Ženské ne(vy)rovnice - 1. díl

"Strýcu, co je to schizofrenie?" ptal se strýce Václava můj malý bratr před dávnými roky. "Kanárku (jinak než přezdívkami se u něj děti neoslovují), to znamená, když se nějaká teta cítí ještě jako třeba Helenka Vondráčková. No a někdy je sama sebou, ale zítra si může myslet, že už je zase tou Helenkou Vondráčkovou," vysvětloval Filipovi trpělivě své poznatky z praxe zdravotního bratra v opavské psychiatrické léčebně.

Co světem chodím, a poznávám neutuchající množství spoluhráček stejného pohlaví, potkávám stále více a více Helenek Vondráčkových, Dád Patrasových, Majek z Gurunu (mladším čtenářům doporučuji vygooglit si) a dalších individualit, leč často v jednom jediném lidském těle. Nevím, zda to považovat hned za schizofrenii. Tolik skutečně nemocných lidí snad ani statisticky neexistuje. Dle mého poznatku se jedná o jakousi dosud nepojmenovanou civilizační chorobu, vzniklou následkem přetížení vědomí, čím vším by dnešní ženy měly být.

K této otázce se žena může dobrat například již po zhlédnutí jednoho bloku reklam komerční televize.

Vezměte si takovou reklamu na prací prášek. Krásně upravená žena, skvělá manželka, doprovázející svého muže do divadla, pohotově vytáhne z kabelky prací prostředek, a coby skvělá přítelkyně je na místě připravená poradit své kamarádce, na kolik má prát šaty, aby připomínaly ty její, neztrácející barvu ani po dvaceti vypráních, a přesto zůstávají tak krásně voňavé.

Pozadu nezůstává ani propagace farmak. Žena, krásně nalíčená, obstarává snídani pro celou rodinu, rozváží děti do školy, zatímco její manžel se zakucká, a ona bez rozmýšlení vytáhne hrnek s horkou vodou, načež svému milému přispěchá na autobusovou zastávku rozpustit tabletu na uvolnění dutin, jakmile jí zahuhňá do telefonu.

Kapitolu „samotnou pro sebe“, se pak stává blížící se doba adventu. Vánoční svátky "klidu a míru" prožívají dnešní ženy jednou nohou od hospitalizace v psychiatrické léčebně, jelikož na rozdíl od hraček svých synů, nevlastní osm chapadel, podvozek na baterky či schopnost teleportace.

Stačí, abyste dva týdny před Vánocemi navštívili jakékoliv obchodní centrum a všimli si titulků periodik pro ženy: Jak letos na vánoční úklid. Buďte sexy i o svátky. Kam pro nejlepší dárky. Božské cukroví jako od cukráře. Trendy ve vánoční výzdobě. 
Ano, čtete správně. Dokonce i původně křesťanský svátek už má své trendy. Nazdobit stromeček a koupit svícen už zkrátka nestačí. Chcete ohromit své blízké a přátele (mimochodem, i tento titulek už jsem viděla. Nestačí mít je pouze rád, letos to chce "ohromit".)? Pak musíte zakoupit stromeček z plastu, černé pohřební ozdoby, a na špici posadit místo hvězdy labuť. I když po vzoru letošního léta, snad raději plameňáka. 
A vůbec! Možná, že o letošní svátky na nás marketéři vytasí kompletně plameňákové Vánoce, a pak vážně netuším, co bych v takovém případě pořídila se svými fialovými koulemi.

Ovšem nejdůležitější je, milí přátelé, ten VÁNOČNÍ úklid. Velká písmena používám, abych zdůraznila plošný rozsah úklidu a jeho poslání. Je přeci logické, že absolutní sanitace našich příbytků se musí konat právě v dobu, kdy máme už tolik práce s nákupem dárků pro celé širé okolí. Proč nevytírat skříně, nohy stolů a židlí, spíže a všemožná bytová zákoutí, až na to bude více času? To by přeci nebyl ten pravý vánoční stres, na který nadšeně hospodyňky upozorňují už i v reklamních spotech rádiových stanic. 

Proč neumýt okna až ve chvíli, kdy děti přestanou opatlávat ručkama okna, jelikož vyhlížejí Barboru, následně Mikuláše a v neposlední řadě Ježíška? To by přeci nebyl ten pravý "drive".

Proč se raději nevěnovat dalším deseti druhům cukroví, už pro ten pocit, že vás kolegyně v práci pochválí (čti pomluví), jak ho máte dobré? Alespoň by bylo čeho více bránit vlastním tělem až do Štědrého dne s výtkou proč to "pořád žerou?", načež po svátcích obrana přechází do útoku "proč to nikdo nežere?!".

Jistě chápete, že v tomto nelehkém tisíciletí, kdy si dovoluji cukroví nepéct, jelikož mi zkrátka a dobře nejde a nebaví mě, vánoční úklid neprovádím - uklízím přeci soustavně celý rok (i když sporadicky), dárky nebalím do úhledných balíčků - kdo objevil kouzlo dárkových tašek, už nemůže jinak, a dovoluji si nepřipravovat salát - nemůžu přeci Malé Evě kazit tu radost z mateřství, působím jako naprostý exot. Dovoluji si naopak jen tak popíjet svařák na adventních trzích, hlídat vánoční stromeček před zákeřnými kočkovitými šelmami, a pravda - peču vánočky. Čtete dobře. I ve mně, se totiž skrývá malá ustrašená hospodyňka, bojící se o svou pověst alespoň částečně hodné ženy.

Dělám si samozřejmě legraci. Vánočka mě baví, a především mi moc chutná. Jo a ráda se s ní pak chlubím. Peču jí od svých studentských let v gastronomii, kde jsem působila vlastně omylem, nicméně vánočku jsem tam, jako jedinou, nezkazila.

Po této vánoční marketingové masáži máte dvě možnosti. Postavíte se na stranu sabotéru, do níž jsem se musela dlouhými roky sebezapření propracovat, či propadnete panice a většinovému trendu vánočního sebezničení. Pokud zvolíte variantu b), buďte si jisté, že po rozbalení dárků pod stromečkem zapadnete polomrtvé do křesla a usnete. Vaši blízcí propadnou v pravý opak - pocit euforie a volna, jenž už měli stejně dávno před tím, především díky Vaší horlivé aktivitě.

Jejich nashromážděnou energii s největší pravděpodobností vloží do rozkazovacích pokynů na Vaši hlavu. Poté budete obdařené třemi dny volna, načež na Silvestra a Nový rok to propukne nanovo, jen bez úklidu. Počítejte však s tím, že děti se na ohňostroj také dívají rády z okna. Vy je s úsměvem hodné matky necháte to okno vesele opatlávat, bez ohledu na to, kolik Vás to před Vánoci stálo úsilí a námahy.

Chcete být přeci dobrou a hodnou matkou, jako v reklamě na krémy s koenzymen Q10! Navíc - máte vůči svým dětem velký dluh. Nebyla jste schopná jim koupit všechny dárky, na které lákala Alza, a ony teď mají dojem, že je Ježíšek tak trochu podfukář. Jak si jinak vysvětlit, že ten spratek z vedlejší třídy, šikanující celé široké okolí, tolik zlobil, leč byl obdarován ze všech nejvíc? Tady něco nesedí, nebo ne?

Proč jim říkat pravdu a vysvětlit jim takříkajíc polopatě, jak se věci mají? V době, kdy deset procent národa tolik oplakává údajně vytrácející se křesťanské hodnoty, je myslím nasnadě, říci svým křesťanským dětem pravdu o původu těchto krásných svátků, kdy obdarován byl především Ježíšek a my se na jeho počest obdarováváme maličkostmi nebo dárky dle svých možností. Jistě, v pravdě je těžké žít, ale nezoufejte! Zbývá tu ještě jedna možnost, a tou je: ........(famfáry) práce v Amazonu!

Rozhlasová reklama slibuje výdělek až padesát šest tisíc za všechny odpracované směny! Zdá se vám to nereálné a neslučitelné s vánoční honbou za plakátovou dokonalostí? Máte naprostou pravdu!

Pak už jen zbývá namastit svaly, vzít si úvěr na dárky a s chutí vychutnávat adventní stres.

Stále jste se nerozhodly pro opak a na Štěpána se hodláte cítit jako Helenka Vondráčková? Nepřechází to ani na Silvestra, ba právě naopak? Nevadí! Jsou tu přeci novoroční předsevzetí. Mnoho z nás pak hledá vyrovnanost například ve cvičení jógy, hromadných meditacích, návštěvách motivačních koučů a všemožných průvodců na cestě k vnitřní harmonii.

O této cestě Vám chci ale vyprávět až příště! Do té doby se loučím a nezapomeňte:

"Chytila jsem na pasece motýlka a čeká mě Dlouhá noc!"

Kamarádi, co vám vždy (ne)poradí

Bydlíme v domě, jehož horní patro obývá Růžova babička. Ta často lamentuje nad neukázněností své čtrnáctileté vnučky, která se dle jejích slov "do půlnoci tahá s kluky venku, zatímco ona pro samý strach nemůže spát."

To samozřejmě chápu, ovšem když se sama ohlédnu o třináct let zpátky, do dob svého večerního "courání se venku", rozhodně bych se obávala více společnosti svých pubertálních kumpánek, konkrétně "něžnějšího" pohlaví. Má vlastní zkušenost hovoří tak, že veškeré společenské akce v přítomnosti kamarádů z mužských (čti chlapeckých) řad, byly daleko slušnější a spořádanější, než ty pořádané takzvaně "mezi námi děvčaty".

Nespořádané, bývaly naše akce i v případě, že jsme se jich spolu neúčastnily osobně. Šlo o momenty, kdy jsme doma pouze alibisticky nahlásily svou nepřítomnost za účelem návštěvy kamarádky. Princip byl jednoduchý - potřebovala jsem zmizet na celý den ke klukovi, jenž se Malé Evě vůbec nepozdával (s odstupem času se vůbec nedivím), odjela jsem k Terce do Olešnice. Terka se chtěla projet v otlučeném Golfu s Davidem - byla tedy u mě. Bohužel, Terky prozřetelnost nefungovala vždy na sto procent, tudíž byla naše záskoková taktika brzy odhalena. "Péťo, dej mi, prosím Tě, Terku k telefonu.", dožadovala se své dcery paní Pragerová. "Já se omlouvám, ale ona tu dnes není.", nechala jsem se zcela nepřipravená napálit.

Musely jsme tedy skulinku útěku hledat jinde. Naděje přišla s Terky starší sestrou, tou dobou už vdanou, nicméně ne o moc méně pubertální, než jsme byly my. "Dobře, holky. Já vás teda na tu diskotéku odvezu, ale v jednu pojedeme domů!", snažila se se zvednutým prstem nabrat na pocitu vážnosti Terky ségra. Skutečně jsme v jednu byly doma, posilněné dvěma sklenicemi červeného s kolou. Podezření na nás tedy nepadlo.

Pro mě se roztrhla železná opona dohledu dva roky nato, když mi jedna z kamarádek Malé Evy zprostředkovala brigádu na pomocné práce za barem, kde sama pracovala.

Jednou za čtrnáct dní jsem pod jejím dohledem mohla pomáhat s nádobím na sobotní diskotéce. Zpátky mě zodpovědně dovážela taxíkem domů. Nemusím asi vysvětlovat, jak jsem si přišla důležitá. Pracovat v šestnácti letech na baru! Abych všem ukázala, že tu svou vážnost a drsnost myslím skutečně vážně, začala jsem dokonce kouřit. O velké přestávce pod gymnáziem, jsem působila s cigaretou v ruce jako barmanka, ostřílená životem. Ach, jak naivní jsem tehdy bývala.

Došlo na dobu, kdy se Malá Eva s tetou Beátou (jak jsem máminu bývalou kamarádku oslovovala) rozkmotřily. Už tedy nemohla dávat Malé Evě žádný raport o mé přítomnosti či absenci na baru. Začala jsem proto na služby na baru svalovat kde co. Například tu osudnou diskotéku, na níž jsme, s kým jiným než Terkou, vydržely až do úplného zavření. Bylo tak pozdě ráno, že už ani taxíky nebyly v pohotovosti. Zůstaly jsme tedy stát v záplavě světel a odpadků na tanečním parketu. Na blízku nebyl nikdo jiný, než opilý DJ a jeho kamarád, nabízející nám svezení domů. S trochou obav jsme přijaly a dodnes si nevzpomínám, proč jsme mu nabízely, že mu jako odplatu uvaříme kávu. 

Oba podnapilé mladíky jsme vpustily do bytu, v té době patřícího mé matce. Byla toho času kdesi u příbuzných na Moravě, a důvěřivě mě nechala obývat náš příbytek bez dozoru.

Mladíci byli hrozně hluční. Jeden z nich začal rozhazovat po našem obývacím pokoji pětitisícovky a křičet, co všechno si může dovolit, načež upadl ve spánek, připomínající mdloby. Jeho kumpán ho okamžitě následoval. Nelenila jsem ani chviličku, a ve vzteku na to, jak jsme takové dva idioty mohly vpustit do bytu mé matky, jsem jednu z poválených pětitisícikorun ukryla do hrníčku na lednici.

Spáči se probudili asi za dvě hodiny a měli se k odchodu. "Hej, jedna chybí!", rozčiloval se podnapilý DJ, zatímco si pomuchlané bankovky cpal zpátky do kapes. "Prosím Tě, byl jsi tak ožralý, že vůbec nemůžeš vědět, kolik jsi u sebe měl!", odvážila jsem se k protestu. "No, to je asi pravda. Jedem!", dal povel svému druhovi a oba navždy zmizeli z našich očí.

"Fuj, už jsem se lekla, že je najde!", oddechla si Terka. "Za ten bordel, co tu nadělal, to je ještě málo!", pronesla jsem drsně svým šestnáctiletým hlasem a opět si důležitě zapálila cigaretu.

Druhý den jsme byly s Terkou u Vietnamců jako Pretty woman a po vzoru Robertsové (ve skromnějších podmínkách Čr), házely do plastového košíku jedny džíny za druhými.

Tak takové bývaly naše pubertální, holčičí, nevinné dýchánky. Dnes na Radiožurnálu hlásili, že budou vylovovat hotovost, naházenou turisty do fontány di Trevi. Prý je odhadnutá částka něco okolo třiceti šesti milionů korun. Jelikož mi na podobné diskotékové dobrodružství nezbývá mnoho chuti ani sil, přemýšlím, že Terce nabídnu výlet do Itálie. Samozřejmě, pouze proto, že má potápěčské zkoušky.

Na ilustrativní fotce můžete vidět, že skladba mých přátel nebyla vždy založená pouze feministicky. Ten hoch vedle mě a Terky, se jmenuje Lukáš, a je naším věrným druhem od ročníků nižšího gymnázia. Zůstal jím vlastně doposud. Vidíte, že s námi šel do každé pitomosti. Jako třeba na fotografii, pořízené naší čtvrtou kamarádkou Zuzkou. Byli jsme zrovna s kvartou v Paříži a na fotografii dáváme značně najevo, že cestopisný výklad našich dvou profesorek, už nemůžeme poslouchat, vidět ba ani cítit.

Jak jsem nastínila již v úvodu, Lukáš z nás byl, coby chlapec, zákonitě ten nejslušnější. Na rozdíl od mých výletů do neznáma s Terkou, si vybavuji, jak probíhaly mé procházky s Lukášem, mým partnerem v tanečních a rádcem v oblasti matematiky a fyziky.

"Kam bys chtěla jít na vysokou školu, Péťo?", ptal se mě častokrát Lukáš, zatímco jsem típala venku o patník cigaretu. "Nevím, je mi šestnáct, proboha!", zdůrazňovala jsem svým tónem údiv nad tak nesmyslnou otázkou. "No, už bys nad tím měla začít přemýšlet!", poučoval mě premiant třídy.

Lukáš byl tak oblíbený mou maminkou, že využívala každého Štědrého dne, aby ho pozvala na grog a chlebíček. Jelikož byla Lukášova maminka mírně řečeno perfekcionistka, nikdy nedokázala uznat, že její syn je tím nejdokonalejším synem na světe. Chytrý, hezký, s nejlepšími výsledky ve škole a ve sportu, co vždycky všem rád pomůže. Jeho to mrzelo, každý rok nám to o Štědrý den vyprávěl, a Malá Eva mu na žal uznale nalila štamprli medové slivovice. Na to se Lukáš odebral domů a u nás se mohla začít servírovat štědrovečerní večeře. Tento zvyk u nás panoval po dlouhé roky, než se Lukáš odstěhoval do Prahy s dívkou, co nedokáže uznat, že je Lukáš tím nejlepším mužem na světe, a proto se chová jako jeho maminka. "Až bude volat Renča, řeknu jí, že jsem s vámi byl jenom na pivu a ne i v sauně, jo?", sděloval mě a Zuzce ustaraný Lukáš minulý týden ve wellnessu. "Lukáši, řekni už všem konečně pravdu o tom, jaké spolu provádíme pohanské orgie!", načež jsme se všichni tři začali smát. 

Že mezi Lukášem a námi třemi probíhalo vždy vše s nejvyšší počestností a na kamarádské rovině, je tak jisté, jako že nás Lukáš ve druhém ročníky vyššího gymnázia podrazil. "Počítejte s tím, že vám neporadím! Tahle písemka je pro mě důležitá, a to vaše opisování mě hrozně zdržuje!", řekl nám jednoho osudného odpoledne s Sheldonovským výsměchem. Asi Vám nemusím prozrazovat, že jako vyzvánění v telefonu má Lukáš znělku z Teorie velkého třesku. Tehdy naše přátelství přišlo na přetřes. Kariérismus jsme mu však s děvčaty brzo odpustily, a tak se zřejmě budeme scházet ke společnému stolu a sauně i letos. Hláška "počítej s tím, že ti neporadím!", však mezi námi zůstala již navždy. Na rozdíl od momentu té písemky, v níž jsme si s Terkou obě zavařily na čtyřku z matematiky, se jí už dokážeme všichni zasmát.

O faktu, že je bezpečnější chodit ven s muži, jsem se přesvědčila i tento týden v pondělí. Vyrazila jsem s kolegy z práce na film Milada do kina pražské Lucerny. Nejvíce ho obrečel kolega David, neustále kontrolující, zda brečíme taky, protože kdyby ne, tak bychom jak řekl, "neměli kousek živého v těle".

Film nás tak vyvedl z míry, že nás ihned po projekci přímo vybízel prvorepublikový bar Lucerny, abychom k němu zasedli a obrátili do sebe pár slivovic. 

"Platím kartou!", honosila jsem se na číšníka. "Platba zamítnuta!", odvětil mi naštvaný číšník. "Ale to není možné!", chtěla jsem vést spor. "Já to za Tebe zatáhnu, ty socko malá!", smál se mi kolega David. Cítila jsem se s nimi tak bezpečně a solidně, že jsem svolila i k návštěvě putyky U Tygra, kde jsme do sebe obrátili ve výčepu plzeňské pivo a odtud se odebrali do Mlýnské kavárny, jejíž sortiment připomíná všechno, jen ne kavárnu.

Druhý kolega nás pozval na zkušební jízdu aplikace Uberu a já konečně pochopila, proč pražští taxikáři ztrácejí půdu pod nohama a naopak dostávají vztek. Díky péči svých kolegů jsem se dostala ve skvělé kondici a náladě v pořádku domů. Takoví jsou muži, před nimiž nás od mala varovali.

Radím tedy všem matkám, pramatkám a pěstounkám: Ženy, nepouštějte své dcery ven s děvčaty!