Přátelé, jak jsem již avizovala začátkem roku, zdá se, že jsem pomalu překonala svou dvouletou tvůrčí krizi a je načase vás obohatit četnými pikantnostmi ze svého osobního života. A že se jich za tu dobu nestalo málo!
Jelikož jsem předevčírem absolvovala koncert Marka Ztraceného, na druhý den přetransformovaný do mohutných veřejných zásnub s jeho přítelkyní, bylo mi jasné, odkud je třeba začít.
Ten Markův až kýčovitě dojemný akt mě ve spojení s mnou právě probíhající ovulací zkrátka nemohl jinak než dojmout k slzám a přinutit přehodnotit svůj původní záměr, v němž jsem vám chtěla popisovat chronologicky spoustu důležitých milníků svého soudobého života, jakožto změnu práce, barvení si hlavy narůžovo, založení hejna slepic atd.
Půjdu na to tedy srdcem a povím vám dojemný příběh o klofnutí svého dlouholetého druha Růženy.
Jak vlastně začít? No třeba úplně jednoduše přiznáním barvy. Věci se mají tak, že mi vloni na tachometru odbilo krásných třicet let. Už chápete, ne? Tedy hlavně ta ženská část mého čtenářstva.
Asi nemusím dlouhosále popisovat, co se v takové dorůžova obarvené hlavičce s občankou začínající rodným číslem 88.... může odehrávat na všech těch svatbách kamarádek, známých, přítelkyň a především - nepřítelkyň. Pro mě se zkrátka stal tříkřížkový věk mezníkem, kdy mě oslovení "slečno" přestalo být komplimentem. Nebojím se říct, že mě začalo přímo urážet!
Jistě, předcházela tomu celá řada jiných příjemností - například vyčítavý pohled gynekologa následovaný ještě vyčítavějším proslovem, proč má preventivní prohlídka není už dávno ultrazvukem lidského mláděte nebo jiné příjemné situační komedie. Mno, gynekologa jsem vyměnila. Jak ale vyměnit toho červa okusujícího mou šedou kůru mozkovou, našeptávajícího do vykousaných děr hrozivé zvěsti o špatných záměrech vašeho partnera?
Zde se nabízejí dvě možnosti. Buď si uděláte lobotomii nebo jí pomalu začnete dělat svému milému. Hezky se k němu přitulíte a nestřeženém okamžiku necháte uchem přelézt svého vdavekchtivého červíka Pepíka přímo do jeho mozku. :)
Já se mám ráda, proto jsem se rozhodla pro variantu B.
Myslíte, že se jednalo o nátlakovou akci? No samozřejmě! Ruku na srdce. Milujete ho, jasně. Nechcete na něj tlačit, aby se ani po pěti letech, chudinka, nevyděsil. Jo, to dává smysl. Ale pokud se chcete vdávat a založit rodinu vy, je fér to v sobě dusit a trápit se? Samozřejmě, že ne!
První fáze námluv zkraje roku 2018 vypadala asi takto:
"Růženo?" "Jo?" "Fišer mi zase při prohlídce spílal, že nečekám dítě." "No a co? My budeme mít přece dítě." "Fakt? A kdy?" "Nooo, budeme." "Ok, a kdy asi?" "Budeme, neboj."
O pár týdnů později:
"Ty se mnou fakt chceš mít děti?" "Jasně." "A kdy?" "Brzo." "No a to si mě taky jakože vezmeš?" "Jasně." "Ok, kdy?" "Brzo."
Po půl roce přemáhání mé trpělivosti:
"Chtěl jsi mě už vůbec někdy požádat o roku?" "Jasně, že chtěl." "Ok, kdy to uděláš?" "Brzo."
"Tak a dost!" rozbrečela jsem se (zcela neplánovaně). "Připadám si jako kráva!"
Po pěti minutách breku a pokusu o usmiřovací objetí:
"Teď jsi to sama zkazila, protože jsem si to připravoval na vhodnou chvíli." "J-j-jooo?" (škyt škyt škyt) "A na kdy asi?" "Mnooo, nooooo... Na dovolenou přeci!" "To kecáš!" "Nekecám, uvidíš!"
První pokus, jak mě na půl roku dopředu umlčet mu tedy vyšel.
Srpnová dovolená se nezadržitelně blížila a s nadcházejícím odjezdem rostlo i mé očekávání.
Dovolená trvala přesně týden, během něhož jsme prožili bezpočet krásných romantických okamžiků, které přímo vybízely k žádosti o ruku. Namátkově vyberu tyto: šťára na slovensko-ukrajinských hranicích a vyhostění zpět na Slovensko, zvracení do škarpy v Popradu po požití nepoživatelných halušek, nucené přespání v příšerně předraženém hotelu na Zemplínské Šíravě, zcela jistě pamatujícím státní návštěvu Michaila Gorbačova a jiné. Minul skoro týden a můj prsteníček zel prázdnotou, když najednou....
Můj nastávající objednal pokoj deluxe ve wellness hotelu, drahou večeři a privátní vířivku. Bylo by to za normálních okolností skvělé. Jenže nebylo. Nestalo se totiž vůbec nic kromě toho, že to bylo skvělé.
Ještě horší byla snídaně, jelikož datum nemilosrdně ukazovalo v kalendáři moje jméno. A hádejte, co se stalo. Správně. Zase nic!
To už jsem nevydržela a členové personálu v hotelu Eroplán v Rožnově pod Radhoštěm se stali svědky hysterického breku.
"Co se děje?" vzal mě starostlivě za ruku můj skorosnoubenec!
"Niiiiiiiiiiiicccc..." chrlila jsem ze sebe přes slzy. "...jenom že mám svátek a je poslední den dovolené!"
"No jasně, vždyť půjdeme do města a něco Ti koupím," dělal zrádce jakoby nic!
"Fakt? I prstýnek, co jsi mi sliboval a nedal?!" vzlykala jsem nepřetržitě a naléhavě.
"Klidně. Jsme přece stejně domluvený, ne?!"
"A to jako na čem?" samým překvapením jsem zapomněla brečet.
"No, že si Tě asi vezmu, ne, co asi..." dával oči v sloup.
"Cože? Tohle jsou jako zásnuby?" začala jsem znova natahovat.
"Ježiš! Já Ti říkám, že ten prstýnek můžeme koupit ve městě."
"Co?" vyprskla jsem a hledala si na těle místo, kam bych se mohla štípnout, zda se mi to celé nezdá!
No nebudu vás napínat. Kdo mě zná, ví, že jsem se sebrala a utekla. Na náměstí na lavičku. A tam spustila v krásném srpnovém dopoledni ještě hurónštější pláč.
Absolutní hádka skeptika a optimisty v mém mozku se právě rozpoutala. Levá hemisféra fackovala pravou. "Ingnorant. Celých pět let Tě měl jen na jedno." "Ale notak! Víš, že zprvu nechtěl s nikým ani bydlet. A udělal to. Že nechtěl děti. A změnil názor." "Já vím, ale proč mu všechno tak dlouho trvá?!" "To jo, ale o to jsou pak ty jeho činy opravdovější!"
Co vám budu dlouho mojí schízu popisovat. Než se Péťa s Čuky dohádaly, doběhl mě Růžena a táhl za ruku ke zlatnictví. Nadávala jsem a škrábala, ale pak mě prostrčil dveřmi. "Tak si vyber!"
Vážení, ten člověk mě čímdálvíc nemile překvapoval a připravoval o argumenty. Nechtěla jsem tam dělat scény, tak jsem ukázala na ten s granáty a odešla. Ještě ve dveřích slyším, jak se ho prodavačka ptá: "Chcete certifikát o pravosti?" "Ne, fakt nechci," popoháněl prodavačku, aby mě mohl zase doběhnout na druhé straně náměstí. Tam mi vrazil do ruky papírovou krabičku v dárkové tašce a řekl: "Na!"
"To mám jako k svátku?" začala jsem mu vracet jeho cynismus.
"Ne, k svátku si můžeš vybrat třeba knížku!" vysmíval se mi dál.
Zoufalství začalo střídat nervové vypětí: "Ty, ty, ignorante! Takhle mě žádáš o ruku? Proč aspoň jednou v životě nemůžeš udělat nějaké gesto a být aspoň trochu milý?! Víš, jak požádal Lenku o ruku Aleš? Vzal jí do ZOO a tam jí udělal piknik a dal jí Kindervajíčko! A víš, co v něm bylo? Prsten! Ne nějaký "NA! puťapuťa!"
Ten lotr se začal smát jako pomatený a když se dosmál, uprskl jen: "A na čem ten pacient jede?"
Na to už jsem neměla co říct. Jen jsem na něj zírala v údivu, koho jsem si to chtěla ještě před hodinou vzít.
"Tak víš co, ty Kindervajíčko?" povídá. "Dám Ti ho ve správnou chvíli!" a prsten schoval.
Moji milí, následovalo ještě pár opravdu vypjatých chvil. Jako každá představitelka něžného pohlaví jsem se těšila na ten okamžik, kdy můj vyvolený poklekne a připraví mi chvíli, na níž se nezapomíná. Díky mojí Růženici-palici na 17. 8. 2018 nezapomenu nikdy. V jakém slova smyslu, nemusím snad už ani dokreslovat.
O tom kroužku s granátem jsem nechtěla snad už ani slyšet. Teda aspoň tak na půl dne. Chtěla jsem mu dát šanci k nápravě, a tak jsem si pro jistotu tu hroznou zkušenost z rána schovala do paměti do jedné z komůrek, jež se otevírá v případě nejvyšší potřeby, kdy potřebujete na partnera vychrlit všechno špatné, čeho se na vás kdy dopustil.
V hotelu jsme se odbydleli a vyrazili na tůru na Radhošť. Po vystoupání na vyhlídku za kostelem Cyrila a Metoďeje se ke mně přitulil.
"Nech mě!" nedokázala jsem se ještě přinutit k defenzivnímu postoji. "Jdu dolů!"
"Ne, je tady hezky. Ještě tady chvíli budeme!"
"Tak ok!" pokrčila jsem rameny a přitom jsem v sobě zažehla oheň naděje, že by ty zásnuby přeci jen mohly být hezké.
Stojíme na vyhlídce 5 minut. Nic. 10 minut. Nic. A pak se mi začal opět děsně smát. Moc dobře věděl, že jsem na ten prstýnek čekala a schválně mi ho nedal.
"Tak zase půjdeme, ne?" nepřestával se mi vysmívat. Nezažít tu dovolenou už jeden střet s policií na ukrajinské straně, zkopnu ho bez milosti z vyhlídky dolů.
Schody jsem seběhla jako kamzík a utíkala směrem k začátku trasy, vypouštějíc páru jako osmihlavá saň. Ten hulvát si mě v tomto stavu fotil z dálky na zrcadlovku, což jsem po dovolené záhy zjistila.
Potom, co se mu povedlo mě odchytit za vlající batoh mi uhýbajíc před pěstičkami navrhl: "Jsi pěkně rozpálená. Co se jet zchladit do Frenštátu na koupaliště?"
Po hodině mě mlčící nasoukal do auta. Jakmile jsme přijeli na zaprášené parkoviště koupalistě, nejromantičtější místo pod sluncem, vytáhl opět tu luxusní papírovou krabičku a pravil:
"Tak už si ho vem!"
Ano, čtete dobře. Žádné "Vemzeš si mě?" ani podmiňovací způsob. Od komunikace jako se slepicí přešel k povelu pro psa.
Po marném pokusu doběhnout na vlakové nádraží a odjet domů po vlastní ose jsme hádku ukončili smírem a závěrem, že "prstýnek si beru k svátku a jeho si nikdy nevezmu!".
Jo, jenže člověk míní a ego mění. Jakmile jsem si ho dala na prst, zmocnil se mě pocit zachráněného společenského statusu a možnosti pomstít se mu umístěním této události na Facebook, což bytostně nesnáší.
A tak se Růžena z gratulaci po telefonu od svých příbuzných dozvěděl, že jsme se zasnoubili.
Jak probíhal následující rok příprav a samotný akt vstupu do stavu Růženného, ponechám vaší fantazii a odkryju v dalších dílech. Tolik štěstí byste, totiž, najednou nemuseli unést!
Vaše skorožena Růžena
