Vážení přátelé kvalitní prózy, bez mučení se přiznávám, že jsem zpět po celých dvaceti dnech. Ano, skoro tři týdny ani jedna kvalitní řádka. Jak pravil jakýsi moudrý klasik: "Kdo chce, hledá způsoby. Kdo nechce, hledá důvody.". Povím Vám tedy, proč jsem nemohla dříve! Těch důvodů bylo hned několik. Tak za prvé: Patřím k těm typům lidí, co buď v létě nadávají, že jsou z toho deště ospalí a otrávení a naopak, když je slunečno - že je vedro až k padnutí a nedá se v něm nic dělat. Za druhé: jelikož letos neplánuji žádnou delší než třídenní dovolenou, poslala jsem na odpočinek alespoň svou hlavu, v poslední dobou tolik přetěžovanou výrobou textů na psí kartáče a latexové hračky pro naše čtyřnohé miláčky. Oddávám se pasivní zábavě, kdy se nechám bavit letními kiny, zvláštními lidmi na koupalištích a programem Mělnického kulturního léta. To funguje na jedničku. Pokud počasí dovolí. A když nedovolí, zírám tak nějak "do nikam" a nadávám na to počasí. Jo a za třetí: v teplé dny vylézají z děr lidé, jež si sama pro sebe pojmenovávám jako "osvícence dnešních dnů" (čtěte s ironickým nádechem, prosím). Malá Eva jim jednoduše říká "energetičtí upíři". Vyznačují se domácí knihovnou plnou seberozvojových příruček, s nimiž se seznámili řekněme před půl rokem a nyní mají pocit, že znají recepty na: správné stravování, mezilidské vztahy, řešení problémů lidstva, světového míru a především tolik hledaného vnitřního klidu. Navštěvují především lidi, doposud žijící v alespoň částečné harmonii sama se sebou a během půl hodiny tyto "oběti" dokáží přesvědčit o naprostém opaku. Po jejich odchodu nevíte, jestli se máte smát, brečet, či si omlátit o hlavu Čtyři dohody, knihu v níž s tito mágové podtrhávají (ano, také jste to četli, dokonce se Vám to moc líbilo, ale doteď jste zřejmě vůbec nepochopili, co všechno jste v té knize ještě nepochopili).
Dalším znakem těchto živočišných druhů je zájem navštěvovat gastronomické akce, na něž se jdou "jen tak náhodou" podívat a jako by nic se Vám vysmát, čím se to vlastně stravujete, načež odejdou domů s dobrým pocitem z Vaší rozpačitosti.
Věřím, že se tito lidé s nadcházejícím podzimem zase vytratí do svých šedých kanceláří, protože fakt, že se s nimi setkávám především v létě, připisuji tezi, že v létě si vybírají nashromážděnou dovolenou, vzniklou kumulací jejich mimosezónního workoholismu, prohlubujícího jejich frustraci.
"Mami, jak si můžeš takhle brát ostatní lidi!", vyčítala jsem vždy Malé Evě. No a teď, na prahu třicítky, si procházím tím samým údivem nad tím, kam "Matka příroda chodí na ty nápady.." nebo jak by řekl strýc Václav: "Jaké zvláštní druhy kurek tu mezi námi jsou.". Že ubírají energii, to je tedy fakt.
Už nějakou dobu si pokládám otázku, jak můžu opakovat všechny chyby své matky, proti nimž jsem se (především v pubertě) rozhodla bojovat. Odpověď mi zcela nečekaně dala malá holčička, míjející nás při sestupu z hradu Houska před několika týdny. "Podívej, tati! Ty paní mají stejné hlavy!"
Tak takhle to tedy je. Ne krev, ale hlava není voda!
Celkem mě šokuje, jak moc se s vzrůstajícím věkem v některých situacích podobám Malé Evě.
A čím víc se tomu bráním, tím víc se nacházím v situacích, připomínajících náturu mé maminky.
Tak například jsem se vždycky divila tomu, jak se může dohadovat "s idioty, jejichž největší radostí ze života, je vytočit co nejvíce lidí v co nejkratším čase.".
Zhruba před třemi týdny, kdy jsem se ještě cítila plná elánu a nápadů (a cítím, že ta doba opět přichází), jsme se s mamkou a kamarádkou Zuzkou rozhodly vyrazit na takzvaný "holčičí víkend" po krásách historických měst, jako jsou Kutná Hora, Kolín a lázeňské Poděbrady. Odjezd byl stanoven na sobotní dopoledne, přičemž ráno ještě "okoukneme" farmářské trhy a výstavu v nedaleké galerii Ve věži. Zuzka vyrazila na kávu a my s mamkou do galerie. "Holky, dávám Vám půl hoďky!", rozhodla Zuzka. My souhlasily. Jednalo se o výstavu mladé autorky, znázorňující její různé fantazijní výjevy. Když jsme se z horního patra věže blížily ke konci spodního patra, všimla si Malá Eva obrázku, na němž byl vyobrazen tvor neznámého původu. Na jeho ocase se vezli dost dobře rozeznatelní Miloš Zeman, Jiří Ovčáček a Andrej Babiš. Mamka si okamžitě vytáhla telefon a tento kousek si na památku vyfotila, prý jí mluví z duše. U stolečku, nedaleko pověšeného obrazu, seděli muž a žena ve středních letech, popíjejíc kávu. "Moc pěkný obrázek, že paní!", chtěl navázat konverzaci přísedící muž s mou mamkou, která se zrovna chystala po příkrých schůdcích opustit galerii směrem do přízemí. "To ano.", odpověděla mu mamka a sešla níže. "Jenom nevím, proč na tom ocasu sedí pan Babiš!". V momentu Malá Eva změnila plán a z nižšího schůdku se druhou nohou přesunula na vyšší. Vykoukla do patra zakloněnou hlavou na pána a povídá: "Vážený pane, pro mě jsou všichni vyobrazení stejná svoloč!" "A četla jste toto?!", vytasil se na ní pán provokativně s knihou O čem zrovna sním, když... no, neříkejte, že Vám jí zadarmo v metru nikdo nepodstrčil! :D
"Pane, my máme doma knížku Žlutý baron, tu si přečtěte!" Hádka nabírala na obrátkách, trvala tak deset minut. Ve chvíli, kdy mamka na pána křičela: "Já Vám kašlu na vysokorychlostní internet, já chci žít ve svobodě!", objevila se na scéně Zuzka, ukazující na hodinky. "Holky, no tak! Jedeme!", rozsekla roztržku. "No viděly jste to?!", rozčilovala se mamka ještě v autě.
Myslím, že to ani jednu stranu neobohatilo, stejně tak jako mě neobohacují hádky s politickými oponenty v hospodách, v kamarádských kruzích, na internetových diskuzích. Ale prostě musím! Zkrátka jako musela mamka, které se zatmělo rudě před očima v galerii.
Zuzka, chtíc nabourat atmosféru nějakým neutrálním tématem, mi povídá: "Péťo, ty nemáš podprsenku?!" "Ne.", odpověděla jsem jí pyšně. "Ale víš, že jsou Ti hrozně vidět prsa?", vykulila na mě oči Zůza. "To je možné, ale mně je to takhle pohodlnější.", odvětila jsem. Odzbrojila jsem Zuzky námitky stejně tak, jako mě stejným odzbrojením častovala mamka v dobách, kdy jsem jí coby školačka nadávala, jestli by nemohla začít nosit podprsenku jako ostatní maminky.
Rovněž jsem jí spílala, jak je možné, že ostatní maminky čtou Cosmopolitan a ona jen ty úchylné detektivky, smrdící krví na sto honů. V tomto jsem jí nezkopírovala, jen mírně předčila. Má sbírka knih od Stephena Kinga by vydala na samostatnou knihovnu. Občas se mezi ní objeví něco o kočkách nebo koncentračních táborech. Těmito tištěnými tématy mě Malá Eva obdarovává každé Vánoce, prý proto, abych neupadla do stereotypu rukopisu jednoho autora. Do zmíněného koloritu monotypu jsem upadla po skončení povinné školní docházky, kdy ztratila o mé četbě přehled tím, že mi přestala předplácet "Malého čtenáře" a sama tituly vybírat. O Vánoce se ale vždy vyřádí, to se jí musí nechat. Kniha o prvním věznění Václava Havla byla minulé svátky tou nejmírnější formou teroru, který je podle ní potřeba číst. Asi stárne.
Některé zvyky, rozčilující mě dříve na Malé Evě, nebyly vždy jen intelektuálního charakteru, ale i čistě pudového. Snad nejvíce mě iritovalo její pozorování ostatních lidí na plážích u vody, ať už se jednalo o moře či jakýkoliv jiný vodní tok. "Podívej Čuky, tyhle sleduji už od úterý. Ten jejich otec je hrozný despota. Vždycky jim vybere, co si kdo vezme k jídlu. Idiot." Nebo: "Čuky, tamté paní říkám Paní Prasátková, protože se opaluje hrozně dorůžova.". Pokaždé jsem se na ní jen opovržlivě podívala a otočila se k ní na protest zády.
"Mami, ta paní, co plave naproti nám, vypadá jako Bába Tutovka!" "A jo!", pokynula mi mamka s radostí v očích, že jsem přeci jen po letech přistoupila na její hru: Sleduj lidi u bazénu. Tuto hroznou skutečnost jsem zjistila zrovna včera, když jsme spolu seděly na terase restaurace koupaliště ve Mšeně, kde jsme se obě marně snažily schovat svou totožnou celulitidu na břiše. Mimochodem, před deseti lety jsem sama sobě přísahala, že na rozdíl od mé matky budu chodit pravidelně cvičit a toto poznávací znamení našeho rodu, se mi stoprocentně vyhne. Stejně tak jsem přísahala na zdravý rozum, rozhlížejíc se po toaletě mé mamky, obložené všemi druhy barevného toaletního papíru. Zřejmě se už všechny nevešly do koupelnové skříně. Tuto "toaleťákovou úchylku" jsem začala zčistajasna chápat začátkem letošního roku, kdy do Rossmanu dorazila nová edice toaletního papíru s tučňáky a zároveň vyprodávali tu podzimní - s liškami. Mamka mi při zjištění, že tyto skvosty na své toaletě ukrývám nevmetla, že jsem se jí opět vyrovnala, jen mě diskrétně požádala o radu, kde že se dají tyto exponáty sehnat.
Je tu ovšem stále spousta mamčiných zvyků, nad kterými mi zůstává rozum stát, jako je naplňování vystavených hrníčků různými předměty - od gumiček až po vybité baterky či neustálé doplňování ledničky, aniž by se předchozí potraviny snědly, tudíž její lednička připomíná něco jako polní kuchyni před explozí. Pokud však vyjdete z mamky bytu do horního patra a navštívíte mou babičku, zjistíte, že je to rovněž rodový zvyk. Babička kromě hrníčků naplňuje roztodivnými předměty i různé košíčky a kromě ledničky, nacpává dokonce mrazák vším, co zamrazit lze. Dokonce do takové fáze, že jednotlivé šuplíky se nedají leckdy ani otevřít. Je to tedy zřejmě jen otázka věku, než se rodové degradace ozvou i u mých dveří. Jak si od toho pomůžu, nevím. Nejspíš půjdu hned zítra do knihovny a nakoupím tam něco od Osha, Pátou dohodu a Tajemství a začnu se sebezdokonalováním.
Nejprve začnu podtrháváním pasáží v těch v knihách, načež přejdu k poučování druhých o emoční labilitě a plynule skončím u kritiky všeho, co si strčí do úst.
Ovšem mnohem pravděpodobnější verzí mého vývoje bude to, že si ty knihy sice koupím, ale časem před ně postavím hrníčky a začnu je plnit papírky od bonbonů a korky z vína. Mrazák si naplním až po okraj a pustím si detektivku. A bude mi fajn. Jako malé Evě. "A víš co, Čuky?!", povídá mi Malá Eva po cestě z koupaliště. "Udělaly se Ti dvě pihy na bradě, jako mně!". Tak už mi to začalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat