Bohužel, přináší to i stinné stránky, jako neustálé vysvětlování a obhajování své vlastnosti, a v neposlední řadě i fakt, že když si někdo z Vašeho okolí naplánuje zevlování v jiný čas než vy, těžko se mu ubráníte, jelikož tato činnost je děsně nakažlivá. A co hůř - iniciátor zevlování má skoro vždy pravdu, protože je to to nejlepší, co můžete v danou chvíli udělat. Pokaždé si vzpomenu na Serváce ze Třech Veteránů, přemlouvajícího své kumpány k tomu, aby "se šli válet". Nedali si říct, stanuli na válečné pole a pravdu měl kdo? Servác se svým: "Kdybychom se raději bývali váleli..."!
Takovým Servácem se pro mě stal v sobotu Růžena. V pátek večer jsme poslouchali z terasy večerní produkci rockové kapely na náměstí. "Růžo, pojď tam.", prosila jsem, leč marně. "Ne, jsem unavený, dnes ne." "Ty suchare!", osočila jsem ho zklamaně.
Druhý den ráno jsem se probudila s jinou: "To je dobře, že jsme nikam nešli!", konejšila jsem se. Dnes nám udělali okna, tak půjdeme uklízet po řemeslnících." "No, to bysme mohli.", souhlasil Růža. Za měsíc se totiž stěhujeme z našeho útulného pidibytečku do o něco většího domu na druhém kraji města. Měsíc září se pro nás tedy stane realizačním měsícem našeho "Kulového blesku" (milovníkům filmu v uvozovkách nemusím vysvětlovat, ostatní prominou), kdy musíme stačit zrekonstruovat vnitřní prostory domu a zároveň dát "do pořádku" původní byt. Času tedy není nazbyt, obzvlášť vezmeme-li v potaz nastávající dobu vinobraní, kdy nejen příbytek, nýbrž i Honzův vinohrad volá. O tom, že jsme dosud oba zaměstnáni na plný úvazek, nemluvě. Ambice tedy máme veliké, času málo.
"Dneska začneme něco dělat.", rozhodl razantně Růža. "Taky se snad stihneme i vykoupat. Je vedro.", začal zvažovat jiné možnosti. "Ne! Stěhujeme se!", snažila jsem se (výjimečně) zastat funkci moudřejšího. Debatu nad programem sobotního dne přerušil tón Růženy služebního telefonu. Na druhé straně zněl pokyn k okamžité otočce do Ústí nad Labem. "Na oběd jsem zpátky. Pak se půjdeme vykoupat, protože je fakt vedro. Pracovat budeme v neděli. To už stoprocentně. Navíc musím i na vinici, to už nesnese odklad.", nastínil situaci Honza.
Souhlasila jsem tedy, vyprovodila milého ke dveřím a šla se slunit s notebookem na terasu. Zrovna jsem měla rozepsaný dnešní článek. Když v tom - zasnila jsem se. Jaké to bylo krásné, když mě kdysi podobně k zevlování přemlouval mladší brácha. To býval skutečný mistr lenosti. Už jako malí jsme se například naučili celkem obratně podávat si spadlé věcí chodidlem, to abychom se nemuseli příliš ohýbat. Ve školce vysvětlil učitelkám, že se nemůže obouvat sám, protože to za něj doma dělá maminka. A když jsme oba chodili na základní školu, přišla se mě jednoho dne zeptat jeho družinářka, jestli je pravda, že mu doma zavazuji tkaničky. Sám tak učinit prý odmítá, jelikož "to za něj doma dělá sestra." Mistrem pasivní rezistence se stal i v otázce úklidu. Tolik rozbitých a zcela nesmyslně umístěných předmětů rozhodlo o jeho další vynucené neúčasti na chodu domácnosti. Tu už po něm doma přirozeně nikdo nechtěl. Skříně s oblečením v našem dětském pokoji připomínaly skladiště technických textilií a podlaha pokoje mohylu, tvořenou ze všech hraček, chybějících v policích a úložných prostorech. Jediný fígl, platící na nás, znala Malá Eva. Oblečení občas vyházela ze skříní ven, hodila na něj cestovní tašku a začala nám spílat: "Jestli to okamžitě neuklidíte, pojedete k tátovi!" Ne vždy jsme tomu věřili, o čemž se přišla přesvědčit nakouknutím prázdného otvoru ve dveřích, kde kdysi bývalo sklo - než jsme ho při hře roztříštili badmintonovými raketami. Tento otvor pak Eva dlouhá léta používala k podobným výhružným nahlédnutím. Spíš ho ale používal náš kocour Václav, to když ho pudl Cyril s oblibou dohnal chodbou až ke dveřím našeho pokoje. Avšak namísto strnutí v bodě, odkud už není úniku, proskočil Vašek obratně oním otvorem po chybějícím skle, čímž Cyrila taktně porazil. Ten totiž na otvor ve dveřích nedosáhl. No, zpátky k tématu.
Oblečení jsme na první výzvu, samozřejmě, uklízet nezačali. Malá Eva se po hodině protáhla dírou ve dveřích, a po zjištění nulového pokroku přidala na kadenci hlasu a na stupni výhružek "Na, tady máte pětikorunu na vlak, sbalte si batoh a jděte!", strašila nás s Erbenovským nádechem. Drobné na podlaze nás trochu znejistily a většinou jsme pak oblečení i s drobnými uklidili.
Jak jsem tak snila o nedávných dobách dětství, usnula jsem i s rozepsaným blogem na klíně. Probudil mě až Honzův telefonát v půl druhé: "Prosím Tě, oběd to bude pozdní, zatím si něco dej a pak půjdeme do restaurace." To jsem si tak začala znovu snít o tom, co si asi dám, až Honza přijede. Koupím si pak i pišingr? Co se týká lenosti, tak ta mě minula především u schopnosti pořádně se najíst. "Tělo musí neustále spalovat", razí teorii Malá Eva. Říkám tomu "Evina výmluva želatinového dortu". Tak zní asi takhle: "Dám si tenhle dortík. Korpus je hodně nízký. Na něm je šlehačka, ta je lehká. Pak je to samé ovoce a ta želatina je přírodní, takže co? Nic mi to neudělá!" Kde se vzal, tu se vzal, ve dveřích stál Růža. "Tak šup, jdeme se najíst!", a vydali jsme se na lehké, dietní smažené nudle. "Abys neřekla, že jsme včera nikam nešli, pojedeme na Valník.", huhňal Růža s plnou pusou. "Co to?", podivovala jsem se. "To je rockovej festival, bude se Ti to líbit. Kuba už tam je od včerejška." Kuba je Honzův spolužák z vysoké školy. Pracuje jako hajný na šumavské Modravě a mám mírné podezření, že mu tam ta samota čas od času nesvědčí. Občas jí takzvaně ventiluje, jak jsme se utvrdili hned po příjezdu do slánského letního kina, kde se tento český Woodstock konal. Jinak se to asi nazvat nedá, jelikož tolik opilých, zkouřených či v bahně a na lavičkách ležících lidí už jsem dlouho pohromadě neviděla. Malinko mě překvapilo, že nemalá část publika kapel jakými jsou Visací zámek, Horkýže Slíže nebo Totální nasazení, byly malé děti, a to rozhodně ne všechny již školou povinné. "Minulý rok bylo lepší počasí, viď, mami?", povídala malá holčička mamince v kanadách a s řetězy okolo celého dekoltu, stojící ve frontě na klobásy, zapadlá po kolena v kaluži.
Kuba nás brzy našel, hned mě počastoval křtem z kelímku piva a začal mi vyprávět, jak nás má hrozně rád. Po malé chvíli si ustlal na jedné z laviček. Společnost mu dělali především lidé, u nichž jsem si nebyla jistá, zda jsou už v kómatu nebo na něj teprve aspirují. O Coca-cole jsem si užila celý večer až do brzkých ranních hodin, kdy jsme zcela promáčení deštěm s Růžou usoudili, že je čas odjet domů. Zakoupili jsme si ve stánku suchá trička s motivy valníku a hodili našeho polomrtvého kamaráda přes ramena. Přes jeho velké protesty jsme ho naložili do auta. Pánská část výpravy mi celou cestu ze Slaného na Mělník zamlžovala ze spaní okénka alkoholovými výpary, takže když mě zastavili policisté, abych jim dýchla do alkoholtesteru, málem je porazilo pět promile ve vzduchu.
Myslím, že nulu jsem nadýchala k jejich velkému překvapení.
Nicméně tak, jak jsem přežila poslední kapelu s názvem Tlustá Berta (a to se fakt nedalo), zdárně jsem tu opilou kocábku dovezla k nám do bytu, kde jsme se všichni šťastně a pospolu v neděli dopoledne probudili. Kuba byl dost udivený, kde že to vlastně je, ale když to zjistil, dojetím, jak jsme se o něj pěkně postarali, nás pozval na oběd.
Bohužel, ani po vydatném steaku, nebyl alkoholtester k jeho dechu přívětivý. Odvedli jsme ho z restaurace zpátky na náš gauč, aby byl alespoň k večeru schopný návratu na Šumavu. Jeho rytmické oddechování nás všechny znovu uspalo. Svorně jsme se probudili o čtvrté odpolední. Kuba pravdivě prohlásil: "No, to byl zase pro....anej víkend!" To tedy byl. A já mám krásně v pondělí večer dopsaný blog, započatý v sobotu dopoledne. Pak si ale vzpomenu na všechny ty milé lidi, co si i přes neznalost jeden druhého navzájem kupovali na Valníku piva a tvrdý alkohol, což mi dává jistou naději a viru v lidskost, jež nám v podobě našich kamarádů možná pomůže zrealizovat stěhování.
Že by ten Servác neměl vždycky pravdu?
Žádné komentáře:
Okomentovat