Samá svatba, sem tam pohřeb...

"Na konci bude velké finále a tam se všichni musí vdát a oženit!", řekl Smoljak v roli potrhlého režiséra Trháku. Že už se nejspíš k "velkému finále" schyluje, není náhoda. Třicítka se plíživě blíží, a tudíž se profilové a úvodní fotky mých spolužaček a vrstevnic, hemží výjevy ze svateb. Ne, že by mě to osobně nějak vzrušovalo. Ve věcech rodinných, jsem byla vždy mírně opožděná. Můj první pokus odstěhovat se od malé Evy, proběhl v mých třiadvaceti letech a dopadl katastrofálně. Jsem ráda, že jsem to o pár let později dotáhla přinejmenším k sestěhování se s osobou druhého pohlaví, jež trvá dosud. Pojmu-li to mírně abstraktně, jsem vlastně taky již nějaký čas zasnoubená. To jsme se s Růžou jednou vraceli v mírně podnapilém stavu z vesnické zábavy a já si zpívala: "Hrajte, já chci být veselá...". Honza, v dobré náladě, mi odpověděl: "Já se ale přeci nejmenuji Veselý!". Střízlivý mi pak dovysvětlil, že to má ovšem čas do čtyřiceti. Já mu vysvětlila, že na svou svatbu ho určitě pozvu, možná dokonce za svědka.

Přesto jsem se minulý víkend jednoho svatebního veselí zúčastnila, opět v roli hosta. Proč o tom píši s týdenním odstupem, má hned několik důvodů. Jedním z nich je, že jsem si ty zážitky musela všechny nechat pěkně uložit v hlavě. Druhým - musela jsem se z toho všeho náležitě vyspat. Na následujících řádcích možná pochopíte proč.

Před pár týdny jsme obdrželi s Růženou svatební oznámení a pozvánku k veselici, jejíž termín jsme znali již od zimy. Stejně jsme byli ohromeni. Honzův spolužák a kamarád Ondra, se rozhodl pojmout za choť svou přítelkyni Marcelu. Znění oznámení hovořilo jasně: "...oznamují, že skončilo testovací období jedenácti let....". Ano, tak dlouho spolu Ti dva mladí lidé žili, než se rozhodli pro svazek manželský. Věřím, že se právě všem zoufalým a několikrát odmítnutým dívkám a ženám, mírně ulevilo. I zázraky se ději. Času tedy dost.

Takovýto čin si zaslouží náležitý doprovodný program. Dle přiloženého itineráře jsme zjistili, že plánovaný je na tři dny:
První den obřad a raut, druhý den novomanželský fotbálek a pokračování veselí, třetí den takzvaná česká "dopitná" a "dožerná". Plány tedy neskromné.

Vše se zdálo originální, chtěli jsme tedy zazářit vhodně originálním darem. Honza je také ve věku, kdy je přizváván na svatby. Jeho zvykem bývá, počastovat svatebčany bankovkami. Inu, nic moc neobvyklého, i když potěší.

Jelikož je ženich vedoucím přes nákup kulatiny a nevěsta zubařkou, navrhla mi kolegyně z našeho kreativního oddělení řešení: Jednu tisícikorunu zasunout do kmenu pro křečky, druhou zavařit do sáčku od psích "Dentálek". Super. Byli jsme tedy vybaveni. Navíc, naše důležitost nám v hlavách narostla po tom, co nás Honzův, ačkoliv stejně starý (vysvětlení někdy příště) strýc vybavil párem poštovních holubů, jež nesmí chybět na žádné svatební fotografii. Kýžený pátek volna mohl nastat.

V momentu zpozorování, jak se můj milý obléká do kamizoly, jsem se rozpomněla na místo konání svatby. Hájovna. Samí myslivci. Společnost přesně pro mě. Bude to výzva!

Nejprve jsme přijeli k domovu nevěsty, kde byl sraz všech svatebčanů, vybavených chutí to se snoubenci sdílet všechno "od začátku do konce". K mému zjištění, jsem si s muži v kamizole celkem rozuměla. Nepochybně tomu pomohlo kvasnicové pivo na můj lačný žaludek a třicet stupňů tepla na sluníčku. Pro mou uvolněnou náladu však neměl pochopení Honza, musející stavět ve svatební koloně, aby ulevil mému rovněž uvolněnému, močovému měchýři.

Ona uvolněná nálada mě přešla ve chvíli zjištění, že nejsme jediní svatebčané, přepravující v autě párek bílých holoubků. První pokus o originalitu tedy ztroskotal. Konkurenti tohoto nápadu, však nebyli stejného názoru. Navrhli nám přidat náš páreček do větší klece, společně s jejich holuby, a předat je tak k vypuštění dohromady. Naši holubi takový nápad nevítali. Nedivím se jim. Konkurenční páreček byl evidentně jiného druhu. Ne snad, že by trpěli xenofobií, ale druhý pár byl podstatně větší, měli na zobácích nehezké výrůstky a červené oči, no prostě vyložení protagonisté Hitchcockova hororu. Na ilustrativní fotce je myslím vidět, jak úspěšně naše neprůbojná holoubátka vytlačili do rohu klece. Jestli mají svatební či poštovní holubi odbory, věřím, že jejich návrat do domácího holubníku, byl posledním aktivním počinem jejich kariéry.

Obřad byl krásný, u tůňky v lese. Byl následován utvrzením svatebního slibu po šedesáti pěti letech, babičky a dědečka nevěsty. Čtyři holubi byli nakonec tedy akorát. Svatební průvod vyšel směrem k hájovně, hlavnímu stanu oslav.

Nejprve jsme minuli oplocený objekt, připomínající zmenšené bludiště. "No fuj, že to je určitě cvičák na norování!!??", zděsila jsem se. "Ne, ne, jdi dál..", konejšil mě Honza. ".....to je hřiště na minigolf."

"Vrahu!", uplivla jsem si.
"Můžete mi říct, co vy dva máte spolu společného?", zeptal se Honzův a Ondrův společný kamarád Petr, rovněž lesník, v pozdějších hodinách. "Chlast a lásku k němu.", vysvětlil za nás Jirka, majitel holubího spřežení. "To je krásné...", zasnil se Petr. "...dává mi to naději, že se také jednou zamiluji!". Naše takzvané "zelené versus Zelené" spory pokračovaly celý večer:

"Neber si ten guláš, je ze zvířete!", houkl mi Honza za zády do ucha, až jsem málem upustila rautovou naběračku. "To je dančí, to je fairtraide! A dej mi pokoj!" "Takže ty jsi vegetarián, co jí maso?" "A ty jsi zase myslivec, co doma chová kočky?" "Nedělej mi ostudu!" "Až nebudeš myslivec!" "Až nebudu myslivec, tak prasata sežerou všechny Zelený!"

"To je vážně tak krásný!", pokyvoval hlavou Petr s nadějí, že ženu si může najít i mimo honitbu.

Jelikož přítomných dam jsem, věru, moc neznala a s pány v kamizolách hledám společná témata zřídkakdy, stal se mým konverzačním společníkem Jirka. Našimi společnými tématy, se stala politika a kultura. Zasekli jsme se na dohadech o osobě Václava Havla. Jirka se mi snažil vnutit tezi o pravdivosti výroku o "humanitárním bombardování" Jugoslávie, já se rozčilovala nad vytržením z kontextu této "legendární" blbiny. Rozsoudil /ukončil to nevědomky až pan Jelen. Jak příhodné jméno pro starého mysliveckého veterána! Už to zřejmě nemohl poslouchat a otočil se ke mně. "Cigaretu?", přikradl se nám lišácky do přízně, protože kuřivo jsme v té chvíli opravdu oba chtěli. Zatímco jsme si s Jirkou zapalovali, pan Jelen převzal nadvládu nad řečnickým pultem a tématem. Už ani nevím, jak k tomu došlo, ale tento šarmantní starý gentleman, se přes lásku ke psům, jíž mě upoutal, dostal plynule až k sexuálním praktikám všech svých milenek, co za celý svůj dlouhý život poznal. Po chvíli jsem si přišla jako jeptiška. To je prý normální. Ženské byly kdysi divoké dost, možná teď, jen více toužili po hmotném zabezpečení a to byl trochu problém. Jeho žena například "jela na heráku". Nebýt vlezlé zimy, vkrádající se nám ve dvě ráno pod kůži, ztratila bych jistě veškerý zbytek iluzí, mající dosud o dámách v jeho věku. Ten výraz starého člověk, majícího radost z faktu, že ho někdo z naší generace vyposlechl a pochopil, byl k nezaplacení. Tedy do doby, než jsem zjistila, kolik bylo jeho poslední milence.

Jelikož jsme nebyli vybaveni stanem, zavolali jsme si taxi. Jak mi tak pan Jelen vyprávěl o divokých létech sedmdesátých (teď mě napadá, že mu ta konverzace o Havlovi nejspíš připomněla nějaký divoký mejdan), s nostalgií jsem vzpomněla i já na svá pubertální léta a zavolala taxikářce Jarušce. Jaruška nás vozila od našich prvních diskoték. Už tomu bude třináct let, co s námi rozebírala naše první lásky a zklamání, na cestách z barů, luhů a hájů.

Jaruška nám tentokrát po cestě vyprávěla, jak se přejedla okurkovým salátem, nemá žlučník a každou chvíli nás nejspíš pozvrací. Inu, stárneme.

Následující den ráno, jsem se probudila krásná a svěží. Alespoň jsem si to o sobě myslela. V domnění, jak ladně nakoupím na farmářských trzích a udělám dosud spícímu Růžovi nepozorovaně snídani, jsem se vydala na náměstí. Skoro každou sobotu snídám u stánku s mou oblíbenou kávou. "Péťo, ty jsi tedy pěkně pomačkaná..", shodil mi hřebínek můj bývalý spolužák z gymnázia, v údivu nad mých zjevem, smějící se u stolečku "kavárenských postávačů". Zakoupila jsem tedy lahvičku makového Nemléka pro víru v účinky makového opiátu a odebrala se zpět do postele. Kdyby nás Honzův stejně starý strýc Jirka neprobudil telefonem, spali bychom asi dodnes. Jelikož vidina všeho toho jídla a pití byla neodolatelná, vypravili jsme se. Oblékli jsme se do již neformálních svršků. Chtěla jsem udělat radost panu Jelenovi a oblékla si k džínům tričko s nápisem "Chci Wohnout", který navíc ve tmě fluoreskuje. On už však nepřišel. Zábava ale byla již uvolněná i bez něho. Spíše než svatební veselí, akce druhý den připomínala menší hudební festival. Svatebčané se povalovali na karimatkách po celém areálu hájovny a sami se obsluhovali ve veškerém sortimentu. Občas se šel někdo vypsat do auta či přilehlé budovy, poté se vrátil a pokračoval nanovo. Že k žádnému plánovanému "novomanželskému fotbálku" nedošlo, se dalo snadno vyčíst z tváří obou unavených hlavních aktérů oslav. Ti mezitím přišli oba o hlasivky, přesto se odhodlali k veřejnému rozbalování dárků. Super, teď si všimnou našeho skvělého, originálního dárku, říkala jsem si. Jakmile však nahlédli do námi naplněné dárkové taštičky, zase jí odložili. Když jsem se pak při mytí nádobí Ondry ptala, co to mělo znamenat, vysvětlil mi, že jak byl společensky unavený, považoval ten kmen pro křečky za sexuální pomůcku a styděl se ho ukázat ostatním. "V tom kmenu jsou peníze, tak s ním prosím nepřilož do kamen..", dotkl se mě nevydařený plán zaujmout novomanžely.

V sobotu večer už jsme byli všichni řádně vyčerpaní, přejedení a přetažení. Teď již mladá paní Marcela, poškozenými hlasivkami šeptala cosi o šíleném nápadu s třídenní svatbou. Podruhé prý "takto už nikoliv". Ondra byl na ten plán naopak hrdý a několikrát zdůraznil jeho vydařenost a neochotu s leností všech ostatních, plánovat tak velkolepé svatby. S Honzou jsme se dohodli, že v budoucnu budeme bez mučení neochotní a líní. I přes absenci pana Jelena, jsem ještě v sobotu stihla poznat další zajímavé lidi. Například myslivce, vážícího přes svůj mladý věk dobrých dvě stě kilo. Když není myslivcem, provozuje prý cukrárnu. Svatebčany tedy pověnoval obřím zákuskem. Vyprávěl mi, že mu chutná "když je tma, když je světlo, když je šero, zima, vedro, když je mu špatně, no zkrátka furt". Bylo mi trapné mu přitakat, že tomu ráda věřím. Když Ondra v nočních hodinách pokládal již třesoucíma se rukama na gril poslední jelení steaky, tento Otesánek ho povzbuzoval: "Ještě, ještě!" Zbytek obsahu chladícího pojízdného vozu prý posnídá v neděli. To už jsme ale bohužel neviděli. Neděle se zúčastnili už jen ti nejotrlejší. Jaké z toho pro mě plyne ponaučení?

NEJSEM ještě holkou "na vdávání" a to hned z několika důvodů:

• Umím sice částečně vařit, ale nevydržím tři dny v kuse kalit.
• Jsme spolu s Růžou krátkou dobu. Ještě jsme se nepropili takovým tréninkem, abychom jako Ondra s Mácou zvládli kráčet životem pod stejným jménem.
• Stále mi dělá dobře oslovení slečno.
• Uvědomila jsem si, že slečna vlastně už nejsem, a to od získání akademického titulu bakalář. Vdávat se tedy nemusím. Slečnou už stejně nejsem.

U posledních bodů, jsem se malinko zastavila. S libostí v oslovení "slečno", to nejspíš bude proměnlivé s věkem. Proto se tedy všechny na svatbách přítomné slečny, perou o padající hozenou kytici. Vzpomínám si, jak nám po odchodu mého otce neustále volala jeho nová družka. "Co si přejete, slečno Martínková?", oslovovala jí vždy malá Eva do telefonu. "Co mě urážíš, ty krá..o", bývalo častou odpovědí.

Inspiraci pro tento manévr, zřejmě získala mamka empiricky od naší babičky. Tu, nová dědova žena, rovněž neopomíjela častovat telefonáty. Jednou se dokonce ze sluchátka na babičky adresu ozvalo: "Paní, vy jste pěkná kur..a!". Oslovení "paní", je holt pro slečny v určitém věku, jako šlápnutí do vosího hnízda.

Ještě, že já mám toho bakaláře. Studia se vyplatila. Stejně jsem tu letící kytici zase prošvihla!

Vaše stálesvobodná PANÍ bakalářka Čuky :)