Kouzlo kreativního myšlení

Drazí spoluobčané,
dostalo se mi několik zpětných vazeb s obsahem výtky, že jste ode mne již delší dobu nic nečetli.
Celkem sedmnáct dní, vy chásko čtivuchtivá! Váš zájem mě těší a rozhodla jsem se Vám vyhovět. Zřejmě jste pochopili můj záměr "cukru a biče", kdy se Vám hodlám podbízet každý týden fejetonem a vzápětí se nechat čtrnáct dní přemlouvat o přídavek. Nu, dobrá, tedy.
Minulý týden jsem byla dokonce obohacena názorem jednoho svého čtenáře (zdravím, Jirko), že mu můj sloh připomíná Halinu Pawlovskou. Těší mě Vaše vnímavost. Dost možná jste si všimli, že se jí snažím přiblížit i vizuálně. Vzala jsem si tedy dnes dovolenou v práci a momentálně sedím v kavárně pod svým bytem, kde jsem si dopřála několikachodovou snídani, ve slané i sladké verzi. Jak říkám já: "Hlad má krátké nohy.". Potěšila jsem sebe, potěším teď Vás, načež se vydám vstříc dobrodružstvím se svým psem Knutem, pardon PANEM Knutem. Slíbila jsem mu výlet do Lysé nad Labem. Chce navštívit veletrh Natura Viva. Honza tam vystavuje. Myslím, že až mě uzří, jak si mezi loveckými potřebami provokativně vykračuji s bílým špicem, nebude se k nám znát.
Ale to už jsem trochu odbočila - ach ta má ukecaná povaha, snadno zmítaná potřebou okomentovat celý můj okolní svět. Navzdory tomu, se ale pomalu dostávám k jádru pudla (Mimochodem, toto spojení jsem nikdy nepochopila. Pudlíka jsme měli sedmnáct let a k jeho jádru jsme se nikdy nedopátrali). Ráda bych tu obhájila, proč jsem Vás, milí čtenáři (už je Vás 180, juchůůůů), tak zanedbávala. Přeci, jak mě znáte, nevěříte tomu, že bych se k písemnému projevu nechala jakkoliv přemlouvat.
Pravda je taková, že mi chyběla inspirace. Inspirace a malinko i čas. Zařekla jsem se, že ačkoliv dost hltám politiku, nebude můj blog zaměřený nikdy tímto směrem. Můj blog a můj přítel jsou takovými mými kotvami, co mě vždy vrátí do reality všedního života, kde se dá žít i bez politického vlivu. Ale ruku na srdce, přátelé. Copak to, co se tu teď děje, je normální? Nevím, jak vy, ale mně se za posledních čtrnáct dní honily hlavou dvě myšlenky:

1) Co ještě zajistit na oslavu třicátin mojí Růženice? Nechybí něco, jsou všichni pozvaní?
2) Kam emigruji?

První otázku mám vyřešenou, oslava se, myslím, povedla. (Mimochodem, díky za ohlasy na básničku pro Honzu a pro mamku ke Dni matek!)
Ta druhá mě, bohužel, stále nahlodává. Převažuje odpověď, že nikam, jelikož miluji svoje město, svoji republiku. Ano, dá se milovat i bez toho, abych provolávala smrt a vyhoštění ostatním lidem. Můj život dle mého blogu vypadá jako jedna velká párty. Ano, snažím se ho tak žit, v rámci možností. Dá se žít krásně, i když se zajímáte o dění kolem sebe. Spousta mých vrstevníků a spoluobčanů považuje slovo "politika" za sprosté slovo. Jistě, je to souboj moci a ten přitahuje bezpočet narušených lidí, dělající z této původně zamýšlené služby lidem, "žumpičku". Já sama jsem se do dění věcí okolo sebe pokoušela několikrát zasáhnout. Ale jak říká malá Eva, my máme moc velký smysl pro spravedlnost, aby nás to nesemlelo. Zjistila jsem o sobě, že špatně snáším konfrontace s lidmi, jež mají absolutně odlišný pohled na svět. Že vždy, když mám nutkání pustit se  do "záchrany světa", jdu do toho tak vehementně, že zapomínám na Vás, čtenáře, na svojí rodinu a svoje zvířata. Pak jsem z toho nemocná, naštvaná a vyčerpaná. Proto jsem se rozhodla uposlechnout rady, jež nám tu zanechala matka Tereza o tom: "Že pokud chceme pomoci světovému míru, jděme domů za svými rodinami.". A tou rodinou nemusí být někdo, s kým jste pokrevně příbuzní. Jednoduše, okruh lidí či zájmů (míst), kde se cítíte dobře. Znám se. Až se zmátořím, budu se ke všemu, co mě pálí znovu vyjadřovat, sbírat petiční podpisy a chodit na demonstrace. Tvoření dějin ale nechám jiným. Já jsem člověk kreativní. Toto zjištění je nesmírně osvobozující. Buďte tím, čím jste. Máte čisté úmysly a přitom Vás neničí Vaše názory prosazovat? Buďte politikem. Jste líní a psaví, jako já? Super. Rádi pomáháte a přitom si nenosíte strasti ostatních domů?  Dělejte to. Bude Vám dobře. Hlavně žijte podle svého nitra. A pak jděte, prosím, k volbám. Vyrovnaní, bez potřeby někoho poškodit a omezovat. Buďte nalevo, buďte vpravo, buďte si zelení, pirátští, křesťanští (bůhví jací ještě). Nebuďte rudí, nekývejte na všechno heslem "ANO". Přijměte zodpovědnost za svoje životy. Ten kdo Vám říká, že Vám je vyřeší, lže. Vy musíte. Bolí to? Jasně, že jo. Jiná cesta ale není. Nepracujte ve špatných pracích, nežijte s hrubými lidmi, žijte podle svého. A pak jděte, prosím, k volebním urnám. Jste naštvaní na celý svět? Vadí Vám národnostní a genderové menšiny? Protentokrát volby vynechte. Zdravým stavem mysli je, když Vám nikdo nevadí. Pak se zeptejte sami sebe, jak má vypadat seskupení, rozhodující o Vašich životech. Máte jedinečnou příležitost, vybrat si lidi, so za Vás budou pracovat. Využijte toho. Že se Vás to vůbec netýká? Tak tohle si možná říkala i moje prababička. Jen tak hrála karty a nadávala, že jim chtějí vzít hospodu. A druhý den přijela státní policie a celou rodinu zavřela, sebrali jim podnik. Ulevilo se lidem, co je udali? Na chvíli asi ano, ale vnitřně určitě ne. Jen si našli další oběti, na nichž se mstili. Celých čtyřicet let. Než ta nenávist požrala sama sebe. Chcete to znovu? Navštivte psychologa - ne volby.

Jelikož emigruji až v krajním případě, rozhodly jsme se s malou Evou zkusit to nejprve (stále ještě v demokratické zemi) účastí na poklidné demonstraci. I přes vztek na lhostejnost spoluobčanů k dění v naší zemi, se ve mě probudila potřeba kreativního sebevyjádření. Eva trvala na transparentech, tak jsem konala. Našla jsem v práci za skladem prázdné kartony, úlomky z europalet a lepící pásku. To byl dobrý základ. Přidaly se k tomu už jen nůžky a lihové fixy a tak jsme s malou Evou vyrazily vstříc plnému Václavskému náměstí. Byla jsem pyšná na výsledek svého tvoření. Za hodinu už jsme s mamkou mávaly nápisy: "Stát není pe(a)kárna" a "Ústava ČR není psaná Čínsky". Co na tom, že se nám každou chvilku zadřely do dlaní třísky z madel od klacků z palet? Dost lidí se za těmi transparenty otáčelo. "Mami, co to je Akinu?", ptalo se dítko v řadě za námi, sedící své matce za krkem. Uvědomila jsem si ten krásný fakt, že jednak jsem vytvořila krátké, úderné texty, jež zaujmou a zároveň dělám z druhé strany reklamu svému zaměstnavateli. Coby markeťačka z povolání, jsem svůj úkol splnila dvojnásob! To mě nabudilo, pokračovat v rozvoji své kreativity.
Těžko říct, jaký z rodičů mi jí dal do vínku více. Mamka, byla vždy mistr přes protesty. Když se chtěla dostat z intru domů na propustku, vystrčila v prosinci nohy z okna a začala lízat zmrzlinu. Pokud se jí takto nepovedlo docílit kýženého cíle, rozhodla se zbavit totalitářské vychovatelky méně poškozující formou. Napsala do časopisu pro mladé o tamních poměrech, načež internát navštívila krajská hygienická stanice a dotyčné vychovatelce provedli rektální výtěr.
Můj otec, ten si rovněž dokázal poradit za každé situace. Nejednou se stalo, že si pro svá nevymáchaná ústa vysloužil nějaký ten trest v podobě veřejně prospěšných prací, na území tehdy jím navštěvované, střední školy stavební. Jedním z těchto trestů bylo opravit zídku, obklopující školní zahradu. Venku bylo hezky, pubescentnímu otci se chtělo přirozeně na koupaliště, a tak nechal zídku svému osudu. Rozhořčená učitelka, se druhý den dožadovala vysvětlení. Dostalo se jí ho:
"Soudružko učitelko, zídku jsem samozřejmě spravil. Nicméně její architektonická podoba však vůbec nezapadala do konceptu zahrady. Rozhodl jsem se tedy, uvést jí do původního stavu.". Soudružka učitelka tento fakt nejenže přijala, dokonce ho za jeho obezřetnost pochválila.
Nechci si fandit, ale já jsem jeho finty odhadla už v šesti letech. Byla jsem vášnivým čtenářem časopisu Méďa Pusík a jeho následným sběratelem. "Péťo, půjčíš mi nějaké své Pusíky?", zeptal se mě můj rodič třicátého prvního srpna, roku devatenáct set devadesát pět. Tou dobou už jsme spolu nebydleli. Naivně jsem si myslela, že mu je smutno a chce si mé Pusíky večer číst, aby se necítil osamělý. Druhý den jsem šla poprvé do školy. Otec na mě s úsměvem čekal před školou, v ruce svírající obrovský kornout, vytvořený z mých ROZSTŘÍHANÝCH PUSÍKŮ!!!!!
Kornout byl plný bonbonů. Tento zvyk, myslím, pochází odněkud z Holandska. Nicméně jako exot jsem nevypadala jenom já, ale i Lukáš Roušal, syn začínajících podnikatelů, majících stejnou potřebu prozápadního vzezření, jako můj otec. Nejenom, že chtěl, abych ten kornout nesla do třídy. Já jsem se měla smát do fotoaparátu. S mými ROZSTŘÍHANÝMI PUSÍKY!!!! Jsem vděčná osudu, že se nám tato fotografie nezachovala. Ještě dnes bych ty časopisy obrečela. Ale za jednu věc tátovi vděčná jsem. Za bohatou fantazii, provázenou touhou, zhmotnit jí na papír. Co pozoruji poslední dobou, táta se angažuje otevřenými dopisy v Parlamentních listech Václavu Klausovi, což opravdu není můj šálek kávy. Ten sloh, se mu ovšem nedá upřít. Jsem to i já.
A tak na závěr: Jestli se chcete i nadále těšit z mého blogu, neduste ve mně prosím kreativitu, zasetou mými rodiči, blbými rozhodnutími nad naším osudem. Ráda si dělám věci po svém, nicméně volby jsou věc kolektivní a blíží se nám. Nerada bych za pár let psala tyto řádky v kavárně nějakého švédského bistra o tom, jak mi bylo za mlada skvěle v České republice a těším se, až jí znovu navštívím. Mají tu moc dobré lívance. A pro ty stojí, nevolit blbě.

Vaše angažovaná Čuky

Má pětivemenná kráva - antifeministický speciál

Květen máme v plném proudu a mně došlo, že jsem nenapsala žádný prvomájový "špek", jako tomu bylo na Valentýna či na "čáry". No a jelikož mi pro můj protest proti dnešní zrychlené době všechno dlouho trvá, už to bohužel nestihnu. Nebude to tedy prvomájový speciál, nýbrž jednoduše květnový. Myslím si, že i přes všemožné pověry je květen měsícem lásky celý a ne jen v jeho počátku.
A pokud má jít o lásku, rozhodla jsem se článek věnovat svému spolubydlícímu, milému, a všemu ostatnímu v jedné osobě - Honzovi, zvanému Růžena.
Až se to dozví, bude strašně nadávat. A on se to dozví, jelikož už mě čte velká část jeho rodiny.
Bude mi vytýkat, že zveřejňuji jeho fotku, že odtajňuji náš život a především - že to čte jeho rodina. Já mu na to povím, že už se to opakovat nebude. Ale bude, a on to ví. Pak si to potají přečte, protože už ví kde, bude se u toho nenápadně usmívat a pak řekne: "Ach jo." A život poplyne dál...

Můj brácha jednou přinesl domů časopis, v němž nalistoval článek s nejkurioznějšími světoými příslovími. "Hele, tohle je dobrý," povídá mi. "Láska je kráva pětivemenná, v houští a trní dojená.. Co to má jako bejt?" smál se jako protržený. Smála jsem se s ním. To jsme byli ještě pubescenti a netušila jsem, kolikrát si v abstraktním slova smyslu poškrábu ruce při dojení čehosi, co se nazývá láskou a dle afrických kmenů, z nichž přísloví pochází, připomíná pětivemennou krávu.
Možná, že ten počet vemen má evokovat počet pokusů, jenž má člověk vyzkoušet, než se dostane na "to pravé". Pokud nebudu počítat svá vztahová mezidobí, při nichž jsem si přišla takzvaně "volná a nespoutaná", můžu ve svém životě mluvit právě o pěti vztazích.
V úvodu chci upozornit, že nehlodlám propagovat dojení kravského mléka. S tím z mnoha důvodů nerezonuji. Dnes si ovšem nechci pobouřit ani typické carnisty a milovníky kravského mléka.
Úplně stačí, že si dost možná pobouřím členky feministických hnutí různých stupňů, mezi které se
ač celkem emancipovaná a navíc zeleně smýšlející aktivní občanka, neřadím.
A že bych mohla! Jak říká má dobrá kamarádka Terka: "Nejmenuj, taky kradeš!".
Jmenovat tedy nikoho nebudu. Jen osvětlím různé důvody svých předchozích rozchodů.
Byly to například: opuštění mé osoby v těžké nemoci, pokus o fyzické násilí, obvinění mě z neschopnosti vydělat dost peněz, nevěra, a další milé věci, tvořící mé vztahové zkušenosti s muži. Nutno podotknout, že žádné dlouhodobé příkoří ze stran můžu jsem v životě nesnášela. Výše jmenované skutečnosti, se vždy objevily až na konci vztahů, dost často až během rozchodů. Schopnosti pochopit, že "v nejlepším se má přestat", vděčím malé Evě a své babičce, dokonce i prababičce. Byly živoucím příkladem samostatnosti a schopnosti vychovat řádně své děti bez mužů. Ani jedna však neopomněla říci, že "lepší je být sama, nežli s idiotem, ovšem s pořádným chlapem je to vždycky lepší."
Já jsem, přiznávám, v existenci "pořádného chlapa" neztrácela víru. Jen jsem netušila, kdy bych měla očekávat jeho příchod. A jak vlastně vůbec takový chlap má vypadat? Ve vztazích jsem se vždy řídila pudy a instinkty typu: líbí - nelíbí, později: vyhovující - nevyhovující.
Samozřejmě, dost často v konfrontaci s ženskými časopisy a filmy. Tam vždy člověk najde návod na to, jak má takzvaný ideální vztah vypadat. Pokud bych takovou šablonu dnes položila na obrázek našeho vztahu s Honzou, v němž setrváváme téměř tři roky, ve vyhodnocení efektivity našeho soužití bychom nejspíš propadli. V testových otázkách z časopisu Cosmopolitan na téma "Našly jste spřízněnou duši", typu: "Máte podobné zájmy? Smějete se stejným věcem? Představil Vás svým kamarádům se slovy Tak to je ona? Díváte se spolu na hvězdy a poslouchá rád Váš dech?", bychom měli všechny odpovědi s jedním velkým: NE.
Ono už naše seznámení nebylo z nejtradičnějších. Honzu jsem poznala v místním vinařství, v němž jsem se připravovala na přijímací zkoušky na vysokou školu v oboru vinohradnictví. Bylo mi dvacet pět, prožila jsem další vztahové zklamání a chtěla jsem zmizet na Moravu. Bavilo mě motání se kolem vína, pro což je na Mělníku docela dobrý prostor. Potřebovala jsem ale "zmizet".
Na Moravě bylo vína také dost a já potřebovala změnu ovzduší a profesní rekvalifikaci.
Měla jsem pocit, že stagnuji v osobním vývoji, a že víno pro mě bude to pravé. Mýlila jsem se, víno je dnes mým koníčkem, ale kdybych se nemýlila, nikdy bych Honzu nepoznala, ačkoliv jsme od sebe bydleli asi kilometr .
Já - kavárenská povalečka, on - lesník a vinař, pracující od nevidím do nevidím. To nejde dohromady, že? Taky jsem si myslela. Nepochybuji, že on si myslel to samé. Dost často jsem na něm viděla, jak mu s těmi nalakovanými nehty, v novém, softshellovém outfitu přijdu směšná, zatímco se snažím na vinici jeho společníka hrát si na zemědělce. Já jsem si o něm zase myslela, že je to podivín, samotář a typicky zanedbaný kluk, co bude minimálně rok sám. V tom posledním jsem se nemýlila. Naštěstí.
Nějak jsme se tiše respektovali, moc jsme se ani nebavili, ačkoliv jsem ve vinařství trávila dost času.
Přišel podzim, období lisování a burčáku. A my lisovali, pili, lisovali, pili, a jednoho dne.... No prostě chápete, že...
Dost dlouho jsme svůj vztah tajili. Vlastně nám to dost vyhovovalo. Honza byl zaneprázdněný a já chtěla napřesrok na Moravu. Občas jsem se u něj probudila, občas jsme se potkali ve vinařství. Najednou jsme spolu začali snídat, občas mi napsal sms, jak se mám. Přišla zima a mně začalo vadit, když se neozýval. Jednoho rána jsem mu řekla, že tento způsob hry už mě nebaví, a tak půjdeme každý svou cestou.
"Proč? Vždyť spolu normálně můžeme být. Já tě mám rád." "No, to vlastně asi můžeme", odpověděla jsem. No a jsme spolu. Žádná červená knihovna. Prostě jako děti ve školce, když k sobě přijdou a jedno druhého se zeptá: "Chceš se mnou kamarádit?"
Budeme spolu pomalu tři roky. rok a půl spolu bydlíme. Z cesty na Moravu se nekonalo skoro nic. Došlo mi, že to, co jsem hledala, nebyla profesní rekvalifikace, ale klid v duši. Malá Eva říká, že se k sobě "Tak nehodíme, až se k sobě hodíme dokonale." Naučil mě především mít ráda sama sebe, stát si za svým, být sama sebou a především: nebýt feministkou. V následujících bodech uvedu proč:

• Finanční nezávislost mě bavila do doby, dokud pro mě byla nutností. Jsem vděčná osudu, že jsem si ověřila svou schopnost uživit se sama. Pokud jste na to dva a muž má tendenci Vás obdarovat nebo Vám pomoci v případě, kdy je potřeba, neodmítejte to. Zasloužíte si oddechnout.
  
• Nejsem tak silná jako muž, fyzicky tedy určitě ne. 
  Právě na příkladu fyzické výdrže poznáte, že jsme stvoření každý k něčemu jinému. Opravdu mi nevadí, že uklízím domácnost a občas uvařím. Neměnila bych s Honzou. Neumím přezouvat naše auta, chystat dřevo na zimu, nebo jezdit traktorem po vinici. Vůbec to ostatním ženám neupírám, ale já jsem v tomhle staromilec. Dělám domácí práce dobrovolně a nepovažuji se za otroka. Nikdo to po mě nevyžaduje. Kdyby mě někdo nutil, mám právo to nedělat. Dělám je tak, jak mně se to hodí.
  
• Ráda se vybrečím. Jsem hysterická a náladová žena a jsem na to pyšná.
  V ostatních vztazích po mě vždycky někdo chtěl, abych se chovala tak či onak. Je to špatně. Kdykoliv ale z takového vztahu můžete odejít. Honza ví, že minimálně týden v měsíci jsem nesnesitelná. A přesto mě má rád. Jde to. Můžete se navzájem respektovat, aniž byste se museli druhému bát říct, co si myslíte.
  
• Emancipace = nerovná se dravost.
  Emancipace je podle mě možnost, vyjádřit se v životě tak, jak potřebuji. Já potřebuji dělat to, co mě momentálně baví. Přiznávám, dost často se to různí a Honza mě ve všem, co jsem chtěla, vždycky podpořil. On si totiž celý život dělá, co zrovna chce a nemá tudíž potřebu, odpírat to druhým. Baví mě psaní a baví mě komunální politika. Dělám to. Když se mi chce. Vím ale, že nepotřebuji být na prvních příčkách. Chybí mi mužská soutěživost. Dřív mi nechyběla. Nebo jsem ji nejspíš předstírala. Šťastná jsem ale rozhodně nebyla. Nedivím se, že je více manažerů a vrcholových politiků mezi muži . Nemyslím si, že by ženy nemohly. Jen tolik nechtějí. Raději tráví čas s kamarádkami, dětmi, zvířaty, věnují se tvořivým věcem. Ne všechny mají chuť vést a budovat. Jistě, najdou se takové. Dnes už mají možnost volby.

Abych tu ódu na Honzu nějak důstojně uzavřela:

Je to první muž v mém životě, co mi ukázal, že je větší muž, než já a tudíž si můžu dovolit být ženou. Zastánkyně feministek říkají, že ženské a mužské principy neexistují. Já v ně ale věřím. Dnešní doba to rozporuje. Trendem je: zbořme mýty a stereotypy. Žena zvládne vše stejně dobře, jako muž.
Rozpor s výše uvedeným mi došel ve chvíli, kdy jsme spolu s Růženou (Honzova přezdívka) ještě nebydleli. Opravovala jsem si zrovna sama prkýnko od wc, protože jsem byla EMACIPOVANÁ.
On se na mě nevěřícně podíval a pronesl: "A čím budu užitečný já?"

Cítíte v tom tu absurditu? K čemu jinému pak muž zbyde, než k "darování spermatu?".

Nechci být zlá na feministky. Existuje podle mě ještě zbytečnější instituce, naštěstí neorganizovaná a abstraktní. To jsou pro mě hledačky "ideálního partnera".

Takového, co jim bude ve dne v noci naslouchat, bude společenský, upravený, bude mít stejné zájmy. Toho, co dá jejich spící fotku na Facebook a bude je před kamarády držet za ruku. Muže, co jim bude denně psát zprávy a vyznávat se v nich slovy, co neznal ani Shakespeare.

Honza Facebook nemá. Věta "Miluji Tě" mu nejde přes pusu, asi jako růžové triko přes hlavu.

A přesto mě má rád. Poznám to, když odveze mojí kočku k veterináři. Když mi volá, jestli jsem dobře dojela do práce po mokré vozovce. Když mám chřipku a on mi přinese pomeranče.

Je tichý, já jsem excentrická. Je  myslivec, já obránce zvířat. Je klidný, já cholerik.

A přeci to jde. Pokud se zaměříte na ty maličkosti, co vás spojují. Třeba na to, že se máte rádi.
Pro začátek to úplně stačí. Nebo pokud si odpustíte ta nedorozumění, co vyplývají z vašich odlišností. A že jich je! Genderoví analytici odpustí.

"Kéž jsou všechny bytosti šťastny!"

Čarodějnický speciál

Tento příspěvek je inspirován konceptem mého oblíbeného seriálu Simpsonovi. Čas od času se v něm objeví takzvaný "čarodějnický speciál". Rozhodla jsem se jít stejnou cestou. Z mého původního záměru, zveřejnit ho právě na Filipojakubskou noc, nakonec sešlo. Něco mi říkalo, že vyčkám-li doby až po pálení čarodějnic, příspěvek jistě nebude skoupý na zážitky. A opravdu, obzory jsem si opět rozšířila. Kdo to mohl zapříčinit jiný, než malá Eva.

Než se pustím do vyprávění, ráda bych podotkla, že učinit svou matku hlavním aktérem mých fejetonů, nebylo nikdy původním záměrem. Nerada bych sklouzla na úroveň vyprávění Miroslava Donutila, jež se skoro všechna točila kolem osoby Franty Kocourka, jako by nikoho jiného v životě nepoznal. Přiznávám, malá Eva je takovým mým Frantou Kocourkem. Na následujících řádcích možná pochopíte proč.
Při rozhodování, kam na ten správný čarodějnický rej, byla mamka sázkou na jistotu. Mně, i ostatním pozvaným na pálení čarodějnic do Býkve bylo jasné, že program nebude mít standardní punc. Posezení, grilování, pití a taková ta typicky česká, organizovaná veselice plus něco navíc.
 Malá Eva si připravila avizované překvapení: filipojakubský rituál. Jelikož je široko daleko známá  kartářka, čarovné schopnosti jí nikdo neupírá. Zvědavost mě tedy přesvědčila, abych stejně jako další dvě kamarádky a Honza, na "rituální grilovačku" přistoupila. Všichni jsme se těšili, co si pro nás mamka připravila za kouzlo. Tedy až na Honzu. Ten pochyboval o našem psychickém zdraví a naopak byl zvědavý na to, co jsme připravily za proviant. A možná také dost proto, že se chtěl vyvarovat výčitkám typu: "tak ty mě necháš o čáry samotnou?" (plus by následoval ublíženecký pohled).
Jelikož se nechtěl hádat, chopil se mužských prací a počal rozdělávat oheň v krbu. Přítomné dámy, včetně mě, se usadily do pergoly a vyčkávaly Eviného proslovu. "Vážení, dnes je čarovná noc. Vytiskla jsem filipojakubské kouzlo, jež je umocněné magickou silou dnešního dne", dívala se vážně.
Honza se jen nevěřícně otočil, zakuckal a dělal, že nic neslyší. Přepadla mě zvědavost a otevřela jsem na stůl položený přehnutý list s kouzelnou formulí. "Hmmm, aha, jasně...", podala jsem ho zpátky mamce. "Tohle všechno máš?" "Co jako mám?", tvářila se dotčeně malá Eva, při zjištění, že kouzlo mě zřejmě vůbec neokouzlilo. "Myslím všechny ty věci, co tam píšou..", vysvětlila jsem. "Dej to sem, ukaž!", vyměnily jsme se ve čtení. "Joooo, takhle...", "no to fakt nemám", přiznala se Eva. "Že ty jsi to moc nečetla?", zklamaně jsem si rýpla. "Nečetla, ale mám plán B!", nenechala se mamka vyvézt z míry. To už jsem slyšela Honzu, jak se škodolibě chechtá.
Vůdkyně seance se zvedla, na chvíli zmizela a do minuty se vrátila se lahví sektu. "Na, otevři jí!", podala mi jí s výrazem tajemna. "To je ten plán B?", začaly mamku z nepřipravenosti podezřívat i ostatní přísedící ženy. "Sylvan ve Snídani s Novou říkala, že to je na čáry kouzlo největší!", nedala se Eva. "No, Čuky, otevři jí. Přiťukneme si, budeme si u toho něco přát, a ono se to prostě splní!" "Aha..", myslela jsem si o "plánu B" své, otevírajíc nevěřícně lahev. Vlastně mi v tom úžasu dokonce uniklo, že má lahev pokojovou teplotu. Mně, ostatní neustále poučující osobě o správné teplotě podávaného vína. Holt, boží mlýny melou. Během minuty jsem měla obličej celý od sektu. "No, kde jsi jí měla?", lamentovala jsem, otírajíc si mokrý obličej. "Ve skříni, přeci.", dostalo se mi od mamky vysvětlení. "Nuže, dámy..", chtěla to Eva zamluvit, zatímco nalívala zbytek obsahu do sklenic.
"Šalam!", vyzvala nás k přípitku. "Šalam?" "Co to je?", divila se kamarádka Radka. "To je spojení hinduismu a judaismu. Teď mě to napadlo!", argumentovala s vážnou tváří malá Eva. Musím říct, že mě to nepřekvapilo. Její multikulturní oltář už znáte. Jistě se tam najde i místo pro nové náboženství: Šalam.
"Prosím tě, Evi, jak jsi přišla na hinduismus?", nedalo to tentokrát kamarádce Jarmile. "Ti jsou přeci naproti." "Myslíš Horvátovi, mami?", snažila jsem se uvést věci na pravou míru. Nutno podotknout, že klienti, toužící po výkladu karet, se k mamce neustále vrací pro věrohodnost a pravdivost výkladů.  Ten den (a především večer) jsem jí začala podezírat, že potřebovala vážnost hodit stranou a ze svého přidruženého řemesla si trochu vystřelit.
"Ano, myslím přesně ty. A vůbec, pusťte rádio. Ti cikáni (hinduisti), už vůbec nejsou, co bývali. Myslela jsem, že když je máme za sousedy, budou o čáry pěkně hrát a udělají vatru. A oni nic. Jsem zklamaná."
Vypadalo to, že je po čarování. Honza nám začal servírovat ugrilované jídlo, co nám zatímco jsme se pokoušely čarovat, připravil. "Děkuji Ti, Honzíku.", pochválila ho potencionální tchýně. "Dáš si kávu do svého oblíbeného hrníčku?". Ten se začal smát. Pokud tu mluvíme o čarování, musím Vás seznámit s mamky nejoblíbenějším kouzlem. Snaží se čas od času přesvědčit různé osoby o tom, že mají rádi to, co se jí zrovna hodí. Tak třeba Honzovi dělá ráda kávu do hrníčku s růžičkami, protože se jmenuje Růžička. Ten vůbec nemá rád kávu z tak velkého skoro krajáče, nicméně už rezignoval. I na vysvětlování, že ten hrníček vůbec rád nemá. Radši vždy odsouhlasí, že si do něj nechá nalít hektolitr kafe, než by o sympatiích k této nádobě vedl s malou Evou spory.
Podobným způsobem se snaží namluvit kamarádce Radce, že Radka miluje Cinzano. Kupuje jí ho pak k narozeninám a předává s informací, že ho "Radka přeci má moc ráda". Ta se ještě statečně brání a tuto informaci rozporuje. Zatím. Než jí dojdou síly, jako Honzovi.
Bylo by fér, abych tu Evy čest malinko zachránila. Často čarovala úspěšně. Tak například za časů, kdy jsme byli s bráchou ještě malí a ona randila s postarším rockerem, o němž už tu byla rovněž řeč. Postarší hudebník vyjel na delší výlet do Ameriky. Malou (a tehdy ještě velice mladou) Evu to zarmoutilo způsobem, žádající si řešení vyšších mocí. S partou tet (podobně nudících se vrstevnic na mateřské dovolené) se dočetly, že muže spolehlivě zpátky dovede solení prahu. A tak solila. Solila celá futra, z obou stran a velice důkladně, až se sůl lepila na ponožky. Ale - světe div se, v New Yorku vypadl na delší dobu elektrický proud, nebylo kde zapojit kytaru a celebrita se vrátila do vlasti. Mamka to samozřejmě přisuzovala svým schopnostem. Dodnes je o tom přesvědčená. Ještě, že ta sůl už není, co bývala a ne vždy se ti, pro něž solila později, vrátili právě do našeho bytu. Díky za nekvalitní sůl z Polska.
Když jsme dojedli sváteční čarodějnickou hostinu, začalo se vzpomínat právě na ta legendární kouzla, na které se mohl člověk spolehnout. Honza se opět odvrátil a začal přikládat do ohně, aby nám prý nebyla zima. Chtěl si na nás zřejmě zachovat jen ty vzpomínky, nevyvolávající v něm myšlenkové spojení s psychiatrickým ústavem v nedalekých Horních Beřkovicích, kam jsme podle jeho zemité povahy ten večer nepochybně všechny patřily.
"Pamatuješ, Evi, na ty voodoo panenky?", pronesla potutelně  babička, svírající v ruce sklenici červeného vína. Trochu to zvedlo ze židle i mě. "Myslíš ty, jak nás s nimi chtěla očarovat Romana?", přistoupila mamka na zasvěcenou konverzaci. "Proboha, jaké voodoo?", divila se Jarmila, rovněž překvapená a zároveň zděšená kamarádka. "No, s těmi to dopadlo dobře", ubezpečila nás babička, konejšivým hlasem své jmenovkyně z knihy Boženy Němcové. "Jednu jsem odnesla do kostela a jednu jsme posadili do košíku v Kauflandu. Nebojte". Okamžitě mi naskočila souvislost s tou dívkou, obsluhující pokladnu výše jmenovaného obchodního domu, s hákovým křížem na ruce.
Hodiny ubíhaly a vyprávění se stočilo na vyvolávání duchů. Nejlepší zkušenost, má prý mamka s klíčem uprostřed knihy. Takto prý můžete nejlépe komunikovat s autorem knížky, nebo s prababičkou Arnoštkou, jako se to povedlo tetě Daně, a to hned napoprvé!
Honza chtěl jet domů. Už na něj těch informací bylo zřejmě tak akorát. Údajně ho nemůže už nic překvapit, obzvláště po tom, co mu celkem nedávno jeho sestra Aneta (mimochodem má vrstevnice a matka dítěte) oznámila své zjištění, že v minulém životě byla jednou z manželek Karla IV. Když mi tuto informaci se smíchem a poznámkou, že se Aneta už definitivně "zcvokla" vyprávěl, zastavila jsem ho v půlce věty: "No a proč by nemohla být? Bydlíme přeci na Mělníku!". "Bože, další cvok!", plácl se do čela. To ještě netušil, co si vyslechne o letošní "čarodějnice".
Oheň dohasínal a hinduisti za plotem začali pálit pneumatiky. Opravdu už nejsou to, "co bývali".
Důkazní foto bylo pořízené tajně z naší terasy. Nechtěla jsem, aby mě viděli, jak je fotím při ekologickém přestupku, tak babička předstírala, že chce vyfotit, jak jí na terase krásně vykvetl ibišek. Pravé kouzlo, to se totiž skrývá v přítomném okamžiku, kdy si užíváte společnosti svých nejbližších při tom, co je Vám milé. Ať už se jedná očarování, tiché trpění šílených patálií člověka, s nímž žijete (Honzův případ) či pálení pneumatik v kruhu svých nejbližších a otravování vzduchu. Šalam!

A kdy? - Na svatýho Mindy!

Vzhledem k mému věku, dovršivšímu osmadvacátému roku života, ke mně v poslední době přicházejí obligátní otázky typu: "A kdy budeš mít miminko?"
No, co na to říct. Pomyslnou odpověď, myslím vystihuje včerejší situace, kdy jsme seděli s Honzou na statku mé potencionální tchýně. Všichni se rozplývali nad miminky od sestry mého přítele, zatímco já na klíně třímala zrzavého kocoura, popíjejíc červené víno. Měla bych se za to stydět? Nemyslím si. Ženy o dvě generace přede mnou sice u nás v rodině rozjely krásnou strategii - přivést na svět potomka do dvacátého roku od prvních narozenin. Přesto věřím, že každá hra má mít svůj konec, a tak jsem s těmi kartami malinko zamíchala. Ne všechny tradice se zakládají na dobrém základu. Vůbec nechápu, jak mohlo mým babičkám lichotit oslovení "babi", při jejich tehdejším věku, devětatřiceti let. Ano, říká se, že Babičce od Boženy Němcové, bylo ve skutečnosti jen padesát let, opírajíc se o hůl a předávají Barunce svá moudra. Délka průměrného věku se ovšem zvyšuje, musíme jít tedy s dobou.
Tolik teorie. Teď ale vážně: Mně se prostě ještě nechce. Známý se mě nedávno optal, zda náhodou již neslyším tikat ty "biologické hodiny". Jak vlastně vypadají a jak znějí? Jsou to kukačky či digitálky? Nařizují se automaticky a jsou nastavené na rádio? Mění se sami podle letního a zimního času? Fungují na baterky nebo jsou poháněné sluneční energií? Když už jsme u té biologie: Bylo mi asi čtrnáct let, když nám Romča v hodině biologie pustila dokumentární film o lidském porodu, zachycující ty nejdetailnější momenty a záběry ženského ústrojí, snažící se přivést na svět tvora lidské rasy. Věřím, že půlka mých spolužaček nemá ještě potomka právě díky tomuto skvostu kinematografie.
Není dobré svádět své postoje na druhé, souhlasím. Těch důvodů, proč jsem byla na Vítání občánků zatím jen jako přímý účastník, je samozřejmě více. A rovněž se různí i u mých ostatních, "divných", bezdětných vrstevníků.
Moje kamarádka Terka nedávno prohlásila, že ona se na vlastní reprodukci nechystá, jelikož neuznává za nezbytné šíření svého genu. V tom jsem já opačného názoru. Popravdě si ješitně myslím, že svět si mé potomky zaslouží. Nemusí na ně být přímo připravený, to uznávám. Obzvláště, budou v něm mé geny převažovat. Dodnes si vzpomínám na zoufalství malé Evy, beroucí nás s sebou s bráchou na nákupy. Já, neposedný malý ďábel, házející jí do nákupního koše, co si zamanul versus můj o tři roky mladší, tichý a hodný bratr. Zatímco malý Filípek měl při potřebě získat nějaké to "nedovolené" zboží do košíku naučenou větu: "Mami, koupíme si to po výplatě?", já jsem byla malý mstivec. Pokud mi nebylo dopřáno žužu ve tvaru dinosaura, časopis s kačerem Donaldem či jiný nezbytný sortiment, počkala jsem si, až budeme stát ve frontě na zaplacení, nejlépe až se ta fronta vytvoří co nejdelší (s největším počtem přítomných lidí) a nahlas jsem spustila: "A proč si to nemůžeme koupit?!!" "Počkej, až vylezeme ven", cedila malá Eva přes zuby. "No a teda proč si to nemůžeme koupit?" "Řekla jsem - počkej venku!", zašeptala mi s funěním máma. Už při placení jsem se pak třásla strachy a za samoobsluhou se následně odehrávala často scéna, později u nás v rodině označovaná jako "opička na gumě". To mě máma chytla za ruku a napřáhla se, že mě plácne přes zadek. Já se ale na té ruce začala točit načež se nemohla pořádně trefit. A tak Eva budila dojem, že hraje káču, až se unavila.
Pokud bude otcem mých dětí Honza, je tu padesátiprocentní šance, že by mohly být po něm. To by ode mně při jeho povaze a především samostatnosti, vyžadovalo minimální úsilí a nervovou investici, to už za zvážení stojí. Pro ilustrační příklad použiji průběh dnešního dne: Včera byl koštovat víno. Vrátil se v pořádku domů, kontrolovat jsem ho tedy nemusela. Vzbudil se v deset ráno a odmítl snídani. Znovu se vzbudil v pět odpoledne a pouze rozjedl večeři, tudíž mu zbyde i na zítřejší oběd, a znovu usnul. A tak mám klid, tvořím si tu blog a ještě jsem ušetřila. Rodí se, vůbec, takové děti?
Problém tkví ovšem v tom, že je z rodiny, kde se podezřele často vyskytují dvojčata. U nás shodou okolností také. Celé roky jsem si myslela, že je to výhoda a že si spolu sourozenci vystačí a ještě si je člověk vyrobí, takříkajíc "jedním vrzem" (není myšleno dvojsmyslně, nýbrž lidově řečeno). To jsem se ale šeredně zmýlila! Při včerejším pohledu na Honzovy čtyřměsíční synovce, jež sice stejně vypadají, za to se každý jinak chová a HLAVNĚ budí, jsem se zařekla, že dvojčátkovou hrozbu ještě pro nějakou dobu odložím. Především při pomyšlení, že se ta holátka budí celou noc "nastřídačku".
Znám zkrátka své limity a k otázce reprodukce, budu tedy přistupovat s největší zodpovědností.
Malá Eva, ta to měla jednoduché. Porodila mě do doby, kdy byly všichni opojeni příchodem svobody a očekávali něco nového, svěžího a lepšího ve světě okolo sebe. Zažila jsem dobu, kdy jsme ve třetí třídě základní školy čekaly s Martinou v první řadě na náměstí, abychom si mohly sáhnout na pana prezidenta Havla a kamarádka, co na něj nedosáhla, mu napsala alespoň dopis. Mám riskovat, že porodím lidskou bytost do časů, kde je legální, aby měl Miloš Zeman svůj vlastní pořad v televizi? Počkám si určitě nejméně do nadcházejících voleb, pro jistotu až do konce funkčního období nové vlády a prezidenta, až zhodnotím situaci vývoje pro nadcházející desetiletí. Inu, jak říkala malá Eva, když jsme spolu byly posledně na večeři v "číně": "Čuju nějakou zradu, cítím Zemana v kostech". Ó, jak se nemýlila, když s rozhořčením z toalety přinesla časopis, kde byl vyfocen s čínskou delegací přímo na titulní straně.
Na druhou stranu zase nemůžu čekat donekonečna. Kapela Wohnout nemládne a moje děti musejí bezpodmínečně nosit dupačky s nápisem "Chci Wohnout přes koleno", jež jsou na jejich fanklubovém sortimentu. Je to nádherné pokračování odkazu, vyjímajícího se na mém tričku "Chci Wohnout" v kombinaci s pánským tričkem "Chceš Wohnout?", s nímž hodlám potěšit Honzu. Nápisy jsou fosforeskující, své poselství tedy splní na každé akci, kde se rozhostí tma.
Hezky se to píše a nosí na tričku, nicméně ruku na srdce - dle vyprávění a sezónně i vlastních zkušeností, v dnešní uspěchané době není na samotný akt početí kolikrát ani nálada a síla. Šamanky a léčitelky prý přišly s revoluční metodou odblokování, takzvaným "vaginálním mapováním". Nevím přesně, co to je, ale jednou jsme to někde četli a Honza mi preventivně řekl, že není geograf. Já ze zeměpisu rovněž neměla zrovna jedničku, tudíž to pro nás určitě nebude.
Další překážkou je abstinence. Nejenom, že by dítě nemělo být počaté pod vlivem alkoholu. Ono se prý ani nesmí pít během těhotenství. O tom už věděla své moje prababička. "Peťulko, já když čekala tvého dědečka, tak všichni pili víno. A já na něj měla takovou chuť, až jsem z toho úplně zeslábla". To chápu a nebudu se takovému riziku trápení prozatím vystavovat. Nebylo by to fér ani pro mě, ani pro psychickou pohodu plodu.

Mám pro Vás jednu dobrou radu: Pokud patříte také mezi cílovou skupinu neustále tázaných ohledně své reprodukce, fungují mi následující fígle:
Na rodinu:
1) "Chci domácí porod a čekám, až ho tu uzákoní." - To spolehlivě pobouří a tazatel se s Vámi začne hádat o politice, na dítě už si ani nevzpomene.
2) Řekněte jim, že svou dceru hodláte pojmenovat jako Milenu a syna jako Čeňka. To v rodině nikdo chtít nebude.
Na ostatní:
1) "Nevyhovuje mi současné školství. Chci dát dítě do lesní školky a čekám, až nám tady otevřou Scio školu." - Budou Vás mít za podivína a Vaše dítě tedy není ve společnosti netolerance abnormalit žádoucí.
2) "Omlouvám se světu, ale v současné době by nebylo košer, abych si pořizovala nemluvně, dokud jsou mi roztomilejší koťata. Chci adoptovat ještě tak pět nemocných koček a nebudu nikoho vystavovat toxoplazmóze." - To je bohužel pravda, kamenujte mě.

Závěrem nechci, aby vypadalo, že děti neplánujeme. Jistě, že ano. Jen se na to musí jít chytře. Pořizovat si děti teď, když je jich okolo všude dost, snižuje jejich konkurenceschopnost mezi babičkami, dědečky, strýčky a dalšími "omačkávači". My jim naopak dáme šanci, těšit se z nemluvňat hned, jak odrostou ta ostatní a dopřát jim tak nekončící radost. Že děti v budoucnu definitivně chci, jsem si uvědomila, když jsme nedávno s kamarádkou Martinou navštívily dětský klub Kinderko. Ona už je dvojnásobnou matkou a tak hledáme podniky, kde se zabavíme my i malí tyrani. Ti se měli původně fascinovat dětským světem plným zábavních atrakcí v podobě skákacího hradu, skluzavek do míčků a jiných nezbytností k odvedení pozornosti a fixace na matku. My dobrou kávou a možností konečně si "pokecat". Nakonec to byl ale výlet Martiny a třech dětí, včetně mě.
Jak jsem viděla obří trampolínu, nemohla jsem odolat. Skočila jsem do ní a nařídila dětem: "Skákejte!" Děcka s radostí skákala a houpala mě. Smála se, zatímco já jsem lítala vzduchem nahoru a dolů. Když jsme pak odcházely domů, věděla jsem jasně: "Musím sehnat víc dětí do Kinderka".
A tak chodím po příbuzných a škemrám, ať mi půjčí děti, že je "teta vezme do dětského koutku a moc si to užijí". Myslím, že v nich vzbuzuji falešný pocit a naděje ohledně mého vzrůstajícího zájmu o čas trávený s dětmi. Hlavně, když dobře houpají!

Multikulti Velikonoce

Dnešním dnem vyvrcholily svátky jara, Velikonoce. V Čechách zvyk známý jako "pomlázka", u nás po moravském vzoru malé Evy a babičky - "šmigrust". Babička často říkávala, že Velikonoce "tady v Čechách", nejsou vůbec ničím oproti tomu, co v mládí zažívala na Valašsku. Už v šest ráno ji prý ogaři tahali z postele, polévali vodou a nikde se nesetkala s tím, že by hodovaly i děvčata. No, to má tedy pravdu. Navíc, jak říká strýc Václav, jsou Češi "kurky bezbožné", tudíž se v krajích zdejších vytrácí i ten náboženský podtext. I když - jak se brzy dozvíte na následujících řádcích, v domácnosti malé Evy tomu také není tak úplně pravda.
Poměrně nedávno se u nás v republice objevil takový krásný nešvar - prohlášení Velkého pátku za státní svátek. Měli jsme tedy možnost strávit s rodinou a přáteli krásné čtyři dny volna. Už ve čtvrtek odpoledne, jsem si představovala ta krásná rána, provoněná mazancem a kouzlem pohádek.
V pátek ráno, po mazanci a pohádkách, jsme se vydaly s malou Evou navštívit mého dědu, Evinného tatínka, žijícího o samotě v lesích brdských kopců, v Jincích. Tam se narodil, tam dlouhá léta sloužil, tam prý i zemře. Za normálních okolností, je to velmi pohodový, vitální a vtipný chlapík, milující les a přírodu. Bohužel, poslední dobou ho sužují zdravotní problémy a tak se to odráží malinko i na jeho postojích a momentálním prožívání světa. Při obědě co nám nachystal, zčistajasna mezi řečí prohodil něco o volbách do tamního zastupitelstva, a o svém záměru volit komunisty. "Co prosím?!", zakuckala se právě obědvající mamka, až vyprskla polévku zpátky do talíře. "No fuj, tati, že se nestydíš!", napomenula ho. "Ty, který jsi v šedesátém osmém odešel ze strany?!" "No jo, prosím Tě...", mávl děda rukou, na znamení, jak má náš názor kdesi...
"No, asi je čas jet na výlet, viď mami?", navrhla jsem. Je to takové naše znamení - mezi mnou a malou Evou, když cítíme, že se z dědy vytrácí nálada. To pak dědovi dámě něco pěkného ke čtení, necháme ho pohlídat našeho psa a vyrážíme do nedaleké Příbrami. Je to skutečně okouzlující město, první znatelná civilizace v blízkosti Jinců. Co je na tomto městě pro nás ovšem nejdůležitější, je existence magického místa - Svaté Hory. Na tu když se člověk vyšplhá, má pocit, že je tak nějak spojen s vyšší mocí, jelikož vylézt výš už ani nemá sílu. Nejsme žádní praktikující křesťané, nicméně na něco "mezi nebem a zemí" věříme. Jen bohužel zatím přesně nevíme na co. A Svatá Hora - ta ač se tváří jako poutní místo katolíků, to dle mého názoru neví zrovna tak. Po výšlapu Vás na první pohled uchvátí krásná, monumentální bazilika, zatímco o pár metru dál, už se tyčí poutač do muzea politických vězňů, trýzněných komunisty v padesátých letech v internačním táboře Vojna. V těsné blízkosti začíná něco jako skanzen prodejců katolicky laděných předmětů, s různými stupni bizarnosti. Malá Eva nabyla pocitu, že zrovna v tak magický den, jako je Velký pátek, bychom si měly koupit od každého prodejce nějaký ten "svatý suvenýr". A tak jsme po necelé půlhodině odcházely z prudkého kopce zpátky dolů na příbramské náměstí, místo, kde jsme zanechaly vůz a začaly ho nakládat čerstvě nakoupenými "svatými suvenýry". Malá Eva přeci rozhodně není žádná "kurka bezbožná", je navíc právoplatně pokřtěná a vůbec nevyvrací existenci panenky Marie. Stejně tak, jako dalších božstev, včetně i těch náboženstvími neuznaných. Obsah našich plných tašek, obsahoval hořické trubičky s fotkami baziliky na Svaté Hoře, magické kameny pro otevírání čaker (bůhví, jak se s tím svatí, vyobrazení v bazilice ztotožňují), hřbitovní svíčky s motivy Jezulátka, růženec pro řidiče - zhotovený ze svítivě růžových korálků v barvě zvýrazňovače a zelenou svíčku přivolávající do domácnosti hojnost (bílá magie v rukou katolíků vyloženě stojí za vyzkoušení). A vlastně bych málem zapomněla - letošním bestsellerem "svatostánkařů", samozřejmě námi neopomenutým, se stala novinka v sortimentu - malá soška panenky Marie, jež ve tmě fosforeskuje a vytváří tak dojem zázraku. Tu jsme pro jistotu vzaly hned dvakrát.
"Tak co, jak bylo u černoprdelníků", utahoval si z nás děda. "Jo, fajn. Nejvíc se mi líbila ta expozice o politických vězních, které mučili ti hodní komunisté", rýpla jsem si do otce mé matky. Ten se provinile podíval do stolu. "Nebuď smutný, můžeš to odčinit", pohladila jsem ho po hlavě a podsunula pod nos petici za kandidaturu Marka Hilšera prezidentem. Ani nemukl a podepsal. Odměnila jsem ho hořickými trubičkami s bazilikou a anděly. Jely jsme domů.
"Zase nákupní horečka?", rýpl si do mě Honza, hledící na to, co doma vybaluji za předměty. "Proč zase ty kameny?" "No protože na sedmou čakru ještě nemám!", vysvětlila jsem mu. "A ta fosforová blbost?", nevycházel z údivu. "Na hrobeček, aby babičce hezky svítila místo svíček!" Honza se jen nevěřícně plácl do čela a rezignoval na zjišťování dalších detailů. S úsměvem jsem si vzpomněla, jak jsme předloni jeli i s malou Evou a Romčou z dovolené na jižní Moravě. Malá Eva nadšeně zastavila u Velehradu, lačná po kulturním zážitku a nějakém tom suvenýrku. Honza odmítal vystoupit z auta, jelikož "darmožrouty on podporovat nebude". Nakonec vystoupil, ale došel pouze do přilehlé cukrárny, kde provokativně lízal zmrzlinu a smál se své potencionální tchýni a maceše, obdivujícím krásy poutního místa.
Utekly dva krásné dny volna a přišlo velikonoční pondělí. Dle babičky postřehů, jsme opravdu ráno na šestou nevstávali. Naopak. Nedělní večer, katolíky nazývaný "Zmrtvýchvstáním", jsme jako ty bezbožné kurky, oslavili s kamarády v pivním baru Němý Medvěd. Zmrtvýchvstání jsme pojali v poněkud opačném módu - a to verzi, jež by se dala nazvat "Vmrtvéseobrácení", tudíž jsme oči rozlepili lehce po deváté ranní. Jelikož nelpíme na stoprocentním dodržování tradic v původním znění, musím uznat babičce za pravdu - v Čechách hodují i holky. Tohoto faktu jsem využila a několikrát švihla Honzu pomlázkou, což ho definitivně probralo také. Ten mi jí sebral a chtěl mi to oplatit, ovšem mihotající se pentle okouzlily našeho kocoura Berta, který se  za pomlázku pověsil a nechtěl se jí pustit, což Honzův záměr dost ztěžovalo. Nevydařenou "hodovačku" jsem odměnila lahví rumu a koly. Vajíčka jsem obarvit nestihla a popravdě, ani se mi moc nechtělo. Netradiční koleda Honzu potěšila, a co víc - nabudila ho k další kořisti a tak jsme vyjeli postupně ke všem blízko bydlícím příbuzným, především ženského rodu. Když se u babiček a tetiček dostatečně nasytil čokoládovými zajíčky, vajíčky a nádivkou, rozhodli jsme se ukončit velikonoční tour u malé Evy. Tam začínají ty pravé - multikulturní Velikonoce. Jak jsem již v úvodu naznačila, jsme věřící, jen přesně nevíme na co a tak je vždy dobré, být zadobře se všemi směry. Člověk nikdy neví, jaký je ten pravý, nejspíš proto, že pravda je někde uprostřed. Pro ilustraci jsem se Vám rozhodla odtajnit polici v mamčiném obýváku, vyjadřující její nexenofobní podstatu - uznávající a respektující víru všech koutů světa. Všimněte si hned zleva: milující se delfíni, nezbytný doplněk pro domácí štěstí a hojnost, dle zákonitostí feng shui. Následuje čínský zvon štěstí. Střídá ho budhistická sekce, zastoupená soškou dovezenou z Thajska, plynule přecházející do obrázku hinduistické bohyně Lakšmí. Tu osvětluje nová osadnice "multikulti" oltáře, fosforová panenka Marie. Staré dobré časy starořeckých bohů, zastupuje bohyně Afrodité, zakoupená na Rhodosu, ověnčená růžencem ze Svaté Hory. Vztah k esoterice a přírodě, vyjadřuje okřídlená víla, plynule ústící k obrazu bílé kočky - symbolu kočičího božstva, ovládající mamky domácnost v zastoupení třech kocourů, strážců býkevského sídla. Úplně vpravo je pak velké kovové srdce - symbol pravdolářkaství, sluníčkářství a takzvaného havloidismu. Pod poličkou se pak v rámečku vyjímají tři různé panenky Marie - jedna černá z Montserratu, jedna velehradská - česká, a ta třetí - švýcarská. Je přeci jen potřeba zdůraznit, pod hlavičkou jaké církve, že byla křtěná. No a nakonec úplně vpravo dole - podobizna samotné paní domu - to aby bylo znatelné, že nezbytným motorem života je zdravá sebeláska.
Jednou do roka, o Silvestra, má na tomto čestném piedestalu místo ještě jedna postava - archanděl Michael, v podobě výkladové andělské karty. Celý rok hlídá mamce ostatní "čertovy obrázky", ale v den, kdy všichni oslavují příchod nového roku, ho mamka posadí na prominentní poličku a přikáže mu: "Archanděli Michaeli, bav se!" A my se bavíme s ním.
Honza už se tomu dávno přestal divit. Ani nemůže, i kdyby chtěl. Je totiž očarován kouzelnou svíčkou, pořízenou v Čarodějnicém obchodu na Praze 2, naší další oblíbené nákupní destinaci.
Donedávna jsme si připadali jako celkem běžná rodina. Saxaně, ani Harry Potterovi, se přeci taky nikdo nediví. Navíc už máme v posledních letech i vlastní označení: multikulti. Poměrně často se dočítám nebo doslýchám, že "multikulti svět nechceme". Nechápu proč. Mně například slovo "multikulti" asociuje výraz "tutti - frutti". To bývala super zmrzlina. Barevná, a přesto jsme na ní s ostatními dětmi stály fronty. Moje oblíbená kavárna Želví doupě inzerovala, že jí zařadila do sortimentu. Jsem navíc kavárenský povaleč. Zajdu si na ní, hned v týdnu.

Tajemství věčné vitality

1. 

Jednoho večera, trávící svůj volný čas mezi partičkou mělnických vinařů, za mnou přišel člen místních vinařských matadorů, pan Nevrkla. Pokaždé má nutkání sáhnout si na mou slovansky tvarovanou postavu, za zpěvu písně "Sex je náš". Celý tento proces je tak komický a milý, že nemám sílu v tom starému panu Nevrklovi odporovat. Spíš jsem se vždycky zaobírala otázkou, co ho k tomu vede. Nakonec mi to osvětlil. Přišel ke mě se sklenicí vína a povídá mi: "Slečno, víte, proč jste tak úžasná?". "No, napadá mě leccos, povídejte", smála jsem se. "No přeci proto, že vy milujete život!"

Přiznám se, že takovou odpověď jsem nečekala, nicméně potěšila.

Včera jsem si vzpomněla právě na slova pana Nevrkly a na vlastní oči se přesvědčila o faktu, že kráčím správným směrem a že radost ze života je jednou ze zásad dlouhověkosti. Sobotní odpoledne jsem strávila na dvojité oslavě osmdesátých narozenin babičky a tetičky mého přítele Honzy.
Babička Jindřiška a její švagrová se rozhodly pojmout jejich životní jubileum velkolepě.
Osmdesát je jim přeci "jen jednou za život", a i když se toho jejich milovaní choti nedožili, užijí si to stůj co stůj. Ve smluvený čas jsme s přítelem dorazili do čínské restaurace, pro tuto oslavu zarezervované. Bylo nás tam dobrých třicet hlav, zlomek těch, co se mohli dostavit už na jedenáctou dopoledne. Dámy byly oděné do krásných modrých šatů, elegance sama. "Ty šaty jsem měla už na promoci tvého tatínka, tak mi na ně moc nesahej, musejí mi vydržet ještě na devadesátku", napomínala zrovna tetička jedno ze svých vnoučat. Babičku Jindřišku jsem samozřejmě znala, zatímco s tetičkou to byla má první zkušenost. Hned mě zmerčila ve vchodu restaurace a přiběhla ke mně rychlostí a ladností laně. Pevně mi stiskla ruku a začala mi jí hladit. "Ty jsi Petruška, viď? Jsi taková krásná a šikovná, moc se mi líbíš. S Honzíčkem jsi udělala moc dobře!" "Ehm, děkuji", koktala jsem ze sebe plná rozpaků a překvapení, že se v místnosti nachází osoba, trumfující mě v rychlosti a hlasitosti konverzace. To se mi popravdě moc nestává, nicméně to pro mě bylo příjemným zpestřením a odpočinkem zároveň. "Prosím Tě, Petruško, já mám vnuka Jiříčka. Potřebovala bych pro něj takovou děvenku, jako jsi ty. On má na ně smůlu. Mysli s tím na mě.", agitovala čilá a elegantní dohazovačka. "Kdyby jsi měla takovou kamarádku, jako jsi ty...", ale to už mě Honza tlačil do zad, usazujíc mě k protějšímu stolu, z dosahu čiperné tetičky. Kdosi z příbuzných vyhlásil program. Prvním bodem měla být gratulace, následovat přípitek a poté slavnostní oběd. Dívky v modrém, (skutečně tak vypadaly) se postavily do středu sálu a začaly od nás přebírat květiny a dary. Dostala jsem se na řadu, předala babičce políbení a květinu a přešla k vedle stojící tetičce. Ta mi ihned pevně stiskla ruku, přitáhla mě k sobě silou blíž a pošeptala mi: "Tak jsme domluvené, jo!?", a vlepila mi srdečného "hubana" na tvář. Oslavenkyně nám všem nechaly nalít aperitiv. Slova se nejprve ujala snacha tetičky, děkujíc za všechny a za vše, co pro rodinu udělaly a za pozvání, načež si po malé chvilce opět vzala slovo tetička - oslavenkyně. "Hlavně dobře jezte a pijte, objednávejte, na co máte chuť. Po obědě se přesuneme k nám do věžáku, připravily jsme pro Vás tady s Miládkou další občerstvení v pátém patře, zvonek - Fabiánovi. Miládka, to je naše kamarádka, co to se mnou a Jindřiškou táhne už dobrých pětapadesát let. Koupila uzené a napekla, nadělala pomazánky a tam to ještě rozjedeme!" Pokynula nám, ať se napijeme a oslava započala. "Jak si vezme slovo tetička, tak už neskončí", poučila mě Romana, nejlepší kamarádka mojí maminky, chodící shodou okolností s tatínkem mého přítele. Jsme zkrátka taková "jedna velká rodina". Romča je mému životu nejspíš souzená. Odmalička jsem jí říkala teto, jelikož byla u nás doma častěji, než mamky pokrevní sourozenec. Když jsem povyrostla, učila mě na gymnáziu chemii a biologii a před nedávnem se dala dohromady s Honzovým tatínkem, to asi pro případ, aby mi ze života neodešla ani v případě, že by se s malou Evou pohádaly.
Romča přišla na oslavu dřív, tudíž už byla s rodinnými poměry a vazbami srozuměná detailněji, než já. Alespoň jsem se mohla lépe orientovat, kdo ke komu patří a kým je například paní, co se mě před minutou ptala, budeme-li se s Honzou brát. Za chvíli však byly detaily, kdo je s kým v jaké přízni, zcela bezpředmětné, jelikož po pár hodinách nekonečného přejídání a pití, jsme měli všichni jedno společné - byli jsme neskutečně unavení. Tedy skoro všichni. Až na dívky v modrém a paní Miládku. Tři dámy v letech obletovaly neustále všechny přísedící, s dotazy, máme-li vše, zda jsme si dali kávu a jestli už jsme se fotili. Focení bylo podstatné - fotí se každých deset let, fotografie pak zakládají a nikdo na nich nesmí chybět!
Pozorně jsem ty čiperky pozorovala a nevycházela z údivu. Ani jedna nepotřebovala brýle, aby dohlédla na druhý konec restaurace a oslovila správně osobu, s níž zrovna chtěla vést rozhovor. Ani jednou, jsem žádnou z nich neslyšela, že by se na něco zeptala podruhé, jak bývá u jejich vrstevníků zvykem.
Ve čtyři hodiny odpoledne nás vyzvaly, abychom se přesunuli na takzvanou afterparty do panelákového bytu tetičky, kde nám s Miládkou a Jindřiškou udělaly pohoštění. Půlka hostů se začala vzpouzet už jen při představě další konzumace jídla, či alkoholu. Já ani Honza, jsme nepředpokládali takovou výdrž starších dam a měli na nadcházející večer ještě naplánovaný koncert naší oblíbené kapely. Času nazbyt jsme tedy neměli. Teď si vlastně říkám, jak jsme mohli být tak naivní, myslet si, že babička Jindřiška by pro únavu chtěla ukončit oslavu již v podvečer. Když jí vídám před půlnocí, s jakým elánem vrací návštěvníkům kulturního domu na Mělníku kabáty, když jí potkáme, jak si to lehce mašíruje z jógy či plavání nebo jak běží o víkend do kopce mělnického centra, aby si poslechla koncert v kostele, říkám si, kde děláme chybu. Obzvlášť po tom, co ve svých ani ne třiceti letech dospáváme každý ples dva dny.
Nicméně, dámy vycítily naše rozpaky a tetička začala hledat hůlku, o níž by se opřela, aby demonstrovala své stáří, dosud neznatelné. "Podívej, Petrunko. Celý život dělám kadeřnici a běhám si a najednou je to horší a horší." Dokonce začala předstírat pajdání. "Ach jo, Honzo, tak pojedeme až v šest. To stihneme. Na tohle nemám lokty, odmítnout jim to,"změnila jsem názor. "Já už vážně nemůžu, zabiju Vás", funěla mi za krk Romča po tom, co zjistila, že pokračování večírku podporuji. Dívky v modrém se zaradovaly, tetička zapomněla pajdat a radostně ukázala hůlkou směr přesunu.

V obývacím pokoji panelákového bytu to bylo prostřené, jako na malou svatbu. Miládka si dala skutečně záležet. "Miládko, nalej nám panáka", rozkázala tetička. Miládka radostně běžela do šatny pro lahev lihoviny. "Co mám vzít?" "Něco dobrého, víš, že tam máme lecos".

Stařenky rozjely tu správnou zábavu a já mnohé pochopila. Jejich recept na dlouhověkost, je systematickým a vysoce organizovaným procesem, mající své zásady:

1. Žít život s vděčností:
   "To nevadí, že už tu ti naši chlapi nejsou. Prožily jsme s nimi krásných šedesát let a stálo to za to."
2. Dodržování přísných hygienických pravidel:
   "Romanko, ber si ty jednohubky. Když jsme je dělaly, měly jsme čisté ruce. My se mejeme!"
3. Abstinence zabíjí:
   "To víš, že se taky dožiješ osmdesátky, Jiříčku. Musíš si ale každý večer pěkně nalít špiritus."
4. Tvůrčí činnost je důležitá:
   "Já teda pravidelně píšu do časopisů. No a co myslíte? Jednoduchý hrníčkový dort, nebo můj názor na domácí porody, to jim není dost dobrý! Ale jakmile napíšu o tom, jak nám tatínka komunisti zavřeli, to mi hned pošlou 700 Kč!"
   
   
5. Kdo šetří, má za tři:
   "My teda tady spolu s holkama vždycky ve všem souhlasíme. Ale čím jsme starší, tím se to horší. Já bych chtěla všechno za dvě koruny a lezu s tím holkám na nervy. Jo a těch naušnic u Vietnamce, co stály 44 Kč, jsme měly nakoupit víc do zásoby!"
   
   
6. Signály, vysílající nám naše těla se neignorují:
   "Večer, to mám vždycky nějaký bol. Ale pak si naliju štamprli té malinové, a je po bolu."
7. Ber život s úsměvem, ať se děje cokoliv:"Honzíčkův dědeček, byl u těch Pétépáků na Zelený Hoře. A my tam za ním jezdily a byla to ohromná sranda. Hlavně to, jak v krámech nebylo vůbec nic a když něco přivezli, tak jsme se málem ušlapaly u výlohy. Ale bylo to všechno moc hezký.
   
   
8. Dobré děti jsou základ!
   "Když vidím v Praze ty děcka, jak jen čučí do těch mobilů a tabletů, tak mě přepadá smutek. Naše děti si hrály daleko líp. Třeba jak Jiřík udělal ten strojek, co dával šedesát voltů a dal ho tady Péťovi do rukou. Ale myslel to dobře!"

Ač se tyto jejich zásady zdají sebevíc bizarnější, jedno se těm dámám musí nechat. Milují život a dobře se baví. Za všech okolností. A to je podle mě ten pravý lék na dlouhověkost. Alespoň na takovou, co si jí člověk může užít. Jsem ráda, že jsem s nimi ten sváteční den strávila.

Po šesté večer, už jsme opravdu museli jet (s patřičnou výslužkou), ale díky inspirující oslavě těch dam, jsem si pak krásně užila koncert. Tancovala a bavila jsem se na koncertě Wohnoutů o něco víc, než obvykle, nabitá skvělou náladou a nadějí, že budu-li pokračovat na své cestě životem tak, jak ho žiji teď, čeká mě ještě mnoho krásných a naplněných let, bez ohledu na věk.

Když se podaří, co se dařit má...

Víkend se nám přiblížil ke konci a já musím říct, že pro mě rozhodně nebyl chudý na zážitky. Včera jsme měli Apríl, den, kdy se hodně lidí snaží vymyslet na druhého nějakou tu vtipnou lest, aby pak člověk celý šťastný, že někoho načapal, mohl konstatovat to již stokrát otřepané, "Aprííííííl".
Probudila jsem se v ten vtipný den, celá natěšená, jak si vystřelím ze svého přítele. Pravda, neměla jsem to vůbec promyšlené a napadlo mě jen takové to ordinérní: "Miláčku, čekáme dítě".
Dle pozdějšího zjištění, jsem nebyla sama. Facebook se přímo hemžil takovýmito oznámeními. Jak to dopadlo v jiných domácnostech, si můžu jen domýšlet, u nás však Boží mlýny zasáhly rychle. Ten pohled ze strany původně zamyšlené oběti vtipu, se mi vůbec nelíbil. Nebyl, pravda, úplně negativní, jen takový dost otrávený. To mi v ten moment ovšem stačilo, aby se mé hlavě vytvořil scénář, hlodající do mé kůry mozkové příběhy o tom, chce-li ten muž, ležící vedle mě na loži, vůbec někdy rodinu. Když viděl, jak mi to v hlavě šrotuje, zmohl se jen na: "Chceš udělat toasty?". "NE! Nechci od Tebe už nic!" Jelikož byl ovšem hlad silnější než já a já se chtěla celá uražená zachumlat do peřiny, abych ještě více demonstrovala své pohoršení nad vzniklou situací, nechala jsem si během pár minut naservírovat snídaňové menu až pod nos. Po ústupu hladu a následně i mých emocí, jsem se rozhodla, situaci nějak rozlousknout: "Tak abys věděl, byl to Apríl. A ty jsi mi ho pěkně zkazil!" "Fakt, a proč?" "Protože ses blbě tvářil!". "Jak blbě? Kdybych si myslel, že je to pravda, takhle bych se netvářil." Pak mi to došlo. Nedělám si já tento druh Aprílu náhodou každý rok? Inu, vtípek se mi nevyvedl, budu se muset polepšit a doufat, že jednou doopravdy neotěhotním okolo zmiňovaného data, nebo budu mít celé to očekávání, kdy si dva padnou kolem krku dojetím, dost zkažené.
V ten samý den, se měla konat zahradní oslava, na níž jsme měli oslavit narozeniny malé Evy a Honzového táty. Čas a místo bylo naplánované na třetí hodinu odpolední v našem rodinném brlohu, v Býkvi u Mělníka. Bylo pozvaných asi deset lidí, rodina a nejbližší rodinní přátelé. Po obědě jsme se s bráchou pustili do příprav a s hrůzou zjistili, že pergola, posezení i krb se nachází asi v takovém stavu, jaký můžete vidět na fotkách ze současného Černobylu. Ano, myslím takové ty záběry na domácnosti, v nichž to vypadá, že je někdo opustil teprve včera, ale už mají patinu let, rzi a prachu. S dotazem, jestli tohle má být Apríl, nám s úsměvem malá Eva odpověděla, že nikoliv. Nasadili jsme tedy odhodlání, rychlost a gumové rukavice a pokusili se zahradu uvést do podoby, ve které by už menší oslava alespoň při troše představivosti, připadala v úvahu. Finální podoba místa určení, se zdála uspokojivá, opomeneme-li fakt, že prvním příchozím hostům se podaly pomazánky a pečivo, aby začali mazat jednohubky, na jejichž přípravu už čas nezbyl. První gratulantkou, byla mamky dlouholetá kamarádka Radka. Že byl ten Apríl, darovala malé Evě, mimo jiné, růžový spací overal s kapucí. Malá Eva je totiž mezi svými kamarády pověstná tím, že se ráda zachumlává na spaní do overalu. "Jůůů, děkujůůůů", vískala mamka. "To když je ten Apríl, já si ho vezmu hned na sebe a budu tu s Vámi v něm sedět, ať je sranda." "Já overaly nemám ráda", konstatovala jsem. "Hlavně proto, že když v něm chcete jít večer na záchod, musíte se celí svléci". "To mě tedy nevadí, usmívala se Eva. V tom já nevidím problém.", a nasoukala se do něj. Nasadila si i tu kapuci a smála se, že vypadá jako, cituji: "Růžová spermie".
Po chvíli zazvonil telefon malé Evy. "Aha, no to mě mrzí. Seženu Ti odvoz....", ukončila hovor mamka, oděná do kostýmu růžové spermie "Co se děje?", otázal se brácha. "Děti, Vašeho tatínka vyhodila Magda z domu. Nemá se sem jak dostat z nádraží, přijel vlakem". "Apríl?", napadlo mě. "Nejspíš ne. Zavolám Jarmile, ať ho po cestě nabere". Ačkoliv spolu moji rodiče nejsou dobrých dvaadvacet let, poslední dobou spolu udržují přátelské vztahy, Kdyby mi tohle někdo předpověděl před pár lety o Apríla, brala bych to jako žert. Zázraky se ale vážně dějí, a v naší šílené rodině, obzvlášť. Za půl hodiny už mamka utěšovala rozloženého tátu, že to bude vše dobré, že Magda ho určitě vezme zpátky. A vůbec, co když to byl taky jen Apríl. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na okamžik, když mu před lety kufry balila sama a Apríl to rovněž nebyl. Nechtěla jsem ho ještě víc ranit a tak jsem si své ironické poznámky protentokrát odpustila. Obzvlášť v den, kdy jsme se měli bavit.
Mamka nabídla tátovi kávu na uklidnění. Než jí však stačila donést, přiběhla s huronským smíchem zpátky na zahradu, převlečená z růžového overalu do trička a tepláků. "No to ne. Víte, co se mi stalo?", zajíkala se smíchy. "Já jsem si odskočila na záchod a omylem si načurala do kapuce toho overalu!!!". Táta vyprskl smíchy a smutek byl prolomený. Alespoň pro ten večer. Všichni přítomní, co měli na sobě něco s kapucí, si je ze solidarity začali nasazovat a dávat k dobru, že na záchod - pro jistotu s kapucí na hlavě.
Špatná nálada byla tedy překonána a konečně všichni mohli popřát oslavencům. Poté přišly další gratulace, tentokrát směrem k mému otci. Gratulovali jsme mu ke zdařilé karikatuře, na níž ho minulý týden vypodobnili ilustrátoři Lidových novin. Má na ní ruce vzhůru v komické grimase, bránící se na sebe namířené pistoli. Šlo v celku o banalitu. Koupil akcie podniku, v němž objevil nějaký ten český podnikatelský a politický bordýlek a pár albánských mafiánů, mu pak vyhrožovalo smrtí, což se dostalo až k soudu a na řádky Lidových novin. Jen taková malá historka pro pobavení, nic vážného. "Ehm, když už jsme u toho vyhrožování, mám tu nějaké petice.", zkusila jsem také štěstí. "No a..",řekl táta, zocelený hlavní albánských koltů. "To znamená, že si všichni vytáhnete občanky a neodejdete, dokud to holčičce nepodepíšete", řekla výhružně malá Eva. Všichni poslechli. Kamarádka Radka mi v žertu nabídla, že by petice mohla předkládat jako falešné prezenční listiny na pohřbech smutečním hostům, jelikož pracuje u pohřební služby. Zkrátka takový komorní humor.
Zábava a ručičky hodin nabíraly na obrátkách a s nimi i úroveň zábavy. Obzvlášť moji rodiče, si po letech rozuměli, jako nikdy předtím. "Pamatuješ, Petře, jak jsme šli tenkrát k Rytířům na pivo a ty jsi se vrátil ze záchodu se zkrvaveným obličejem?", smála se máma. "No jasně, Evi. Ale to nebylo nic proti tomu, jak jsme opilí skákali z té pětimetrové zdi a ty jsi mi přitom vyrazila dech a já se málem udusil". No, Adams family hard. "A nebo tenkrát, jak jsi za mnou přišla fandit na fotbal a najednou se na Tebe vyřítil ten plesnivý dědek a olíznul Tě?" "Jooo, to si pamatuju, to byl mazec."
Nevím, jestli jsem to všechno chtěla slyšet. Každopádně alespoň vím, z jakých poměrů pocházím. Myslím, že puzzle mého života kompletně zapadly. Oslava nakonec dopadla skvěle. Všichni se bavili dekadentním humorem a já se o počátcích svého života dozvěděla zase o něco víc. Dost možná, že jsem byla počata na nějakém večírku. Jablko přeci nepadá daleko od stromu, jak je znatelné na ilustrativní fotografii, na níž mě podpírá můj kamarád Lukáš. Jedná se o jeden z plesů, na něž se mi původně vůbec, ale vůbec nechtělo. Díky bohu, za takové večírky. Co bych jednou vyprávěla svým dětem? Musím přeci předávat poselství svých rodičů dál. Proto žiji s vinařem. Takže večírkům zdar, a těm aprílovým obzvlášť!