Kouzlo kreativního myšlení

Drazí spoluobčané,
dostalo se mi několik zpětných vazeb s obsahem výtky, že jste ode mne již delší dobu nic nečetli.
Celkem sedmnáct dní, vy chásko čtivuchtivá! Váš zájem mě těší a rozhodla jsem se Vám vyhovět. Zřejmě jste pochopili můj záměr "cukru a biče", kdy se Vám hodlám podbízet každý týden fejetonem a vzápětí se nechat čtrnáct dní přemlouvat o přídavek. Nu, dobrá, tedy.
Minulý týden jsem byla dokonce obohacena názorem jednoho svého čtenáře (zdravím, Jirko), že mu můj sloh připomíná Halinu Pawlovskou. Těší mě Vaše vnímavost. Dost možná jste si všimli, že se jí snažím přiblížit i vizuálně. Vzala jsem si tedy dnes dovolenou v práci a momentálně sedím v kavárně pod svým bytem, kde jsem si dopřála několikachodovou snídani, ve slané i sladké verzi. Jak říkám já: "Hlad má krátké nohy.". Potěšila jsem sebe, potěším teď Vás, načež se vydám vstříc dobrodružstvím se svým psem Knutem, pardon PANEM Knutem. Slíbila jsem mu výlet do Lysé nad Labem. Chce navštívit veletrh Natura Viva. Honza tam vystavuje. Myslím, že až mě uzří, jak si mezi loveckými potřebami provokativně vykračuji s bílým špicem, nebude se k nám znát.
Ale to už jsem trochu odbočila - ach ta má ukecaná povaha, snadno zmítaná potřebou okomentovat celý můj okolní svět. Navzdory tomu, se ale pomalu dostávám k jádru pudla (Mimochodem, toto spojení jsem nikdy nepochopila. Pudlíka jsme měli sedmnáct let a k jeho jádru jsme se nikdy nedopátrali). Ráda bych tu obhájila, proč jsem Vás, milí čtenáři (už je Vás 180, juchůůůů), tak zanedbávala. Přeci, jak mě znáte, nevěříte tomu, že bych se k písemnému projevu nechala jakkoliv přemlouvat.
Pravda je taková, že mi chyběla inspirace. Inspirace a malinko i čas. Zařekla jsem se, že ačkoliv dost hltám politiku, nebude můj blog zaměřený nikdy tímto směrem. Můj blog a můj přítel jsou takovými mými kotvami, co mě vždy vrátí do reality všedního života, kde se dá žít i bez politického vlivu. Ale ruku na srdce, přátelé. Copak to, co se tu teď děje, je normální? Nevím, jak vy, ale mně se za posledních čtrnáct dní honily hlavou dvě myšlenky:

1) Co ještě zajistit na oslavu třicátin mojí Růženice? Nechybí něco, jsou všichni pozvaní?
2) Kam emigruji?

První otázku mám vyřešenou, oslava se, myslím, povedla. (Mimochodem, díky za ohlasy na básničku pro Honzu a pro mamku ke Dni matek!)
Ta druhá mě, bohužel, stále nahlodává. Převažuje odpověď, že nikam, jelikož miluji svoje město, svoji republiku. Ano, dá se milovat i bez toho, abych provolávala smrt a vyhoštění ostatním lidem. Můj život dle mého blogu vypadá jako jedna velká párty. Ano, snažím se ho tak žit, v rámci možností. Dá se žít krásně, i když se zajímáte o dění kolem sebe. Spousta mých vrstevníků a spoluobčanů považuje slovo "politika" za sprosté slovo. Jistě, je to souboj moci a ten přitahuje bezpočet narušených lidí, dělající z této původně zamýšlené služby lidem, "žumpičku". Já sama jsem se do dění věcí okolo sebe pokoušela několikrát zasáhnout. Ale jak říká malá Eva, my máme moc velký smysl pro spravedlnost, aby nás to nesemlelo. Zjistila jsem o sobě, že špatně snáším konfrontace s lidmi, jež mají absolutně odlišný pohled na svět. Že vždy, když mám nutkání pustit se  do "záchrany světa", jdu do toho tak vehementně, že zapomínám na Vás, čtenáře, na svojí rodinu a svoje zvířata. Pak jsem z toho nemocná, naštvaná a vyčerpaná. Proto jsem se rozhodla uposlechnout rady, jež nám tu zanechala matka Tereza o tom: "Že pokud chceme pomoci světovému míru, jděme domů za svými rodinami.". A tou rodinou nemusí být někdo, s kým jste pokrevně příbuzní. Jednoduše, okruh lidí či zájmů (míst), kde se cítíte dobře. Znám se. Až se zmátořím, budu se ke všemu, co mě pálí znovu vyjadřovat, sbírat petiční podpisy a chodit na demonstrace. Tvoření dějin ale nechám jiným. Já jsem člověk kreativní. Toto zjištění je nesmírně osvobozující. Buďte tím, čím jste. Máte čisté úmysly a přitom Vás neničí Vaše názory prosazovat? Buďte politikem. Jste líní a psaví, jako já? Super. Rádi pomáháte a přitom si nenosíte strasti ostatních domů?  Dělejte to. Bude Vám dobře. Hlavně žijte podle svého nitra. A pak jděte, prosím, k volbám. Vyrovnaní, bez potřeby někoho poškodit a omezovat. Buďte nalevo, buďte vpravo, buďte si zelení, pirátští, křesťanští (bůhví jací ještě). Nebuďte rudí, nekývejte na všechno heslem "ANO". Přijměte zodpovědnost za svoje životy. Ten kdo Vám říká, že Vám je vyřeší, lže. Vy musíte. Bolí to? Jasně, že jo. Jiná cesta ale není. Nepracujte ve špatných pracích, nežijte s hrubými lidmi, žijte podle svého. A pak jděte, prosím, k volebním urnám. Jste naštvaní na celý svět? Vadí Vám národnostní a genderové menšiny? Protentokrát volby vynechte. Zdravým stavem mysli je, když Vám nikdo nevadí. Pak se zeptejte sami sebe, jak má vypadat seskupení, rozhodující o Vašich životech. Máte jedinečnou příležitost, vybrat si lidi, so za Vás budou pracovat. Využijte toho. Že se Vás to vůbec netýká? Tak tohle si možná říkala i moje prababička. Jen tak hrála karty a nadávala, že jim chtějí vzít hospodu. A druhý den přijela státní policie a celou rodinu zavřela, sebrali jim podnik. Ulevilo se lidem, co je udali? Na chvíli asi ano, ale vnitřně určitě ne. Jen si našli další oběti, na nichž se mstili. Celých čtyřicet let. Než ta nenávist požrala sama sebe. Chcete to znovu? Navštivte psychologa - ne volby.

Jelikož emigruji až v krajním případě, rozhodly jsme se s malou Evou zkusit to nejprve (stále ještě v demokratické zemi) účastí na poklidné demonstraci. I přes vztek na lhostejnost spoluobčanů k dění v naší zemi, se ve mě probudila potřeba kreativního sebevyjádření. Eva trvala na transparentech, tak jsem konala. Našla jsem v práci za skladem prázdné kartony, úlomky z europalet a lepící pásku. To byl dobrý základ. Přidaly se k tomu už jen nůžky a lihové fixy a tak jsme s malou Evou vyrazily vstříc plnému Václavskému náměstí. Byla jsem pyšná na výsledek svého tvoření. Za hodinu už jsme s mamkou mávaly nápisy: "Stát není pe(a)kárna" a "Ústava ČR není psaná Čínsky". Co na tom, že se nám každou chvilku zadřely do dlaní třísky z madel od klacků z palet? Dost lidí se za těmi transparenty otáčelo. "Mami, co to je Akinu?", ptalo se dítko v řadě za námi, sedící své matce za krkem. Uvědomila jsem si ten krásný fakt, že jednak jsem vytvořila krátké, úderné texty, jež zaujmou a zároveň dělám z druhé strany reklamu svému zaměstnavateli. Coby markeťačka z povolání, jsem svůj úkol splnila dvojnásob! To mě nabudilo, pokračovat v rozvoji své kreativity.
Těžko říct, jaký z rodičů mi jí dal do vínku více. Mamka, byla vždy mistr přes protesty. Když se chtěla dostat z intru domů na propustku, vystrčila v prosinci nohy z okna a začala lízat zmrzlinu. Pokud se jí takto nepovedlo docílit kýženého cíle, rozhodla se zbavit totalitářské vychovatelky méně poškozující formou. Napsala do časopisu pro mladé o tamních poměrech, načež internát navštívila krajská hygienická stanice a dotyčné vychovatelce provedli rektální výtěr.
Můj otec, ten si rovněž dokázal poradit za každé situace. Nejednou se stalo, že si pro svá nevymáchaná ústa vysloužil nějaký ten trest v podobě veřejně prospěšných prací, na území tehdy jím navštěvované, střední školy stavební. Jedním z těchto trestů bylo opravit zídku, obklopující školní zahradu. Venku bylo hezky, pubescentnímu otci se chtělo přirozeně na koupaliště, a tak nechal zídku svému osudu. Rozhořčená učitelka, se druhý den dožadovala vysvětlení. Dostalo se jí ho:
"Soudružko učitelko, zídku jsem samozřejmě spravil. Nicméně její architektonická podoba však vůbec nezapadala do konceptu zahrady. Rozhodl jsem se tedy, uvést jí do původního stavu.". Soudružka učitelka tento fakt nejenže přijala, dokonce ho za jeho obezřetnost pochválila.
Nechci si fandit, ale já jsem jeho finty odhadla už v šesti letech. Byla jsem vášnivým čtenářem časopisu Méďa Pusík a jeho následným sběratelem. "Péťo, půjčíš mi nějaké své Pusíky?", zeptal se mě můj rodič třicátého prvního srpna, roku devatenáct set devadesát pět. Tou dobou už jsme spolu nebydleli. Naivně jsem si myslela, že mu je smutno a chce si mé Pusíky večer číst, aby se necítil osamělý. Druhý den jsem šla poprvé do školy. Otec na mě s úsměvem čekal před školou, v ruce svírající obrovský kornout, vytvořený z mých ROZSTŘÍHANÝCH PUSÍKŮ!!!!!
Kornout byl plný bonbonů. Tento zvyk, myslím, pochází odněkud z Holandska. Nicméně jako exot jsem nevypadala jenom já, ale i Lukáš Roušal, syn začínajících podnikatelů, majících stejnou potřebu prozápadního vzezření, jako můj otec. Nejenom, že chtěl, abych ten kornout nesla do třídy. Já jsem se měla smát do fotoaparátu. S mými ROZSTŘÍHANÝMI PUSÍKY!!!! Jsem vděčná osudu, že se nám tato fotografie nezachovala. Ještě dnes bych ty časopisy obrečela. Ale za jednu věc tátovi vděčná jsem. Za bohatou fantazii, provázenou touhou, zhmotnit jí na papír. Co pozoruji poslední dobou, táta se angažuje otevřenými dopisy v Parlamentních listech Václavu Klausovi, což opravdu není můj šálek kávy. Ten sloh, se mu ovšem nedá upřít. Jsem to i já.
A tak na závěr: Jestli se chcete i nadále těšit z mého blogu, neduste ve mně prosím kreativitu, zasetou mými rodiči, blbými rozhodnutími nad naším osudem. Ráda si dělám věci po svém, nicméně volby jsou věc kolektivní a blíží se nám. Nerada bych za pár let psala tyto řádky v kavárně nějakého švédského bistra o tom, jak mi bylo za mlada skvěle v České republice a těším se, až jí znovu navštívím. Mají tu moc dobré lívance. A pro ty stojí, nevolit blbě.

Vaše angažovaná Čuky

Má pětivemenná kráva - antifeministický speciál

Květen máme v plném proudu a mně došlo, že jsem nenapsala žádný prvomájový "špek", jako tomu bylo na Valentýna či na "čáry". No a jelikož mi pro můj protest proti dnešní zrychlené době všechno dlouho trvá, už to bohužel nestihnu. Nebude to tedy prvomájový speciál, nýbrž jednoduše květnový. Myslím si, že i přes všemožné pověry je květen měsícem lásky celý a ne jen v jeho počátku.
A pokud má jít o lásku, rozhodla jsem se článek věnovat svému spolubydlícímu, milému, a všemu ostatnímu v jedné osobě - Honzovi, zvanému Růžena.
Až se to dozví, bude strašně nadávat. A on se to dozví, jelikož už mě čte velká část jeho rodiny.
Bude mi vytýkat, že zveřejňuji jeho fotku, že odtajňuji náš život a především - že to čte jeho rodina. Já mu na to povím, že už se to opakovat nebude. Ale bude, a on to ví. Pak si to potají přečte, protože už ví kde, bude se u toho nenápadně usmívat a pak řekne: "Ach jo." A život poplyne dál...

Můj brácha jednou přinesl domů časopis, v němž nalistoval článek s nejkurioznějšími světoými příslovími. "Hele, tohle je dobrý," povídá mi. "Láska je kráva pětivemenná, v houští a trní dojená.. Co to má jako bejt?" smál se jako protržený. Smála jsem se s ním. To jsme byli ještě pubescenti a netušila jsem, kolikrát si v abstraktním slova smyslu poškrábu ruce při dojení čehosi, co se nazývá láskou a dle afrických kmenů, z nichž přísloví pochází, připomíná pětivemennou krávu.
Možná, že ten počet vemen má evokovat počet pokusů, jenž má člověk vyzkoušet, než se dostane na "to pravé". Pokud nebudu počítat svá vztahová mezidobí, při nichž jsem si přišla takzvaně "volná a nespoutaná", můžu ve svém životě mluvit právě o pěti vztazích.
V úvodu chci upozornit, že nehlodlám propagovat dojení kravského mléka. S tím z mnoha důvodů nerezonuji. Dnes si ovšem nechci pobouřit ani typické carnisty a milovníky kravského mléka.
Úplně stačí, že si dost možná pobouřím členky feministických hnutí různých stupňů, mezi které se
ač celkem emancipovaná a navíc zeleně smýšlející aktivní občanka, neřadím.
A že bych mohla! Jak říká má dobrá kamarádka Terka: "Nejmenuj, taky kradeš!".
Jmenovat tedy nikoho nebudu. Jen osvětlím různé důvody svých předchozích rozchodů.
Byly to například: opuštění mé osoby v těžké nemoci, pokus o fyzické násilí, obvinění mě z neschopnosti vydělat dost peněz, nevěra, a další milé věci, tvořící mé vztahové zkušenosti s muži. Nutno podotknout, že žádné dlouhodobé příkoří ze stran můžu jsem v životě nesnášela. Výše jmenované skutečnosti, se vždy objevily až na konci vztahů, dost často až během rozchodů. Schopnosti pochopit, že "v nejlepším se má přestat", vděčím malé Evě a své babičce, dokonce i prababičce. Byly živoucím příkladem samostatnosti a schopnosti vychovat řádně své děti bez mužů. Ani jedna však neopomněla říci, že "lepší je být sama, nežli s idiotem, ovšem s pořádným chlapem je to vždycky lepší."
Já jsem, přiznávám, v existenci "pořádného chlapa" neztrácela víru. Jen jsem netušila, kdy bych měla očekávat jeho příchod. A jak vlastně vůbec takový chlap má vypadat? Ve vztazích jsem se vždy řídila pudy a instinkty typu: líbí - nelíbí, později: vyhovující - nevyhovující.
Samozřejmě, dost často v konfrontaci s ženskými časopisy a filmy. Tam vždy člověk najde návod na to, jak má takzvaný ideální vztah vypadat. Pokud bych takovou šablonu dnes položila na obrázek našeho vztahu s Honzou, v němž setrváváme téměř tři roky, ve vyhodnocení efektivity našeho soužití bychom nejspíš propadli. V testových otázkách z časopisu Cosmopolitan na téma "Našly jste spřízněnou duši", typu: "Máte podobné zájmy? Smějete se stejným věcem? Představil Vás svým kamarádům se slovy Tak to je ona? Díváte se spolu na hvězdy a poslouchá rád Váš dech?", bychom měli všechny odpovědi s jedním velkým: NE.
Ono už naše seznámení nebylo z nejtradičnějších. Honzu jsem poznala v místním vinařství, v němž jsem se připravovala na přijímací zkoušky na vysokou školu v oboru vinohradnictví. Bylo mi dvacet pět, prožila jsem další vztahové zklamání a chtěla jsem zmizet na Moravu. Bavilo mě motání se kolem vína, pro což je na Mělníku docela dobrý prostor. Potřebovala jsem ale "zmizet".
Na Moravě bylo vína také dost a já potřebovala změnu ovzduší a profesní rekvalifikaci.
Měla jsem pocit, že stagnuji v osobním vývoji, a že víno pro mě bude to pravé. Mýlila jsem se, víno je dnes mým koníčkem, ale kdybych se nemýlila, nikdy bych Honzu nepoznala, ačkoliv jsme od sebe bydleli asi kilometr .
Já - kavárenská povalečka, on - lesník a vinař, pracující od nevidím do nevidím. To nejde dohromady, že? Taky jsem si myslela. Nepochybuji, že on si myslel to samé. Dost často jsem na něm viděla, jak mu s těmi nalakovanými nehty, v novém, softshellovém outfitu přijdu směšná, zatímco se snažím na vinici jeho společníka hrát si na zemědělce. Já jsem si o něm zase myslela, že je to podivín, samotář a typicky zanedbaný kluk, co bude minimálně rok sám. V tom posledním jsem se nemýlila. Naštěstí.
Nějak jsme se tiše respektovali, moc jsme se ani nebavili, ačkoliv jsem ve vinařství trávila dost času.
Přišel podzim, období lisování a burčáku. A my lisovali, pili, lisovali, pili, a jednoho dne.... No prostě chápete, že...
Dost dlouho jsme svůj vztah tajili. Vlastně nám to dost vyhovovalo. Honza byl zaneprázdněný a já chtěla napřesrok na Moravu. Občas jsem se u něj probudila, občas jsme se potkali ve vinařství. Najednou jsme spolu začali snídat, občas mi napsal sms, jak se mám. Přišla zima a mně začalo vadit, když se neozýval. Jednoho rána jsem mu řekla, že tento způsob hry už mě nebaví, a tak půjdeme každý svou cestou.
"Proč? Vždyť spolu normálně můžeme být. Já tě mám rád." "No, to vlastně asi můžeme", odpověděla jsem. No a jsme spolu. Žádná červená knihovna. Prostě jako děti ve školce, když k sobě přijdou a jedno druhého se zeptá: "Chceš se mnou kamarádit?"
Budeme spolu pomalu tři roky. rok a půl spolu bydlíme. Z cesty na Moravu se nekonalo skoro nic. Došlo mi, že to, co jsem hledala, nebyla profesní rekvalifikace, ale klid v duši. Malá Eva říká, že se k sobě "Tak nehodíme, až se k sobě hodíme dokonale." Naučil mě především mít ráda sama sebe, stát si za svým, být sama sebou a především: nebýt feministkou. V následujících bodech uvedu proč:

• Finanční nezávislost mě bavila do doby, dokud pro mě byla nutností. Jsem vděčná osudu, že jsem si ověřila svou schopnost uživit se sama. Pokud jste na to dva a muž má tendenci Vás obdarovat nebo Vám pomoci v případě, kdy je potřeba, neodmítejte to. Zasloužíte si oddechnout.
  
• Nejsem tak silná jako muž, fyzicky tedy určitě ne. 
  Právě na příkladu fyzické výdrže poznáte, že jsme stvoření každý k něčemu jinému. Opravdu mi nevadí, že uklízím domácnost a občas uvařím. Neměnila bych s Honzou. Neumím přezouvat naše auta, chystat dřevo na zimu, nebo jezdit traktorem po vinici. Vůbec to ostatním ženám neupírám, ale já jsem v tomhle staromilec. Dělám domácí práce dobrovolně a nepovažuji se za otroka. Nikdo to po mě nevyžaduje. Kdyby mě někdo nutil, mám právo to nedělat. Dělám je tak, jak mně se to hodí.
  
• Ráda se vybrečím. Jsem hysterická a náladová žena a jsem na to pyšná.
  V ostatních vztazích po mě vždycky někdo chtěl, abych se chovala tak či onak. Je to špatně. Kdykoliv ale z takového vztahu můžete odejít. Honza ví, že minimálně týden v měsíci jsem nesnesitelná. A přesto mě má rád. Jde to. Můžete se navzájem respektovat, aniž byste se museli druhému bát říct, co si myslíte.
  
• Emancipace = nerovná se dravost.
  Emancipace je podle mě možnost, vyjádřit se v životě tak, jak potřebuji. Já potřebuji dělat to, co mě momentálně baví. Přiznávám, dost často se to různí a Honza mě ve všem, co jsem chtěla, vždycky podpořil. On si totiž celý život dělá, co zrovna chce a nemá tudíž potřebu, odpírat to druhým. Baví mě psaní a baví mě komunální politika. Dělám to. Když se mi chce. Vím ale, že nepotřebuji být na prvních příčkách. Chybí mi mužská soutěživost. Dřív mi nechyběla. Nebo jsem ji nejspíš předstírala. Šťastná jsem ale rozhodně nebyla. Nedivím se, že je více manažerů a vrcholových politiků mezi muži . Nemyslím si, že by ženy nemohly. Jen tolik nechtějí. Raději tráví čas s kamarádkami, dětmi, zvířaty, věnují se tvořivým věcem. Ne všechny mají chuť vést a budovat. Jistě, najdou se takové. Dnes už mají možnost volby.

Abych tu ódu na Honzu nějak důstojně uzavřela:

Je to první muž v mém životě, co mi ukázal, že je větší muž, než já a tudíž si můžu dovolit být ženou. Zastánkyně feministek říkají, že ženské a mužské principy neexistují. Já v ně ale věřím. Dnešní doba to rozporuje. Trendem je: zbořme mýty a stereotypy. Žena zvládne vše stejně dobře, jako muž.
Rozpor s výše uvedeným mi došel ve chvíli, kdy jsme spolu s Růženou (Honzova přezdívka) ještě nebydleli. Opravovala jsem si zrovna sama prkýnko od wc, protože jsem byla EMACIPOVANÁ.
On se na mě nevěřícně podíval a pronesl: "A čím budu užitečný já?"

Cítíte v tom tu absurditu? K čemu jinému pak muž zbyde, než k "darování spermatu?".

Nechci být zlá na feministky. Existuje podle mě ještě zbytečnější instituce, naštěstí neorganizovaná a abstraktní. To jsou pro mě hledačky "ideálního partnera".

Takového, co jim bude ve dne v noci naslouchat, bude společenský, upravený, bude mít stejné zájmy. Toho, co dá jejich spící fotku na Facebook a bude je před kamarády držet za ruku. Muže, co jim bude denně psát zprávy a vyznávat se v nich slovy, co neznal ani Shakespeare.

Honza Facebook nemá. Věta "Miluji Tě" mu nejde přes pusu, asi jako růžové triko přes hlavu.

A přesto mě má rád. Poznám to, když odveze mojí kočku k veterináři. Když mi volá, jestli jsem dobře dojela do práce po mokré vozovce. Když mám chřipku a on mi přinese pomeranče.

Je tichý, já jsem excentrická. Je  myslivec, já obránce zvířat. Je klidný, já cholerik.

A přeci to jde. Pokud se zaměříte na ty maličkosti, co vás spojují. Třeba na to, že se máte rádi.
Pro začátek to úplně stačí. Nebo pokud si odpustíte ta nedorozumění, co vyplývají z vašich odlišností. A že jich je! Genderoví analytici odpustí.

"Kéž jsou všechny bytosti šťastny!"

Čarodějnický speciál

Tento příspěvek je inspirován konceptem mého oblíbeného seriálu Simpsonovi. Čas od času se v něm objeví takzvaný "čarodějnický speciál". Rozhodla jsem se jít stejnou cestou. Z mého původního záměru, zveřejnit ho právě na Filipojakubskou noc, nakonec sešlo. Něco mi říkalo, že vyčkám-li doby až po pálení čarodějnic, příspěvek jistě nebude skoupý na zážitky. A opravdu, obzory jsem si opět rozšířila. Kdo to mohl zapříčinit jiný, než malá Eva.

Než se pustím do vyprávění, ráda bych podotkla, že učinit svou matku hlavním aktérem mých fejetonů, nebylo nikdy původním záměrem. Nerada bych sklouzla na úroveň vyprávění Miroslava Donutila, jež se skoro všechna točila kolem osoby Franty Kocourka, jako by nikoho jiného v životě nepoznal. Přiznávám, malá Eva je takovým mým Frantou Kocourkem. Na následujících řádcích možná pochopíte proč.
Při rozhodování, kam na ten správný čarodějnický rej, byla mamka sázkou na jistotu. Mně, i ostatním pozvaným na pálení čarodějnic do Býkve bylo jasné, že program nebude mít standardní punc. Posezení, grilování, pití a taková ta typicky česká, organizovaná veselice plus něco navíc.
 Malá Eva si připravila avizované překvapení: filipojakubský rituál. Jelikož je široko daleko známá  kartářka, čarovné schopnosti jí nikdo neupírá. Zvědavost mě tedy přesvědčila, abych stejně jako další dvě kamarádky a Honza, na "rituální grilovačku" přistoupila. Všichni jsme se těšili, co si pro nás mamka připravila za kouzlo. Tedy až na Honzu. Ten pochyboval o našem psychickém zdraví a naopak byl zvědavý na to, co jsme připravily za proviant. A možná také dost proto, že se chtěl vyvarovat výčitkám typu: "tak ty mě necháš o čáry samotnou?" (plus by následoval ublíženecký pohled).
Jelikož se nechtěl hádat, chopil se mužských prací a počal rozdělávat oheň v krbu. Přítomné dámy, včetně mě, se usadily do pergoly a vyčkávaly Eviného proslovu. "Vážení, dnes je čarovná noc. Vytiskla jsem filipojakubské kouzlo, jež je umocněné magickou silou dnešního dne", dívala se vážně.
Honza se jen nevěřícně otočil, zakuckal a dělal, že nic neslyší. Přepadla mě zvědavost a otevřela jsem na stůl položený přehnutý list s kouzelnou formulí. "Hmmm, aha, jasně...", podala jsem ho zpátky mamce. "Tohle všechno máš?" "Co jako mám?", tvářila se dotčeně malá Eva, při zjištění, že kouzlo mě zřejmě vůbec neokouzlilo. "Myslím všechny ty věci, co tam píšou..", vysvětlila jsem. "Dej to sem, ukaž!", vyměnily jsme se ve čtení. "Joooo, takhle...", "no to fakt nemám", přiznala se Eva. "Že ty jsi to moc nečetla?", zklamaně jsem si rýpla. "Nečetla, ale mám plán B!", nenechala se mamka vyvézt z míry. To už jsem slyšela Honzu, jak se škodolibě chechtá.
Vůdkyně seance se zvedla, na chvíli zmizela a do minuty se vrátila se lahví sektu. "Na, otevři jí!", podala mi jí s výrazem tajemna. "To je ten plán B?", začaly mamku z nepřipravenosti podezřívat i ostatní přísedící ženy. "Sylvan ve Snídani s Novou říkala, že to je na čáry kouzlo největší!", nedala se Eva. "No, Čuky, otevři jí. Přiťukneme si, budeme si u toho něco přát, a ono se to prostě splní!" "Aha..", myslela jsem si o "plánu B" své, otevírajíc nevěřícně lahev. Vlastně mi v tom úžasu dokonce uniklo, že má lahev pokojovou teplotu. Mně, ostatní neustále poučující osobě o správné teplotě podávaného vína. Holt, boží mlýny melou. Během minuty jsem měla obličej celý od sektu. "No, kde jsi jí měla?", lamentovala jsem, otírajíc si mokrý obličej. "Ve skříni, přeci.", dostalo se mi od mamky vysvětlení. "Nuže, dámy..", chtěla to Eva zamluvit, zatímco nalívala zbytek obsahu do sklenic.
"Šalam!", vyzvala nás k přípitku. "Šalam?" "Co to je?", divila se kamarádka Radka. "To je spojení hinduismu a judaismu. Teď mě to napadlo!", argumentovala s vážnou tváří malá Eva. Musím říct, že mě to nepřekvapilo. Její multikulturní oltář už znáte. Jistě se tam najde i místo pro nové náboženství: Šalam.
"Prosím tě, Evi, jak jsi přišla na hinduismus?", nedalo to tentokrát kamarádce Jarmile. "Ti jsou přeci naproti." "Myslíš Horvátovi, mami?", snažila jsem se uvést věci na pravou míru. Nutno podotknout, že klienti, toužící po výkladu karet, se k mamce neustále vrací pro věrohodnost a pravdivost výkladů.  Ten den (a především večer) jsem jí začala podezírat, že potřebovala vážnost hodit stranou a ze svého přidruženého řemesla si trochu vystřelit.
"Ano, myslím přesně ty. A vůbec, pusťte rádio. Ti cikáni (hinduisti), už vůbec nejsou, co bývali. Myslela jsem, že když je máme za sousedy, budou o čáry pěkně hrát a udělají vatru. A oni nic. Jsem zklamaná."
Vypadalo to, že je po čarování. Honza nám začal servírovat ugrilované jídlo, co nám zatímco jsme se pokoušely čarovat, připravil. "Děkuji Ti, Honzíku.", pochválila ho potencionální tchýně. "Dáš si kávu do svého oblíbeného hrníčku?". Ten se začal smát. Pokud tu mluvíme o čarování, musím Vás seznámit s mamky nejoblíbenějším kouzlem. Snaží se čas od času přesvědčit různé osoby o tom, že mají rádi to, co se jí zrovna hodí. Tak třeba Honzovi dělá ráda kávu do hrníčku s růžičkami, protože se jmenuje Růžička. Ten vůbec nemá rád kávu z tak velkého skoro krajáče, nicméně už rezignoval. I na vysvětlování, že ten hrníček vůbec rád nemá. Radši vždy odsouhlasí, že si do něj nechá nalít hektolitr kafe, než by o sympatiích k této nádobě vedl s malou Evou spory.
Podobným způsobem se snaží namluvit kamarádce Radce, že Radka miluje Cinzano. Kupuje jí ho pak k narozeninám a předává s informací, že ho "Radka přeci má moc ráda". Ta se ještě statečně brání a tuto informaci rozporuje. Zatím. Než jí dojdou síly, jako Honzovi.
Bylo by fér, abych tu Evy čest malinko zachránila. Často čarovala úspěšně. Tak například za časů, kdy jsme byli s bráchou ještě malí a ona randila s postarším rockerem, o němž už tu byla rovněž řeč. Postarší hudebník vyjel na delší výlet do Ameriky. Malou (a tehdy ještě velice mladou) Evu to zarmoutilo způsobem, žádající si řešení vyšších mocí. S partou tet (podobně nudících se vrstevnic na mateřské dovolené) se dočetly, že muže spolehlivě zpátky dovede solení prahu. A tak solila. Solila celá futra, z obou stran a velice důkladně, až se sůl lepila na ponožky. Ale - světe div se, v New Yorku vypadl na delší dobu elektrický proud, nebylo kde zapojit kytaru a celebrita se vrátila do vlasti. Mamka to samozřejmě přisuzovala svým schopnostem. Dodnes je o tom přesvědčená. Ještě, že ta sůl už není, co bývala a ne vždy se ti, pro něž solila později, vrátili právě do našeho bytu. Díky za nekvalitní sůl z Polska.
Když jsme dojedli sváteční čarodějnickou hostinu, začalo se vzpomínat právě na ta legendární kouzla, na které se mohl člověk spolehnout. Honza se opět odvrátil a začal přikládat do ohně, aby nám prý nebyla zima. Chtěl si na nás zřejmě zachovat jen ty vzpomínky, nevyvolávající v něm myšlenkové spojení s psychiatrickým ústavem v nedalekých Horních Beřkovicích, kam jsme podle jeho zemité povahy ten večer nepochybně všechny patřily.
"Pamatuješ, Evi, na ty voodoo panenky?", pronesla potutelně  babička, svírající v ruce sklenici červeného vína. Trochu to zvedlo ze židle i mě. "Myslíš ty, jak nás s nimi chtěla očarovat Romana?", přistoupila mamka na zasvěcenou konverzaci. "Proboha, jaké voodoo?", divila se Jarmila, rovněž překvapená a zároveň zděšená kamarádka. "No, s těmi to dopadlo dobře", ubezpečila nás babička, konejšivým hlasem své jmenovkyně z knihy Boženy Němcové. "Jednu jsem odnesla do kostela a jednu jsme posadili do košíku v Kauflandu. Nebojte". Okamžitě mi naskočila souvislost s tou dívkou, obsluhující pokladnu výše jmenovaného obchodního domu, s hákovým křížem na ruce.
Hodiny ubíhaly a vyprávění se stočilo na vyvolávání duchů. Nejlepší zkušenost, má prý mamka s klíčem uprostřed knihy. Takto prý můžete nejlépe komunikovat s autorem knížky, nebo s prababičkou Arnoštkou, jako se to povedlo tetě Daně, a to hned napoprvé!
Honza chtěl jet domů. Už na něj těch informací bylo zřejmě tak akorát. Údajně ho nemůže už nic překvapit, obzvláště po tom, co mu celkem nedávno jeho sestra Aneta (mimochodem má vrstevnice a matka dítěte) oznámila své zjištění, že v minulém životě byla jednou z manželek Karla IV. Když mi tuto informaci se smíchem a poznámkou, že se Aneta už definitivně "zcvokla" vyprávěl, zastavila jsem ho v půlce věty: "No a proč by nemohla být? Bydlíme přeci na Mělníku!". "Bože, další cvok!", plácl se do čela. To ještě netušil, co si vyslechne o letošní "čarodějnice".
Oheň dohasínal a hinduisti za plotem začali pálit pneumatiky. Opravdu už nejsou to, "co bývali".
Důkazní foto bylo pořízené tajně z naší terasy. Nechtěla jsem, aby mě viděli, jak je fotím při ekologickém přestupku, tak babička předstírala, že chce vyfotit, jak jí na terase krásně vykvetl ibišek. Pravé kouzlo, to se totiž skrývá v přítomném okamžiku, kdy si užíváte společnosti svých nejbližších při tom, co je Vám milé. Ať už se jedná očarování, tiché trpění šílených patálií člověka, s nímž žijete (Honzův případ) či pálení pneumatik v kruhu svých nejbližších a otravování vzduchu. Šalam!