Syrová pravda pod povrchem

Jak jistě víte, dnes všude sobecky a nepokrytě dávám na odiv, že mám narozeniny. Inu, na druhou stranu lepší, než zažít zklamání z toho, že by vám nikdo nepopřál, nebo ne?

Chtěla jsem využít této události pro svůj osobní alibismus a pod záminkou zaslouženého relaxu do Vánoc už nic nenapsat, leč stalo se, a do cesty mi vstoupila nečekaná inspirace. Ta se skýtala v podobě čokoládové figurky čerta, do této chvíle obývající naší spižírnu. Dívala se na mě tak vyčítavě. Telepaticky mi vysílala zprávu ve smyslu, kam chci uložit zamýšlenou vánočku.

Rozhodla jsem se jí poslechnout a uvolnit tradičnímu pišingru místo. Zasedla jsem, osvobodila její vrchní část z ilustrovaného alobalu, když v tom – šok! Čert není čertem, nýbrž převlečeným Mikulášem.

Jistě znáte bezpočet odhalení, kdy se z člověka, do nehož byly vkládány veškeré naděje, projeví jako pravý opak charakterního člověka. Možná máte stále v paměti „kříšťálově čistého“ Standu Grosse či dnes nechvalně známého Miroslava Kalouska, mohoucího v této republice za úplně všechno. Jak ale naložit s opačným problémem – naleznete-li v pekelníkovi světce?

S touto variantou se pravda, v reálném životě často neshledáte. Výjimkou potvrzující pravidlo může být například Jiří Kajínek, několikrát uznaný vrah, na jehož besedu jsem dnes viděla upoutávku. Za 310 Kč si můžete přímo z jeho úst vyslechnout příběh o nevinně, dojemný tak, že jedno oko osamnělých čtyřicátnic nezůstane suché.

Abych řekla pravdu, řadím se k té první skupině. Klamu celkem nevinným zjevem. Střední postava, světlé vlasy, dobrácký úsměv... Nicméně právě u příležitosti mých narozenin by se slušelo, abych vyšla takzvaně „s pravdou ven“ a ukázala všem, co mi dnes tak od srdce přáli, že pokud by se dle mého vzoru měla odlévat čokoládová figuka, slušelo by se, aby po jejím rozbalení člověk skutečně zakusil, co se ve mně skrývá.

Náplň by rozhodně nebyla dutá tak, jako u mikulášských figurek. Troufám si říct, že nepovažuji nedostatek intelektu za svou největší nedokonalost. Naopak, určitě by tam bylo většinu náplně dobré, to bezesporu. Na druhý pohled už by si však degustátor mohl vylomit zub o pár oříšků, skrývajících se nepravidelně v nejrůznějších záhybech mé duše.

Mezi méně či více originálními přáními bylo i jedno, v němž stálo, abych neztrácela svůj liberální pohled na svět. Je pravda, že jsem byla obdařena jistým citem pro spravedlnost. Bohužel, jedná se především o tu globální. Pokud jde o konkrétní případy, týkají se většinou cizích životů. V tom svém jsem spíš malý despota. Asi jste netušili, že jedním z mých vzorů je Fantomas. Ano, čtete dobře. Vím, můj profil je celý protkaný Václavem Havlem, o tom žádná. Nemůžu se však ubránit myšlence, jak precizně se padouch s šedomodrou maskou na tváři dostane vždy přesně tam, kam potřebuje. Jistým, pomalým krokem a klidnou dikcí manipuluje svým okolím ke kýženému cíli. A když k němu dojde, hlubokým hlasem se zasměje. Ten hlas vlastně do jisté míry připomíná hloubku mého, někdy okolo jednoho roku života. Dětská doktorka marně doporučovala Malé Evě, aby mě pro jistotu vzala k foniatrovi. Já už tenkrát podvědomě tušila, že kdo se směje od srdce a barytonem, má vyhráno.

O to zlověstněji můj hlas zní, kdy jsem zlá na Růženu. Mí pravidelní čtěnáři ví, jak se tu často vysmívám hysterickým ženám, chtějícím po svých mužích kdovíjaké zázraky. Přátelé, řadím se však mezi ně. A to v nejvyšší možné míře. Píšu dva blogy po sobě, kde kritizuji ženy za schizofrenní udržování čistoty, a pak se můžu zjevit, když po snídaní objevím v posteli drobky po moučníku. Křičím, když vysype z holícího strojku své vousy na umyté umyvadlo. O zabahněných botách na vysátém koberci nemluvě. Nebojím se toho, že bych se s přibývajícím věkem nedotáhla na bizární výtku svých rodičů – otisk sleničky na stolku.

Dále jsem nenapravitelným prospěchářem. Kupuji na všech výletech Růžovi medovinu, jako suvenýr. Pokud si jí neotevře do týdne, jdu za ním s výčitkou, že mě nemá rád, je nevděčný a už mu nikdy nic nekoupím. Vše jen pro to, abych si jí pak mohla otevřít sama, svařit a vypít. Mám jí totiž moc ráda. Koupit si jí jen tak? To by nebyl ten správný adrenalin.

Jo, a v neposlední řadě lžu. Říkám Růžovi každý měsíc, že nevyjdu s penězi, protože to jídlo je čím dál tím dražší. Ale už neví, že to cestou z obchodu beru vždycky přes kavárnu.

Tak taková já tedy jsem. Uhádaná, marnotratná a panovačná. Ale jak vidno ze všech těch přání, stejně mě máte rádi. Jako ten Růža. A tak to má být. Zůstaňtě mi nakloněni i po Vánocích, užijte si je ve zdraví a nezapomeňte – Již brzy se stanu pánem celého světa! Chachachachachacha.....

Ženské ne(vy)rovnice - 2. díl, úplně stejně nevyrovnaný

Na úvod musím napsat, že jsem Vám ohledně dopsání druhé dílu schválně dala náležitý časový odstup, abyste si mohli rozmyslet, zda definitivně propadnete adventnímu šílenství či si naopak mé rady vezmete k srdci.

Rozhodli jste se pro první variantu? Pak je můj dnešní příspěvek přesně to pravé pro Vás. Pokud jste se rozhodli to mít na háku stejně jako já, doporučuji si po mém vzoru ohřát medovinu, číst, a prostě a jednoduše se bavit. Hned jak tohle dopíšu, budu si stejně listovat v knize. Jen Vám doporučuji mou prózu, zatímco já se uchýlím k tomu pravému adventnímu počteníčku – americkým beatníkům.

Teď už ale zpátky k tématu. Věřím, že jste se rozhodli, že ty perníčky, okna a kvanta dárků zkrátka stihnete do třiadvacátého prosince. Den nato už budete stejně nejspíš ve jménu ignorace zlatého pasátka mazat chlebíčky, poté smažit vinnou klobásu, klohnit bramborový salát do necek či vany a od čtyř už zase smažit kapra pro celou rodinu. Až usnete u první pohádky, bude následovat Boží hod (rozuměj hod zbytku Vaší rodiny) a až do Štěpána budete přijímat návštěvy, očekávající Vaší pohostinnost. Pokud si mezi svátky nevezmete dovolenou za zotavenou, budete nejspíše muset vyřizovat resty, vzniklé Vaší třídenní absencí v kanceláři, ovšem nezoufejte. Blížící se Silvestr Vás na šafránech jistě zaspat nenechá. Neodolatelné slevy, křičící z každého letáku a reklamy, Vás nenechají na pochybách, že je čas znovu se nechat zapřáhnout. Až pak na Nový rok s kruhy pod očima budete přemýšlet, kde jste udělali chybu, že prosinec se opět nenesl v duchu klidu a míru, nabídne se Vám nejspíš nové rozcestí.

Mým tipem je, že s hrůzou zjistíte, kolik jste přibrali a začnete zpytovat svědomí. Okamžitě se přehltíte novoročními předsevzetími, a z posledních zbytků psychických sil se začnete sebetrýznit disciplínou a nucenými pohybovými aktivitami, zábavnými asi tak jako lekce účetnictví.

Druhou možností zůstává stav, kdy budete tak vyčerpaní, že budete muset začít hledat alternativní cesty sebeuzdravování. Cvičenky a cvičenci dojdou k úplně stejnému cíli, ovšem až po pár měsících, kdy si přehnanou fyzickou aktivitou uženou úplně stejnou únavu, jakou budete trpět vy.

Nacházíme se nyní ve stavu, kdy jsme na stejné lodi, proto zbystřete:

Mějte se rádi takoví, jací jste! Ano, toto heslo se na nás v poslední době line ze všech světových stran. Jak toho ale docílit?

Slyšela jsem mnoho o prospěšnosti jógy. Sama jsem na několik takových lekcí osobně zavítala. Problémem však bylo, že mě pomalý a disciplinovaný pohyb ani při nejmenším nebavil. Rozhodla jsem se tedy svou předplacenou permanentku věnovat osobě, u níž bude mít její vlastnictví větší efektivitu. Jak hluboce jsem ale narazila! Paní lekorka, jedna z nejobávanějších jogínek v celém okrese, byla ve svém seberozvoji už tak daleko, že prohlásila mou permanentku za nepřenosnou na dalšího majitele. Proč, to dosud netuším. Jisté však je, že mé místo sice nesměl obsadit nikdo další, ovšem bylo paní lektorkou opět prodáno dalšímu zájemci. Zřejmě šlo o jistý rituál ve jménu finanční bohyně Lakšmí, k níž se paní lektorka, jakožto vyznavačka východní filozofie, kde jde o peníze až na posledním místě, pravidelně modlí. No nic. Vyhodila jsem z okna dva tisíce korun a šla domů s hřejivým pocitem přispění na dobrou věc. Hned jsem se měla o něco víc ráda.

Pokud zjistíte, že jste se k pocitu sebezklidnění nedopracovali žádnou pohybovou aktivitou, je třeba zapracovat ještě více na Vaší mentální síle. Jak ale přemluvit svou chabou vůli ke změně?

Takovou efektivní pomůckou může být například trend posledních let, takzvané koučování. Správný moderní člověk má kouče na kde co. Na organizování času, na hubnutí, a světe div se – i na mezilidské vztahy.

Měla jsem tu čest poznat jednu z nejúspěšnějších kouček v České republice. Zasloužil se o to můj tatínek, krátící si dlouhou chvíli na partnerských seznamkách. Koho si tam našel? Ano, tušíte správně. Jednu z nejnuznávanějších vtahových kouček v naší půvabné kotlince. Už ten fakt, že vztahová koučka neprokoukla svody mého otce, mě nahlodávalo jistými pochybami, nicméně jsem seznámení s ní chtěla dát šanci, jelikož už jsem od pár dam ve věku Malé Evy slyšela, že náš tatínek umí šeny ošálit kvalitně. Nikdy jsem tomu neporozumněla, ovšem pravda je, že na podobná poznání mám ještě pár let čas.

Otec nám tedy domů přivedl představit vztahovou koučku. Říkejme jí třeba Hanka, jelikož se tak skuteně jmenuje. Kupodivu se zdála jako fajn holka. Zněla rozumně a vlastnila roztomilou čivavu, jíž se ani trochu nelíbilo, že se po pár dnech začala dělit o pelíšek i s mým rodičem, toho času prakticky bezdomovcem. Dosud mi není úplně jasné, zda Hanka při svých cenách pohovorů, jež činí tři tisíce korun českých, upozorňuje movité ženy na rozcestí, že na podobnou důvěřivost mohou šeredně zaplatit, přinejmenším pořádným zklamáním. Jelikož jsem shodou okolností zrovna na volné noze, je možné, že nežli psaným slovem, mohla bych se zkusit živit jako vztahový poradce ve věci mého otce. Mohla bych podobně zneužitým ženám sdělit tajemství budoucnosti vztahu s ním, dokonce za pět set korun. Pokud bych od každé za tuto radu výše uvedenou částku vybrala, měla bych brzy na nejnovější Mercedes.

Můj táta mě však o tento kšeft připravil a Hanku záhy na to opustil. Ta se pak s námi ještě nějaký čas stýkala, ovšem pouze do doby, než jí došlo, že se „náš kréťa“ (jak ho familierně oslovuje Malá Eva) opravdu nevrátí. Z nostalgie však sleduji její facebookový kanál, kde natáčí motivační videa. V příspěvku věnovaném překročení vlastní komfortní zóny natáčela přímý přenos, kde se po Vinohradech procházela v převleku kočky. Před pár dny tančila s těstem na cukroví a zpívala: „..mám boky jako skříň“. Nelze tedy popřít, že vtahy s muži, jako je můj otec, jsou silně sebedestrukční a zanechávají neblahé následky. Nedávno táta dokonce skoro zničil léčitelku přes tradiční čínskou medicínu, jíž rozhasil čakry do dimenzí, na něž ani ta nejúčinější baňkovací masáž, ba ani akupunktura stačit nebude.

Co zbývá? Meditace? Já nevím jak vy, ale vždycky když „vypnu“ mozek, okamžitě usínám. Nirvány tedy nedojdu, pokud si její cédéčko nepustím v přehrávači.

Poslední záchranou by mohla být kartářka. Ta ví, co váš čeká na pár měsíců dopředu. Nicméně neuklidňuje. Tuto živnost, mimo jiné, provozuje i Malá Eva. Už asi dva roky mi tvrdí, že mi hrozí těhotenství. Víc než cokoliv jiného si myslím, že se jedná spíše o její zbožné přání. Zřejmě na mě zkouší ovlivňování podvědomí, což vysvětluje, proč se k ní vrací tolik zákazníků s pocitem, že jim vyšlo vše, co jim před pár měsíci předpověděla. Některé klientky jsou na jejích výkladech doslova závislé.

To mi připomíná historku o jedné dámě, která trýznila svou kartářku tak dlouho, až skončily obě v legendárním pořadu „Áčko“, zažitém skutečnými pamětníky a výrostky „let devadesátých“, mezi něž se rovněž řadím. Jistá dáma se zamilovala do Lorenza Lamase a vynucovala si na kartářce odpověď, kdy se s ním dá dohromady. Nutno podotknout věk oné postižené osoby. Pod padesát let jí určtiě nebylo a vzezřením připomínala něco mezi Yvetou Simonovou a Jiřinou Bohdalovou, no zkrátka hollywoodský look. Zoufalá kartářka jí po několika po sobě krátce jdoucích návštěvách ukonejšila, že následujícího Silvestra. Věštba se však nevyplnila a nespokojená spotřebitelka žalovala kartářku v televizi, kde se dokonce cítila v právu. Takže na terapie tohoto typu, prosím, pozor!

Ona je sice pravda, že mužů jako Lorenzo Lamas, pro něž by ženy šílely, snad pro jeho Harley či roli Odpadlíka, po světě už tolik neběhá. Ovšem mužů, jako je můj táta, je ve světě nespočet. A proto se ordinace psycholožek a kouček nafukují ve švech.

Co jsem však vypozorovala jako nejúčinnější lék proti nervovému zhroucení, je štípání dřeva.

Čtete dobře. Nedávno mě o tom přesvědčila Honzova babička, do jejíhož domu jsme se nedávno nastěhovali. Bydlí sice v bytě nad námi, ale když jí navštívím, dostanu vždycky radu nad zlato. Buď jí najdu, jak si spokojeně čte v křesle, nebo právě u onoho zmíněného sekání dřeva. V sedmdesáti sedmi letech se sekerou ohání lépe, než kdejaký mladík. Troufám si říci, že ani Lorenzo Lamas by si na takovou kupu dříví, jež nám letos naštípala, nepomyslel.

„Můj první muž se se mnou rozvedl, protože jsem děti nevychovávala v duchu socialismu!“ smála se. „Jestli chceš poradit, co máš uvařit z brambor, tak přijď rozhodně za mnou, jelikož já jsem přes

pochoutky z brambor expert. Díky mému prvnímu muži, jsme měli tak málo peněž, že jsem se naučila skutečné bramborové kreativitě!“ opět se smála. A když se tak dívám, jak obratně štípe to dřevo a nechce mě k tomu pustit, je mi jasné, že se ze všech svých problémů vždy takzvaně „vysekala“.

Proto má rada zní: rozsekněte to! Za každou trudomyslnost či psychickou ujmu – nůši dřeva!

A je po starostech! Není? Nevadí? Alespoň máte čím topit a ušetřili jste si tři tisíce korun. :)

Ženské ne(vy)rovnice - 1. díl

"Strýcu, co je to schizofrenie?" ptal se strýce Václava můj malý bratr před dávnými roky. "Kanárku (jinak než přezdívkami se u něj děti neoslovují), to znamená, když se nějaká teta cítí ještě jako třeba Helenka Vondráčková. No a někdy je sama sebou, ale zítra si může myslet, že už je zase tou Helenkou Vondráčkovou," vysvětloval Filipovi trpělivě své poznatky z praxe zdravotního bratra v opavské psychiatrické léčebně.

Co světem chodím, a poznávám neutuchající množství spoluhráček stejného pohlaví, potkávám stále více a více Helenek Vondráčkových, Dád Patrasových, Majek z Gurunu (mladším čtenářům doporučuji vygooglit si) a dalších individualit, leč často v jednom jediném lidském těle. Nevím, zda to považovat hned za schizofrenii. Tolik skutečně nemocných lidí snad ani statisticky neexistuje. Dle mého poznatku se jedná o jakousi dosud nepojmenovanou civilizační chorobu, vzniklou následkem přetížení vědomí, čím vším by dnešní ženy měly být.

K této otázce se žena může dobrat například již po zhlédnutí jednoho bloku reklam komerční televize.

Vezměte si takovou reklamu na prací prášek. Krásně upravená žena, skvělá manželka, doprovázející svého muže do divadla, pohotově vytáhne z kabelky prací prostředek, a coby skvělá přítelkyně je na místě připravená poradit své kamarádce, na kolik má prát šaty, aby připomínaly ty její, neztrácející barvu ani po dvaceti vypráních, a přesto zůstávají tak krásně voňavé.

Pozadu nezůstává ani propagace farmak. Žena, krásně nalíčená, obstarává snídani pro celou rodinu, rozváží děti do školy, zatímco její manžel se zakucká, a ona bez rozmýšlení vytáhne hrnek s horkou vodou, načež svému milému přispěchá na autobusovou zastávku rozpustit tabletu na uvolnění dutin, jakmile jí zahuhňá do telefonu.

Kapitolu „samotnou pro sebe“, se pak stává blížící se doba adventu. Vánoční svátky "klidu a míru" prožívají dnešní ženy jednou nohou od hospitalizace v psychiatrické léčebně, jelikož na rozdíl od hraček svých synů, nevlastní osm chapadel, podvozek na baterky či schopnost teleportace.

Stačí, abyste dva týdny před Vánocemi navštívili jakékoliv obchodní centrum a všimli si titulků periodik pro ženy: Jak letos na vánoční úklid. Buďte sexy i o svátky. Kam pro nejlepší dárky. Božské cukroví jako od cukráře. Trendy ve vánoční výzdobě. 
Ano, čtete správně. Dokonce i původně křesťanský svátek už má své trendy. Nazdobit stromeček a koupit svícen už zkrátka nestačí. Chcete ohromit své blízké a přátele (mimochodem, i tento titulek už jsem viděla. Nestačí mít je pouze rád, letos to chce "ohromit".)? Pak musíte zakoupit stromeček z plastu, černé pohřební ozdoby, a na špici posadit místo hvězdy labuť. I když po vzoru letošního léta, snad raději plameňáka. 
A vůbec! Možná, že o letošní svátky na nás marketéři vytasí kompletně plameňákové Vánoce, a pak vážně netuším, co bych v takovém případě pořídila se svými fialovými koulemi.

Ovšem nejdůležitější je, milí přátelé, ten VÁNOČNÍ úklid. Velká písmena používám, abych zdůraznila plošný rozsah úklidu a jeho poslání. Je přeci logické, že absolutní sanitace našich příbytků se musí konat právě v dobu, kdy máme už tolik práce s nákupem dárků pro celé širé okolí. Proč nevytírat skříně, nohy stolů a židlí, spíže a všemožná bytová zákoutí, až na to bude více času? To by přeci nebyl ten pravý vánoční stres, na který nadšeně hospodyňky upozorňují už i v reklamních spotech rádiových stanic. 

Proč neumýt okna až ve chvíli, kdy děti přestanou opatlávat ručkama okna, jelikož vyhlížejí Barboru, následně Mikuláše a v neposlední řadě Ježíška? To by přeci nebyl ten pravý "drive".

Proč se raději nevěnovat dalším deseti druhům cukroví, už pro ten pocit, že vás kolegyně v práci pochválí (čti pomluví), jak ho máte dobré? Alespoň by bylo čeho více bránit vlastním tělem až do Štědrého dne s výtkou proč to "pořád žerou?", načež po svátcích obrana přechází do útoku "proč to nikdo nežere?!".

Jistě chápete, že v tomto nelehkém tisíciletí, kdy si dovoluji cukroví nepéct, jelikož mi zkrátka a dobře nejde a nebaví mě, vánoční úklid neprovádím - uklízím přeci soustavně celý rok (i když sporadicky), dárky nebalím do úhledných balíčků - kdo objevil kouzlo dárkových tašek, už nemůže jinak, a dovoluji si nepřipravovat salát - nemůžu přeci Malé Evě kazit tu radost z mateřství, působím jako naprostý exot. Dovoluji si naopak jen tak popíjet svařák na adventních trzích, hlídat vánoční stromeček před zákeřnými kočkovitými šelmami, a pravda - peču vánočky. Čtete dobře. I ve mně, se totiž skrývá malá ustrašená hospodyňka, bojící se o svou pověst alespoň částečně hodné ženy.

Dělám si samozřejmě legraci. Vánočka mě baví, a především mi moc chutná. Jo a ráda se s ní pak chlubím. Peču jí od svých studentských let v gastronomii, kde jsem působila vlastně omylem, nicméně vánočku jsem tam, jako jedinou, nezkazila.

Po této vánoční marketingové masáži máte dvě možnosti. Postavíte se na stranu sabotéru, do níž jsem se musela dlouhými roky sebezapření propracovat, či propadnete panice a většinovému trendu vánočního sebezničení. Pokud zvolíte variantu b), buďte si jisté, že po rozbalení dárků pod stromečkem zapadnete polomrtvé do křesla a usnete. Vaši blízcí propadnou v pravý opak - pocit euforie a volna, jenž už měli stejně dávno před tím, především díky Vaší horlivé aktivitě.

Jejich nashromážděnou energii s největší pravděpodobností vloží do rozkazovacích pokynů na Vaši hlavu. Poté budete obdařené třemi dny volna, načež na Silvestra a Nový rok to propukne nanovo, jen bez úklidu. Počítejte však s tím, že děti se na ohňostroj také dívají rády z okna. Vy je s úsměvem hodné matky necháte to okno vesele opatlávat, bez ohledu na to, kolik Vás to před Vánoci stálo úsilí a námahy.

Chcete být přeci dobrou a hodnou matkou, jako v reklamě na krémy s koenzymen Q10! Navíc - máte vůči svým dětem velký dluh. Nebyla jste schopná jim koupit všechny dárky, na které lákala Alza, a ony teď mají dojem, že je Ježíšek tak trochu podfukář. Jak si jinak vysvětlit, že ten spratek z vedlejší třídy, šikanující celé široké okolí, tolik zlobil, leč byl obdarován ze všech nejvíc? Tady něco nesedí, nebo ne?

Proč jim říkat pravdu a vysvětlit jim takříkajíc polopatě, jak se věci mají? V době, kdy deset procent národa tolik oplakává údajně vytrácející se křesťanské hodnoty, je myslím nasnadě, říci svým křesťanským dětem pravdu o původu těchto krásných svátků, kdy obdarován byl především Ježíšek a my se na jeho počest obdarováváme maličkostmi nebo dárky dle svých možností. Jistě, v pravdě je těžké žít, ale nezoufejte! Zbývá tu ještě jedna možnost, a tou je: ........(famfáry) práce v Amazonu!

Rozhlasová reklama slibuje výdělek až padesát šest tisíc za všechny odpracované směny! Zdá se vám to nereálné a neslučitelné s vánoční honbou za plakátovou dokonalostí? Máte naprostou pravdu!

Pak už jen zbývá namastit svaly, vzít si úvěr na dárky a s chutí vychutnávat adventní stres.

Stále jste se nerozhodly pro opak a na Štěpána se hodláte cítit jako Helenka Vondráčková? Nepřechází to ani na Silvestra, ba právě naopak? Nevadí! Jsou tu přeci novoroční předsevzetí. Mnoho z nás pak hledá vyrovnanost například ve cvičení jógy, hromadných meditacích, návštěvách motivačních koučů a všemožných průvodců na cestě k vnitřní harmonii.

O této cestě Vám chci ale vyprávět až příště! Do té doby se loučím a nezapomeňte:

"Chytila jsem na pasece motýlka a čeká mě Dlouhá noc!"

Kamarádi, co vám vždy (ne)poradí

Bydlíme v domě, jehož horní patro obývá Růžova babička. Ta často lamentuje nad neukázněností své čtrnáctileté vnučky, která se dle jejích slov "do půlnoci tahá s kluky venku, zatímco ona pro samý strach nemůže spát."

To samozřejmě chápu, ovšem když se sama ohlédnu o třináct let zpátky, do dob svého večerního "courání se venku", rozhodně bych se obávala více společnosti svých pubertálních kumpánek, konkrétně "něžnějšího" pohlaví. Má vlastní zkušenost hovoří tak, že veškeré společenské akce v přítomnosti kamarádů z mužských (čti chlapeckých) řad, byly daleko slušnější a spořádanější, než ty pořádané takzvaně "mezi námi děvčaty".

Nespořádané, bývaly naše akce i v případě, že jsme se jich spolu neúčastnily osobně. Šlo o momenty, kdy jsme doma pouze alibisticky nahlásily svou nepřítomnost za účelem návštěvy kamarádky. Princip byl jednoduchý - potřebovala jsem zmizet na celý den ke klukovi, jenž se Malé Evě vůbec nepozdával (s odstupem času se vůbec nedivím), odjela jsem k Terce do Olešnice. Terka se chtěla projet v otlučeném Golfu s Davidem - byla tedy u mě. Bohužel, Terky prozřetelnost nefungovala vždy na sto procent, tudíž byla naše záskoková taktika brzy odhalena. "Péťo, dej mi, prosím Tě, Terku k telefonu.", dožadovala se své dcery paní Pragerová. "Já se omlouvám, ale ona tu dnes není.", nechala jsem se zcela nepřipravená napálit.

Musely jsme tedy skulinku útěku hledat jinde. Naděje přišla s Terky starší sestrou, tou dobou už vdanou, nicméně ne o moc méně pubertální, než jsme byly my. "Dobře, holky. Já vás teda na tu diskotéku odvezu, ale v jednu pojedeme domů!", snažila se se zvednutým prstem nabrat na pocitu vážnosti Terky ségra. Skutečně jsme v jednu byly doma, posilněné dvěma sklenicemi červeného s kolou. Podezření na nás tedy nepadlo.

Pro mě se roztrhla železná opona dohledu dva roky nato, když mi jedna z kamarádek Malé Evy zprostředkovala brigádu na pomocné práce za barem, kde sama pracovala.

Jednou za čtrnáct dní jsem pod jejím dohledem mohla pomáhat s nádobím na sobotní diskotéce. Zpátky mě zodpovědně dovážela taxíkem domů. Nemusím asi vysvětlovat, jak jsem si přišla důležitá. Pracovat v šestnácti letech na baru! Abych všem ukázala, že tu svou vážnost a drsnost myslím skutečně vážně, začala jsem dokonce kouřit. O velké přestávce pod gymnáziem, jsem působila s cigaretou v ruce jako barmanka, ostřílená životem. Ach, jak naivní jsem tehdy bývala.

Došlo na dobu, kdy se Malá Eva s tetou Beátou (jak jsem máminu bývalou kamarádku oslovovala) rozkmotřily. Už tedy nemohla dávat Malé Evě žádný raport o mé přítomnosti či absenci na baru. Začala jsem proto na služby na baru svalovat kde co. Například tu osudnou diskotéku, na níž jsme, s kým jiným než Terkou, vydržely až do úplného zavření. Bylo tak pozdě ráno, že už ani taxíky nebyly v pohotovosti. Zůstaly jsme tedy stát v záplavě světel a odpadků na tanečním parketu. Na blízku nebyl nikdo jiný, než opilý DJ a jeho kamarád, nabízející nám svezení domů. S trochou obav jsme přijaly a dodnes si nevzpomínám, proč jsme mu nabízely, že mu jako odplatu uvaříme kávu. 

Oba podnapilé mladíky jsme vpustily do bytu, v té době patřícího mé matce. Byla toho času kdesi u příbuzných na Moravě, a důvěřivě mě nechala obývat náš příbytek bez dozoru.

Mladíci byli hrozně hluční. Jeden z nich začal rozhazovat po našem obývacím pokoji pětitisícovky a křičet, co všechno si může dovolit, načež upadl ve spánek, připomínající mdloby. Jeho kumpán ho okamžitě následoval. Nelenila jsem ani chviličku, a ve vzteku na to, jak jsme takové dva idioty mohly vpustit do bytu mé matky, jsem jednu z poválených pětitisícikorun ukryla do hrníčku na lednici.

Spáči se probudili asi za dvě hodiny a měli se k odchodu. "Hej, jedna chybí!", rozčiloval se podnapilý DJ, zatímco si pomuchlané bankovky cpal zpátky do kapes. "Prosím Tě, byl jsi tak ožralý, že vůbec nemůžeš vědět, kolik jsi u sebe měl!", odvážila jsem se k protestu. "No, to je asi pravda. Jedem!", dal povel svému druhovi a oba navždy zmizeli z našich očí.

"Fuj, už jsem se lekla, že je najde!", oddechla si Terka. "Za ten bordel, co tu nadělal, to je ještě málo!", pronesla jsem drsně svým šestnáctiletým hlasem a opět si důležitě zapálila cigaretu.

Druhý den jsme byly s Terkou u Vietnamců jako Pretty woman a po vzoru Robertsové (ve skromnějších podmínkách Čr), házely do plastového košíku jedny džíny za druhými.

Tak takové bývaly naše pubertální, holčičí, nevinné dýchánky. Dnes na Radiožurnálu hlásili, že budou vylovovat hotovost, naházenou turisty do fontány di Trevi. Prý je odhadnutá částka něco okolo třiceti šesti milionů korun. Jelikož mi na podobné diskotékové dobrodružství nezbývá mnoho chuti ani sil, přemýšlím, že Terce nabídnu výlet do Itálie. Samozřejmě, pouze proto, že má potápěčské zkoušky.

Na ilustrativní fotce můžete vidět, že skladba mých přátel nebyla vždy založená pouze feministicky. Ten hoch vedle mě a Terky, se jmenuje Lukáš, a je naším věrným druhem od ročníků nižšího gymnázia. Zůstal jím vlastně doposud. Vidíte, že s námi šel do každé pitomosti. Jako třeba na fotografii, pořízené naší čtvrtou kamarádkou Zuzkou. Byli jsme zrovna s kvartou v Paříži a na fotografii dáváme značně najevo, že cestopisný výklad našich dvou profesorek, už nemůžeme poslouchat, vidět ba ani cítit.

Jak jsem nastínila již v úvodu, Lukáš z nás byl, coby chlapec, zákonitě ten nejslušnější. Na rozdíl od mých výletů do neznáma s Terkou, si vybavuji, jak probíhaly mé procházky s Lukášem, mým partnerem v tanečních a rádcem v oblasti matematiky a fyziky.

"Kam bys chtěla jít na vysokou školu, Péťo?", ptal se mě častokrát Lukáš, zatímco jsem típala venku o patník cigaretu. "Nevím, je mi šestnáct, proboha!", zdůrazňovala jsem svým tónem údiv nad tak nesmyslnou otázkou. "No, už bys nad tím měla začít přemýšlet!", poučoval mě premiant třídy.

Lukáš byl tak oblíbený mou maminkou, že využívala každého Štědrého dne, aby ho pozvala na grog a chlebíček. Jelikož byla Lukášova maminka mírně řečeno perfekcionistka, nikdy nedokázala uznat, že její syn je tím nejdokonalejším synem na světe. Chytrý, hezký, s nejlepšími výsledky ve škole a ve sportu, co vždycky všem rád pomůže. Jeho to mrzelo, každý rok nám to o Štědrý den vyprávěl, a Malá Eva mu na žal uznale nalila štamprli medové slivovice. Na to se Lukáš odebral domů a u nás se mohla začít servírovat štědrovečerní večeře. Tento zvyk u nás panoval po dlouhé roky, než se Lukáš odstěhoval do Prahy s dívkou, co nedokáže uznat, že je Lukáš tím nejlepším mužem na světe, a proto se chová jako jeho maminka. "Až bude volat Renča, řeknu jí, že jsem s vámi byl jenom na pivu a ne i v sauně, jo?", sděloval mě a Zuzce ustaraný Lukáš minulý týden ve wellnessu. "Lukáši, řekni už všem konečně pravdu o tom, jaké spolu provádíme pohanské orgie!", načež jsme se všichni tři začali smát. 

Že mezi Lukášem a námi třemi probíhalo vždy vše s nejvyšší počestností a na kamarádské rovině, je tak jisté, jako že nás Lukáš ve druhém ročníky vyššího gymnázia podrazil. "Počítejte s tím, že vám neporadím! Tahle písemka je pro mě důležitá, a to vaše opisování mě hrozně zdržuje!", řekl nám jednoho osudného odpoledne s Sheldonovským výsměchem. Asi Vám nemusím prozrazovat, že jako vyzvánění v telefonu má Lukáš znělku z Teorie velkého třesku. Tehdy naše přátelství přišlo na přetřes. Kariérismus jsme mu však s děvčaty brzo odpustily, a tak se zřejmě budeme scházet ke společnému stolu a sauně i letos. Hláška "počítej s tím, že ti neporadím!", však mezi námi zůstala již navždy. Na rozdíl od momentu té písemky, v níž jsme si s Terkou obě zavařily na čtyřku z matematiky, se jí už dokážeme všichni zasmát.

O faktu, že je bezpečnější chodit ven s muži, jsem se přesvědčila i tento týden v pondělí. Vyrazila jsem s kolegy z práce na film Milada do kina pražské Lucerny. Nejvíce ho obrečel kolega David, neustále kontrolující, zda brečíme taky, protože kdyby ne, tak bychom jak řekl, "neměli kousek živého v těle".

Film nás tak vyvedl z míry, že nás ihned po projekci přímo vybízel prvorepublikový bar Lucerny, abychom k němu zasedli a obrátili do sebe pár slivovic. 

"Platím kartou!", honosila jsem se na číšníka. "Platba zamítnuta!", odvětil mi naštvaný číšník. "Ale to není možné!", chtěla jsem vést spor. "Já to za Tebe zatáhnu, ty socko malá!", smál se mi kolega David. Cítila jsem se s nimi tak bezpečně a solidně, že jsem svolila i k návštěvě putyky U Tygra, kde jsme do sebe obrátili ve výčepu plzeňské pivo a odtud se odebrali do Mlýnské kavárny, jejíž sortiment připomíná všechno, jen ne kavárnu.

Druhý kolega nás pozval na zkušební jízdu aplikace Uberu a já konečně pochopila, proč pražští taxikáři ztrácejí půdu pod nohama a naopak dostávají vztek. Díky péči svých kolegů jsem se dostala ve skvělé kondici a náladě v pořádku domů. Takoví jsou muži, před nimiž nás od mala varovali.

Radím tedy všem matkám, pramatkám a pěstounkám: Ženy, nepouštějte své dcery ven s děvčaty!

Erbenovský Halloween

Každý předvečer Svátku všech mrtvých si vzpomenu na verš z Erbenovy Kytice, konkrétně básně Svatební košile. Jelikož mají dnes Američani a spousta dalších opičivších se Evropanů (včetně mě) Halloween, následovaný českými Dušičkami, jež také neopomínám, vzpomenu si na ni hned dvakrát. Asi byste rádi věděli proč.
Malá Eva mi kdysi vyprávěla o dobách, kdy se v mládí, coby papírenská chemická laborantka, vracívala autobusem z nočních směn domů. V brzkých ranních hodinách šla temnými ulicemi z autobusového nádraží sama domů a aby toho strachu nebylo málo, začaly jí pokaždé znít v uších slova Svatební košile: "...vyli, vyli divnou věc: žetě nablízku umrlec!". 
Jedná se o typický příklad masochismu. Člověk paralyzovaný strachem, snaživě zkouší svojí paralýzu přikrmovat, aby byla řádně prožitá. Horší však je, že se mi tato absurdní historka patřičně vryla podvědomí, a tak sama sebe trýzním úplně stejným způsobem, kdykoliv se ocitnu v pozdních hodinách sama, nejlépe na odlehlém a temném místě. Nevím proč, nicméně ač jsem toho o neškodnosti mrtvých přečetla nespočet a sama považuji za daleko větší škůdce ty živé mezi námi, Erbenovy verše na mě působí nejintenzivněji právě v tento předdušičkový čas. Halloween sice slavím maximálně vyřezáním dýně, ovšem marketingová masáž duchařských filmů a rekvizit, mě uvádí v pokušení očekávat nějakého toho "zombíka" za oknem již dva dny před českým svátkem všech mrtvých. Smozřejmě, doprovázeného vytím našich psů.
Nu, co Vám budu vyprávět. "Umrlec" mě dnes za oknem navštívil hned několikrát. Nakolik to byl výplod mé fantazie, si srovnám v hlavě až zítra. Zahraniční a český duchařský svátek mezi sebou dělí jeden den, což je dostatečný čas pro realistickou sebereflexi. 
Čím víc se mi onen osudný verš zarýval do mysli, začal mi postupně docházet jeden velký nedostatek. Svatební košili umím sice parafrázovat, doslovně zarecitovat už nikoliv. Není to náhodou škoda? Jak to bylo slovo od slova? Je to už řádka let, kdy mi Kytici procítěně recitovala zesnulá prababička Jarmila o nedělních odpoledních. Tu knihu jsem natolik milovala, že byla mou první samostatnou četbou. Vodníka bych snad ještě zvládla, ale Svatební košili? Nu, a začetla jsem se. Můj údiv nad obsahem veršů miletínského rodáka Erbena vzrůstal s každým slovem. Ta báseň má tolik paralel s mým vlastním civilním životem, že by mohla být věčná škoda, upínat se pouze k jednomu zprofanovanému verši.

"Již jedenáctá odbila,
a lampa ještě svítila,
a lampa ještě hořela,
co nad klekadlem visela."

Jedenáctá hodina večerní, je v naší rodině naprosto krizovou a zásadní hodinou. Je tomu tak především díky handicapu Malé Evy. Ta si bezhlavě potrpí na ulehnutí na lože ve 23:00. Pokud tento čas přetáhne a spočine později, nesmí být za žádných okolností rušena. Stává se z ní pak stvůra, podobná vlkodlaku. Vzbudí li se během noci, k níž se odebrala později než v jedenáct večer, rozespale na Vás křičí, že v "jedenáct se jde spát a nebude o tom diskutovat". Nutno podotknout, že toto pravidlo platí i v případě dřívějšího ulehnutí. Vyprávět bych mohla nejen já, ale i její expřítel, jež byl jednou přerušen ve sledování DVD v nočních hodinách, za doprovodu výtek o nedodržení včasné večerky a učitelského tónu s lamentováním o zabavení disku, pokud nebude dokoukán až následující den. Zrovna minulý týden jsem u své matky spala, to když se vzbudila v půl dvanácté u televize. "Kdo vraždil?!", křičela na mě rozespale. "Já nevím!", okřikla jsem jí nazpět. "Beztak o to víš h...no!", odsekla mi a spala dál. Ráno si, přirozeně, nic nepamatovala. Rozený vlkodlak.

"A před tou mocnou světicí
viděti pannu klečící:
klečela, líce skloněné,
ruce na prsa složené;
slzy jí z očí padaly,
čelem se ňádra zdvihaly.
A když slzička upadla,
v ty bílé ňádra zapadla."

V této situaci jsem se našla včera večer. Růžena je na služební cestě a nechal mě doma s dvěma zimomřivými kočkami, krbovými kamny a nedostatkem podpalovače. Marně jsem se snažila roztopit kamínka hořícím papírem. Jelikož jsem ale vytrvalá, pokoušela jsem se o to náležitě dlouho, až jsem se dýmem mírně přidusila, přiotrávila a vyplakala na svá "bílá" ňadra, na nichž jsem se rozhodla nenosit podprsenku tolik slz, že by se za ně nemusela stydět ani Miss mokré tričko.

„Žel bohu, kde můj tatíček?
Již na něm roste trávníček!
Žel bohu, kde má matička?
Tam leží - podle tatíčka!"

Můj otec mívá vskutku tato období absence zjevování se, tudíž u nás občas doma proběhne diskuze, zda už na něm ten trávníček kdesi neroste. Jeho sestra ho však poměrně nedávno potkala u oběda, čímž tyto obavy rozptýlila. 
Mojí matičku jsem naposledy viděla ležet v houpací síti na zahradě, za hlasité produkce Pražského výběru. Poslouchala zrovna píseň Zubatá a zasněně mi sdělovala, jak jí to dokáže krásně uklidnit. Pokud jste někdy pochybovali o možnosti výskytu Adamsových v České republice, přijďte se přesvědčit k nám domů o opaku. Chtěla jsem Malé Evě udělat radost, a tak jsem nám zakoupila dva lístky na plzeňský koncert "Pražáků". Problém tkví v tom, v kolik koncert končí. Pokud to nestihneme do jedenácti, je s námi ámen!

"Maria, panno přemocná,
ach budiž ty mi pomocna:
vrať mi milého z ciziny,
květ blaha mého jediný;
milého z ciziny mi vrať -
aneb život můj náhle zkrať:
u něho život jarý květ -
bez něho však mě mrzí svět.
Maria, matko milosti,
buď pomocnicí v žalosti!“

U tohoto verše se mi srdce sevřelo, jelikož dnes se mi vrátí milí z ciziny (čti Šumavy) a doufám, že cestou koupí to Pepo či jiný podpalovač, jelikož další otravu zplodinami už bych nemusela přežít!


"Pohnul se obraz na stěně - 
i vzkřikla panna zděšeně;
lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
možná i - zlé že znamení!"

Až se mi pohne obraz na stěně, bude to pro mě stejné zděšení jako pro onu pannu. Prosím Růženu o přitlučení obrázků už asi čtrnáct dní, leč, stále marně. Lampa už nám také prskla, načež začal Růža prskat něco o "Švédech pojebaných". Zřejmě narážka na mé nové lustry a lampy z Ikey. A že to bylo nakonec "větru tažení" bylo jasné, jelikož nám, přátelé, díky větru zřejmě nikomu nešel v neděli elektrický proud. 


"A slyš, na záspí kroků zvuk 
a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk! 
„Spíš, má panenko, nebo bdíš?"

Netuším sice, co to znamená "záspí", ovšem má li to co dočinění se zaspáním, je Erben opět na správné adrese. Zažila jsem to právě dnes. A to "ťuk ťuk" nebylo na okno, nýbrž kočičí packou o misku.

 „Pěkná noc, jasná - v tu dobu 
vstávají mrtví ze hrobů, 
a nežli zvíš, jsou tobě blíž - 
má milá, nic se nebojíš?"

Sakra! Za chvíli budu zamykat sto padesát let starý hotel a pojedu domů temným lesem! Jasně, že se bojím, Karle Jaromíre!

„Moc, má panenko, moc se ptáš, 
jen honem pojď - však uhlídáš. 
Jen honem pojď - čas nečeká, 
a cesta naše daleká. 
Co máš, má milá, v pravici?“

Jo! Patnáct kilometrů temným lesem! A v pravici nemám nic, jak řekl můj otec, jsem "zpropadený levičák!"!

„Ho, ten růženec z klokočí 
jako had tebe otočí! 
Zúží tě, stáhne tobě dech: 
zahoď jej pryč - neb máme spěch!“

No, tak to je typický Růža. Na všechno má dost času. A čím víc má vždycky času, tím víc mě to klokočí zloby obtáčí.

„Jen pojď a pospěš, děvče mé, 
však brzo již tam budeme. 
Hosté čekají, čeká kvas, 
a jako střela letí čas."

To je snad úplně jasné. Všechno víno je vylisované v tancích, teď čekáme, co ten kvas udělá.

„Hoho, to zlato proklaté 
má hrany ostře špičaté! 
Bodá tě - a mě nejinak, 
zahoď to, budeš jako pták!"

Zlaté šperky fakt nemusím. Raději stříbro či chirurgickou ocel. Kdyby někdo netušil, co mi pořídit k Vánocům.

„Ó nech mne již, ó nech mne tak! 
Divý a hrozný je tvůj zrak; 
tvůj dech otravný jako jed, 
a tvoje srdce tvrdý led!“

Jako bych slyšela sebe samu, když se hádám s Růžou. :D

„Však jsi ty vždy byl přede mnou, 
a já za tebou cestou zlou; 
však jsi byl napřed po ten čas: 
skoč a ukaž mi cestu zas!“

A takto podobně si sypu popel na hlavu, když uznám, že měl Růža náhodou pravdu. Výjimečně!

"Dobře ses, panno, radila, 

na boha že jsi myslila 
a druha zlého odbyla! 
Bys byla jinak jednala, 
zle bysi byla skonala: 
tvé tělo bílé, spanilé, 
bylo by co ty košile!"

Tento odstavec, ten je nadčasový. Zbav se, panno, zlého floutka, neb se Ti zle potáže! Osmkrát v minulosti vyzkoušeno, doporučuji!

Co ještě k rozboru básně dodat? V Erbenovi si každý najde to své. Já si k němu například našla nejkratší cestu přes takzvané Miletínské modlitbičky. Miletín je malé podkrkonošské městečko, známé především díky svému nejslavnějšímu krajanovi - K. J. Erbenovi a pochoutce, zvané po modlitebních knížkách, jež perníčky připomínají. Pokaždé, když tudy projíždím a následně se mi zakoupené modlitbičky rozplývají na jazyku, říkám si, že ten Erben nemohl být špatný chlap, pokud se narodil ve městě, kde mají takovýto smysl pro gastronomii.

Jen možná viděl běsy a děsy tam, kde ani ve skutečnosti nebyly. Jako moje máma, po probuzení po jedenácté hodině večerní. Nebo já a moje kamarádka Zuzka, po nalezení cukety na grilu, připomínající obličej démona. "Když to sníme, bude nás to provázet až do konce našich dní?", poznamenala tenkrát. Nesnědly jsme jí. Nebude. Za to "umrlec v patách", ten vždy!

Vaše vystrašená Čuky!

Země máslu, tuzemáku a lithiu zaslíbená. A co přijde nakonec? Slovák nebo Japonec.

Máme tu první povolební týden a já znovu přicházím se svou "troškou do mlýna". Zatímco pan Troška se nás snaží bavit pohádkami o mlýně, já se cítím pasivně pobavena výroky některých nově zvolených poslanců, především těch z SPD. No řekněte sami, není pan Rozner, prostým lidem nově zvolený zákonodárce, roztomilý? Posuďte: "Nechci se do toho zabrušovat, abych se pak z toho musel nějak vybrušovat a neřekl něco špatně. Já nechci nic ovlivňovat a čekám, co Tomio pro nás vyjedná." Uznejte, není ta čeština krásný jazyk? Je jasné, že strana ohánějící se českým patriotismem, má přímo v popisu práce takový krásný jazykový fond. Stejně krásný, jako obsah tohoto sdělení. Nechce přeci nic ovlivňovat. To je sympatické od člověka, postaveného na kandidátku, aby v případě úspěchu pracoval pro nás - pro občany. V případě, že by se mu a jemu podobným spolustraníkům povedlo zestátnění České televize a rozhlasu, což má jako člověk usilující o post ministra kultury v úmyslu, je fajn vědět, že se do toho nebude "zabrušovat", aby nic nezkazil. Vážně se mi dost ulevilo. :)
Ano, přátelé, z našich obyvatel se postupně vytrácejí poslední zbytky lidského rozumu. Ten "selský", často citovaný panem Babišem, se o slovo přihlásil už dávno. Spočíval především v radosti z neúspěchu a krachu našich sousedů, jak je v české kotlině zvykem už od nepaměti. Pouze přeformulovaná věta z dob minulých o nekradení ze státního majetku, jež zapříčiňuje okrádání vlastní rodiny, se přeměnila na srozumitelnější: "Všici kradnů!".
Naše rodiny tedy budou spaseny! Bude líp. Asi.
Deficit lidskosti ovšem přišel až se stranou SPD, jejichž voliči jsou natolik neznalí české ústavy a zákonů, že jsou schopni uvěřit hrozbě islámu v Evropě, ačkoliv doposud vozili své děti na all inclusive dovolené do Tuniska a Egypta, jelikož to bylo výhodné a mohli je na celý den odložit k bazénům, u nichž je "ti nebezpeční čmoudi a kozomrdi" bavili a na chvíli byl "od harantů pokoj".
Jestli z mých slov cítíte zaujatost a vztek k některým svým spoluobčanům, cítíte to naprosto správně. Ne kvůli debaklu Zelených, nýbrž pro debakl lidskosti. Podporovat stranu, mající v úmyslu zakázat propagaci islámu, strašení právem šaría a podobnými nesmysly, to vše pod hlavičkou cizince, to už chce notnou dávku hlouposti. Snad jen ze zvědavosti by mě zajímalo, jak by takové potírání propagace islámu či zákaz zahalování vypadal v praxi. Bude se to vztahovat i na české stařenky, zahalující si téměř celou hlavu šátkem, jak se to praktikuje ještě v mnoha českých vískách? Budou chodit na plovárny speciální lidové milice, dohlížející na dostatečné odhalení našich tělesných partií? A jak to bude se stravováním? Co kebab? Odpustí si ho voliči Tomia Okamury? Všimli si obsluhujícího personálu takových bister? Nevypadají moc muslimsky? Bude utrum s kurzy břišních tanců? Budou naše děti ještě smět číst pohádky Tisíce a jedné noci?
Já například nikdy nemusela vepřové maso. Odmala mi nechutná. Odmítnu li ho na veřejném místě, nebudu popotahována? Jistě, přeháním a nadsazuji, ale copak to lze chápat jinak od člověka, z jehož úst zazněla potřeba anulace daně z piva, coby alkoholického nápoje? Prý by ho dal "jako odměnu pracujícímu lidu", už proto, že ho považuje za náš národní nápoj, načež se postaví k pianu a začne zpívat píseň Ach synku, synku. Doufám, že TGM se neobrací v hrobě a okamžitě se reinkarnoval, aby vrátil do společnosti soudnost. Na Blanické rytíře se spoléhat nehodlám.
Proto bych nyní ráda "gratulovala" všem, co se rozhodli takzvaně "bojovat proti systému" svou neúčastí ve volbách. Je mi jasné, jak už vás ta politika všechny štve a nechcete se o ní zajímat. Ale přečíst si alespoň v rychlosti programy demokratických stran, s nějakým se částečně či plně ztotožnit a přijít jednou za čtyři roky svůj názor vyjádřit, to vyžaduje úplné minimum občanské aktivity. Strana, jako je SPD, je pouze partička zamindrákovaných a hloupých lidí, bojujících s neexistujícím démonem. Pokud mi tolik vadí někdo, koho jsem v životě neviděl a ani tu není, nebude chyba ve mně? Postojem typu "já budu žít mimo systém", dáváte zelenou těmto šílencům, neštítícím se slibovat vystrašeným lidem nelegální opatření, neslučitelná s naší ústavou. A pokud si stále myslíte, že dokážete žít absolutně mimosystémově, tak se ohlédněte pár let zpět za sebe. Těch, co si přáli žít mimo systém, byli plné věznice. Jednou z věcí, co demagogy láká, je totiž mít pod kontrolou všechny " lidské živly", přející si žít svobodně. A proto byly plné vyšetřovací vazby lidí, jež se provinili jedinou věcí - že žili mimo systém. Příště to stačí přijít hodit do urny straně, jež možná není ideální, najdou se v ní i roztodivné osobnosti, s nimiž všemi nemusíte sympatizovat, nicméně nezaženou naše svobody a životy do záhuby. Budeme na ně možná nadávat, ovšem už ten fakt, že něco budeme moci kritizovat, bude zázrakem.
Takže žijte si mimo systém, jak zpívají Horkýže slíže: "mějte v p...či.", ale jednou za čtyři roky z té své bubliny vystupte, abyste si do ní znovu mohli zalézt a my taky!
Situace už totiž přestává být v uvozovkách příjemným stavem dob minulých, kdy jsme se dohadovali, zda doprava či doleva. Nastává zde pohádková otázka o boji dobra se zlem, pravdou a lží a moc si přeji, aby nedošlo na otázky hamletovské, zda tu být či nebýt.
"Politika je špína", slýchávám často. Ano, souhlasím, bývá tomu tak. Moc odjakživa přitahovala posedlé a nečisté lidi. Proč tomu ale tak je? Naší vlastní vinou. Zřejmě jsme ani po skoro třiceti letech politické svobody nepochopili, že politika není žádnou skutečnou vládou (ač se tak její složka nazývá), nýbrž SLUŽBOU lidem. My si tedy nevolíme své nadřízené, nýbrž podřízené.
Vy vážně chcete zaměstnávat podřízené co lžou, kradou a podvádějí, dokonce chtějí zlikvidovat ostatní zaměstnance, jako to v přeneseném slova smyslu vidíme u pana Babiše?
Vy nechcete poctivé zaměstnance, pracující pro Vaše dobro? Máte každé čtyři roky možnost vybrat si nové a po zkušební době jim dát vědět, jestli ve služebním poměru budete pokračovat či nikoliv. Nyní je tomu tak, že jsme v pozici flegmatického ředitele, jež dal zelenou pro rozkradení vlastní fabriky a pro svou lenost neprovedl pořádný audit. Nyní volá po vymahačích, neštítících se ničeho. Ti nám dříve nebo později přerostou přes hlavu. Vymahač rád bere a přisává se jako klíště, tvářící se jako hodný strýček z pohádky, co "neblábolí" a maká. A vy nadšeně voláte: "ANO, ANO, ANO!"
Mějte na paměti, že život je jeden velký kompromis a nemá žádná jednorázová a většinová řešení, jaká se nám nyní nabízí od nově zvolených představitelů politické moci. Parlament může často připomínat "žvanírnu". Ovšem "žvaní" se tam o vašich životech. To vážně chcete, aby se o nich rozhodovalo zmáčknutím čudlíku a zákony se vystřelovaly jako konfety? Dnes jsem v novinách četla o zatčení osmi set lidí v Polsku, prý pro účast na protivládních demonstracích. Lákavá nabídka?

Jak si tak polemizuji o své iritaci, všímám si vycházejícího slunce. Nesu nákup ve své recyklovatelné tašce, chci si sednout na lavičku a jen tak meditovat za ptačího zpěvu, když v tom...!
Na protější zdi obchodního domu visí z okna plakát s kandidáty hnutí Řád národa. Na něm se mračí Rosťa, manžel kamarádky od Malé Evy, vlasy ulízané na stranu gelem, na sobě černou košili a na klopě zlatou brož s orlicí! Kdysi býval fajn a byla s ním sranda. Škoda ho. Takže být či nebýt?

Vaše naštvaná a zklamaná Čuky

VyVole(b)ní - reality show, po níž budete čtyři roky uklízet vilu vítězů

Moji milí čtenáři, moji příznivci, odpůrci i ignoranti (vás mám nejraději - nic po mně nechcete a tím mě motivujete.. :) ),
máme den do parlamentních voleb. Myslím, že jak mě znáte, nečekáte nic jiného, než moje vyjadřování se k nim. Ano, za a) je správně. Jiná možnost tedy není, již jsem tak nastavená. Ovšem to, co Vám již přišlo (či teprve přijde) do poštovních schránek v šedivých obálkách, je plné možnosti volby.
Ty tam jsou doby, kdy naší jedinou starostí bylo, zda si zvolíme Pikachu či Bulbasaura.
Ačkoliv se slovo "volba" může lehce zaměnit s čímkoliv, připomínajícím slovo "vůl", pravdou je opak. Slovo "volba" má totiž přímou souvislost se slovesem "rozhodnout se" a to, milí čtenáři, vyžaduje mít pořádného fištróna.
Rozhodnutí se nás provází od raných let života. S první názorovou konfrontací jsem se setkala v době svých prvopočátků na základní umělecké škole na Mělníku, kam jsem si, bůhví z jakého rozmaru, prosadila působit. Malá Eva se mi, ze své vlastní zkušenosti, snažila naznačit, jaký veliký opruz to je, nicméně - marně.
"Na co bys chtěla hrát, Petruško?", dotázal se mě učitel teoretické hudební nauky pan Horňák, z jehož metronomu mám dodnes noční můry. "Na klavír!", oznámila jsem rezolutně.
Za pár týdnů mi Malá Eva přinesla z úschovny vlakového nádraží kytaru, zaslanou našimi příbuznými z Valašského Meziříčí. Byl tam sice alokován i klavír po mé babičce, ovšem osud tomu chtěl tak, že nám byla z neznámého důvodu zaslána kytara. Marně se mi matka snažila vysvětlit, že budu jako Lenka Filipová. Mé krátké a buclaté prstíky stěží umáčkly jednoduché akordy, "baréčko" pro mě již bylo vysloveným utrpením. Toto mučení jsem vydržela přesně osm let. Prsty nepovyrostly ani o píď, odhodlání sláblo. To můj mladší bratr kytaru zvolil na první pokus. Díky "lidskému" přístupu jemu přiřazené učitelky, však velice záhy přešel k samovzdělávání v domácím prostředí. Tuším, že bývalí sousedé z panelového domu, určeného tehdejším a stále dožívajícím politrukům, nás při vzpomínce na jeho domácí cvičení Nirvany stále chovají ve svých srdcích a myslích.
Dalším vývojovým mezníkem mého života bylo rozhodnutí, zda je o sobě vždy dobré uvádět stoprocentní pravdu.
Na tomto rozcestí jsem se ocitla v osmi letech ve chvíli, kdy jsme se základní školou začali navštěvovat plavecké kurzy. "No, tak kdo tady uplave osm bazénů, děcka?!", křičel postarší plavčík v krytém bazénu, jež dostal pokyn k našemu rozřazení do skupin na základě našich plaveckých schopností. "Já!", pronesla jsem hrdě a bylo to svatou pravdou. Plavat jsem se naučila velice brzy a dobře. Mohly za to výchovné metody mé babičky a jejího bratra Václava. Ti mě vzali jednoho předškolního léta na loďky luhačovické přehrady. Během vyprávění, jací jsou tam velcí sumci a víry, mě bez předchozího upozornění hodili přes palubu a já za nimi s brekem plavala, takříkajíc "jak když mě do vody hodí". Můj šok byl tak obrovský, že jsem neměla čas přemýšlet nad tím, že plavat vlastně ani neumím. No, tak jsem tedy plavala. Václavovi se tato zlomyslnost vrátila poměrně nedávno, světe div se, na stejné přehradě. Uprostřed plavání ho přepadly křeče, a tak začal mávat na svou rodinu, sedící na břehu na dece. Ti, znalí jeho "vtípků", mu mávnutím vlažně odpověděli a bavili se dál.
Že je situace vážná, jim došlo až ve chvíli, kdy ho na šlapadle přivezli kolem plující účastníci plavebního provozu, kteří jeho zdravotní potíže v pravém slova smyslu rozpoznali, a tím mu vlastně zachránili život.
Aniž bychom jeden druhému přáli smrt, přežili jsme oba luhačovickou přehradu alespoň v relativním zdraví, a já tedy mohla v mělnickém plaveckém bazénu hrdě prohlašovat, že jsem skutečným plavcem. Po přezkoušení umu přeplavat osm bazénů, mě od pohledu nepříjemný postarší plavčík poslal mávnutím ruky ke skokanskému můstku, označenému figurkou žraloka.
Tam už na mě čekali ostatní, plavecky nadaní spolužáci. Zlatý střed, schopný přeplavat alespoň jeden bazén tam a zpátky, poslal k usměvavé "tetě" plavčici, mávající na většinovou skupinku dětí plastovou chobotnicí. Pár nešťastníků, znajících vodu pouze z vany, bylo potupně posláno k můstku označeném prasátkem, načež od mých spolužáků ze žraločí sekce okamžitě sklidili posměšky o "prasatech".
Smích je přešel ve chvíli, kdy nám přistoupil přísný selekční plavčík s tím, že bude po dobu kurzu naším instruktorem. Měl pro nás připravené obruče, jimiž jsme měli z výšky proskakovat šipky, destičky na dechová cvičení při splývání na výkon a dřevěné tyče, jimiž nás vytahoval, když jsme padali únavou. Jednou jsem sama na takové tyči visela a zatímco mě vytahoval ven, dívala jsem se závistivě na skupinku "chobotniček", klouzající se radostně a bezstarostně do menšího bazénku z plastové skluzavky. "Prasátka" se brodila v brouzdališti.
Napřesrok jsem u selekce řekla, že uplavu stěží dva bazény. A klouzala se! Prasátka se stále brodila a byla vystavována šikaně.

Proč Vám toto všechno píšu? Dnes jsem měla volno a dopoledne se věnovala své vrcholné agitaci,
kdy jsem házela lidem do schránek letáky, varující před Andrejem Babišem. Vy, co mě znáte víte, že
lobbuji za Zelené, protože s nimi nejvíce souzním. To ale neznamená, že bych odsuzovala kohokoliv,
kdo volí jakoukoliv jinou, demokratickou, stranu. Za ně ovšem nepovažuji hnutí ANO, ani komunisty, ani hybridní stranu SPD. O Svobodných a Realistech psát nebudu, protože ti letos demokracii neohrožují. Ne snad pro své názory, ale svou neschopnost oslovit širší spektrum voličů tím, že se jejich názory shodují s výše jmenovanými, agitujícími dávno před nimi, s větším budgetem pro marketing.
Po roznosu letáků jsem se zastavila v kavárně, kde obsluhuje můj spolužák z gymnázia, Dalibor. "Dnes tu byl Tomáš, co prodává vína a volal všem známým voličům ANA, že když přehodnotí, obdaruje je lahví moselského ryzlinku!", povídá mi. Když jsem odcházela, poděkoval mi za to, že jsem dnes lobovala za všechny, co nemohli. A mně po cestě z kavárny došlo, že s voliči je to jako s těmi malými plavci, mezi něž jsem před dvaceti lety patřila.
Všichni plaveme ve stejném bazénu. Jen k tomu máme každý jiné dispozice. Ti nejsilnější jsou tu proto, aby těm slabším nedávali nálepku prasátek, ale proto, aby jim pomáhali a ukázali jim, jak se správně plave. Ten, kdo byl obdařen schopností plavat lépe než ostatní, by neměl svou schopnost upozadňovat jen proto, že to vyžaduje více úsilí. Ti, co byli pro své indispozice vyřazení do brouzdaliště, by neměli být podceňováni, ale správně vedeni k lepšímu vývoji a bráni takoví, jací jsou. Nesmějí nikdy získat pocit méněcennosti, protože můžou lehce získat dojem, že jsou žraloky elitářsky vyloučeni a čekají na žraloka, jež si sice brousí zuby, ale o prasátka projeví zájem, což u nich vzbudí falešnou představu, že jim bude pomoženo a bezplatně.
A pak apeluji na většinové "chobotničky". Život není jenom zábava a nestačí se pouze klouzat. Občas je dobré hlavu zvednout vzhůru a udělat si názor o tom, zda není dobré následovat ty své správné žraloky. Ty, co se dostatečně nasytili a ukáží jim správný směr. Neustálým klouzáním jim může například uniknout, že se jejich bazének s klouzačkou neustále zmenšuje, plní nenasytnými žraloky,  pomalu požírající všechna prasátka, jelikož ta, na rozdíl od chobotniček, které měly plné chapadla zábavy, kvičela podstatně hlasitěji. Potom se bazén zabarví špínou a nikdo před sebe neuvidí. A to potrvá tak dlouho, dokud se žraloci nepožerou navzájem a bazén se nevyčistí. Buďme, prosím, ostražití. Do našeho bazénu, zvaného Čr, už pomalu zatéká. A není to žádný cizí odpad, jak se nám snaží vrcholoví politici namluvit. Je to naše vlastní špína. Zkusme jí tedy, v příštích dvou dnech alespoň eliminovat. Plaveme v tom všichni společně.

Vaše sentimentální volička Čuky

Zrychlený podzim ve známce punku

Jak zpívá pan Svěrák ve své autorské písni: "Září, září, na léto jde stáří.", tak i do mého života se vkradl pocit vyčerpanosti a únavy. Jistě jste si povšimli mé více než měsíční autorské odmlky. Neklesejte však na mysli - Čuky is not dead, své ještě neřekla!
Nejednalo se o předčasnou tvůrčí ani osobní krizi. Šlo o čistou lidskou ješitnost, dokázat si svou neporazitelnost v časové ose. Nicméně, marně.
Před pár měsíci jsme se s Růženou rozhodli k dalšímu společnému kroku - stěhování do domu, který patří jeho rodině a je situován blíž jeho vinici. Jedná se o dvoupatrovou vilu, jejíž spodní část před časem opustil poslední usedlík a tudíž se v její spodní části uvolnil prostorný byt. Podle mě dům sídlí v jedné z nejhezčích mělnických čtvrtí, nemohla jsem tedy proti jeho nápadu nic namítat. Snad jen to,
že i když dáme výpověď současnému panu domácímu, nastane nám tříměsíční prostor na přípravu nového bydlení, což je při stavu domu, do nějž se chystáme přesídlit, časový interval ve stylu - "už včera bylo pozdě". Rozhodnutí padlo v červnu. Vznikl tedy prostor celého léta na přípravu bydlení.
No a co myslíte? Tušíte správně, v půlce září jsme začali. Nastalo nám tedy šibeniční období, kdy jsme za čtrnáct dní museli stihnout uvést tehdejší byt do původního stavu, sklidit alespoň část úrody z vinice a vyklidit kilotuny nepotřebného harampádí z bytu, zamýšleného pro náš nový domov. Vzhledem k tomu, že je můj Růža jedním ze čtyř dětí, obývajících před námi tento dům, s malým odstupem času nechápu, proč jsme si na vyklízení prostorů nezavolali rovnou armádní jednotku ženistů či Dekontu.
Jelikož se oba dva řídíme heslem: Co můžeš udělat dnes odlož na pozítří a vzniknou Ti tak dva dny volna, smrskl se život nás obou do něčeho, co bych mohla shrnout asi jako: ranní vstávání, vinice, malování, vyklízení, stěhování, spánek. Nemusím myslím dodávat, že za plného pracovního úvazku v našich zaměstnáních. Šli jsme na to samozřejmě systematicky. Týden jsme se hádali, jako barvou vymalujeme. Honza, co by praktik a obdivovatel jednoduchosti, trval na čistotě a funkčnosti bílé barvy, nejlépe na všech zdech. Při této představě se mi zatajil dech, především proto, že jedna z Honzových sester mívala často záchvaty tvůrčího sebevyjádření, především na zdech. Na nejvíc poškozenou zeď jsem tedy navrhla fialovou. "Tak do takové opičárny si jdi sama.", láteřil můj drahý u pokladny Domu barev, zatímco prodavači hradil kromě tmavě fialové i odstín cappuccina.
"Mám radost z tvého nadšení pro budování našeho prvního společného projektu.", usmívala jsem se na něj křečovitě a ironicky, když hradil v podlahářství linoelum, jehož výběr nám trval cca pět minut. Nebyl čas řešit, kam co přijde. Rozhodovala cena, čas a funkčnost. Naštěstí, paní z podlahových krytin byla na mé straně a potutelně mu doporučila to nejlepší, co mohla.
Marně jsem vzpomínala na ty chvíle, kdy jsem si zařizovala své první, samostatné bydlení. Výsledný efekt byl přesně takový, jako jsem si ho vysnila. Byt, co byl na první pohled holčičí, se všemi romantickými, art deco a vintage prvky. Jsme zkrátka takový staromilec, uctívač rodinných pokladů v podobě starého nábytku, obrazů a všemožných doplňků, připomínajících mi všemožné dekády vývoje mé rodiny. Na jednu stranu jsem byla smutná, že jsem do výbavy šla sama, bez takové té párové sounáležitosti. Když se ke mně pak Růža připojil, přišel jen s minimem věcí, a tak nějak zapadlo do koloritu mého příbytku, aniž by do něj obtiskl nějakou výraznější stopu. Často jsem snívala o těch chvílích, kdy páry společné brázdí Ikeu a jednohlasnou shodou házejí do žluté tašky závěsy, lustry, nádobí a pracují společném vytváření domova. Že je taková realita k vidění pouze v reklamě na bankovní úvěry a u homosexuálních párů, jsem však poznala velice záhy. Dokonce se mi hlavou prohnaly vzpomínky na vyprávění mých kamarádek o párech, rozešlých během staveb domů, velice častých vztahových úkazů. Nejvíce se mi tyto pověsti připomněly během malování naší ložnice. To probíhalo tak, že Honza se přeci jen k nanesení odstínu cappuccina odhodlal. "Já už jsem pár prostorů vymaloval, tak vím, co ty barvy dělají!", povídal mi povýšenecky. Trval na tom, že za jeden zářijový večer mezi mletím a lisováním hroznů a služební cestou, vymaluje bez problémů celý byt, včetně těch mých "barevných opičáren". O míře jeho odbornosti jsem se přišla přesvědčit následující den. Prostory naší budoucí ložnice skutečně připomínaly cappuccino. Jenže takové, jehož pěnu pěkně zamícháte do zbytku obsahu kávy a ještě si do ní nadrobíte tu skořicovou sušenku, takže výsledný obraz připomíná krupicovou kaši, do níž mlátilo malé dítě lžící. Na Honzově tváři a náladě se začaly podepisovat první známky vyčerpanosti a podrážděnosti, proto jsem se rozhodla ještě toho večera sama zasáhnout a nátěr jsem překryla jednou nenaředěnou vrstvou. Následující den jsem byla s výsledkem spokojená. To se však nedalo říct o Růžovi, který mi po zjištění mého zásahu telefonoval do práce: "Ty jsi to po mě přemalovala!?" "Jenom trochu...", nezapírala jsem. A v tu chvíli to přišlo. Honza mi roztřeseným hlasem řekl tu nejhorší nadávku, jakou jsem dosud z jeho úst slyšela: "Ty.. ty... ty jeden pseudoumělče!"
"No, ještě že tím myslel tvé výtvarné a ne literární umění!", smála se jeho přestřelu má dobrá kamarádka Zuzka.
Myslím, že to ccappucino jsme po sobě přetřeli výše uvedeným způsobem ještě tak čtyřikrát. Vlastně se sama divím, že nátěr na zdi ulpěl a že se v malých vrstvách nesnesl na naší hlavu pod svou tíhou. Po zjištění naší oboustranné neústupnosti svolil Růžena k částečnému použití fialového nátěru. Ovšem v mé vlastní režii. S tímto nechtěl mít nic společného. "Víš, Péťo, Honza je to nejlepší, co jsme v naší rodině vyprodukovali. Ovšem geny jsou mocné a neprojevují se vždy jen ty hezké. Až odjede na Šumavu, doupravíš si to podle sebe...", chlácholila mě jeho babička, asistující mi při fialové výmalbě. "No, není to špatné!", uznale kroutil s jistou dávkou ironie Honza, k coby výslednému fialovému efektu. "Už se moc těším, jak si na tu fialovou pověsím paroží z jelena!" Neměla jsem sílu odporovat. Vůbec nechápu, jak jsme to zvládli, ale posledního září jsem odevzdávala klíče od bývalého bytu a vybalovala první zavazadla v domě na druhé straně Mělníka. První víno kvasilo v tancích a my měli oba kruhy pod očima, za než by se nemusel stydět ani bernardýn Bohouš. Ráno co ráno jsme oba vstávali v šest. Honza s vidinou toho, že půjde na posed do lesa. Já s vidinou, že půjdu s ranní kávou psát své zážitky na blog. Ani jeden z nás však neměl na uskutečnění svých přání sílu. Až dnes ráno se mi to podařilo, a tak s příslibem, že neubudu psát o něm, činím tak, jelikož skutečně sedí na posedu a nevidí mi na monitor, položený na stole starého psacího stolu, uchráněného mým vlastním tělem před jeho záměrem vyhodit ho z okna. Podobných "starých krámů" jsem tu uchránila desítky. Mám ke starému nábytku zvláštní vztah. Stejně jako Honza ke kýčům nimrodství. A tak, jak se náš příbytek blíží k finální podobě, připomíná stále více a více vlaštovčí hnízdo, kam si každá vlaštovka nalepí ten svůj nezaměnitelný díl. Náš vztah nemá šanci stavět na společných věcech. Jsme každý úplně odlišnou individualitou. Nicméně, stavíme na tom, že když si dáme dostatečný prostor k vlastní seberealizaci a budeme respektovat jeden druhého, bude nám spolu dobře. Naše zabydlování vypadá zhruba asi takto:
"Musí tady ta věc být!?", zvedal obočí Honza, zatímco jsem z auta vyprošťovala starožitný stolek po mé pratetě. "Ano, postavím si na něj gramofon." "No, dobře." Nadešlého rána jsem s hrůzou zjistila, že na protější židli jídelního stolu, mi dělá společnost kůže z daňka. "Proč to tady je?!", málem mi zaskočil žitný chléb v ústech. "Protože to tady prostě je..", odvětil mi Honza s úsměvem spokojeného dítěte. No, takže to tady prostě je. Stejně jako moje knihovna, plná knih od Havla, Kinga a desek  Pražského výběru. Stejně jako jeho knihovna, plná knih o chovu bažantů, tvorbě krajiny a rozpoznání chorob révy vinné. A takhle tu teď žijeme. V okně se tkví růžová lampička, vedle níž Honza postavil úplně stejnou, nicméně bílou. Nechtěl být "jako v bordelu". A tak se svítí buď růžově či bíle, podle toho, kdo dřív přijde domů. Jen kočky jsou za jedno. Jejich nejvyšší modlou se stala krbová kamínka, před nimiž leží celé hodiny a když v nich nezatopím, spustí protestní akci vysoce položeným a neutuchajícím řevem. Když jsou spokojené s teplotou v kamnech, odeberou se k pozorování žebrovníka Waltlova, patnáctileté fosílie Honzových mladých akvarijních let. "Jestli tohohle šampióna ty malé bestie vyloví, půjdou do akvárka místo něj!"
Takhle my tu žijeme. Píšu si na svém novém starožitném stolku, pozoruji veverku, obývající protilehlý ořešák a těším se na krásná společná léta, vysněná v mém očekávání. Vrátím se ke svému psaní, pro než jsem si dala větší prostor změnou zaměstnání a budu Vás v rámci možností opět obšťastňovat svými fejetony. Na fotce mě můžete vidět s novou fazónou. Vznikla na podnět mé kadeřnice, která uchvácená mým vyprávěním o potřebě vlastní seberealizace, nechala se inspirovat a vytasila se na mě s fialovým experimentem. Škoda, že se ta "známka punku", ve níž se celý můj letošní podzim nese, tak rychle vymyla. To mé odhodlání vrátit se k tvorbě, je zatím silnější. Ovšem jak říkám já - slibem nezarmoutíš!

Před výlohou dítě stálo, z plna hrdla brečelo...

Vysmáté, šťastné a spokojené dítě. Tak nějak jsem vypadala v prosinci 1989, slavíc svůj první rok od narození. Opírajíc se o kočárek, vlastnící každá druhá holčička v mém věku, oblečená do šatiček, zdobící každou třetí holčičku v sousedství, se shrnutými punčocháči, uniformně vyráběnými ve státním textilním podniku pro všechny předškolní děti z ČSSR. 

Přišel převrat, přišel kapitalismus, přišla globalizace a s ní tisíce nových, barevných a multifunkčních hraček ze zámoří. A co hlavně - na ty hračky se točily působivé reklamy. Vzpomínám si na to jako dnes. Nebylo mi ještě ani pět let, když jsem jí spatřila! Hollywood Hair Barbie! Smála se na mě z obrazovky mezi všemi dětskými pořady. Mezi Magionem, Rychlou rotou, Kačeřími příběhy a Želvami Ninja, vždycky se točila na svých zlatých kozačkách s hvězdami ve vlasech a promlouvala všem holčičkám z čerstvě vzniklé České republiky do duše, že je "pravá od Mattela". 

"Mami, já bych jí moc chtěla k Vánocům, hrozně moc!", žadonila jsem. Pár "bárbín" už jsem doma vlastnila, ale jelikož jsme byli vždycky taková staromilská rodina, nebyly zdaleka od Matella, nýbrž z Rumunska, kam i po revoluci moje babička, zřejmě z nostalgie, jezdila v rámci zaměstnaneckých benefitů od Českých drah i po revoluci. Jedna byla z vyfouknutého, dutého plastu a byla poloplešatá. Druhá měla kštici bujnou, za to měla nohy z gumy, tvarovatelné do všech stran, čehož jsem často využívala, tedy do doby, než jí z těch gumových nohou vylezly dráty. Obě tyto nestvůrky bydlely v krabici od banánů, jež mi Malá Eva upravila místo domečku pro panenky tím, že v ní vystřihla dvě okna a jedny dveře. Oblečky pro ně mi šila paní Vlčková, dlouholetá známá a sousedka mojí prababičky. Nutno podotknout, že švadlena to byla zručná, leč malinko zpátečnická. Střihy připomínaly styl Marty Gottwaldové a co se týká materiálu, podezřívala jsem jí z toho, že potají u prababičky krade kapesníky či zkracuje závěsy, načež nám je vrací v podobě garderób pro mé panenky.

Hollywood Hair Barbie pro mě byla přirozeně něco jako zjevení z nebes. Na Ježíška už jsem díky nešikovnosti mých rodičů dávno nevěřila, tudíž jsem s prosbami o panenku v róbě prostitutky z E55 chodila rovnou za nimi. Občas se na sebe spiklenecky usmáli, což mi dávalo jistou naději. 

Přišel onen osudný Štědrý den. Běžela jsem si pod stromeček rovnou pro balíček, připomínající svými proporcemi obal na panenky od Mattela, jež jsem znala dosud jen "od vidění" v hračkářství v obchodním domě. Strhla jsem spodní část balícího papíru a pod ním se objevil znak firmy Mattel! Skoro jsem nedýchala. Trhala jsem dál a byla to......... Tahiti Barbie! Divně oplácaná postavička s krátkým krkem a vlasy po ramena, oděná pouze do (jak jinak) krátkých šatů, vhodných maximálně tak na pláž v (jak jinak) Tahiti. Jak moc jsem po letech chápala toho chlapce z Pelíšků, vybalujíc z krabice vojenské boty! "Díky, tati!", jako bych předehrávala film pár let dopředu. Babička mi dala opět rumunskou Barbie, tentokrát s hnědými vlasy. Ostříhala jsem jí vlasy nakrátko a udělala z ní Kena. Vysvlékla jsem jí z toho nejcennějšího co měla, ve tmě fluoreskujících šatů pro princezny a oblékla jí do volné teplákové soupravy od paní Vlčkové, jež zakrývala její plastová ňadra. Pro Tahiti Barbie to byla až moc velká partie. "Počkej, to není všechno!", křičel otec. "Tamta veliká krabice, ta je ještě pro Tebe!" Že by? Další trhání papíru, další znak Mattel! A pod papírem.... bruslící panenka! Něco jako panenka Chuckie v životní velikosti, s nohama uvězněnýma do kolečkových bruslí. Když se jí zapnul čudlík na zádech, začala vydávat nepříjemné zvuky, šoupat bruslemi, načež se po chvíli převrátila na obličej a kopala nohama ve snaze bruslit dál. To, že mělo být to hlavní překvapení? Proč neušetřil za tyto nesmysly a nekoupil jednu božskou Hollywood Hair Barbie?! Bylo mi však líto jeho projasněného, evidentně se sebou spokojeného obličeje, proto jsem jako vzorná dcera měla vůli projevit radost. "Jé, ta bruslařka má na copu ozdobu, jakou nosí Charlene z Dinosaurů v náušnici!" Gumičku jsem jí z vlasů vymotala, chtěla jsem být jako Charlene! Jak si ale z gumičky udělat náušnici, připomínající ty duhové plastové spirály, co jsme s kamarádkami rády pouštěly ze schodů? Jednoduše jsem si tu gumičku omotala okolo ucha, až mi krásně zmodralo. Když už byla bolest nesnesitelná, zazvonil zvonek. "Péťo, máš tady Marcelku!", volala Malá Eva z předsíně. Co mi asi tak Marcela od sousedů mohla chtít v tak nešťastný den? "Co chceš?", povídám jí s předstíraným nezájmem a oteklým fialovým uchem. "Koukni, co jsem dostala!", mávajíc mi čímsi zlatým před obličejem. Hollywood Hair Barbie!

Přesně za rok, Vánoce 1994:

Stejný scénář, vánoční stromek, trhání papíru, náznak butonu od Mattela. A... je...... to...... Barbie kolařka s celou cyklo výbavou! A taky s klouby a plochýma nohama, určenýma pouze do gumových botasek, co šly upevnit na to kolo. Kolařka byla oděná do svítivě zeleného cyklo dresu, ale pro ty její pitomé klouby a ploché nohy jí nesedělo nic od paní Vlčkové. Takže opět faux pas. Kazety písní Dády a žížaly Julie zmírnily můj žal.

Vánoce 1995: 

Táta už s námi doma nepobýval, svitla mi tedy naděje, že pokud dá peníze na dárky pouze mámě, budou utraceny v dobrém úmyslu a se šťastným koncem. Trhám tedy znovu a papír a......... "Promiň, holčičko, Hollywood Hair Barbie už se neprodává. Toto je Barbie s řasenkou na vlasy. Můžeš jí ty hvězdy na vlasy nakreslit s ní." Panenka to byla pěkná, což o to, ale nebylo to ono. Tou řasenkou jsem si ze žalu pomalovala celou svou hlavu a definitivně se rozloučila s myšlenkou na vlastnictví něčeho, co na našem trhu bylo tak krátce, za to na mě zanechalo nesmazatelnou stopu dojmu.

Vánoce 1996:

Mořská panna Ariel. Byla krásná. Měla dlouhé červené vlasy, přesně jako ta od Disneyho. Oděna byla pouze do bolerka zahalujícího ňadra a nohy měla schované v pouzdře znázorňujícím ploutev. Osvobodila jsem jí z ploutve a rozhodla se jí převléct, aby jí nebyla v prosinci zima. Výběr šatů byl omezený, jelikož paní Vlčková se s prababičkou rozkmotřila. Šlo o nějaký spor ohledně rajčat. Naše Jarmila měla údajně pomluvit rajčata paní Vlčkové, a ta jí až do své smrti do schránky místo originálních oděvů pro moje barbíny, házela už pouze urážlivé vzkazy, napsané nejčastěji na kus vytrženého papíru z bloku, popsaného rozklepanou rukou. Prababička nám pak pro pobavení dávala číst po nedělních obědech. Na odepisování neměla čas. Vystřihovala nám totiž (pro ní) všechny zajímavé články z novin, a následně nám je podstrkovala pro obohacení, hned za vzkazy od paní Vlčkové. Záliba ve výstřižcích neopustila ani jednu až do jejich skonání, ačkoliv stály už obě na druhé straně barikády. Z nostalgie po výtvorech paní Vlčkové mě ty osudné Vánoce probudila tragédie. 

Zvuky hukotu a světel z robota, jímž byl obdarován můj mladší bratr. Filip ho pustil rovnou směrem k Ariel. Robot přijel na svém otáčivém podstavci, a bujná červená kštice mé mořské panny se mu stala překážkou. Namotal tedy její vlasy do podstavce a činil tak dlouho, dokud jsem z té obludy nevyhodila baterky. Marně se Malá Eva snažila vlasy vymotávat a následně je regenerovat svým Palette kondicionérem. Ariel už navždy připomínala Saskii Burešovou.

Vánoce 1997:

Jako všechny školačky té doby, byla jsem velkou fanynkou dívčí kapely Spice girls. Ten rok přivezli do hračkářství panenky, znázorňující jejich jednotlivé členky. Jelikož jsme si na Spice girls se spolužačkami hrály, a já byla Victorie, přání k Vánocům bylo jasné. Už nebudu mít Vikorii pouze na samolepkách z edice lízátek Chupachups. Victoria Backham (toho času Adams) by se své podobizně asi velmi divila. Oplývala kyprými tvary a za její barvu pleti by se nemusela stydět ani náčelnice kmene Apačů. Oděna byla do něčeho, za co by se nemusela stydět ani dlouholetá pracovnice vykřičeného domu, ale mně to bylo fuk! Byla moje a byla to Victorie. Nechápu, proč by měly být děti "z rozvrácených rodin" nešťastné.

Vánoce 1998:

Poggy. Můj zájem o panenky krátce vystřídala tato dětská hazardní hra. Plastové popelnice se mi pomalu plnily nejrůznějšími sériemi papírových koleček s Maskou, Poggmanem a samozřejmě Barbie. (Ty jsem před kluky nikdy do hry nesázela). Kovová házítka, plastová házítka, tenká i těžká, originální či ne. Byla jsem celkem magnát. Na edici s Poggmanem, jsem si ale sáhnout nedala. Tu jsem pečlivě sbírala do albumu, do průhledných folií, a ty pak ukládala do šanonu pod postel. Vánoce toho roku, kdy už z rádia pomalu starší děvčata oblbovala skupina Lunetic, byly ve znamení mých sběratelských edic. Vše jsem uložila do folie a šla si spokojeně napustit vanu. To jsem ovšem netušila, že i tyto Vánoce budou tragické. Ozvalo se zabušení na dveře a v nich stál můj tehdy ještě malý bratr. "Koukej, co jsem našel!" V ručičkách držel tři z mých, vyplněných, folií s Pogmanny. Přišel s nimi k napuštěné vaně a začal napodobovat louhování čaje. Dosud nechápu, proč to udělal. Bylo to pro mě natolik zdrcující, že na výčitky a vyšetřování události nebyl čas. Jala jsem se zachraňovat, co se dalo, leč marně. Po vánočních prázdninách jsem do hry musela vsadit barbíny.

Vánoce 1999:

Hazard mě omrzel a na scénu se přihlásila opět má něžná tvář. Firma Lego uvedla na trh své domečky pro panenky - řadu Scala. Tatínek Kristinán a celý jeho harém, musel být můj!

Dvoupatrový domeček pro panenky, kde celá tato rodinka i s miminkem a plastovými koťátky žila, byl vystavený celý rok v cukrárně na náměstí a mé srdce tlouklo jen pro něj. Přišly Vánoce a já si rozbalila domeček od Scaly. Ne sice ten dvoupatrový z cukrárny, ale skromnější, zřejmě pro obyvatele střední vrstvy "Scaláků". Na radosti mi neubral. Brácha rozbalil pirátskou loď od Lega, jásal nad ní, a nic mi tedy ten rok nezničil. "Jo, děti! Tamty dva malé balíčky jsou taky vaše!", volala Malá Eva, přerušujíc naše snění. V mém malém balíčku byl tatínek Kristián, ve Filipově malý pirát od Lega. "Co to má být?", ptali jsme se. "To přinesl všechno táta. Měla jsem Vám dát napřed ty malé balíčky, a až budete pořádně zdrceni, měla jsem vytáhnout ty velké." Tak to se mu hodně nepovedlo. Že by satisfakce za rok 1993?

Vánoce 2000:

Nastoupila jsem na osmileté gymnázium, vykalo se mi tam, a nějaké "blbé hračky" už mě nezajímaly. Oblečení a knihy, kam jen oko dohlédne.

Září 2017:

Kolegyně mi poslala email s katalogem kočičích hraček, abych jí pomohla vybrat nový sortiment. Probírala jsem se všemi těmi barevnými cinkrlátky, peříčky a flitry, když tu najednou, z čistého nebe, došlo k bolestivé vzpomínce. Zřejmě jí zapříčinila asociace toho kýče a možnosti volby. Stála mi před očima. Hollywood Hair Barbie. Okamžitě jsem tu reklamu vyhledala na youtube. Bylo to tak. Mé srdce po ní stále touží. A víte, co? Je na ebayi! 

Myslím, že Vánoce 2017 budou nejšťastnější v mém životě.