Pravda, láska a Kmotra liška

Minule jsem Vám naznačila, že malá Eva mě a bráchu vychovávala v duchu havlismu. Navenek se to dá vyčíst z úvodní fotografie - povšimněte si prosím mé parky, našich urousaných vlasů a symbolu prstů. Mimochodem, obrázek byl pořízen na Václaváku, 17. 11. 2016 během Koncertu pro budoucnost, na který jsme došly spolu s demonstračním průvodem z Hradčanského náměstí. Za loňský rok to byla naše třetí demonstrace či akce na podporu demokracie. Malá Eva si velice pochvaluje, jak se podmínky od roku 1989 pro demonstranty zlepšily. Tak například velice oceňuje to,že když akce dlouho trvají a člověk na nich  mrzne, stačí se vypařit na půl hoďky do nejbližší kavárny, udělat si pár selfíček, aby kámošky na facebooku viděly, jaký má na všechny ty nehoráznosti z Hradu názor a zase se rychle vrátit do centra dění, aniž by jí někdo plesknul obuškem. Vynahrazuje si tu pospolitou pražskou atmosféru, jelikož když bolševikovi nikdo "nedával už ani rok", bydleli jsme zrovna v Sušici a tam to nemělo tu správnou revoluční šťávu. Když přijeli umělci z Prahy s peticemi na maličké sušické náměstí, posadila mě do kočáru a běžela se mnou hercům podepsat, co se dalo. Po návratu táty z práce se začala chlubit svou denní náplní. Kýžený efekt to ale nemělo, dostala vyhubováno, že si zrovna zažádal o vstup do strany, protože chce k pohraniční stráži a teď je to všechno - no, víte kde. Myslím, že přezdívku Kréťa si vysloužil právě v tento okamžik. Nechtěla jsem v tom tu malou Evu nechat a rozhodla se protesty podpořit. Vyvolala jsem si drastický zánět průdušek, trvající měsíc. Pak padl bolševik a my se pro mně nevyhovující podnebí vrátili na Mělník. A tak pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí, i Klatovskou nemocnicí.
Brácha, ten už se narodil do úplně jiného světa. Zatímco já se na všech svých batolecích fotografiích usmívám v botičkách a bundě z NDR, pán si sedí v pestrobarevném sporťáku s čepicí Nike. Jedno se mu ale musí nechat. Narodil se krásně, krásně pro mě - chvilku po mých třetích narozeninách, což mi umožnilo nejít do školky, ale projít si volnomyšlenkářskou, svobodnou a hlavně demokratickou předškolní výchovou mojí mamky.
Dost často jsme měli tělocvik a dějepis. Tělesná výchova nezřídka probíhala tak, že se dal Filip do ohrádky, máma vložila do gramofonu desku Pražského výběru, pustila ho na plné pecky a pak jsme dupaly a poskakovaly po obývacím pokoji, dokud jsme nepadly vysílením. Brácha na to reagoval tak, že rozradostněně bouchal lahvičkou s čajem o dřevěné mříže ohrádky a vyplivoval dudlík. Pak se pozvracel a tím se hodina tělocviku ukončila.
Když jsme měli dějepis, to se zase probíralo, jaké filmy byly a nebyly zakázané a proč. Ještě jsem neuměla číst a psát, ale už jsem věděla, proč se na mojí zamilovanou Šíleně smutnou princeznu může mamka dívat až teď se mnou. Každé malé dítě přece ví, že Jan Hammer k ní složil hudbu, ale pak musel v roce 1968 emigrovat, tak to "dali do trezoru". Nebo ne?
Literatura, ta mě taky moc bavila. Knížky jsem si pamatovala především podle barevných obalů, tituly jsem ještě nepřečetla, ale věděla jsem, jaké napsali disidenti. To byli ti, "co říkali pravdu a pak za ní seděli zavření". Chtěla jsem být jako ti disidenti, na čemž jsem tvrdě pracovala. Začala jsem říkat všem do očí, co si o nich myslím (popravdě spíš, co si o nich myslí mamka) a dost často jsem za to dostala facku, a pak byla zavřená v pokoji. Takové zadostiučinění! Co naplat, že to bylo jen u babičky, máma na mě musela být pyšná!
Teorii pravdy a lásky už jsme v mých pěti letech znala, brácha ve dvou teprve nasával. Teď nastala doba praxe. Máma sbalila tátovi tašku, "protože lhal". Čekali jsme, až si jí přijde vyzvednout za dveřmi dětského pokoje, a když je otevřel, hodila po něm mamka napřed bráchovo autíčko, z něhož uletěla korba, odražená o tátovo čelo. Chytil se za něj, ale nikdo ho nelitoval. Brácha brečel, že chce nové auto a já se otázala, jestli si najdeme nového tatínka a zda bude mít více vlasů...
Pár dnů na to se přišel ospravedlnit. My už ale věděli, že lže a nevěnovali jsme obsahu jeho proslovu moc pozornosti. Brácha tomu dokonce nasadil korunu. Zatímco nás "Kréťa" krmil novinkami z pražského podnikatelského prostředí, vyšplhal se mu Filip za krk a začal mu dozadu slízávat ručičkami poslední zbytky vlasů a vykřikoval u toho: "Podívejte, Petr Janda!". Pak jsme se dlouho nevídali. Nějak zvlášť nás to netrápilo. Že rád lže jsem pochopila už když mi byly čtyři roky. Čekala jsem, že k nám přijde Ježíšek. Mamka mi čtyřiadvacátého prosince dopoledne říkala, že ho potkala v masně, a že jí o tom ujistil. Čekala jsem tedy na příchod pána s dlouhými vlasy, jako měli disidenti a Ježíš na obrázku za skříní v obýváku a tipla jsem si, že by to mohlo být balkonem, ten je masně nejblíž. Schovala jsem se tam klepala zimu - to býval ještě o Vánoce sníh. A co jsem viděla? Tátu, jak tahá igelitky plné balíčků z Vánočního papíru a nosí je ze skříně pod stromeček? Máma měla holt pravdu.
Že krev není voda jsme s malou Evou zjistily, když jsme bráchu, nasátého demokracií a hotového pro další převýchovu začaly vodit do školky. Jaký úžas jsme měly ve tváři po sdělení paní učitelky, že Filípek určitě nelže, jen má hodně bujnou fantazii. U nás doma, kde vítězí pravda a láska? Bylo to tak. Dost často se během spánku po obědě počůral a nechtěl se přiznávat. Tak ležel a dělal, že spí a když ho přišli vzbudit, dělal, že se protahuje a pak se podivoval, "jak se zase mohl tak zpotit"...
Po nástupu do první třídy se to zlepšilo a my mu začaly znovu důvěřovat. Rána do zad však přišla zanedlouho. Ještě neměl v kapse ani třetí vysvědčení a oznámil nám, že se třídou navštívili městský útulek, kde mají černého pudlíka jménem Metoděj. Měli jsme doma už černého pudlíka Cyrila, musel to být tedy osud a mamka se pro dalšího člena rodiny okamžitě začala balit. Brácha čekal, až bude ve dveřích a pak se jí vysmál do obličeje. Zklamaná přemýšlela, kde asi udělala chybu a vykládala si na tento fakt karty. Ne, nakonec bude taky po ní, uklidnila se. A skutečně. Buď jí všichni svatí vyslyšeli, nebo od té doby lže brácha někomu jinému.
No, a my žijeme tedy poctivě, v lásce a pravdě a čekáme na vítězství. Je nám jedno, když nám lidi nadávají do "sluníček" (lepší, než být fur nasratí), "havloidů" (na to jsme obzvlášť pyšní), či do "multikulturalistů" (když jste sice Čech, ale v krvi máte Valachy, Slováky i Maďary, ani vás to neneurazí). Havel dělal chyby, ale toho dobrého bylo víc, a proto ho máme rádi. Stejně jako mojí mámu. To ty chyby musíte odpustit, i když někdy hezké nebyly. Nerada to vytahuji, ale i moje máma lhala. Jednou, ale pořádně. Vrátila se z vinného dýchánku s kamarádkami a pořád se smála. Najednou zvážněla - a to nás znejistilo. "Děti, musíme si promluvit. Našla jsem Vám nového tatínka". "Fakt, a jak se jmenuje?", zeptal se nedůvěřivě brácha, ten byl přeci jen v nepravdě zkušenější. Matka se začala smát, až se zajíkala a pak vyprskla: "No přeci Kmotra liška"! To bylo doufám, mami, naposledy!

Všechno je jinak!

Kdo z vás už někdy zavítal do naší domácnosti ví, že u nás se věci nenazývají pravými jmény. Bylo to mu tak po dlouhou dobu mého společného života s malou Evou, princem Emoslavem a smečkou Cvrkovic. Je tomu tak i nadále v našich detašovaných příbytcích.
Pokud vás výše uvedené jména přivádějí do rozpaků, znamená to nejspíš, že jste nás opravdu ještě nenavštívili. Ne, že bychom nebyli havlisti a tudíž pravdoláskaři, co na té pravdě lpějí (jak bylo řečeno v jedné pohádce: "Tak my nejsme jenom chudí, my jsme i poctiví")... To jenom moje maminka pochází z prostředí, kde se vyvíjel vlastní jazyk a ten se pak aplikoval v množství zhruba deseti procent do jazyka českého. Ona sama se brzy stala jeho vývojářem, nositelem a předává ho z generace na generaci. Říká se mu "Mně se to tak prostě líbí".
Tuto tradici u nás zavedl strýc Václav, bratr mé babičky. Valašský dialekt, pro Čecha už takto plný zvláštností, mu zřejmě přišel málo originální, a tak začal tvořit různá pojmenování pro osoby jemu blízké. Že měl tvůrčího ducha již od narození, mu nezle upřít. Pro představu vám nemůžu nepředstavit jeho nejslavnější báseň Šlápl jsem na veš . Cituji v plném znění:

Šlápl jsem na veš, haf haf.
Kousla mě ta veš, haf haf.

Ano, leckterý mistr absurdního dramatu by mohl závidět. On je toho samého názoru, a proto si tento skvost poezie musí vyslechnout každý, koho přivezu, aby obdivoval krásy Beskyd a domoviny mých předků. První obětí jeho pojmenování se stala moje matka, tehdy jeho první neteř a jediné dítě v rodině. Pro momentální nedostatek inspirace jí přiřkl přízvisko "malá Eva". Jak ale Eva rostla, Vašek se tohoto termínu odmítl vzdát a tak během společenských a rodinných akcí dochází v našem okruhu příbuzných a příznivců k nejednomu faux pas. Jako ilustrativní příklad můžu uvést historku ze strýcových (my v Čechách říkáme strejda, ale na to on odmítl reagovat - je strýc a basta) padesátých narozenin. Když se ho servírka v pronajatém sále zeptala, zda je vše v pořádku, odvětil jí, že ne, jelikož malá Eva ještě nedostala řízek. Servírka to obratem napravila a stála u stolu s poloviční porcí a otázkou "kam s tím". "Malé Evě" ukázal strýc na mámu a královsky se při tom bavil, zatímco máma pukala hlady a vzteky.
Jak v naší rodině dětí přibývalo, vyvíjela se i jeho představivost. Mámini bratranec a sestřenice se stali "Genem a Kordulou". V mé generaci jsme byli "Pitrisou" (tam jsem to odnesla asi nejmíň já), brácha "Kanárem" (Filip je přece každý pták), synovec "Vilíkem" a jeho vlastní vnoučata (vlastní děti ošidil) "Džuzepkem" a "Dodem". Když někdo slyší mojí babičku, jak zasvěceně diskutuje se svým bratrem po Skypu o všech těchto  tvorech, neví, jestli se neocitnul na jiné planetě, obzvlášť když jí začne oslovovat "Borino" (pro její lásku k borovičce).

Po přestěhování na Mělník se "malá Eva" potýkala s nástrahy českého jazyka. Nechápala, proč mají v krámě sladkosti a ne "kokina" a proč když si řekne v bufetu o "sodovku", dostane opravdu sodovku a ne barevnou limonádu. Začala si tedy tvořit vlastní jazyk. Ke mně do podvědomí se dostal, až když jsem se sama naučila vnímat slova, tudíž se vlastně stala bilingvním dítětem. Škoda jen, že jazyk "mně se to tak prostě líbí" není uznatelný žádnou státní zkouškou. Název jazyka pochází ze situací, v nichž se nevěřícně zeptáte svojí matky, proč to či ono či někoho nazývá právě tak. Co Vám asi odpoví? Ano, tušíte správně. Ona to nespletla, jí se to tak "prostě líbí.".
A tak se náš otec stál "Kréťou", jeho přítelkyně "Zrzinou" a mámin přítel "Žábou". Čas od času jsme doma s bráchou slýchávali i něco o nějaké "Okurce" (to když se u nás sešel arzenál tet - čti stejně pubertálních mamky kámošek), ale Okurku jsme nedešifrovali.
U bráchy se potřeba obrození tohoto jazyka projevila ještě dřív než u mě, ačkoliv je o tři roky mladší. Mohl být tak ve druhé třídě a my trávili zrovna společně s mamkou týden na Moravě a přespávali jsme u rodinné přítelkyně, jejíž dcera byla bráchovou nerozlučnou kamarádkou. Jednoho rána nás vzbudil dětský smích a křik. Po otevření dveří od pokoje jsme je viděli tancovat okolo plakátu Leoše Mareše, na sobě měli chlupaté šály a vzývali "pána kožichů". Pamětníci tuto éru Marešových prvních pokusů o slávu jistě pamatují. Mamka jim vyčinila, že jestli toho křiku po ránu nenechají, Leoše jim sebere. "Mami, ale to není Leoš", odvětil jí brácha. "To je princ Emoslav". A tak s námi byl "princ Emoslav" až do jeho puberty, kdy ho vystřídalo skutečné Emo a následně Curt Cobain.
Namísto vánočních světýlek se u nás doma věší "koňské tanečnice". Nechápete? Vysvětlím. Jely jsme jednou s malou Evou autobusem a ona obdivovala svítící girlandy na jednom z ubíhajících domů. "Jé, to je ale hezké. Sice to mají trochu přeplácané, trochu jako.... Nooo... Noo, ten, víš co. Jsou tam koňské tanečnice." "Cože?", povídám. "Myslíš cirkus? Jako tanečnice na koních?" "Jo. Ale koňské tanečnice se mi líbí víc." Od té doby věšíme na okna ty "koňské tanečnice". Když jsem letos stála v naší ulici a obdivovala výzdobu na sousedním domě, telefonovala jsem  současně s mamkou. "Mami, tady mají ale nádherné koňské tanečnice!" Pán na protilehlém chodníku si div nevykloubil krk, kde že jsou a málem upadl na náledí.
Já to aplikovala jen na zvířatech a na příteli. Honza není Honza, ale "Růženice - palice", kocour Bert je "Kušnír" a kočka Pálava je "kočka z rodu jiných". Mamka s babičkou chovají Fouňu, Myslánku a studenta Mazánka". Samozřejmě, že jde o kocoury, jejichž pravá jména jsou v očkovacím průkazu a u veterináře nahlášeny úplně jinak. Nám se to tak ale prostě líbí! A tak jestli se k nám někdy chystáte, prostudujte prosím výše uvedený manuál, aby jste neodcházeli s hlavou jako kůň. Ano, ten s tou tanečnicí...

S chutí do toho, půl je hotovo...

Někde jsem kdysi četla, že tou pravou činností pro člověka je ta, při níž ztrácí pojem o čase a jde mu tak nějak sama od sebe - ze srdce. Činností, co by mi šly přímo ze srdce, je spousta. Těch, co při nich zapomenete kolik je hodin, znám nespočetně. Horší je to s tím "samo od sebe". Kdyby to záleželo jen na mně a byl by z toho člověk živ, živila bych se nicneděláním. To jediné totiž splňuje všechny tři podmínky ideální činnosti, vysněné v mých představách. Áááách. Každé ráno bych vstávala s vidinou žádného cíle, takže by zde zbýval velký prostor pro improvizaci ve stylu "budu si dělat, co mě vlastně napadne". A abych si to nezprotivila, občas bych se pokárala nějakou naplánovanou činností (ovšem nenásilnou) - například četbou nebo prohlížením starých fotografií. V leže, samozřejmě. Mou hymnou by se stala píseň Olympiku - Jsem tak línej.
Jenže prý ne. Narodila jsem se těsně před sametovou revolucí a vyrůstala v období, kde se s čerstvě narozenou demokracií praly: kapitalismus, neoliberalismus a anarchie enviromentálních hnutí. Výsledek?
Je třeba něco dělat, když je ta příležitost, jenže příležitostí je až až. Sakra. Takže co si vybrat?
Nejenom, že jsem byla chytrá malá makovička, a tak jsem po páté třídě zamávala svým kamarádkám ze základní školy vysvědčením a zdrhla na gympl (ještě jsem vlastně demonstrativně plivla na chodník abych vyjádřila svůj nesouhlas s praktikami své bývalé třídní), ale už tenkrát jsem byla prozíravá a tušila jsem, co mi přinese osm let víceletého gymnázia. Ano, tušíte správně - osm let jistého studia bez nutnosti makat na přípravách na střední školu. Prostě nastoupím jako malá cácorka a vylezu jako žena. Úplná Hermiona Grangerová. Neprala jsem se zrovna s Voldemortem, ale se zkoušením toho, co mě bude skutečně bavit.
Jelikož jsem už od malička měla tendenci od koníčků utíkat (a moje benevolentí maminka mě ve zkoušení čile podporovala tichým fanděním), poznala jsem záhy, co to je hrát na kytaru, být krátce prvoligovou basketbalovou hráčkou, studovat operní zpěv, makat na vinici a opíjet se s vinaři či sommeliery nebo vstoupit do politické strany. Ono se totiž ukázalo být osmileté studium strašně krátkým časem na to, aby si Pitrisa (přezdívka vymyšlená mým prastrýcem Václavem) našla tu svou měkkou a voňavou cestičku.
Stejné objevitelské tendence, praktikované ve škále svých koníčků, jsem aplikovala i na volbu povolání a partnera. Připisuji to znamení Střelce, v němž mě moje matka (jak říká Luděk Sobota) byla tenkrát jediná ochotná porodit. Natáhnu, střelím a pak se jdu podívat, co z toho vypadlo.
No, někdy méně, někdy více, za to vždycky něco ano. V partnerském životě jsem se strefila až podeváté, a teď jsem zvědavá, zda se kořist neprobere k životu a nezdrhne (promiň Honzo, vím, že máš smysl pro humor).
U mého současného spolubydlícího, kotvy, jistoty a opory v jednom, se přísloví o hledání a nacházení vyplatilo. V případě koníčků a povolání je to složitější. Tam jsem si vždycky přála, aby to tak nějak hrálo dohromady. Zde však ozubená kolečka ještě nezapadla. Na to jsem vystřídala moc koníčků a moc prací. Dvojice se tedy generují o mnoho déle, nemůžou si jen tak vybrat.
Proto jsem si vzala za své známe moudro, že "i cesta může být cíl." Ostatně, zpívá to Mňága a Žďorp, a v jejich textech si dle momentální nálady najdu vždycky nějakou pravdu.
Aby tedy mé aktivity nepřišly vniveč úplně, musela jsem zapátrat v paměti, jaká že činnost mi vždycky činila tu nejmenší potíž. Rozhodla jsem se na to jít retrospektivně, z důvodu, že všechny
činnosti světa jsem už zkusila (samozřejmě přeháním, jen jsem líná zkoušet další).
Každá moje činnost musela být řízená z vyšších instancí. Jak už víte, sama od sebe bych nedělala nic. Kde mi tedy dělalo nejmenší potíž setrvat delší interval než jeden rok? Co si pamatuji, kromě bytu mé maminky (tam jsem vydržela krásných pětadvacet let) to bylo osmileté gymnázium. Logicky jsem musela zapátrat tam.
Nejraději jsem měla hodiny literatury a slohu, do zadaného úkolu jsem se vždy pustila s elánem a něco hezkého z toho na konci vyšlo. Obzvlášť jsem měla ráda literární soutěže. Za ně bylo na konci roku nějaké to ředitelské pochválení, ale co hlavně - prachy.
Ano, moje první vydělané peníze byly za literární povídku psanou pro terezínskou židovskou iniciativu, kde mou prvotinu ocenili částkou 200 Kč. Pro čtrnáctiletou pubescentku vidina dvou senzačních poflákáníček v kavárně. Další rok 400 Kč = čtyři poflákáníčka. No a pak přišla maturita a do psaní mě nikdo nenutil. Chyba!
Přihlásila jsem se na bohemistiku, od čehož jsem si slibovala, že mě budou nutit dál. Jenže ouha, nějakým nedopatřením jsem si nechala od svého okolí vysvětlit, že psaní člověka neuživí, a tak jsem skončila na vysoké hotelové, coby přípravě na profesní odvětví materiálně nestrádající. To byl Babiš ještě v Tatrách.
Nastal můj tvůrčí útlum, ale frustrace z absence sebevyjádření se v příchozích zaměstnáních projevovala mou neustálou potřebou své nápady ventilovat - hlavně na Facebooku. Tento fakt měl za následek buď "přátele", co je moje odstavce iritovaly, nebo opravdové přátelé, co by chtěli víc. Rozhodla jsem se tedy vyhovět oběma a založit blog. Nevím, o čem přesně bude. Prostě zatím bude. A bude v něm to, co mě zrovna napadne. Přesně tak, jak běží můj dosavadní život. Střelím a uvidí se. Tak mě to baví.
Jestli mě psaní bude někdy živit, či u něj zůstanu déle než rok, nedokážu říct. Na to se už moc dobře znám. I když zase ne až tak moc, abych si to vyvrátila. Každopádně děkuji všem, co mě pošťouchli - máte to tedy mít. A můžete si za to sami! Až mě znovu políbí múza a nebudu se mít na co vymluvit, dám včas vědět. Do té doby mi volejte, piště, fanděte a mějte mě rádi.
¨
Vaše Čuky

P.S. Proč "Čuky", na to se zeptejte mojí mamky. Jmenuje se Eva, ale kámošky jí musejí říkat "Val".           Vida! Vždyť já za tu svou rozháranost vlastně nemůžu!!!