Kouzlo kreativního myšlení

Drazí spoluobčané,
dostalo se mi několik zpětných vazeb s obsahem výtky, že jste ode mne již delší dobu nic nečetli.
Celkem sedmnáct dní, vy chásko čtivuchtivá! Váš zájem mě těší a rozhodla jsem se Vám vyhovět. Zřejmě jste pochopili můj záměr "cukru a biče", kdy se Vám hodlám podbízet každý týden fejetonem a vzápětí se nechat čtrnáct dní přemlouvat o přídavek. Nu, dobrá, tedy.
Minulý týden jsem byla dokonce obohacena názorem jednoho svého čtenáře (zdravím, Jirko), že mu můj sloh připomíná Halinu Pawlovskou. Těší mě Vaše vnímavost. Dost možná jste si všimli, že se jí snažím přiblížit i vizuálně. Vzala jsem si tedy dnes dovolenou v práci a momentálně sedím v kavárně pod svým bytem, kde jsem si dopřála několikachodovou snídani, ve slané i sladké verzi. Jak říkám já: "Hlad má krátké nohy.". Potěšila jsem sebe, potěším teď Vás, načež se vydám vstříc dobrodružstvím se svým psem Knutem, pardon PANEM Knutem. Slíbila jsem mu výlet do Lysé nad Labem. Chce navštívit veletrh Natura Viva. Honza tam vystavuje. Myslím, že až mě uzří, jak si mezi loveckými potřebami provokativně vykračuji s bílým špicem, nebude se k nám znát.
Ale to už jsem trochu odbočila - ach ta má ukecaná povaha, snadno zmítaná potřebou okomentovat celý můj okolní svět. Navzdory tomu, se ale pomalu dostávám k jádru pudla (Mimochodem, toto spojení jsem nikdy nepochopila. Pudlíka jsme měli sedmnáct let a k jeho jádru jsme se nikdy nedopátrali). Ráda bych tu obhájila, proč jsem Vás, milí čtenáři (už je Vás 180, juchůůůů), tak zanedbávala. Přeci, jak mě znáte, nevěříte tomu, že bych se k písemnému projevu nechala jakkoliv přemlouvat.
Pravda je taková, že mi chyběla inspirace. Inspirace a malinko i čas. Zařekla jsem se, že ačkoliv dost hltám politiku, nebude můj blog zaměřený nikdy tímto směrem. Můj blog a můj přítel jsou takovými mými kotvami, co mě vždy vrátí do reality všedního života, kde se dá žít i bez politického vlivu. Ale ruku na srdce, přátelé. Copak to, co se tu teď děje, je normální? Nevím, jak vy, ale mně se za posledních čtrnáct dní honily hlavou dvě myšlenky:

1) Co ještě zajistit na oslavu třicátin mojí Růženice? Nechybí něco, jsou všichni pozvaní?
2) Kam emigruji?

První otázku mám vyřešenou, oslava se, myslím, povedla. (Mimochodem, díky za ohlasy na básničku pro Honzu a pro mamku ke Dni matek!)
Ta druhá mě, bohužel, stále nahlodává. Převažuje odpověď, že nikam, jelikož miluji svoje město, svoji republiku. Ano, dá se milovat i bez toho, abych provolávala smrt a vyhoštění ostatním lidem. Můj život dle mého blogu vypadá jako jedna velká párty. Ano, snažím se ho tak žit, v rámci možností. Dá se žít krásně, i když se zajímáte o dění kolem sebe. Spousta mých vrstevníků a spoluobčanů považuje slovo "politika" za sprosté slovo. Jistě, je to souboj moci a ten přitahuje bezpočet narušených lidí, dělající z této původně zamýšlené služby lidem, "žumpičku". Já sama jsem se do dění věcí okolo sebe pokoušela několikrát zasáhnout. Ale jak říká malá Eva, my máme moc velký smysl pro spravedlnost, aby nás to nesemlelo. Zjistila jsem o sobě, že špatně snáším konfrontace s lidmi, jež mají absolutně odlišný pohled na svět. Že vždy, když mám nutkání pustit se  do "záchrany světa", jdu do toho tak vehementně, že zapomínám na Vás, čtenáře, na svojí rodinu a svoje zvířata. Pak jsem z toho nemocná, naštvaná a vyčerpaná. Proto jsem se rozhodla uposlechnout rady, jež nám tu zanechala matka Tereza o tom: "Že pokud chceme pomoci světovému míru, jděme domů za svými rodinami.". A tou rodinou nemusí být někdo, s kým jste pokrevně příbuzní. Jednoduše, okruh lidí či zájmů (míst), kde se cítíte dobře. Znám se. Až se zmátořím, budu se ke všemu, co mě pálí znovu vyjadřovat, sbírat petiční podpisy a chodit na demonstrace. Tvoření dějin ale nechám jiným. Já jsem člověk kreativní. Toto zjištění je nesmírně osvobozující. Buďte tím, čím jste. Máte čisté úmysly a přitom Vás neničí Vaše názory prosazovat? Buďte politikem. Jste líní a psaví, jako já? Super. Rádi pomáháte a přitom si nenosíte strasti ostatních domů?  Dělejte to. Bude Vám dobře. Hlavně žijte podle svého nitra. A pak jděte, prosím, k volbám. Vyrovnaní, bez potřeby někoho poškodit a omezovat. Buďte nalevo, buďte vpravo, buďte si zelení, pirátští, křesťanští (bůhví jací ještě). Nebuďte rudí, nekývejte na všechno heslem "ANO". Přijměte zodpovědnost za svoje životy. Ten kdo Vám říká, že Vám je vyřeší, lže. Vy musíte. Bolí to? Jasně, že jo. Jiná cesta ale není. Nepracujte ve špatných pracích, nežijte s hrubými lidmi, žijte podle svého. A pak jděte, prosím, k volebním urnám. Jste naštvaní na celý svět? Vadí Vám národnostní a genderové menšiny? Protentokrát volby vynechte. Zdravým stavem mysli je, když Vám nikdo nevadí. Pak se zeptejte sami sebe, jak má vypadat seskupení, rozhodující o Vašich životech. Máte jedinečnou příležitost, vybrat si lidi, so za Vás budou pracovat. Využijte toho. Že se Vás to vůbec netýká? Tak tohle si možná říkala i moje prababička. Jen tak hrála karty a nadávala, že jim chtějí vzít hospodu. A druhý den přijela státní policie a celou rodinu zavřela, sebrali jim podnik. Ulevilo se lidem, co je udali? Na chvíli asi ano, ale vnitřně určitě ne. Jen si našli další oběti, na nichž se mstili. Celých čtyřicet let. Než ta nenávist požrala sama sebe. Chcete to znovu? Navštivte psychologa - ne volby.

Jelikož emigruji až v krajním případě, rozhodly jsme se s malou Evou zkusit to nejprve (stále ještě v demokratické zemi) účastí na poklidné demonstraci. I přes vztek na lhostejnost spoluobčanů k dění v naší zemi, se ve mě probudila potřeba kreativního sebevyjádření. Eva trvala na transparentech, tak jsem konala. Našla jsem v práci za skladem prázdné kartony, úlomky z europalet a lepící pásku. To byl dobrý základ. Přidaly se k tomu už jen nůžky a lihové fixy a tak jsme s malou Evou vyrazily vstříc plnému Václavskému náměstí. Byla jsem pyšná na výsledek svého tvoření. Za hodinu už jsme s mamkou mávaly nápisy: "Stát není pe(a)kárna" a "Ústava ČR není psaná Čínsky". Co na tom, že se nám každou chvilku zadřely do dlaní třísky z madel od klacků z palet? Dost lidí se za těmi transparenty otáčelo. "Mami, co to je Akinu?", ptalo se dítko v řadě za námi, sedící své matce za krkem. Uvědomila jsem si ten krásný fakt, že jednak jsem vytvořila krátké, úderné texty, jež zaujmou a zároveň dělám z druhé strany reklamu svému zaměstnavateli. Coby markeťačka z povolání, jsem svůj úkol splnila dvojnásob! To mě nabudilo, pokračovat v rozvoji své kreativity.
Těžko říct, jaký z rodičů mi jí dal do vínku více. Mamka, byla vždy mistr přes protesty. Když se chtěla dostat z intru domů na propustku, vystrčila v prosinci nohy z okna a začala lízat zmrzlinu. Pokud se jí takto nepovedlo docílit kýženého cíle, rozhodla se zbavit totalitářské vychovatelky méně poškozující formou. Napsala do časopisu pro mladé o tamních poměrech, načež internát navštívila krajská hygienická stanice a dotyčné vychovatelce provedli rektální výtěr.
Můj otec, ten si rovněž dokázal poradit za každé situace. Nejednou se stalo, že si pro svá nevymáchaná ústa vysloužil nějaký ten trest v podobě veřejně prospěšných prací, na území tehdy jím navštěvované, střední školy stavební. Jedním z těchto trestů bylo opravit zídku, obklopující školní zahradu. Venku bylo hezky, pubescentnímu otci se chtělo přirozeně na koupaliště, a tak nechal zídku svému osudu. Rozhořčená učitelka, se druhý den dožadovala vysvětlení. Dostalo se jí ho:
"Soudružko učitelko, zídku jsem samozřejmě spravil. Nicméně její architektonická podoba však vůbec nezapadala do konceptu zahrady. Rozhodl jsem se tedy, uvést jí do původního stavu.". Soudružka učitelka tento fakt nejenže přijala, dokonce ho za jeho obezřetnost pochválila.
Nechci si fandit, ale já jsem jeho finty odhadla už v šesti letech. Byla jsem vášnivým čtenářem časopisu Méďa Pusík a jeho následným sběratelem. "Péťo, půjčíš mi nějaké své Pusíky?", zeptal se mě můj rodič třicátého prvního srpna, roku devatenáct set devadesát pět. Tou dobou už jsme spolu nebydleli. Naivně jsem si myslela, že mu je smutno a chce si mé Pusíky večer číst, aby se necítil osamělý. Druhý den jsem šla poprvé do školy. Otec na mě s úsměvem čekal před školou, v ruce svírající obrovský kornout, vytvořený z mých ROZSTŘÍHANÝCH PUSÍKŮ!!!!!
Kornout byl plný bonbonů. Tento zvyk, myslím, pochází odněkud z Holandska. Nicméně jako exot jsem nevypadala jenom já, ale i Lukáš Roušal, syn začínajících podnikatelů, majících stejnou potřebu prozápadního vzezření, jako můj otec. Nejenom, že chtěl, abych ten kornout nesla do třídy. Já jsem se měla smát do fotoaparátu. S mými ROZSTŘÍHANÝMI PUSÍKY!!!! Jsem vděčná osudu, že se nám tato fotografie nezachovala. Ještě dnes bych ty časopisy obrečela. Ale za jednu věc tátovi vděčná jsem. Za bohatou fantazii, provázenou touhou, zhmotnit jí na papír. Co pozoruji poslední dobou, táta se angažuje otevřenými dopisy v Parlamentních listech Václavu Klausovi, což opravdu není můj šálek kávy. Ten sloh, se mu ovšem nedá upřít. Jsem to i já.
A tak na závěr: Jestli se chcete i nadále těšit z mého blogu, neduste ve mně prosím kreativitu, zasetou mými rodiči, blbými rozhodnutími nad naším osudem. Ráda si dělám věci po svém, nicméně volby jsou věc kolektivní a blíží se nám. Nerada bych za pár let psala tyto řádky v kavárně nějakého švédského bistra o tom, jak mi bylo za mlada skvěle v České republice a těším se, až jí znovu navštívím. Mají tu moc dobré lívance. A pro ty stojí, nevolit blbě.

Vaše angažovaná Čuky