Samá svatba, sem tam pohřeb...

"Na konci bude velké finále a tam se všichni musí vdát a oženit!", řekl Smoljak v roli potrhlého režiséra Trháku. Že už se nejspíš k "velkému finále" schyluje, není náhoda. Třicítka se plíživě blíží, a tudíž se profilové a úvodní fotky mých spolužaček a vrstevnic, hemží výjevy ze svateb. Ne, že by mě to osobně nějak vzrušovalo. Ve věcech rodinných, jsem byla vždy mírně opožděná. Můj první pokus odstěhovat se od malé Evy, proběhl v mých třiadvaceti letech a dopadl katastrofálně. Jsem ráda, že jsem to o pár let později dotáhla přinejmenším k sestěhování se s osobou druhého pohlaví, jež trvá dosud. Pojmu-li to mírně abstraktně, jsem vlastně taky již nějaký čas zasnoubená. To jsme se s Růžou jednou vraceli v mírně podnapilém stavu z vesnické zábavy a já si zpívala: "Hrajte, já chci být veselá...". Honza, v dobré náladě, mi odpověděl: "Já se ale přeci nejmenuji Veselý!". Střízlivý mi pak dovysvětlil, že to má ovšem čas do čtyřiceti. Já mu vysvětlila, že na svou svatbu ho určitě pozvu, možná dokonce za svědka.

Přesto jsem se minulý víkend jednoho svatebního veselí zúčastnila, opět v roli hosta. Proč o tom píši s týdenním odstupem, má hned několik důvodů. Jedním z nich je, že jsem si ty zážitky musela všechny nechat pěkně uložit v hlavě. Druhým - musela jsem se z toho všeho náležitě vyspat. Na následujících řádcích možná pochopíte proč.

Před pár týdny jsme obdrželi s Růženou svatební oznámení a pozvánku k veselici, jejíž termín jsme znali již od zimy. Stejně jsme byli ohromeni. Honzův spolužák a kamarád Ondra, se rozhodl pojmout za choť svou přítelkyni Marcelu. Znění oznámení hovořilo jasně: "...oznamují, že skončilo testovací období jedenácti let....". Ano, tak dlouho spolu Ti dva mladí lidé žili, než se rozhodli pro svazek manželský. Věřím, že se právě všem zoufalým a několikrát odmítnutým dívkám a ženám, mírně ulevilo. I zázraky se ději. Času tedy dost.

Takovýto čin si zaslouží náležitý doprovodný program. Dle přiloženého itineráře jsme zjistili, že plánovaný je na tři dny:
První den obřad a raut, druhý den novomanželský fotbálek a pokračování veselí, třetí den takzvaná česká "dopitná" a "dožerná". Plány tedy neskromné.

Vše se zdálo originální, chtěli jsme tedy zazářit vhodně originálním darem. Honza je také ve věku, kdy je přizváván na svatby. Jeho zvykem bývá, počastovat svatebčany bankovkami. Inu, nic moc neobvyklého, i když potěší.

Jelikož je ženich vedoucím přes nákup kulatiny a nevěsta zubařkou, navrhla mi kolegyně z našeho kreativního oddělení řešení: Jednu tisícikorunu zasunout do kmenu pro křečky, druhou zavařit do sáčku od psích "Dentálek". Super. Byli jsme tedy vybaveni. Navíc, naše důležitost nám v hlavách narostla po tom, co nás Honzův, ačkoliv stejně starý (vysvětlení někdy příště) strýc vybavil párem poštovních holubů, jež nesmí chybět na žádné svatební fotografii. Kýžený pátek volna mohl nastat.

V momentu zpozorování, jak se můj milý obléká do kamizoly, jsem se rozpomněla na místo konání svatby. Hájovna. Samí myslivci. Společnost přesně pro mě. Bude to výzva!

Nejprve jsme přijeli k domovu nevěsty, kde byl sraz všech svatebčanů, vybavených chutí to se snoubenci sdílet všechno "od začátku do konce". K mému zjištění, jsem si s muži v kamizole celkem rozuměla. Nepochybně tomu pomohlo kvasnicové pivo na můj lačný žaludek a třicet stupňů tepla na sluníčku. Pro mou uvolněnou náladu však neměl pochopení Honza, musející stavět ve svatební koloně, aby ulevil mému rovněž uvolněnému, močovému měchýři.

Ona uvolněná nálada mě přešla ve chvíli zjištění, že nejsme jediní svatebčané, přepravující v autě párek bílých holoubků. První pokus o originalitu tedy ztroskotal. Konkurenti tohoto nápadu, však nebyli stejného názoru. Navrhli nám přidat náš páreček do větší klece, společně s jejich holuby, a předat je tak k vypuštění dohromady. Naši holubi takový nápad nevítali. Nedivím se jim. Konkurenční páreček byl evidentně jiného druhu. Ne snad, že by trpěli xenofobií, ale druhý pár byl podstatně větší, měli na zobácích nehezké výrůstky a červené oči, no prostě vyložení protagonisté Hitchcockova hororu. Na ilustrativní fotce je myslím vidět, jak úspěšně naše neprůbojná holoubátka vytlačili do rohu klece. Jestli mají svatební či poštovní holubi odbory, věřím, že jejich návrat do domácího holubníku, byl posledním aktivním počinem jejich kariéry.

Obřad byl krásný, u tůňky v lese. Byl následován utvrzením svatebního slibu po šedesáti pěti letech, babičky a dědečka nevěsty. Čtyři holubi byli nakonec tedy akorát. Svatební průvod vyšel směrem k hájovně, hlavnímu stanu oslav.

Nejprve jsme minuli oplocený objekt, připomínající zmenšené bludiště. "No fuj, že to je určitě cvičák na norování!!??", zděsila jsem se. "Ne, ne, jdi dál..", konejšil mě Honza. ".....to je hřiště na minigolf."

"Vrahu!", uplivla jsem si.
"Můžete mi říct, co vy dva máte spolu společného?", zeptal se Honzův a Ondrův společný kamarád Petr, rovněž lesník, v pozdějších hodinách. "Chlast a lásku k němu.", vysvětlil za nás Jirka, majitel holubího spřežení. "To je krásné...", zasnil se Petr. "...dává mi to naději, že se také jednou zamiluji!". Naše takzvané "zelené versus Zelené" spory pokračovaly celý večer:

"Neber si ten guláš, je ze zvířete!", houkl mi Honza za zády do ucha, až jsem málem upustila rautovou naběračku. "To je dančí, to je fairtraide! A dej mi pokoj!" "Takže ty jsi vegetarián, co jí maso?" "A ty jsi zase myslivec, co doma chová kočky?" "Nedělej mi ostudu!" "Až nebudeš myslivec!" "Až nebudu myslivec, tak prasata sežerou všechny Zelený!"

"To je vážně tak krásný!", pokyvoval hlavou Petr s nadějí, že ženu si může najít i mimo honitbu.

Jelikož přítomných dam jsem, věru, moc neznala a s pány v kamizolách hledám společná témata zřídkakdy, stal se mým konverzačním společníkem Jirka. Našimi společnými tématy, se stala politika a kultura. Zasekli jsme se na dohadech o osobě Václava Havla. Jirka se mi snažil vnutit tezi o pravdivosti výroku o "humanitárním bombardování" Jugoslávie, já se rozčilovala nad vytržením z kontextu této "legendární" blbiny. Rozsoudil /ukončil to nevědomky až pan Jelen. Jak příhodné jméno pro starého mysliveckého veterána! Už to zřejmě nemohl poslouchat a otočil se ke mně. "Cigaretu?", přikradl se nám lišácky do přízně, protože kuřivo jsme v té chvíli opravdu oba chtěli. Zatímco jsme si s Jirkou zapalovali, pan Jelen převzal nadvládu nad řečnickým pultem a tématem. Už ani nevím, jak k tomu došlo, ale tento šarmantní starý gentleman, se přes lásku ke psům, jíž mě upoutal, dostal plynule až k sexuálním praktikám všech svých milenek, co za celý svůj dlouhý život poznal. Po chvíli jsem si přišla jako jeptiška. To je prý normální. Ženské byly kdysi divoké dost, možná teď, jen více toužili po hmotném zabezpečení a to byl trochu problém. Jeho žena například "jela na heráku". Nebýt vlezlé zimy, vkrádající se nám ve dvě ráno pod kůži, ztratila bych jistě veškerý zbytek iluzí, mající dosud o dámách v jeho věku. Ten výraz starého člověk, majícího radost z faktu, že ho někdo z naší generace vyposlechl a pochopil, byl k nezaplacení. Tedy do doby, než jsem zjistila, kolik bylo jeho poslední milence.

Jelikož jsme nebyli vybaveni stanem, zavolali jsme si taxi. Jak mi tak pan Jelen vyprávěl o divokých létech sedmdesátých (teď mě napadá, že mu ta konverzace o Havlovi nejspíš připomněla nějaký divoký mejdan), s nostalgií jsem vzpomněla i já na svá pubertální léta a zavolala taxikářce Jarušce. Jaruška nás vozila od našich prvních diskoték. Už tomu bude třináct let, co s námi rozebírala naše první lásky a zklamání, na cestách z barů, luhů a hájů.

Jaruška nám tentokrát po cestě vyprávěla, jak se přejedla okurkovým salátem, nemá žlučník a každou chvíli nás nejspíš pozvrací. Inu, stárneme.

Následující den ráno, jsem se probudila krásná a svěží. Alespoň jsem si to o sobě myslela. V domnění, jak ladně nakoupím na farmářských trzích a udělám dosud spícímu Růžovi nepozorovaně snídani, jsem se vydala na náměstí. Skoro každou sobotu snídám u stánku s mou oblíbenou kávou. "Péťo, ty jsi tedy pěkně pomačkaná..", shodil mi hřebínek můj bývalý spolužák z gymnázia, v údivu nad mých zjevem, smějící se u stolečku "kavárenských postávačů". Zakoupila jsem tedy lahvičku makového Nemléka pro víru v účinky makového opiátu a odebrala se zpět do postele. Kdyby nás Honzův stejně starý strýc Jirka neprobudil telefonem, spali bychom asi dodnes. Jelikož vidina všeho toho jídla a pití byla neodolatelná, vypravili jsme se. Oblékli jsme se do již neformálních svršků. Chtěla jsem udělat radost panu Jelenovi a oblékla si k džínům tričko s nápisem "Chci Wohnout", který navíc ve tmě fluoreskuje. On už však nepřišel. Zábava ale byla již uvolněná i bez něho. Spíše než svatební veselí, akce druhý den připomínala menší hudební festival. Svatebčané se povalovali na karimatkách po celém areálu hájovny a sami se obsluhovali ve veškerém sortimentu. Občas se šel někdo vypsat do auta či přilehlé budovy, poté se vrátil a pokračoval nanovo. Že k žádnému plánovanému "novomanželskému fotbálku" nedošlo, se dalo snadno vyčíst z tváří obou unavených hlavních aktérů oslav. Ti mezitím přišli oba o hlasivky, přesto se odhodlali k veřejnému rozbalování dárků. Super, teď si všimnou našeho skvělého, originálního dárku, říkala jsem si. Jakmile však nahlédli do námi naplněné dárkové taštičky, zase jí odložili. Když jsem se pak při mytí nádobí Ondry ptala, co to mělo znamenat, vysvětlil mi, že jak byl společensky unavený, považoval ten kmen pro křečky za sexuální pomůcku a styděl se ho ukázat ostatním. "V tom kmenu jsou peníze, tak s ním prosím nepřilož do kamen..", dotkl se mě nevydařený plán zaujmout novomanžely.

V sobotu večer už jsme byli všichni řádně vyčerpaní, přejedení a přetažení. Teď již mladá paní Marcela, poškozenými hlasivkami šeptala cosi o šíleném nápadu s třídenní svatbou. Podruhé prý "takto už nikoliv". Ondra byl na ten plán naopak hrdý a několikrát zdůraznil jeho vydařenost a neochotu s leností všech ostatních, plánovat tak velkolepé svatby. S Honzou jsme se dohodli, že v budoucnu budeme bez mučení neochotní a líní. I přes absenci pana Jelena, jsem ještě v sobotu stihla poznat další zajímavé lidi. Například myslivce, vážícího přes svůj mladý věk dobrých dvě stě kilo. Když není myslivcem, provozuje prý cukrárnu. Svatebčany tedy pověnoval obřím zákuskem. Vyprávěl mi, že mu chutná "když je tma, když je světlo, když je šero, zima, vedro, když je mu špatně, no zkrátka furt". Bylo mi trapné mu přitakat, že tomu ráda věřím. Když Ondra v nočních hodinách pokládal již třesoucíma se rukama na gril poslední jelení steaky, tento Otesánek ho povzbuzoval: "Ještě, ještě!" Zbytek obsahu chladícího pojízdného vozu prý posnídá v neděli. To už jsme ale bohužel neviděli. Neděle se zúčastnili už jen ti nejotrlejší. Jaké z toho pro mě plyne ponaučení?

NEJSEM ještě holkou "na vdávání" a to hned z několika důvodů:

• Umím sice částečně vařit, ale nevydržím tři dny v kuse kalit.
• Jsme spolu s Růžou krátkou dobu. Ještě jsme se nepropili takovým tréninkem, abychom jako Ondra s Mácou zvládli kráčet životem pod stejným jménem.
• Stále mi dělá dobře oslovení slečno.
• Uvědomila jsem si, že slečna vlastně už nejsem, a to od získání akademického titulu bakalář. Vdávat se tedy nemusím. Slečnou už stejně nejsem.

U posledních bodů, jsem se malinko zastavila. S libostí v oslovení "slečno", to nejspíš bude proměnlivé s věkem. Proto se tedy všechny na svatbách přítomné slečny, perou o padající hozenou kytici. Vzpomínám si, jak nám po odchodu mého otce neustále volala jeho nová družka. "Co si přejete, slečno Martínková?", oslovovala jí vždy malá Eva do telefonu. "Co mě urážíš, ty krá..o", bývalo častou odpovědí.

Inspiraci pro tento manévr, zřejmě získala mamka empiricky od naší babičky. Tu, nová dědova žena, rovněž neopomíjela častovat telefonáty. Jednou se dokonce ze sluchátka na babičky adresu ozvalo: "Paní, vy jste pěkná kur..a!". Oslovení "paní", je holt pro slečny v určitém věku, jako šlápnutí do vosího hnízda.

Ještě, že já mám toho bakaláře. Studia se vyplatila. Stejně jsem tu letící kytici zase prošvihla!

Vaše stálesvobodná PANÍ bakalářka Čuky :)

Žlutý netopýr, kapr Šupinka a jiná absurdní dramata

Přátelé, k dnešnímu příspěvku mě motivovala celá řada aspektů a podnětů, proto je dost možné, že finální produkt bude mírně chaotický. Snad je to dokonce i žádoucí, jelikož bych se ráda vyjádřila k tématu absurdních dramat. Co nám o absurdním dramatu říká Wikipedie? "Absurdní drama zobrazuje skutečnost jako nesmyslnou." Jak jsem již uvedla v předvoji na svém facebookovém profilu, pustit se do tohoto žánru mě osvítilo ve chvíli, kdy jsem se dodívala na filmovou adaptaci Havlova Odcházení, režírovanou samotným autorem. Proč? Proto! (jak řekl klasik).
Po každém shlédnutí jakéhokoliv kinematografického díla či přečtení literárních forem, mám potřebu o právě prožitém kulturním obohacení chvíli přemýšlet. Odcházení je jedním z mála absurdních dramat, v němž se dokážete snadno orientovat. Dá se z něj totiž snadno vyčíst, co nám svým sebevyjádřením chtěl autor předat, ačkoliv se provedení může zdát sebešílenější. Vyvstala mi na mysli otázka, jakým absurdním dramatem bych mohla čtenáře oslovit já. A zde došlo k zásadnímu rozkolu. Jak řekla moudrá webová encyklopedie, ve světě absurdního dramatu se běžné věci stávají nesmyslem. Hle! U mě je to přesně naopak. V mém světě se nesmysly naopak stávají rutinou. Už odmalička.

Jak jste již v krátké době stačili poznat, můj život ani rodina nejsou úplně standardní. Čím jsem se však od útlého dětství lišila od svých vrstevníků nejvíce, byly druhy fóbií, jimiž jsem trpěla. Pokud jste v dětském věku trpívali na noční můry, většinou mi potvrdíte, že hlavními aktéry v nich bývali například klaun, učitelka z mateřské či základní školy, vzteklý pes, protivná tetička a jiná monstra. Moji současníci můžou pamatovat rovněž pohádku Deváté srdce, kdy Juraj Kukura na konci doslova vyhnije zaživa, film Modrá laguna, kde mrtvému námořníkovi vyleze housenka z pootevřených úst či první videokazety s horory, předabovanými Ondřejem Hejmou ve špatném sledu obrazů s názvy jako Vlkodlaci, Slimáci a jiné nezapomenutelné zážitky. O tom všem se mým vrstevníkům čas od času zdávalo. Všem až na mě. U nás, v dětském pokoji, strašil po nocích netopýr. A ne ledajaký. ŽLUTÝ netopýr. Dodnes ho vidím, jak mě držel pařáty za čtyřletá ramínka a co hůř - jak se mnou TOČIL. Probudila jsem se úplně zpocená, s noční košilí vykasanou až ke krku, to jak jsem s sebou házela ve snaze vyprostit se mu ze spárů. Utíkala jsem se schovat k rodičům do ložnice, kde jsem je vzbudila z hlubokého spánku. "Mami! Byl u mě žlutý netopýr!" "A co říkal, Čukynko?", rozlepovala si oči máma. "Říkal: Jachachacha! Jachachacha! A točil a točil a točil....", rozhazovala jsem malými ručičkami, ve snaze tu katastrofu uvést na pravou míru. To už to otec, dosud předstírající spánek, nevydržel a začal se smát, stejně jako ten netopýr. Byla to nejhorší noc mého krátkého života. Dvojnásobná zrada od toho, jež mě měl před falešným, fluoreskujícím Batmanem zachránit. Nejen, že nezachránil. On mě zesměšnil. Ještě větší hořkost však následovala, když jsem na druhý den, s kruhy pod očima (to jak jsem se bála usnout) přistihla malou Evu, jak mou netopýří, točící anabázi vypráví se smíchem babičce, reprodukujíc můj dětský hlásek: ".... a dělal při tom Jachachachacha..."

Zrádci! No počkejte. Já už se nebudu bát nikdy ničeho. Ani pavouků ani myší ani ničeho! Ach, jak moc jsem se mýlila...

Psaly se Vánoce roku 1992. "Petruško, pojď si ještě pohladit pana Šupinku!", volal na mě táta do obývajícího pokoje, rušíc mě od sledování napínavého rozhovoru Mozka s Trhačem. "Dívám se na Želvy Ninja!", oponovala jsem. "Tak ty si ho už nechceš pohladit?" Nechápala jsem, proč je ryba, co nám plave ve vaně najednou zčistajasna důležitá. "Nechci, je mokrej!" "Dobře, jak chceš!" Ten jeho uražený tón ve mně vzbudil zájem. Stopla jsem tedy náš nádherný, zbrusu nový videopřehrávač značky Aiwa, lemovaný zlatými polepkami. S dvouhlavou Aiwou a sérií originálních videokazet, jsme byli tehdy šlechtou mezi sídlištními domorodci. Vešla jsem do předsíně, spojující obývací pokoj s kuchyní a spatřila otce, spěchajícího s okapávajícím Šupinkou v ruce do kuchyně.
"Kam s ním jdeš?" "Petro, zůstaň stát, kde jsi!", křikl otec z kuchyně. Ozvala se tupá rána a plesknutí. Ještě se vlastně ozvalo cosi o pr...li, ale pochybuji, že by ta slova patřila Šupinkovi. Najednou se v chodbě objevil pan Šupinka. Ležící na boku, mrskající se, plácající se a přibližující se ke mně. Začala jsem utíkat chodbou rovně k sobě do pokoje, Šupinka mi přískoky a příplesky stále  v patách. Hlavou mi probíhala trhavá a neúprosná melodie z filmu Čelisti, u nás doma sloužícího jako výchovný nástroj malé Evy, pokud jsem nechtěla večer opustit obývací pokoj a uložit se ke spánku.

Tak tak jsem za sebou zabouchla dveře, což pana Šupinku zbrzdilo. Ten se však nevzdával a neúnavně s sebou pleskal o zavřené dveře. Sedla jsem si do kouta pokoje, přikryla si uši rukama a začala křičet. Po několika minutách nastalo ticho. Nebezpečí je zažehnáno, říkala jsem si. Otec zklamal znovu. Objevil se ve dveřích, s krvavým bílým balonkem v ruce. "Nesu Ti Šupinkovu dušičku, na, vem si!", podával mi s úsměvem tu ohavnost. Začala jsem křičet nanovo.

Zřejmě Vám dochází, že žlutý netopýr se u nás již neobjevil. Nahradila ho fobie z ryb a to hned při štědrovečerní večeři. "Já to jíst nebudu!", oznámila jsem u stolu rodičům. "Proč, prosím Tě?", tázala se mě vlídně malá Eva. "Bráchovi to taky nechutná." "Ale, co to....", obrátila mamka zrak k ročnímu Filipovi, smějícímu se v dětské židličce od ucha k uchu nad talířem plným vyzvraceného jídla. Mimochodem, brácha je dnes veganem.

Ačkoliv konzumace masa není zrovna mým denním chlebem, zcela vegansky se nestravuji. Na rybě si čas od času pochutnám. Již nikdy mi však nesmí pod ruce přijít s hlavou, ocasem nebo ploutvemi. Zkrátka ničím, co by mi připomnělo tu hororovou scénku ze Štědrého dne, roku 1992. Moje fobie byla dlouho velice intenzivní, ačkoliv jsem se s ní dlouho snažila bojovat. Nejprve koupí akvárka s rybičkami. Při zjištění, že mi při čištění akvárka chtějí vyskočit ze síťky a mrskají se stejně jako Šupinka, jsem k nim ztratila důvěru. Až do jejich brzké smrti je ke mně domů chodily čistit kamarádky ze základní školy. Alespoň do té doby, než prohlédly mou rafinovanou lež o mé obavě o život těch nebohých neonek. Musím přeci hlídat kocoura Vaška, aby jim při čištění akvárka něco neprovedl a údržba jejich příbytku tedy musí probíhat ve více lidech. Mamka je samozřejmě, jak jinak než zaneprázdněná a ten strůjce mých fobií - otec, s námi již nebydlí. Dojemný příběh. Jednoho dne, kdy jsem nebyla důsledná ve své ostražitosti, mi kamarádka Martina podala síťku do ruky, musí prý vyjmout z akvárka filtr. V síťce však byla ještě skrytá rybička, co si usmyslela mrskat se právě okamžiku přemístění síťky do mých dlaní. Začala jsem křičet jako o život, malém jsem omdlela. Hlavou mi zněly znovu Čelisti, přerušované mrskáním Šupinkovy ocasní ploutve, před očima jsem měla jeho stále dokola otevírající se němá ústa. Mezi kamarádkami z páté třídy ZŠ jsem byla definitivně prozrazená. Sklidila jsem posměch, ale ustála jsem to. Akvárko, sloužící za terapeutickou pomůcku, mi chodily děvčata čistit dál. Umřela léta povinné školní docházky, umřely neonky a já nastoupila na víceleté gymnázium.

Na mělnickém gymnáziu jsem musela s pravdou ven přibližně v kvartě. Tou dobou nás třídní profesorka vyvezla na rozlučku s nižším stupněm vzdělávání do jihočeského kempu Kunžak. Nikdo nechápal můj odpor, vlézt do přírodního koupaliště. Kolik pánů Šupinků tam asi tak mohlo plovat?

Nejhorší na tom všem byl fakt, že fobie z ryb tou dobou nebyla oficiálně uznaná. O co dramatičtější bylo mé zjištění, jaké všechny fobie už uznané a pojmenované byly. Fobie z knoflíků? To jako vážně? Byla jsem tedy simulantem a musela jsem si po dlouhá léta prožívat nespočet faux pas, silně připomínajících konverzní absurdní drama, v němž tak banální věc jako je setkání s živočichem z rybí říše, může přivodit až infarkt. Opravdu. Že mi může jít v této rybí věci o život mi došlo v období bratrovi puberty. To je takový ten milý čas, v němž člověk postižený pubescentní diagnózou, nenávidí celý svět, především svou starší sestru. A jelikož Filípkova puberta přišla se zpožděním, bylo mi necelých osmnáct let, když mě bratr, vybaven na mne koupenou uzenou makrelou v celku, honil po bytě, bouchajíc mě rybí mrtvolou o záda. Byl tak krutý a nelidský. Dohnal mě až k radiátoru, za něž jsem se držela a prosila ho o slitování. Věděl, že jsem v úzkých a začal provokativně předstírat hru na flétnu, jak jinak než simulovanou na uzené makrele. To vše, než zasáhla malá Eva, vracející se z práce domů. Od srdeční zástavy mě dělily už je minuty. Takovéto trauma jsem nezažila od dob výměnného pobytu ve Švédsku, organizovaného opět mělnickým gymnáziem. Zřejmě karmicky zatíženým osudem, jsem se dostala do skupiny studentů, předurčených vyzkoušet si biologii hrou v praxi. Švédi zřejmě rádi konzumují ryby. Předtím je ale kuchají. A tak jsem od tamní profesorky dostala na stůl, bez varování a s bouchnutím čerstvě usmrcenou rybu s plánkem, jak jí mám vykuchat. S řevem jsem utekla před školní budovu švédského městečka Lomma a tam s těží oddechovala, nasávajíc mořský vzduch z vodní plochy, plné šupinatých vodních živočichů.

Asi nemusím zmiňovat, že v době nástupu mobilních telefonů mi spolužáci nejčastěji posílali MMS zprávy s fotkami ryb, kdekoliv je měli možnost vyfotit.

Po maturitě v mém životě nastaly dva důležité mezníky, podstatně zmírňující mé rybí stavy.

Prvním bylo seznámení s mých tehdejším expřítelem. Ten měl fobii z hrozby dotknutí se mokrou dlaní povrchu kartonu. No uznejte. Slyšeli jste někdy něco tak neuvěřitelného? To mu (i přes hrozbu knoflíkářů) nemůžou nikdy uznat, konejšila jsem se. Nebudu v tom tedy sama. Ryby ve mně začaly vzbuzovat štítění se, nikoliv však už smrtelnou hrůzu. Dokonce jsem byla čas od času schopna zkonzumovat grilovaného pstruha. Po tom, co mi ovšem někdo odstranil jeho kůži, hlavu a všechny ploutve z talíře.

Na vysoké škole jsem se později dozvěděla, že můj problém byl vědecky uznán. Vážení, trpím ICHTYOFOBIÍ! To bylo tím druhým mezníkem v pořadí, tj. pojmenování mého handicapu. Termín byl uznán již v roce 2007, což mi, pravda uniklo. Dnes, v roce 2017, se cítím podstatně lépe. Došlo mi to právě včera ve chvíli, kdy jsem kuchala kapří filet, ve snaze potěšit Růžu kapřími hranolkami - jeho oblíbeným pokrmem. Pravda, při kuchání pouze filetu z kůže, ale se ŠUPINAMI! A námět na absurdní drama byl na světě! Šupinkou k šupince, vzpomínkou ke vzpomínce jsem se dostala přes Havlovo Odcházení až k nebožtíkovi, panu Šupinkovi. Čest jeho památce. Zatímco moje kočky olizovaly oddělenou kapří kůži z prkýnka, napadl mě námět na satisfakci za čin proti lidskosti, napáchaný mým bratrem a makrelou. Když byl malý, měl fobii z ženských v kožichu. Byly mu dva roky, když na celou tramvaj začal křičet: "Ovčák! Ovčák!", zatímco strašlivě brečel, ukazujíc na dámu ve zplstnatělém kožichu. Ta tu hanbu neunesla a tramvaj opustila. Dále se ještě hrozivě bál reklamy, v níž vystupoval Pavel Zedníček v podobě modelínového panáčka. Zajímavá kombinace. Věřím, že v encyklopedii fobií rovněž nedohledatelná. Jelikož s pravými kožichy rovněž nesouhlasím, seženu si plyšovou náhražku zimníku, maketu Pavla Zedníčka v životní velikosti, do toho zimníku maketu obleču a postavím jí do dveří, těsně než je Filip otevře. Uvidíme, kdo se bude smát naposledy. Snad jen žlutý netopýr! Jachachachacha....

P.S. Foto nahoře bylo pořízeno v muzeu sladkovodních ryb v Modré. Tím tunelem jsem skutečně prošla. Chtěla jsem udělat na Růžu dojem, přeci už se nebojím ryb. Ještě týden jsem pak měla tik.

Čuky míní, Čuky mění

Říká se, že pokud "chcete rozesmát Boha, řekněte mu o svých plánech...". Poslední dobou nemusím své plány ani tolik konfrontovat s Pánem tvorstva. Stačí, když si v neděli večer uvědomím, co že jsem to vlastně v pátek ráno měla v plánu.
Tak například předminulý víkend. "Srdce se vzpínalo, chtělo"... k moři? "Inu, hory pro spojení s přírodou musí stačit", řekla jsem si. Nahlásila jsem u Terky, kámošky ve zbrani i sklenici, na chalupě audienci, naložila malou Evu (to aby na nás někdo "rozumný" dával pozor) a vytvořila víkendový itinerář.
Na sobotní ráno jsme si naordinovaly výšlap na Sněžku. Jak řekla matka pluku, je třeba zdolat nějaký ten vrchol a odhodit z něj starosti. Abychom byly správně motivované, rozhodly jsme se připojit k charitativnímu pochodu na vrchol naší nejvyšší hory, s cílem přispět startovným na holčičku, postiženou následky nemoci způsobené meningokokem. Po zaslouženém výšlapu nějaké to decentní posezeníčko u vína, v neděli relax na mezi a pohodový návrat se zastávkami, slibujícími výhled do krajiny, jež tají dech.
Ok, vyjely jsme. Na horské stavení do Zlaté Olešnice v okresu Tanvald, jezdím k Terce přibližně šestnáct let. Nutno říci, že povětšinou v roli spolujezdce, autem brázdícím dálniční pruhy.
Vydat se do Jizerek "prdelkami", tentokrát v roli řidiče, bylo tedy výzvou. "Běžně jezdím do Trutnova, vydám se prostě u Jičína tentokrát do Turnova a za dvě hoďky jsme tam.", dělala jsem ramena na malou Evu. Vyjely jsme ve čtvrt na pět. Do Olešnice jsme dojely v devět. U Trutnova jsem si vzpomněla, že jsem měla jet do TURNOVA. Zatracená písmenka! Musela jsem tu abecední zradu vydýchat hned na dvou odpočívadlech. Na každém z nich mě chlácholila malá Eva a velká točená zmrzlina. A přede mnou vidina, shození toho vzteku z hory, jež v básničce pěšky zdolal ježek.
"Jeďte rovnou k tátovi, čekám tu na vás.", navigovala Terka. Terky táta má v údolí útulnou roubenku, kde tráví se starým věrným kníračem Britem všechny volné chvíle. Pan Prager má absolutní hudební sluch, Brit zbytky sluchu. Pan Prager má staré pianino, kytaru, zásobu cigaret a alkoholu plus povětšinou dobrou náladu. Brit má s tím vším trpělivost. Ideální kombinace pro nezapomenutelný večírek. Co Vám budu vyprávět. Frustrace z cesty-necesty musela ven, na horu se nedalo čekat. Dýchánku byli brzo přítomni i Drupi, Valdemar Matuška, Plíhal a Rezek, v půl třetí ráno nás navštívila opice a se svítáním drak.
"Já jsem Vám to říkal", poučoval nás v sobotu dopoledne Terky strýc, zkušený horal. "K Petrovi se nechodí, když máte nějaký plán!" "Buďte rádi, že se Vám to stalo z pátka na sobotu. Zítra byste neodjely domů". Z výšlapu se kolem poledne stal sestup zpátky do údolí, pro pár sklenic točené dvanáckty. Terka tomu říká po vzoru Bolka Polívky "padák". Prý aby ten pád do reality nebyl tak bolestný. Musím uznat, že Pragerovi v mají zřejmě s parašutismem zkušenost. Pomohlo to. Člověk byl po "padáku" alespoň schopný natáhnout si na mez karimatku a důstojně do šesti do večera usnout.

Po prozření do reality jsem netušila, zdali mě ještě bolí hlava, nebo jsem jen spálená od horského slunce. Zřejmě se jednalo o kombinaci obojího. Malá Eva, jež na vedlejší karimatce už nějakou tu chvíli brázdila sociální sítě, mi prozradila svou touhu po smaženém sýru. Možná pro své začáteční písmeno, shodné se Sněžkou, odhodí starosti stejnou měrou. Jen s kaloriemi je to naopak. Jelikož se u nás na štíhlou linii nikdy nehrálo, svolila jsem k cestě do jediného "nadolez" funkčního, zato poctivého hostince. Měly jsme trochu starost o své vzezření, po vstupu jsme ovšem záhy pochopily, že zbytečně. Právě zde probíhal debatní kroužek na téma, jež v minutě člověku rozptýlil pochyby, zda se minulou noc choval slušně.
"Říkám Ti, že jsi měkkej!", vyčiňovala paní hostinská postaršímu muži, oblečenému do stejnokroje dobrovolných hasičů, sedícímu u stolu štamgastů. "Do Tanvaldu jezdíš jednou za týden a necháš si všechno z ledničky sežrat od mladejch!" Jelikož se to minulý týden ještě smělo, odpověděl nejprve zapálením si cigarety. Ostatní, nově příchozí štamgasti, vyčkávali mlčky vysvětlení rozepře paní hostinské a vysloužilého hasiče. "Co Vám budu povídat, že jo...". "V nemocnici mi všechno zakázali. Pít i jíst...", potáhl si znovu. "Člověk si pak koupí deset deka dietního salámu a nějakej ten eidam... Pak přijde domů... A nic!", zavalil jim obličeje vyfouklým kouřem. "Syčáci!", ozvalo se po chvíli z hloučku dýmu od jednoho přísedícího kumpána.

Rychle jsme do sebe s Evou naházely slavnostní oblohu, s níž paní hostinská obložila smažák s kroketami a dopily poslední doušek Kofoly. Zaplatily jsme a měly se k odchodu. Tedy pro upřesnění - málem jsme musely hospodě ty peníze vnutit, jelikož všichni spolusedící, včetně personálu, byli doposud omámeni historkou o vykradené lednici, muže čerstvě propuštěného z nemocnice, těžko říci, zda pro onemocnění jater či ledvin. Celkem mi bylo i líto, že nebudeme dále účastníky tohoto, dá se říci, až absurdního dramatu.
Po návratu do Terčiného sídla, jsme nalezly slečnu domácí v dobré náladě, čerstvě probuzenou. "No, půjdeme do Sokolovny na Železného hasiče, ne?" Okamžitě mi hlavou prolítla vzpomínka na hasiče s vykradenou lednicí, takže jsem si dokázala živě představit, jak vypadá tamní událost, kde se domorodí hasiči "zocelují". Kolik asi ten pán zažil podobných zábav, než mu zakázali jíst a pít? Obě jsme s malou Evou Terku poprosily o slitování a o omluvu z této akce. Obzvláště, vzpomenuli si na olešnickou sokolovnu, kde jsem přesně před čtvrt rokem pod vlivem slivovice, házela po Lukášovi botou. Ti vnímavější z vás čtenářů, jistě pamatují.
Viděla jsem to zklamání v očích Terky, ale nemohla jsem si pomoct. Bylo to stejné zklamání, zrcadlené v očích mých rodičů poté, co v mých třech letech vyslechli sdělení o mé vysněné kariéře.
Oznámila jsem jim svůj záměr, stát se striptérkou. Myslím, že jim hlavou prolétla pochyba o správnosti rozhodnutí, nedávat mě do školky. Televize, plná porevolučních odvážných pořadů, vzala za své. A od té doby, jsem toto zjištění oznamovala všem návštěvám, tancujíc a odhazujíc ze sebe svršky s kačerem Donaldem či želvami Ninja. Vždy jsem pak na ten holý zadek dostala.
Jelikož se znám už dobře s kopcem od sokolovny k Terčinému stavení, vím, že bych na ten zadek dostala znovu, tudíž jsem to její zklamání riskla. Soudě z jejího brzkého návratu, se také přecenila.
V neděli jsme se vyspaly do růžova a vyrazily se provětrat na Jizerku, aby ten čerstvý, horský vzduch nepřišel úplně vniveč. Ta nekončící, kopcovitá romantika nás znovunabyla životní energií, říkaly jsme si. Že to bylo pouze placebo, nám došlo ve chvíli, kdy jsme si s Evou přiznaly nutkavou potřebu, navštívit na zpáteční cestě domů hrob našeho zesnulého léčitele - bylinkáře, obývajícího tehdy malebnou vesničku v Podkrkonoší. Z nostalgie a vděčnosti, se nám zachtělo zapálit mu svíčku coby poděkování. Po příjezdu jsme však pocítily neustupující deficit energie a prosili pana Likovského u hrobu, aby nám alespoň posmrtně trochu té energie poslal. Přiznávám, dokonce jsme si vedle jeho pomníčku na chvíli i lehly a očekávaly spasení postižených orgánů. Hlavou mi prolítly jeho upřímné slova:
"Kdo chlastá a hulí, stejně to brzo zabalí!". To měl tedy recht, jak by řekl svým bodrým jazykem.

"Tento víkend budu zodpovědnější.", řekla jsem si po přečtení kulturního programu ve svém rodném městě. Pivní festival, konaný paralelně s přehlídkou růžových vín na zdejším zámku, by byl dozajisté příslibem promarněné neděle. Při představě, co bych v neděli mohla všechno podniknout, kdybych nevyspávala svou veselou povahu, posilněnou sobotními zážitky, jsem se rozhodla vzít za svůj návrh jednoho z kamarádů-vinařů, a to vypomoci mu ve funkci sommeliera při akci Litoměřický hrozen. Coby řidič, mající před sebou večerní návrat autem, jsem poctivě po obědě ustala s degustacemi a připravovala se na zodpovědně na roli řidiče. Byla jsem se sebou spokojená. Oba jsem šli s Honzou spát před půlnocí - střízliví a svěží, těšící se, co následující den všechno stihneme.
Nebudu Vás natahovat - celou neděli jsme prospali. My i kočky. Byli jsme tak unavení a líní, že i najíst se, nás obtěžovalo. Honza označil za viníky počasí a tlak. No, vida! K čemu abstinence? Jsme stejně všichni oběťmi živlů a svých tělesných potřeb. A taky nečekaných okolností. Nikdo není ušetřen.

Zatímco jsem psala tyto řádky, vkradl se můj kocour Bert do polootevřené, vychládající trouby a vytáhl z pekáče kus bažanta, určeného k Honzovu zítřejšímu obědu. Hned u dveří na terasu byl odchycen sousedovic kocourem, dostal patřičnou "nakládačku" a bažant mu byl odcizen. Stejně jako jsme nedošly na Sněžku, on nedosáhl svého cíle - ukrást nám oběd. Přitom byl tak blízko. Vím, že to zkusí znovu. Stejně jako my. A nebo pan hasič, co si znovu a znovu nakoupí dietní salám, zatímco si na něj budou brousit zuby jeho "mladí". Ale my se nevzdáme! Budeme i nadále tyčit své cíle, bez ohledu na výsledek. Ten je stejně v moci teploty, tlaku a vyšších instancí. Teď už skutečně vím, že i CESTA MŮŽE BÝT CÍL!