Syrová pravda pod povrchem

Jak jistě víte, dnes všude sobecky a nepokrytě dávám na odiv, že mám narozeniny. Inu, na druhou stranu lepší, než zažít zklamání z toho, že by vám nikdo nepopřál, nebo ne?

Chtěla jsem využít této události pro svůj osobní alibismus a pod záminkou zaslouženého relaxu do Vánoc už nic nenapsat, leč stalo se, a do cesty mi vstoupila nečekaná inspirace. Ta se skýtala v podobě čokoládové figurky čerta, do této chvíle obývající naší spižírnu. Dívala se na mě tak vyčítavě. Telepaticky mi vysílala zprávu ve smyslu, kam chci uložit zamýšlenou vánočku.

Rozhodla jsem se jí poslechnout a uvolnit tradičnímu pišingru místo. Zasedla jsem, osvobodila její vrchní část z ilustrovaného alobalu, když v tom – šok! Čert není čertem, nýbrž převlečeným Mikulášem.

Jistě znáte bezpočet odhalení, kdy se z člověka, do nehož byly vkládány veškeré naděje, projeví jako pravý opak charakterního člověka. Možná máte stále v paměti „kříšťálově čistého“ Standu Grosse či dnes nechvalně známého Miroslava Kalouska, mohoucího v této republice za úplně všechno. Jak ale naložit s opačným problémem – naleznete-li v pekelníkovi světce?

S touto variantou se pravda, v reálném životě často neshledáte. Výjimkou potvrzující pravidlo může být například Jiří Kajínek, několikrát uznaný vrah, na jehož besedu jsem dnes viděla upoutávku. Za 310 Kč si můžete přímo z jeho úst vyslechnout příběh o nevinně, dojemný tak, že jedno oko osamnělých čtyřicátnic nezůstane suché.

Abych řekla pravdu, řadím se k té první skupině. Klamu celkem nevinným zjevem. Střední postava, světlé vlasy, dobrácký úsměv... Nicméně právě u příležitosti mých narozenin by se slušelo, abych vyšla takzvaně „s pravdou ven“ a ukázala všem, co mi dnes tak od srdce přáli, že pokud by se dle mého vzoru měla odlévat čokoládová figuka, slušelo by se, aby po jejím rozbalení člověk skutečně zakusil, co se ve mně skrývá.

Náplň by rozhodně nebyla dutá tak, jako u mikulášských figurek. Troufám si říct, že nepovažuji nedostatek intelektu za svou největší nedokonalost. Naopak, určitě by tam bylo většinu náplně dobré, to bezesporu. Na druhý pohled už by si však degustátor mohl vylomit zub o pár oříšků, skrývajících se nepravidelně v nejrůznějších záhybech mé duše.

Mezi méně či více originálními přáními bylo i jedno, v němž stálo, abych neztrácela svůj liberální pohled na svět. Je pravda, že jsem byla obdařena jistým citem pro spravedlnost. Bohužel, jedná se především o tu globální. Pokud jde o konkrétní případy, týkají se většinou cizích životů. V tom svém jsem spíš malý despota. Asi jste netušili, že jedním z mých vzorů je Fantomas. Ano, čtete dobře. Vím, můj profil je celý protkaný Václavem Havlem, o tom žádná. Nemůžu se však ubránit myšlence, jak precizně se padouch s šedomodrou maskou na tváři dostane vždy přesně tam, kam potřebuje. Jistým, pomalým krokem a klidnou dikcí manipuluje svým okolím ke kýženému cíli. A když k němu dojde, hlubokým hlasem se zasměje. Ten hlas vlastně do jisté míry připomíná hloubku mého, někdy okolo jednoho roku života. Dětská doktorka marně doporučovala Malé Evě, aby mě pro jistotu vzala k foniatrovi. Já už tenkrát podvědomě tušila, že kdo se směje od srdce a barytonem, má vyhráno.

O to zlověstněji můj hlas zní, kdy jsem zlá na Růženu. Mí pravidelní čtěnáři ví, jak se tu často vysmívám hysterickým ženám, chtějícím po svých mužích kdovíjaké zázraky. Přátelé, řadím se však mezi ně. A to v nejvyšší možné míře. Píšu dva blogy po sobě, kde kritizuji ženy za schizofrenní udržování čistoty, a pak se můžu zjevit, když po snídaní objevím v posteli drobky po moučníku. Křičím, když vysype z holícího strojku své vousy na umyté umyvadlo. O zabahněných botách na vysátém koberci nemluvě. Nebojím se toho, že bych se s přibývajícím věkem nedotáhla na bizární výtku svých rodičů – otisk sleničky na stolku.

Dále jsem nenapravitelným prospěchářem. Kupuji na všech výletech Růžovi medovinu, jako suvenýr. Pokud si jí neotevře do týdne, jdu za ním s výčitkou, že mě nemá rád, je nevděčný a už mu nikdy nic nekoupím. Vše jen pro to, abych si jí pak mohla otevřít sama, svařit a vypít. Mám jí totiž moc ráda. Koupit si jí jen tak? To by nebyl ten správný adrenalin.

Jo, a v neposlední řadě lžu. Říkám Růžovi každý měsíc, že nevyjdu s penězi, protože to jídlo je čím dál tím dražší. Ale už neví, že to cestou z obchodu beru vždycky přes kavárnu.

Tak taková já tedy jsem. Uhádaná, marnotratná a panovačná. Ale jak vidno ze všech těch přání, stejně mě máte rádi. Jako ten Růža. A tak to má být. Zůstaňtě mi nakloněni i po Vánocích, užijte si je ve zdraví a nezapomeňte – Již brzy se stanu pánem celého světa! Chachachachachacha.....

Ženské ne(vy)rovnice - 2. díl, úplně stejně nevyrovnaný

Na úvod musím napsat, že jsem Vám ohledně dopsání druhé dílu schválně dala náležitý časový odstup, abyste si mohli rozmyslet, zda definitivně propadnete adventnímu šílenství či si naopak mé rady vezmete k srdci.

Rozhodli jste se pro první variantu? Pak je můj dnešní příspěvek přesně to pravé pro Vás. Pokud jste se rozhodli to mít na háku stejně jako já, doporučuji si po mém vzoru ohřát medovinu, číst, a prostě a jednoduše se bavit. Hned jak tohle dopíšu, budu si stejně listovat v knize. Jen Vám doporučuji mou prózu, zatímco já se uchýlím k tomu pravému adventnímu počteníčku – americkým beatníkům.

Teď už ale zpátky k tématu. Věřím, že jste se rozhodli, že ty perníčky, okna a kvanta dárků zkrátka stihnete do třiadvacátého prosince. Den nato už budete stejně nejspíš ve jménu ignorace zlatého pasátka mazat chlebíčky, poté smažit vinnou klobásu, klohnit bramborový salát do necek či vany a od čtyř už zase smažit kapra pro celou rodinu. Až usnete u první pohádky, bude následovat Boží hod (rozuměj hod zbytku Vaší rodiny) a až do Štěpána budete přijímat návštěvy, očekávající Vaší pohostinnost. Pokud si mezi svátky nevezmete dovolenou za zotavenou, budete nejspíše muset vyřizovat resty, vzniklé Vaší třídenní absencí v kanceláři, ovšem nezoufejte. Blížící se Silvestr Vás na šafránech jistě zaspat nenechá. Neodolatelné slevy, křičící z každého letáku a reklamy, Vás nenechají na pochybách, že je čas znovu se nechat zapřáhnout. Až pak na Nový rok s kruhy pod očima budete přemýšlet, kde jste udělali chybu, že prosinec se opět nenesl v duchu klidu a míru, nabídne se Vám nejspíš nové rozcestí.

Mým tipem je, že s hrůzou zjistíte, kolik jste přibrali a začnete zpytovat svědomí. Okamžitě se přehltíte novoročními předsevzetími, a z posledních zbytků psychických sil se začnete sebetrýznit disciplínou a nucenými pohybovými aktivitami, zábavnými asi tak jako lekce účetnictví.

Druhou možností zůstává stav, kdy budete tak vyčerpaní, že budete muset začít hledat alternativní cesty sebeuzdravování. Cvičenky a cvičenci dojdou k úplně stejnému cíli, ovšem až po pár měsících, kdy si přehnanou fyzickou aktivitou uženou úplně stejnou únavu, jakou budete trpět vy.

Nacházíme se nyní ve stavu, kdy jsme na stejné lodi, proto zbystřete:

Mějte se rádi takoví, jací jste! Ano, toto heslo se na nás v poslední době line ze všech světových stran. Jak toho ale docílit?

Slyšela jsem mnoho o prospěšnosti jógy. Sama jsem na několik takových lekcí osobně zavítala. Problémem však bylo, že mě pomalý a disciplinovaný pohyb ani při nejmenším nebavil. Rozhodla jsem se tedy svou předplacenou permanentku věnovat osobě, u níž bude mít její vlastnictví větší efektivitu. Jak hluboce jsem ale narazila! Paní lekorka, jedna z nejobávanějších jogínek v celém okrese, byla ve svém seberozvoji už tak daleko, že prohlásila mou permanentku za nepřenosnou na dalšího majitele. Proč, to dosud netuším. Jisté však je, že mé místo sice nesměl obsadit nikdo další, ovšem bylo paní lektorkou opět prodáno dalšímu zájemci. Zřejmě šlo o jistý rituál ve jménu finanční bohyně Lakšmí, k níž se paní lektorka, jakožto vyznavačka východní filozofie, kde jde o peníze až na posledním místě, pravidelně modlí. No nic. Vyhodila jsem z okna dva tisíce korun a šla domů s hřejivým pocitem přispění na dobrou věc. Hned jsem se měla o něco víc ráda.

Pokud zjistíte, že jste se k pocitu sebezklidnění nedopracovali žádnou pohybovou aktivitou, je třeba zapracovat ještě více na Vaší mentální síle. Jak ale přemluvit svou chabou vůli ke změně?

Takovou efektivní pomůckou může být například trend posledních let, takzvané koučování. Správný moderní člověk má kouče na kde co. Na organizování času, na hubnutí, a světe div se – i na mezilidské vztahy.

Měla jsem tu čest poznat jednu z nejúspěšnějších kouček v České republice. Zasloužil se o to můj tatínek, krátící si dlouhou chvíli na partnerských seznamkách. Koho si tam našel? Ano, tušíte správně. Jednu z nejnuznávanějších vtahových kouček v naší půvabné kotlince. Už ten fakt, že vztahová koučka neprokoukla svody mého otce, mě nahlodávalo jistými pochybami, nicméně jsem seznámení s ní chtěla dát šanci, jelikož už jsem od pár dam ve věku Malé Evy slyšela, že náš tatínek umí šeny ošálit kvalitně. Nikdy jsem tomu neporozumněla, ovšem pravda je, že na podobná poznání mám ještě pár let čas.

Otec nám tedy domů přivedl představit vztahovou koučku. Říkejme jí třeba Hanka, jelikož se tak skuteně jmenuje. Kupodivu se zdála jako fajn holka. Zněla rozumně a vlastnila roztomilou čivavu, jíž se ani trochu nelíbilo, že se po pár dnech začala dělit o pelíšek i s mým rodičem, toho času prakticky bezdomovcem. Dosud mi není úplně jasné, zda Hanka při svých cenách pohovorů, jež činí tři tisíce korun českých, upozorňuje movité ženy na rozcestí, že na podobnou důvěřivost mohou šeredně zaplatit, přinejmenším pořádným zklamáním. Jelikož jsem shodou okolností zrovna na volné noze, je možné, že nežli psaným slovem, mohla bych se zkusit živit jako vztahový poradce ve věci mého otce. Mohla bych podobně zneužitým ženám sdělit tajemství budoucnosti vztahu s ním, dokonce za pět set korun. Pokud bych od každé za tuto radu výše uvedenou částku vybrala, měla bych brzy na nejnovější Mercedes.

Můj táta mě však o tento kšeft připravil a Hanku záhy na to opustil. Ta se pak s námi ještě nějaký čas stýkala, ovšem pouze do doby, než jí došlo, že se „náš kréťa“ (jak ho familierně oslovuje Malá Eva) opravdu nevrátí. Z nostalgie však sleduji její facebookový kanál, kde natáčí motivační videa. V příspěvku věnovaném překročení vlastní komfortní zóny natáčela přímý přenos, kde se po Vinohradech procházela v převleku kočky. Před pár dny tančila s těstem na cukroví a zpívala: „..mám boky jako skříň“. Nelze tedy popřít, že vtahy s muži, jako je můj otec, jsou silně sebedestrukční a zanechávají neblahé následky. Nedávno táta dokonce skoro zničil léčitelku přes tradiční čínskou medicínu, jíž rozhasil čakry do dimenzí, na něž ani ta nejúčinější baňkovací masáž, ba ani akupunktura stačit nebude.

Co zbývá? Meditace? Já nevím jak vy, ale vždycky když „vypnu“ mozek, okamžitě usínám. Nirvány tedy nedojdu, pokud si její cédéčko nepustím v přehrávači.

Poslední záchranou by mohla být kartářka. Ta ví, co váš čeká na pár měsíců dopředu. Nicméně neuklidňuje. Tuto živnost, mimo jiné, provozuje i Malá Eva. Už asi dva roky mi tvrdí, že mi hrozí těhotenství. Víc než cokoliv jiného si myslím, že se jedná spíše o její zbožné přání. Zřejmě na mě zkouší ovlivňování podvědomí, což vysvětluje, proč se k ní vrací tolik zákazníků s pocitem, že jim vyšlo vše, co jim před pár měsíci předpověděla. Některé klientky jsou na jejích výkladech doslova závislé.

To mi připomíná historku o jedné dámě, která trýznila svou kartářku tak dlouho, až skončily obě v legendárním pořadu „Áčko“, zažitém skutečnými pamětníky a výrostky „let devadesátých“, mezi něž se rovněž řadím. Jistá dáma se zamilovala do Lorenza Lamase a vynucovala si na kartářce odpověď, kdy se s ním dá dohromady. Nutno podotknout věk oné postižené osoby. Pod padesát let jí určtiě nebylo a vzezřením připomínala něco mezi Yvetou Simonovou a Jiřinou Bohdalovou, no zkrátka hollywoodský look. Zoufalá kartářka jí po několika po sobě krátce jdoucích návštěvách ukonejšila, že následujícího Silvestra. Věštba se však nevyplnila a nespokojená spotřebitelka žalovala kartářku v televizi, kde se dokonce cítila v právu. Takže na terapie tohoto typu, prosím, pozor!

Ona je sice pravda, že mužů jako Lorenzo Lamas, pro něž by ženy šílely, snad pro jeho Harley či roli Odpadlíka, po světě už tolik neběhá. Ovšem mužů, jako je můj táta, je ve světě nespočet. A proto se ordinace psycholožek a kouček nafukují ve švech.

Co jsem však vypozorovala jako nejúčinnější lék proti nervovému zhroucení, je štípání dřeva.

Čtete dobře. Nedávno mě o tom přesvědčila Honzova babička, do jejíhož domu jsme se nedávno nastěhovali. Bydlí sice v bytě nad námi, ale když jí navštívím, dostanu vždycky radu nad zlato. Buď jí najdu, jak si spokojeně čte v křesle, nebo právě u onoho zmíněného sekání dřeva. V sedmdesáti sedmi letech se sekerou ohání lépe, než kdejaký mladík. Troufám si říci, že ani Lorenzo Lamas by si na takovou kupu dříví, jež nám letos naštípala, nepomyslel.

„Můj první muž se se mnou rozvedl, protože jsem děti nevychovávala v duchu socialismu!“ smála se. „Jestli chceš poradit, co máš uvařit z brambor, tak přijď rozhodně za mnou, jelikož já jsem přes

pochoutky z brambor expert. Díky mému prvnímu muži, jsme měli tak málo peněž, že jsem se naučila skutečné bramborové kreativitě!“ opět se smála. A když se tak dívám, jak obratně štípe to dřevo a nechce mě k tomu pustit, je mi jasné, že se ze všech svých problémů vždy takzvaně „vysekala“.

Proto má rada zní: rozsekněte to! Za každou trudomyslnost či psychickou ujmu – nůši dřeva!

A je po starostech! Není? Nevadí? Alespoň máte čím topit a ušetřili jste si tři tisíce korun. :)