Nedávno jsem se dočetla o takzvaném "Suchém únoru", což měla být akce na podporu abstinence na zkoušku. Celý jeden měsíc (byť ten nejkratší v roce) se člověk neměl dotknout ani kapky alkoholu, aby pročistil své tělo.
Co vám budu povídat, pro mě je to představa naprosto neuskutečnitelná. Ne snad proto, že bych to bez dobrého vína či piva fyzicky nevydržela, ale má duše by strádala, což by pro mé psaní mohlo mít nedozírné následky. Přiznám se, že poslední dobou nechápu chování většinové společnosti okolo sebe. Ovšem po požití malého množství blahodárného moku, zrozeného na mělnickém opukovém podloží, má míra pochopení pro druhé roste.
Zkusila jsem jít tedy druhou cestou a na rozdíl od těla, rozhodla jsem se pročistit duši. Zkrátka měsíční odstup si nedám od vína, nýbrž od psaní. A to proto, že píši-li pro lidi, měla bych jejich duši rozumět. Rozhodla jsem se na to jít pouhým pozorováním lidského chování s nadějí, že pochopím-li více své soukmenovce, budu pro ně srozumitelnějším autorem právě s takovými tématy, které budou rezonovat s jejich potřebami. Nebude se jednat o únor "suchý", budu mít měsíc "tichý". Vzhledem ke své lenosti jsem se nenechala dlouze pobízet.
Co jsem tedy ze svého empirického testu zjistila?
1) Většině lidí naprosto nerozumím doposud. Budu si tedy psát, co se mi zachce a kdy se mi zachce, ostatně jako vždy.
2) Pro většinu lidí jsem naprostým exotem a bude mě beztak číst jen hrstka lidí, stejně jinakých, jako jsem já.
Pro vás, co jste se dočetli až sem, a nejspíš tedy patříte k té druhé možnosti, popíšu, jak jsem k tomuto badatelskému závěru došla.
Těch příčin k závěru své jinakosti proběhla celá řada, popíšu tedy ve zkratce jen ty, co jsou pro mě nejzásadnější.
Před dvěma týdny jsem vyrazila se svou kmenovou partou (Lukášem a Zuzkou, mými spolubojovníky z víceletého gymnázia) na hory. Nedbala jsem příliš na přípravu svého mobilního telefonu na tak náročný program a ještě, než jsme dojeli na sjezdovku, se mi klebeta (pojmenování mobilního telefonu dle strýce Václava) vypnula. Udělalo mě to nesmírně šťastnou. Vlastně to rozpoutalo celou lavinu mého vnitřního štěstí. Když jsem svištěla po sjezdovce na lyžích dolů, neměla jsem čas řešit, kde si udělám selfíčko, komu všemu mám zavolat, že jsem dorazila na místo určení ve zdraví, ani abych označila na Facebooku, že jsem navštívila skiareál Paseky nad Jizerou.
Místo toho mi v hlavě začaly znít písničky z dětství, které jsem si někde podvědomě uložila do paměti, že hrávaly na večerní frekvenci rádia Impuls - mého častého uspávacího prostředku ze školního období, kdy jsem se bála smrtelné kombinace ticha a tmy.
Zuzku i Lukáše jsem tím celkem úspěšně nakazila, což zapříčinilo, že další jízdu na lanovce nás doprovázela písnička "Čas je proti nám", jenž jsme všichni tři sborově zpívali za doprovodu playbacku Helenky Vondráčkové. Osazenstvo sedaček před i za námi nás zcela jistě muselo podezřívat, že frčíme na nějakém kvalitním dopingu.
Příští cestu nahoru nás doprovázela píseň "Můj čas", kterou jsme zpívali tak nahlas a procítěně, že nám snad každý mohl věřit, že chceme vrátit "víru svou, lásku svou - A TÉ NEJVÍC!"
O obědovou pauzu jsem si tak vychutnávala sváteční smažák, že mi tato absolutně nutričně chudá, zato kaloricky bohatá dobrota připomínala ambrózii. Když jsme svištěli z horské restaurace zpátky k vleku, připletla se nám do cesty kolie z protější chalupy a upustila nám k lyžím míček. Chtěla ho házet a aportovat a my jsme jí vyhověli. Děsně jsme se u toho nasmáli.
Ke konci provozní doby vleku jsem sebou únavou švihla na zadek, ale když jsem si všimla, že u vedlejšího bufetu prodávají bombardino, poslala jsem spolulyžaře napřed, sedla si na lavičku, popíjela svařejný vaječňák se šlehačkou a prostě jen BYLA.
Teď se mě asi budete ptát, proč vám tohle všechno píšu. No zkrátka proto, že jsem byla děsně šťastná. A protože tento pocit přisuzuji tomu, že jsem vlastně vůbec nikoho nepozorovala. Neměla jsem u sebe telefon, nevisela jsem tudíž na sociálních sítích a neměla se s kým porovnávat či sledovat, kolik lidí mé aktivity zrovna oceňuje vztyčeným palcem. Jednoho jsem si však všimla - že jsem díky své vynucené mobilní abstinenci byla v menšině. Kolik lidí na té sjezdovce bylo fyzicky a kolik i psychicky? Těžko říct. Čím jsem si ale jistá je, že ten pocit, co jsem to odpoledne zažila, ten pocit přítomného okamžiku, dnes už vůbec není v módě. Všude se o něm píše v knihách, Dušek ho propaguje v divadle, kde se tomu každý zasměje, ale je jakousi takovou utopií, o níž se málokdo vůbec pokusí, ne-li odváží.
S tímto staromódním pocitem heureky jsem se před pár dny zúčastnila jednoho pracovního pohovoru. Šla jsem na něj odpočatá, uvolněná a plná očekávání. Odešla jsem však jak zpráskaný pes, který neví, co v životě vlastně chce, kdo je a za čím jde.
Ředitel instituce, do které jsem se hlásila, mi pokládal standardní otázky. Začal šalamounsky.
Proč zrovna naše instituce?
"Protože tato instituce je mi sympatická svým charakterem a dá se v ní skloubit i soukromý život."
Soukromý život? Takže vy si myslíte, že budete mít čas na své aktivity? Vy nás chcete jen jako přestupní stanici?
"Ne, to ne. Jen bych ráda skloubila pracovní o rodinný život."
Takže vy se hledáte?
"Ne, já už se nehledám. Já jen hledám místo, kde budu spokojená."
Takže vy nemáte cíle?
"Já už si nedávám dlouhodobé cíle. Jen ty krátkodobé a dlouhodobým je snad jen to, abych byla vnitřně spokojená."
Takže když vás budu nutit psát něco, s čím nebudete vnitřně spokojená, neuděláte to?
"No, nerada bych psala o něčem, s čím nesouhlasím. Proto se hlásím právě k vám. Proti vaší instituci nemám žádný negativní postoj."
Ani když vám řeknu, že práce je tady opravdu stres a nebudete mít na ty své aktivity čas?
Koukali jsme na sebe trochu jako na dvě rozdílné bytosti z jiných planet. Smutné však je, že podobná slova jsem neslyšela poprvé a když jsem je neslyšela, alespoň jsem je nevyřčené zažila na vlastní kůži. Kdo si někdy hledal nové zaměstnání, musí mi dát za pravdu, že "práce ve stresu" je psaná v devadesáti procentech inzerátů. Snad už i u pozice vrátného, kam se kdysi chodilo zašívat se. Nevím jak vy, ale mě stres paralyzuje. Tedy hlavně ten typ stresu, který je vyvolaný přehnaně soutěživým pracovním kolektivem, který netáhne za jeden provaz, zato se předhání v tom, jak to natře svému kolegovi. V posledním zaměstnání se se mnou snažil soutěžit dokonce i šéf.
Soutěživost, dravost a rychlost. Další z požadavků na celou řadu pozic, především v marketingu. Jsem asi stará škola, ale já osobně celkem rychle prohlédnu, když se mi někdo snaží něco vnutit za každou cenu, jen aby splnil plán. Nevadí. PLÁN je bůh. Na jednom z pohovorů jsem se dokonce dozvěděla, že si mám naplánovat těhotenství. Jak se to dělá? Copak já vím, jestli vůbec můžu mít děti, dokud jsem to nezkusila?
Takže já tímto vyhlašuji stávku těmto nesmyslným požadavkům na připoutání k mobilu, vzdání se svých vnitřních hodnot a osobního volna. Do té doby, než najdu někoho, kdo mé postoje ocení, budu psát pro sebe i vás, kdo je stejně tak jiný, jako jsem já. Mimochodem, pokud máte čas číst můj blog, máte zřejmě také rádi svůj volný čas a nějaký máte, a to je moc dobře.
Nebýt mé současné profesní pauzy, nevšimla bych si třeba, že nám kousek od domu žijí dvě lišky, hýl obecný a tři veverky, z nichž jsou dvě zrzavé a jedna černá, že Míra od vedle rozváží letáky vždycky v jedenáct a v neposlední řadě, že mám kromě dvou set přátel na Facebooku i ty opravdové, přestože "čas je proti nám".
Vaše přítomným okamžikem zpomalená Čuky
