Pro dobrotu - na dobrotu!

Ačkoliv ani já, ani můj přítel nejsme církevně křtění a vychovávaní v duchu pobožnosti, konáme po většinu svých životů dobro. Každý jinak, každý po svém, ale jedno nás oba spojuje - jsme v menšině a musíme s tím žít. Honzovi stačí zadostiučinění, že pomohl. Mně také, ale já jdu ještě dál. Ráda se za to i odměním, a to nejraději nějakým sladkým proviantem - jak říkala moje prababička,  "pišingrem". A tak čím víc dobra vykonám, tím mě bude víc, a to je fér, ne? :) Každý, kdo mě zná, si hned na první pohled bude moci říct: "...ta holka se zase činila". Ale teď vážně - odměňuji se, protože nikdo jiný to za mě často neudělá a já bytostně odmítám nespravedlnost. Zrovna nedávno se mi na toto téma stala zajímavá příhoda. Vydali jsme se s Honzou a naším společným kamarádem Davidem, rovněž vinařem, na výlet do Benátek nad Jizerou. Mladí manželé tam koupili zámecké vinice a chtěli by je zušlechtit. Mají nadšení (také jsme ze začátku měli), ale chybí jim zkušenosti a chtěli odborné rady. Honzu a Davida nenapadlo nic lepšího, než "přibalit do auta" takového zvláštního tvora, jmenujme ho třebas Františkem - beztak se tak skutečně jmenuje.
Františka nemá skoro nikdo rád, ačkoliv je zkušeným a šikovným vinařem. Je z přísně katolické rodiny, ženu ve svých skoro čtyřiceti letech nepoznal, jelikož "...až po svatbě", za to je členem politické strany, jež má v názvu cosi o svobodě, nicméně by ráda zakázala všechno, co je "jiné". Odmítla jsem se s ním (když už jsem na jeho přítomnost kývla) předem bavit o politice a navrhla téma, nás oba spojující - dobré víno. Nedal si říct. Celou cestu mi plamenně vyprávěl něco zlých neziskovkách a nepřestával s tím ani, když jsem měla zabořené oči do halušek s brynzou v motorestu, kde jsme na zpáteční cestě obědvali. Nerada někoho odsuzuji jen proto, že má jiné názory co ho zformovaly, a tak jsem si říkala, že to holt nemá komu jinému povyprávět (možná až po svatbě) a jednoduše to přejdu. Udělali jsme přeci dobrý skutek, jako jedni z mála Františka neodsuzujeme a ještě ho tzv. "vyvezeme". A jak myslíte, že to dopadlo? František si na mě sehnal email a napsal mi, že přijdu do pekla.
Nejspíš se to se mnou táhne již od útlého věku. Mým prvním dobrým skutkem bylo, že jsem ve čtyřech letech veřejně vystoupila proti rasismu a xenofobii na dětském hřišti před našim domem. Ono se vlastně ještě tenkrát nedalo o dětském hřišti mluvit. To nám postavili, až když jsem šla do první třídy, řádně ověnčená modřinami a jizvami z předchozí podoby placu, rozprostírajíc se okolo našeho panelového domu. Podoby staveniště čehosi, co už komunisté dostavět nestihli, za to tam po nich zbylo dost materiálu, jako například roksorů, hřebíků a skleněných tabulí - vybízející děti, aby si s nimi hrály. A tam jsem mezi stavebním materiálem poznala malého Míšu, hocha z vedlejšího vchodu paneláku. Hezky jsme si hráli, ale venku se začalo stmívat, roksory začaly být studené a já Míšu pozvala k pokračování hry k nám domů. Díky liberální a demokratické výchově od malé Evy jsem asi jako jediná ze sídliště neznala pojem "cikán", ani jeho podobu. Proto mě překvapilo, když na nás ostatní děti začaly pokřikovat: "Cikán, cikán! Ty si bereš domu cikána!" "Sami jste cikáni!", ohradila jsem se na ně a vedla Míšu dál k našemu domu. "Mami, tohle je Míša. Že to není cikán!" "To víš, že není", pohladila mě má dobrosrdečná maminka po vlasech a šla nám udělat večeři. Hezky jsme se najedli, hráli si a Míša po večerníčku spořádaně poděkoval a odešel domů.
Druhý den ráno u nás zazvonil zvonek a ve dveřích stál Míša s dalšími sedmi sourozenci. Hrozně křičeli, byli sprostí, dožadovali se jídla já se jich bála a začala jsem brečet. Přesto mě víra v dobro a pomoc neopustila.
Nedávno jsme s rodinou koupili domek v malé obci nedaleko Mělníka. Je dvougenerační a v horním patře má byt moje babička. Babička často vystupuje nepřístupně, nicméně má dobré srdce. Po maturitě na valašskomeziříčském gymnáziu, pracovala jako vychovatelka v dětském domově. Brávala si domů cikánské děti, aby jim pomohla socializovat se i mimo zdi ústavu, což tenkrát nebylo běžné. Do domku se s mamkou stěhovaly akorát na pálení čarodějnic, třicátého dubna. S naším domkem sousedí polorozpadlý statek, jež si pronajímá jedna početnější rodina, samozřejmě vycházející z výše jmenované menšiny. Babička i její fenka se s nimi okamžitě spřátelily. Hned na tu Filipojakubskou noc obdivovaly z terasy jejich obří oheň a muziku, co kolem vatry naši spoluobčané reprodukovali. V rámci prohloubení sousedských vztahů, se babička rozhodla pro následující "dobrý skutek". Od ostatních obyvatel obce se dozvěděla, že rodová vůdkyně klanu, paní Olina, je prý vynikající cukrářkou. Zadala jí tedy výrobu mého narozeninového dortu. Chtěla mě potěšit a zároveň rodině ze statku přilepšit. Když se vracela s dortem domů, byla bílá jako stěna. Cena dortu byla tak vysoká, že i v nejdražší cukrárně u nás na náměstí by svatební dort vyšel levněji. Dort byl nicméně precizní a chutný, proto jsme nechtěli dělat závěry. Poprosila tedy paní Olinu o splnění další zakázky, složení uhlí tak malého množství, že by se za nehet vešlo, do přilehlé kůlny. Paní Olina poslala své dva malé vnuky, jež si vyinkasovali za hodinu práce víc, než hodinový manžel nabízející nadstandardní služby prostituta. Přesto neklesáme na mysli a naše menšinové spoluobčany budeme podporovat i nadále - jen, co si na to trochu více našetříme. Není to lehké a levné, stát se dobrodincem. A i tak věřím, že ne každý je stejný a jednou se nám to oplatí, zcela vážně :)
Člověk musí pečlivě vybírat, kde je jeho pomoc nejpotřebnější. Tak například u zvířat - ta jsou bezelstná a vděčná. Už jsme si adoptovala nejedno zvíře z útulku, nejraději mám ta s nějakým handicapem, jež ostatní lidé opomíjejí. Přesně tímto způsobem, jsem si před pár lety vyhlédla v útulku Stuarta, hluchého, různookého a kočičí virus prodělávajícího kocourka. S bývalým přítelem jsme ho vyléčili a pořádně vypiplali. On nás pak s radostí večer počůrával přímo na peřinu, to když měl dobrou náladu. V horším případě se na nás, když jsme už hluboce spali, vykadil. Když jsme si dovolili odejít do práce, zdemoloval půlku bytu. Myslím, že Stu byl jedním z mnoha spouštěčů mého rozchodu s bývalým přítelem, za což mu jsem mimochodem velice vděčná. Věřím, že ten kocour si to prostě naplánoval a systematicky za tím šel. Vrátila jsem se i s kocourem k mamince, jež ho s láskou přivítala. Dokonce tak moc, že mi ho při mém pozdějším záměru odstěhovat se zase "o dům dál", odmítla vydat, jelikož její kočky ho milují a on jim velí. Já tedy dopřála Stuovi šťastný život diktátora a adoptovala další vděčné, němé tváře.
A malá Eva? Ta se co vím, s jedním z největších nevděků ve svém životě, rovněž setkala již v útlém věku. Vyprávěla mi, jak než šla do první třídy, dostala krásnou knížku o kocourovi Mikešovi. Ladovy ilustrace se jí líbily, jenže tomu zkrátka "něco chybělo". Vzala rozum a nové fixy do hrsti a rozhodla se pro výtvarné sebevyjádření. S výsledným efektem a dobrým pocitem, se vydala pochlubit své matce, mé jinak hodné babičce. Tuším, že za to bylo pár pohlavků. Tak jí to zklamalo a připravilo o iluze, že jsme tu onu knížku měli po dlouhé roky netknutou v knihovně. Když mi po letech tuto historku o bezpráví vyprávěla, rozhodla jsem se její vylepšené Ladovy ilustrace posoudit dospělým okem. A musím říct - mamka byla už jako dítě geniální, až z toho byla sama překvapená. Jeden obrázek znázorňoval prase, kozla a kocoura Mikeše, jak za sebou stojí v řadě. Prase a kozel měli na hlavách přimalované ruské čepice, kozel podával praseti dokreslené bankovky a Mikeš ho zezadu trestal kladivem, zhotoveným hnědou fixou. Úplně nás to dojalo, jak bylo dítě předškolního věku, za dob totality, takto bystré a prozíravé! Moc jsem jí tu kresbu pochválila. Rozhodla jsem se toto svědectví minulé a znovu hrozící doby, uchovat i pro své děti. Pravda a láska zvítězila. A my šly s Evou do kavárny na PIŠINGR!!!!

Když si chlapi dělají z žen "kozy"....

Tak nám v tomto týdnu proběhl další svátek, kdy měli muži šanci ukázat nám svou galantnost. Ano, myslím tím MDŽ. Mezinárodní den žen, má na rozdíl od Valentýna pro mužskou část populace výhodu v tom, že se za jeho ignoraci dá vymlouvat z více úhlů pohledu. Úspora za květinu, či čokoládu, má vždy buď důvod ten, že je to "zprofanovaná komunistická šaškárna", nebo se zde přímo nabízí možnost vygooglit si, že jde vlastně o oslavu newyorských švadlen - tudíž "další amerikanismus" - čili stejný případ, jako Valentýn. Ty optimističtější z nás, pak čekají na Prvního máje, ty realističtější se smíří s tím, že kroky mužské jsou nevyzpytatelné. Můj přítel měl letos výbornou příležitost, vymluvit se na absenci květiny tím, že spravoval auto malé Evy - a nezištná pomoc potenciální tchýni, je přeci ten "největší důkaz lásky a úcty". Minulý rok, však došlo k absenci únikových cest podobného charakteru. Navštívil tedy s velkým sebezapřením supermarket, kde mi zakoupil hyacint a mléčnou čokoládu. "To jsi mě, ale vážně překvapil. To jsi nemusel", pochválila jsem ho. "Vážně? A běda, jak by ne, viď?", okamžitě mi zkazil radost. Jak říká moje kamarádka, doby Oldy Nového, definitivně skončily po příchodu komunistů. Byly ale vlastně někdy vůbec? Není jen problém v našem očekávání? Omámené mamonem reklam věříme, že pokud nás muž miluje, bude stát v předem určené dny ve dveřích s kyticí růží, krabičkou ukrývající náramek značky Pandora, při tom všem zpívající "Merci, za to, že jsi". My to pak nadšeně natočíme, dáme na facebook, abychom všem ostatním ukázaly, jak máme milujícího muže a pokud možno naštveme nějakého ex, či Blažkovou z vedlejší kanceláře. Realita je však často úplně někde jinde. Tak především bych začala faktem, že muži přemýšlí diametrálně odlišně, než ženy. Asi mě teď feministky ukamenují, já ale opravdu věřím na odlišnosti mužů a žen. I přes to, že nepopírám jejich rovnoprávnost. Zkuste třeba poslat muže na nákup s nějakým konkrétním přáním. Nikdy nezapomenu na svého, tehdy ještě malého brášku, vyslaného těsně před výplatou malé Evy, samoživitelky, pro bochník chleba. Rozradostněně se vrátil s dvěma trvanlivými mazanci. Vysvětlil nám svůj počin tím, že "byly v akci a on chtěl prostě jen dobře nakrmit rodinu". Dojemné gesto malého chlapečka, už od útlého věku tvrdícího, že si vezme za ženu nějakou holčičku, jen aby se s ní mohl rozvést. Snad ho jeho přesvědčení už opustilo a bude svou rodinu jednou "dobře živit". Mazanci. Holt, krev není voda. Jak dávala malá Eva často k dobru, náš otec jí nejednou překvapil podobně, ačkoliv v malinko širším rozsahu. Především se jí vryl do paměti okamžik, kdy ho vyslala za společně pracně našetřené peníze na nákup podzimní bundy, jež se v době před revolucí, rovnala pomalu ceně dnešního ojetého vozu. Věříc jeho vkusu, těšila se tehdy na nový svrchník. O co víc ale byla překvapená, když se po pár hodinách objevil s dvěma mikinami s nápisem Waikiki. Jednou pro sebe, druhou pro ni. Jak romantické. Výhodný nákup v ceně bundy, samozřejmě.
Podobné je to s nadšením pro oslavy svátků všeho druhu. Když opomenu svátky zaměřené na projevy romantiky, zbývá nám ještě dost svátečního veselí, před kterým se skryje málokdo. Především tím vánočním. Vánoce se v ženské linii naší generace vždy hodně prožívaly. Všechny ty přípravy, atmosféra a těšení se na sdílení času s rodinou, naplňovaly ženy našeho rodu pocitem, že tuto radost přenesou i na zbytek rodiny, včetně jejího mužského osazenstva. Nejhůře v tomto případě narazila babiččina sestra, teta Eva. Při zpívání koled a balení dárků, jí její muž provokativně oznámil, že "na Ježíška beztak věří jen děti a ožralý farář". To byla pořádná rána pod pás. Ten den možná někdo ze sídliště ve Valašském Meziříčí na Ježíška věřit začal, jelikož teta Eva začala vzteky bez sebe, že jí chce někdo o tuto purpurovou atmosféru okrást, vyhazovat všechny dárky ven z okna na sníh. Při pohledu na letící balíčky vzduchem, se muselo nejedno dětské srdce rozradostnit. Nebo ten ožralý farář, vyčuhující z okna hospody, připravující se na Půlnoční. Já to mám s Vánoci jako teta Eva. Narodila jsem se těsně před nimi, je to pro mě tedy dvojitá radost. Miluji zimu, koledy, pohádky, cukroví i vánoční nákupy. Bohužel, můj přítel ne. Vánoce jsou pro něj horor, jež je nutný přežít a vyřešit co nejpraktičtěji. Jelikož pochází z početné rodiny, řešil dárky léta tak, že napočítal rodinné příslušníky, chystající se ke štědrovečerní sešlosti, vyrazil třiadvacátého prosince večer do Tesca a nakoupil tam odpovídající počet deodorantů, které pak pod stromečkem všem rozdal. Minulé Vánoce jsme se dohodli, že když už bydlíme ve stejné domácnosti, navštívíme společně o Štědrý večer rodinu jak mojí, tak jeho. Jelikož jsem se odmítala účastnit deodorantového faux pas, přemluvila jsem ho ke společným vánočním nákupům, během nichž pořídíme dárky všem na míru, aniž by si je museli stříkat pod paždí. Nadšená z toho, jak krásně jsme nakoupili, mi Honza ve čtvrtém obchodě znechuceně oznámil své rozhodnutí konvertovat k víře, kde nebude nucený slavit Vánoce. Přísahám, že kdyby byl v tu dobu venku sníh, naplnila bych odkaz tety Evy a dárky by letěly vzduchem.
Jo, Velikonoce, to je jiná písnička. Pod záminkou pomlázky, se muži vydají alkoholický maraton, sem tam si do nás beztrestně švihnou pomlázkou a my si je pak po sousedech, spící na gaučích rozebereme. Je vidět, že motivaci k oslavám máme genderově nastavenou maličko jinak. Nezlobme se proto na naše protějšky. Naučme se s nimi kooperovat. Chcete být obdarovány něčím konkrétním? Řekněte si o to. Nic nepotěší muže tak, jako dárek, co si vybereme samy, necháme si ho proplatit, dáme jim ho zabalit a pak se tváříme, jak dobře nám vybral. Nebo to můžeme nechat na nich a pak se tvářit stejně. Tento risk je ovšem jen pro odvážné. Vím, o čem mluvím. Této výzvě musela čelit jednu dobu celá moje rodina ve chvíli, kdy si můj dědeček našel zálibu ve zboží firem, nabízejících zboží nevídané kvality za ještě nevídanější ceny. A tak jsme jednu dobu s americkými úsměvy vařili na pánvích, kde se za dvacet tisíc prostě nic nepřipálilo, hřáli nás ovčí deky a vědomí, že dědu chrání dokonalý měřič krevního tlaku. Nemějme to mužům za zlé a těšme se z okamžiků, kdy se do našeho vkusu nečekaně trefí. Určitě existují místa, kde se naše vkusy protínají. U mě a přítele jsou to například trička s ujetými nápisy. Jak vidíte na úvodním obrázku, udělal si ze mě "kozy". A dobře udělal. Stejně jako tričkem s fosforovým nápisem "Chci Wohnout", pořízeném na koncertu naší oblíbené kapely. A pro tyto okamžiky stojí za to s nimi být. I o svátky, na něž věří jen ženy, děti, nebo ožralí faráři....

Být, či nebýt....normální?!

Poslední dobou se chovám dost rozpustile. Psycholog by jistě řekl něco v tom smyslu, že to se dere na povrch mé vnitřní dítě, jež si žádá vyslyšení. Pokud tomu tak skutečně je, mám se na co těšit. Já v tom dobrém slova smyslu, protože se svými patáliemi dost bavím. Horší je to s mým přítelem, konzervativně laděnou osobou, obdařenou klidnou povahou. Většinou má pro mě pochopení. Ještě, aby ne, když si mě už takovou našel, říkám si. Existují ale i situace, kdy na mou adresu pronese něco v tom smyslu, jestli by nemohl být klid, nebo zda bych nemohla být alespoň trochu normální. No jo, ale co to je " být normální"?
Půjdu-li do hlubin své duše retrospektivně, nebo raději rovnou od začátku, musím říct, že jsem se vlastně ani "normálně" nenarodila. Už jako kojenec jsem byla rebel. Zatímco "normální" děti vystrčí na svět první hlavičku, já se na to rozhodla jít originálně, opačně. Pan doktor mamce oznámil (po tom, co mě vzkřísil z mrtvých), že děti, narozené tzv. koncem pánevním, se k takovémuto postupu rozhodnou dobrovolně, jelikož si nechtějí porodem poškodit hlavičku. A z těchto rebelů, pak vyrostou velice bystré děti, či naopak jedinci, jež riskovali příliš mnoho a komplikovaný porod zanechal následky na jejich intelektu. Pravda byla samozřejmě taková, že když jsem slyšela, že je teprve rok 1988 a bolševik ještě nepadl, vyjádřila jsem svůj postoj protestním vystrčením zadku. Co se stane s mým intelektem, či studijními schopnostmi, mi tenkrát bylo fuk, protože kdo tušil, vezmou-li mě pro kádrový profil na vysokou školu. Předškolní výchova mě zastihla již v demokratickém Československu, později České republice. Z období přejmenování naší země si nejvíc pamatuji vztek, jaký do mě v pěti letech vjel, když pozbyla platnosti moje nádherná bleděmodrá samolepka s nápisem "Československo jí zmrzlinu od Algidy", zdobící mou palandu. Malá Eva mi řekla, že od prvního ledna, už budou zmrzlinu jíst zvlášť Češi a zvlášť Slováci. Jestli jí v Tatrách od teď místo oříškové vanilkovou, mi bylo celkem fuk. Hlavní bylo, že na postýlce nechci mít žádné mystifikace. Já, samostudijní typ dítěte, jež si samo v knížce Čekáme děťátko načetlo, jak přišlo na svět, aby pak s takto banálními otázkami obtěžovalo rodiče, že by mělo mít na posteli geografickou nepřesnost?! Samozřejmě, že jsem se zjištěním, jak se vlastně děti rodí, neběžela hned za rodiči. Chtěla jsem mamince udělat radost, jak samostatná jsem, a tak jsem si počkala, abych to zjištění mohla sdělit co nejvíce lidem najednou, aby na mě byla pyšná. Bráchovi už byly dva roky, když nás jednoho dne vzala malá Eva, pro nedostatek hlídacích tet, oba do ordinace ženského lékaře. V čekárně mě poprosila, abych brášku, spícího ve "sporťáku" hlídala, že ona se jen půjde ukázat panu doktorovi. "Vy máte ale šikovnou holčičku", tetelila se jedna z přítomných dam v čekárně. Že jo (říkala jsem si v duchu)? Teď je ten pravý čas, abych mamku a všechny přítomné ohromila svými znalostmi! 
"A to víte, že já a brácha jsme mámě vylezli z pipiny?", hrdě jsem se dmula svým zjištěním. Paní vyprskla smíchy, zatímco malé Evě to moc vtipné nepřipadalo. Nechápala, kde jsem k takové informaci přišla a už mě a bráchu oba strkala ven z budovy lékaře, rudá jako rak v obličeji, prchající co nejdál od čerstvě pobavených dam z čekárny. Pro dobrotu, na žebrotu (nebo něco v tom smyslu), napadlo mě.
Že jsem se svými vrstevníky nechodila do mateřské školy, jsem Vám už vyprávěla. Jaké mi to ale později činilo potíže v první třídě základní školy, když jsem si nemohla najít kamarády mezi svými vrstevníky, nejspíš ještě ne. Tak například mi vůbec nebylo jasné, proč bych měla ztrácet čas četbou nějakých Dětí z Bullerbynu. Nezapomenu, jak se spolužáci za břicho popadali vtipu, že jedno z těch bullerbynských, či jakých děcek počmáralo při výtvarce celý papír černě, a oznámilo učitelce, že to je "deset černochů v tunelu." Cože? To já jsem od starších dětí na písku slyšela lepší fór. Vůbec jsem mu sice nerozuměla, za to kamkoliv jsem vkročila a pustila ho do kuloárů, měl vždy úspěch. Zejména u starších jedinců, než jsem byla já. Víte, proč má bobr placatý ocas? No přeci proto, že mu okouřila kačena! Třídní učitelka byla nejspíš zastánce toho bullerbynského vtipu, a tak mě poslala na hanbu. Nebo jsem se například dožadovala četby Kytice od Erbena, v níž leží "dětská hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy". Byla to moje úplně první knížka. Podarovala mě s ní prababička (ano, ta s láskou k penězům), často mě hlídající a na mou předškolní výchovu rovněž vliv mající. Ostatní děti si myslely, že jsem úchyl. Jenom Martina ne. Byla to holčička, bydlící naproti našemu domu a staly se z nás blízké kamarádky. Spojoval nás názor, že ostatní děti jsou silně nevyspělé. Ona do školky sice chodila, ale vůbec se jí tam nelíbilo. Kamarádíme se dodnes. A myslíme si o ostatních, že jsou silně nevyspělí. Jen s tím rozdílem, že ona už je matka dvou malých holčiček. Ta starší by měla nastoupit do školky. Ale nenastoupí. Nelíbilo by se jí tam. Ty dnešní děti jsou silně nevyspělé. Martina byla vždy zodpovědná a zůstalo jí to dodnes. To já jsem se bohužel vydala opačným evolučním směrem. Tak dlouho jsme byla vážné a zodpovědné dítě, až se to hravé a rozpustilé konečně přihlásilo o slovo.
Trvalo mu to, věru dlouho. A víte, kdo za to mohl? Mimozemšťani. Ano, je to tak. Mohlo mi být tak sedm, osm let, když nás s bráchou malá Eva vzbudila uprostřed noci s tím, ať rychle vstaneme. "Proč?!", chtěli jsme, rozlepujíc oči, vědět. "Byli tu mimozemšťani, tady nezůstaneme", balila nám při tom ve spěchu máma batůžky. "A kam půjdeme?", furt jsme nechápali. "K tetě Janě." Jana za chvíli slabě klepala na dveře, aby nevzbudila ostatní nájemníky paneláku, jenž evidentně obyvatelé cizí planety nenavštívili. "Hlavně si vezměte peřiny, těch máme doma málo", povzbuzovala nás v nočním úprku z bytu. Nesli jsme se nočními sídlištními ulicemi jako vyděděnci do protějšího paneláku, s peřinami v náručí a batůžky na zádech, směrem do bytu tety Jany a jejího manžela, strejdy Ládi. Po otevření dveří, dala Jana Láďovi letmé vysvětlení: "Láďo, spi dál. V obýváku bude spát Eva s dětma. Mají doma mimozemšťany." Láďa, dávno rezignující na všechny výstřednosti své manželky a jejich kamarádek, jen zabroukal ze spaní: "Dobře. To bude zas dobré. Dobrou noc".
Ráno nám při snídani mamka v kuchyni tety Jany vysvětlila, že v noci jí ve snu navštívili obyvatelé jiné planety, a že ten sen byl tak živý, že nepochybuje o jeho pravosti. Já už jsem z předškolního samostudia Arthura C. Clarka o záhadách dávno věděla, že mimozemšťani ušetří jen ty nejvyspělejší a nejchytřejší jedince, jelikož je použijí na výzkum, zatímco ty průměrné zabijí. Nehodlala jsem se nechat zabít tak snadno a rozhodla jsem se být na opětovný příchod cizí civilizace mentálně připravená. Letos jsem však po dvaceti letech marného čekání na jejich příchod zjistila, že větší úkaz, než Andrej Babiš už z vesmíru asi nepřiletí, a že ten si vynutí pouze účtenky, a naopak žádné mentálně vyspělé jedince na Zemi nepotřebuje. Tak jsem si řekla: dost! A začala blbnout. Pořídila jsem si trampolínu a za nevěřících pohledů svých sousedů, na ní na terase skáčů do zblbnutí. Jistě, jedná se o tu samou trampolínu, jež používají hospodští na své zahrádky a píší na ně: Pro děti do 11 let věku. Zpívám si nahlas ve sprše písničky z dob své puberty, včetně té nejsprostší, "Hej ty ku...o v bílým domě" a přiblble se jim směju, zatímco mě přítel nabádá, ať nebudím sousedy. Beru svého psa na kávu do zámecké restaurace, objednám mu tři belgické pralinky, vykám mu a nabídnu mu místo vedle sebe na židli. To vše za přítomnosti ostatních hostů kavárny. Prostě blbnu. Chce se mi. A když to Honzu zrovna vyloženě nevytáčí, řekne mi jen, stejně jako tehdy Láďa Janě: "Dobře. To bude zas dobré. Dobrou noc!".