Má pětivemenná kráva - antifeministický speciál

Květen máme v plném proudu a mně došlo, že jsem nenapsala žádný prvomájový "špek", jako tomu bylo na Valentýna či na "čáry". No a jelikož mi pro můj protest proti dnešní zrychlené době všechno dlouho trvá, už to bohužel nestihnu. Nebude to tedy prvomájový speciál, nýbrž jednoduše květnový. Myslím si, že i přes všemožné pověry je květen měsícem lásky celý a ne jen v jeho počátku.
A pokud má jít o lásku, rozhodla jsem se článek věnovat svému spolubydlícímu, milému, a všemu ostatnímu v jedné osobě - Honzovi, zvanému Růžena.
Až se to dozví, bude strašně nadávat. A on se to dozví, jelikož už mě čte velká část jeho rodiny.
Bude mi vytýkat, že zveřejňuji jeho fotku, že odtajňuji náš život a především - že to čte jeho rodina. Já mu na to povím, že už se to opakovat nebude. Ale bude, a on to ví. Pak si to potají přečte, protože už ví kde, bude se u toho nenápadně usmívat a pak řekne: "Ach jo." A život poplyne dál...

Můj brácha jednou přinesl domů časopis, v němž nalistoval článek s nejkurioznějšími světoými příslovími. "Hele, tohle je dobrý," povídá mi. "Láska je kráva pětivemenná, v houští a trní dojená.. Co to má jako bejt?" smál se jako protržený. Smála jsem se s ním. To jsme byli ještě pubescenti a netušila jsem, kolikrát si v abstraktním slova smyslu poškrábu ruce při dojení čehosi, co se nazývá láskou a dle afrických kmenů, z nichž přísloví pochází, připomíná pětivemennou krávu.
Možná, že ten počet vemen má evokovat počet pokusů, jenž má člověk vyzkoušet, než se dostane na "to pravé". Pokud nebudu počítat svá vztahová mezidobí, při nichž jsem si přišla takzvaně "volná a nespoutaná", můžu ve svém životě mluvit právě o pěti vztazích.
V úvodu chci upozornit, že nehlodlám propagovat dojení kravského mléka. S tím z mnoha důvodů nerezonuji. Dnes si ovšem nechci pobouřit ani typické carnisty a milovníky kravského mléka.
Úplně stačí, že si dost možná pobouřím členky feministických hnutí různých stupňů, mezi které se
ač celkem emancipovaná a navíc zeleně smýšlející aktivní občanka, neřadím.
A že bych mohla! Jak říká má dobrá kamarádka Terka: "Nejmenuj, taky kradeš!".
Jmenovat tedy nikoho nebudu. Jen osvětlím různé důvody svých předchozích rozchodů.
Byly to například: opuštění mé osoby v těžké nemoci, pokus o fyzické násilí, obvinění mě z neschopnosti vydělat dost peněz, nevěra, a další milé věci, tvořící mé vztahové zkušenosti s muži. Nutno podotknout, že žádné dlouhodobé příkoří ze stran můžu jsem v životě nesnášela. Výše jmenované skutečnosti, se vždy objevily až na konci vztahů, dost často až během rozchodů. Schopnosti pochopit, že "v nejlepším se má přestat", vděčím malé Evě a své babičce, dokonce i prababičce. Byly živoucím příkladem samostatnosti a schopnosti vychovat řádně své děti bez mužů. Ani jedna však neopomněla říci, že "lepší je být sama, nežli s idiotem, ovšem s pořádným chlapem je to vždycky lepší."
Já jsem, přiznávám, v existenci "pořádného chlapa" neztrácela víru. Jen jsem netušila, kdy bych měla očekávat jeho příchod. A jak vlastně vůbec takový chlap má vypadat? Ve vztazích jsem se vždy řídila pudy a instinkty typu: líbí - nelíbí, později: vyhovující - nevyhovující.
Samozřejmě, dost často v konfrontaci s ženskými časopisy a filmy. Tam vždy člověk najde návod na to, jak má takzvaný ideální vztah vypadat. Pokud bych takovou šablonu dnes položila na obrázek našeho vztahu s Honzou, v němž setrváváme téměř tři roky, ve vyhodnocení efektivity našeho soužití bychom nejspíš propadli. V testových otázkách z časopisu Cosmopolitan na téma "Našly jste spřízněnou duši", typu: "Máte podobné zájmy? Smějete se stejným věcem? Představil Vás svým kamarádům se slovy Tak to je ona? Díváte se spolu na hvězdy a poslouchá rád Váš dech?", bychom měli všechny odpovědi s jedním velkým: NE.
Ono už naše seznámení nebylo z nejtradičnějších. Honzu jsem poznala v místním vinařství, v němž jsem se připravovala na přijímací zkoušky na vysokou školu v oboru vinohradnictví. Bylo mi dvacet pět, prožila jsem další vztahové zklamání a chtěla jsem zmizet na Moravu. Bavilo mě motání se kolem vína, pro což je na Mělníku docela dobrý prostor. Potřebovala jsem ale "zmizet".
Na Moravě bylo vína také dost a já potřebovala změnu ovzduší a profesní rekvalifikaci.
Měla jsem pocit, že stagnuji v osobním vývoji, a že víno pro mě bude to pravé. Mýlila jsem se, víno je dnes mým koníčkem, ale kdybych se nemýlila, nikdy bych Honzu nepoznala, ačkoliv jsme od sebe bydleli asi kilometr .
Já - kavárenská povalečka, on - lesník a vinař, pracující od nevidím do nevidím. To nejde dohromady, že? Taky jsem si myslela. Nepochybuji, že on si myslel to samé. Dost často jsem na něm viděla, jak mu s těmi nalakovanými nehty, v novém, softshellovém outfitu přijdu směšná, zatímco se snažím na vinici jeho společníka hrát si na zemědělce. Já jsem si o něm zase myslela, že je to podivín, samotář a typicky zanedbaný kluk, co bude minimálně rok sám. V tom posledním jsem se nemýlila. Naštěstí.
Nějak jsme se tiše respektovali, moc jsme se ani nebavili, ačkoliv jsem ve vinařství trávila dost času.
Přišel podzim, období lisování a burčáku. A my lisovali, pili, lisovali, pili, a jednoho dne.... No prostě chápete, že...
Dost dlouho jsme svůj vztah tajili. Vlastně nám to dost vyhovovalo. Honza byl zaneprázdněný a já chtěla napřesrok na Moravu. Občas jsem se u něj probudila, občas jsme se potkali ve vinařství. Najednou jsme spolu začali snídat, občas mi napsal sms, jak se mám. Přišla zima a mně začalo vadit, když se neozýval. Jednoho rána jsem mu řekla, že tento způsob hry už mě nebaví, a tak půjdeme každý svou cestou.
"Proč? Vždyť spolu normálně můžeme být. Já tě mám rád." "No, to vlastně asi můžeme", odpověděla jsem. No a jsme spolu. Žádná červená knihovna. Prostě jako děti ve školce, když k sobě přijdou a jedno druhého se zeptá: "Chceš se mnou kamarádit?"
Budeme spolu pomalu tři roky. rok a půl spolu bydlíme. Z cesty na Moravu se nekonalo skoro nic. Došlo mi, že to, co jsem hledala, nebyla profesní rekvalifikace, ale klid v duši. Malá Eva říká, že se k sobě "Tak nehodíme, až se k sobě hodíme dokonale." Naučil mě především mít ráda sama sebe, stát si za svým, být sama sebou a především: nebýt feministkou. V následujících bodech uvedu proč:

• Finanční nezávislost mě bavila do doby, dokud pro mě byla nutností. Jsem vděčná osudu, že jsem si ověřila svou schopnost uživit se sama. Pokud jste na to dva a muž má tendenci Vás obdarovat nebo Vám pomoci v případě, kdy je potřeba, neodmítejte to. Zasloužíte si oddechnout.
  
• Nejsem tak silná jako muž, fyzicky tedy určitě ne. 
  Právě na příkladu fyzické výdrže poznáte, že jsme stvoření každý k něčemu jinému. Opravdu mi nevadí, že uklízím domácnost a občas uvařím. Neměnila bych s Honzou. Neumím přezouvat naše auta, chystat dřevo na zimu, nebo jezdit traktorem po vinici. Vůbec to ostatním ženám neupírám, ale já jsem v tomhle staromilec. Dělám domácí práce dobrovolně a nepovažuji se za otroka. Nikdo to po mě nevyžaduje. Kdyby mě někdo nutil, mám právo to nedělat. Dělám je tak, jak mně se to hodí.
  
• Ráda se vybrečím. Jsem hysterická a náladová žena a jsem na to pyšná.
  V ostatních vztazích po mě vždycky někdo chtěl, abych se chovala tak či onak. Je to špatně. Kdykoliv ale z takového vztahu můžete odejít. Honza ví, že minimálně týden v měsíci jsem nesnesitelná. A přesto mě má rád. Jde to. Můžete se navzájem respektovat, aniž byste se museli druhému bát říct, co si myslíte.
  
• Emancipace = nerovná se dravost.
  Emancipace je podle mě možnost, vyjádřit se v životě tak, jak potřebuji. Já potřebuji dělat to, co mě momentálně baví. Přiznávám, dost často se to různí a Honza mě ve všem, co jsem chtěla, vždycky podpořil. On si totiž celý život dělá, co zrovna chce a nemá tudíž potřebu, odpírat to druhým. Baví mě psaní a baví mě komunální politika. Dělám to. Když se mi chce. Vím ale, že nepotřebuji být na prvních příčkách. Chybí mi mužská soutěživost. Dřív mi nechyběla. Nebo jsem ji nejspíš předstírala. Šťastná jsem ale rozhodně nebyla. Nedivím se, že je více manažerů a vrcholových politiků mezi muži . Nemyslím si, že by ženy nemohly. Jen tolik nechtějí. Raději tráví čas s kamarádkami, dětmi, zvířaty, věnují se tvořivým věcem. Ne všechny mají chuť vést a budovat. Jistě, najdou se takové. Dnes už mají možnost volby.

Abych tu ódu na Honzu nějak důstojně uzavřela:

Je to první muž v mém životě, co mi ukázal, že je větší muž, než já a tudíž si můžu dovolit být ženou. Zastánkyně feministek říkají, že ženské a mužské principy neexistují. Já v ně ale věřím. Dnešní doba to rozporuje. Trendem je: zbořme mýty a stereotypy. Žena zvládne vše stejně dobře, jako muž.
Rozpor s výše uvedeným mi došel ve chvíli, kdy jsme spolu s Růženou (Honzova přezdívka) ještě nebydleli. Opravovala jsem si zrovna sama prkýnko od wc, protože jsem byla EMACIPOVANÁ.
On se na mě nevěřícně podíval a pronesl: "A čím budu užitečný já?"

Cítíte v tom tu absurditu? K čemu jinému pak muž zbyde, než k "darování spermatu?".

Nechci být zlá na feministky. Existuje podle mě ještě zbytečnější instituce, naštěstí neorganizovaná a abstraktní. To jsou pro mě hledačky "ideálního partnera".

Takového, co jim bude ve dne v noci naslouchat, bude společenský, upravený, bude mít stejné zájmy. Toho, co dá jejich spící fotku na Facebook a bude je před kamarády držet za ruku. Muže, co jim bude denně psát zprávy a vyznávat se v nich slovy, co neznal ani Shakespeare.

Honza Facebook nemá. Věta "Miluji Tě" mu nejde přes pusu, asi jako růžové triko přes hlavu.

A přesto mě má rád. Poznám to, když odveze mojí kočku k veterináři. Když mi volá, jestli jsem dobře dojela do práce po mokré vozovce. Když mám chřipku a on mi přinese pomeranče.

Je tichý, já jsem excentrická. Je  myslivec, já obránce zvířat. Je klidný, já cholerik.

A přeci to jde. Pokud se zaměříte na ty maličkosti, co vás spojují. Třeba na to, že se máte rádi.
Pro začátek to úplně stačí. Nebo pokud si odpustíte ta nedorozumění, co vyplývají z vašich odlišností. A že jich je! Genderoví analytici odpustí.

"Kéž jsou všechny bytosti šťastny!"