Vysmáté, šťastné a spokojené dítě. Tak nějak jsem vypadala v prosinci 1989, slavíc svůj první rok od narození. Opírajíc se o kočárek, vlastnící každá druhá holčička v mém věku, oblečená do šatiček, zdobící každou třetí holčičku v sousedství, se shrnutými punčocháči, uniformně vyráběnými ve státním textilním podniku pro všechny předškolní děti z ČSSR.
Přišel převrat, přišel kapitalismus, přišla globalizace a s ní tisíce nových, barevných a multifunkčních hraček ze zámoří. A co hlavně - na ty hračky se točily působivé reklamy. Vzpomínám si na to jako dnes. Nebylo mi ještě ani pět let, když jsem jí spatřila! Hollywood Hair Barbie! Smála se na mě z obrazovky mezi všemi dětskými pořady. Mezi Magionem, Rychlou rotou, Kačeřími příběhy a Želvami Ninja, vždycky se točila na svých zlatých kozačkách s hvězdami ve vlasech a promlouvala všem holčičkám z čerstvě vzniklé České republiky do duše, že je "pravá od Mattela".
"Mami, já bych jí moc chtěla k Vánocům, hrozně moc!", žadonila jsem. Pár "bárbín" už jsem doma vlastnila, ale jelikož jsme byli vždycky taková staromilská rodina, nebyly zdaleka od Matella, nýbrž z Rumunska, kam i po revoluci moje babička, zřejmě z nostalgie, jezdila v rámci zaměstnaneckých benefitů od Českých drah i po revoluci. Jedna byla z vyfouknutého, dutého plastu a byla poloplešatá. Druhá měla kštici bujnou, za to měla nohy z gumy, tvarovatelné do všech stran, čehož jsem často využívala, tedy do doby, než jí z těch gumových nohou vylezly dráty. Obě tyto nestvůrky bydlely v krabici od banánů, jež mi Malá Eva upravila místo domečku pro panenky tím, že v ní vystřihla dvě okna a jedny dveře. Oblečky pro ně mi šila paní Vlčková, dlouholetá známá a sousedka mojí prababičky. Nutno podotknout, že švadlena to byla zručná, leč malinko zpátečnická. Střihy připomínaly styl Marty Gottwaldové a co se týká materiálu, podezřívala jsem jí z toho, že potají u prababičky krade kapesníky či zkracuje závěsy, načež nám je vrací v podobě garderób pro mé panenky.
Hollywood Hair Barbie pro mě byla přirozeně něco jako zjevení z nebes. Na Ježíška už jsem díky nešikovnosti mých rodičů dávno nevěřila, tudíž jsem s prosbami o panenku v róbě prostitutky z E55 chodila rovnou za nimi. Občas se na sebe spiklenecky usmáli, což mi dávalo jistou naději.
Přišel onen osudný Štědrý den. Běžela jsem si pod stromeček rovnou pro balíček, připomínající svými proporcemi obal na panenky od Mattela, jež jsem znala dosud jen "od vidění" v hračkářství v obchodním domě. Strhla jsem spodní část balícího papíru a pod ním se objevil znak firmy Mattel! Skoro jsem nedýchala. Trhala jsem dál a byla to......... Tahiti Barbie! Divně oplácaná postavička s krátkým krkem a vlasy po ramena, oděná pouze do (jak jinak) krátkých šatů, vhodných maximálně tak na pláž v (jak jinak) Tahiti. Jak moc jsem po letech chápala toho chlapce z Pelíšků, vybalujíc z krabice vojenské boty! "Díky, tati!", jako bych předehrávala film pár let dopředu. Babička mi dala opět rumunskou Barbie, tentokrát s hnědými vlasy. Ostříhala jsem jí vlasy nakrátko a udělala z ní Kena. Vysvlékla jsem jí z toho nejcennějšího co měla, ve tmě fluoreskujících šatů pro princezny a oblékla jí do volné teplákové soupravy od paní Vlčkové, jež zakrývala její plastová ňadra. Pro Tahiti Barbie to byla až moc velká partie. "Počkej, to není všechno!", křičel otec. "Tamta veliká krabice, ta je ještě pro Tebe!" Že by? Další trhání papíru, další znak Mattel! A pod papírem.... bruslící panenka! Něco jako panenka Chuckie v životní velikosti, s nohama uvězněnýma do kolečkových bruslí. Když se jí zapnul čudlík na zádech, začala vydávat nepříjemné zvuky, šoupat bruslemi, načež se po chvíli převrátila na obličej a kopala nohama ve snaze bruslit dál. To, že mělo být to hlavní překvapení? Proč neušetřil za tyto nesmysly a nekoupil jednu božskou Hollywood Hair Barbie?! Bylo mi však líto jeho projasněného, evidentně se sebou spokojeného obličeje, proto jsem jako vzorná dcera měla vůli projevit radost. "Jé, ta bruslařka má na copu ozdobu, jakou nosí Charlene z Dinosaurů v náušnici!" Gumičku jsem jí z vlasů vymotala, chtěla jsem být jako Charlene! Jak si ale z gumičky udělat náušnici, připomínající ty duhové plastové spirály, co jsme s kamarádkami rády pouštěly ze schodů? Jednoduše jsem si tu gumičku omotala okolo ucha, až mi krásně zmodralo. Když už byla bolest nesnesitelná, zazvonil zvonek. "Péťo, máš tady Marcelku!", volala Malá Eva z předsíně. Co mi asi tak Marcela od sousedů mohla chtít v tak nešťastný den? "Co chceš?", povídám jí s předstíraným nezájmem a oteklým fialovým uchem. "Koukni, co jsem dostala!", mávajíc mi čímsi zlatým před obličejem. Hollywood Hair Barbie!
Přesně za rok, Vánoce 1994:
Stejný scénář, vánoční stromek, trhání papíru, náznak butonu od Mattela. A... je...... to...... Barbie kolařka s celou cyklo výbavou! A taky s klouby a plochýma nohama, určenýma pouze do gumových botasek, co šly upevnit na to kolo. Kolařka byla oděná do svítivě zeleného cyklo dresu, ale pro ty její pitomé klouby a ploché nohy jí nesedělo nic od paní Vlčkové. Takže opět faux pas. Kazety písní Dády a žížaly Julie zmírnily můj žal.
Vánoce 1995:
Táta už s námi doma nepobýval, svitla mi tedy naděje, že pokud dá peníze na dárky pouze mámě, budou utraceny v dobrém úmyslu a se šťastným koncem. Trhám tedy znovu a papír a......... "Promiň, holčičko, Hollywood Hair Barbie už se neprodává. Toto je Barbie s řasenkou na vlasy. Můžeš jí ty hvězdy na vlasy nakreslit s ní." Panenka to byla pěkná, což o to, ale nebylo to ono. Tou řasenkou jsem si ze žalu pomalovala celou svou hlavu a definitivně se rozloučila s myšlenkou na vlastnictví něčeho, co na našem trhu bylo tak krátce, za to na mě zanechalo nesmazatelnou stopu dojmu.
Vánoce 1996:
Mořská panna Ariel. Byla krásná. Měla dlouhé červené vlasy, přesně jako ta od Disneyho. Oděna byla pouze do bolerka zahalujícího ňadra a nohy měla schované v pouzdře znázorňujícím ploutev. Osvobodila jsem jí z ploutve a rozhodla se jí převléct, aby jí nebyla v prosinci zima. Výběr šatů byl omezený, jelikož paní Vlčková se s prababičkou rozkmotřila. Šlo o nějaký spor ohledně rajčat. Naše Jarmila měla údajně pomluvit rajčata paní Vlčkové, a ta jí až do své smrti do schránky místo originálních oděvů pro moje barbíny, házela už pouze urážlivé vzkazy, napsané nejčastěji na kus vytrženého papíru z bloku, popsaného rozklepanou rukou. Prababička nám pak pro pobavení dávala číst po nedělních obědech. Na odepisování neměla čas. Vystřihovala nám totiž (pro ní) všechny zajímavé články z novin, a následně nám je podstrkovala pro obohacení, hned za vzkazy od paní Vlčkové. Záliba ve výstřižcích neopustila ani jednu až do jejich skonání, ačkoliv stály už obě na druhé straně barikády. Z nostalgie po výtvorech paní Vlčkové mě ty osudné Vánoce probudila tragédie.
Zvuky hukotu a světel z robota, jímž byl obdarován můj mladší bratr. Filip ho pustil rovnou směrem k Ariel. Robot přijel na svém otáčivém podstavci, a bujná červená kštice mé mořské panny se mu stala překážkou. Namotal tedy její vlasy do podstavce a činil tak dlouho, dokud jsem z té obludy nevyhodila baterky. Marně se Malá Eva snažila vlasy vymotávat a následně je regenerovat svým Palette kondicionérem. Ariel už navždy připomínala Saskii Burešovou.
Vánoce 1997:
Jako všechny školačky té doby, byla jsem velkou fanynkou dívčí kapely Spice girls. Ten rok přivezli do hračkářství panenky, znázorňující jejich jednotlivé členky. Jelikož jsme si na Spice girls se spolužačkami hrály, a já byla Victorie, přání k Vánocům bylo jasné. Už nebudu mít Vikorii pouze na samolepkách z edice lízátek Chupachups. Victoria Backham (toho času Adams) by se své podobizně asi velmi divila. Oplývala kyprými tvary a za její barvu pleti by se nemusela stydět ani náčelnice kmene Apačů. Oděna byla do něčeho, za co by se nemusela stydět ani dlouholetá pracovnice vykřičeného domu, ale mně to bylo fuk! Byla moje a byla to Victorie. Nechápu, proč by měly být děti "z rozvrácených rodin" nešťastné.
Vánoce 1998:
Poggy. Můj zájem o panenky krátce vystřídala tato dětská hazardní hra. Plastové popelnice se mi pomalu plnily nejrůznějšími sériemi papírových koleček s Maskou, Poggmanem a samozřejmě Barbie. (Ty jsem před kluky nikdy do hry nesázela). Kovová házítka, plastová házítka, tenká i těžká, originální či ne. Byla jsem celkem magnát. Na edici s Poggmanem, jsem si ale sáhnout nedala. Tu jsem pečlivě sbírala do albumu, do průhledných folií, a ty pak ukládala do šanonu pod postel. Vánoce toho roku, kdy už z rádia pomalu starší děvčata oblbovala skupina Lunetic, byly ve znamení mých sběratelských edic. Vše jsem uložila do folie a šla si spokojeně napustit vanu. To jsem ovšem netušila, že i tyto Vánoce budou tragické. Ozvalo se zabušení na dveře a v nich stál můj tehdy ještě malý bratr. "Koukej, co jsem našel!" V ručičkách držel tři z mých, vyplněných, folií s Pogmanny. Přišel s nimi k napuštěné vaně a začal napodobovat louhování čaje. Dosud nechápu, proč to udělal. Bylo to pro mě natolik zdrcující, že na výčitky a vyšetřování události nebyl čas. Jala jsem se zachraňovat, co se dalo, leč marně. Po vánočních prázdninách jsem do hry musela vsadit barbíny.
Vánoce 1999:
Hazard mě omrzel a na scénu se přihlásila opět má něžná tvář. Firma Lego uvedla na trh své domečky pro panenky - řadu Scala. Tatínek Kristinán a celý jeho harém, musel být můj!
Dvoupatrový domeček pro panenky, kde celá tato rodinka i s miminkem a plastovými koťátky žila, byl vystavený celý rok v cukrárně na náměstí a mé srdce tlouklo jen pro něj. Přišly Vánoce a já si rozbalila domeček od Scaly. Ne sice ten dvoupatrový z cukrárny, ale skromnější, zřejmě pro obyvatele střední vrstvy "Scaláků". Na radosti mi neubral. Brácha rozbalil pirátskou loď od Lega, jásal nad ní, a nic mi tedy ten rok nezničil. "Jo, děti! Tamty dva malé balíčky jsou taky vaše!", volala Malá Eva, přerušujíc naše snění. V mém malém balíčku byl tatínek Kristián, ve Filipově malý pirát od Lega. "Co to má být?", ptali jsme se. "To přinesl všechno táta. Měla jsem Vám dát napřed ty malé balíčky, a až budete pořádně zdrceni, měla jsem vytáhnout ty velké." Tak to se mu hodně nepovedlo. Že by satisfakce za rok 1993?
Vánoce 2000:
Nastoupila jsem na osmileté gymnázium, vykalo se mi tam, a nějaké "blbé hračky" už mě nezajímaly. Oblečení a knihy, kam jen oko dohlédne.
Září 2017:
Kolegyně mi poslala email s katalogem kočičích hraček, abych jí pomohla vybrat nový sortiment. Probírala jsem se všemi těmi barevnými cinkrlátky, peříčky a flitry, když tu najednou, z čistého nebe, došlo k bolestivé vzpomínce. Zřejmě jí zapříčinila asociace toho kýče a možnosti volby. Stála mi před očima. Hollywood Hair Barbie. Okamžitě jsem tu reklamu vyhledala na youtube. Bylo to tak. Mé srdce po ní stále touží. A víte, co? Je na ebayi!
Myslím, že Vánoce 2017 budou nejšťastnější v mém životě.
