Před výlohou dítě stálo, z plna hrdla brečelo...

Vysmáté, šťastné a spokojené dítě. Tak nějak jsem vypadala v prosinci 1989, slavíc svůj první rok od narození. Opírajíc se o kočárek, vlastnící každá druhá holčička v mém věku, oblečená do šatiček, zdobící každou třetí holčičku v sousedství, se shrnutými punčocháči, uniformně vyráběnými ve státním textilním podniku pro všechny předškolní děti z ČSSR. 

Přišel převrat, přišel kapitalismus, přišla globalizace a s ní tisíce nových, barevných a multifunkčních hraček ze zámoří. A co hlavně - na ty hračky se točily působivé reklamy. Vzpomínám si na to jako dnes. Nebylo mi ještě ani pět let, když jsem jí spatřila! Hollywood Hair Barbie! Smála se na mě z obrazovky mezi všemi dětskými pořady. Mezi Magionem, Rychlou rotou, Kačeřími příběhy a Želvami Ninja, vždycky se točila na svých zlatých kozačkách s hvězdami ve vlasech a promlouvala všem holčičkám z čerstvě vzniklé České republiky do duše, že je "pravá od Mattela". 

"Mami, já bych jí moc chtěla k Vánocům, hrozně moc!", žadonila jsem. Pár "bárbín" už jsem doma vlastnila, ale jelikož jsme byli vždycky taková staromilská rodina, nebyly zdaleka od Matella, nýbrž z Rumunska, kam i po revoluci moje babička, zřejmě z nostalgie, jezdila v rámci zaměstnaneckých benefitů od Českých drah i po revoluci. Jedna byla z vyfouknutého, dutého plastu a byla poloplešatá. Druhá měla kštici bujnou, za to měla nohy z gumy, tvarovatelné do všech stran, čehož jsem často využívala, tedy do doby, než jí z těch gumových nohou vylezly dráty. Obě tyto nestvůrky bydlely v krabici od banánů, jež mi Malá Eva upravila místo domečku pro panenky tím, že v ní vystřihla dvě okna a jedny dveře. Oblečky pro ně mi šila paní Vlčková, dlouholetá známá a sousedka mojí prababičky. Nutno podotknout, že švadlena to byla zručná, leč malinko zpátečnická. Střihy připomínaly styl Marty Gottwaldové a co se týká materiálu, podezřívala jsem jí z toho, že potají u prababičky krade kapesníky či zkracuje závěsy, načež nám je vrací v podobě garderób pro mé panenky.

Hollywood Hair Barbie pro mě byla přirozeně něco jako zjevení z nebes. Na Ježíška už jsem díky nešikovnosti mých rodičů dávno nevěřila, tudíž jsem s prosbami o panenku v róbě prostitutky z E55 chodila rovnou za nimi. Občas se na sebe spiklenecky usmáli, což mi dávalo jistou naději. 

Přišel onen osudný Štědrý den. Běžela jsem si pod stromeček rovnou pro balíček, připomínající svými proporcemi obal na panenky od Mattela, jež jsem znala dosud jen "od vidění" v hračkářství v obchodním domě. Strhla jsem spodní část balícího papíru a pod ním se objevil znak firmy Mattel! Skoro jsem nedýchala. Trhala jsem dál a byla to......... Tahiti Barbie! Divně oplácaná postavička s krátkým krkem a vlasy po ramena, oděná pouze do (jak jinak) krátkých šatů, vhodných maximálně tak na pláž v (jak jinak) Tahiti. Jak moc jsem po letech chápala toho chlapce z Pelíšků, vybalujíc z krabice vojenské boty! "Díky, tati!", jako bych předehrávala film pár let dopředu. Babička mi dala opět rumunskou Barbie, tentokrát s hnědými vlasy. Ostříhala jsem jí vlasy nakrátko a udělala z ní Kena. Vysvlékla jsem jí z toho nejcennějšího co měla, ve tmě fluoreskujících šatů pro princezny a oblékla jí do volné teplákové soupravy od paní Vlčkové, jež zakrývala její plastová ňadra. Pro Tahiti Barbie to byla až moc velká partie. "Počkej, to není všechno!", křičel otec. "Tamta veliká krabice, ta je ještě pro Tebe!" Že by? Další trhání papíru, další znak Mattel! A pod papírem.... bruslící panenka! Něco jako panenka Chuckie v životní velikosti, s nohama uvězněnýma do kolečkových bruslí. Když se jí zapnul čudlík na zádech, začala vydávat nepříjemné zvuky, šoupat bruslemi, načež se po chvíli převrátila na obličej a kopala nohama ve snaze bruslit dál. To, že mělo být to hlavní překvapení? Proč neušetřil za tyto nesmysly a nekoupil jednu božskou Hollywood Hair Barbie?! Bylo mi však líto jeho projasněného, evidentně se sebou spokojeného obličeje, proto jsem jako vzorná dcera měla vůli projevit radost. "Jé, ta bruslařka má na copu ozdobu, jakou nosí Charlene z Dinosaurů v náušnici!" Gumičku jsem jí z vlasů vymotala, chtěla jsem být jako Charlene! Jak si ale z gumičky udělat náušnici, připomínající ty duhové plastové spirály, co jsme s kamarádkami rády pouštěly ze schodů? Jednoduše jsem si tu gumičku omotala okolo ucha, až mi krásně zmodralo. Když už byla bolest nesnesitelná, zazvonil zvonek. "Péťo, máš tady Marcelku!", volala Malá Eva z předsíně. Co mi asi tak Marcela od sousedů mohla chtít v tak nešťastný den? "Co chceš?", povídám jí s předstíraným nezájmem a oteklým fialovým uchem. "Koukni, co jsem dostala!", mávajíc mi čímsi zlatým před obličejem. Hollywood Hair Barbie!

Přesně za rok, Vánoce 1994:

Stejný scénář, vánoční stromek, trhání papíru, náznak butonu od Mattela. A... je...... to...... Barbie kolařka s celou cyklo výbavou! A taky s klouby a plochýma nohama, určenýma pouze do gumových botasek, co šly upevnit na to kolo. Kolařka byla oděná do svítivě zeleného cyklo dresu, ale pro ty její pitomé klouby a ploché nohy jí nesedělo nic od paní Vlčkové. Takže opět faux pas. Kazety písní Dády a žížaly Julie zmírnily můj žal.

Vánoce 1995: 

Táta už s námi doma nepobýval, svitla mi tedy naděje, že pokud dá peníze na dárky pouze mámě, budou utraceny v dobrém úmyslu a se šťastným koncem. Trhám tedy znovu a papír a......... "Promiň, holčičko, Hollywood Hair Barbie už se neprodává. Toto je Barbie s řasenkou na vlasy. Můžeš jí ty hvězdy na vlasy nakreslit s ní." Panenka to byla pěkná, což o to, ale nebylo to ono. Tou řasenkou jsem si ze žalu pomalovala celou svou hlavu a definitivně se rozloučila s myšlenkou na vlastnictví něčeho, co na našem trhu bylo tak krátce, za to na mě zanechalo nesmazatelnou stopu dojmu.

Vánoce 1996:

Mořská panna Ariel. Byla krásná. Měla dlouhé červené vlasy, přesně jako ta od Disneyho. Oděna byla pouze do bolerka zahalujícího ňadra a nohy měla schované v pouzdře znázorňujícím ploutev. Osvobodila jsem jí z ploutve a rozhodla se jí převléct, aby jí nebyla v prosinci zima. Výběr šatů byl omezený, jelikož paní Vlčková se s prababičkou rozkmotřila. Šlo o nějaký spor ohledně rajčat. Naše Jarmila měla údajně pomluvit rajčata paní Vlčkové, a ta jí až do své smrti do schránky místo originálních oděvů pro moje barbíny, házela už pouze urážlivé vzkazy, napsané nejčastěji na kus vytrženého papíru z bloku, popsaného rozklepanou rukou. Prababička nám pak pro pobavení dávala číst po nedělních obědech. Na odepisování neměla čas. Vystřihovala nám totiž (pro ní) všechny zajímavé články z novin, a následně nám je podstrkovala pro obohacení, hned za vzkazy od paní Vlčkové. Záliba ve výstřižcích neopustila ani jednu až do jejich skonání, ačkoliv stály už obě na druhé straně barikády. Z nostalgie po výtvorech paní Vlčkové mě ty osudné Vánoce probudila tragédie. 

Zvuky hukotu a světel z robota, jímž byl obdarován můj mladší bratr. Filip ho pustil rovnou směrem k Ariel. Robot přijel na svém otáčivém podstavci, a bujná červená kštice mé mořské panny se mu stala překážkou. Namotal tedy její vlasy do podstavce a činil tak dlouho, dokud jsem z té obludy nevyhodila baterky. Marně se Malá Eva snažila vlasy vymotávat a následně je regenerovat svým Palette kondicionérem. Ariel už navždy připomínala Saskii Burešovou.

Vánoce 1997:

Jako všechny školačky té doby, byla jsem velkou fanynkou dívčí kapely Spice girls. Ten rok přivezli do hračkářství panenky, znázorňující jejich jednotlivé členky. Jelikož jsme si na Spice girls se spolužačkami hrály, a já byla Victorie, přání k Vánocům bylo jasné. Už nebudu mít Vikorii pouze na samolepkách z edice lízátek Chupachups. Victoria Backham (toho času Adams) by se své podobizně asi velmi divila. Oplývala kyprými tvary a za její barvu pleti by se nemusela stydět ani náčelnice kmene Apačů. Oděna byla do něčeho, za co by se nemusela stydět ani dlouholetá pracovnice vykřičeného domu, ale mně to bylo fuk! Byla moje a byla to Victorie. Nechápu, proč by měly být děti "z rozvrácených rodin" nešťastné.

Vánoce 1998:

Poggy. Můj zájem o panenky krátce vystřídala tato dětská hazardní hra. Plastové popelnice se mi pomalu plnily nejrůznějšími sériemi papírových koleček s Maskou, Poggmanem a samozřejmě Barbie. (Ty jsem před kluky nikdy do hry nesázela). Kovová házítka, plastová házítka, tenká i těžká, originální či ne. Byla jsem celkem magnát. Na edici s Poggmanem, jsem si ale sáhnout nedala. Tu jsem pečlivě sbírala do albumu, do průhledných folií, a ty pak ukládala do šanonu pod postel. Vánoce toho roku, kdy už z rádia pomalu starší děvčata oblbovala skupina Lunetic, byly ve znamení mých sběratelských edic. Vše jsem uložila do folie a šla si spokojeně napustit vanu. To jsem ovšem netušila, že i tyto Vánoce budou tragické. Ozvalo se zabušení na dveře a v nich stál můj tehdy ještě malý bratr. "Koukej, co jsem našel!" V ručičkách držel tři z mých, vyplněných, folií s Pogmanny. Přišel s nimi k napuštěné vaně a začal napodobovat louhování čaje. Dosud nechápu, proč to udělal. Bylo to pro mě natolik zdrcující, že na výčitky a vyšetřování události nebyl čas. Jala jsem se zachraňovat, co se dalo, leč marně. Po vánočních prázdninách jsem do hry musela vsadit barbíny.

Vánoce 1999:

Hazard mě omrzel a na scénu se přihlásila opět má něžná tvář. Firma Lego uvedla na trh své domečky pro panenky - řadu Scala. Tatínek Kristinán a celý jeho harém, musel být můj!

Dvoupatrový domeček pro panenky, kde celá tato rodinka i s miminkem a plastovými koťátky žila, byl vystavený celý rok v cukrárně na náměstí a mé srdce tlouklo jen pro něj. Přišly Vánoce a já si rozbalila domeček od Scaly. Ne sice ten dvoupatrový z cukrárny, ale skromnější, zřejmě pro obyvatele střední vrstvy "Scaláků". Na radosti mi neubral. Brácha rozbalil pirátskou loď od Lega, jásal nad ní, a nic mi tedy ten rok nezničil. "Jo, děti! Tamty dva malé balíčky jsou taky vaše!", volala Malá Eva, přerušujíc naše snění. V mém malém balíčku byl tatínek Kristián, ve Filipově malý pirát od Lega. "Co to má být?", ptali jsme se. "To přinesl všechno táta. Měla jsem Vám dát napřed ty malé balíčky, a až budete pořádně zdrceni, měla jsem vytáhnout ty velké." Tak to se mu hodně nepovedlo. Že by satisfakce za rok 1993?

Vánoce 2000:

Nastoupila jsem na osmileté gymnázium, vykalo se mi tam, a nějaké "blbé hračky" už mě nezajímaly. Oblečení a knihy, kam jen oko dohlédne.

Září 2017:

Kolegyně mi poslala email s katalogem kočičích hraček, abych jí pomohla vybrat nový sortiment. Probírala jsem se všemi těmi barevnými cinkrlátky, peříčky a flitry, když tu najednou, z čistého nebe, došlo k bolestivé vzpomínce. Zřejmě jí zapříčinila asociace toho kýče a možnosti volby. Stála mi před očima. Hollywood Hair Barbie. Okamžitě jsem tu reklamu vyhledala na youtube. Bylo to tak. Mé srdce po ní stále touží. A víte, co? Je na ebayi! 

Myslím, že Vánoce 2017 budou nejšťastnější v mém životě.

Nesnesitelná lehkost lenosti

Už v úvodu svého psaní tohoto blogu jsem nastínila, že s postupem času a věku jsem došla k závěru, že je třeba hýčkat si své líné já, zvláště v tomto uspěchaném světě.
Bohužel, přináší to i stinné stránky, jako neustálé vysvětlování a obhajování své vlastnosti, a v neposlední řadě i fakt, že když si někdo z Vašeho okolí naplánuje zevlování v jiný čas než vy, těžko se mu ubráníte, jelikož tato činnost je děsně nakažlivá. A co hůř - iniciátor zevlování má skoro vždy pravdu, protože je to to nejlepší, co můžete v danou chvíli udělat. Pokaždé si vzpomenu na Serváce ze Třech Veteránů, přemlouvajícího své kumpány k tomu, aby "se šli válet". Nedali si říct, stanuli na válečné pole a pravdu měl kdo? Servác se svým: "Kdybychom se raději bývali váleli..."!
Takovým Servácem se pro mě stal v sobotu Růžena. V pátek večer jsme poslouchali z terasy večerní produkci rockové kapely na náměstí. "Růžo, pojď tam.", prosila jsem, leč marně. "Ne, jsem unavený, dnes ne." "Ty suchare!", osočila jsem ho zklamaně.
Druhý den ráno jsem se probudila s jinou: "To je dobře, že jsme nikam nešli!", konejšila jsem se. Dnes nám udělali okna, tak půjdeme uklízet po řemeslnících." "No, to bysme mohli.", souhlasil Růža. Za měsíc se totiž stěhujeme z našeho útulného pidibytečku do o něco většího domu na druhém kraji města. Měsíc září se pro nás tedy stane realizačním měsícem našeho "Kulového blesku" (milovníkům filmu v uvozovkách nemusím vysvětlovat, ostatní prominou), kdy musíme stačit zrekonstruovat vnitřní prostory domu a zároveň dát "do pořádku" původní byt. Času tedy není nazbyt, obzvlášť vezmeme-li v potaz nastávající dobu vinobraní, kdy nejen příbytek, nýbrž i Honzův vinohrad volá. O tom, že jsme dosud oba zaměstnáni na plný úvazek, nemluvě. Ambice tedy máme veliké, času málo.
"Dneska začneme něco dělat.", rozhodl razantně Růža. "Taky se snad stihneme i vykoupat. Je vedro.", začal zvažovat jiné možnosti. "Ne! Stěhujeme se!", snažila jsem se (výjimečně) zastat funkci moudřejšího. Debatu nad programem sobotního dne přerušil tón Růženy služebního telefonu. Na druhé straně zněl pokyn k okamžité otočce do Ústí nad Labem. "Na oběd jsem zpátky. Pak se půjdeme vykoupat, protože je fakt vedro. Pracovat budeme v neděli. To už stoprocentně. Navíc musím i na vinici, to už nesnese odklad.", nastínil situaci Honza.
Souhlasila jsem tedy, vyprovodila milého ke dveřím a šla se slunit s notebookem na terasu. Zrovna jsem měla rozepsaný dnešní článek. Když v tom - zasnila jsem se. Jaké to bylo krásné, když mě kdysi podobně k zevlování přemlouval mladší brácha. To býval skutečný mistr lenosti. Už jako malí jsme se například naučili celkem obratně podávat si spadlé věcí chodidlem, to abychom se nemuseli příliš ohýbat. Ve školce vysvětlil učitelkám, že se nemůže obouvat sám, protože to za něj doma dělá maminka. A když jsme oba chodili na základní školu, přišla se mě jednoho dne zeptat jeho družinářka, jestli je pravda, že mu doma zavazuji tkaničky. Sám tak učinit prý odmítá, jelikož "to za něj doma dělá sestra." Mistrem pasivní rezistence se stal i v otázce úklidu. Tolik rozbitých a zcela nesmyslně umístěných předmětů rozhodlo o jeho další vynucené neúčasti na chodu domácnosti. Tu už po něm doma přirozeně nikdo nechtěl. Skříně s oblečením v našem dětském pokoji připomínaly skladiště technických textilií a podlaha pokoje mohylu, tvořenou ze všech hraček, chybějících v policích a úložných prostorech. Jediný fígl, platící na nás, znala Malá Eva. Oblečení občas vyházela ze skříní ven, hodila na něj cestovní tašku a začala nám spílat: "Jestli to okamžitě neuklidíte, pojedete k tátovi!" Ne vždy jsme tomu věřili, o čemž se přišla přesvědčit nakouknutím prázdného otvoru ve dveřích, kde kdysi bývalo sklo - než jsme ho při hře roztříštili badmintonovými raketami. Tento otvor pak Eva dlouhá léta používala k podobným výhružným nahlédnutím. Spíš ho ale používal náš kocour Václav, to když ho pudl Cyril s oblibou dohnal chodbou až ke dveřím našeho pokoje. Avšak namísto strnutí v bodě, odkud už není úniku, proskočil Vašek obratně oním otvorem po chybějícím skle, čímž Cyrila taktně porazil. Ten totiž na otvor ve dveřích nedosáhl. No, zpátky k tématu.
Oblečení jsme na první výzvu, samozřejmě, uklízet nezačali. Malá Eva se po hodině protáhla dírou ve dveřích, a po zjištění nulového pokroku přidala na kadenci hlasu a na stupni výhružek "Na, tady máte pětikorunu na vlak, sbalte si batoh a jděte!", strašila nás s Erbenovským nádechem. Drobné na podlaze nás trochu znejistily a většinou jsme pak oblečení i s drobnými uklidili.
Jak jsem tak snila o nedávných dobách dětství, usnula jsem i s rozepsaným blogem na klíně. Probudil mě až Honzův telefonát v půl druhé: "Prosím Tě, oběd to bude pozdní, zatím si něco dej a pak půjdeme do restaurace." To jsem si tak začala znovu snít o tom, co si asi dám, až Honza přijede. Koupím si pak i pišingr? Co se týká lenosti, tak ta mě minula především u schopnosti pořádně se najíst. "Tělo musí neustále spalovat", razí teorii Malá Eva. Říkám tomu "Evina výmluva želatinového dortu". Tak zní asi takhle: "Dám si tenhle dortík. Korpus je hodně nízký. Na něm je šlehačka, ta je lehká. Pak je to samé ovoce a ta želatina je přírodní, takže co? Nic mi to neudělá!" Kde se vzal, tu se vzal, ve dveřích stál Růža. "Tak šup, jdeme se najíst!", a vydali jsme se na lehké, dietní smažené nudle. "Abys neřekla, že jsme včera nikam nešli, pojedeme na Valník.", huhňal Růža s plnou pusou. "Co to?", podivovala jsem se. "To je rockovej festival, bude se Ti to líbit. Kuba už tam je od včerejška." Kuba je Honzův spolužák z vysoké školy. Pracuje jako hajný na šumavské Modravě a mám mírné podezření, že mu tam ta samota čas od času nesvědčí. Občas jí takzvaně ventiluje, jak jsme se utvrdili hned po příjezdu do slánského letního kina, kde se tento český Woodstock konal. Jinak se to asi nazvat nedá, jelikož tolik opilých, zkouřených či v bahně a na lavičkách ležících lidí už jsem dlouho pohromadě neviděla. Malinko mě překvapilo, že nemalá část publika kapel jakými jsou Visací zámek, Horkýže Slíže nebo Totální nasazení, byly malé děti, a to rozhodně ne všechny již školou povinné. "Minulý rok bylo lepší počasí, viď, mami?", povídala malá holčička mamince v kanadách a s řetězy okolo celého dekoltu, stojící ve frontě na klobásy, zapadlá po kolena v kaluži.
Kuba nás brzy našel, hned mě počastoval křtem z kelímku piva a začal mi vyprávět, jak nás má hrozně rád. Po malé chvíli si ustlal na jedné z laviček. Společnost mu dělali především lidé, u nichž jsem si nebyla jistá, zda jsou už v kómatu nebo na něj teprve aspirují. O Coca-cole jsem si užila celý večer až do brzkých ranních hodin, kdy jsme zcela promáčení deštěm s Růžou usoudili, že je čas odjet domů. Zakoupili jsme si ve stánku suchá trička s motivy valníku a hodili našeho polomrtvého kamaráda přes ramena. Přes jeho velké protesty jsme ho naložili do auta. Pánská část výpravy mi celou cestu ze Slaného na Mělník zamlžovala ze spaní okénka alkoholovými výpary, takže když mě zastavili policisté, abych jim dýchla do alkoholtesteru, málem je porazilo pět promile ve vzduchu.
Myslím, že nulu jsem nadýchala k jejich velkému překvapení.
Nicméně tak, jak jsem přežila poslední kapelu s názvem Tlustá Berta (a to se fakt nedalo), zdárně jsem tu opilou kocábku dovezla k nám do bytu, kde jsme se všichni šťastně a pospolu v neděli dopoledne probudili. Kuba byl dost udivený, kde že to vlastně je, ale když to zjistil, dojetím, jak jsme se o něj pěkně postarali, nás pozval na oběd.
Bohužel, ani po vydatném steaku, nebyl alkoholtester k jeho dechu přívětivý. Odvedli jsme ho z restaurace zpátky na náš gauč, aby byl alespoň k večeru schopný návratu na Šumavu. Jeho rytmické oddechování nás všechny znovu uspalo. Svorně jsme se probudili o čtvrté odpolední. Kuba pravdivě prohlásil: "No, to byl zase pro....anej víkend!" To tedy byl. A já mám krásně v pondělí večer dopsaný blog, započatý v sobotu dopoledne. Pak si ale vzpomenu na všechny ty milé lidi, co si i přes neznalost jeden druhého navzájem kupovali na Valníku piva a tvrdý alkohol, což mi dává jistou naději a viru v lidskost, jež nám v podobě našich kamarádů možná pomůže zrealizovat stěhování.
Že by ten Servác neměl vždycky pravdu?

Svět je krásný prasetoč, i když pořád nevím proč! :)

To bylo jednoho krásného dne, kdy jsem se jako obvykle dostala na místo, co jsem vůbec nepředpokládala. Jeden z nečekaných večírků mi zkřížil plány na další den, a tak jsem se ocitla na Jizerce, kde jsem uzřela tento "prasetoč". Omámená "silou starých vín" jsem se zamyslela a došel mi ten krásný paradox života - že ať se člověk otočí kolikrát chce okolo své osy, vždy zůstane stejným prasátkem, chovaným ve své duši, ať se snaží a točí sebevíc. Pokud bychom tento kolotoč roztočili jedním prasátkem na jakoukoliv stranu, a točil by se jak dlouho chtěl, po chvíli bychom se dívali do očí úplně stejnému prasátku jako v počátku.
Přeloženo do lidské řeči: snažte se své "prasečí" vlastnosti zamaskovat sebelépe, sami sobě stejně neutečete.
Mně například odmala spílali, abych nemluvila sprostě. Prý se to k holčičce nehodí. A já se vážně snažila. Poslouchala jsem stejně svědomitě, jako když mi bylo nařízeno "vždy se raději dvacetkrát rozhlédnout, než přejít přes silnici". Tento pokyn jsem nejraději realizovala v době zjištění, že mě Malá Eva (ano, začala jsem pro její přízvisko používat velké M na začátku, stalo se již oficiálním, zlidovělým pojmenováním) špehovat při cestě do školy.
Krátce po prvním čtvrtletí mého nástupu k povinné školní docházce, svolila matka k mé samostatnosti ohledně pěší logistiky do základní školy, vzdálené necelých osm set metrů od našeho panelového domu. Chystala jsem se zrovna ujistit o bezpečnosti situace na křižovatce a spatřila nečekaně hlavu Malé Evy, vyčuhující zpoza stromu nedaleko od vozovky. No jak chceš, špehoune, pomyslela jsem si a začala se dvacetkrát rozhlížet tam a zpět po úplně prázdné silnici. A na dalším přechodu opět. Dvacetkrát hlavou doprava a doleva. Jsem si téměř jistá špehovým pozdním příchodem do zaměstnání - pokud k němu ten den vůbec došlo. Vícekrát už jsem se odhalenou kontrarozvědkou nesetkala.
Malá Eva se brzy na to přeorientovala na špehování mého mladšího bratra a po jeho dostatečném vývoji, uznaném za potřebnou samostatnost, přešla plynule ke špehování sousedů na protějších balkonech. Nepřešlo jí to ani na vsi, kde s babičkou pozorují z terasy Horvátovi, kde je vzhledem k jejich etniku rovněž občas zajímavá "podívaná". Zkrátka ji její "prasátkový zlozvyk" neopouští, právě jak demonstruje prasetoč. Stejně je tomu i v situacích, kdy chce být v divadle "za dámu", ale v kabelce zahřívá rukou své oblíbené mandle v čokoládě, tak snadno rozmazatelné po celém obličeji. Dámou přirozeně přestává být po první přestávce, kdy se rozsvítí světla. Zvyk je zkrátka železnou košilí.
Já také nikdy nechtěla být tak vulgární v mluveném projevu, nicméně občas mě má přirozenost dostihne a ulevím si. To se po mě pak vždycky otáčejí maminky v kavárnách, dokonce si leckdy nějaká i opovržlivě odfrkne, jako tomu bylo minulý týden v kavárně na náměstí. "Vys...r se na ní!" povídá mi kamarádka. Vážně jsem nechtěla ji ani její děti nějak pohoršit, ale copak ta paní ví, že dotyčný, jež byl předmětem naší konverzace, opravdu nebyl "ko..ot"?
Navíc dost pochybuji o tom, zda její děti vyřčený výraz už dávno někde neslyšely.
Moje prostořekost má rovněž prapůvod už v předškolním věku. Mám k tomu dokonce důkazy. Sice pouze v technických možnostech dané doby, nicméně přesvědčivé. Už jako malá jsem na magnetofonové pásce s nadšením zpívala: "V zoologické zahradě, zahradě, ku...va blb, zahradě...," načež byla nahrávka přerušena. Nejspíš mi rodiče, zděšení původem mé slovní zásoby, něco vysvětlovali, načež nahrávka pokračuje mým zpěvem úvodní písně k seriálu Rychlá rota. Nepochybuji, že v předem jimi zcenzurované verzi.
"Cvrková, ty vypadáš jako princezna, ale když otevřeš pusu, je to jako starý dlaždič!" rozčiloval se nade mnou učitel tělesné výchovy, ještě na nižším stupni víceletého gymnázia. Prababička mi zase říkala, že jako jsem starý Vajtingr, a toho, jak známo, kromě ní nikdo neznal. Proto jsem raději přistoupila na verzi řemeslníka, živícího se pokládáním stavebního materiálu. Uznávám, že uhodit se do prstu gumovým kladivem - to k vulgaritě přímo vybízí. Pokud jsem se však nechovala jako "starý Vajtingr", dostala jsem "pišingr", což pro mě byla dlouhou dobu slušná motivace. Po smrti prababičky už sama sebe nemotivuji, nicméně mě motivuje celkem slušný zástup lidí. Bohužel je to však právě k té vulgaritě. A v tom ten začarovaný kruh tkví.
Můj bráška to měl v dětství přesně naopak. Vypadal jako panenka, a také se holčičím hláskem správně, a ba i spisovně, vyjadřoval. Ovšem jen do doby, než jsme za jeho postelí při úklidu nenašli zmuchlaný papírek, popsaný roztřesenou rukou, sotva znalou "prvňáčkovského" písma.
Moje sestra je strašná čubka. Říkám jí denně: "M...dej tučňáka do ucha, ty buzno...," stálo v rukopise. Pár let na to už mě začal mít rád, stejně jako před jeho ranou pubertou. Měl mě rád asi jako Němce. Především z Holandska se vrátil osvícený. Nadšeně nám vyprávěl, jak se v Holandsku všechny národy a menšiny přijímají bez výhrad, respektují jeden druhého a nedělají mezi sebou rozdíly. Takto zasvěceně nám vysvětloval společenské nálady v Nizozemí, dokud jsme autem nedojeli na mělnické náměstí, jako každou neděli obklopené německými turisty. "Vidíte je?! Ten hnusnej jazyk poznám na sto honů!" začal se rozčilovat můj humanitně osvícený bratr.
Prostě nikdy nebude mít rád Němce. To se moje babička dřív odnaučí "pokrajovat". Snad od mládí vlastní maličký nožíček, kterým si všechna sousta (ať se jedná o cokoliv) "pokrajuje". Nikdo tuto úchylku nechápeme, nicméně jí to ani nedokážeme odepřít. Co tedy myslíte, že jsme jí vezli na návštěvu do lázní? Nožíček. Třeboň je krásné město, ale když se "nepokrajuje", není tam k žití.
Pro dnešek mě omluvte - musím odehnat kocoura od sousedů. Ten mi zase pravidelně a hlavně neodnaučitelně rád čůrá na kuchyňskou linku. A to, jak říká náš rodinný kamarád, není "ku...va vůbec vzrušující"! Říká to tak dvacetkrát denně, a já doufám, že ještě dlouho bude! :)

Hlava není voda!

Vážení přátelé kvalitní prózy, bez mučení se přiznávám, že jsem zpět po celých dvaceti dnech. Ano, skoro tři týdny ani jedna kvalitní řádka. Jak pravil jakýsi moudrý klasik: "Kdo chce, hledá způsoby. Kdo nechce, hledá důvody.". Povím Vám tedy, proč jsem nemohla dříve! Těch důvodů bylo hned několik. Tak za prvé: Patřím k těm typům lidí, co buď v létě nadávají, že jsou z toho deště ospalí a otrávení a naopak, když je slunečno - že je vedro až k padnutí a nedá se v něm nic dělat. Za druhé: jelikož letos neplánuji žádnou delší než třídenní dovolenou, poslala jsem na odpočinek alespoň svou hlavu, v poslední dobou tolik přetěžovanou výrobou textů na psí kartáče a latexové hračky pro naše čtyřnohé miláčky. Oddávám se pasivní zábavě, kdy se nechám bavit letními kiny, zvláštními lidmi na koupalištích a programem Mělnického kulturního léta. To funguje na jedničku. Pokud počasí dovolí. A když nedovolí, zírám tak nějak "do nikam" a nadávám na to počasí. Jo a za třetí: v teplé dny vylézají z děr lidé, jež si sama pro sebe pojmenovávám jako "osvícence dnešních dnů" (čtěte s ironickým nádechem, prosím). Malá Eva jim jednoduše říká "energetičtí upíři". Vyznačují se domácí knihovnou plnou seberozvojových příruček, s nimiž se seznámili řekněme před půl rokem a nyní mají pocit, že znají recepty na: správné stravování, mezilidské vztahy, řešení problémů lidstva, světového míru a především tolik hledaného vnitřního klidu. Navštěvují především lidi, doposud žijící v alespoň částečné harmonii sama se sebou a během půl hodiny tyto "oběti" dokáží přesvědčit o naprostém opaku. Po jejich odchodu nevíte, jestli se máte smát, brečet, či si omlátit o hlavu Čtyři dohody, knihu v níž s tito mágové podtrhávají (ano, také jste to četli, dokonce se Vám to moc líbilo, ale doteď jste zřejmě vůbec nepochopili, co všechno jste v té knize ještě nepochopili).
Dalším znakem těchto živočišných druhů je zájem navštěvovat gastronomické akce, na něž se jdou "jen tak náhodou" podívat a jako by nic se Vám vysmát, čím se to vlastně stravujete, načež odejdou domů s dobrým pocitem z Vaší rozpačitosti.
Věřím, že se tito lidé s nadcházejícím podzimem zase vytratí do svých šedých kanceláří, protože fakt, že se s nimi setkávám především v létě, připisuji tezi, že v létě si vybírají nashromážděnou dovolenou, vzniklou kumulací jejich mimosezónního workoholismu, prohlubujícího jejich frustraci.
"Mami, jak si můžeš takhle brát ostatní lidi!", vyčítala jsem vždy Malé Evě. No a teď, na prahu třicítky, si procházím tím samým údivem nad tím, kam "Matka příroda chodí na ty nápady.." nebo jak by řekl strýc Václav: "Jaké zvláštní druhy kurek tu mezi námi jsou.". Že ubírají energii, to je tedy fakt.
Už nějakou dobu si pokládám otázku, jak můžu opakovat všechny chyby své matky, proti nimž jsem se (především v pubertě) rozhodla bojovat. Odpověď mi zcela nečekaně dala malá holčička, míjející nás při sestupu z hradu Houska před několika týdny. "Podívej, tati! Ty paní mají stejné hlavy!"
Tak takhle to tedy je. Ne krev, ale hlava není voda!
Celkem mě šokuje, jak moc se s vzrůstajícím věkem v některých situacích podobám Malé Evě.
A čím víc se tomu bráním, tím víc se nacházím v situacích, připomínajících náturu mé maminky.
Tak například jsem se vždycky divila tomu, jak se může dohadovat "s idioty, jejichž největší radostí ze života, je vytočit co nejvíce lidí v co nejkratším čase.".
Zhruba před třemi týdny, kdy jsem se ještě cítila plná elánu a nápadů (a cítím, že ta doba opět přichází), jsme se s mamkou a kamarádkou Zuzkou rozhodly vyrazit na takzvaný "holčičí víkend" po krásách historických měst, jako jsou Kutná Hora, Kolín a lázeňské Poděbrady. Odjezd byl stanoven na sobotní dopoledne, přičemž ráno ještě "okoukneme" farmářské trhy a výstavu v nedaleké galerii Ve věži. Zuzka vyrazila na kávu a my s mamkou do galerie. "Holky, dávám Vám půl hoďky!", rozhodla Zuzka. My souhlasily. Jednalo se o výstavu mladé autorky, znázorňující její různé fantazijní výjevy. Když jsme se z horního patra věže blížily ke konci spodního patra, všimla si Malá Eva obrázku, na němž byl vyobrazen tvor neznámého původu. Na jeho ocase se vezli dost dobře rozeznatelní Miloš Zeman, Jiří Ovčáček a Andrej Babiš. Mamka si okamžitě vytáhla telefon a tento kousek si na památku vyfotila, prý jí mluví z duše. U stolečku, nedaleko pověšeného obrazu, seděli muž a žena ve středních letech, popíjejíc kávu. "Moc pěkný obrázek, že paní!", chtěl navázat konverzaci přísedící muž s mou mamkou, která se zrovna chystala po příkrých schůdcích opustit galerii směrem do přízemí. "To ano.", odpověděla mu mamka a sešla níže. "Jenom nevím, proč na tom ocasu sedí pan Babiš!". V momentu Malá Eva změnila plán a z nižšího schůdku se druhou nohou přesunula na vyšší. Vykoukla do patra zakloněnou hlavou na pána a povídá: "Vážený pane, pro mě jsou všichni vyobrazení stejná svoloč!" "A četla jste toto?!", vytasil se na ní pán provokativně s knihou O čem zrovna sním, když... no, neříkejte, že Vám jí zadarmo v metru nikdo nepodstrčil! :D
"Pane, my máme doma knížku Žlutý baron, tu si přečtěte!" Hádka nabírala na obrátkách, trvala tak deset minut. Ve chvíli, kdy mamka na pána křičela: "Já Vám kašlu na vysokorychlostní internet, já chci žít ve svobodě!", objevila se na scéně Zuzka, ukazující na hodinky. "Holky, no tak! Jedeme!", rozsekla roztržku. "No viděly jste to?!", rozčilovala se mamka ještě v autě.
Myslím, že to ani jednu stranu neobohatilo, stejně tak jako mě neobohacují hádky s politickými oponenty v hospodách, v kamarádských kruzích, na internetových diskuzích. Ale prostě musím! Zkrátka jako musela mamka, které se zatmělo rudě před očima v galerii.
Zuzka, chtíc nabourat atmosféru nějakým neutrálním tématem, mi povídá: "Péťo, ty nemáš podprsenku?!" "Ne.", odpověděla jsem jí pyšně. "Ale víš, že jsou Ti hrozně vidět prsa?", vykulila na mě oči Zůza. "To je možné, ale mně je to takhle pohodlnější.", odvětila jsem. Odzbrojila jsem Zuzky námitky stejně tak, jako mě stejným odzbrojením častovala mamka v dobách, kdy jsem jí coby školačka nadávala, jestli by nemohla začít nosit podprsenku jako ostatní maminky.
Rovněž jsem jí spílala, jak je možné, že ostatní maminky čtou Cosmopolitan a ona jen ty úchylné detektivky, smrdící krví na sto honů. V tomto jsem jí nezkopírovala, jen mírně předčila. Má sbírka knih od Stephena Kinga by vydala na samostatnou knihovnu. Občas se mezi ní objeví něco o kočkách nebo koncentračních táborech. Těmito tištěnými tématy mě Malá Eva obdarovává každé Vánoce, prý proto, abych neupadla do stereotypu rukopisu jednoho autora. Do zmíněného koloritu monotypu jsem upadla po skončení povinné školní docházky, kdy ztratila o mé četbě přehled tím, že mi přestala předplácet "Malého čtenáře" a sama tituly vybírat. O Vánoce se ale vždy vyřádí, to se jí musí nechat. Kniha o prvním věznění Václava Havla byla minulé svátky tou nejmírnější formou teroru, který je podle ní potřeba číst. Asi stárne.
Některé zvyky, rozčilující mě dříve na Malé Evě, nebyly vždy jen intelektuálního charakteru, ale i čistě pudového. Snad nejvíce mě iritovalo její pozorování ostatních lidí na plážích u vody, ať už se jednalo o moře či jakýkoliv jiný vodní tok. "Podívej Čuky, tyhle sleduji už od úterý. Ten jejich otec je hrozný despota. Vždycky jim vybere, co si kdo vezme k jídlu. Idiot." Nebo: "Čuky, tamté paní říkám Paní Prasátková, protože se opaluje hrozně dorůžova.". Pokaždé jsem se na ní jen opovržlivě podívala a otočila se k ní na protest zády.
"Mami, ta paní, co plave naproti nám, vypadá jako Bába Tutovka!" "A jo!", pokynula mi mamka s radostí v očích, že jsem přeci jen po letech přistoupila na její hru: Sleduj lidi u bazénu. Tuto hroznou skutečnost jsem zjistila zrovna včera, když jsme spolu seděly na terase restaurace koupaliště ve Mšeně, kde jsme se obě marně snažily schovat svou totožnou celulitidu na břiše. Mimochodem, před deseti lety jsem sama sobě přísahala, že na rozdíl od mé matky budu chodit pravidelně cvičit a toto poznávací znamení našeho rodu, se mi stoprocentně vyhne. Stejně tak jsem přísahala na zdravý rozum, rozhlížejíc se po toaletě mé mamky, obložené všemi druhy barevného toaletního papíru. Zřejmě se už všechny nevešly do koupelnové skříně. Tuto "toaleťákovou úchylku" jsem začala zčistajasna chápat začátkem letošního roku, kdy do Rossmanu dorazila nová edice toaletního papíru s tučňáky a zároveň vyprodávali tu podzimní - s liškami. Mamka mi při zjištění, že tyto skvosty na své toaletě ukrývám nevmetla, že jsem se jí opět vyrovnala, jen mě diskrétně požádala o radu, kde že se dají tyto exponáty sehnat.
Je tu ovšem stále spousta mamčiných zvyků, nad kterými mi zůstává rozum stát, jako je naplňování vystavených hrníčků různými předměty - od gumiček až po vybité baterky či neustálé doplňování ledničky, aniž by se předchozí potraviny snědly, tudíž její lednička připomíná něco jako polní kuchyni před explozí. Pokud však vyjdete z mamky bytu do horního patra a navštívíte mou babičku, zjistíte, že je to rovněž rodový zvyk. Babička kromě hrníčků naplňuje roztodivnými předměty i různé košíčky a kromě ledničky, nacpává dokonce mrazák vším, co zamrazit lze. Dokonce do takové fáze, že jednotlivé šuplíky se nedají leckdy ani otevřít. Je to tedy zřejmě jen otázka věku, než se rodové degradace ozvou i u mých dveří. Jak si od toho pomůžu, nevím. Nejspíš půjdu hned zítra do knihovny a nakoupím tam něco od Osha, Pátou dohodu a Tajemství a začnu se sebezdokonalováním.
Nejprve začnu podtrháváním pasáží v těch v knihách, načež přejdu k  poučování druhých o emoční labilitě a plynule skončím u kritiky všeho, co si strčí do úst.
Ovšem mnohem pravděpodobnější verzí mého vývoje bude to, že si ty knihy sice koupím, ale časem před ně postavím hrníčky a začnu je plnit papírky od bonbonů a korky z vína. Mrazák si naplním až po okraj a pustím si detektivku. A bude mi fajn. Jako malé Evě. "A víš co, Čuky?!", povídá mi Malá Eva po cestě z koupaliště. "Udělaly se Ti dvě pihy na bradě, jako mně!". Tak už mi to začalo.

Tento způsob léta zdá se mi poněkud romantickým. Jak hovado!

Matně si vzpomínám, jak jsem před pár lety četla rozhovor se zpěvákem jakési rockové kapely. Na otázku, kam se ten rok chystá na dovolenou odpověděl, že ještě přesně neví, nicméně to má být dozajista s jeho ženou a tudíž očekává "romantiku jak hovado!".

Jeho slova se mi vybavila ve chvíli rozhodnutí, zakoupit za peníze svého zaměstnavatele romantický pobyt pro dva v hotýlku lokalizovaném do brdských lesů. Ve chvíli poznání, že se mi nabízí takovýto benefit, měla jsem za tu sumu v představách osamocený týden někde v Bílých Karpatech, jen já, bílá oblaka a můj sněhobílý pes Knut. Možná proto, abych se alespoň na chvíli vcítila do mysli rasistů, navštěvujících v poslední době můj facebookový profil a odpustila jim...

Osud tomu však chtěl jinak. Byla jsem, jako obvykle, hubatá na Růženu a trýznilo mě svědomí. Vezmu ho na dovolenou. Za prvé - aby mi odpustil, za druhé - abych se podívala jinam než na Šumavu, kam by mě zcela jistě (jako loni) vyvezl. Čukyina volba padla na Brdskou vrchovinu, kde to díky bydlišti svého vlastního děda rovněž znám. Plán byl ovšem strategický. Děda, za jiných okolností překypující elánem, mládím a zdravím, byl zrovna po složité operaci a byl by nerad, abychom ho navštěvovali pod záminkou kontroly zdraví. Pokud ho ale navštívíme pod záminkou náhodné rekreace v místě jeho bydliště, bude to jistě nenápadné. Cha! 

S nedočkavostí jsem si vyčkala na den, v němž můj Růža oslavoval třicetileté výročí svého narození a předala mu krásně vytištěný voucher, slibující "Romantický víkend pro dva v hotelu Ermi. (Jedná se o zcela neskrytou reklamu, kdybyste nevěděli.)

"Chmmmmm. Děkuji.", projevil Honza hodně skrytou radost z daru. Vjel do mě pocit beznaděje, zklamání a chuti na sebevraždu zároveň. Než však zabít sebe, rozhodla jsem se raději pro demonstrativní likvidaci voucheru. Nůžkami. "Co to děláš, proboha?!", křikl na mě Růža, trhajíc mi nůžky z ruky. To mě uklidnilo. Zřejmě na dovolenou jet chce. Voucher jsem znovu vytiskla, tentokrát však na černobílé tiskárně a pro jistotu ho už nelaminovala. Jedny puzzle nám doma stačily a ví Bůh, na kolik edic by do odjezdu ještě vydaly.

Přiblížil se "den D" a my se vydali na cestu. Růžena připravil svůj služební vůz. Ten soukromý jsme totiž pod nánosem bahna nenašli. Jelikož tím pracovním jezdí krátce, skýtal jeho interiér ještě nevídaný komfort. Pohodlně jsem se usadila, opřela si ruku o opěradlo a poklepávala na něj rukou do rytmu rádia. Jako blesk z čistého nebe se mi vybavila stresující příhoda: Bude tomu tak sedmnáct let, co jsme se s malou Evou vypravily dálkovým autobusem za dědou do Brna, kde tehdy sloužil u vojenské posádky. Sedadla byla pohodlná, čalouněná béžovým manšestrem. Zabořila jsem se do svého místa v uličce, ruce opřela o manšestrová opěradla a jelikož mi ten materiál byl příjemný, jezdila jsem po jeho drážkách rukama sem a tam. Až do chvíle, než se jedno z opěradel pohnulo a zmizelo. Po otočení jsem s hrůzou zjistila, že opěradlo v uličce nebylo opěradlem, nýbrž kolenem muže sedícího za mnou, oblečeného do kalhot stejné látky, jakou byla potažená sedadla. Polila mě dosud nepoznaná hrůza. Z pocitu, co si o mě ten muž myslí (s tak vilným jedenáctiletým děvčetem se určitě ještě nesetkal) a z rizika, že mi vynadá za nevědomé jednání, hraničící se sexuálním harašením. Nestala se, naštěstí, ani jedna z variant. Ta jízda po D1, však byla jednou z nejdelších v mém dosavadním životě.  Než jsem se z děsivé vzpomínky vzpamatovala, byli jsme na úrovni Berouna.

Po příjezdu do Jinců, městysu známého především aférou s protiraketovým radarem, jsme nejprve navštívili dědu. Ten s radostí začal, jak je jeho dobrým zvykem, diskutovat s Honzou na jejich dobře známá a oblíbená témata: lesnictví, lovectví, sadařství a nadávání na "samozvané ochránce přírody". Když mým dvěma osudovým mužům mnou přidělený konverzační čas vypršel, vyzvala jsem Růžu k přesunu na hotel.

Hotel je to opravdu krásný. Bývalé, zrekonstruované plicní sanatorium s vlastním wellness centrem, venkovním bazénem, krásnou a útulnou restaurací a milým personálem. Vše se zdálo bezchybné až do chvíle, než jsem v recepci spatřila fotku Miloše Zemana a Jiřího Ovčáčka, usmívajících se na terase restaurace, v níž jsme měli mít po dva večery servírovanou romantickou večeři. Odvrátila jsem hlavu na stranu a spatřila usmívajícího se Jiřího Bartošku. Ulevilo se mi a s radostí jsem se nechala portýrem Růžou zavést do pokoje, korespondujícího s číslem pokoje na klíči, které po mém strnutí na recepci raději sám převzal. Dveře do prostorného pokoje se otevřely a my spatřili romantickou výzdobu naší postele. Dvě holubice z bílých ručníků, dotýkající se zobáčky jedna druhé, zasypané umělohmotnými okvětními lístky, vinoucími se z postele až na zem. "No, to tu s tím nadělali pěkný bordel...", zazdil Růžena můj údiv. Následovala hodina strávená v solné jeskyni, rovněž zahrnutá do procedur našeho předplaceného pobytu. Honza v ní okamžitě usnul, a tak zvuk umělého vodopádu a reprodukovaného ptačího zpěvu přehlušovalo jeho hlasité chrápání. Následovala romantická večeře.

Coby pozornost podniku jsme dostali aperitiv. "Myslíš, že by mi tohle namíchali do půllitru?", zeptal se mě zcela vážně můj jinak sofistikovaný přítel. Pojala jsem podezření, že v něm ta samota brdských vrchů evokovala jeho oblíbené pobyty v hájovně na Modravě, kde v přítomnosti svých spolužáků z lesnické fakulty, zcela odhazuje zábrany slušného chování. Po mém vysvětlení, že by bylo určitě bezpečnější, dát si po jinak výtečné večeři raději sklenku vína, souhlasil a musím říci, že i přes mé počáteční rozpaky, jsme si první večer krásně užili.

Následující ráno nás v osm hodin, dle domluvy, vzbudil hotelový telefon, připravující nás na romantickou snídani, naservírovanou přímo do postele. Snídaňové stolky se prohýbaly pod tíhou pokrmů a nápojů, jež jsme jako správní Češi odmítali nechat vyhodit. Snědli jsme vše do posledního sousta. Tedy až na dva balené džemy, které jsme si jako symbol vlastenectví strčili do kufru. Po tak vydatné snídani jsme leželi dvě hodiny na posteli jako postřelená zvěř, o níž předchozí den můj milý s mým dědem hovořili. Zbyl tu tedy dvouhodinový prostor pro diskuzi, kam se vydáme na výlet. Jelikož mi to ráno na facebooku výjimečně místo nacistů vyhrožovali  komunisté, chtěla jsem se vypravit do Příbrami, navštívit tam Muzeum obětí komunistického režimu. Byla jsem zvědavá, do čeho jdu. Přes sociální síť mi bylo sděleno, že mě přívrženci této politické strany údajně sledují, a až se znovu dostanou k moci, zatočí se všemi jejich odpůrci, stejně jako v roce 1948. Honza mi vytkl mou paranoiu a znovu zdůraznil jeho výhodu, coby menšinového nevlastníka podobných "kravin jako je fejsbuk, kde každý může házet ramena jak se mu zlíbí, aniž by z toho cokoliv podstatného plynulo". Tvrdohlavě si stál za svým záměrem navštívit Muzeum hornictví. Náš spor vyřešil až příjezd do Příbrami, města dodržujícího státní svátek, platící stejně jak pro prodavačky, tak i pro pracovníky turistického informačního centra. Davy lidí se srocovaly pouze jedním směrem, a to na Vám už dobře známou Svatou horu, kam jezdíme s malou Evou uspokojovat své choutky po návštěvách obchodů se "svatými suvenýry". Honza, ač odpůrce chození do strmých kopců a návštěv sakrálních památek musel uznat, že pokud nechce strávit den u hotelového bazénu, nemá na vybranou. Po vystoupání ke kostelu Nanebevzetí Pany Marie konstatoval, že "už určitě musíme být na místě, jelikož dobře poznává ten kostelní smrad". Zamířili jsme směrem k ceduli slibující občerstvení. Nabídka na místě byla velice lákavá. Ten den nabízeli: "křestní svíčky, křestní roušky a čokoládu originál". "Tak ono nestačí, že zrestituovali miliardy. Oni si z lidí ještě budou dělat pr...el!", vydýchával své rozhořčení Růžena, shánějící se po pitné vodě. Když jsme se probrali alejí stánků, nabízející různé komponenty pro všechny katolické rituály v roce, konečně jsme objevili místo pro osvěžení. Po uhašení žízně v tamním "svatém bufetu", kde jsem si na Růženě z nostalgie vyprosila zmrzlinu tutti frutti a následně konstatovala, že ne všechny vzpomínky z dětství se zakládaly na racionálním rozumu, přišla řeč na realizaci oběda. Po sestoupení z hory všech příbramských svatých, jsme museli vzdát hold jediné otevřené restauraci ve městě, a to přirozeně čínské. Smažené nudle, námi ve velké míře konzumované i doma, zahřály u srdce více než krucifix, i přes zklamání z absence krajových specialit. V tom se jako z čistého nebe vynořilo otevřené muzeum. Muzeum vojenského újezdu Brdy, spojené s muzeem plazů a obojživelníků, okořeněné třešničkou na dortu - muzeem lišajů, dle paní průvodkyně - ojedinělou světovou sbírkou. Musím říci, že jsme během dvou hodin čistého času shlédli nespočet zajímavých exponátů. Asi nejvíc se mi do paměti a srdce vryl neopomenutelný artefakt - "kámen, k němuž se v roce 2008 připoutali protiradaroví aktivisté". 

Po návratu na hotel nás čekala objednaná vířivka. Měla asi padesát stupňů a každých pět minut jsme z ní museli vylézt, abychom se nadýchali čerstvého vzduchu. Vybavila se mi slova mého spolužáka, zvaného Ozzáka, tvrdícího, že "do vířivky chodí dělat to, co tam chodí dělat ostatní". V tomto případě museli hoteloví hosté vytvářet jeden velký, lidský vývar.

I přes malé peripetie byl pobyt velice vydařený a zanechal v nás nepochybně hluboké dojmy. Jak se chýlil ke svému konci, rozhodli jsme se při zpáteční cestě ještě jednou navštívit mého děda, velebného to kmeta. "Tak mládeži, už na Vás čekám, jedeme na Točník!", vítal nás ve dveřích. "Snad jste si nemysleli, že se tu ukážete jednou za sto let a ani jednou mě nevyvezete na výlet!" Coby bývalému podplukovníkovi, jsme neměli sílu ani chuť jeho dikci odporovat. Každou chvíli jsme museli zastavit auto, aby mohl děda vystoupit a ukázat nám další část vojenského úvozu. Dojeli jsme na parkoviště pod kopcem, na němž se tyčil hrad Točník. "Tak, a teď půjdeme pěkně pomalu, žádné honění se, jsem po operaci!" Běželi jsme za dědou do kopce i z kopce. Jak říkal Honza: "Utíkej, dožeň rychle dědečka, když je chudák po operaci!", zajíkajíc se a lapajíc po dechu.

Paní pokladní dědu chválila, laškovala s ním, že neví, jestli mu má uznat seniorské vstupné, načež jí neustále skákal do výkladu a celou prohlídku s ní flirtoval. Když jsme toho osamělého, nemohoucího důchodce vysadili doma, sdělil nám, že teď půjde na kolo - zřejmě zajede na pivo za kamarády. Prý se máme ozvat, jak jsme dojeli. Na to jsme samozřejmě zapomněli, jelikož jsme po příjezdu domů ihned usnuli. Nejspíš z té romantiky.

Abych si všechny ty zážitky pro dnešní článek vybavila, rozhodla jsem se jeho přípravu podpořit krátkou meditací v trávě na břehu své oblíbené zátoky u Mělníka. Jak jsem se tak krásně zaposlouchala do tekoucích splašků z nedalekého cukrovaru a bzučení much, okusujících tlející rybu, došlo mi, že mě tlačí puchýř z nových bot a bolí kousance od komárů, a že je čas jít domů a začít psát. Po cestě jsem se ještě stavila na nedaleké benzínové pumpě a v mžiku jsem zpocená, u hlavní silnice na lavičce, okusovala mandlové Magnum. Došlo mi, jaký krásný a romantický život to vlastně žiji. Toto léto, roku 2017, především. 

Chvilka poezie - Chléb o čtyřech kůrkách

Chléb o čtyřech kůrkách

Stát se řídí jako firma,...
tak na konci měsíce,
provedla jsem v rámci účta,
inventuru lednice.

Výsledovka neseděla,
sorry jako - bude líp.
Ještě máme na mrazáku
zbytky nakrouhaných říp.

On chce toasty, zlostník jeden!
Nutno zajít do krámu.
Jen se vyhni, lásko moje,
Andrejově salámu.

Babišovy dobroty,
lišáckým jsou zbožím,
i přes ceny lákavé,
nákupu se zdržím.

Jako by to nestačilo,
že mám zrána depku,
když mi teče z nosu, očí,
pro všechnu tu řepku.

Tatra, Olma, Kostelec
- dobře si to pamatuj!
Ještě pusu na čelo
a do Žabky upaluj.

Klíče padly do dveří
a Ty vcházíš s úsměvem,
jak jsi dobře pořídil,
zachránil nás před hladem.

Když poslední artikl,
vytáhl jsi ze síťovky,
po dechu jsem zalapala,
pak zapadla do pohovky.

Za tuhletu zradu, Honzo,
více už Tě neznám!
Co na tom, žes volil dobře,
teď jsi koupil Penam!

Ne, nejde jen o toasťák
od pekaře Bureše.
Že nedali na výběr?
Hoď to radši do koše!

Odteď patříš k sortě lidí,
co pro svoje mlsné huby,
za absence soudnosti,
táhnou zemi do záhuby...

Měla jsem to dávno tušit,
utápím teď žal svůj v lihu,
moje srdce patří muži,
jež se chytnul na koblihu.

Až Ty se mě jednou zeptáš,
stanu-li se tvojí ženou,
pro to dnešní "Penam faux pas",
budu dělat uraženou...

Z CD pustím Ríšu Krajča,
místo ANO řeknu NE!
Otočím se na podpatku
a pak, zrádče, ADIEU!

foto: zdroj penam.cz

Ztracená ve světe otázek

"To máš tak: S chlapem dobře, ale bez chlapa taky dobře. S chlapem špatně, ale bez chlapa taky špatně." "No, to máš tedy recht!"
Svědkem tohoto rozhovoru jsem byla poměrně nedávno. Týkal se dvou starších dam, sedících v kavárně u protějšího stolu. O životě už evidentně věděly své, nicméně se zaobíraly stále stejnými tématy, jako moje vrstevnice. Zkrátka v tom neměly úplně jasno.
Když jsem vybírala téma pro svůj další článek, pohroužila jsem se retrospektivně do vzpomínek. Místo vtipných scénářů, mi však naskakovaly samé nezpracované otázky, krčící se kdesi v mém podvědomí. A jelikož mou kůru mozkovou tlačily jako puchýř v botě, začala jsem na ně hledat odpovědi. Marně. Téma tedy nepřišlo, zato otázky se množily. Řekla jsem si: "Dobře, pustím je na světlo blogu. Třeba se poté ztratí ve světě nevědomí a časem na ně získám odpověď."
Tady je tedy část z nich:

1) Kdo to byl starý Vajtingr?
  
 "Počkej, na Tebe přijde starý Vajtingr!" strašila mě často má prababička. Kdo to byl, ten starý Vajtingr, mi nikdy nesdělila. Protože mě ten muž dosud nenavštívil, a prababička je, bohužel, od roku 2000 vpánu, už se to asi zřejmě nedozvím. Jsem si ale jistá, že panem Vajtingrem budu jednoho dne strašit i já své děti.

2) Proč se dětem říká: "Já ti jednu fláknu, abys mělo proč!" ?
   
To zná určitě téměř každý z dětství. Ráda bych se potkala s lidským tvorem, na kterého mělo toto varování pozitivní efekt. Pokud se navíc setkám s takovým jedincem, schopným mi vysvětlit smysl tohoto tvrzení, navrhnu ho na kandidáta Nobelovy ceny za mír.

3) Proč se vlastně žehlí utěrky, kapesníky, povlečení a ponožky?
   
Ženy, co ve svém okolí potkávám, si často stěžují na nedostatek času pro sebe. Proč ale několikrát týdně perou a následně ŽEHLÍ textilie, určené k okamžitému zmuchlání? Já jsem extrémní případ, co nežehlí vůbec nic. Svaluji to na ničení tkanin přepalováním. Přiznávám, pomačkaná trička mého přítele a mé nakrabacené sukně nevypadají vždy jako podle Gutha Jarkovského. Ale proč bych měla žehlit tkaninu, kterou následně budu vytírat mokré hrnce, utírat si do nich nos, lehat si do nich či je sunout do uzavřených bot? Svět se musel zbláznit, když toto dopustil!

4) Kdo má větší právo na záchodové prkýnko?
  
 "Rovnost mužů a žen! Stop patriarchátu!" čtu dnes na každém rohu. Pokud to tak doma ještě někdo nemá, sem s tím. Běda ovšem, jak nechá muž zvednuté záchodové prkýnko! Pokud je to záchod, tedy rodu mužského, je to v pořádku. Běda ovšem, kdo má doma toaletu!

5) Když se Češi bojí "čmoudů", proč za nimi jezdí do Tunisu, Egypta a emirátů?
   
Máme tu prázdniny, a tudíž se profilové zdi jen hemží fotkami z dovolených. Animační programy, mešity, jízdy na velbloudech s palestinou na hlavě, za zády dubajské monumenty. Až na malé detaily - přeškrtnuté mešity na profilovce a tetování Ortelu na paži. Co to?

6) Proč mám vystupovat z "komfortní zóny"?
   
Otevřete časopis pro ženy, slyšíte to z rádia, není před tím úniku. "Změňte svůj život, opusťte svojí komfortní zónu!" Proč mám ale opouštět něco, v čem je mi dobře - tudíž je to pro mě komfortní? Asi jsem nějaká stará konzerva, když mi to nedochází. To jako, že mám říct svému Růžovi: "Sorry, Honzo. Je mi s tebou fajn. Je to komfortní. Sbohem. Musím růst?"

7) Když opustím "komfortní zónu", tak kdy mi bude dobře? Kdy už budu ok?
   
Při hlubším studiu toho, co je to ta zóna komfortu, jsem se dočetla, že život je neustálé posouvání se. Kam se ale mám posunout, abych se už konečně cítila fajn? Prý mi to řekne kouč. Kouč na stravování, kouč na vztahy, kouč na zpracování traumat z dětství. Řekne mi ten kouč, kdo to byl starý Vajtingr?

8) Miluje mě, když nemáme hypotéku?
   
Cože? Vy také ještě nemáte hypotéku se svým partnerem? Vy cpete peníze do cizího? Vy to spolu nemyslíte vážně? Je mi naprosto jasné, že pokud Honza co nejdříve nestvrdí svou lásku ke mě společným zadlužením se do sedmdesáti let, je mezi námi konec. Aspoň jsem to tak už několikrát slyšela. Takže vážení: ne farář, ne starosta, ale pouze kmotra liška z Českomoravské stavební požehná vaší lásce! To jako fakt?

Dávám si týden na zodpovězení těchto otázek. Pokud se mi na ně nedostane odpovědí, začnu znovu s fejetony. Jistě, že nedostane. Takže zase MOŽNÁ za týden!

Vaše zmatená Čuky