Dnešním dnem vyvrcholily svátky jara, Velikonoce. V Čechách zvyk známý jako "pomlázka", u nás po moravském vzoru malé Evy a babičky - "šmigrust". Babička často říkávala, že Velikonoce "tady v Čechách", nejsou vůbec ničím oproti tomu, co v mládí zažívala na Valašsku. Už v šest ráno ji prý ogaři tahali z postele, polévali vodou a nikde se nesetkala s tím, že by hodovaly i děvčata. No, to má tedy pravdu. Navíc, jak říká strýc Václav, jsou Češi "kurky bezbožné", tudíž se v krajích zdejších vytrácí i ten náboženský podtext. I když - jak se brzy dozvíte na následujících řádcích, v domácnosti malé Evy tomu také není tak úplně pravda.
Poměrně nedávno se u nás v republice objevil takový krásný nešvar - prohlášení Velkého pátku za státní svátek. Měli jsme tedy možnost strávit s rodinou a přáteli krásné čtyři dny volna. Už ve čtvrtek odpoledne, jsem si představovala ta krásná rána, provoněná mazancem a kouzlem pohádek.
V pátek ráno, po mazanci a pohádkách, jsme se vydaly s malou Evou navštívit mého dědu, Evinného tatínka, žijícího o samotě v lesích brdských kopců, v Jincích. Tam se narodil, tam dlouhá léta sloužil, tam prý i zemře. Za normálních okolností, je to velmi pohodový, vitální a vtipný chlapík, milující les a přírodu. Bohužel, poslední dobou ho sužují zdravotní problémy a tak se to odráží malinko i na jeho postojích a momentálním prožívání světa. Při obědě co nám nachystal, zčistajasna mezi řečí prohodil něco o volbách do tamního zastupitelstva, a o svém záměru volit komunisty. "Co prosím?!", zakuckala se právě obědvající mamka, až vyprskla polévku zpátky do talíře. "No fuj, tati, že se nestydíš!", napomenula ho. "Ty, který jsi v šedesátém osmém odešel ze strany?!" "No jo, prosím Tě...", mávl děda rukou, na znamení, jak má náš názor kdesi...
"No, asi je čas jet na výlet, viď mami?", navrhla jsem. Je to takové naše znamení - mezi mnou a malou Evou, když cítíme, že se z dědy vytrácí nálada. To pak dědovi dámě něco pěkného ke čtení, necháme ho pohlídat našeho psa a vyrážíme do nedaleké Příbrami. Je to skutečně okouzlující město, první znatelná civilizace v blízkosti Jinců. Co je na tomto městě pro nás ovšem nejdůležitější, je existence magického místa - Svaté Hory. Na tu když se člověk vyšplhá, má pocit, že je tak nějak spojen s vyšší mocí, jelikož vylézt výš už ani nemá sílu. Nejsme žádní praktikující křesťané, nicméně na něco "mezi nebem a zemí" věříme. Jen bohužel zatím přesně nevíme na co. A Svatá Hora - ta ač se tváří jako poutní místo katolíků, to dle mého názoru neví zrovna tak. Po výšlapu Vás na první pohled uchvátí krásná, monumentální bazilika, zatímco o pár metru dál, už se tyčí poutač do muzea politických vězňů, trýzněných komunisty v padesátých letech v internačním táboře Vojna. V těsné blízkosti začíná něco jako skanzen prodejců katolicky laděných předmětů, s různými stupni bizarnosti. Malá Eva nabyla pocitu, že zrovna v tak magický den, jako je Velký pátek, bychom si měly koupit od každého prodejce nějaký ten "svatý suvenýr". A tak jsme po necelé půlhodině odcházely z prudkého kopce zpátky dolů na příbramské náměstí, místo, kde jsme zanechaly vůz a začaly ho nakládat čerstvě nakoupenými "svatými suvenýry". Malá Eva přeci rozhodně není žádná "kurka bezbožná", je navíc právoplatně pokřtěná a vůbec nevyvrací existenci panenky Marie. Stejně tak, jako dalších božstev, včetně i těch náboženstvími neuznaných. Obsah našich plných tašek, obsahoval hořické trubičky s fotkami baziliky na Svaté Hoře, magické kameny pro otevírání čaker (bůhví, jak se s tím svatí, vyobrazení v bazilice ztotožňují), hřbitovní svíčky s motivy Jezulátka, růženec pro řidiče - zhotovený ze svítivě růžových korálků v barvě zvýrazňovače a zelenou svíčku přivolávající do domácnosti hojnost (bílá magie v rukou katolíků vyloženě stojí za vyzkoušení). A vlastně bych málem zapomněla - letošním bestsellerem "svatostánkařů", samozřejmě námi neopomenutým, se stala novinka v sortimentu - malá soška panenky Marie, jež ve tmě fosforeskuje a vytváří tak dojem zázraku. Tu jsme pro jistotu vzaly hned dvakrát.
"Tak co, jak bylo u černoprdelníků", utahoval si z nás děda. "Jo, fajn. Nejvíc se mi líbila ta expozice o politických vězních, které mučili ti hodní komunisté", rýpla jsem si do otce mé matky. Ten se provinile podíval do stolu. "Nebuď smutný, můžeš to odčinit", pohladila jsem ho po hlavě a podsunula pod nos petici za kandidaturu Marka Hilšera prezidentem. Ani nemukl a podepsal. Odměnila jsem ho hořickými trubičkami s bazilikou a anděly. Jely jsme domů.
"Zase nákupní horečka?", rýpl si do mě Honza, hledící na to, co doma vybaluji za předměty. "Proč zase ty kameny?" "No protože na sedmou čakru ještě nemám!", vysvětlila jsem mu. "A ta fosforová blbost?", nevycházel z údivu. "Na hrobeček, aby babičce hezky svítila místo svíček!" Honza se jen nevěřícně plácl do čela a rezignoval na zjišťování dalších detailů. S úsměvem jsem si vzpomněla, jak jsme předloni jeli i s malou Evou a Romčou z dovolené na jižní Moravě. Malá Eva nadšeně zastavila u Velehradu, lačná po kulturním zážitku a nějakém tom suvenýrku. Honza odmítal vystoupit z auta, jelikož "darmožrouty on podporovat nebude". Nakonec vystoupil, ale došel pouze do přilehlé cukrárny, kde provokativně lízal zmrzlinu a smál se své potencionální tchýni a maceše, obdivujícím krásy poutního místa.
Utekly dva krásné dny volna a přišlo velikonoční pondělí. Dle babičky postřehů, jsme opravdu ráno na šestou nevstávali. Naopak. Nedělní večer, katolíky nazývaný "Zmrtvýchvstáním", jsme jako ty bezbožné kurky, oslavili s kamarády v pivním baru Němý Medvěd. Zmrtvýchvstání jsme pojali v poněkud opačném módu - a to verzi, jež by se dala nazvat "Vmrtvéseobrácení", tudíž jsme oči rozlepili lehce po deváté ranní. Jelikož nelpíme na stoprocentním dodržování tradic v původním znění, musím uznat babičce za pravdu - v Čechách hodují i holky. Tohoto faktu jsem využila a několikrát švihla Honzu pomlázkou, což ho definitivně probralo také. Ten mi jí sebral a chtěl mi to oplatit, ovšem mihotající se pentle okouzlily našeho kocoura Berta, který se za pomlázku pověsil a nechtěl se jí pustit, což Honzův záměr dost ztěžovalo. Nevydařenou "hodovačku" jsem odměnila lahví rumu a koly. Vajíčka jsem obarvit nestihla a popravdě, ani se mi moc nechtělo. Netradiční koleda Honzu potěšila, a co víc - nabudila ho k další kořisti a tak jsme vyjeli postupně ke všem blízko bydlícím příbuzným, především ženského rodu. Když se u babiček a tetiček dostatečně nasytil čokoládovými zajíčky, vajíčky a nádivkou, rozhodli jsme se ukončit velikonoční tour u malé Evy. Tam začínají ty pravé - multikulturní Velikonoce. Jak jsem již v úvodu naznačila, jsme věřící, jen přesně nevíme na co a tak je vždy dobré, být zadobře se všemi směry. Člověk nikdy neví, jaký je ten pravý, nejspíš proto, že pravda je někde uprostřed. Pro ilustraci jsem se Vám rozhodla odtajnit polici v mamčiném obýváku, vyjadřující její nexenofobní podstatu - uznávající a respektující víru všech koutů světa. Všimněte si hned zleva: milující se delfíni, nezbytný doplněk pro domácí štěstí a hojnost, dle zákonitostí feng shui. Následuje čínský zvon štěstí. Střídá ho budhistická sekce, zastoupená soškou dovezenou z Thajska, plynule přecházející do obrázku hinduistické bohyně Lakšmí. Tu osvětluje nová osadnice "multikulti" oltáře, fosforová panenka Marie. Staré dobré časy starořeckých bohů, zastupuje bohyně Afrodité, zakoupená na Rhodosu, ověnčená růžencem ze Svaté Hory. Vztah k esoterice a přírodě, vyjadřuje okřídlená víla, plynule ústící k obrazu bílé kočky - symbolu kočičího božstva, ovládající mamky domácnost v zastoupení třech kocourů, strážců býkevského sídla. Úplně vpravo je pak velké kovové srdce - symbol pravdolářkaství, sluníčkářství a takzvaného havloidismu. Pod poličkou se pak v rámečku vyjímají tři různé panenky Marie - jedna černá z Montserratu, jedna velehradská - česká, a ta třetí - švýcarská. Je přeci jen potřeba zdůraznit, pod hlavičkou jaké církve, že byla křtěná. No a nakonec úplně vpravo dole - podobizna samotné paní domu - to aby bylo znatelné, že nezbytným motorem života je zdravá sebeláska.
Jednou do roka, o Silvestra, má na tomto čestném piedestalu místo ještě jedna postava - archanděl Michael, v podobě výkladové andělské karty. Celý rok hlídá mamce ostatní "čertovy obrázky", ale v den, kdy všichni oslavují příchod nového roku, ho mamka posadí na prominentní poličku a přikáže mu: "Archanděli Michaeli, bav se!" A my se bavíme s ním.
Honza už se tomu dávno přestal divit. Ani nemůže, i kdyby chtěl. Je totiž očarován kouzelnou svíčkou, pořízenou v Čarodějnicém obchodu na Praze 2, naší další oblíbené nákupní destinaci.
Donedávna jsme si připadali jako celkem běžná rodina. Saxaně, ani Harry Potterovi, se přeci taky nikdo nediví. Navíc už máme v posledních letech i vlastní označení: multikulti. Poměrně často se dočítám nebo doslýchám, že "multikulti svět nechceme". Nechápu proč. Mně například slovo "multikulti" asociuje výraz "tutti - frutti". To bývala super zmrzlina. Barevná, a přesto jsme na ní s ostatními dětmi stály fronty. Moje oblíbená kavárna Želví doupě inzerovala, že jí zařadila do sortimentu. Jsem navíc kavárenský povaleč. Zajdu si na ní, hned v týdnu.
Žádné komentáře:
Okomentovat