Erbenovský Halloween

Každý předvečer Svátku všech mrtvých si vzpomenu na verš z Erbenovy Kytice, konkrétně básně Svatební košile. Jelikož mají dnes Američani a spousta dalších opičivších se Evropanů (včetně mě) Halloween, následovaný českými Dušičkami, jež také neopomínám, vzpomenu si na ni hned dvakrát. Asi byste rádi věděli proč.
Malá Eva mi kdysi vyprávěla o dobách, kdy se v mládí, coby papírenská chemická laborantka, vracívala autobusem z nočních směn domů. V brzkých ranních hodinách šla temnými ulicemi z autobusového nádraží sama domů a aby toho strachu nebylo málo, začaly jí pokaždé znít v uších slova Svatební košile: "...vyli, vyli divnou věc: žetě nablízku umrlec!". 
Jedná se o typický příklad masochismu. Člověk paralyzovaný strachem, snaživě zkouší svojí paralýzu přikrmovat, aby byla řádně prožitá. Horší však je, že se mi tato absurdní historka patřičně vryla podvědomí, a tak sama sebe trýzním úplně stejným způsobem, kdykoliv se ocitnu v pozdních hodinách sama, nejlépe na odlehlém a temném místě. Nevím proč, nicméně ač jsem toho o neškodnosti mrtvých přečetla nespočet a sama považuji za daleko větší škůdce ty živé mezi námi, Erbenovy verše na mě působí nejintenzivněji právě v tento předdušičkový čas. Halloween sice slavím maximálně vyřezáním dýně, ovšem marketingová masáž duchařských filmů a rekvizit, mě uvádí v pokušení očekávat nějakého toho "zombíka" za oknem již dva dny před českým svátkem všech mrtvých. Smozřejmě, doprovázeného vytím našich psů.
Nu, co Vám budu vyprávět. "Umrlec" mě dnes za oknem navštívil hned několikrát. Nakolik to byl výplod mé fantazie, si srovnám v hlavě až zítra. Zahraniční a český duchařský svátek mezi sebou dělí jeden den, což je dostatečný čas pro realistickou sebereflexi. 
Čím víc se mi onen osudný verš zarýval do mysli, začal mi postupně docházet jeden velký nedostatek. Svatební košili umím sice parafrázovat, doslovně zarecitovat už nikoliv. Není to náhodou škoda? Jak to bylo slovo od slova? Je to už řádka let, kdy mi Kytici procítěně recitovala zesnulá prababička Jarmila o nedělních odpoledních. Tu knihu jsem natolik milovala, že byla mou první samostatnou četbou. Vodníka bych snad ještě zvládla, ale Svatební košili? Nu, a začetla jsem se. Můj údiv nad obsahem veršů miletínského rodáka Erbena vzrůstal s každým slovem. Ta báseň má tolik paralel s mým vlastním civilním životem, že by mohla být věčná škoda, upínat se pouze k jednomu zprofanovanému verši.

"Již jedenáctá odbila,
a lampa ještě svítila,
a lampa ještě hořela,
co nad klekadlem visela."

Jedenáctá hodina večerní, je v naší rodině naprosto krizovou a zásadní hodinou. Je tomu tak především díky handicapu Malé Evy. Ta si bezhlavě potrpí na ulehnutí na lože ve 23:00. Pokud tento čas přetáhne a spočine později, nesmí být za žádných okolností rušena. Stává se z ní pak stvůra, podobná vlkodlaku. Vzbudí li se během noci, k níž se odebrala později než v jedenáct večer, rozespale na Vás křičí, že v "jedenáct se jde spát a nebude o tom diskutovat". Nutno podotknout, že toto pravidlo platí i v případě dřívějšího ulehnutí. Vyprávět bych mohla nejen já, ale i její expřítel, jež byl jednou přerušen ve sledování DVD v nočních hodinách, za doprovodu výtek o nedodržení včasné večerky a učitelského tónu s lamentováním o zabavení disku, pokud nebude dokoukán až následující den. Zrovna minulý týden jsem u své matky spala, to když se vzbudila v půl dvanácté u televize. "Kdo vraždil?!", křičela na mě rozespale. "Já nevím!", okřikla jsem jí nazpět. "Beztak o to víš h...no!", odsekla mi a spala dál. Ráno si, přirozeně, nic nepamatovala. Rozený vlkodlak.

"A před tou mocnou světicí
viděti pannu klečící:
klečela, líce skloněné,
ruce na prsa složené;
slzy jí z očí padaly,
čelem se ňádra zdvihaly.
A když slzička upadla,
v ty bílé ňádra zapadla."

V této situaci jsem se našla včera večer. Růžena je na služební cestě a nechal mě doma s dvěma zimomřivými kočkami, krbovými kamny a nedostatkem podpalovače. Marně jsem se snažila roztopit kamínka hořícím papírem. Jelikož jsem ale vytrvalá, pokoušela jsem se o to náležitě dlouho, až jsem se dýmem mírně přidusila, přiotrávila a vyplakala na svá "bílá" ňadra, na nichž jsem se rozhodla nenosit podprsenku tolik slz, že by se za ně nemusela stydět ani Miss mokré tričko.

„Žel bohu, kde můj tatíček?
Již na něm roste trávníček!
Žel bohu, kde má matička?
Tam leží - podle tatíčka!"

Můj otec mívá vskutku tato období absence zjevování se, tudíž u nás občas doma proběhne diskuze, zda už na něm ten trávníček kdesi neroste. Jeho sestra ho však poměrně nedávno potkala u oběda, čímž tyto obavy rozptýlila. 
Mojí matičku jsem naposledy viděla ležet v houpací síti na zahradě, za hlasité produkce Pražského výběru. Poslouchala zrovna píseň Zubatá a zasněně mi sdělovala, jak jí to dokáže krásně uklidnit. Pokud jste někdy pochybovali o možnosti výskytu Adamsových v České republice, přijďte se přesvědčit k nám domů o opaku. Chtěla jsem Malé Evě udělat radost, a tak jsem nám zakoupila dva lístky na plzeňský koncert "Pražáků". Problém tkví v tom, v kolik koncert končí. Pokud to nestihneme do jedenácti, je s námi ámen!

"Maria, panno přemocná,
ach budiž ty mi pomocna:
vrať mi milého z ciziny,
květ blaha mého jediný;
milého z ciziny mi vrať -
aneb život můj náhle zkrať:
u něho život jarý květ -
bez něho však mě mrzí svět.
Maria, matko milosti,
buď pomocnicí v žalosti!“

U tohoto verše se mi srdce sevřelo, jelikož dnes se mi vrátí milí z ciziny (čti Šumavy) a doufám, že cestou koupí to Pepo či jiný podpalovač, jelikož další otravu zplodinami už bych nemusela přežít!


"Pohnul se obraz na stěně - 
i vzkřikla panna zděšeně;
lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
možná i - zlé že znamení!"

Až se mi pohne obraz na stěně, bude to pro mě stejné zděšení jako pro onu pannu. Prosím Růženu o přitlučení obrázků už asi čtrnáct dní, leč, stále marně. Lampa už nám také prskla, načež začal Růža prskat něco o "Švédech pojebaných". Zřejmě narážka na mé nové lustry a lampy z Ikey. A že to bylo nakonec "větru tažení" bylo jasné, jelikož nám, přátelé, díky větru zřejmě nikomu nešel v neděli elektrický proud. 


"A slyš, na záspí kroků zvuk 
a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk! 
„Spíš, má panenko, nebo bdíš?"

Netuším sice, co to znamená "záspí", ovšem má li to co dočinění se zaspáním, je Erben opět na správné adrese. Zažila jsem to právě dnes. A to "ťuk ťuk" nebylo na okno, nýbrž kočičí packou o misku.

 „Pěkná noc, jasná - v tu dobu 
vstávají mrtví ze hrobů, 
a nežli zvíš, jsou tobě blíž - 
má milá, nic se nebojíš?"

Sakra! Za chvíli budu zamykat sto padesát let starý hotel a pojedu domů temným lesem! Jasně, že se bojím, Karle Jaromíre!

„Moc, má panenko, moc se ptáš, 
jen honem pojď - však uhlídáš. 
Jen honem pojď - čas nečeká, 
a cesta naše daleká. 
Co máš, má milá, v pravici?“

Jo! Patnáct kilometrů temným lesem! A v pravici nemám nic, jak řekl můj otec, jsem "zpropadený levičák!"!

„Ho, ten růženec z klokočí 
jako had tebe otočí! 
Zúží tě, stáhne tobě dech: 
zahoď jej pryč - neb máme spěch!“

No, tak to je typický Růža. Na všechno má dost času. A čím víc má vždycky času, tím víc mě to klokočí zloby obtáčí.

„Jen pojď a pospěš, děvče mé, 
však brzo již tam budeme. 
Hosté čekají, čeká kvas, 
a jako střela letí čas."

To je snad úplně jasné. Všechno víno je vylisované v tancích, teď čekáme, co ten kvas udělá.

„Hoho, to zlato proklaté 
má hrany ostře špičaté! 
Bodá tě - a mě nejinak, 
zahoď to, budeš jako pták!"

Zlaté šperky fakt nemusím. Raději stříbro či chirurgickou ocel. Kdyby někdo netušil, co mi pořídit k Vánocům.

„Ó nech mne již, ó nech mne tak! 
Divý a hrozný je tvůj zrak; 
tvůj dech otravný jako jed, 
a tvoje srdce tvrdý led!“

Jako bych slyšela sebe samu, když se hádám s Růžou. :D

„Však jsi ty vždy byl přede mnou, 
a já za tebou cestou zlou; 
však jsi byl napřed po ten čas: 
skoč a ukaž mi cestu zas!“

A takto podobně si sypu popel na hlavu, když uznám, že měl Růža náhodou pravdu. Výjimečně!

"Dobře ses, panno, radila, 

na boha že jsi myslila 
a druha zlého odbyla! 
Bys byla jinak jednala, 
zle bysi byla skonala: 
tvé tělo bílé, spanilé, 
bylo by co ty košile!"

Tento odstavec, ten je nadčasový. Zbav se, panno, zlého floutka, neb se Ti zle potáže! Osmkrát v minulosti vyzkoušeno, doporučuji!

Co ještě k rozboru básně dodat? V Erbenovi si každý najde to své. Já si k němu například našla nejkratší cestu přes takzvané Miletínské modlitbičky. Miletín je malé podkrkonošské městečko, známé především díky svému nejslavnějšímu krajanovi - K. J. Erbenovi a pochoutce, zvané po modlitebních knížkách, jež perníčky připomínají. Pokaždé, když tudy projíždím a následně se mi zakoupené modlitbičky rozplývají na jazyku, říkám si, že ten Erben nemohl být špatný chlap, pokud se narodil ve městě, kde mají takovýto smysl pro gastronomii.

Jen možná viděl běsy a děsy tam, kde ani ve skutečnosti nebyly. Jako moje máma, po probuzení po jedenácté hodině večerní. Nebo já a moje kamarádka Zuzka, po nalezení cukety na grilu, připomínající obličej démona. "Když to sníme, bude nás to provázet až do konce našich dní?", poznamenala tenkrát. Nesnědly jsme jí. Nebude. Za to "umrlec v patách", ten vždy!

Vaše vystrašená Čuky!

Země máslu, tuzemáku a lithiu zaslíbená. A co přijde nakonec? Slovák nebo Japonec.

Máme tu první povolební týden a já znovu přicházím se svou "troškou do mlýna". Zatímco pan Troška se nás snaží bavit pohádkami o mlýně, já se cítím pasivně pobavena výroky některých nově zvolených poslanců, především těch z SPD. No řekněte sami, není pan Rozner, prostým lidem nově zvolený zákonodárce, roztomilý? Posuďte: "Nechci se do toho zabrušovat, abych se pak z toho musel nějak vybrušovat a neřekl něco špatně. Já nechci nic ovlivňovat a čekám, co Tomio pro nás vyjedná." Uznejte, není ta čeština krásný jazyk? Je jasné, že strana ohánějící se českým patriotismem, má přímo v popisu práce takový krásný jazykový fond. Stejně krásný, jako obsah tohoto sdělení. Nechce přeci nic ovlivňovat. To je sympatické od člověka, postaveného na kandidátku, aby v případě úspěchu pracoval pro nás - pro občany. V případě, že by se mu a jemu podobným spolustraníkům povedlo zestátnění České televize a rozhlasu, což má jako člověk usilující o post ministra kultury v úmyslu, je fajn vědět, že se do toho nebude "zabrušovat", aby nic nezkazil. Vážně se mi dost ulevilo. :)
Ano, přátelé, z našich obyvatel se postupně vytrácejí poslední zbytky lidského rozumu. Ten "selský", často citovaný panem Babišem, se o slovo přihlásil už dávno. Spočíval především v radosti z neúspěchu a krachu našich sousedů, jak je v české kotlině zvykem už od nepaměti. Pouze přeformulovaná věta z dob minulých o nekradení ze státního majetku, jež zapříčiňuje okrádání vlastní rodiny, se přeměnila na srozumitelnější: "Všici kradnů!".
Naše rodiny tedy budou spaseny! Bude líp. Asi.
Deficit lidskosti ovšem přišel až se stranou SPD, jejichž voliči jsou natolik neznalí české ústavy a zákonů, že jsou schopni uvěřit hrozbě islámu v Evropě, ačkoliv doposud vozili své děti na all inclusive dovolené do Tuniska a Egypta, jelikož to bylo výhodné a mohli je na celý den odložit k bazénům, u nichž je "ti nebezpeční čmoudi a kozomrdi" bavili a na chvíli byl "od harantů pokoj".
Jestli z mých slov cítíte zaujatost a vztek k některým svým spoluobčanům, cítíte to naprosto správně. Ne kvůli debaklu Zelených, nýbrž pro debakl lidskosti. Podporovat stranu, mající v úmyslu zakázat propagaci islámu, strašení právem šaría a podobnými nesmysly, to vše pod hlavičkou cizince, to už chce notnou dávku hlouposti. Snad jen ze zvědavosti by mě zajímalo, jak by takové potírání propagace islámu či zákaz zahalování vypadal v praxi. Bude se to vztahovat i na české stařenky, zahalující si téměř celou hlavu šátkem, jak se to praktikuje ještě v mnoha českých vískách? Budou chodit na plovárny speciální lidové milice, dohlížející na dostatečné odhalení našich tělesných partií? A jak to bude se stravováním? Co kebab? Odpustí si ho voliči Tomia Okamury? Všimli si obsluhujícího personálu takových bister? Nevypadají moc muslimsky? Bude utrum s kurzy břišních tanců? Budou naše děti ještě smět číst pohádky Tisíce a jedné noci?
Já například nikdy nemusela vepřové maso. Odmala mi nechutná. Odmítnu li ho na veřejném místě, nebudu popotahována? Jistě, přeháním a nadsazuji, ale copak to lze chápat jinak od člověka, z jehož úst zazněla potřeba anulace daně z piva, coby alkoholického nápoje? Prý by ho dal "jako odměnu pracujícímu lidu", už proto, že ho považuje za náš národní nápoj, načež se postaví k pianu a začne zpívat píseň Ach synku, synku. Doufám, že TGM se neobrací v hrobě a okamžitě se reinkarnoval, aby vrátil do společnosti soudnost. Na Blanické rytíře se spoléhat nehodlám.
Proto bych nyní ráda "gratulovala" všem, co se rozhodli takzvaně "bojovat proti systému" svou neúčastí ve volbách. Je mi jasné, jak už vás ta politika všechny štve a nechcete se o ní zajímat. Ale přečíst si alespoň v rychlosti programy demokratických stran, s nějakým se částečně či plně ztotožnit a přijít jednou za čtyři roky svůj názor vyjádřit, to vyžaduje úplné minimum občanské aktivity. Strana, jako je SPD, je pouze partička zamindrákovaných a hloupých lidí, bojujících s neexistujícím démonem. Pokud mi tolik vadí někdo, koho jsem v životě neviděl a ani tu není, nebude chyba ve mně? Postojem typu "já budu žít mimo systém", dáváte zelenou těmto šílencům, neštítícím se slibovat vystrašeným lidem nelegální opatření, neslučitelná s naší ústavou. A pokud si stále myslíte, že dokážete žít absolutně mimosystémově, tak se ohlédněte pár let zpět za sebe. Těch, co si přáli žít mimo systém, byli plné věznice. Jednou z věcí, co demagogy láká, je totiž mít pod kontrolou všechny " lidské živly", přející si žít svobodně. A proto byly plné vyšetřovací vazby lidí, jež se provinili jedinou věcí - že žili mimo systém. Příště to stačí přijít hodit do urny straně, jež možná není ideální, najdou se v ní i roztodivné osobnosti, s nimiž všemi nemusíte sympatizovat, nicméně nezaženou naše svobody a životy do záhuby. Budeme na ně možná nadávat, ovšem už ten fakt, že něco budeme moci kritizovat, bude zázrakem.
Takže žijte si mimo systém, jak zpívají Horkýže slíže: "mějte v p...či.", ale jednou za čtyři roky z té své bubliny vystupte, abyste si do ní znovu mohli zalézt a my taky!
Situace už totiž přestává být v uvozovkách příjemným stavem dob minulých, kdy jsme se dohadovali, zda doprava či doleva. Nastává zde pohádková otázka o boji dobra se zlem, pravdou a lží a moc si přeji, aby nedošlo na otázky hamletovské, zda tu být či nebýt.
"Politika je špína", slýchávám často. Ano, souhlasím, bývá tomu tak. Moc odjakživa přitahovala posedlé a nečisté lidi. Proč tomu ale tak je? Naší vlastní vinou. Zřejmě jsme ani po skoro třiceti letech politické svobody nepochopili, že politika není žádnou skutečnou vládou (ač se tak její složka nazývá), nýbrž SLUŽBOU lidem. My si tedy nevolíme své nadřízené, nýbrž podřízené.
Vy vážně chcete zaměstnávat podřízené co lžou, kradou a podvádějí, dokonce chtějí zlikvidovat ostatní zaměstnance, jako to v přeneseném slova smyslu vidíme u pana Babiše?
Vy nechcete poctivé zaměstnance, pracující pro Vaše dobro? Máte každé čtyři roky možnost vybrat si nové a po zkušební době jim dát vědět, jestli ve služebním poměru budete pokračovat či nikoliv. Nyní je tomu tak, že jsme v pozici flegmatického ředitele, jež dal zelenou pro rozkradení vlastní fabriky a pro svou lenost neprovedl pořádný audit. Nyní volá po vymahačích, neštítících se ničeho. Ti nám dříve nebo později přerostou přes hlavu. Vymahač rád bere a přisává se jako klíště, tvářící se jako hodný strýček z pohádky, co "neblábolí" a maká. A vy nadšeně voláte: "ANO, ANO, ANO!"
Mějte na paměti, že život je jeden velký kompromis a nemá žádná jednorázová a většinová řešení, jaká se nám nyní nabízí od nově zvolených představitelů politické moci. Parlament může často připomínat "žvanírnu". Ovšem "žvaní" se tam o vašich životech. To vážně chcete, aby se o nich rozhodovalo zmáčknutím čudlíku a zákony se vystřelovaly jako konfety? Dnes jsem v novinách četla o zatčení osmi set lidí v Polsku, prý pro účast na protivládních demonstracích. Lákavá nabídka?

Jak si tak polemizuji o své iritaci, všímám si vycházejícího slunce. Nesu nákup ve své recyklovatelné tašce, chci si sednout na lavičku a jen tak meditovat za ptačího zpěvu, když v tom...!
Na protější zdi obchodního domu visí z okna plakát s kandidáty hnutí Řád národa. Na něm se mračí Rosťa, manžel kamarádky od Malé Evy, vlasy ulízané na stranu gelem, na sobě černou košili a na klopě zlatou brož s orlicí! Kdysi býval fajn a byla s ním sranda. Škoda ho. Takže být či nebýt?

Vaše naštvaná a zklamaná Čuky

VyVole(b)ní - reality show, po níž budete čtyři roky uklízet vilu vítězů

Moji milí čtenáři, moji příznivci, odpůrci i ignoranti (vás mám nejraději - nic po mně nechcete a tím mě motivujete.. :) ),
máme den do parlamentních voleb. Myslím, že jak mě znáte, nečekáte nic jiného, než moje vyjadřování se k nim. Ano, za a) je správně. Jiná možnost tedy není, již jsem tak nastavená. Ovšem to, co Vám již přišlo (či teprve přijde) do poštovních schránek v šedivých obálkách, je plné možnosti volby.
Ty tam jsou doby, kdy naší jedinou starostí bylo, zda si zvolíme Pikachu či Bulbasaura.
Ačkoliv se slovo "volba" může lehce zaměnit s čímkoliv, připomínajícím slovo "vůl", pravdou je opak. Slovo "volba" má totiž přímou souvislost se slovesem "rozhodnout se" a to, milí čtenáři, vyžaduje mít pořádného fištróna.
Rozhodnutí se nás provází od raných let života. S první názorovou konfrontací jsem se setkala v době svých prvopočátků na základní umělecké škole na Mělníku, kam jsem si, bůhví z jakého rozmaru, prosadila působit. Malá Eva se mi, ze své vlastní zkušenosti, snažila naznačit, jaký veliký opruz to je, nicméně - marně.
"Na co bys chtěla hrát, Petruško?", dotázal se mě učitel teoretické hudební nauky pan Horňák, z jehož metronomu mám dodnes noční můry. "Na klavír!", oznámila jsem rezolutně.
Za pár týdnů mi Malá Eva přinesla z úschovny vlakového nádraží kytaru, zaslanou našimi příbuznými z Valašského Meziříčí. Byl tam sice alokován i klavír po mé babičce, ovšem osud tomu chtěl tak, že nám byla z neznámého důvodu zaslána kytara. Marně se mi matka snažila vysvětlit, že budu jako Lenka Filipová. Mé krátké a buclaté prstíky stěží umáčkly jednoduché akordy, "baréčko" pro mě již bylo vysloveným utrpením. Toto mučení jsem vydržela přesně osm let. Prsty nepovyrostly ani o píď, odhodlání sláblo. To můj mladší bratr kytaru zvolil na první pokus. Díky "lidskému" přístupu jemu přiřazené učitelky, však velice záhy přešel k samovzdělávání v domácím prostředí. Tuším, že bývalí sousedé z panelového domu, určeného tehdejším a stále dožívajícím politrukům, nás při vzpomínce na jeho domácí cvičení Nirvany stále chovají ve svých srdcích a myslích.
Dalším vývojovým mezníkem mého života bylo rozhodnutí, zda je o sobě vždy dobré uvádět stoprocentní pravdu.
Na tomto rozcestí jsem se ocitla v osmi letech ve chvíli, kdy jsme se základní školou začali navštěvovat plavecké kurzy. "No, tak kdo tady uplave osm bazénů, děcka?!", křičel postarší plavčík v krytém bazénu, jež dostal pokyn k našemu rozřazení do skupin na základě našich plaveckých schopností. "Já!", pronesla jsem hrdě a bylo to svatou pravdou. Plavat jsem se naučila velice brzy a dobře. Mohly za to výchovné metody mé babičky a jejího bratra Václava. Ti mě vzali jednoho předškolního léta na loďky luhačovické přehrady. Během vyprávění, jací jsou tam velcí sumci a víry, mě bez předchozího upozornění hodili přes palubu a já za nimi s brekem plavala, takříkajíc "jak když mě do vody hodí". Můj šok byl tak obrovský, že jsem neměla čas přemýšlet nad tím, že plavat vlastně ani neumím. No, tak jsem tedy plavala. Václavovi se tato zlomyslnost vrátila poměrně nedávno, světe div se, na stejné přehradě. Uprostřed plavání ho přepadly křeče, a tak začal mávat na svou rodinu, sedící na břehu na dece. Ti, znalí jeho "vtípků", mu mávnutím vlažně odpověděli a bavili se dál.
Že je situace vážná, jim došlo až ve chvíli, kdy ho na šlapadle přivezli kolem plující účastníci plavebního provozu, kteří jeho zdravotní potíže v pravém slova smyslu rozpoznali, a tím mu vlastně zachránili život.
Aniž bychom jeden druhému přáli smrt, přežili jsme oba luhačovickou přehradu alespoň v relativním zdraví, a já tedy mohla v mělnickém plaveckém bazénu hrdě prohlašovat, že jsem skutečným plavcem. Po přezkoušení umu přeplavat osm bazénů, mě od pohledu nepříjemný postarší plavčík poslal mávnutím ruky ke skokanskému můstku, označenému figurkou žraloka.
Tam už na mě čekali ostatní, plavecky nadaní spolužáci. Zlatý střed, schopný přeplavat alespoň jeden bazén tam a zpátky, poslal k usměvavé "tetě" plavčici, mávající na většinovou skupinku dětí plastovou chobotnicí. Pár nešťastníků, znajících vodu pouze z vany, bylo potupně posláno k můstku označeném prasátkem, načež od mých spolužáků ze žraločí sekce okamžitě sklidili posměšky o "prasatech".
Smích je přešel ve chvíli, kdy nám přistoupil přísný selekční plavčík s tím, že bude po dobu kurzu naším instruktorem. Měl pro nás připravené obruče, jimiž jsme měli z výšky proskakovat šipky, destičky na dechová cvičení při splývání na výkon a dřevěné tyče, jimiž nás vytahoval, když jsme padali únavou. Jednou jsem sama na takové tyči visela a zatímco mě vytahoval ven, dívala jsem se závistivě na skupinku "chobotniček", klouzající se radostně a bezstarostně do menšího bazénku z plastové skluzavky. "Prasátka" se brodila v brouzdališti.
Napřesrok jsem u selekce řekla, že uplavu stěží dva bazény. A klouzala se! Prasátka se stále brodila a byla vystavována šikaně.

Proč Vám toto všechno píšu? Dnes jsem měla volno a dopoledne se věnovala své vrcholné agitaci,
kdy jsem házela lidem do schránek letáky, varující před Andrejem Babišem. Vy, co mě znáte víte, že
lobbuji za Zelené, protože s nimi nejvíce souzním. To ale neznamená, že bych odsuzovala kohokoliv,
kdo volí jakoukoliv jinou, demokratickou, stranu. Za ně ovšem nepovažuji hnutí ANO, ani komunisty, ani hybridní stranu SPD. O Svobodných a Realistech psát nebudu, protože ti letos demokracii neohrožují. Ne snad pro své názory, ale svou neschopnost oslovit širší spektrum voličů tím, že se jejich názory shodují s výše jmenovanými, agitujícími dávno před nimi, s větším budgetem pro marketing.
Po roznosu letáků jsem se zastavila v kavárně, kde obsluhuje můj spolužák z gymnázia, Dalibor. "Dnes tu byl Tomáš, co prodává vína a volal všem známým voličům ANA, že když přehodnotí, obdaruje je lahví moselského ryzlinku!", povídá mi. Když jsem odcházela, poděkoval mi za to, že jsem dnes lobovala za všechny, co nemohli. A mně po cestě z kavárny došlo, že s voliči je to jako s těmi malými plavci, mezi něž jsem před dvaceti lety patřila.
Všichni plaveme ve stejném bazénu. Jen k tomu máme každý jiné dispozice. Ti nejsilnější jsou tu proto, aby těm slabším nedávali nálepku prasátek, ale proto, aby jim pomáhali a ukázali jim, jak se správně plave. Ten, kdo byl obdařen schopností plavat lépe než ostatní, by neměl svou schopnost upozadňovat jen proto, že to vyžaduje více úsilí. Ti, co byli pro své indispozice vyřazení do brouzdaliště, by neměli být podceňováni, ale správně vedeni k lepšímu vývoji a bráni takoví, jací jsou. Nesmějí nikdy získat pocit méněcennosti, protože můžou lehce získat dojem, že jsou žraloky elitářsky vyloučeni a čekají na žraloka, jež si sice brousí zuby, ale o prasátka projeví zájem, což u nich vzbudí falešnou představu, že jim bude pomoženo a bezplatně.
A pak apeluji na většinové "chobotničky". Život není jenom zábava a nestačí se pouze klouzat. Občas je dobré hlavu zvednout vzhůru a udělat si názor o tom, zda není dobré následovat ty své správné žraloky. Ty, co se dostatečně nasytili a ukáží jim správný směr. Neustálým klouzáním jim může například uniknout, že se jejich bazének s klouzačkou neustále zmenšuje, plní nenasytnými žraloky,  pomalu požírající všechna prasátka, jelikož ta, na rozdíl od chobotniček, které měly plné chapadla zábavy, kvičela podstatně hlasitěji. Potom se bazén zabarví špínou a nikdo před sebe neuvidí. A to potrvá tak dlouho, dokud se žraloci nepožerou navzájem a bazén se nevyčistí. Buďme, prosím, ostražití. Do našeho bazénu, zvaného Čr, už pomalu zatéká. A není to žádný cizí odpad, jak se nám snaží vrcholoví politici namluvit. Je to naše vlastní špína. Zkusme jí tedy, v příštích dvou dnech alespoň eliminovat. Plaveme v tom všichni společně.

Vaše sentimentální volička Čuky

Zrychlený podzim ve známce punku

Jak zpívá pan Svěrák ve své autorské písni: "Září, září, na léto jde stáří.", tak i do mého života se vkradl pocit vyčerpanosti a únavy. Jistě jste si povšimli mé více než měsíční autorské odmlky. Neklesejte však na mysli - Čuky is not dead, své ještě neřekla!
Nejednalo se o předčasnou tvůrčí ani osobní krizi. Šlo o čistou lidskou ješitnost, dokázat si svou neporazitelnost v časové ose. Nicméně, marně.
Před pár měsíci jsme se s Růženou rozhodli k dalšímu společnému kroku - stěhování do domu, který patří jeho rodině a je situován blíž jeho vinici. Jedná se o dvoupatrovou vilu, jejíž spodní část před časem opustil poslední usedlík a tudíž se v její spodní části uvolnil prostorný byt. Podle mě dům sídlí v jedné z nejhezčích mělnických čtvrtí, nemohla jsem tedy proti jeho nápadu nic namítat. Snad jen to,
že i když dáme výpověď současnému panu domácímu, nastane nám tříměsíční prostor na přípravu nového bydlení, což je při stavu domu, do nějž se chystáme přesídlit, časový interval ve stylu - "už včera bylo pozdě". Rozhodnutí padlo v červnu. Vznikl tedy prostor celého léta na přípravu bydlení.
No a co myslíte? Tušíte správně, v půlce září jsme začali. Nastalo nám tedy šibeniční období, kdy jsme za čtrnáct dní museli stihnout uvést tehdejší byt do původního stavu, sklidit alespoň část úrody z vinice a vyklidit kilotuny nepotřebného harampádí z bytu, zamýšleného pro náš nový domov. Vzhledem k tomu, že je můj Růža jedním ze čtyř dětí, obývajících před námi tento dům, s malým odstupem času nechápu, proč jsme si na vyklízení prostorů nezavolali rovnou armádní jednotku ženistů či Dekontu.
Jelikož se oba dva řídíme heslem: Co můžeš udělat dnes odlož na pozítří a vzniknou Ti tak dva dny volna, smrskl se život nás obou do něčeho, co bych mohla shrnout asi jako: ranní vstávání, vinice, malování, vyklízení, stěhování, spánek. Nemusím myslím dodávat, že za plného pracovního úvazku v našich zaměstnáních. Šli jsme na to samozřejmě systematicky. Týden jsme se hádali, jako barvou vymalujeme. Honza, co by praktik a obdivovatel jednoduchosti, trval na čistotě a funkčnosti bílé barvy, nejlépe na všech zdech. Při této představě se mi zatajil dech, především proto, že jedna z Honzových sester mívala často záchvaty tvůrčího sebevyjádření, především na zdech. Na nejvíc poškozenou zeď jsem tedy navrhla fialovou. "Tak do takové opičárny si jdi sama.", láteřil můj drahý u pokladny Domu barev, zatímco prodavači hradil kromě tmavě fialové i odstín cappuccina.
"Mám radost z tvého nadšení pro budování našeho prvního společného projektu.", usmívala jsem se na něj křečovitě a ironicky, když hradil v podlahářství linoelum, jehož výběr nám trval cca pět minut. Nebyl čas řešit, kam co přijde. Rozhodovala cena, čas a funkčnost. Naštěstí, paní z podlahových krytin byla na mé straně a potutelně mu doporučila to nejlepší, co mohla.
Marně jsem vzpomínala na ty chvíle, kdy jsem si zařizovala své první, samostatné bydlení. Výsledný efekt byl přesně takový, jako jsem si ho vysnila. Byt, co byl na první pohled holčičí, se všemi romantickými, art deco a vintage prvky. Jsme zkrátka takový staromilec, uctívač rodinných pokladů v podobě starého nábytku, obrazů a všemožných doplňků, připomínajících mi všemožné dekády vývoje mé rodiny. Na jednu stranu jsem byla smutná, že jsem do výbavy šla sama, bez takové té párové sounáležitosti. Když se ke mně pak Růža připojil, přišel jen s minimem věcí, a tak nějak zapadlo do koloritu mého příbytku, aniž by do něj obtiskl nějakou výraznější stopu. Často jsem snívala o těch chvílích, kdy páry společné brázdí Ikeu a jednohlasnou shodou házejí do žluté tašky závěsy, lustry, nádobí a pracují společném vytváření domova. Že je taková realita k vidění pouze v reklamě na bankovní úvěry a u homosexuálních párů, jsem však poznala velice záhy. Dokonce se mi hlavou prohnaly vzpomínky na vyprávění mých kamarádek o párech, rozešlých během staveb domů, velice častých vztahových úkazů. Nejvíce se mi tyto pověsti připomněly během malování naší ložnice. To probíhalo tak, že Honza se přeci jen k nanesení odstínu cappuccina odhodlal. "Já už jsem pár prostorů vymaloval, tak vím, co ty barvy dělají!", povídal mi povýšenecky. Trval na tom, že za jeden zářijový večer mezi mletím a lisováním hroznů a služební cestou, vymaluje bez problémů celý byt, včetně těch mých "barevných opičáren". O míře jeho odbornosti jsem se přišla přesvědčit následující den. Prostory naší budoucí ložnice skutečně připomínaly cappuccino. Jenže takové, jehož pěnu pěkně zamícháte do zbytku obsahu kávy a ještě si do ní nadrobíte tu skořicovou sušenku, takže výsledný obraz připomíná krupicovou kaši, do níž mlátilo malé dítě lžící. Na Honzově tváři a náladě se začaly podepisovat první známky vyčerpanosti a podrážděnosti, proto jsem se rozhodla ještě toho večera sama zasáhnout a nátěr jsem překryla jednou nenaředěnou vrstvou. Následující den jsem byla s výsledkem spokojená. To se však nedalo říct o Růžovi, který mi po zjištění mého zásahu telefonoval do práce: "Ty jsi to po mě přemalovala!?" "Jenom trochu...", nezapírala jsem. A v tu chvíli to přišlo. Honza mi roztřeseným hlasem řekl tu nejhorší nadávku, jakou jsem dosud z jeho úst slyšela: "Ty.. ty... ty jeden pseudoumělče!"
"No, ještě že tím myslel tvé výtvarné a ne literární umění!", smála se jeho přestřelu má dobrá kamarádka Zuzka.
Myslím, že to ccappucino jsme po sobě přetřeli výše uvedeným způsobem ještě tak čtyřikrát. Vlastně se sama divím, že nátěr na zdi ulpěl a že se v malých vrstvách nesnesl na naší hlavu pod svou tíhou. Po zjištění naší oboustranné neústupnosti svolil Růžena k částečnému použití fialového nátěru. Ovšem v mé vlastní režii. S tímto nechtěl mít nic společného. "Víš, Péťo, Honza je to nejlepší, co jsme v naší rodině vyprodukovali. Ovšem geny jsou mocné a neprojevují se vždy jen ty hezké. Až odjede na Šumavu, doupravíš si to podle sebe...", chlácholila mě jeho babička, asistující mi při fialové výmalbě. "No, není to špatné!", uznale kroutil s jistou dávkou ironie Honza, k coby výslednému fialovému efektu. "Už se moc těším, jak si na tu fialovou pověsím paroží z jelena!" Neměla jsem sílu odporovat. Vůbec nechápu, jak jsme to zvládli, ale posledního září jsem odevzdávala klíče od bývalého bytu a vybalovala první zavazadla v domě na druhé straně Mělníka. První víno kvasilo v tancích a my měli oba kruhy pod očima, za než by se nemusel stydět ani bernardýn Bohouš. Ráno co ráno jsme oba vstávali v šest. Honza s vidinou toho, že půjde na posed do lesa. Já s vidinou, že půjdu s ranní kávou psát své zážitky na blog. Ani jeden z nás však neměl na uskutečnění svých přání sílu. Až dnes ráno se mi to podařilo, a tak s příslibem, že neubudu psát o něm, činím tak, jelikož skutečně sedí na posedu a nevidí mi na monitor, položený na stole starého psacího stolu, uchráněného mým vlastním tělem před jeho záměrem vyhodit ho z okna. Podobných "starých krámů" jsem tu uchránila desítky. Mám ke starému nábytku zvláštní vztah. Stejně jako Honza ke kýčům nimrodství. A tak, jak se náš příbytek blíží k finální podobě, připomíná stále více a více vlaštovčí hnízdo, kam si každá vlaštovka nalepí ten svůj nezaměnitelný díl. Náš vztah nemá šanci stavět na společných věcech. Jsme každý úplně odlišnou individualitou. Nicméně, stavíme na tom, že když si dáme dostatečný prostor k vlastní seberealizaci a budeme respektovat jeden druhého, bude nám spolu dobře. Naše zabydlování vypadá zhruba asi takto:
"Musí tady ta věc být!?", zvedal obočí Honza, zatímco jsem z auta vyprošťovala starožitný stolek po mé pratetě. "Ano, postavím si na něj gramofon." "No, dobře." Nadešlého rána jsem s hrůzou zjistila, že na protější židli jídelního stolu, mi dělá společnost kůže z daňka. "Proč to tady je?!", málem mi zaskočil žitný chléb v ústech. "Protože to tady prostě je..", odvětil mi Honza s úsměvem spokojeného dítěte. No, takže to tady prostě je. Stejně jako moje knihovna, plná knih od Havla, Kinga a desek  Pražského výběru. Stejně jako jeho knihovna, plná knih o chovu bažantů, tvorbě krajiny a rozpoznání chorob révy vinné. A takhle tu teď žijeme. V okně se tkví růžová lampička, vedle níž Honza postavil úplně stejnou, nicméně bílou. Nechtěl být "jako v bordelu". A tak se svítí buď růžově či bíle, podle toho, kdo dřív přijde domů. Jen kočky jsou za jedno. Jejich nejvyšší modlou se stala krbová kamínka, před nimiž leží celé hodiny a když v nich nezatopím, spustí protestní akci vysoce položeným a neutuchajícím řevem. Když jsou spokojené s teplotou v kamnech, odeberou se k pozorování žebrovníka Waltlova, patnáctileté fosílie Honzových mladých akvarijních let. "Jestli tohohle šampióna ty malé bestie vyloví, půjdou do akvárka místo něj!"
Takhle my tu žijeme. Píšu si na svém novém starožitném stolku, pozoruji veverku, obývající protilehlý ořešák a těším se na krásná společná léta, vysněná v mém očekávání. Vrátím se ke svému psaní, pro než jsem si dala větší prostor změnou zaměstnání a budu Vás v rámci možností opět obšťastňovat svými fejetony. Na fotce mě můžete vidět s novou fazónou. Vznikla na podnět mé kadeřnice, která uchvácená mým vyprávěním o potřebě vlastní seberealizace, nechala se inspirovat a vytasila se na mě s fialovým experimentem. Škoda, že se ta "známka punku", ve níž se celý můj letošní podzim nese, tak rychle vymyla. To mé odhodlání vrátit se k tvorbě, je zatím silnější. Ovšem jak říkám já - slibem nezarmoutíš!