Vzhledem k mému věku, dovršivšímu osmadvacátému roku života, ke mně v poslední době přicházejí obligátní otázky typu: "A kdy budeš mít miminko?"
No, co na to říct. Pomyslnou odpověď, myslím vystihuje včerejší situace, kdy jsme seděli s Honzou na statku mé potencionální tchýně. Všichni se rozplývali nad miminky od sestry mého přítele, zatímco já na klíně třímala zrzavého kocoura, popíjejíc červené víno. Měla bych se za to stydět? Nemyslím si. Ženy o dvě generace přede mnou sice u nás v rodině rozjely krásnou strategii - přivést na svět potomka do dvacátého roku od prvních narozenin. Přesto věřím, že každá hra má mít svůj konec, a tak jsem s těmi kartami malinko zamíchala. Ne všechny tradice se zakládají na dobrém základu. Vůbec nechápu, jak mohlo mým babičkám lichotit oslovení "babi", při jejich tehdejším věku, devětatřiceti let. Ano, říká se, že Babičce od Boženy Němcové, bylo ve skutečnosti jen padesát let, opírajíc se o hůl a předávají Barunce svá moudra. Délka průměrného věku se ovšem zvyšuje, musíme jít tedy s dobou.
Tolik teorie. Teď ale vážně: Mně se prostě ještě nechce. Známý se mě nedávno optal, zda náhodou již neslyším tikat ty "biologické hodiny". Jak vlastně vypadají a jak znějí? Jsou to kukačky či digitálky? Nařizují se automaticky a jsou nastavené na rádio? Mění se sami podle letního a zimního času? Fungují na baterky nebo jsou poháněné sluneční energií? Když už jsme u té biologie: Bylo mi asi čtrnáct let, když nám Romča v hodině biologie pustila dokumentární film o lidském porodu, zachycující ty nejdetailnější momenty a záběry ženského ústrojí, snažící se přivést na svět tvora lidské rasy. Věřím, že půlka mých spolužaček nemá ještě potomka právě díky tomuto skvostu kinematografie.
Není dobré svádět své postoje na druhé, souhlasím. Těch důvodů, proč jsem byla na Vítání občánků zatím jen jako přímý účastník, je samozřejmě více. A rovněž se různí i u mých ostatních, "divných", bezdětných vrstevníků.
Moje kamarádka Terka nedávno prohlásila, že ona se na vlastní reprodukci nechystá, jelikož neuznává za nezbytné šíření svého genu. V tom jsem já opačného názoru. Popravdě si ješitně myslím, že svět si mé potomky zaslouží. Nemusí na ně být přímo připravený, to uznávám. Obzvláště, budou v něm mé geny převažovat. Dodnes si vzpomínám na zoufalství malé Evy, beroucí nás s sebou s bráchou na nákupy. Já, neposedný malý ďábel, házející jí do nákupního koše, co si zamanul versus můj o tři roky mladší, tichý a hodný bratr. Zatímco malý Filípek měl při potřebě získat nějaké to "nedovolené" zboží do košíku naučenou větu: "Mami, koupíme si to po výplatě?", já jsem byla malý mstivec. Pokud mi nebylo dopřáno žužu ve tvaru dinosaura, časopis s kačerem Donaldem či jiný nezbytný sortiment, počkala jsem si, až budeme stát ve frontě na zaplacení, nejlépe až se ta fronta vytvoří co nejdelší (s největším počtem přítomných lidí) a nahlas jsem spustila: "A proč si to nemůžeme koupit?!!" "Počkej, až vylezeme ven", cedila malá Eva přes zuby. "No a teda proč si to nemůžeme koupit?" "Řekla jsem - počkej venku!", zašeptala mi s funěním máma. Už při placení jsem se pak třásla strachy a za samoobsluhou se následně odehrávala často scéna, později u nás v rodině označovaná jako "opička na gumě". To mě máma chytla za ruku a napřáhla se, že mě plácne přes zadek. Já se ale na té ruce začala točit načež se nemohla pořádně trefit. A tak Eva budila dojem, že hraje káču, až se unavila.
Pokud bude otcem mých dětí Honza, je tu padesátiprocentní šance, že by mohly být po něm. To by ode mně při jeho povaze a především samostatnosti, vyžadovalo minimální úsilí a nervovou investici, to už za zvážení stojí. Pro ilustrační příklad použiji průběh dnešního dne: Včera byl koštovat víno. Vrátil se v pořádku domů, kontrolovat jsem ho tedy nemusela. Vzbudil se v deset ráno a odmítl snídani. Znovu se vzbudil v pět odpoledne a pouze rozjedl večeři, tudíž mu zbyde i na zítřejší oběd, a znovu usnul. A tak mám klid, tvořím si tu blog a ještě jsem ušetřila. Rodí se, vůbec, takové děti?
Problém tkví ovšem v tom, že je z rodiny, kde se podezřele často vyskytují dvojčata. U nás shodou okolností také. Celé roky jsem si myslela, že je to výhoda a že si spolu sourozenci vystačí a ještě si je člověk vyrobí, takříkajíc "jedním vrzem" (není myšleno dvojsmyslně, nýbrž lidově řečeno). To jsem se ale šeredně zmýlila! Při včerejším pohledu na Honzovy čtyřměsíční synovce, jež sice stejně vypadají, za to se každý jinak chová a HLAVNĚ budí, jsem se zařekla, že dvojčátkovou hrozbu ještě pro nějakou dobu odložím. Především při pomyšlení, že se ta holátka budí celou noc "nastřídačku".
Znám zkrátka své limity a k otázce reprodukce, budu tedy přistupovat s největší zodpovědností.
Malá Eva, ta to měla jednoduché. Porodila mě do doby, kdy byly všichni opojeni příchodem svobody a očekávali něco nového, svěžího a lepšího ve světě okolo sebe. Zažila jsem dobu, kdy jsme ve třetí třídě základní školy čekaly s Martinou v první řadě na náměstí, abychom si mohly sáhnout na pana prezidenta Havla a kamarádka, co na něj nedosáhla, mu napsala alespoň dopis. Mám riskovat, že porodím lidskou bytost do časů, kde je legální, aby měl Miloš Zeman svůj vlastní pořad v televizi? Počkám si určitě nejméně do nadcházejících voleb, pro jistotu až do konce funkčního období nové vlády a prezidenta, až zhodnotím situaci vývoje pro nadcházející desetiletí. Inu, jak říkala malá Eva, když jsme spolu byly posledně na večeři v "číně": "Čuju nějakou zradu, cítím Zemana v kostech". Ó, jak se nemýlila, když s rozhořčením z toalety přinesla časopis, kde byl vyfocen s čínskou delegací přímo na titulní straně.
Na druhou stranu zase nemůžu čekat donekonečna. Kapela Wohnout nemládne a moje děti musejí bezpodmínečně nosit dupačky s nápisem "Chci Wohnout přes koleno", jež jsou na jejich fanklubovém sortimentu. Je to nádherné pokračování odkazu, vyjímajícího se na mém tričku "Chci Wohnout" v kombinaci s pánským tričkem "Chceš Wohnout?", s nímž hodlám potěšit Honzu. Nápisy jsou fosforeskující, své poselství tedy splní na každé akci, kde se rozhostí tma.
Hezky se to píše a nosí na tričku, nicméně ruku na srdce - dle vyprávění a sezónně i vlastních zkušeností, v dnešní uspěchané době není na samotný akt početí kolikrát ani nálada a síla. Šamanky a léčitelky prý přišly s revoluční metodou odblokování, takzvaným "vaginálním mapováním". Nevím přesně, co to je, ale jednou jsme to někde četli a Honza mi preventivně řekl, že není geograf. Já ze zeměpisu rovněž neměla zrovna jedničku, tudíž to pro nás určitě nebude.
Další překážkou je abstinence. Nejenom, že by dítě nemělo být počaté pod vlivem alkoholu. Ono se prý ani nesmí pít během těhotenství. O tom už věděla své moje prababička. "Peťulko, já když čekala tvého dědečka, tak všichni pili víno. A já na něj měla takovou chuť, až jsem z toho úplně zeslábla". To chápu a nebudu se takovému riziku trápení prozatím vystavovat. Nebylo by to fér ani pro mě, ani pro psychickou pohodu plodu.
Mám pro Vás jednu dobrou radu: Pokud patříte také mezi cílovou skupinu neustále tázaných ohledně své reprodukce, fungují mi následující fígle:
Na rodinu:
1) "Chci domácí porod a čekám, až ho tu uzákoní." - To spolehlivě pobouří a tazatel se s Vámi začne hádat o politice, na dítě už si ani nevzpomene.
2) Řekněte jim, že svou dceru hodláte pojmenovat jako Milenu a syna jako Čeňka. To v rodině nikdo chtít nebude.
Na ostatní:
1) "Nevyhovuje mi současné školství. Chci dát dítě do lesní školky a čekám, až nám tady otevřou Scio školu." - Budou Vás mít za podivína a Vaše dítě tedy není ve společnosti netolerance abnormalit žádoucí.
2) "Omlouvám se světu, ale v současné době by nebylo košer, abych si pořizovala nemluvně, dokud jsou mi roztomilejší koťata. Chci adoptovat ještě tak pět nemocných koček a nebudu nikoho vystavovat toxoplazmóze." - To je bohužel pravda, kamenujte mě.
Závěrem nechci, aby vypadalo, že děti neplánujeme. Jistě, že ano. Jen se na to musí jít chytře. Pořizovat si děti teď, když je jich okolo všude dost, snižuje jejich konkurenceschopnost mezi babičkami, dědečky, strýčky a dalšími "omačkávači". My jim naopak dáme šanci, těšit se z nemluvňat hned, jak odrostou ta ostatní a dopřát jim tak nekončící radost. Že děti v budoucnu definitivně chci, jsem si uvědomila, když jsme nedávno s kamarádkou Martinou navštívily dětský klub Kinderko. Ona už je dvojnásobnou matkou a tak hledáme podniky, kde se zabavíme my i malí tyrani. Ti se měli původně fascinovat dětským světem plným zábavních atrakcí v podobě skákacího hradu, skluzavek do míčků a jiných nezbytností k odvedení pozornosti a fixace na matku. My dobrou kávou a možností konečně si "pokecat". Nakonec to byl ale výlet Martiny a třech dětí, včetně mě.
Jak jsem viděla obří trampolínu, nemohla jsem odolat. Skočila jsem do ní a nařídila dětem: "Skákejte!" Děcka s radostí skákala a houpala mě. Smála se, zatímco já jsem lítala vzduchem nahoru a dolů. Když jsme pak odcházely domů, věděla jsem jasně: "Musím sehnat víc dětí do Kinderka".
A tak chodím po příbuzných a škemrám, ať mi půjčí děti, že je "teta vezme do dětského koutku a moc si to užijí". Myslím, že v nich vzbuzuji falešný pocit a naděje ohledně mého vzrůstajícího zájmu o čas trávený s dětmi. Hlavně, když dobře houpají!
