejně je tomu i v situacích, kdy chce být v divadle "za dámu", ale v kabelce zahřívá rukou své oblíbené mandle v čokoládě, tak snadno rozmazatelné po celém obličeji. Dámou přirozeně přestává být po první přestávce, kdy se rozsvítí světla. Zvyk je zkrátka železnou košilí.
Já také nikdy nechtěla být tak vulgární v mluveném projevu, nicméně občas mě má přirozenost dostihne a ulevím si. To se po mě pak vždycky otáčejí maminky v kavárnách, dokonce si leckdy nějaká i opovržlivě odfrkne, jako tomu bylo minulý týden v kavárně na náměstí. "Vys...r se na ní!" povídá mi kamarádka. Vážně jsem nechtěla ji ani její děti nějak pohoršit, ale copak ta paní ví, že dotyčný, jež byl předmětem naší konverzace, opravdu nebyl "ko..ot"?
Navíc dost pochybuji o tom, zda její děti vyřčený výraz už dávno někde neslyšely.
Moje prostořekost má rovněž prapůvod už v předškolním věku. Mám k tomu dokonce důkazy. Sice pouze v technických možnostech dané doby, nicméně přesvědčivé. Už jako malá jsem na magnetofonové pásce s nadšením zpívala: "V zoologické zahradě, zahradě, ku...va blb, zahradě...," načež byla nahrávka přerušena. Nejspíš mi rodiče, zděšení původem mé slovní zásoby, něco vysvětlovali, načež nahrávka pokračuje mým zpěvem úvodní písně k seriálu Rychlá rota. Nepochybuji, že v předem jimi zcenzurované verzi.
"Cvrková, ty vypadáš jako princezna, ale když otevřeš pusu, je to jako starý dlaždič!" rozčiloval se nade mnou učitel tělesné výchovy, ještě na nižším stupni víceletého gymnázia. Prababička mi zase říkala, že jako jsem starý Vajtingr, a toho, jak známo, kromě ní nikdo neznal. Proto jsem raději přistoupila na verzi řemeslníka, živícího se pokládáním stavebního materiálu. Uznávám, že uhodit se do prstu gumovým kladivem - to k vulgaritě přímo vybízí. Pokud jsem se však nechovala jako "starý Vajtingr", dostala jsem "pišingr", což pro mě byla dlouhou dobu slušná motivace. Po smrti prababičky už sama sebe nemotivuji, nicméně mě motivuje celkem slušný zástup lidí. Bohužel je to však právě k té vulgaritě. A v tom ten začarovaný kruh tkví.
Můj bráška to měl v dětství přesně naopak. Vypadal jako panenka, a také se holčičím hláskem správně, a ba i spisovně, vyjadřoval. Ovšem jen do doby, než jsme za jeho postelí při úklidu nenašli zmuchlaný papírek, popsaný roztřesenou rukou, sotva znalou "prvňáčkovského" písma.
Moje sestra je strašná čubka. Říkám jí denně: "M...dej tučňáka do ucha, ty buzno...," stálo v rukopise. Pár let na to už mě začal mít rád, stejně jako před jeho ranou pubertou. Měl mě rád asi jako Němce. Především z Holandska se vrátil osvícený. Nadšeně nám vyprávěl, jak se v Holandsku všechny národy a menšiny přijímají bez výhrad, respektují jeden druhého a nedělají mezi sebou rozdíly. Takto zasvěceně nám vysvětloval společenské nálady v Nizozemí, dokud jsme autem nedojeli na mělnické náměstí, jako každou neděli obklopené německými turisty. "Vidíte je?! Ten hnusnej jazyk poznám na sto honů!" začal se rozčilovat můj humanitně osvícený bratr.
Prostě nikdy nebude mít rád Němce. To se moje babička dřív odnaučí "pokrajovat". Snad od mládí vlastní maličký nožíček, kterým si všechna sousta (ať se jedná o cokoliv) "pokrajuje". Nikdo tuto úchylku nechápeme, nicméně jí to ani nedokážeme odepřít. Co tedy myslíte, že jsme jí vezli na návštěvu do lázní? Nožíček. Třeboň je krásné město, ale když se "nepokrajuje", není tam k žití.
Pro dnešek mě omluvte - musím odehnat kocoura od sousedů. Ten mi zase pravidelně a hlavně neodnaučitelně rád čůrá na kuchyňskou linku. A to, jak říká náš rodinný kamarád, není "ku...va vůbec vzrušující"! Říká to tak dvacetkrát denně, a já doufám, že ještě dlouho bude! :)

Hlava není voda!

Vážení přátelé kvalitní prózy, bez mučení se přiznávám, že jsem zpět po celých dvaceti dnech. Ano, skoro tři týdny ani jedna kvalitní řádka. Jak pravil jakýsi moudrý klasik: "Kdo chce, hledá způsoby. Kdo nechce, hledá důvody.". Povím Vám tedy, proč jsem nemohla dříve! Těch důvodů bylo hned několik. Tak za prvé: Patřím k těm typům lidí, co buď v létě nadávají, že jsou z toho deště ospalí a otrávení a naopak, když je slunečno - že je vedro až k padnutí a nedá se v něm nic dělat. Za druhé: jelikož letos neplánuji žádnou delší než třídenní dovolenou, poslala jsem na odpočinek alespoň svou hlavu, v poslední dobou tolik přetěžovanou výrobou textů na psí kartáče a latexové hračky pro naše čtyřnohé miláčky. Oddávám se pasivní zábavě, kdy se nechám bavit letními kiny, zvláštními lidmi na koupalištích a programem Mělnického kulturního léta. To funguje na jedničku. Pokud počasí dovolí. A když nedovolí, zírám tak nějak "do nikam" a nadávám na to počasí. Jo a za třetí: v teplé dny vylézají z děr lidé, jež si sama pro sebe pojmenovávám jako "osvícence dnešních dnů" (čtěte s ironickým nádechem, prosím). Malá Eva jim jednoduše říká "energetičtí upíři". Vyznačují se domácí knihovnou plnou seberozvojových příruček, s nimiž se seznámili řekněme před půl rokem a nyní mají pocit, že znají recepty na: správné stravování, mezilidské vztahy, řešení problémů lidstva, světového míru a především tolik hledaného vnitřního klidu. Navštěvují především lidi, doposud žijící v alespoň částečné harmonii sama se sebou a během půl hodiny tyto "oběti" dokáží přesvědčit o naprostém opaku. Po jejich odchodu nevíte, jestli se máte smát, brečet, či si omlátit o hlavu Čtyři dohody, knihu v níž s tito mágové podtrhávají (ano, také jste to četli, dokonce se Vám to moc líbilo, ale doteď jste zřejmě vůbec nepochopili, co všechno jste v té knize ještě nepochopili).
Dalším znakem těchto živočišných druhů je zájem navštěvovat gastronomické akce, na něž se jdou "jen tak náhodou" podívat a jako by nic se Vám vysmát, čím se to vlastně stravujete, načež odejdou domů s dobrým pocitem z Vaší rozpačitosti.
Věřím, že se tito lidé s nadcházejícím podzimem zase vytratí do svých šedých kanceláří, protože fakt, že se s nimi setkávám především v létě, připisuji tezi, že v létě si vybírají nashromážděnou dovolenou, vzniklou kumulací jejich mimosezónního workoholismu, prohlubujícího jejich frustraci.
"Mami, jak si můžeš takhle brát ostatní lidi!", vyčítala jsem vždy Malé Evě. No a teď, na prahu třicítky, si procházím tím samým údivem nad tím, kam "Matka příroda chodí na ty nápady.." nebo jak by řekl strýc Václav: "Jaké zvláštní druhy kurek tu mezi námi jsou.". Že ubírají energii, to je tedy fakt.
Už nějakou dobu si pokládám otázku, jak můžu opakovat všechny chyby své matky, proti nimž jsem se (především v pubertě) rozhodla bojovat. Odpověď mi zcela nečekaně dala malá holčička, míjející nás při sestupu z hradu Houska před několika týdny. "Podívej, tati! Ty paní mají stejné hlavy!"
Tak takhle to tedy je. Ne krev, ale hlava není voda!
Celkem mě šokuje, jak moc se s vzrůstajícím věkem v některých situacích podobám Malé Evě.
A čím víc se tomu bráním, tím víc se nacházím v situacích, připomínajících náturu mé maminky.
Tak například jsem se vždycky divila tomu, jak se může dohadovat "s idioty, jejichž největší radostí ze života, je vytočit co nejvíce lidí v co nejkratším čase.".
Zhruba před třemi týdny, kdy jsem se ještě cítila plná elánu a nápadů (a cítím, že ta doba opět přichází), jsme se s mamkou a kamarádkou Zuzkou rozhodly vyrazit na takzvaný "holčičí víkend" po krásách historických měst, jako jsou Kutná Hora, Kolín a lázeňské Poděbrady. Odjezd byl stanoven na sobotní dopoledne, přičemž ráno ještě "okoukneme" farmářské trhy a výstavu v nedaleké galerii Ve věži. Zuzka vyrazila na kávu a my s mamkou do galerie. "Holky, dávám Vám půl hoďky!", rozhodla Zuzka. My souhlasily. Jednalo se o výstavu mladé autorky, znázorňující její různé fantazijní výjevy. Když jsme se z horního patra věže blížily ke konci spodního patra, všimla si Malá Eva obrázku, na němž byl vyobrazen tvor neznámého původu. Na jeho ocase se vezli dost dobře rozeznatelní Miloš Zeman, Jiří Ovčáček a Andrej Babiš. Mamka si okamžitě vytáhla telefon a tento kousek si na památku vyfotila, prý jí mluví z duše. U stolečku, nedaleko pověšeného obrazu, seděli muž a žena ve středních letech, popíjejíc kávu. "Moc pěkný obrázek, že paní!", chtěl navázat konverzaci přísedící muž s mou mamkou, která se zrovna chystala po příkrých schůdcích opustit galerii směrem do přízemí. "To ano.", odpověděla mu mamka a sešla níže. "Jenom nevím, proč na tom ocasu sedí pan Babiš!". V momentu Malá Eva změnila plán a z nižšího schůdku se druhou nohou přesunula na vyšší. Vykoukla do patra zakloněnou hlavou na pána a povídá: "Vážený pane, pro mě jsou všichni vyobrazení stejná svoloč!" "A četla jste toto?!", vytasil se na ní pán provokativně s knihou O čem zrovna sním, když... no, neříkejte, že Vám jí zadarmo v metru nikdo nepodstrčil! :D
"Pane, my máme doma knížku Žlutý baron, tu si přečtěte!" Hádka nabírala na obrátkách, trvala tak deset minut. Ve chvíli, kdy mamka na pána křičela: "Já Vám kašlu na vysokorychlostní internet, já chci žít ve svobodě!", objevila se na scéně Zuzka, ukazující na hodinky. "Holky, no tak! Jedeme!", rozsekla roztržku. "No viděly jste to?!", rozčilovala se mamka ještě v autě.
Myslím, že to ani jednu stranu neobohatilo, stejně tak jako mě neobohacují hádky s politickými oponenty v hospodách, v kamarádských kruzích, na internetových diskuzích. Ale prostě musím! Zkrátka jako musela mamka, které se zatmělo rudě před očima v galerii.
Zuzka, chtíc nabourat atmosféru nějakým neutrálním tématem, mi povídá: "Péťo, ty nemáš podprsenku?!" "Ne.", odpověděla jsem jí pyšně. "Ale víš, že jsou Ti hrozně vidět prsa?", vykulila na mě oči Zůza. "To je možné, ale mně je to takhle pohodlnější.", odvětila jsem. Odzbrojila jsem Zuzky námitky stejně tak, jako mě stejným odzbrojením častovala mamka v dobách, kdy jsem jí coby školačka nadávala, jestli by nemohla začít nosit podprsenku jako ostatní maminky.
Rovněž jsem jí spílala, jak je možné, že ostatní maminky čtou Cosmopolitan a ona jen ty úchylné detektivky, smrdící krví na sto honů. V tomto jsem jí nezkopírovala, jen mírně předčila. Má sbírka knih od Stephena Kinga by vydala na samostatnou knihovnu. Občas se mezi ní objeví něco o kočkách nebo koncentračních táborech. Těmito tištěnými tématy mě Malá Eva obdarovává každé Vánoce, prý proto, abych neupadla do stereotypu rukopisu jednoho autora. Do zmíněného koloritu monotypu jsem upadla po skončení povinné školní docházky, kdy ztratila o mé četbě přehled tím, že mi přestala předplácet "Malého čtenáře" a sama tituly vybírat. O Vánoce se ale vždy vyřádí, to se jí musí nechat. Kniha o prvním věznění Václava Havla byla minulé svátky tou nejmírnější formou teroru, který je podle ní potřeba číst. Asi stárne.
Některé zvyky, rozčilující mě dříve na Malé Evě, nebyly vždy jen intelektuálního charakteru, ale i čistě pudového. Snad nejvíce mě iritovalo její pozorování ostatních lidí na plážích u vody, ať už se jednalo o moře či jakýkoliv jiný vodní tok. "Podívej Čuky, tyhle sleduji už od úterý. Ten jejich otec je hrozný despota. Vždycky jim vybere, co si kdo vezme k jídlu. Idiot." Nebo: "Čuky, tamté paní říkám Paní Prasátková, protože se opaluje hrozně dorůžova.". Pokaždé jsem se na ní jen opovržlivě podívala a otočila se k ní na protest zády.
"Mami, ta paní, co plave naproti nám, vypadá jako Bába Tutovka!" "A jo!", pokynula mi mamka s radostí v očích, že jsem přeci jen po letech přistoupila na její hru: Sleduj lidi u bazénu. Tuto hroznou skutečnost jsem zjistila zrovna včera, když jsme spolu seděly na terase restaurace koupaliště ve Mšeně, kde jsme se obě marně snažily schovat svou totožnou celulitidu na břiše. Mimochodem, před deseti lety jsem sama sobě přísahala, že na rozdíl od mé matky budu chodit pravidelně cvičit a toto poznávací znamení našeho rodu, se mi stoprocentně vyhne. Stejně tak jsem přísahala na zdravý rozum, rozhlížejíc se po toaletě mé mamky, obložené všemi druhy barevného toaletního papíru. Zřejmě se už všechny nevešly do koupelnové skříně. Tuto "toaleťákovou úchylku" jsem začala zčistajasna chápat začátkem letošního roku, kdy do Rossmanu dorazila nová edice toaletního papíru s tučňáky a zároveň vyprodávali tu podzimní - s liškami. Mamka mi při zjištění, že tyto skvosty na své toaletě ukrývám nevmetla, že jsem se jí opět vyrovnala, jen mě diskrétně požádala o radu, kde že se dají tyto exponáty sehnat.
Je tu ovšem stále spousta mamčiných zvyků, nad kterými mi zůstává rozum stát, jako je naplňování vystavených hrníčků různými předměty - od gumiček až po vybité baterky či neustálé doplňování ledničky, aniž by se předchozí potraviny snědly, tudíž její lednička připomíná něco jako polní kuchyni před explozí. Pokud však vyjdete z mamky bytu do horního patra a navštívíte mou babičku, zjistíte, že je to rovněž rodový zvyk. Babička kromě hrníčků naplňuje roztodivnými předměty i různé košíčky a kromě ledničky, nacpává dokonce mrazák vším, co zamrazit lze. Dokonce do takové fáze, že jednotlivé šuplíky se nedají leckdy ani otevřít. Je to tedy zřejmě jen otázka věku, než se rodové degradace ozvou i u mých dveří. Jak si od toho pomůžu, nevím. Nejspíš půjdu hned zítra do knihovny a nakoupím tam něco od Osha, Pátou dohodu a Tajemství a začnu se sebezdokonalováním.
Nejprve začnu podtrháváním pasáží v těch v knihách, načež přejdu k  poučování druhých o emoční labilitě a plynule skončím u kritiky všeho, co si strčí do úst.
Ovšem mnohem pravděpodobnější verzí mého vývoje bude to, že si ty knihy sice koupím, ale časem před ně postavím hrníčky a začnu je plnit papírky od bonbonů a korky z vína. Mrazák si naplním až po okraj a pustím si detektivku. A bude mi fajn. Jako malé Evě. "A víš co, Čuky?!", povídá mi Malá Eva po cestě z koupaliště. "Udělaly se Ti dvě pihy na bradě, jako mně!". Tak už mi to začalo.

Tento způsob léta zdá se mi poněkud romantickým. Jak hovado!

Matně si vzpomínám, jak jsem před pár lety četla rozhovor se zpěvákem jakési rockové kapely. Na otázku, kam se ten rok chystá na dovolenou odpověděl, že ještě přesně neví, nicméně to má být dozajista s jeho ženou a tudíž očekává "romantiku jak hovado!".

Jeho slova se mi vybavila ve chvíli rozhodnutí, zakoupit za peníze svého zaměstnavatele romantický pobyt pro dva v hotýlku lokalizovaném do brdských lesů. Ve chvíli poznání, že se mi nabízí takovýto benefit, měla jsem za tu sumu v představách osamocený týden někde v Bílých Karpatech, jen já, bílá oblaka a můj sněhobílý pes Knut. Možná proto, abych se alespoň na chvíli vcítila do mysli rasistů, navštěvujících v poslední době můj facebookový profil a odpustila jim...

Osud tomu však chtěl jinak. Byla jsem, jako obvykle, hubatá na Růženu a trýznilo mě svědomí. Vezmu ho na dovolenou. Za prvé - aby mi odpustil, za druhé - abych se podívala jinam než na Šumavu, kam by mě zcela jistě (jako loni) vyvezl. Čukyina volba padla na Brdskou vrchovinu, kde to díky bydlišti svého vlastního děda rovněž znám. Plán byl ovšem strategický. Děda, za jiných okolností překypující elánem, mládím a zdravím, byl zrovna po složité operaci a byl by nerad, abychom ho navštěvovali pod záminkou kontroly zdraví. Pokud ho ale navštívíme pod záminkou náhodné rekreace v místě jeho bydliště, bude to jistě nenápadné. Cha! 

S nedočkavostí jsem si vyčkala na den, v němž můj Růža oslavoval třicetileté výročí svého narození a předala mu krásně vytištěný voucher, slibující "Romantický víkend pro dva v hotelu Ermi. (Jedná se o zcela neskrytou reklamu, kdybyste nevěděli.)

"Chmmmmm. Děkuji.", projevil Honza hodně skrytou radost z daru. Vjel do mě pocit beznaděje, zklamání a chuti na sebevraždu zároveň. Než však zabít sebe, rozhodla jsem se raději pro demonstrativní likvidaci voucheru. Nůžkami. "Co to děláš, proboha?!", křikl na mě Růža, trhajíc mi nůžky z ruky. To mě uklidnilo. Zřejmě na dovolenou jet chce. Voucher jsem znovu vytiskla, tentokrát však na černobílé tiskárně a pro jistotu ho už nelaminovala. Jedny puzzle nám doma stačily a ví Bůh, na kolik edic by do odjezdu ještě vydaly.

Přiblížil se "den D" a my se vydali na cestu. Růžena připravil svůj služební vůz. Ten soukromý jsme totiž pod nánosem bahna nenašli. Jelikož tím pracovním jezdí krátce, skýtal jeho interiér ještě nevídaný komfort. Pohodlně jsem se usadila, opřela si ruku o opěradlo a poklepávala na něj rukou do rytmu rádia. Jako blesk z čistého nebe se mi vybavila stresující příhoda: Bude tomu tak sedmnáct let, co jsme se s malou Evou vypravily dálkovým autobusem za dědou do Brna, kde tehdy sloužil u vojenské posádky. Sedadla byla pohodlná, čalouněná béžovým manšestrem. Zabořila jsem se do svého místa v uličce, ruce opřela o manšestrová opěradla a jelikož mi ten materiál byl příjemný, jezdila jsem po jeho drážkách rukama sem a tam. Až do chvíle, než se jedno z opěradel pohnulo a zmizelo. Po otočení jsem s hrůzou zjistila, že opěradlo v uličce nebylo opěradlem, nýbrž kolenem muže sedícího za mnou, oblečeného do kalhot stejné látky, jakou byla potažená sedadla. Polila mě dosud nepoznaná hrůza. Z pocitu, co si o mě ten muž myslí (s tak vilným jedenáctiletým děvčetem se určitě ještě nesetkal) a z rizika, že mi vynadá za nevědomé jednání, hraničící se sexuálním harašením. Nestala se, naštěstí, ani jedna z variant. Ta jízda po D1, však byla jednou z nejdelších v mém dosavadním životě.  Než jsem se z děsivé vzpomínky vzpamatovala, byli jsme na úrovni Berouna.

Po příjezdu do Jinců, městysu známého především aférou s protiraketovým radarem, jsme nejprve navštívili dědu. Ten s radostí začal, jak je jeho dobrým zvykem, diskutovat s Honzou na jejich dobře známá a oblíbená témata: lesnictví, lovectví, sadařství a nadávání na "samozvané ochránce přírody". Když mým dvěma osudovým mužům mnou přidělený konverzační čas vypršel, vyzvala jsem Růžu k přesunu na hotel.

Hotel je to opravdu krásný. Bývalé, zrekonstruované plicní sanatorium s vlastním wellness centrem, venkovním bazénem, krásnou a útulnou restaurací a milým personálem. Vše se zdálo bezchybné až do chvíle, než jsem v recepci spatřila fotku Miloše Zemana a Jiřího Ovčáčka, usmívajících se na terase restaurace, v níž jsme měli mít po dva večery servírovanou romantickou večeři. Odvrátila jsem hlavu na stranu a spatřila usmívajícího se Jiřího Bartošku. Ulevilo se mi a s radostí jsem se nechala portýrem Růžou zavést do pokoje, korespondujícího s číslem pokoje na klíči, které po mém strnutí na recepci raději sám převzal. Dveře do prostorného pokoje se otevřely a my spatřili romantickou výzdobu naší postele. Dvě holubice z bílých ručníků, dotýkající se zobáčky jedna druhé, zasypané umělohmotnými okvětními lístky, vinoucími se z postele až na zem. "No, to tu s tím nadělali pěkný bordel...", zazdil Růžena můj údiv. Následovala hodina strávená v solné jeskyni, rovněž zahrnutá do procedur našeho předplaceného pobytu. Honza v ní okamžitě usnul, a tak zvuk umělého vodopádu a reprodukovaného ptačího zpěvu přehlušovalo jeho hlasité chrápání. Následovala romantická večeře.

Coby pozornost podniku jsme dostali aperitiv. "Myslíš, že by mi tohle namíchali do půllitru?", zeptal se mě zcela vážně můj jinak sofistikovaný přítel. Pojala jsem podezření, že v něm ta samota brdských vrchů evokovala jeho oblíbené pobyty v hájovně na Modravě, kde v přítomnosti svých spolužáků z lesnické fakulty, zcela odhazuje zábrany slušného chování. Po mém vysvětlení, že by bylo určitě bezpečnější, dát si po jinak výtečné večeři raději sklenku vína, souhlasil a musím říci, že i přes mé počáteční rozpaky, jsme si první večer krásně užili.

Následující ráno nás v osm hodin, dle domluvy, vzbudil hotelový telefon, připravující nás na romantickou snídani, naservírovanou přímo do postele. Snídaňové stolky se prohýbaly pod tíhou pokrmů a nápojů, jež jsme jako správní Češi odmítali nechat vyhodit. Snědli jsme vše do posledního sousta. Tedy až na dva balené džemy, které jsme si jako symbol vlastenectví strčili do kufru. Po tak vydatné snídani jsme leželi dvě hodiny na posteli jako postřelená zvěř, o níž předchozí den můj milý s mým dědem hovořili. Zbyl tu tedy dvouhodinový prostor pro diskuzi, kam se vydáme na výlet. Jelikož mi to ráno na facebooku výjimečně místo nacistů vyhrožovali  komunisté, chtěla jsem se vypravit do Příbrami, navštívit tam Muzeum obětí komunistického režimu. Byla jsem zvědavá, do čeho jdu. Přes sociální síť mi bylo sděleno, že mě přívrženci této politické strany údajně sledují, a až se znovu dostanou k moci, zatočí se všemi jejich odpůrci, stejně jako v roce 1948. Honza mi vytkl mou paranoiu a znovu zdůraznil jeho výhodu, coby menšinového nevlastníka podobných "kravin jako je fejsbuk, kde každý může házet ramena jak se mu zlíbí, aniž by z toho cokoliv podstatného plynulo". Tvrdohlavě si stál za svým záměrem navštívit Muzeum hornictví. Náš spor vyřešil až příjezd do Příbrami, města dodržujícího státní svátek, platící stejně jak pro prodavačky, tak i pro pracovníky turistického informačního centra. Davy lidí se srocovaly pouze jedním směrem, a to na Vám už dobře známou Svatou horu, kam jezdíme s malou Evou uspokojovat své choutky po návštěvách obchodů se "svatými suvenýry". Honza, ač odpůrce chození do strmých kopců a návštěv sakrálních památek musel uznat, že pokud nechce strávit den u hotelového bazénu, nemá na vybranou. Po vystoupání ke kostelu Nanebevzetí Pany Marie konstatoval, že "už určitě musíme být na místě, jelikož dobře poznává ten kostelní smrad". Zamířili jsme směrem k ceduli slibující občerstvení. Nabídka na místě byla velice lákavá. Ten den nabízeli: "křestní svíčky, křestní roušky a čokoládu originál". "Tak ono nestačí, že zrestituovali miliardy. Oni si z lidí ještě budou dělat pr...el!", vydýchával své rozhořčení Růžena, shánějící se po pitné vodě. Když jsme se probrali alejí stánků, nabízející různé komponenty pro všechny katolické rituály v roce, konečně jsme objevili místo pro osvěžení. Po uhašení žízně v tamním "svatém bufetu", kde jsem si na Růženě z nostalgie vyprosila zmrzlinu tutti frutti a následně konstatovala, že ne všechny vzpomínky z dětství se zakládaly na racionálním rozumu, přišla řeč na realizaci oběda. Po sestoupení z hory všech příbramských svatých, jsme museli vzdát hold jediné otevřené restauraci ve městě, a to přirozeně čínské. Smažené nudle, námi ve velké míře konzumované i doma, zahřály u srdce více než krucifix, i přes zklamání z absence krajových specialit. V tom se jako z čistého nebe vynořilo otevřené muzeum. Muzeum vojenského újezdu Brdy, spojené s muzeem plazů a obojživelníků, okořeněné třešničkou na dortu - muzeem lišajů, dle paní průvodkyně - ojedinělou světovou sbírkou. Musím říci, že jsme během dvou hodin čistého času shlédli nespočet zajímavých exponátů. Asi nejvíc se mi do paměti a srdce vryl neopomenutelný artefakt - "kámen, k němuž se v roce 2008 připoutali protiradaroví aktivisté". 

Po návratu na hotel nás čekala objednaná vířivka. Měla asi padesát stupňů a každých pět minut jsme z ní museli vylézt, abychom se nadýchali čerstvého vzduchu. Vybavila se mi slova mého spolužáka, zvaného Ozzáka, tvrdícího, že "do vířivky chodí dělat to, co tam chodí dělat ostatní". V tomto případě museli hoteloví hosté vytvářet jeden velký, lidský vývar.

I přes malé peripetie byl pobyt velice vydařený a zanechal v nás nepochybně hluboké dojmy. Jak se chýlil ke svému konci, rozhodli jsme se při zpáteční cestě ještě jednou navštívit mého děda, velebného to kmeta. "Tak mládeži, už na Vás čekám, jedeme na Točník!", vítal nás ve dveřích. "Snad jste si nemysleli, že se tu ukážete jednou za sto let a ani jednou mě nevyvezete na výlet!" Coby bývalému podplukovníkovi, jsme neměli sílu ani chuť jeho dikci odporovat. Každou chvíli jsme museli zastavit auto, aby mohl děda vystoupit a ukázat nám další část vojenského úvozu. Dojeli jsme na parkoviště pod kopcem, na němž se tyčil hrad Točník. "Tak, a teď půjdeme pěkně pomalu, žádné honění se, jsem po operaci!" Běželi jsme za dědou do kopce i z kopce. Jak říkal Honza: "Utíkej, dožeň rychle dědečka, když je chudák po operaci!", zajíkajíc se a lapajíc po dechu.

Paní pokladní dědu chválila, laškovala s ním, že neví, jestli mu má uznat seniorské vstupné, načež jí neustále skákal do výkladu a celou prohlídku s ní flirtoval. Když jsme toho osamělého, nemohoucího důchodce vysadili doma, sdělil nám, že teď půjde na kolo - zřejmě zajede na pivo za kamarády. Prý se máme ozvat, jak jsme dojeli. Na to jsme samozřejmě zapomněli, jelikož jsme po příjezdu domů ihned usnuli. Nejspíš z té romantiky.

Abych si všechny ty zážitky pro dnešní článek vybavila, rozhodla jsem se jeho přípravu podpořit krátkou meditací v trávě na břehu své oblíbené zátoky u Mělníka. Jak jsem se tak krásně zaposlouchala do tekoucích splašků z nedalekého cukrovaru a bzučení much, okusujících tlející rybu, došlo mi, že mě tlačí puchýř z nových bot a bolí kousance od komárů, a že je čas jít domů a začít psát. Po cestě jsem se ještě stavila na nedaleké benzínové pumpě a v mžiku jsem zpocená, u hlavní silnice na lavičce, okusovala mandlové Magnum. Došlo mi, jaký krásný a romantický život to vlastně žiji. Toto léto, roku 2017, především. 

Chvilka poezie - Chléb o čtyřech kůrkách

Chléb o čtyřech kůrkách

Stát se řídí jako firma,...
tak na konci měsíce,
provedla jsem v rámci účta,
inventuru lednice.

Výsledovka neseděla,
sorry jako - bude líp.
Ještě máme na mrazáku
zbytky nakrouhaných říp.

On chce toasty, zlostník jeden!
Nutno zajít do krámu.
Jen se vyhni, lásko moje,
Andrejově salámu.

Babišovy dobroty,
lišáckým jsou zbožím,
i přes ceny lákavé,
nákupu se zdržím.

Jako by to nestačilo,
že mám zrána depku,
když mi teče z nosu, očí,
pro všechnu tu řepku.

Tatra, Olma, Kostelec
- dobře si to pamatuj!
Ještě pusu na čelo
a do Žabky upaluj.

Klíče padly do dveří
a Ty vcházíš s úsměvem,
jak jsi dobře pořídil,
zachránil nás před hladem.

Když poslední artikl,
vytáhl jsi ze síťovky,
po dechu jsem zalapala,
pak zapadla do pohovky.

Za tuhletu zradu, Honzo,
více už Tě neznám!
Co na tom, žes volil dobře,
teď jsi koupil Penam!

Ne, nejde jen o toasťák
od pekaře Bureše.
Že nedali na výběr?
Hoď to radši do koše!

Odteď patříš k sortě lidí,
co pro svoje mlsné huby,
za absence soudnosti,
táhnou zemi do záhuby...

Měla jsem to dávno tušit,
utápím teď žal svůj v lihu,
moje srdce patří muži,
jež se chytnul na koblihu.

Až Ty se mě jednou zeptáš,
stanu-li se tvojí ženou,
pro to dnešní "Penam faux pas",
budu dělat uraženou...

Z CD pustím Ríšu Krajča,
místo ANO řeknu NE!
Otočím se na podpatku
a pak, zrádče, ADIEU!

foto: zdroj penam.cz

Ztracená ve světe otázek

"To máš tak: S chlapem dobře, ale bez chlapa taky dobře. S chlapem špatně, ale bez chlapa taky špatně." "No, to máš tedy recht!"
Svědkem tohoto rozhovoru jsem byla poměrně nedávno. Týkal se dvou starších dam, sedících v kavárně u protějšího stolu. O životě už evidentně věděly své, nicméně se zaobíraly stále stejnými tématy, jako moje vrstevnice. Zkrátka v tom neměly úplně jasno.
Když jsem vybírala téma pro svůj další článek, pohroužila jsem se retrospektivně do vzpomínek. Místo vtipných scénářů, mi však naskakovaly samé nezpracované otázky, krčící se kdesi v mém podvědomí. A jelikož mou kůru mozkovou tlačily jako puchýř v botě, začala jsem na ně hledat odpovědi. Marně. Téma tedy nepřišlo, zato otázky se množily. Řekla jsem si: "Dobře, pustím je na světlo blogu. Třeba se poté ztratí ve světě nevědomí a časem na ně získám odpověď."
Tady je tedy část z nich:

1) Kdo to byl starý Vajtingr?
  
 "Počkej, na Tebe přijde starý Vajtingr!" strašila mě často má prababička. Kdo to byl, ten starý Vajtingr, mi nikdy nesdělila. Protože mě ten muž dosud nenavštívil, a prababička je, bohužel, od roku 2000 vpánu, už se to asi zřejmě nedozvím. Jsem si ale jistá, že panem Vajtingrem budu jednoho dne strašit i já své děti.

2) Proč se dětem říká: "Já ti jednu fláknu, abys mělo proč!" ?
   
To zná určitě téměř každý z dětství. Ráda bych se potkala s lidským tvorem, na kterého mělo toto varování pozitivní efekt. Pokud se navíc setkám s takovým jedincem, schopným mi vysvětlit smysl tohoto tvrzení, navrhnu ho na kandidáta Nobelovy ceny za mír.

3) Proč se vlastně žehlí utěrky, kapesníky, povlečení a ponožky?
   
Ženy, co ve svém okolí potkávám, si často stěžují na nedostatek času pro sebe. Proč ale několikrát týdně perou a následně ŽEHLÍ textilie, určené k okamžitému zmuchlání? Já jsem extrémní případ, co nežehlí vůbec nic. Svaluji to na ničení tkanin přepalováním. Přiznávám, pomačkaná trička mého přítele a mé nakrabacené sukně nevypadají vždy jako podle Gutha Jarkovského. Ale proč bych měla žehlit tkaninu, kterou následně budu vytírat mokré hrnce, utírat si do nich nos, lehat si do nich či je sunout do uzavřených bot? Svět se musel zbláznit, když toto dopustil!

4) Kdo má větší právo na záchodové prkýnko?
  
 "Rovnost mužů a žen! Stop patriarchátu!" čtu dnes na každém rohu. Pokud to tak doma ještě někdo nemá, sem s tím. Běda ovšem, jak nechá muž zvednuté záchodové prkýnko! Pokud je to záchod, tedy rodu mužského, je to v pořádku. Běda ovšem, kdo má doma toaletu!

5) Když se Češi bojí "čmoudů", proč za nimi jezdí do Tunisu, Egypta a emirátů?
   
Máme tu prázdniny, a tudíž se profilové zdi jen hemží fotkami z dovolených. Animační programy, mešity, jízdy na velbloudech s palestinou na hlavě, za zády dubajské monumenty. Až na malé detaily - přeškrtnuté mešity na profilovce a tetování Ortelu na paži. Co to?

6) Proč mám vystupovat z "komfortní zóny"?
   
Otevřete časopis pro ženy, slyšíte to z rádia, není před tím úniku. "Změňte svůj život, opusťte svojí komfortní zónu!" Proč mám ale opouštět něco, v čem je mi dobře - tudíž je to pro mě komfortní? Asi jsem nějaká stará konzerva, když mi to nedochází. To jako, že mám říct svému Růžovi: "Sorry, Honzo. Je mi s tebou fajn. Je to komfortní. Sbohem. Musím růst?"

7) Když opustím "komfortní zónu", tak kdy mi bude dobře? Kdy už budu ok?
   
Při hlubším studiu toho, co je to ta zóna komfortu, jsem se dočetla, že život je neustálé posouvání se. Kam se ale mám posunout, abych se už konečně cítila fajn? Prý mi to řekne kouč. Kouč na stravování, kouč na vztahy, kouč na zpracování traumat z dětství. Řekne mi ten kouč, kdo to byl starý Vajtingr?

8) Miluje mě, když nemáme hypotéku?
   
Cože? Vy také ještě nemáte hypotéku se svým partnerem? Vy cpete peníze do cizího? Vy to spolu nemyslíte vážně? Je mi naprosto jasné, že pokud Honza co nejdříve nestvrdí svou lásku ke mě společným zadlužením se do sedmdesáti let, je mezi námi konec. Aspoň jsem to tak už několikrát slyšela. Takže vážení: ne farář, ne starosta, ale pouze kmotra liška z Českomoravské stavební požehná vaší lásce! To jako fakt?

Dávám si týden na zodpovězení těchto otázek. Pokud se mi na ně nedostane odpovědí, začnu znovu s fejetony. Jistě, že nedostane. Takže zase MOŽNÁ za týden!

Vaše zmatená Čuky
  

Samá svatba, sem tam pohřeb...

"Na konci bude velké finále a tam se všichni musí vdát a oženit!", řekl Smoljak v roli potrhlého režiséra Trháku. Že už se nejspíš k "velkému finále" schyluje, není náhoda. Třicítka se plíživě blíží, a tudíž se profilové a úvodní fotky mých spolužaček a vrstevnic, hemží výjevy ze svateb. Ne, že by mě to osobně nějak vzrušovalo. Ve věcech rodinných, jsem byla vždy mírně opožděná. Můj první pokus odstěhovat se od malé Evy, proběhl v mých třiadvaceti letech a dopadl katastrofálně. Jsem ráda, že jsem to o pár let později dotáhla přinejmenším k sestěhování se s osobou druhého pohlaví, jež trvá dosud. Pojmu-li to mírně abstraktně, jsem vlastně taky již nějaký čas zasnoubená. To jsme se s Růžou jednou vraceli v mírně podnapilém stavu z vesnické zábavy a já si zpívala: "Hrajte, já chci být veselá...". Honza, v dobré náladě, mi odpověděl: "Já se ale přeci nejmenuji Veselý!". Střízlivý mi pak dovysvětlil, že to má ovšem čas do čtyřiceti. Já mu vysvětlila, že na svou svatbu ho určitě pozvu, možná dokonce za svědka.

Přesto jsem se minulý víkend jednoho svatebního veselí zúčastnila, opět v roli hosta. Proč o tom píši s týdenním odstupem, má hned několik důvodů. Jedním z nich je, že jsem si ty zážitky musela všechny nechat pěkně uložit v hlavě. Druhým - musela jsem se z toho všeho náležitě vyspat. Na následujících řádcích možná pochopíte proč.

Před pár týdny jsme obdrželi s Růženou svatební oznámení a pozvánku k veselici, jejíž termín jsme znali již od zimy. Stejně jsme byli ohromeni. Honzův spolužák a kamarád Ondra, se rozhodl pojmout za choť svou přítelkyni Marcelu. Znění oznámení hovořilo jasně: "...oznamují, že skončilo testovací období jedenácti let....". Ano, tak dlouho spolu Ti dva mladí lidé žili, než se rozhodli pro svazek manželský. Věřím, že se právě všem zoufalým a několikrát odmítnutým dívkám a ženám, mírně ulevilo. I zázraky se ději. Času tedy dost.

Takovýto čin si zaslouží náležitý doprovodný program. Dle přiloženého itineráře jsme zjistili, že plánovaný je na tři dny:
První den obřad a raut, druhý den novomanželský fotbálek a pokračování veselí, třetí den takzvaná česká "dopitná" a "dožerná". Plány tedy neskromné.

Vše se zdálo originální, chtěli jsme tedy zazářit vhodně originálním darem. Honza je také ve věku, kdy je přizváván na svatby. Jeho zvykem bývá, počastovat svatebčany bankovkami. Inu, nic moc neobvyklého, i když potěší.

Jelikož je ženich vedoucím přes nákup kulatiny a nevěsta zubařkou, navrhla mi kolegyně z našeho kreativního oddělení řešení: Jednu tisícikorunu zasunout do kmenu pro křečky, druhou zavařit do sáčku od psích "Dentálek". Super. Byli jsme tedy vybaveni. Navíc, naše důležitost nám v hlavách narostla po tom, co nás Honzův, ačkoliv stejně starý (vysvětlení někdy příště) strýc vybavil párem poštovních holubů, jež nesmí chybět na žádné svatební fotografii. Kýžený pátek volna mohl nastat.

V momentu zpozorování, jak se můj milý obléká do kamizoly, jsem se rozpomněla na místo konání svatby. Hájovna. Samí myslivci. Společnost přesně pro mě. Bude to výzva!

Nejprve jsme přijeli k domovu nevěsty, kde byl sraz všech svatebčanů, vybavených chutí to se snoubenci sdílet všechno "od začátku do konce". K mému zjištění, jsem si s muži v kamizole celkem rozuměla. Nepochybně tomu pomohlo kvasnicové pivo na můj lačný žaludek a třicet stupňů tepla na sluníčku. Pro mou uvolněnou náladu však neměl pochopení Honza, musející stavět ve svatební koloně, aby ulevil mému rovněž uvolněnému, močovému měchýři.

Ona uvolněná nálada mě přešla ve chvíli zjištění, že nejsme jediní svatebčané, přepravující v autě párek bílých holoubků. První pokus o originalitu tedy ztroskotal. Konkurenti tohoto nápadu, však nebyli stejného názoru. Navrhli nám přidat náš páreček do větší klece, společně s jejich holuby, a předat je tak k vypuštění dohromady. Naši holubi takový nápad nevítali. Nedivím se jim. Konkurenční páreček byl evidentně jiného druhu. Ne snad, že by trpěli xenofobií, ale druhý pár byl podstatně větší, měli na zobácích nehezké výrůstky a červené oči, no prostě vyložení protagonisté Hitchcockova hororu. Na ilustrativní fotce je myslím vidět, jak úspěšně naše neprůbojná holoubátka vytlačili do rohu klece. Jestli mají svatební či poštovní holubi odbory, věřím, že jejich návrat do domácího holubníku, byl posledním aktivním počinem jejich kariéry.

Obřad byl krásný, u tůňky v lese. Byl následován utvrzením svatebního slibu po šedesáti pěti letech, babičky a dědečka nevěsty. Čtyři holubi byli nakonec tedy akorát. Svatební průvod vyšel směrem k hájovně, hlavnímu stanu oslav.

Nejprve jsme minuli oplocený objekt, připomínající zmenšené bludiště. "No fuj, že to je určitě cvičák na norování!!??", zděsila jsem se. "Ne, ne, jdi dál..", konejšil mě Honza. ".....to je hřiště na minigolf."

"Vrahu!", uplivla jsem si.
"Můžete mi říct, co vy dva máte spolu společného?", zeptal se Honzův a Ondrův společný kamarád Petr, rovněž lesník, v pozdějších hodinách. "Chlast a lásku k němu.", vysvětlil za nás Jirka, majitel holubího spřežení. "To je krásné...", zasnil se Petr. "...dává mi to naději, že se také jednou zamiluji!". Naše takzvané "zelené versus Zelené" spory pokračovaly celý večer:

"Neber si ten guláš, je ze zvířete!", houkl mi Honza za zády do ucha, až jsem málem upustila rautovou naběračku. "To je dančí, to je fairtraide! A dej mi pokoj!" "Takže ty jsi vegetarián, co jí maso?" "A ty jsi zase myslivec, co doma chová kočky?" "Nedělej mi ostudu!" "Až nebudeš myslivec!" "Až nebudu myslivec, tak prasata sežerou všechny Zelený!"

"To je vážně tak krásný!", pokyvoval hlavou Petr s nadějí, že ženu si může najít i mimo honitbu.

Jelikož přítomných dam jsem, věru, moc neznala a s pány v kamizolách hledám společná témata zřídkakdy, stal se mým konverzačním společníkem Jirka. Našimi společnými tématy, se stala politika a kultura. Zasekli jsme se na dohadech o osobě Václava Havla. Jirka se mi snažil vnutit tezi o pravdivosti výroku o "humanitárním bombardování" Jugoslávie, já se rozčilovala nad vytržením z kontextu této "legendární" blbiny. Rozsoudil /ukončil to nevědomky až pan Jelen. Jak příhodné jméno pro starého mysliveckého veterána! Už to zřejmě nemohl poslouchat a otočil se ke mně. "Cigaretu?", přikradl se nám lišácky do přízně, protože kuřivo jsme v té chvíli opravdu oba chtěli. Zatímco jsme si s Jirkou zapalovali, pan Jelen převzal nadvládu nad řečnickým pultem a tématem. Už ani nevím, jak k tomu došlo, ale tento šarmantní starý gentleman, se přes lásku ke psům, jíž mě upoutal, dostal plynule až k sexuálním praktikám všech svých milenek, co za celý svůj dlouhý život poznal. Po chvíli jsem si přišla jako jeptiška. To je prý normální. Ženské byly kdysi divoké dost, možná teď, jen více toužili po hmotném zabezpečení a to byl trochu problém. Jeho žena například "jela na heráku". Nebýt vlezlé zimy, vkrádající se nám ve dvě ráno pod kůži, ztratila bych jistě veškerý zbytek iluzí, mající dosud o dámách v jeho věku. Ten výraz starého člověk, majícího radost z faktu, že ho někdo z naší generace vyposlechl a pochopil, byl k nezaplacení. Tedy do doby, než jsem zjistila, kolik bylo jeho poslední milence.

Jelikož jsme nebyli vybaveni stanem, zavolali jsme si taxi. Jak mi tak pan Jelen vyprávěl o divokých létech sedmdesátých (teď mě napadá, že mu ta konverzace o Havlovi nejspíš připomněla nějaký divoký mejdan), s nostalgií jsem vzpomněla i já na svá pubertální léta a zavolala taxikářce Jarušce. Jaruška nás vozila od našich prvních diskoték. Už tomu bude třináct let, co s námi rozebírala naše první lásky a zklamání, na cestách z barů, luhů a hájů.

Jaruška nám tentokrát po cestě vyprávěla, jak se přejedla okurkovým salátem, nemá žlučník a každou chvíli nás nejspíš pozvrací. Inu, stárneme.

Následující den ráno, jsem se probudila krásná a svěží. Alespoň jsem si to o sobě myslela. V domnění, jak ladně nakoupím na farmářských trzích a udělám dosud spícímu Růžovi nepozorovaně snídani, jsem se vydala na náměstí. Skoro každou sobotu snídám u stánku s mou oblíbenou kávou. "Péťo, ty jsi tedy pěkně pomačkaná..", shodil mi hřebínek můj bývalý spolužák z gymnázia, v údivu nad mých zjevem, smějící se u stolečku "kavárenských postávačů". Zakoupila jsem tedy lahvičku makového Nemléka pro víru v účinky makového opiátu a odebrala se zpět do postele. Kdyby nás Honzův stejně starý strýc Jirka neprobudil telefonem, spali bychom asi dodnes. Jelikož vidina všeho toho jídla a pití byla neodolatelná, vypravili jsme se. Oblékli jsme se do již neformálních svršků. Chtěla jsem udělat radost panu Jelenovi a oblékla si k džínům tričko s nápisem "Chci Wohnout", který navíc ve tmě fluoreskuje. On už však nepřišel. Zábava ale byla již uvolněná i bez něho. Spíše než svatební veselí, akce druhý den připomínala menší hudební festival. Svatebčané se povalovali na karimatkách po celém areálu hájovny a sami se obsluhovali ve veškerém sortimentu. Občas se šel někdo vypsat do auta či přilehlé budovy, poté se vrátil a pokračoval nanovo. Že k žádnému plánovanému "novomanželskému fotbálku" nedošlo, se dalo snadno vyčíst z tváří obou unavených hlavních aktérů oslav. Ti mezitím přišli oba o hlasivky, přesto se odhodlali k veřejnému rozbalování dárků. Super, teď si všimnou našeho skvělého, originálního dárku, říkala jsem si. Jakmile však nahlédli do námi naplněné dárkové taštičky, zase jí odložili. Když jsem se pak při mytí nádobí Ondry ptala, co to mělo znamenat, vysvětlil mi, že jak byl společensky unavený, považoval ten kmen pro křečky za sexuální pomůcku a styděl se ho ukázat ostatním. "V tom kmenu jsou peníze, tak s ním prosím nepřilož do kamen..", dotkl se mě nevydařený plán zaujmout novomanžely.

V sobotu večer už jsme byli všichni řádně vyčerpaní, přejedení a přetažení. Teď již mladá paní Marcela, poškozenými hlasivkami šeptala cosi o šíleném nápadu s třídenní svatbou. Podruhé prý "takto už nikoliv". Ondra byl na ten plán naopak hrdý a několikrát zdůraznil jeho vydařenost a neochotu s leností všech ostatních, plánovat tak velkolepé svatby. S Honzou jsme se dohodli, že v budoucnu budeme bez mučení neochotní a líní. I přes absenci pana Jelena, jsem ještě v sobotu stihla poznat další zajímavé lidi. Například myslivce, vážícího přes svůj mladý věk dobrých dvě stě kilo. Když není myslivcem, provozuje prý cukrárnu. Svatebčany tedy pověnoval obřím zákuskem. Vyprávěl mi, že mu chutná "když je tma, když je světlo, když je šero, zima, vedro, když je mu špatně, no zkrátka furt". Bylo mi trapné mu přitakat, že tomu ráda věřím. Když Ondra v nočních hodinách pokládal již třesoucíma se rukama na gril poslední jelení steaky, tento Otesánek ho povzbuzoval: "Ještě, ještě!" Zbytek obsahu chladícího pojízdného vozu prý posnídá v neděli. To už jsme ale bohužel neviděli. Neděle se zúčastnili už jen ti nejotrlejší. Jaké z toho pro mě plyne ponaučení?

NEJSEM ještě holkou "na vdávání" a to hned z několika důvodů:

• Umím sice částečně vařit, ale nevydržím tři dny v kuse kalit.
• Jsme spolu s Růžou krátkou dobu. Ještě jsme se nepropili takovým tréninkem, abychom jako Ondra s Mácou zvládli kráčet životem pod stejným jménem.
• Stále mi dělá dobře oslovení slečno.
• Uvědomila jsem si, že slečna vlastně už nejsem, a to od získání akademického titulu bakalář. Vdávat se tedy nemusím. Slečnou už stejně nejsem.

U posledních bodů, jsem se malinko zastavila. S libostí v oslovení "slečno", to nejspíš bude proměnlivé s věkem. Proto se tedy všechny na svatbách přítomné slečny, perou o padající hozenou kytici. Vzpomínám si, jak nám po odchodu mého otce neustále volala jeho nová družka. "Co si přejete, slečno Martínková?", oslovovala jí vždy malá Eva do telefonu. "Co mě urážíš, ty krá..o", bývalo častou odpovědí.

Inspiraci pro tento manévr, zřejmě získala mamka empiricky od naší babičky. Tu, nová dědova žena, rovněž neopomíjela častovat telefonáty. Jednou se dokonce ze sluchátka na babičky adresu ozvalo: "Paní, vy jste pěkná kur..a!". Oslovení "paní", je holt pro slečny v určitém věku, jako šlápnutí do vosího hnízda.

Ještě, že já mám toho bakaláře. Studia se vyplatila. Stejně jsem tu letící kytici zase prošvihla!

Vaše stálesvobodná PANÍ bakalářka Čuky :)