V mysli co? V srdci "cože" ?

Tak a je vymalováno. Z pohledu ústavy na pět let. I když... 

I přes veškeré mé výhrady k výsledku, se na této situaci dá celkem dobře stavět, budu tedy optimista.
Co z mého pohledu vyplynulo na povrch a je pro mě optimistické? Tak za prvé fakt, že alespoň na chvíli bude "klid". Hnojomety ustanou, protože ti, jenž si potřebovali upevnit své existenční pozice, už tak učinili. Za druhé - i přes bezútěšný fakt, že nezvítězila ani pravda nebo láska, nýbrž nízké lidské pudy a obchod s nimi, je skvělé, jaké zrcadlo společnosti nám to nastavilo. Pravda sice nezvítězila, ale vyšla napovrch. A bez pravdy to, přátelé, nepůjde. V nedávno vysílaném satirickém seriálu Kosmo zazněla krásná věta: "Pravda není vždycky příjemná, ale je nejbezpečnějším mostem mezi vámi a vaším okolím."
Víte, já nejsem člověk, který by věřil na to, že každý může mít svou pravdu. Pravda je podle mě jenom jedna. Jako to, že slunce vyjde a zajde. To, co si o tomto FAKTU myslíme, může být subjektivní názor. Buď se těšíme, "jak to sluníčko krásně svítí," nebo "nám hnusně pálí do očí," ale jedinou a svrchovanou pravdou zůstává, že slunce prostě existuje a září. Nic víc, nic míň.
Pak už zbývají jen rozdílné interpretace této pravdy, zatímco se nemusí jednat vždy o pravdu samotnou.
Nemůžu říci, že by mě to těšilo, nicméně za celou prezidentskou kampaň, a především v posledních dnech, se ukázalo, že nadpoloviční většina našeho národa neumí s pravdou pracovat. Rozhoduje se na základě jakýchsi emocí, vyvolaných ať už zastrašováním nebo alternativní pravdou. Odmítá pracovat se statistickým důkazem o množství prohlášených lží, ovšem rozhoduje se na základě toho, s jakou razancí a přesvědčivostí mu byly zkreslené informace podány. Setkala jsem se s tím poměrně nedávno při nákupu bylinek ve svém oblíbeném krámku. Předem podotýkám, že i navzdory následně popisované události, mým oblíbeným krámkem zůstává.
Jak už se to tak stává, narazily jsme s paní prodavačkou na téma voleb. Byla jsem nucená si vyslechnout proslov o tom, jak je silně protiunijní a že Rusko je náš přítel. Když jsem jí poprosila o konkrétní zdroje, ze kterých její přesvědčení vychází, dočkala jsem se akorát rozpačitého a zakoktaného slovního útoku. Jsem prý "zkrátka ještě moc mladá na to, abych chápala souvislosti, s věkem snad zmoudřím a pochopím, co se okolo mě děje."
Inu, nemohu to brát jako relevantní vysvětlení. Chápu, že paní prodavačka měla na věc zcela jistě vyhraněný názor. Jen netuší, o co je opřený a na které facebookové stránce k němu vlastně přišla. Musela svou argumentační a znalostní nepřipravenost obrátit v útok, protože přiznat si, že je ovládaná něčím, čemu vůbec nerozumí, je vlastně docela tristní zjištění. Na druhou stranu, pokud bychom takto činili všichni, vypadalo by to u nás brzy jako na půdě ugandského parlamentu, kde když došla slova, létaly vzduchem židle a stoly, až by se člověku zdálo, že se tamní poslanci pokoušeli o upgrade hry, nazvané našimi prababičkami "všechno lítá, co peří má".
Chci předeslat, že pokud mě někdo bude chtít slušně argumentačně přesvědčit o správném chování vítěze včerejšího volebního klání, jsem na příjem takových informací plně připravena. Bohužel, dosud tomu tak nebylo a není. Jak si mám přebrat názory typu: "Drahoše do koše?" Přiznávám, podobnými hesly jsme se bavily s mamkou celý včerejší den, i když adresátem vhození do koše nebyl pan profesor. Pokud se ale z takového posměšku stane argument, kterými se hemžily billboardy v celém širém okolí, jak mám brát vítězství kandidáta jako důstojný přínos pro republiku, v níž žiji?
Milošovi Zemanovi k výhře zkrátka dopomohly dva fakty:

1) Lidé se odmítají zajímat o dění okolo sebe. Chápu, mají své vlastní starosti. Hodně práce, hypotéky, hodně práce, málo času, hodně práce, starosti, starosti. A teď se na chvíli zastavím. Je tohle ještě život? Život, v němž mě nezajímá nikdo jiný, než moje starosti? Proč mám tolik starostí a práce, když nemám ani za co zaplatit hypotéku? Nejsem náhodou loutka podivné hry těch, které bez ustání dokola volím jen proto, že mi to umí krásně, jasně, bez vytáček "vysvětlit"? Nebylo toho už dost?
Co se takhle zastavit, popřemýšlet, udělat si vlastní názor na člověka a odprostit se od toho, zda nosí dioptrické brýle nebo má ústa nakřivo? Zajímají mě prázdné fráze nebo činy, které za svou dosavadní kariéru pro republiku vykonal? Nevolím náhodou Andreje Babiše pro to, aby zatočil s korupcí, protože to umí tak pěkně říct do rádia, ale přesto mi vůbec nepřijde divné, že na tom systému vydělal  s těmi, koho teď obdivuji na hradě? Sakra, nehraje tady s námi někdo něco nekalého?
Já jsem zkrátka velký odpůrce tvrzení, že člověk je zodpovědný pouze sám za sebe. Jistě, je to z podstatné části pravda. Ale tak, jako má každý předmět na planetě své vnitřní i vnější prostředí, tak i my lidé žijeme ve sdíleném prostoru, kterému se říká Země, a za tu jsme všichni zodpovědní rovným dílem. Dokonce i za to, jakým způsobem na ní budeme žít. Myšlenky tvoří slova a slova tvoří činy. Zamysleme se tedy. Věřím, že jsme toho všichni schopni.

2) Strach.
Jsme lidé různí a každý máme stimuly činnosti jak jinak - odlišné. Co nás však spojuje všechny, je schopnost být popoháněni strachem. Když na vás někdo zaútočí a vyvolá ve vás nejistotu, nebudete přeci jen bezmocně stát. Na pár chvil možná ano, ale záhy dojde ke třem dost pravděpodobným reakcím. Buď se budete snažit situaci uklidnit, utečete, nebo se ve vás probudí zvířecí instinkt a zaútočíte taky. Určitě ale nenecháte útok bez odezvy. Pokud budete někomu slibovat nebe na Zemi, nejspíš na to každý neuslyší. Pokud však vytáhnete eso z rukávu ve formě hrozby, minimálně to v každém z nás vyvolá určitou touhu jednat. Ve voličích nejspíš to nejpodstatnější - aby přišli k urnám.
Motivací bude buď chuť zabránit takovému jednání, kdy někdo manipuluje strachem, nebo naopak už méně či více vyvolaný strach, obava, na kterou jsem se nechal chytit.

Toto jsou zkrátka dvě skutečnosti, které vyšly s uvolněnou párou z pod pokličky. Uvařily se tam proto, aby ukázaly stav naší společnosti, která je do značné míry ještě stále ovládaná pocitem strachu a bezmoci. Dokonce do značné míry tak, až paralyzuje naší schopnost zdravého úsudku. Víte, oni lidé kolem našeho staronového prezidenta moc dobře vědí, kde pravda je. To pro ně ale vůbec není podstatné. Na pravdě by nevydělali to, co vyhrají manipulací s lidskými pudy.
No a jak na tu pravdu tedy? Dialogem. Ptejte se. Zjišťujte, nesuďte. Víte, kdybych nebyla v krámku s bylinkami tak paralyzovaná slovním výstupem paní prodavačky, vzápětí bych se vrátila a pokládala bych více otázek. Ona totiž ta absence odpovědí záhy způsobí, že diskutér o své pravdě začne postupně pochybovat. Nedá to na sobě znát, ale zjistí to. A v tom je síla těch, kteří se snaží vědět. Přivést na cestu ty, kteří nevědí nebo nechtějí vědět. Jsem optimistkou, a proto věřím, že nikdo z nás nechce žít ve lži. Jen stačí přijít na to, že v ní žiji. Třeba zjištěním, že mé přesvědčení nestojí na reálných základech. A tím nemyslím rozhodně pořady Vladimíra Soukupa, ale už jenom úsměvný fakt, že v tom kebabu, kam už léta chodím, neprodávají žádní teroristi, ale obyčejní lidé, co si chtějí vydělat na živobytí. Nezpochybňuji existenci terorismu, ale kde vezmu jistotu, že mě nezabije prachobyčejný Čech, jezdící autem jako kaskadér? To je totiž daleko větší reálnou hrozbou úmrtí v České republice. Jak to vím? Ze statistik.

Diskutujme, ptejme se a hlavně - dívejme se nejenom před sebe, ale především - okolo sebe.

Vaše optimistická Čuky

Generační trojboj

Vážení a milí,

je mi líto, že se k vám od Nového roku dostávám teprve v těchto dnech, nicméně jsem se musela podřídit volání přírody a počkat, až pomine můj týden „poloviční svéprávnosti,“ jak nazval mou periodu Růžena. Pokaždé to pozná na mé náladě a praví: „Promluvíme si o tom až za týden, ano?“

Když poprvé přišel s termínem poloviční svéprávnosti, musím uznat, že mě zaskočil svou originalitou. „To si vymyslel sám? To je docela dobrý!“ pochválila jsem ho. „Ne, to píše sám život!“ dal mi na vysvětlenou. No, nechala jsem tedy „psát život“ a oddávala se jeho pozorování.

A že jsem viděla věcí! Dokonce i několikrát vedle sebe.
Minulou sobotu jsme slavili narozeniny mé babičky - teprve krásné děvětašedesátiny, zkrátka holka jako lusk. Než však došlo na sváteční oběd, šli jsme v doprovodu mého bratra všichni svolně volit na obecní úřad obce, kde mé dvě dámy, vzestupně generačně pokročilé, obývají malý růžový domeček, z dálky připomínající perníkovou chaloupku. „A který vy jste?!“ volala na nás již ve dveřích paní z volební komise. „Že vy jste ta kartářka!“ obrátila se pohledem k Malé Evě. „No ano, to taky!“ rozpačitě jí odpověděla má matka. „Minule se mě nějaký dva mladý ptali, jak se k vám dostanou,“ pokračovala, „a tak jim povídám, ať mi rovnou dají pětistovku a že jim řeknu, co je čeká!“ smála se sama sobě.

No, tak úvodní „ántré“ jsme si odbyli, byl čas "to" tam vhodit. Jak bylo později z volebních výsledků známo, v obci nedaleko Mělníka vyhrál první kolo, jak jinak, Miloš Zeman. My jsme však urnu nakrmili dvojitým hlasem Markovi Hilšerovi, jedním pro Pavla Fišera (bratr byl vždycky větší konzerva) a jedním lístkem Jiřího Drahoše, jelikož babička už se „na toho Zemana nemůže ani podívat!“

Když jsme pak bráchu doprovodily na autobus, mohly jsme se začít nerušeně oddávat trojgenerační dámské jízdě. Růžena si pro jistotu domluvil naháňku. Nemohl přeci riskovat, že v den sčítání výsledků prvního kola voleb, navíc se sněmem dam, z nichž dvě mají týden poloviční nesvéprávnosti, přijde k úhoně – ať už morální či fyzické.

Babičku jsme s Malou Evou podarovaly zbrusu novou Remoskou, k níž si babička sedla na zem a začala jí ještě v kuchyni rozbalovat. Připomínala malé dítě, rozbalující Lego. Se stejnou radostí v očích si pročítala kuchařku k Remosce přiloženou, zatímco já a Malá Eva jsme jí prosily, aby nám už nandala jídlo. „Jasně, ale musíte si k tomu ještě dovařit noky, já se od rána ještě nezastavila!“ vyčetla nám babička v půl druhé odpoledne. „Není ten vývar zkyslý?!“ ptala jsem se matky u oběda. „Ale kde že!“ podívala se na mě dotčeně. „Tak je tam asi moc výrazné koření...“ zašeptala jsem s pochopením.

„Hej, ten vývar musel být úplně zkyslý!“ posteskla si Malá Eva, vracejíc se z toalety, držejíc se za břicho. Tak to bychom měly. Přišel na řadu dort. Dort a první sčítání hlasů. „Panebože, těm to ale trvá, přepněte to na Andula vyhrála !“ Ačkoliv tenhle film pro pamětníky miluji, za chvíli jsme všechny netrpělivě třely dlaněmi o stehna. „To se nedá vydržet, přepněte to zpátky na čtyřiadvacítku!“ zavelela babička. S prvními výsledky zmizelo prvotní zděšení, ovšem i první lahev Bordeaux. „Hele, já vůbec nejsem opilá!“ divila jsem se, že i když jsme na lahev byly tři, její obsah jsme zpracovaly tak efektivně, že ani David Coperfield by to nezvládl lépe. „Evi, přines ze sklípku ještě tu druhou,“ poprosila babička. Malá Eva se nenechala dlouho přemlouvat a do korku druhé lahve francouzského červeného už se pomalu nořila vývrtka …

Bylo sečteno. Miloš vyhrál, ale ne tak, abychom si z toho musely po prvním kole dělat větší vrásky.

Nálada byla výtečná, druhá lahev se vyprázdnila, kdežto kdo se objevil, byl Miloš na obrazovce.

„Chtěl bych poděkovat za NEUCHUTAJÍCÍ POMPORU své ženě ,“ povídal ztuhlým jazykem.

„Pomporu?“ divila se babička. „Neuchutající?“ divila se Malá Eva. „Není co pít?“ divila jsem se já.

„Ale je ,“ uklidnila mě babička. „Evi, přines ty domácí vaječňáky!“ Čtyřiadvacítka jela dál, litr vaječňáku fuč. „Proč pořád nejsem opilá?“ stěžovala si matka. „Já taky ne!“ což mi opravdu nešlo na mysl, přidala jsem do éteru. „Jo, holčičky, ono taky dost záleží na tom, proč a na co se pije,“ poučovala nás velebná kmetka rodu, visící očima už pár hodin na Václavovi Moravcovi.

„Možná by sme už tak pít neměly,“ zpytovala svědomí Malá Eva. „Víš, že máme obě ty problémy s víš čím,“ poklepala si na břicho máma a zkyslý vývar tím tentokrát nemyslela. „Já teda nevím, ale s tím já už vážně problémy nemám!“ smála se nám škodolibě babička. „Přines Aperol!“ poručila zbabělé Malé Evě. Ta se ze zbabělosti rychle probrala, jelikož v rámci zvýšení kvality přinesla dle bontonu s Aperolem i lahev sektu a vytvořila z něj pravé Aperols´spritze.

V děvět večer jsme stále sledovaly čtyřiadvacítku. Spokojené, ale beznadějně střízlivé.

„No, tak snad už jen ten Martell,“ pokrčila váhavě rameny mamka. „No, to byl za nás pěkně drahý koňáček!“ pochválila si pramatka. „Sem s ním!“ Babička vymyslela nové zvolání při přiťuknutí.

„Pompom!“ - což znamená zkrácený výraz pro Zemanovu „pomporu“.

Martell zabral. Matka taky. A babička dál spokojeně seděla v křesle, svojí fenku na klíně a sledovala Václava Moravce. Ani nevím, jak se to stalo, ale cítila jsem, že také potřebuji pomporu a nemůžu už dál zůstat v tom domě hříchu. Z posledních sil jsem vytočila Růženův mobil a pak už si vzpomínám jen na to, jak mi babička s láskou popřála dobré noci. Ráno jsem se vzbudila ve své posteli, za to s bolehlavem.

„Tak pojď, jedeme do Býkve na oběd,“ šťouchal do mě Růžena. „Popřeji taky babičce.“

Předal jí vlastně vyrobenou lahev vína. „No, tak si připijeme, ne?“ zvolala radostně babička. Já tu její radost rozhodně nesdílela a zdvořile jsem odmítla.

Ovšem večer už jsem měla opět fyzickou potřebu pít. Jak říkala moje prababička: „Když jsem byla těhotná, tak jsem na to víno měla takovou chuť, že jsem z toho až zeslábla!“

Vplížila jsem se tedy do sklípku s Růženovým vínem, odcizila jednu lahev a kradla se s pytlíkem brambůrků o patro výš, tentokrát k Honzové babičce – rovněž výtečným parťákem na pařby.

„Kam s tím jdeš, ty malý alkoholiku?“ utahoval si ze mě Růžena, když mě načapal, jak si to štráduji po schodech nahoru.

„To je divné, že se ten Honzík pořád ještě nevrátil ze sauny, viď?“ divila se jeho babička po společném zdolání první lahvinky. „To jo,“ přitakala jsem. „Asi už půjdu dolů.“ „Vůbec! Počkej, až si pro tebe přijde sem!“ a pomalu donesla ještě lahev červeného. A tak jsme společně ještě probraly politiku, americké beatníky, rodinné poměry a jiné další intelektuální záležitosti, které spolu tak rády a intenzivně diskutujeme.

Ráno na mě klepala, jestli nejdu na kafe. „Jo, ale fakt jenom na kafe!“ bránila jsem se předem. Trochu mě ta její generace začala zmáhat. „A to mně je moc fajn!“ pokrčila rameny Honzova babička.

No přátele, abych to shrnula ... Mám se ještě co učit. Od předchozích generací ve výdrži. Co se týká vynalézavosti, tam bych se mohla učit od našich nejmenších. Asi jsem tu ještě ani slovem nezmínila průběh mé oslavy narozenin, na nichž se záhy stali hlavními aktéry má sestřenka Ema, navštěvující druhou třídu základní školy a Honzův čtyřletý synovec, který si ovšem v nápadech nezadá s Emou, už tak předčasně vyspělou, co se některých intelektuálních okruhů týká.

Sedli si spolu na bar a suverénně si v hospůdce mé potencionální tchýně objednali „panáka.“

„Malým nenalévám, nemáte prachy!“ utahoval si z nich Honzův otčím za barem. „Nemám to komu napsat!“ vysvětlovat jim. „Tak to napiš Ježíškovi!“ vykřikl na něj pohotově čtyřletý Ondra. Za svůj důvtip si vysloužili akorát panáka jahodového džusu. Pozvedli ho, kopli do sebe a obednali dalšího.

V tom se ve dveřích objevil tamní starosta. „Dobrý večer!“ uvítala ho Ema s panákem v ruce. „Pojďte dál, my tady chlastáme!“ smála se. „Ale jenom jako, víte!“ uklidňovala ho, když na ní nevěřícně vytřeštil oči. „U nás totiž,“ pokračovala, „penízky – nula!“ A smáli se s Ondrou jako protržení.

Tak já nevím. Asi piju moc málo nebo naopak moc?

Novoroční poselství: bez předsudků a hlavně - bez předsevzetí!

Milí spoluobčané,

jelikož jsem byla nucena být svědkem vánočního poselství našeho pana prezidenta, který by na Nový rok nebyl schopen vstát a předat svému národu poselství novoroční, dovolila jsem si vzít tuto milou povinnost do svých rukou, zcela drze a samozvaně. Z jakého titulu? Prostého.

Pokud se takové nesmysly mohou přenášet na Štěpána do několika masmédií současně, nevím, proč já bych si nemohla dovolit moralizovat na svém vlastním blogu a nazvat si své „cancy“ novoročním poselstvím.

První část se bude týkat rovnou zmíněného Miloše Zemana. Je tu reálná možnost, že již za necelých čtrnáct dní budeme mít nového, slušného a zdravě vypadajícího prezidenta. Takového, co nebude lhát, urážet podstatnou část národa své země a dělat nám ve světě ostudu. Nebude schvalovat intervence do svrchovaných států, podporovat nedemokratické strany a zřízení a přestane rozdělovat naší společnost. Zrovna dnes mi přišel email od mé dlouholeté přítelkyně s opravdu „přesvědčivým“ vyznáním jakéhosi konspiračního webu, kde se psalo, že Němci jsou ohromeni vánočním projevem našeho pana prezidenta a chtěli by k nám emigrovat. Je to asi takový nesmysl, jako že všichni muslimové světa chtějí podřezat naše děti, na což, bohužel, současný prezident hřeší. Jak vám tedy sám radí – nebuďte ovce a začněte přemýšlet. Máte ho i přes to všechno rádi? Ok, nevadí! Dopřejte mu tedy už konečně klidný odpočinek na Vysočině. V teple kostkovaných trepek, s cígem v koutku a Becherovkou po boku. Bude vám vděčný! Super, takže politiku bychom měli z krku.

Další část mého poselství se týká novoročních předsevzetí. Mým jediným předsevzetím je, že NEBUDU mít žádná novoroční předsevzetí. Milá a ohleduplná k druhým už jsem. Jasně, mohlo by to být ještě lepší. Ale nebude. Takže jedeme dál.

Diety. To je pro mě tak děsivé slovo, že ani nejmenší číslo upnutých džín na mém pozadí by mi nedokázalo vynahradit chuť smaženého sýra s hranolkami, colu a Strážnické brambůrky s česnekem, kterými mi Růža pravidelně večer šustí u ucha, což mě akorát vždy vyprovokuje k tomu, že si otevřu svůj vlastní sáček a šustíme unisono.

Cvičení. Ne, děkuji. Jediný sport, mající potenciál mě zaujmout je takový, o němž jsem přesvědčená, že je to zábava a vlastně to vůbec není sport. Jako dorostenka jsem se s míčem i bez něj naběhala celkem dostatečně, nicméně mám už svá léta a musím myslet na své hranice možností a především – jak říká strýc Václav – neošoupat se. Kromě občasného bruslení, lyžování, plavání a cyklistiky, provozovaných v takzvaném rekreačním módu (rozuměj opatrně – jsi na rekreaci), pěstuji mnou téměř patentovaný doubledogwalking, jež spočívá ve vlastnictví třech psů, nesnesoucích společné venčení – za to ho potřebují všichni a vydatně. Kombinovat se dá libovolně, zato se nesmí vynechat. Při jediném vynechaném dnu obdržíte padesát trestných bodů ve formě neutuchajícho štěkotu přes celou ulici. Soutěží se ve všech formách počasí, sedm dní v týdnu, dvanáct měsíců v roce. Co bydlíme s Růžou s touto smečkou ve společné domácnosti, dost jsem se v tomto sportu zdokonalila. Dokonce začíná přemýšlet o založení svazu, sdružujícího stejně postižené majitele loveckých plemen. Nebojím se říci, že pomalými kroky aspiruji na olympijské zlato. Až ho skutečně dostanu, doufám, že už mě nebude vyznamenávat Miloš Zeman. Děkuji předem.

Že nebudu pít a kouřit, je rovněž absolutně nesmyslný slib. Od svých čtrnácti let kouřím tempem dvou cigaret za měsíc, které navíc k vlastní spokojenosti neustále zpomaluji, za což vděčím především tomu, že to od sebe neočekávám, tudíž se neustále překvapuji. Co mě ale na rozdíl od nechuti na tabák nepřekvapuje vůbec je, že má chuť na víno a pivo nepolevuje. Dá se vlastně říci, že se ethanolem obsaženým uvnitř těchtno lahodých moků konzervuji. Nakládám se postupně do lihu, aniž by to na mě bylo podstatně znát, to abych vám vydržela i pro příští generace a bavila vás svými řádky, jimiž beztak bavím především sama sebe. Vše je tedy v naprostém pořádku. Pokud bych se přeci jen jednoho rána probudila s bláhovou myšlenkou abstinence, plivla bych vlastně pomyslně na svůj posvátný vztah s Růžou, založený především na tom, že jsme se společně jednoho dne při lisování vína tak zmastili, že se mastíme již přes tři roky a báječně si v tom rozumíme. Inu není radno podceňovat fakt o nutnosti společné párové činnosti, podporující navzájem to nejlepší v nás.

Pro ty z vás, kteří nemají takové štěstí jako já, aby se narodili krásní, chytří a dokonalí, tu zbývají ještě možnosti předsevzetí, týkající se seberozvoje. Bohužel, všechny pracují na stejném principu. Snaží se vás přesvědčit o tom, že krásní, chytří a dokonalí nikdy nebudete. Jinak by autoři ani nemohli vydat další díly knih, přesvědčujících vás o další potřebě vašeho sebezdokonalení. Proč si myslíte, že po velkém úspěchu Čtyř dohod byla vydána ještě Pátá dohoa? Nebylo snad v prvním dílu řečeno, že pokud budete dodržovat zmíněné čtyři dohody, dojdete štěstí? Ups, vždyť vy můžete být ještě šťastnější! Tadááá a je tu další do pětice!

Pracovala jsem v jednom zaměstnání, v jehož vedení pracovali skalní vyznavači Čtyř dohod. Jak pravila jedna z nich – nic si neberte osobně. Tuto dohodu dodržoval pan ředitel tak důsledně, že i když si přišli zaměstnanci stěžovat na nespravedlivé ohodnocení – nikdy si to nebral osobně.

Co takhle zkusit to, co aplikuji už hezkou řádku měsíců: prostě a jednoduše si říct, že krásní, chytří a dokonalí jste se už prostě narodili, tudíž se klidně můžete odměnit chipsy, colou a smažákem? Bude vám tak dobře, že váše hladina endorfinu stoupne na míru, kdy už nikdy nebudete chtít volit Miloše Zemana. Migranti, homosexuálové, ekologové – ti všichni budou kámoši a vše vám bude „putna, jelikož vám chutná“. Tuto malou vsuvku jsem si dovolila půjčit z dílny Malé Evy. Ta si jí vypůjčila bůhvíodkud, nicméně účinná je neustále.

Nepřesvědčila jsem vás, že nepotřebujete žádná předsevzetí? Chápu, nejsem zrovna vzor důslednosti, a to ani ve své nedůslednosti. Jak mi dnes ale Růža předal své norovoční poselství, tak ho předám i vám: „Na Nový rok – o slepičí krok.“

Nevím sice, co tím chtěl básník říci, ale sama pro sebe jsem si toto sdělení přeinterperetovala tak, že starty se nemají přepálit. Proto si jdu zase uvařit kafe a lehnout k televizi. Nebo něco sníst. Nebo radši obojí. Žádný jiný důstojný závěr mě nenapadá, jsme teprve na začátku roku, víc po mně nechtějte. :)

Vaše novoroční Čuky