Víkend se nám přiblížil ke konci a já musím říct, že pro mě rozhodně nebyl chudý na zážitky. Včera jsme měli Apríl, den, kdy se hodně lidí snaží vymyslet na druhého nějakou tu vtipnou lest, aby pak člověk celý šťastný, že někoho načapal, mohl konstatovat to již stokrát otřepané, "Aprííííííl".
Probudila jsem se v ten vtipný den, celá natěšená, jak si vystřelím ze svého přítele. Pravda, neměla jsem to vůbec promyšlené a napadlo mě jen takové to ordinérní: "Miláčku, čekáme dítě".
Dle pozdějšího zjištění, jsem nebyla sama. Facebook se přímo hemžil takovýmito oznámeními. Jak to dopadlo v jiných domácnostech, si můžu jen domýšlet, u nás však Boží mlýny zasáhly rychle. Ten pohled ze strany původně zamyšlené oběti vtipu, se mi vůbec nelíbil. Nebyl, pravda, úplně negativní, jen takový dost otrávený. To mi v ten moment ovšem stačilo, aby se mé hlavě vytvořil scénář, hlodající do mé kůry mozkové příběhy o tom, chce-li ten muž, ležící vedle mě na loži, vůbec někdy rodinu. Když viděl, jak mi to v hlavě šrotuje, zmohl se jen na: "Chceš udělat toasty?". "NE! Nechci od Tebe už nic!" Jelikož byl ovšem hlad silnější než já a já se chtěla celá uražená zachumlat do peřiny, abych ještě více demonstrovala své pohoršení nad vzniklou situací, nechala jsem si během pár minut naservírovat snídaňové menu až pod nos. Po ústupu hladu a následně i mých emocí, jsem se rozhodla, situaci nějak rozlousknout: "Tak abys věděl, byl to Apríl. A ty jsi mi ho pěkně zkazil!" "Fakt, a proč?" "Protože ses blbě tvářil!". "Jak blbě? Kdybych si myslel, že je to pravda, takhle bych se netvářil." Pak mi to došlo. Nedělám si já tento druh Aprílu náhodou každý rok? Inu, vtípek se mi nevyvedl, budu se muset polepšit a doufat, že jednou doopravdy neotěhotním okolo zmiňovaného data, nebo budu mít celé to očekávání, kdy si dva padnou kolem krku dojetím, dost zkažené.
V ten samý den, se měla konat zahradní oslava, na níž jsme měli oslavit narozeniny malé Evy a Honzového táty. Čas a místo bylo naplánované na třetí hodinu odpolední v našem rodinném brlohu, v Býkvi u Mělníka. Bylo pozvaných asi deset lidí, rodina a nejbližší rodinní přátelé. Po obědě jsme se s bráchou pustili do příprav a s hrůzou zjistili, že pergola, posezení i krb se nachází asi v takovém stavu, jaký můžete vidět na fotkách ze současného Černobylu. Ano, myslím takové ty záběry na domácnosti, v nichž to vypadá, že je někdo opustil teprve včera, ale už mají patinu let, rzi a prachu. S dotazem, jestli tohle má být Apríl, nám s úsměvem malá Eva odpověděla, že nikoliv. Nasadili jsme tedy odhodlání, rychlost a gumové rukavice a pokusili se zahradu uvést do podoby, ve které by už menší oslava alespoň při troše představivosti, připadala v úvahu. Finální podoba místa určení, se zdála uspokojivá, opomeneme-li fakt, že prvním příchozím hostům se podaly pomazánky a pečivo, aby začali mazat jednohubky, na jejichž přípravu už čas nezbyl. První gratulantkou, byla mamky dlouholetá kamarádka Radka. Že byl ten Apríl, darovala malé Evě, mimo jiné, růžový spací overal s kapucí. Malá Eva je totiž mezi svými kamarády pověstná tím, že se ráda zachumlává na spaní do overalu. "Jůůů, děkujůůůů", vískala mamka. "To když je ten Apríl, já si ho vezmu hned na sebe a budu tu s Vámi v něm sedět, ať je sranda." "Já overaly nemám ráda", konstatovala jsem. "Hlavně proto, že když v něm chcete jít večer na záchod, musíte se celí svléci". "To mě tedy nevadí, usmívala se Eva. V tom já nevidím problém.", a nasoukala se do něj. Nasadila si i tu kapuci a smála se, že vypadá jako, cituji: "Růžová spermie".
Po chvíli zazvonil telefon malé Evy. "Aha, no to mě mrzí. Seženu Ti odvoz....", ukončila hovor mamka, oděná do kostýmu růžové spermie "Co se děje?", otázal se brácha. "Děti, Vašeho tatínka vyhodila Magda z domu. Nemá se sem jak dostat z nádraží, přijel vlakem". "Apríl?", napadlo mě. "Nejspíš ne. Zavolám Jarmile, ať ho po cestě nabere". Ačkoliv spolu moji rodiče nejsou dobrých dvaadvacet let, poslední dobou spolu udržují přátelské vztahy, Kdyby mi tohle někdo předpověděl před pár lety o Apríla, brala bych to jako žert. Zázraky se ale vážně dějí, a v naší šílené rodině, obzvlášť. Za půl hodiny už mamka utěšovala rozloženého tátu, že to bude vše dobré, že Magda ho určitě vezme zpátky. A vůbec, co když to byl taky jen Apríl. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na okamžik, když mu před lety kufry balila sama a Apríl to rovněž nebyl. Nechtěla jsem ho ještě víc ranit a tak jsem si své ironické poznámky protentokrát odpustila. Obzvlášť v den, kdy jsme se měli bavit.
Mamka nabídla tátovi kávu na uklidnění. Než jí však stačila donést, přiběhla s huronským smíchem zpátky na zahradu, převlečená z růžového overalu do trička a tepláků. "No to ne. Víte, co se mi stalo?", zajíkala se smíchy. "Já jsem si odskočila na záchod a omylem si načurala do kapuce toho overalu!!!". Táta vyprskl smíchy a smutek byl prolomený. Alespoň pro ten večer. Všichni přítomní, co měli na sobě něco s kapucí, si je ze solidarity začali nasazovat a dávat k dobru, že na záchod - pro jistotu s kapucí na hlavě.
Špatná nálada byla tedy překonána a konečně všichni mohli popřát oslavencům. Poté přišly další gratulace, tentokrát směrem k mému otci. Gratulovali jsme mu ke zdařilé karikatuře, na níž ho minulý týden vypodobnili ilustrátoři Lidových novin. Má na ní ruce vzhůru v komické grimase, bránící se na sebe namířené pistoli. Šlo v celku o banalitu. Koupil akcie podniku, v němž objevil nějaký ten český podnikatelský a politický bordýlek a pár albánských mafiánů, mu pak vyhrožovalo smrtí, což se dostalo až k soudu a na řádky Lidových novin. Jen taková malá historka pro pobavení, nic vážného. "Ehm, když už jsme u toho vyhrožování, mám tu nějaké petice.", zkusila jsem také štěstí. "No a..",řekl táta, zocelený hlavní albánských koltů. "To znamená, že si všichni vytáhnete občanky a neodejdete, dokud to holčičce nepodepíšete", řekla výhružně malá Eva. Všichni poslechli. Kamarádka Radka mi v žertu nabídla, že by petice mohla předkládat jako falešné prezenční listiny na pohřbech smutečním hostům, jelikož pracuje u pohřební služby. Zkrátka takový komorní humor.
Zábava a ručičky hodin nabíraly na obrátkách a s nimi i úroveň zábavy. Obzvlášť moji rodiče, si po letech rozuměli, jako nikdy předtím. "Pamatuješ, Petře, jak jsme šli tenkrát k Rytířům na pivo a ty jsi se vrátil ze záchodu se zkrvaveným obličejem?", smála se máma. "No jasně, Evi. Ale to nebylo nic proti tomu, jak jsme opilí skákali z té pětimetrové zdi a ty jsi mi přitom vyrazila dech a já se málem udusil". No, Adams family hard. "A nebo tenkrát, jak jsi za mnou přišla fandit na fotbal a najednou se na Tebe vyřítil ten plesnivý dědek a olíznul Tě?" "Jooo, to si pamatuju, to byl mazec."
Nevím, jestli jsem to všechno chtěla slyšet. Každopádně alespoň vím, z jakých poměrů pocházím. Myslím, že puzzle mého života kompletně zapadly. Oslava nakonec dopadla skvěle. Všichni se bavili dekadentním humorem a já se o počátcích svého života dozvěděla zase o něco víc. Dost možná, že jsem byla počata na nějakém večírku. Jablko přeci nepadá daleko od stromu, jak je znatelné na ilustrativní fotografii, na níž mě podpírá můj kamarád Lukáš. Jedná se o jeden z plesů, na něž se mi původně vůbec, ale vůbec nechtělo. Díky bohu, za takové večírky. Co bych jednou vyprávěla svým dětem? Musím přeci předávat poselství svých rodičů dál. Proto žiji s vinařem. Takže večírkům zdar, a těm aprílovým obzvlášť!
Žádné komentáře:
Okomentovat