Jednoho večera, trávící svůj volný čas mezi partičkou mělnických vinařů, za mnou přišel člen místních vinařských matadorů, pan Nevrkla. Pokaždé má nutkání sáhnout si na mou slovansky tvarovanou postavu, za zpěvu písně "Sex je náš". Celý tento proces je tak komický a milý, že nemám sílu v tom starému panu Nevrklovi odporovat. Spíš jsem se vždycky zaobírala otázkou, co ho k tomu vede. Nakonec mi to osvětlil. Přišel ke mě se sklenicí vína a povídá mi: "Slečno, víte, proč jste tak úžasná?". "No, napadá mě leccos, povídejte", smála jsem se. "No přeci proto, že vy milujete život!"
Přiznám se, že takovou odpověď jsem nečekala, nicméně potěšila.
Včera jsem si vzpomněla právě na slova pana Nevrkly a na vlastní oči se přesvědčila o faktu, že kráčím správným směrem a že radost ze života je jednou ze zásad dlouhověkosti. Sobotní odpoledne jsem strávila na dvojité oslavě osmdesátých narozenin babičky a tetičky mého přítele Honzy.Babička Jindřiška a její švagrová se rozhodly pojmout jejich životní jubileum velkolepě.
Osmdesát je jim přeci "jen jednou za život", a i když se toho jejich milovaní choti nedožili, užijí si to stůj co stůj. Ve smluvený čas jsme s přítelem dorazili do čínské restaurace, pro tuto oslavu zarezervované. Bylo nás tam dobrých třicet hlav, zlomek těch, co se mohli dostavit už na jedenáctou dopoledne. Dámy byly oděné do krásných modrých šatů, elegance sama. "Ty šaty jsem měla už na promoci tvého tatínka, tak mi na ně moc nesahej, musejí mi vydržet ještě na devadesátku", napomínala zrovna tetička jedno ze svých vnoučat. Babičku Jindřišku jsem samozřejmě znala, zatímco s tetičkou to byla má první zkušenost. Hned mě zmerčila ve vchodu restaurace a přiběhla ke mně rychlostí a ladností laně. Pevně mi stiskla ruku a začala mi jí hladit. "Ty jsi Petruška, viď? Jsi taková krásná a šikovná, moc se mi líbíš. S Honzíčkem jsi udělala moc dobře!" "Ehm, děkuji", koktala jsem ze sebe plná rozpaků a překvapení, že se v místnosti nachází osoba, trumfující mě v rychlosti a hlasitosti konverzace. To se mi popravdě moc nestává, nicméně to pro mě bylo příjemným zpestřením a odpočinkem zároveň. "Prosím Tě, Petruško, já mám vnuka Jiříčka. Potřebovala bych pro něj takovou děvenku, jako jsi ty. On má na ně smůlu. Mysli s tím na mě.", agitovala čilá a elegantní dohazovačka. "Kdyby jsi měla takovou kamarádku, jako jsi ty...", ale to už mě Honza tlačil do zad, usazujíc mě k protějšímu stolu, z dosahu čiperné tetičky. Kdosi z příbuzných vyhlásil program. Prvním bodem měla být gratulace, následovat přípitek a poté slavnostní oběd. Dívky v modrém, (skutečně tak vypadaly) se postavily do středu sálu a začaly od nás přebírat květiny a dary. Dostala jsem se na řadu, předala babičce políbení a květinu a přešla k vedle stojící tetičce. Ta mi ihned pevně stiskla ruku, přitáhla mě k sobě silou blíž a pošeptala mi: "Tak jsme domluvené, jo!?", a vlepila mi srdečného "hubana" na tvář. Oslavenkyně nám všem nechaly nalít aperitiv. Slova se nejprve ujala snacha tetičky, děkujíc za všechny a za vše, co pro rodinu udělaly a za pozvání, načež si po malé chvilce opět vzala slovo tetička - oslavenkyně. "Hlavně dobře jezte a pijte, objednávejte, na co máte chuť. Po obědě se přesuneme k nám do věžáku, připravily jsme pro Vás tady s Miládkou další občerstvení v pátém patře, zvonek - Fabiánovi. Miládka, to je naše kamarádka, co to se mnou a Jindřiškou táhne už dobrých pětapadesát let. Koupila uzené a napekla, nadělala pomazánky a tam to ještě rozjedeme!" Pokynula nám, ať se napijeme a oslava započala. "Jak si vezme slovo tetička, tak už neskončí", poučila mě Romana, nejlepší kamarádka mojí maminky, chodící shodou okolností s tatínkem mého přítele. Jsme zkrátka taková "jedna velká rodina". Romča je mému životu nejspíš souzená. Odmalička jsem jí říkala teto, jelikož byla u nás doma častěji, než mamky pokrevní sourozenec. Když jsem povyrostla, učila mě na gymnáziu chemii a biologii a před nedávnem se dala dohromady s Honzovým tatínkem, to asi pro případ, aby mi ze života neodešla ani v případě, že by se s malou Evou pohádaly.
Romča přišla na oslavu dřív, tudíž už byla s rodinnými poměry a vazbami srozuměná detailněji, než já. Alespoň jsem se mohla lépe orientovat, kdo ke komu patří a kým je například paní, co se mě před minutou ptala, budeme-li se s Honzou brát. Za chvíli však byly detaily, kdo je s kým v jaké přízni, zcela bezpředmětné, jelikož po pár hodinách nekonečného přejídání a pití, jsme měli všichni jedno společné - byli jsme neskutečně unavení. Tedy skoro všichni. Až na dívky v modrém a paní Miládku. Tři dámy v letech obletovaly neustále všechny přísedící, s dotazy, máme-li vše, zda jsme si dali kávu a jestli už jsme se fotili. Focení bylo podstatné - fotí se každých deset let, fotografie pak zakládají a nikdo na nich nesmí chybět!
Pozorně jsem ty čiperky pozorovala a nevycházela z údivu. Ani jedna nepotřebovala brýle, aby dohlédla na druhý konec restaurace a oslovila správně osobu, s níž zrovna chtěla vést rozhovor. Ani jednou, jsem žádnou z nich neslyšela, že by se na něco zeptala podruhé, jak bývá u jejich vrstevníků zvykem.
Ve čtyři hodiny odpoledne nás vyzvaly, abychom se přesunuli na takzvanou afterparty do panelákového bytu tetičky, kde nám s Miládkou a Jindřiškou udělaly pohoštění. Půlka hostů se začala vzpouzet už jen při představě další konzumace jídla, či alkoholu. Já ani Honza, jsme nepředpokládali takovou výdrž starších dam a měli na nadcházející večer ještě naplánovaný koncert naší oblíbené kapely. Času nazbyt jsme tedy neměli. Teď si vlastně říkám, jak jsme mohli být tak naivní, myslet si, že babička Jindřiška by pro únavu chtěla ukončit oslavu již v podvečer. Když jí vídám před půlnocí, s jakým elánem vrací návštěvníkům kulturního domu na Mělníku kabáty, když jí potkáme, jak si to lehce mašíruje z jógy či plavání nebo jak běží o víkend do kopce mělnického centra, aby si poslechla koncert v kostele, říkám si, kde děláme chybu. Obzvlášť po tom, co ve svých ani ne třiceti letech dospáváme každý ples dva dny.
Nicméně, dámy vycítily naše rozpaky a tetička začala hledat hůlku, o níž by se opřela, aby demonstrovala své stáří, dosud neznatelné. "Podívej, Petrunko. Celý život dělám kadeřnici a běhám si a najednou je to horší a horší." Dokonce začala předstírat pajdání. "Ach jo, Honzo, tak pojedeme až v šest. To stihneme. Na tohle nemám lokty, odmítnout jim to,"změnila jsem názor. "Já už vážně nemůžu, zabiju Vás", funěla mi za krk Romča po tom, co zjistila, že pokračování večírku podporuji. Dívky v modrém se zaradovaly, tetička zapomněla pajdat a radostně ukázala hůlkou směr přesunu.
V obývacím pokoji panelákového bytu to bylo prostřené, jako na malou svatbu. Miládka si dala skutečně záležet. "Miládko, nalej nám panáka", rozkázala tetička. Miládka radostně běžela do šatny pro lahev lihoviny. "Co mám vzít?" "Něco dobrého, víš, že tam máme lecos".
Stařenky rozjely tu správnou zábavu a já mnohé pochopila. Jejich recept na dlouhověkost, je systematickým a vysoce organizovaným procesem, mající své zásady:- Žít život s vděčností:
"To nevadí, že už tu ti naši chlapi nejsou. Prožily jsme s nimi krásných šedesát let a stálo to za to." - Dodržování přísných hygienických pravidel:
"Romanko, ber si ty jednohubky. Když jsme je dělaly, měly jsme čisté ruce. My se mejeme!" - Abstinence zabíjí:
"To víš, že se taky dožiješ osmdesátky, Jiříčku. Musíš si ale každý večer pěkně nalít špiritus." - Tvůrčí činnost je důležitá:
"Já teda pravidelně píšu do časopisů. No a co myslíte? Jednoduchý hrníčkový dort, nebo můj názor na domácí porody, to jim není dost dobrý! Ale jakmile napíšu o tom, jak nám tatínka komunisti zavřeli, to mi hned pošlou 700 Kč!" - Kdo šetří, má za tři:
"My teda tady spolu s holkama vždycky ve všem souhlasíme. Ale čím jsme starší, tím se to horší. Já bych chtěla všechno za dvě koruny a lezu s tím holkám na nervy. Jo a těch naušnic u Vietnamce, co stály 44 Kč, jsme měly nakoupit víc do zásoby!" - Signály, vysílající nám naše těla se neignorují:
"Večer, to mám vždycky nějaký bol. Ale pak si naliju štamprli té malinové, a je po bolu." - Ber život s úsměvem, ať se děje cokoliv:"Honzíčkův dědeček, byl u těch Pétépáků na Zelený Hoře. A my tam za ním jezdily a byla to ohromná sranda. Hlavně to, jak v krámech nebylo vůbec nic a když něco přivezli, tak jsme se málem ušlapaly u výlohy. Ale bylo to všechno moc hezký.
- Dobré děti jsou základ!
"Když vidím v Praze ty děcka, jak jen čučí do těch mobilů a tabletů, tak mě přepadá smutek. Naše děti si hrály daleko líp. Třeba jak Jiřík udělal ten strojek, co dával šedesát voltů a dal ho tady Péťovi do rukou. Ale myslel to dobře!"
Ač se tyto jejich zásady zdají sebevíc bizarnější, jedno se těm dámám musí nechat. Milují život a dobře se baví. Za všech okolností. A to je podle mě ten pravý lék na dlouhověkost. Alespoň na takovou, co si jí člověk může užít. Jsem ráda, že jsem s nimi ten sváteční den strávila.
Po šesté večer, už jsme opravdu museli jet (s patřičnou výslužkou), ale díky inspirující oslavě těch dam, jsem si pak krásně užila koncert. Tancovala a bavila jsem se na koncertě Wohnoutů o něco víc, než obvykle, nabitá skvělou náladou a nadějí, že budu-li pokračovat na své cestě životem tak, jak ho žiji teď, čeká mě ještě mnoho krásných a naplněných let, bez ohledu na věk.
Žádné komentáře:
Okomentovat