Nesnesitelná lehkost lenosti

Už v úvodu svého psaní tohoto blogu jsem nastínila, že s postupem času a věku jsem došla k závěru, že je třeba hýčkat si své líné já, zvláště v tomto uspěchaném světě.
Bohužel, přináší to i stinné stránky, jako neustálé vysvětlování a obhajování své vlastnosti, a v neposlední řadě i fakt, že když si někdo z Vašeho okolí naplánuje zevlování v jiný čas než vy, těžko se mu ubráníte, jelikož tato činnost je děsně nakažlivá. A co hůř - iniciátor zevlování má skoro vždy pravdu, protože je to to nejlepší, co můžete v danou chvíli udělat. Pokaždé si vzpomenu na Serváce ze Třech Veteránů, přemlouvajícího své kumpány k tomu, aby "se šli válet". Nedali si říct, stanuli na válečné pole a pravdu měl kdo? Servác se svým: "Kdybychom se raději bývali váleli..."!
Takovým Servácem se pro mě stal v sobotu Růžena. V pátek večer jsme poslouchali z terasy večerní produkci rockové kapely na náměstí. "Růžo, pojď tam.", prosila jsem, leč marně. "Ne, jsem unavený, dnes ne." "Ty suchare!", osočila jsem ho zklamaně.
Druhý den ráno jsem se probudila s jinou: "To je dobře, že jsme nikam nešli!", konejšila jsem se. Dnes nám udělali okna, tak půjdeme uklízet po řemeslnících." "No, to bysme mohli.", souhlasil Růža. Za měsíc se totiž stěhujeme z našeho útulného pidibytečku do o něco většího domu na druhém kraji města. Měsíc září se pro nás tedy stane realizačním měsícem našeho "Kulového blesku" (milovníkům filmu v uvozovkách nemusím vysvětlovat, ostatní prominou), kdy musíme stačit zrekonstruovat vnitřní prostory domu a zároveň dát "do pořádku" původní byt. Času tedy není nazbyt, obzvlášť vezmeme-li v potaz nastávající dobu vinobraní, kdy nejen příbytek, nýbrž i Honzův vinohrad volá. O tom, že jsme dosud oba zaměstnáni na plný úvazek, nemluvě. Ambice tedy máme veliké, času málo.
"Dneska začneme něco dělat.", rozhodl razantně Růža. "Taky se snad stihneme i vykoupat. Je vedro.", začal zvažovat jiné možnosti. "Ne! Stěhujeme se!", snažila jsem se (výjimečně) zastat funkci moudřejšího. Debatu nad programem sobotního dne přerušil tón Růženy služebního telefonu. Na druhé straně zněl pokyn k okamžité otočce do Ústí nad Labem. "Na oběd jsem zpátky. Pak se půjdeme vykoupat, protože je fakt vedro. Pracovat budeme v neděli. To už stoprocentně. Navíc musím i na vinici, to už nesnese odklad.", nastínil situaci Honza.
Souhlasila jsem tedy, vyprovodila milého ke dveřím a šla se slunit s notebookem na terasu. Zrovna jsem měla rozepsaný dnešní článek. Když v tom - zasnila jsem se. Jaké to bylo krásné, když mě kdysi podobně k zevlování přemlouval mladší brácha. To býval skutečný mistr lenosti. Už jako malí jsme se například naučili celkem obratně podávat si spadlé věcí chodidlem, to abychom se nemuseli příliš ohýbat. Ve školce vysvětlil učitelkám, že se nemůže obouvat sám, protože to za něj doma dělá maminka. A když jsme oba chodili na základní školu, přišla se mě jednoho dne zeptat jeho družinářka, jestli je pravda, že mu doma zavazuji tkaničky. Sám tak učinit prý odmítá, jelikož "to za něj doma dělá sestra." Mistrem pasivní rezistence se stal i v otázce úklidu. Tolik rozbitých a zcela nesmyslně umístěných předmětů rozhodlo o jeho další vynucené neúčasti na chodu domácnosti. Tu už po něm doma přirozeně nikdo nechtěl. Skříně s oblečením v našem dětském pokoji připomínaly skladiště technických textilií a podlaha pokoje mohylu, tvořenou ze všech hraček, chybějících v policích a úložných prostorech. Jediný fígl, platící na nás, znala Malá Eva. Oblečení občas vyházela ze skříní ven, hodila na něj cestovní tašku a začala nám spílat: "Jestli to okamžitě neuklidíte, pojedete k tátovi!" Ne vždy jsme tomu věřili, o čemž se přišla přesvědčit nakouknutím prázdného otvoru ve dveřích, kde kdysi bývalo sklo - než jsme ho při hře roztříštili badmintonovými raketami. Tento otvor pak Eva dlouhá léta používala k podobným výhružným nahlédnutím. Spíš ho ale používal náš kocour Václav, to když ho pudl Cyril s oblibou dohnal chodbou až ke dveřím našeho pokoje. Avšak namísto strnutí v bodě, odkud už není úniku, proskočil Vašek obratně oním otvorem po chybějícím skle, čímž Cyrila taktně porazil. Ten totiž na otvor ve dveřích nedosáhl. No, zpátky k tématu.
Oblečení jsme na první výzvu, samozřejmě, uklízet nezačali. Malá Eva se po hodině protáhla dírou ve dveřích, a po zjištění nulového pokroku přidala na kadenci hlasu a na stupni výhružek "Na, tady máte pětikorunu na vlak, sbalte si batoh a jděte!", strašila nás s Erbenovským nádechem. Drobné na podlaze nás trochu znejistily a většinou jsme pak oblečení i s drobnými uklidili.
Jak jsem tak snila o nedávných dobách dětství, usnula jsem i s rozepsaným blogem na klíně. Probudil mě až Honzův telefonát v půl druhé: "Prosím Tě, oběd to bude pozdní, zatím si něco dej a pak půjdeme do restaurace." To jsem si tak začala znovu snít o tom, co si asi dám, až Honza přijede. Koupím si pak i pišingr? Co se týká lenosti, tak ta mě minula především u schopnosti pořádně se najíst. "Tělo musí neustále spalovat", razí teorii Malá Eva. Říkám tomu "Evina výmluva želatinového dortu". Tak zní asi takhle: "Dám si tenhle dortík. Korpus je hodně nízký. Na něm je šlehačka, ta je lehká. Pak je to samé ovoce a ta želatina je přírodní, takže co? Nic mi to neudělá!" Kde se vzal, tu se vzal, ve dveřích stál Růža. "Tak šup, jdeme se najíst!", a vydali jsme se na lehké, dietní smažené nudle. "Abys neřekla, že jsme včera nikam nešli, pojedeme na Valník.", huhňal Růža s plnou pusou. "Co to?", podivovala jsem se. "To je rockovej festival, bude se Ti to líbit. Kuba už tam je od včerejška." Kuba je Honzův spolužák z vysoké školy. Pracuje jako hajný na šumavské Modravě a mám mírné podezření, že mu tam ta samota čas od času nesvědčí. Občas jí takzvaně ventiluje, jak jsme se utvrdili hned po příjezdu do slánského letního kina, kde se tento český Woodstock konal. Jinak se to asi nazvat nedá, jelikož tolik opilých, zkouřených či v bahně a na lavičkách ležících lidí už jsem dlouho pohromadě neviděla. Malinko mě překvapilo, že nemalá část publika kapel jakými jsou Visací zámek, Horkýže Slíže nebo Totální nasazení, byly malé děti, a to rozhodně ne všechny již školou povinné. "Minulý rok bylo lepší počasí, viď, mami?", povídala malá holčička mamince v kanadách a s řetězy okolo celého dekoltu, stojící ve frontě na klobásy, zapadlá po kolena v kaluži.
Kuba nás brzy našel, hned mě počastoval křtem z kelímku piva a začal mi vyprávět, jak nás má hrozně rád. Po malé chvíli si ustlal na jedné z laviček. Společnost mu dělali především lidé, u nichž jsem si nebyla jistá, zda jsou už v kómatu nebo na něj teprve aspirují. O Coca-cole jsem si užila celý večer až do brzkých ranních hodin, kdy jsme zcela promáčení deštěm s Růžou usoudili, že je čas odjet domů. Zakoupili jsme si ve stánku suchá trička s motivy valníku a hodili našeho polomrtvého kamaráda přes ramena. Přes jeho velké protesty jsme ho naložili do auta. Pánská část výpravy mi celou cestu ze Slaného na Mělník zamlžovala ze spaní okénka alkoholovými výpary, takže když mě zastavili policisté, abych jim dýchla do alkoholtesteru, málem je porazilo pět promile ve vzduchu.
Myslím, že nulu jsem nadýchala k jejich velkému překvapení.
Nicméně tak, jak jsem přežila poslední kapelu s názvem Tlustá Berta (a to se fakt nedalo), zdárně jsem tu opilou kocábku dovezla k nám do bytu, kde jsme se všichni šťastně a pospolu v neděli dopoledne probudili. Kuba byl dost udivený, kde že to vlastně je, ale když to zjistil, dojetím, jak jsme se o něj pěkně postarali, nás pozval na oběd.
Bohužel, ani po vydatném steaku, nebyl alkoholtester k jeho dechu přívětivý. Odvedli jsme ho z restaurace zpátky na náš gauč, aby byl alespoň k večeru schopný návratu na Šumavu. Jeho rytmické oddechování nás všechny znovu uspalo. Svorně jsme se probudili o čtvrté odpolední. Kuba pravdivě prohlásil: "No, to byl zase pro....anej víkend!" To tedy byl. A já mám krásně v pondělí večer dopsaný blog, započatý v sobotu dopoledne. Pak si ale vzpomenu na všechny ty milé lidi, co si i přes neznalost jeden druhého navzájem kupovali na Valníku piva a tvrdý alkohol, což mi dává jistou naději a viru v lidskost, jež nám v podobě našich kamarádů možná pomůže zrealizovat stěhování.
Že by ten Servác neměl vždycky pravdu?

Svět je krásný prasetoč, i když pořád nevím proč! :)

To bylo jednoho krásného dne, kdy jsem se jako obvykle dostala na místo, co jsem vůbec nepředpokládala. Jeden z nečekaných večírků mi zkřížil plány na další den, a tak jsem se ocitla na Jizerce, kde jsem uzřela tento "prasetoč". Omámená "silou starých vín" jsem se zamyslela a došel mi ten krásný paradox života - že ať se člověk otočí kolikrát chce okolo své osy, vždy zůstane stejným prasátkem, chovaným ve své duši, ať se snaží a točí sebevíc. Pokud bychom tento kolotoč roztočili jedním prasátkem na jakoukoliv stranu, a točil by se jak dlouho chtěl, po chvíli bychom se dívali do očí úplně stejnému prasátku jako v počátku.
Přeloženo do lidské řeči: snažte se své "prasečí" vlastnosti zamaskovat sebelépe, sami sobě stejně neutečete.
Mně například odmala spílali, abych nemluvila sprostě. Prý se to k holčičce nehodí. A já se vážně snažila. Poslouchala jsem stejně svědomitě, jako když mi bylo nařízeno "vždy se raději dvacetkrát rozhlédnout, než přejít přes silnici". Tento pokyn jsem nejraději realizovala v době zjištění, že mě Malá Eva (ano, začala jsem pro její přízvisko používat velké M na začátku, stalo se již oficiálním, zlidovělým pojmenováním) špehovat při cestě do školy.
Krátce po prvním čtvrtletí mého nástupu k povinné školní docházce, svolila matka k mé samostatnosti ohledně pěší logistiky do základní školy, vzdálené necelých osm set metrů od našeho panelového domu. Chystala jsem se zrovna ujistit o bezpečnosti situace na křižovatce a spatřila nečekaně hlavu Malé Evy, vyčuhující zpoza stromu nedaleko od vozovky. No jak chceš, špehoune, pomyslela jsem si a začala se dvacetkrát rozhlížet tam a zpět po úplně prázdné silnici. A na dalším přechodu opět. Dvacetkrát hlavou doprava a doleva. Jsem si téměř jistá špehovým pozdním příchodem do zaměstnání - pokud k němu ten den vůbec došlo. Vícekrát už jsem se odhalenou kontrarozvědkou nesetkala.
Malá Eva se brzy na to přeorientovala na špehování mého mladšího bratra a po jeho dostatečném vývoji, uznaném za potřebnou samostatnost, přešla plynule ke špehování sousedů na protějších balkonech. Nepřešlo jí to ani na vsi, kde s babičkou pozorují z terasy Horvátovi, kde je vzhledem k jejich etniku rovněž občas zajímavá "podívaná". Zkrátka ji její "prasátkový zlozvyk" neopouští, právě jak demonstruje prasetoč. Stejně je tomu i v situacích, kdy chce být v divadle "za dámu", ale v kabelce zahřívá rukou své oblíbené mandle v čokoládě, tak snadno rozmazatelné po celém obličeji. Dámou přirozeně přestává být po první přestávce, kdy se rozsvítí světla. Zvyk je zkrátka železnou košilí.
Já také nikdy nechtěla být tak vulgární v mluveném projevu, nicméně občas mě má přirozenost dostihne a ulevím si. To se po mě pak vždycky otáčejí maminky v kavárnách, dokonce si leckdy nějaká i opovržlivě odfrkne, jako tomu bylo minulý týden v kavárně na náměstí. "Vys...r se na ní!" povídá mi kamarádka. Vážně jsem nechtěla ji ani její děti nějak pohoršit, ale copak ta paní ví, že dotyčný, jež byl předmětem naší konverzace, opravdu nebyl "ko..ot"?
Navíc dost pochybuji o tom, zda její děti vyřčený výraz už dávno někde neslyšely.
Moje prostořekost má rovněž prapůvod už v předškolním věku. Mám k tomu dokonce důkazy. Sice pouze v technických možnostech dané doby, nicméně přesvědčivé. Už jako malá jsem na magnetofonové pásce s nadšením zpívala: "V zoologické zahradě, zahradě, ku...va blb, zahradě...," načež byla nahrávka přerušena. Nejspíš mi rodiče, zděšení původem mé slovní zásoby, něco vysvětlovali, načež nahrávka pokračuje mým zpěvem úvodní písně k seriálu Rychlá rota. Nepochybuji, že v předem jimi zcenzurované verzi.
"Cvrková, ty vypadáš jako princezna, ale když otevřeš pusu, je to jako starý dlaždič!" rozčiloval se nade mnou učitel tělesné výchovy, ještě na nižším stupni víceletého gymnázia. Prababička mi zase říkala, že jako jsem starý Vajtingr, a toho, jak známo, kromě ní nikdo neznal. Proto jsem raději přistoupila na verzi řemeslníka, živícího se pokládáním stavebního materiálu. Uznávám, že uhodit se do prstu gumovým kladivem - to k vulgaritě přímo vybízí. Pokud jsem se však nechovala jako "starý Vajtingr", dostala jsem "pišingr", což pro mě byla dlouhou dobu slušná motivace. Po smrti prababičky už sama sebe nemotivuji, nicméně mě motivuje celkem slušný zástup lidí. Bohužel je to však právě k té vulgaritě. A v tom ten začarovaný kruh tkví.
Můj bráška to měl v dětství přesně naopak. Vypadal jako panenka, a také se holčičím hláskem správně, a ba i spisovně, vyjadřoval. Ovšem jen do doby, než jsme za jeho postelí při úklidu nenašli zmuchlaný papírek, popsaný roztřesenou rukou, sotva znalou "prvňáčkovského" písma.
Moje sestra je strašná čubka. Říkám jí denně: "M...dej tučňáka do ucha, ty buzno...," stálo v rukopise. Pár let na to už mě začal mít rád, stejně jako před jeho ranou pubertou. Měl mě rád asi jako Němce. Především z Holandska se vrátil osvícený. Nadšeně nám vyprávěl, jak se v Holandsku všechny národy a menšiny přijímají bez výhrad, respektují jeden druhého a nedělají mezi sebou rozdíly. Takto zasvěceně nám vysvětloval společenské nálady v Nizozemí, dokud jsme autem nedojeli na mělnické náměstí, jako každou neděli obklopené německými turisty. "Vidíte je?! Ten hnusnej jazyk poznám na sto honů!" začal se rozčilovat můj humanitně osvícený bratr.
Prostě nikdy nebude mít rád Němce. To se moje babička dřív odnaučí "pokrajovat". Snad od mládí vlastní maličký nožíček, kterým si všechna sousta (ať se jedná o cokoliv) "pokrajuje". Nikdo tuto úchylku nechápeme, nicméně jí to ani nedokážeme odepřít. Co tedy myslíte, že jsme jí vezli na návštěvu do lázní? Nožíček. Třeboň je krásné město, ale když se "nepokrajuje", není tam k žití.
Pro dnešek mě omluvte - musím odehnat kocoura od sousedů. Ten mi zase pravidelně a hlavně neodnaučitelně rád čůrá na kuchyňskou linku. A to, jak říká náš rodinný kamarád, není "ku...va vůbec vzrušující"! Říká to tak dvacetkrát denně, a já doufám, že ještě dlouho bude! :)

Hlava není voda!

Vážení přátelé kvalitní prózy, bez mučení se přiznávám, že jsem zpět po celých dvaceti dnech. Ano, skoro tři týdny ani jedna kvalitní řádka. Jak pravil jakýsi moudrý klasik: "Kdo chce, hledá způsoby. Kdo nechce, hledá důvody.". Povím Vám tedy, proč jsem nemohla dříve! Těch důvodů bylo hned několik. Tak za prvé: Patřím k těm typům lidí, co buď v létě nadávají, že jsou z toho deště ospalí a otrávení a naopak, když je slunečno - že je vedro až k padnutí a nedá se v něm nic dělat. Za druhé: jelikož letos neplánuji žádnou delší než třídenní dovolenou, poslala jsem na odpočinek alespoň svou hlavu, v poslední dobou tolik přetěžovanou výrobou textů na psí kartáče a latexové hračky pro naše čtyřnohé miláčky. Oddávám se pasivní zábavě, kdy se nechám bavit letními kiny, zvláštními lidmi na koupalištích a programem Mělnického kulturního léta. To funguje na jedničku. Pokud počasí dovolí. A když nedovolí, zírám tak nějak "do nikam" a nadávám na to počasí. Jo a za třetí: v teplé dny vylézají z děr lidé, jež si sama pro sebe pojmenovávám jako "osvícence dnešních dnů" (čtěte s ironickým nádechem, prosím). Malá Eva jim jednoduše říká "energetičtí upíři". Vyznačují se domácí knihovnou plnou seberozvojových příruček, s nimiž se seznámili řekněme před půl rokem a nyní mají pocit, že znají recepty na: správné stravování, mezilidské vztahy, řešení problémů lidstva, světového míru a především tolik hledaného vnitřního klidu. Navštěvují především lidi, doposud žijící v alespoň částečné harmonii sama se sebou a během půl hodiny tyto "oběti" dokáží přesvědčit o naprostém opaku. Po jejich odchodu nevíte, jestli se máte smát, brečet, či si omlátit o hlavu Čtyři dohody, knihu v níž s tito mágové podtrhávají (ano, také jste to četli, dokonce se Vám to moc líbilo, ale doteď jste zřejmě vůbec nepochopili, co všechno jste v té knize ještě nepochopili).
Dalším znakem těchto živočišných druhů je zájem navštěvovat gastronomické akce, na něž se jdou "jen tak náhodou" podívat a jako by nic se Vám vysmát, čím se to vlastně stravujete, načež odejdou domů s dobrým pocitem z Vaší rozpačitosti.
Věřím, že se tito lidé s nadcházejícím podzimem zase vytratí do svých šedých kanceláří, protože fakt, že se s nimi setkávám především v létě, připisuji tezi, že v létě si vybírají nashromážděnou dovolenou, vzniklou kumulací jejich mimosezónního workoholismu, prohlubujícího jejich frustraci.
"Mami, jak si můžeš takhle brát ostatní lidi!", vyčítala jsem vždy Malé Evě. No a teď, na prahu třicítky, si procházím tím samým údivem nad tím, kam "Matka příroda chodí na ty nápady.." nebo jak by řekl strýc Václav: "Jaké zvláštní druhy kurek tu mezi námi jsou.". Že ubírají energii, to je tedy fakt.
Už nějakou dobu si pokládám otázku, jak můžu opakovat všechny chyby své matky, proti nimž jsem se (především v pubertě) rozhodla bojovat. Odpověď mi zcela nečekaně dala malá holčička, míjející nás při sestupu z hradu Houska před několika týdny. "Podívej, tati! Ty paní mají stejné hlavy!"
Tak takhle to tedy je. Ne krev, ale hlava není voda!
Celkem mě šokuje, jak moc se s vzrůstajícím věkem v některých situacích podobám Malé Evě.
A čím víc se tomu bráním, tím víc se nacházím v situacích, připomínajících náturu mé maminky.
Tak například jsem se vždycky divila tomu, jak se může dohadovat "s idioty, jejichž největší radostí ze života, je vytočit co nejvíce lidí v co nejkratším čase.".
Zhruba před třemi týdny, kdy jsem se ještě cítila plná elánu a nápadů (a cítím, že ta doba opět přichází), jsme se s mamkou a kamarádkou Zuzkou rozhodly vyrazit na takzvaný "holčičí víkend" po krásách historických měst, jako jsou Kutná Hora, Kolín a lázeňské Poděbrady. Odjezd byl stanoven na sobotní dopoledne, přičemž ráno ještě "okoukneme" farmářské trhy a výstavu v nedaleké galerii Ve věži. Zuzka vyrazila na kávu a my s mamkou do galerie. "Holky, dávám Vám půl hoďky!", rozhodla Zuzka. My souhlasily. Jednalo se o výstavu mladé autorky, znázorňující její různé fantazijní výjevy. Když jsme se z horního patra věže blížily ke konci spodního patra, všimla si Malá Eva obrázku, na němž byl vyobrazen tvor neznámého původu. Na jeho ocase se vezli dost dobře rozeznatelní Miloš Zeman, Jiří Ovčáček a Andrej Babiš. Mamka si okamžitě vytáhla telefon a tento kousek si na památku vyfotila, prý jí mluví z duše. U stolečku, nedaleko pověšeného obrazu, seděli muž a žena ve středních letech, popíjejíc kávu. "Moc pěkný obrázek, že paní!", chtěl navázat konverzaci přísedící muž s mou mamkou, která se zrovna chystala po příkrých schůdcích opustit galerii směrem do přízemí. "To ano.", odpověděla mu mamka a sešla níže. "Jenom nevím, proč na tom ocasu sedí pan Babiš!". V momentu Malá Eva změnila plán a z nižšího schůdku se druhou nohou přesunula na vyšší. Vykoukla do patra zakloněnou hlavou na pána a povídá: "Vážený pane, pro mě jsou všichni vyobrazení stejná svoloč!" "A četla jste toto?!", vytasil se na ní pán provokativně s knihou O čem zrovna sním, když... no, neříkejte, že Vám jí zadarmo v metru nikdo nepodstrčil! :D
"Pane, my máme doma knížku Žlutý baron, tu si přečtěte!" Hádka nabírala na obrátkách, trvala tak deset minut. Ve chvíli, kdy mamka na pána křičela: "Já Vám kašlu na vysokorychlostní internet, já chci žít ve svobodě!", objevila se na scéně Zuzka, ukazující na hodinky. "Holky, no tak! Jedeme!", rozsekla roztržku. "No viděly jste to?!", rozčilovala se mamka ještě v autě.
Myslím, že to ani jednu stranu neobohatilo, stejně tak jako mě neobohacují hádky s politickými oponenty v hospodách, v kamarádských kruzích, na internetových diskuzích. Ale prostě musím! Zkrátka jako musela mamka, které se zatmělo rudě před očima v galerii.
Zuzka, chtíc nabourat atmosféru nějakým neutrálním tématem, mi povídá: "Péťo, ty nemáš podprsenku?!" "Ne.", odpověděla jsem jí pyšně. "Ale víš, že jsou Ti hrozně vidět prsa?", vykulila na mě oči Zůza. "To je možné, ale mně je to takhle pohodlnější.", odvětila jsem. Odzbrojila jsem Zuzky námitky stejně tak, jako mě stejným odzbrojením častovala mamka v dobách, kdy jsem jí coby školačka nadávala, jestli by nemohla začít nosit podprsenku jako ostatní maminky.
Rovněž jsem jí spílala, jak je možné, že ostatní maminky čtou Cosmopolitan a ona jen ty úchylné detektivky, smrdící krví na sto honů. V tomto jsem jí nezkopírovala, jen mírně předčila. Má sbírka knih od Stephena Kinga by vydala na samostatnou knihovnu. Občas se mezi ní objeví něco o kočkách nebo koncentračních táborech. Těmito tištěnými tématy mě Malá Eva obdarovává každé Vánoce, prý proto, abych neupadla do stereotypu rukopisu jednoho autora. Do zmíněného koloritu monotypu jsem upadla po skončení povinné školní docházky, kdy ztratila o mé četbě přehled tím, že mi přestala předplácet "Malého čtenáře" a sama tituly vybírat. O Vánoce se ale vždy vyřádí, to se jí musí nechat. Kniha o prvním věznění Václava Havla byla minulé svátky tou nejmírnější formou teroru, který je podle ní potřeba číst. Asi stárne.
Některé zvyky, rozčilující mě dříve na Malé Evě, nebyly vždy jen intelektuálního charakteru, ale i čistě pudového. Snad nejvíce mě iritovalo její pozorování ostatních lidí na plážích u vody, ať už se jednalo o moře či jakýkoliv jiný vodní tok. "Podívej Čuky, tyhle sleduji už od úterý. Ten jejich otec je hrozný despota. Vždycky jim vybere, co si kdo vezme k jídlu. Idiot." Nebo: "Čuky, tamté paní říkám Paní Prasátková, protože se opaluje hrozně dorůžova.". Pokaždé jsem se na ní jen opovržlivě podívala a otočila se k ní na protest zády.
"Mami, ta paní, co plave naproti nám, vypadá jako Bába Tutovka!" "A jo!", pokynula mi mamka s radostí v očích, že jsem přeci jen po letech přistoupila na její hru: Sleduj lidi u bazénu. Tuto hroznou skutečnost jsem zjistila zrovna včera, když jsme spolu seděly na terase restaurace koupaliště ve Mšeně, kde jsme se obě marně snažily schovat svou totožnou celulitidu na břiše. Mimochodem, před deseti lety jsem sama sobě přísahala, že na rozdíl od mé matky budu chodit pravidelně cvičit a toto poznávací znamení našeho rodu, se mi stoprocentně vyhne. Stejně tak jsem přísahala na zdravý rozum, rozhlížejíc se po toaletě mé mamky, obložené všemi druhy barevného toaletního papíru. Zřejmě se už všechny nevešly do koupelnové skříně. Tuto "toaleťákovou úchylku" jsem začala zčistajasna chápat začátkem letošního roku, kdy do Rossmanu dorazila nová edice toaletního papíru s tučňáky a zároveň vyprodávali tu podzimní - s liškami. Mamka mi při zjištění, že tyto skvosty na své toaletě ukrývám nevmetla, že jsem se jí opět vyrovnala, jen mě diskrétně požádala o radu, kde že se dají tyto exponáty sehnat.
Je tu ovšem stále spousta mamčiných zvyků, nad kterými mi zůstává rozum stát, jako je naplňování vystavených hrníčků různými předměty - od gumiček až po vybité baterky či neustálé doplňování ledničky, aniž by se předchozí potraviny snědly, tudíž její lednička připomíná něco jako polní kuchyni před explozí. Pokud však vyjdete z mamky bytu do horního patra a navštívíte mou babičku, zjistíte, že je to rovněž rodový zvyk. Babička kromě hrníčků naplňuje roztodivnými předměty i různé košíčky a kromě ledničky, nacpává dokonce mrazák vším, co zamrazit lze. Dokonce do takové fáze, že jednotlivé šuplíky se nedají leckdy ani otevřít. Je to tedy zřejmě jen otázka věku, než se rodové degradace ozvou i u mých dveří. Jak si od toho pomůžu, nevím. Nejspíš půjdu hned zítra do knihovny a nakoupím tam něco od Osha, Pátou dohodu a Tajemství a začnu se sebezdokonalováním.
Nejprve začnu podtrháváním pasáží v těch v knihách, načež přejdu k  poučování druhých o emoční labilitě a plynule skončím u kritiky všeho, co si strčí do úst.
Ovšem mnohem pravděpodobnější verzí mého vývoje bude to, že si ty knihy sice koupím, ale časem před ně postavím hrníčky a začnu je plnit papírky od bonbonů a korky z vína. Mrazák si naplním až po okraj a pustím si detektivku. A bude mi fajn. Jako malé Evě. "A víš co, Čuky?!", povídá mi Malá Eva po cestě z koupaliště. "Udělaly se Ti dvě pihy na bradě, jako mně!". Tak už mi to začalo.