To bylo jednoho krásného dne, kdy jsem se jako obvykle dostala na místo, co jsem vůbec nepředpokládala. Jeden z nečekaných večírků mi zkřížil plány na další den, a tak jsem se ocitla na Jizerce, kde jsem uzřela tento "prasetoč". Omámená "silou starých vín" jsem se zamyslela a došel mi ten krásný paradox života - že ať se člověk otočí kolikrát chce okolo své osy, vždy zůstane stejným prasátkem, chovaným ve své duši, ať se snaží a točí sebevíc. Pokud bychom tento kolotoč roztočili jedním prasátkem na jakoukoliv stranu, a točil by se jak dlouho chtěl, po chvíli bychom se dívali do očí úplně stejnému prasátku jako v počátku.
Přeloženo do lidské řeči: snažte se své "prasečí" vlastnosti zamaskovat sebelépe, sami sobě stejně neutečete.
Mně například odmala spílali, abych nemluvila sprostě. Prý se to k holčičce nehodí. A já se vážně snažila. Poslouchala jsem stejně svědomitě, jako když mi bylo nařízeno "vždy se raději dvacetkrát rozhlédnout, než přejít přes silnici". Tento pokyn jsem nejraději realizovala v době zjištění, že mě Malá Eva (ano, začala jsem pro její přízvisko používat velké M na začátku, stalo se již oficiálním, zlidovělým pojmenováním) špehovat při cestě do školy.
Krátce po prvním čtvrtletí mého nástupu k povinné školní docházce, svolila matka k mé samostatnosti ohledně pěší logistiky do základní školy, vzdálené necelých osm set metrů od našeho panelového domu. Chystala jsem se zrovna ujistit o bezpečnosti situace na křižovatce a spatřila nečekaně hlavu Malé Evy, vyčuhující zpoza stromu nedaleko od vozovky. No jak chceš, špehoune, pomyslela jsem si a začala se dvacetkrát rozhlížet tam a zpět po úplně prázdné silnici. A na dalším přechodu opět. Dvacetkrát hlavou doprava a doleva. Jsem si téměř jistá špehovým pozdním příchodem do zaměstnání - pokud k němu ten den vůbec došlo. Vícekrát už jsem se odhalenou kontrarozvědkou nesetkala.
Malá Eva se brzy na to přeorientovala na špehování mého mladšího bratra a po jeho dostatečném vývoji, uznaném za potřebnou samostatnost, přešla plynule ke špehování sousedů na protějších balkonech. Nepřešlo jí to ani na vsi, kde s babičkou pozorují z terasy Horvátovi, kde je vzhledem k jejich etniku rovněž občas zajímavá "podívaná". Zkrátka ji její "prasátkový zlozvyk" neopouští, právě jak demonstruje prasetoč. Stejně je tomu i v situacích, kdy chce být v divadle "za dámu", ale v kabelce zahřívá rukou své oblíbené mandle v čokoládě, tak snadno rozmazatelné po celém obličeji. Dámou přirozeně přestává být po první přestávce, kdy se rozsvítí světla. Zvyk je zkrátka železnou košilí.
Já také nikdy nechtěla být tak vulgární v mluveném projevu, nicméně občas mě má přirozenost dostihne a ulevím si. To se po mě pak vždycky otáčejí maminky v kavárnách, dokonce si leckdy nějaká i opovržlivě odfrkne, jako tomu bylo minulý týden v kavárně na náměstí. "Vys...r se na ní!" povídá mi kamarádka. Vážně jsem nechtěla ji ani její děti nějak pohoršit, ale copak ta paní ví, že dotyčný, jež byl předmětem naší konverzace, opravdu nebyl "ko..ot"?
Navíc dost pochybuji o tom, zda její děti vyřčený výraz už dávno někde neslyšely.
Moje prostořekost má rovněž prapůvod už v předškolním věku. Mám k tomu dokonce důkazy. Sice pouze v technických možnostech dané doby, nicméně přesvědčivé. Už jako malá jsem na magnetofonové pásce s nadšením zpívala: "V zoologické zahradě, zahradě, ku...va blb, zahradě...," načež byla nahrávka přerušena. Nejspíš mi rodiče, zděšení původem mé slovní zásoby, něco vysvětlovali, načež nahrávka pokračuje mým zpěvem úvodní písně k seriálu Rychlá rota. Nepochybuji, že v předem jimi zcenzurované verzi.
"Cvrková, ty vypadáš jako princezna, ale když otevřeš pusu, je to jako starý dlaždič!" rozčiloval se nade mnou učitel tělesné výchovy, ještě na nižším stupni víceletého gymnázia. Prababička mi zase říkala, že jako jsem starý Vajtingr, a toho, jak známo, kromě ní nikdo neznal. Proto jsem raději přistoupila na verzi řemeslníka, živícího se pokládáním stavebního materiálu. Uznávám, že uhodit se do prstu gumovým kladivem - to k vulgaritě přímo vybízí. Pokud jsem se však nechovala jako "starý Vajtingr", dostala jsem "pišingr", což pro mě byla dlouhou dobu slušná motivace. Po smrti prababičky už sama sebe nemotivuji, nicméně mě motivuje celkem slušný zástup lidí. Bohužel je to však právě k té vulgaritě. A v tom ten začarovaný kruh tkví.
Můj bráška to měl v dětství přesně naopak. Vypadal jako panenka, a také se holčičím hláskem správně, a ba i spisovně, vyjadřoval. Ovšem jen do doby, než jsme za jeho postelí při úklidu nenašli zmuchlaný papírek, popsaný roztřesenou rukou, sotva znalou "prvňáčkovského" písma.
Moje sestra je strašná čubka. Říkám jí denně: "M...dej tučňáka do ucha, ty buzno...," stálo v rukopise. Pár let na to už mě začal mít rád, stejně jako před jeho ranou pubertou. Měl mě rád asi jako Němce. Především z Holandska se vrátil osvícený. Nadšeně nám vyprávěl, jak se v Holandsku všechny národy a menšiny přijímají bez výhrad, respektují jeden druhého a nedělají mezi sebou rozdíly. Takto zasvěceně nám vysvětloval společenské nálady v Nizozemí, dokud jsme autem nedojeli na mělnické náměstí, jako každou neděli obklopené německými turisty. "Vidíte je?! Ten hnusnej jazyk poznám na sto honů!" začal se rozčilovat můj humanitně osvícený bratr.
Prostě nikdy nebude mít rád Němce. To se moje babička dřív odnaučí "pokrajovat". Snad od mládí vlastní maličký nožíček, kterým si všechna sousta (ať se jedná o cokoliv) "pokrajuje". Nikdo tuto úchylku nechápeme, nicméně jí to ani nedokážeme odepřít. Co tedy myslíte, že jsme jí vezli na návštěvu do lázní? Nožíček. Třeboň je krásné město, ale když se "nepokrajuje", není tam k žití.
Pro dnešek mě omluvte - musím odehnat kocoura od sousedů. Ten mi zase pravidelně a hlavně neodnaučitelně rád čůrá na kuchyňskou linku. A to, jak říká náš rodinný kamarád, není "ku...va vůbec vzrušující"! Říká to tak dvacetkrát denně, a já doufám, že ještě dlouho bude! :)
Žádné komentáře:
Okomentovat