Matně si vzpomínám, jak jsem před pár lety četla rozhovor se zpěvákem jakési rockové kapely. Na otázku, kam se ten rok chystá na dovolenou odpověděl, že ještě přesně neví, nicméně to má být dozajista s jeho ženou a tudíž očekává "romantiku jak hovado!".
Jeho slova se mi vybavila ve chvíli rozhodnutí, zakoupit za peníze svého zaměstnavatele romantický pobyt pro dva v hotýlku lokalizovaném do brdských lesů. Ve chvíli poznání, že se mi nabízí takovýto benefit, měla jsem za tu sumu v představách osamocený týden někde v Bílých Karpatech, jen já, bílá oblaka a můj sněhobílý pes Knut. Možná proto, abych se alespoň na chvíli vcítila do mysli rasistů, navštěvujících v poslední době můj facebookový profil a odpustila jim...
Osud tomu však chtěl jinak. Byla jsem, jako obvykle, hubatá na Růženu a trýznilo mě svědomí. Vezmu ho na dovolenou. Za prvé - aby mi odpustil, za druhé - abych se podívala jinam než na Šumavu, kam by mě zcela jistě (jako loni) vyvezl. Čukyina volba padla na Brdskou vrchovinu, kde to díky bydlišti svého vlastního děda rovněž znám. Plán byl ovšem strategický. Děda, za jiných okolností překypující elánem, mládím a zdravím, byl zrovna po složité operaci a byl by nerad, abychom ho navštěvovali pod záminkou kontroly zdraví. Pokud ho ale navštívíme pod záminkou náhodné rekreace v místě jeho bydliště, bude to jistě nenápadné. Cha!
S nedočkavostí jsem si vyčkala na den, v němž můj Růža oslavoval třicetileté výročí svého narození a předala mu krásně vytištěný voucher, slibující "Romantický víkend pro dva v hotelu Ermi. (Jedná se o zcela neskrytou reklamu, kdybyste nevěděli.)
"Chmmmmm. Děkuji.", projevil Honza hodně skrytou radost z daru. Vjel do mě pocit beznaděje, zklamání a chuti na sebevraždu zároveň. Než však zabít sebe, rozhodla jsem se raději pro demonstrativní likvidaci voucheru. Nůžkami. "Co to děláš, proboha?!", křikl na mě Růža, trhajíc mi nůžky z ruky. To mě uklidnilo. Zřejmě na dovolenou jet chce. Voucher jsem znovu vytiskla, tentokrát však na černobílé tiskárně a pro jistotu ho už nelaminovala. Jedny puzzle nám doma stačily a ví Bůh, na kolik edic by do odjezdu ještě vydaly.
Přiblížil se "den D" a my se vydali na cestu. Růžena připravil svůj služební vůz. Ten soukromý jsme totiž pod nánosem bahna nenašli. Jelikož tím pracovním jezdí krátce, skýtal jeho interiér ještě nevídaný komfort. Pohodlně jsem se usadila, opřela si ruku o opěradlo a poklepávala na něj rukou do rytmu rádia. Jako blesk z čistého nebe se mi vybavila stresující příhoda: Bude tomu tak sedmnáct let, co jsme se s malou Evou vypravily dálkovým autobusem za dědou do Brna, kde tehdy sloužil u vojenské posádky. Sedadla byla pohodlná, čalouněná béžovým manšestrem. Zabořila jsem se do svého místa v uličce, ruce opřela o manšestrová opěradla a jelikož mi ten materiál byl příjemný, jezdila jsem po jeho drážkách rukama sem a tam. Až do chvíle, než se jedno z opěradel pohnulo a zmizelo. Po otočení jsem s hrůzou zjistila, že opěradlo v uličce nebylo opěradlem, nýbrž kolenem muže sedícího za mnou, oblečeného do kalhot stejné látky, jakou byla potažená sedadla. Polila mě dosud nepoznaná hrůza. Z pocitu, co si o mě ten muž myslí (s tak vilným jedenáctiletým děvčetem se určitě ještě nesetkal) a z rizika, že mi vynadá za nevědomé jednání, hraničící se sexuálním harašením. Nestala se, naštěstí, ani jedna z variant. Ta jízda po D1, však byla jednou z nejdelších v mém dosavadním životě. Než jsem se z děsivé vzpomínky vzpamatovala, byli jsme na úrovni Berouna.
Po příjezdu do Jinců, městysu známého především aférou s protiraketovým radarem, jsme nejprve navštívili dědu. Ten s radostí začal, jak je jeho dobrým zvykem, diskutovat s Honzou na jejich dobře známá a oblíbená témata: lesnictví, lovectví, sadařství a nadávání na "samozvané ochránce přírody". Když mým dvěma osudovým mužům mnou přidělený konverzační čas vypršel, vyzvala jsem Růžu k přesunu na hotel.
Hotel je to opravdu krásný. Bývalé, zrekonstruované plicní sanatorium s vlastním wellness centrem, venkovním bazénem, krásnou a útulnou restaurací a milým personálem. Vše se zdálo bezchybné až do chvíle, než jsem v recepci spatřila fotku Miloše Zemana a Jiřího Ovčáčka, usmívajících se na terase restaurace, v níž jsme měli mít po dva večery servírovanou romantickou večeři. Odvrátila jsem hlavu na stranu a spatřila usmívajícího se Jiřího Bartošku. Ulevilo se mi a s radostí jsem se nechala portýrem Růžou zavést do pokoje, korespondujícího s číslem pokoje na klíči, které po mém strnutí na recepci raději sám převzal. Dveře do prostorného pokoje se otevřely a my spatřili romantickou výzdobu naší postele. Dvě holubice z bílých ručníků, dotýkající se zobáčky jedna druhé, zasypané umělohmotnými okvětními lístky, vinoucími se z postele až na zem. "No, to tu s tím nadělali pěkný bordel...", zazdil Růžena můj údiv. Následovala hodina strávená v solné jeskyni, rovněž zahrnutá do procedur našeho předplaceného pobytu. Honza v ní okamžitě usnul, a tak zvuk umělého vodopádu a reprodukovaného ptačího zpěvu přehlušovalo jeho hlasité chrápání. Následovala romantická večeře.
Coby pozornost podniku jsme dostali aperitiv. "Myslíš, že by mi tohle namíchali do půllitru?", zeptal se mě zcela vážně můj jinak sofistikovaný přítel. Pojala jsem podezření, že v něm ta samota brdských vrchů evokovala jeho oblíbené pobyty v hájovně na Modravě, kde v přítomnosti svých spolužáků z lesnické fakulty, zcela odhazuje zábrany slušného chování. Po mém vysvětlení, že by bylo určitě bezpečnější, dát si po jinak výtečné večeři raději sklenku vína, souhlasil a musím říci, že i přes mé počáteční rozpaky, jsme si první večer krásně užili.
Následující ráno nás v osm hodin, dle domluvy, vzbudil hotelový telefon, připravující nás na romantickou snídani, naservírovanou přímo do postele. Snídaňové stolky se prohýbaly pod tíhou pokrmů a nápojů, jež jsme jako správní Češi odmítali nechat vyhodit. Snědli jsme vše do posledního sousta. Tedy až na dva balené džemy, které jsme si jako symbol vlastenectví strčili do kufru. Po tak vydatné snídani jsme leželi dvě hodiny na posteli jako postřelená zvěř, o níž předchozí den můj milý s mým dědem hovořili. Zbyl tu tedy dvouhodinový prostor pro diskuzi, kam se vydáme na výlet. Jelikož mi to ráno na facebooku výjimečně místo nacistů vyhrožovali komunisté, chtěla jsem se vypravit do Příbrami, navštívit tam Muzeum obětí komunistického režimu. Byla jsem zvědavá, do čeho jdu. Přes sociální síť mi bylo sděleno, že mě přívrženci této politické strany údajně sledují, a až se znovu dostanou k moci, zatočí se všemi jejich odpůrci, stejně jako v roce 1948. Honza mi vytkl mou paranoiu a znovu zdůraznil jeho výhodu, coby menšinového nevlastníka podobných "kravin jako je fejsbuk, kde každý může házet ramena jak se mu zlíbí, aniž by z toho cokoliv podstatného plynulo". Tvrdohlavě si stál za svým záměrem navštívit Muzeum hornictví. Náš spor vyřešil až příjezd do Příbrami, města dodržujícího státní svátek, platící stejně jak pro prodavačky, tak i pro pracovníky turistického informačního centra. Davy lidí se srocovaly pouze jedním směrem, a to na Vám už dobře známou Svatou horu, kam jezdíme s malou Evou uspokojovat své choutky po návštěvách obchodů se "svatými suvenýry". Honza, ač odpůrce chození do strmých kopců a návštěv sakrálních památek musel uznat, že pokud nechce strávit den u hotelového bazénu, nemá na vybranou. Po vystoupání ke kostelu Nanebevzetí Pany Marie konstatoval, že "už určitě musíme být na místě, jelikož dobře poznává ten kostelní smrad". Zamířili jsme směrem k ceduli slibující občerstvení. Nabídka na místě byla velice lákavá. Ten den nabízeli: "křestní svíčky, křestní roušky a čokoládu originál". "Tak ono nestačí, že zrestituovali miliardy. Oni si z lidí ještě budou dělat pr...el!", vydýchával své rozhořčení Růžena, shánějící se po pitné vodě. Když jsme se probrali alejí stánků, nabízející různé komponenty pro všechny katolické rituály v roce, konečně jsme objevili místo pro osvěžení. Po uhašení žízně v tamním "svatém bufetu", kde jsem si na Růženě z nostalgie vyprosila zmrzlinu tutti frutti a následně konstatovala, že ne všechny vzpomínky z dětství se zakládaly na racionálním rozumu, přišla řeč na realizaci oběda. Po sestoupení z hory všech příbramských svatých, jsme museli vzdát hold jediné otevřené restauraci ve městě, a to přirozeně čínské. Smažené nudle, námi ve velké míře konzumované i doma, zahřály u srdce více než krucifix, i přes zklamání z absence krajových specialit. V tom se jako z čistého nebe vynořilo otevřené muzeum. Muzeum vojenského újezdu Brdy, spojené s muzeem plazů a obojživelníků, okořeněné třešničkou na dortu - muzeem lišajů, dle paní průvodkyně - ojedinělou světovou sbírkou. Musím říci, že jsme během dvou hodin čistého času shlédli nespočet zajímavých exponátů. Asi nejvíc se mi do paměti a srdce vryl neopomenutelný artefakt - "kámen, k němuž se v roce 2008 připoutali protiradaroví aktivisté".
Po návratu na hotel nás čekala objednaná vířivka. Měla asi padesát stupňů a každých pět minut jsme z ní museli vylézt, abychom se nadýchali čerstvého vzduchu. Vybavila se mi slova mého spolužáka, zvaného Ozzáka, tvrdícího, že "do vířivky chodí dělat to, co tam chodí dělat ostatní". V tomto případě museli hoteloví hosté vytvářet jeden velký, lidský vývar.
I přes malé peripetie byl pobyt velice vydařený a zanechal v nás nepochybně hluboké dojmy. Jak se chýlil ke svému konci, rozhodli jsme se při zpáteční cestě ještě jednou navštívit mého děda, velebného to kmeta. "Tak mládeži, už na Vás čekám, jedeme na Točník!", vítal nás ve dveřích. "Snad jste si nemysleli, že se tu ukážete jednou za sto let a ani jednou mě nevyvezete na výlet!" Coby bývalému podplukovníkovi, jsme neměli sílu ani chuť jeho dikci odporovat. Každou chvíli jsme museli zastavit auto, aby mohl děda vystoupit a ukázat nám další část vojenského úvozu. Dojeli jsme na parkoviště pod kopcem, na němž se tyčil hrad Točník. "Tak, a teď půjdeme pěkně pomalu, žádné honění se, jsem po operaci!" Běželi jsme za dědou do kopce i z kopce. Jak říkal Honza: "Utíkej, dožeň rychle dědečka, když je chudák po operaci!", zajíkajíc se a lapajíc po dechu.
Paní pokladní dědu chválila, laškovala s ním, že neví, jestli mu má uznat seniorské vstupné, načež jí neustále skákal do výkladu a celou prohlídku s ní flirtoval. Když jsme toho osamělého, nemohoucího důchodce vysadili doma, sdělil nám, že teď půjde na kolo - zřejmě zajede na pivo za kamarády. Prý se máme ozvat, jak jsme dojeli. Na to jsme samozřejmě zapomněli, jelikož jsme po příjezdu domů ihned usnuli. Nejspíš z té romantiky.
Abych si všechny ty zážitky pro dnešní článek vybavila, rozhodla jsem se jeho přípravu podpořit krátkou meditací v trávě na břehu své oblíbené zátoky u Mělníka. Jak jsem se tak krásně zaposlouchala do tekoucích splašků z nedalekého cukrovaru a bzučení much, okusujících tlející rybu, došlo mi, že mě tlačí puchýř z nových bot a bolí kousance od komárů, a že je čas jít domů a začít psát. Po cestě jsem se ještě stavila na nedaleké benzínové pumpě a v mžiku jsem zpocená, u hlavní silnice na lavičce, okusovala mandlové Magnum. Došlo mi, jaký krásný a romantický život to vlastně žiji. Toto léto, roku 2017, především.
Žádné komentáře:
Okomentovat