A kdy? - Na svatýho Mindy!

Vzhledem k mému věku, dovršivšímu osmadvacátému roku života, ke mně v poslední době přicházejí obligátní otázky typu: "A kdy budeš mít miminko?"
No, co na to říct. Pomyslnou odpověď, myslím vystihuje včerejší situace, kdy jsme seděli s Honzou na statku mé potencionální tchýně. Všichni se rozplývali nad miminky od sestry mého přítele, zatímco já na klíně třímala zrzavého kocoura, popíjejíc červené víno. Měla bych se za to stydět? Nemyslím si. Ženy o dvě generace přede mnou sice u nás v rodině rozjely krásnou strategii - přivést na svět potomka do dvacátého roku od prvních narozenin. Přesto věřím, že každá hra má mít svůj konec, a tak jsem s těmi kartami malinko zamíchala. Ne všechny tradice se zakládají na dobrém základu. Vůbec nechápu, jak mohlo mým babičkám lichotit oslovení "babi", při jejich tehdejším věku, devětatřiceti let. Ano, říká se, že Babičce od Boženy Němcové, bylo ve skutečnosti jen padesát let, opírajíc se o hůl a předávají Barunce svá moudra. Délka průměrného věku se ovšem zvyšuje, musíme jít tedy s dobou.
Tolik teorie. Teď ale vážně: Mně se prostě ještě nechce. Známý se mě nedávno optal, zda náhodou již neslyším tikat ty "biologické hodiny". Jak vlastně vypadají a jak znějí? Jsou to kukačky či digitálky? Nařizují se automaticky a jsou nastavené na rádio? Mění se sami podle letního a zimního času? Fungují na baterky nebo jsou poháněné sluneční energií? Když už jsme u té biologie: Bylo mi asi čtrnáct let, když nám Romča v hodině biologie pustila dokumentární film o lidském porodu, zachycující ty nejdetailnější momenty a záběry ženského ústrojí, snažící se přivést na svět tvora lidské rasy. Věřím, že půlka mých spolužaček nemá ještě potomka právě díky tomuto skvostu kinematografie.
Není dobré svádět své postoje na druhé, souhlasím. Těch důvodů, proč jsem byla na Vítání občánků zatím jen jako přímý účastník, je samozřejmě více. A rovněž se různí i u mých ostatních, "divných", bezdětných vrstevníků.
Moje kamarádka Terka nedávno prohlásila, že ona se na vlastní reprodukci nechystá, jelikož neuznává za nezbytné šíření svého genu. V tom jsem já opačného názoru. Popravdě si ješitně myslím, že svět si mé potomky zaslouží. Nemusí na ně být přímo připravený, to uznávám. Obzvláště, budou v něm mé geny převažovat. Dodnes si vzpomínám na zoufalství malé Evy, beroucí nás s sebou s bráchou na nákupy. Já, neposedný malý ďábel, házející jí do nákupního koše, co si zamanul versus můj o tři roky mladší, tichý a hodný bratr. Zatímco malý Filípek měl při potřebě získat nějaké to "nedovolené" zboží do košíku naučenou větu: "Mami, koupíme si to po výplatě?", já jsem byla malý mstivec. Pokud mi nebylo dopřáno žužu ve tvaru dinosaura, časopis s kačerem Donaldem či jiný nezbytný sortiment, počkala jsem si, až budeme stát ve frontě na zaplacení, nejlépe až se ta fronta vytvoří co nejdelší (s největším počtem přítomných lidí) a nahlas jsem spustila: "A proč si to nemůžeme koupit?!!" "Počkej, až vylezeme ven", cedila malá Eva přes zuby. "No a teda proč si to nemůžeme koupit?" "Řekla jsem - počkej venku!", zašeptala mi s funěním máma. Už při placení jsem se pak třásla strachy a za samoobsluhou se následně odehrávala často scéna, později u nás v rodině označovaná jako "opička na gumě". To mě máma chytla za ruku a napřáhla se, že mě plácne přes zadek. Já se ale na té ruce začala točit načež se nemohla pořádně trefit. A tak Eva budila dojem, že hraje káču, až se unavila.
Pokud bude otcem mých dětí Honza, je tu padesátiprocentní šance, že by mohly být po něm. To by ode mně při jeho povaze a především samostatnosti, vyžadovalo minimální úsilí a nervovou investici, to už za zvážení stojí. Pro ilustrační příklad použiji průběh dnešního dne: Včera byl koštovat víno. Vrátil se v pořádku domů, kontrolovat jsem ho tedy nemusela. Vzbudil se v deset ráno a odmítl snídani. Znovu se vzbudil v pět odpoledne a pouze rozjedl večeři, tudíž mu zbyde i na zítřejší oběd, a znovu usnul. A tak mám klid, tvořím si tu blog a ještě jsem ušetřila. Rodí se, vůbec, takové děti?
Problém tkví ovšem v tom, že je z rodiny, kde se podezřele často vyskytují dvojčata. U nás shodou okolností také. Celé roky jsem si myslela, že je to výhoda a že si spolu sourozenci vystačí a ještě si je člověk vyrobí, takříkajíc "jedním vrzem" (není myšleno dvojsmyslně, nýbrž lidově řečeno). To jsem se ale šeredně zmýlila! Při včerejším pohledu na Honzovy čtyřměsíční synovce, jež sice stejně vypadají, za to se každý jinak chová a HLAVNĚ budí, jsem se zařekla, že dvojčátkovou hrozbu ještě pro nějakou dobu odložím. Především při pomyšlení, že se ta holátka budí celou noc "nastřídačku".
Znám zkrátka své limity a k otázce reprodukce, budu tedy přistupovat s největší zodpovědností.
Malá Eva, ta to měla jednoduché. Porodila mě do doby, kdy byly všichni opojeni příchodem svobody a očekávali něco nového, svěžího a lepšího ve světě okolo sebe. Zažila jsem dobu, kdy jsme ve třetí třídě základní školy čekaly s Martinou v první řadě na náměstí, abychom si mohly sáhnout na pana prezidenta Havla a kamarádka, co na něj nedosáhla, mu napsala alespoň dopis. Mám riskovat, že porodím lidskou bytost do časů, kde je legální, aby měl Miloš Zeman svůj vlastní pořad v televizi? Počkám si určitě nejméně do nadcházejících voleb, pro jistotu až do konce funkčního období nové vlády a prezidenta, až zhodnotím situaci vývoje pro nadcházející desetiletí. Inu, jak říkala malá Eva, když jsme spolu byly posledně na večeři v "číně": "Čuju nějakou zradu, cítím Zemana v kostech". Ó, jak se nemýlila, když s rozhořčením z toalety přinesla časopis, kde byl vyfocen s čínskou delegací přímo na titulní straně.
Na druhou stranu zase nemůžu čekat donekonečna. Kapela Wohnout nemládne a moje děti musejí bezpodmínečně nosit dupačky s nápisem "Chci Wohnout přes koleno", jež jsou na jejich fanklubovém sortimentu. Je to nádherné pokračování odkazu, vyjímajícího se na mém tričku "Chci Wohnout" v kombinaci s pánským tričkem "Chceš Wohnout?", s nímž hodlám potěšit Honzu. Nápisy jsou fosforeskující, své poselství tedy splní na každé akci, kde se rozhostí tma.
Hezky se to píše a nosí na tričku, nicméně ruku na srdce - dle vyprávění a sezónně i vlastních zkušeností, v dnešní uspěchané době není na samotný akt početí kolikrát ani nálada a síla. Šamanky a léčitelky prý přišly s revoluční metodou odblokování, takzvaným "vaginálním mapováním". Nevím přesně, co to je, ale jednou jsme to někde četli a Honza mi preventivně řekl, že není geograf. Já ze zeměpisu rovněž neměla zrovna jedničku, tudíž to pro nás určitě nebude.
Další překážkou je abstinence. Nejenom, že by dítě nemělo být počaté pod vlivem alkoholu. Ono se prý ani nesmí pít během těhotenství. O tom už věděla své moje prababička. "Peťulko, já když čekala tvého dědečka, tak všichni pili víno. A já na něj měla takovou chuť, až jsem z toho úplně zeslábla". To chápu a nebudu se takovému riziku trápení prozatím vystavovat. Nebylo by to fér ani pro mě, ani pro psychickou pohodu plodu.

Mám pro Vás jednu dobrou radu: Pokud patříte také mezi cílovou skupinu neustále tázaných ohledně své reprodukce, fungují mi následující fígle:
Na rodinu:
1) "Chci domácí porod a čekám, až ho tu uzákoní." - To spolehlivě pobouří a tazatel se s Vámi začne hádat o politice, na dítě už si ani nevzpomene.
2) Řekněte jim, že svou dceru hodláte pojmenovat jako Milenu a syna jako Čeňka. To v rodině nikdo chtít nebude.
Na ostatní:
1) "Nevyhovuje mi současné školství. Chci dát dítě do lesní školky a čekám, až nám tady otevřou Scio školu." - Budou Vás mít za podivína a Vaše dítě tedy není ve společnosti netolerance abnormalit žádoucí.
2) "Omlouvám se světu, ale v současné době by nebylo košer, abych si pořizovala nemluvně, dokud jsou mi roztomilejší koťata. Chci adoptovat ještě tak pět nemocných koček a nebudu nikoho vystavovat toxoplazmóze." - To je bohužel pravda, kamenujte mě.

Závěrem nechci, aby vypadalo, že děti neplánujeme. Jistě, že ano. Jen se na to musí jít chytře. Pořizovat si děti teď, když je jich okolo všude dost, snižuje jejich konkurenceschopnost mezi babičkami, dědečky, strýčky a dalšími "omačkávači". My jim naopak dáme šanci, těšit se z nemluvňat hned, jak odrostou ta ostatní a dopřát jim tak nekončící radost. Že děti v budoucnu definitivně chci, jsem si uvědomila, když jsme nedávno s kamarádkou Martinou navštívily dětský klub Kinderko. Ona už je dvojnásobnou matkou a tak hledáme podniky, kde se zabavíme my i malí tyrani. Ti se měli původně fascinovat dětským světem plným zábavních atrakcí v podobě skákacího hradu, skluzavek do míčků a jiných nezbytností k odvedení pozornosti a fixace na matku. My dobrou kávou a možností konečně si "pokecat". Nakonec to byl ale výlet Martiny a třech dětí, včetně mě.
Jak jsem viděla obří trampolínu, nemohla jsem odolat. Skočila jsem do ní a nařídila dětem: "Skákejte!" Děcka s radostí skákala a houpala mě. Smála se, zatímco já jsem lítala vzduchem nahoru a dolů. Když jsme pak odcházely domů, věděla jsem jasně: "Musím sehnat víc dětí do Kinderka".
A tak chodím po příbuzných a škemrám, ať mi půjčí děti, že je "teta vezme do dětského koutku a moc si to užijí". Myslím, že v nich vzbuzuji falešný pocit a naděje ohledně mého vzrůstajícího zájmu o čas trávený s dětmi. Hlavně, když dobře houpají!

Multikulti Velikonoce

Dnešním dnem vyvrcholily svátky jara, Velikonoce. V Čechách zvyk známý jako "pomlázka", u nás po moravském vzoru malé Evy a babičky - "šmigrust". Babička často říkávala, že Velikonoce "tady v Čechách", nejsou vůbec ničím oproti tomu, co v mládí zažívala na Valašsku. Už v šest ráno ji prý ogaři tahali z postele, polévali vodou a nikde se nesetkala s tím, že by hodovaly i děvčata. No, to má tedy pravdu. Navíc, jak říká strýc Václav, jsou Češi "kurky bezbožné", tudíž se v krajích zdejších vytrácí i ten náboženský podtext. I když - jak se brzy dozvíte na následujících řádcích, v domácnosti malé Evy tomu také není tak úplně pravda.
Poměrně nedávno se u nás v republice objevil takový krásný nešvar - prohlášení Velkého pátku za státní svátek. Měli jsme tedy možnost strávit s rodinou a přáteli krásné čtyři dny volna. Už ve čtvrtek odpoledne, jsem si představovala ta krásná rána, provoněná mazancem a kouzlem pohádek.
V pátek ráno, po mazanci a pohádkách, jsme se vydaly s malou Evou navštívit mého dědu, Evinného tatínka, žijícího o samotě v lesích brdských kopců, v Jincích. Tam se narodil, tam dlouhá léta sloužil, tam prý i zemře. Za normálních okolností, je to velmi pohodový, vitální a vtipný chlapík, milující les a přírodu. Bohužel, poslední dobou ho sužují zdravotní problémy a tak se to odráží malinko i na jeho postojích a momentálním prožívání světa. Při obědě co nám nachystal, zčistajasna mezi řečí prohodil něco o volbách do tamního zastupitelstva, a o svém záměru volit komunisty. "Co prosím?!", zakuckala se právě obědvající mamka, až vyprskla polévku zpátky do talíře. "No fuj, tati, že se nestydíš!", napomenula ho. "Ty, který jsi v šedesátém osmém odešel ze strany?!" "No jo, prosím Tě...", mávl děda rukou, na znamení, jak má náš názor kdesi...
"No, asi je čas jet na výlet, viď mami?", navrhla jsem. Je to takové naše znamení - mezi mnou a malou Evou, když cítíme, že se z dědy vytrácí nálada. To pak dědovi dámě něco pěkného ke čtení, necháme ho pohlídat našeho psa a vyrážíme do nedaleké Příbrami. Je to skutečně okouzlující město, první znatelná civilizace v blízkosti Jinců. Co je na tomto městě pro nás ovšem nejdůležitější, je existence magického místa - Svaté Hory. Na tu když se člověk vyšplhá, má pocit, že je tak nějak spojen s vyšší mocí, jelikož vylézt výš už ani nemá sílu. Nejsme žádní praktikující křesťané, nicméně na něco "mezi nebem a zemí" věříme. Jen bohužel zatím přesně nevíme na co. A Svatá Hora - ta ač se tváří jako poutní místo katolíků, to dle mého názoru neví zrovna tak. Po výšlapu Vás na první pohled uchvátí krásná, monumentální bazilika, zatímco o pár metru dál, už se tyčí poutač do muzea politických vězňů, trýzněných komunisty v padesátých letech v internačním táboře Vojna. V těsné blízkosti začíná něco jako skanzen prodejců katolicky laděných předmětů, s různými stupni bizarnosti. Malá Eva nabyla pocitu, že zrovna v tak magický den, jako je Velký pátek, bychom si měly koupit od každého prodejce nějaký ten "svatý suvenýr". A tak jsme po necelé půlhodině odcházely z prudkého kopce zpátky dolů na příbramské náměstí, místo, kde jsme zanechaly vůz a začaly ho nakládat čerstvě nakoupenými "svatými suvenýry". Malá Eva přeci rozhodně není žádná "kurka bezbožná", je navíc právoplatně pokřtěná a vůbec nevyvrací existenci panenky Marie. Stejně tak, jako dalších božstev, včetně i těch náboženstvími neuznaných. Obsah našich plných tašek, obsahoval hořické trubičky s fotkami baziliky na Svaté Hoře, magické kameny pro otevírání čaker (bůhví, jak se s tím svatí, vyobrazení v bazilice ztotožňují), hřbitovní svíčky s motivy Jezulátka, růženec pro řidiče - zhotovený ze svítivě růžových korálků v barvě zvýrazňovače a zelenou svíčku přivolávající do domácnosti hojnost (bílá magie v rukou katolíků vyloženě stojí za vyzkoušení). A vlastně bych málem zapomněla - letošním bestsellerem "svatostánkařů", samozřejmě námi neopomenutým, se stala novinka v sortimentu - malá soška panenky Marie, jež ve tmě fosforeskuje a vytváří tak dojem zázraku. Tu jsme pro jistotu vzaly hned dvakrát.
"Tak co, jak bylo u černoprdelníků", utahoval si z nás děda. "Jo, fajn. Nejvíc se mi líbila ta expozice o politických vězních, které mučili ti hodní komunisté", rýpla jsem si do otce mé matky. Ten se provinile podíval do stolu. "Nebuď smutný, můžeš to odčinit", pohladila jsem ho po hlavě a podsunula pod nos petici za kandidaturu Marka Hilšera prezidentem. Ani nemukl a podepsal. Odměnila jsem ho hořickými trubičkami s bazilikou a anděly. Jely jsme domů.
"Zase nákupní horečka?", rýpl si do mě Honza, hledící na to, co doma vybaluji za předměty. "Proč zase ty kameny?" "No protože na sedmou čakru ještě nemám!", vysvětlila jsem mu. "A ta fosforová blbost?", nevycházel z údivu. "Na hrobeček, aby babičce hezky svítila místo svíček!" Honza se jen nevěřícně plácl do čela a rezignoval na zjišťování dalších detailů. S úsměvem jsem si vzpomněla, jak jsme předloni jeli i s malou Evou a Romčou z dovolené na jižní Moravě. Malá Eva nadšeně zastavila u Velehradu, lačná po kulturním zážitku a nějakém tom suvenýrku. Honza odmítal vystoupit z auta, jelikož "darmožrouty on podporovat nebude". Nakonec vystoupil, ale došel pouze do přilehlé cukrárny, kde provokativně lízal zmrzlinu a smál se své potencionální tchýni a maceše, obdivujícím krásy poutního místa.
Utekly dva krásné dny volna a přišlo velikonoční pondělí. Dle babičky postřehů, jsme opravdu ráno na šestou nevstávali. Naopak. Nedělní večer, katolíky nazývaný "Zmrtvýchvstáním", jsme jako ty bezbožné kurky, oslavili s kamarády v pivním baru Němý Medvěd. Zmrtvýchvstání jsme pojali v poněkud opačném módu - a to verzi, jež by se dala nazvat "Vmrtvéseobrácení", tudíž jsme oči rozlepili lehce po deváté ranní. Jelikož nelpíme na stoprocentním dodržování tradic v původním znění, musím uznat babičce za pravdu - v Čechách hodují i holky. Tohoto faktu jsem využila a několikrát švihla Honzu pomlázkou, což ho definitivně probralo také. Ten mi jí sebral a chtěl mi to oplatit, ovšem mihotající se pentle okouzlily našeho kocoura Berta, který se  za pomlázku pověsil a nechtěl se jí pustit, což Honzův záměr dost ztěžovalo. Nevydařenou "hodovačku" jsem odměnila lahví rumu a koly. Vajíčka jsem obarvit nestihla a popravdě, ani se mi moc nechtělo. Netradiční koleda Honzu potěšila, a co víc - nabudila ho k další kořisti a tak jsme vyjeli postupně ke všem blízko bydlícím příbuzným, především ženského rodu. Když se u babiček a tetiček dostatečně nasytil čokoládovými zajíčky, vajíčky a nádivkou, rozhodli jsme se ukončit velikonoční tour u malé Evy. Tam začínají ty pravé - multikulturní Velikonoce. Jak jsem již v úvodu naznačila, jsme věřící, jen přesně nevíme na co a tak je vždy dobré, být zadobře se všemi směry. Člověk nikdy neví, jaký je ten pravý, nejspíš proto, že pravda je někde uprostřed. Pro ilustraci jsem se Vám rozhodla odtajnit polici v mamčiném obýváku, vyjadřující její nexenofobní podstatu - uznávající a respektující víru všech koutů světa. Všimněte si hned zleva: milující se delfíni, nezbytný doplněk pro domácí štěstí a hojnost, dle zákonitostí feng shui. Následuje čínský zvon štěstí. Střídá ho budhistická sekce, zastoupená soškou dovezenou z Thajska, plynule přecházející do obrázku hinduistické bohyně Lakšmí. Tu osvětluje nová osadnice "multikulti" oltáře, fosforová panenka Marie. Staré dobré časy starořeckých bohů, zastupuje bohyně Afrodité, zakoupená na Rhodosu, ověnčená růžencem ze Svaté Hory. Vztah k esoterice a přírodě, vyjadřuje okřídlená víla, plynule ústící k obrazu bílé kočky - symbolu kočičího božstva, ovládající mamky domácnost v zastoupení třech kocourů, strážců býkevského sídla. Úplně vpravo je pak velké kovové srdce - symbol pravdolářkaství, sluníčkářství a takzvaného havloidismu. Pod poličkou se pak v rámečku vyjímají tři různé panenky Marie - jedna černá z Montserratu, jedna velehradská - česká, a ta třetí - švýcarská. Je přeci jen potřeba zdůraznit, pod hlavičkou jaké církve, že byla křtěná. No a nakonec úplně vpravo dole - podobizna samotné paní domu - to aby bylo znatelné, že nezbytným motorem života je zdravá sebeláska.
Jednou do roka, o Silvestra, má na tomto čestném piedestalu místo ještě jedna postava - archanděl Michael, v podobě výkladové andělské karty. Celý rok hlídá mamce ostatní "čertovy obrázky", ale v den, kdy všichni oslavují příchod nového roku, ho mamka posadí na prominentní poličku a přikáže mu: "Archanděli Michaeli, bav se!" A my se bavíme s ním.
Honza už se tomu dávno přestal divit. Ani nemůže, i kdyby chtěl. Je totiž očarován kouzelnou svíčkou, pořízenou v Čarodějnicém obchodu na Praze 2, naší další oblíbené nákupní destinaci.
Donedávna jsme si připadali jako celkem běžná rodina. Saxaně, ani Harry Potterovi, se přeci taky nikdo nediví. Navíc už máme v posledních letech i vlastní označení: multikulti. Poměrně často se dočítám nebo doslýchám, že "multikulti svět nechceme". Nechápu proč. Mně například slovo "multikulti" asociuje výraz "tutti - frutti". To bývala super zmrzlina. Barevná, a přesto jsme na ní s ostatními dětmi stály fronty. Moje oblíbená kavárna Želví doupě inzerovala, že jí zařadila do sortimentu. Jsem navíc kavárenský povaleč. Zajdu si na ní, hned v týdnu.

Tajemství věčné vitality

1. 

Jednoho večera, trávící svůj volný čas mezi partičkou mělnických vinařů, za mnou přišel člen místních vinařských matadorů, pan Nevrkla. Pokaždé má nutkání sáhnout si na mou slovansky tvarovanou postavu, za zpěvu písně "Sex je náš". Celý tento proces je tak komický a milý, že nemám sílu v tom starému panu Nevrklovi odporovat. Spíš jsem se vždycky zaobírala otázkou, co ho k tomu vede. Nakonec mi to osvětlil. Přišel ke mě se sklenicí vína a povídá mi: "Slečno, víte, proč jste tak úžasná?". "No, napadá mě leccos, povídejte", smála jsem se. "No přeci proto, že vy milujete život!"

Přiznám se, že takovou odpověď jsem nečekala, nicméně potěšila.

Včera jsem si vzpomněla právě na slova pana Nevrkly a na vlastní oči se přesvědčila o faktu, že kráčím správným směrem a že radost ze života je jednou ze zásad dlouhověkosti. Sobotní odpoledne jsem strávila na dvojité oslavě osmdesátých narozenin babičky a tetičky mého přítele Honzy.
Babička Jindřiška a její švagrová se rozhodly pojmout jejich životní jubileum velkolepě.
Osmdesát je jim přeci "jen jednou za život", a i když se toho jejich milovaní choti nedožili, užijí si to stůj co stůj. Ve smluvený čas jsme s přítelem dorazili do čínské restaurace, pro tuto oslavu zarezervované. Bylo nás tam dobrých třicet hlav, zlomek těch, co se mohli dostavit už na jedenáctou dopoledne. Dámy byly oděné do krásných modrých šatů, elegance sama. "Ty šaty jsem měla už na promoci tvého tatínka, tak mi na ně moc nesahej, musejí mi vydržet ještě na devadesátku", napomínala zrovna tetička jedno ze svých vnoučat. Babičku Jindřišku jsem samozřejmě znala, zatímco s tetičkou to byla má první zkušenost. Hned mě zmerčila ve vchodu restaurace a přiběhla ke mně rychlostí a ladností laně. Pevně mi stiskla ruku a začala mi jí hladit. "Ty jsi Petruška, viď? Jsi taková krásná a šikovná, moc se mi líbíš. S Honzíčkem jsi udělala moc dobře!" "Ehm, děkuji", koktala jsem ze sebe plná rozpaků a překvapení, že se v místnosti nachází osoba, trumfující mě v rychlosti a hlasitosti konverzace. To se mi popravdě moc nestává, nicméně to pro mě bylo příjemným zpestřením a odpočinkem zároveň. "Prosím Tě, Petruško, já mám vnuka Jiříčka. Potřebovala bych pro něj takovou děvenku, jako jsi ty. On má na ně smůlu. Mysli s tím na mě.", agitovala čilá a elegantní dohazovačka. "Kdyby jsi měla takovou kamarádku, jako jsi ty...", ale to už mě Honza tlačil do zad, usazujíc mě k protějšímu stolu, z dosahu čiperné tetičky. Kdosi z příbuzných vyhlásil program. Prvním bodem měla být gratulace, následovat přípitek a poté slavnostní oběd. Dívky v modrém, (skutečně tak vypadaly) se postavily do středu sálu a začaly od nás přebírat květiny a dary. Dostala jsem se na řadu, předala babičce políbení a květinu a přešla k vedle stojící tetičce. Ta mi ihned pevně stiskla ruku, přitáhla mě k sobě silou blíž a pošeptala mi: "Tak jsme domluvené, jo!?", a vlepila mi srdečného "hubana" na tvář. Oslavenkyně nám všem nechaly nalít aperitiv. Slova se nejprve ujala snacha tetičky, děkujíc za všechny a za vše, co pro rodinu udělaly a za pozvání, načež si po malé chvilce opět vzala slovo tetička - oslavenkyně. "Hlavně dobře jezte a pijte, objednávejte, na co máte chuť. Po obědě se přesuneme k nám do věžáku, připravily jsme pro Vás tady s Miládkou další občerstvení v pátém patře, zvonek - Fabiánovi. Miládka, to je naše kamarádka, co to se mnou a Jindřiškou táhne už dobrých pětapadesát let. Koupila uzené a napekla, nadělala pomazánky a tam to ještě rozjedeme!" Pokynula nám, ať se napijeme a oslava započala. "Jak si vezme slovo tetička, tak už neskončí", poučila mě Romana, nejlepší kamarádka mojí maminky, chodící shodou okolností s tatínkem mého přítele. Jsme zkrátka taková "jedna velká rodina". Romča je mému životu nejspíš souzená. Odmalička jsem jí říkala teto, jelikož byla u nás doma častěji, než mamky pokrevní sourozenec. Když jsem povyrostla, učila mě na gymnáziu chemii a biologii a před nedávnem se dala dohromady s Honzovým tatínkem, to asi pro případ, aby mi ze života neodešla ani v případě, že by se s malou Evou pohádaly.
Romča přišla na oslavu dřív, tudíž už byla s rodinnými poměry a vazbami srozuměná detailněji, než já. Alespoň jsem se mohla lépe orientovat, kdo ke komu patří a kým je například paní, co se mě před minutou ptala, budeme-li se s Honzou brát. Za chvíli však byly detaily, kdo je s kým v jaké přízni, zcela bezpředmětné, jelikož po pár hodinách nekonečného přejídání a pití, jsme měli všichni jedno společné - byli jsme neskutečně unavení. Tedy skoro všichni. Až na dívky v modrém a paní Miládku. Tři dámy v letech obletovaly neustále všechny přísedící, s dotazy, máme-li vše, zda jsme si dali kávu a jestli už jsme se fotili. Focení bylo podstatné - fotí se každých deset let, fotografie pak zakládají a nikdo na nich nesmí chybět!
Pozorně jsem ty čiperky pozorovala a nevycházela z údivu. Ani jedna nepotřebovala brýle, aby dohlédla na druhý konec restaurace a oslovila správně osobu, s níž zrovna chtěla vést rozhovor. Ani jednou, jsem žádnou z nich neslyšela, že by se na něco zeptala podruhé, jak bývá u jejich vrstevníků zvykem.
Ve čtyři hodiny odpoledne nás vyzvaly, abychom se přesunuli na takzvanou afterparty do panelákového bytu tetičky, kde nám s Miládkou a Jindřiškou udělaly pohoštění. Půlka hostů se začala vzpouzet už jen při představě další konzumace jídla, či alkoholu. Já ani Honza, jsme nepředpokládali takovou výdrž starších dam a měli na nadcházející večer ještě naplánovaný koncert naší oblíbené kapely. Času nazbyt jsme tedy neměli. Teď si vlastně říkám, jak jsme mohli být tak naivní, myslet si, že babička Jindřiška by pro únavu chtěla ukončit oslavu již v podvečer. Když jí vídám před půlnocí, s jakým elánem vrací návštěvníkům kulturního domu na Mělníku kabáty, když jí potkáme, jak si to lehce mašíruje z jógy či plavání nebo jak běží o víkend do kopce mělnického centra, aby si poslechla koncert v kostele, říkám si, kde děláme chybu. Obzvlášť po tom, co ve svých ani ne třiceti letech dospáváme každý ples dva dny.
Nicméně, dámy vycítily naše rozpaky a tetička začala hledat hůlku, o níž by se opřela, aby demonstrovala své stáří, dosud neznatelné. "Podívej, Petrunko. Celý život dělám kadeřnici a běhám si a najednou je to horší a horší." Dokonce začala předstírat pajdání. "Ach jo, Honzo, tak pojedeme až v šest. To stihneme. Na tohle nemám lokty, odmítnout jim to,"změnila jsem názor. "Já už vážně nemůžu, zabiju Vás", funěla mi za krk Romča po tom, co zjistila, že pokračování večírku podporuji. Dívky v modrém se zaradovaly, tetička zapomněla pajdat a radostně ukázala hůlkou směr přesunu.

V obývacím pokoji panelákového bytu to bylo prostřené, jako na malou svatbu. Miládka si dala skutečně záležet. "Miládko, nalej nám panáka", rozkázala tetička. Miládka radostně běžela do šatny pro lahev lihoviny. "Co mám vzít?" "Něco dobrého, víš, že tam máme lecos".

Stařenky rozjely tu správnou zábavu a já mnohé pochopila. Jejich recept na dlouhověkost, je systematickým a vysoce organizovaným procesem, mající své zásady:

1. Žít život s vděčností:
   "To nevadí, že už tu ti naši chlapi nejsou. Prožily jsme s nimi krásných šedesát let a stálo to za to."
2. Dodržování přísných hygienických pravidel:
   "Romanko, ber si ty jednohubky. Když jsme je dělaly, měly jsme čisté ruce. My se mejeme!"
3. Abstinence zabíjí:
   "To víš, že se taky dožiješ osmdesátky, Jiříčku. Musíš si ale každý večer pěkně nalít špiritus."
4. Tvůrčí činnost je důležitá:
   "Já teda pravidelně píšu do časopisů. No a co myslíte? Jednoduchý hrníčkový dort, nebo můj názor na domácí porody, to jim není dost dobrý! Ale jakmile napíšu o tom, jak nám tatínka komunisti zavřeli, to mi hned pošlou 700 Kč!"
   
   
5. Kdo šetří, má za tři:
   "My teda tady spolu s holkama vždycky ve všem souhlasíme. Ale čím jsme starší, tím se to horší. Já bych chtěla všechno za dvě koruny a lezu s tím holkám na nervy. Jo a těch naušnic u Vietnamce, co stály 44 Kč, jsme měly nakoupit víc do zásoby!"
   
   
6. Signály, vysílající nám naše těla se neignorují:
   "Večer, to mám vždycky nějaký bol. Ale pak si naliju štamprli té malinové, a je po bolu."
7. Ber život s úsměvem, ať se děje cokoliv:"Honzíčkův dědeček, byl u těch Pétépáků na Zelený Hoře. A my tam za ním jezdily a byla to ohromná sranda. Hlavně to, jak v krámech nebylo vůbec nic a když něco přivezli, tak jsme se málem ušlapaly u výlohy. Ale bylo to všechno moc hezký.
   
   
8. Dobré děti jsou základ!
   "Když vidím v Praze ty děcka, jak jen čučí do těch mobilů a tabletů, tak mě přepadá smutek. Naše děti si hrály daleko líp. Třeba jak Jiřík udělal ten strojek, co dával šedesát voltů a dal ho tady Péťovi do rukou. Ale myslel to dobře!"

Ač se tyto jejich zásady zdají sebevíc bizarnější, jedno se těm dámám musí nechat. Milují život a dobře se baví. Za všech okolností. A to je podle mě ten pravý lék na dlouhověkost. Alespoň na takovou, co si jí člověk může užít. Jsem ráda, že jsem s nimi ten sváteční den strávila.

Po šesté večer, už jsme opravdu museli jet (s patřičnou výslužkou), ale díky inspirující oslavě těch dam, jsem si pak krásně užila koncert. Tancovala a bavila jsem se na koncertě Wohnoutů o něco víc, než obvykle, nabitá skvělou náladou a nadějí, že budu-li pokračovat na své cestě životem tak, jak ho žiji teď, čeká mě ještě mnoho krásných a naplněných let, bez ohledu na věk.

Když se podaří, co se dařit má...

Víkend se nám přiblížil ke konci a já musím říct, že pro mě rozhodně nebyl chudý na zážitky. Včera jsme měli Apríl, den, kdy se hodně lidí snaží vymyslet na druhého nějakou tu vtipnou lest, aby pak člověk celý šťastný, že někoho načapal, mohl konstatovat to již stokrát otřepané, "Aprííííííl".
Probudila jsem se v ten vtipný den, celá natěšená, jak si vystřelím ze svého přítele. Pravda, neměla jsem to vůbec promyšlené a napadlo mě jen takové to ordinérní: "Miláčku, čekáme dítě".
Dle pozdějšího zjištění, jsem nebyla sama. Facebook se přímo hemžil takovýmito oznámeními. Jak to dopadlo v jiných domácnostech, si můžu jen domýšlet, u nás však Boží mlýny zasáhly rychle. Ten pohled ze strany původně zamyšlené oběti vtipu, se mi vůbec nelíbil. Nebyl, pravda, úplně negativní, jen takový dost otrávený. To mi v ten moment ovšem stačilo, aby se mé hlavě vytvořil scénář, hlodající do mé kůry mozkové příběhy o tom, chce-li ten muž, ležící vedle mě na loži, vůbec někdy rodinu. Když viděl, jak mi to v hlavě šrotuje, zmohl se jen na: "Chceš udělat toasty?". "NE! Nechci od Tebe už nic!" Jelikož byl ovšem hlad silnější než já a já se chtěla celá uražená zachumlat do peřiny, abych ještě více demonstrovala své pohoršení nad vzniklou situací, nechala jsem si během pár minut naservírovat snídaňové menu až pod nos. Po ústupu hladu a následně i mých emocí, jsem se rozhodla, situaci nějak rozlousknout: "Tak abys věděl, byl to Apríl. A ty jsi mi ho pěkně zkazil!" "Fakt, a proč?" "Protože ses blbě tvářil!". "Jak blbě? Kdybych si myslel, že je to pravda, takhle bych se netvářil." Pak mi to došlo. Nedělám si já tento druh Aprílu náhodou každý rok? Inu, vtípek se mi nevyvedl, budu se muset polepšit a doufat, že jednou doopravdy neotěhotním okolo zmiňovaného data, nebo budu mít celé to očekávání, kdy si dva padnou kolem krku dojetím, dost zkažené.
V ten samý den, se měla konat zahradní oslava, na níž jsme měli oslavit narozeniny malé Evy a Honzového táty. Čas a místo bylo naplánované na třetí hodinu odpolední v našem rodinném brlohu, v Býkvi u Mělníka. Bylo pozvaných asi deset lidí, rodina a nejbližší rodinní přátelé. Po obědě jsme se s bráchou pustili do příprav a s hrůzou zjistili, že pergola, posezení i krb se nachází asi v takovém stavu, jaký můžete vidět na fotkách ze současného Černobylu. Ano, myslím takové ty záběry na domácnosti, v nichž to vypadá, že je někdo opustil teprve včera, ale už mají patinu let, rzi a prachu. S dotazem, jestli tohle má být Apríl, nám s úsměvem malá Eva odpověděla, že nikoliv. Nasadili jsme tedy odhodlání, rychlost a gumové rukavice a pokusili se zahradu uvést do podoby, ve které by už menší oslava alespoň při troše představivosti, připadala v úvahu. Finální podoba místa určení, se zdála uspokojivá, opomeneme-li fakt, že prvním příchozím hostům se podaly pomazánky a pečivo, aby začali mazat jednohubky, na jejichž přípravu už čas nezbyl. První gratulantkou, byla mamky dlouholetá kamarádka Radka. Že byl ten Apríl, darovala malé Evě, mimo jiné, růžový spací overal s kapucí. Malá Eva je totiž mezi svými kamarády pověstná tím, že se ráda zachumlává na spaní do overalu. "Jůůů, děkujůůůů", vískala mamka. "To když je ten Apríl, já si ho vezmu hned na sebe a budu tu s Vámi v něm sedět, ať je sranda." "Já overaly nemám ráda", konstatovala jsem. "Hlavně proto, že když v něm chcete jít večer na záchod, musíte se celí svléci". "To mě tedy nevadí, usmívala se Eva. V tom já nevidím problém.", a nasoukala se do něj. Nasadila si i tu kapuci a smála se, že vypadá jako, cituji: "Růžová spermie".
Po chvíli zazvonil telefon malé Evy. "Aha, no to mě mrzí. Seženu Ti odvoz....", ukončila hovor mamka, oděná do kostýmu růžové spermie "Co se děje?", otázal se brácha. "Děti, Vašeho tatínka vyhodila Magda z domu. Nemá se sem jak dostat z nádraží, přijel vlakem". "Apríl?", napadlo mě. "Nejspíš ne. Zavolám Jarmile, ať ho po cestě nabere". Ačkoliv spolu moji rodiče nejsou dobrých dvaadvacet let, poslední dobou spolu udržují přátelské vztahy, Kdyby mi tohle někdo předpověděl před pár lety o Apríla, brala bych to jako žert. Zázraky se ale vážně dějí, a v naší šílené rodině, obzvlášť. Za půl hodiny už mamka utěšovala rozloženého tátu, že to bude vše dobré, že Magda ho určitě vezme zpátky. A vůbec, co když to byl taky jen Apríl. Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na okamžik, když mu před lety kufry balila sama a Apríl to rovněž nebyl. Nechtěla jsem ho ještě víc ranit a tak jsem si své ironické poznámky protentokrát odpustila. Obzvlášť v den, kdy jsme se měli bavit.
Mamka nabídla tátovi kávu na uklidnění. Než jí však stačila donést, přiběhla s huronským smíchem zpátky na zahradu, převlečená z růžového overalu do trička a tepláků. "No to ne. Víte, co se mi stalo?", zajíkala se smíchy. "Já jsem si odskočila na záchod a omylem si načurala do kapuce toho overalu!!!". Táta vyprskl smíchy a smutek byl prolomený. Alespoň pro ten večer. Všichni přítomní, co měli na sobě něco s kapucí, si je ze solidarity začali nasazovat a dávat k dobru, že na záchod - pro jistotu s kapucí na hlavě.
Špatná nálada byla tedy překonána a konečně všichni mohli popřát oslavencům. Poté přišly další gratulace, tentokrát směrem k mému otci. Gratulovali jsme mu ke zdařilé karikatuře, na níž ho minulý týden vypodobnili ilustrátoři Lidových novin. Má na ní ruce vzhůru v komické grimase, bránící se na sebe namířené pistoli. Šlo v celku o banalitu. Koupil akcie podniku, v němž objevil nějaký ten český podnikatelský a politický bordýlek a pár albánských mafiánů, mu pak vyhrožovalo smrtí, což se dostalo až k soudu a na řádky Lidových novin. Jen taková malá historka pro pobavení, nic vážného. "Ehm, když už jsme u toho vyhrožování, mám tu nějaké petice.", zkusila jsem také štěstí. "No a..",řekl táta, zocelený hlavní albánských koltů. "To znamená, že si všichni vytáhnete občanky a neodejdete, dokud to holčičce nepodepíšete", řekla výhružně malá Eva. Všichni poslechli. Kamarádka Radka mi v žertu nabídla, že by petice mohla předkládat jako falešné prezenční listiny na pohřbech smutečním hostům, jelikož pracuje u pohřební služby. Zkrátka takový komorní humor.
Zábava a ručičky hodin nabíraly na obrátkách a s nimi i úroveň zábavy. Obzvlášť moji rodiče, si po letech rozuměli, jako nikdy předtím. "Pamatuješ, Petře, jak jsme šli tenkrát k Rytířům na pivo a ty jsi se vrátil ze záchodu se zkrvaveným obličejem?", smála se máma. "No jasně, Evi. Ale to nebylo nic proti tomu, jak jsme opilí skákali z té pětimetrové zdi a ty jsi mi přitom vyrazila dech a já se málem udusil". No, Adams family hard. "A nebo tenkrát, jak jsi za mnou přišla fandit na fotbal a najednou se na Tebe vyřítil ten plesnivý dědek a olíznul Tě?" "Jooo, to si pamatuju, to byl mazec."
Nevím, jestli jsem to všechno chtěla slyšet. Každopádně alespoň vím, z jakých poměrů pocházím. Myslím, že puzzle mého života kompletně zapadly. Oslava nakonec dopadla skvěle. Všichni se bavili dekadentním humorem a já se o počátcích svého života dozvěděla zase o něco víc. Dost možná, že jsem byla počata na nějakém večírku. Jablko přeci nepadá daleko od stromu, jak je znatelné na ilustrativní fotografii, na níž mě podpírá můj kamarád Lukáš. Jedná se o jeden z plesů, na něž se mi původně vůbec, ale vůbec nechtělo. Díky bohu, za takové večírky. Co bych jednou vyprávěla svým dětem? Musím přeci předávat poselství svých rodičů dál. Proto žiji s vinařem. Takže večírkům zdar, a těm aprílovým obzvlášť!

Pro dobrotu - na dobrotu!

Ačkoliv ani já, ani můj přítel nejsme církevně křtění a vychovávaní v duchu pobožnosti, konáme po většinu svých životů dobro. Každý jinak, každý po svém, ale jedno nás oba spojuje - jsme v menšině a musíme s tím žít. Honzovi stačí zadostiučinění, že pomohl. Mně také, ale já jdu ještě dál. Ráda se za to i odměním, a to nejraději nějakým sladkým proviantem - jak říkala moje prababička,  "pišingrem". A tak čím víc dobra vykonám, tím mě bude víc, a to je fér, ne? :) Každý, kdo mě zná, si hned na první pohled bude moci říct: "...ta holka se zase činila". Ale teď vážně - odměňuji se, protože nikdo jiný to za mě často neudělá a já bytostně odmítám nespravedlnost. Zrovna nedávno se mi na toto téma stala zajímavá příhoda. Vydali jsme se s Honzou a naším společným kamarádem Davidem, rovněž vinařem, na výlet do Benátek nad Jizerou. Mladí manželé tam koupili zámecké vinice a chtěli by je zušlechtit. Mají nadšení (také jsme ze začátku měli), ale chybí jim zkušenosti a chtěli odborné rady. Honzu a Davida nenapadlo nic lepšího, než "přibalit do auta" takového zvláštního tvora, jmenujme ho třebas Františkem - beztak se tak skutečně jmenuje.
Františka nemá skoro nikdo rád, ačkoliv je zkušeným a šikovným vinařem. Je z přísně katolické rodiny, ženu ve svých skoro čtyřiceti letech nepoznal, jelikož "...až po svatbě", za to je členem politické strany, jež má v názvu cosi o svobodě, nicméně by ráda zakázala všechno, co je "jiné". Odmítla jsem se s ním (když už jsem na jeho přítomnost kývla) předem bavit o politice a navrhla téma, nás oba spojující - dobré víno. Nedal si říct. Celou cestu mi plamenně vyprávěl něco zlých neziskovkách a nepřestával s tím ani, když jsem měla zabořené oči do halušek s brynzou v motorestu, kde jsme na zpáteční cestě obědvali. Nerada někoho odsuzuji jen proto, že má jiné názory co ho zformovaly, a tak jsem si říkala, že to holt nemá komu jinému povyprávět (možná až po svatbě) a jednoduše to přejdu. Udělali jsme přeci dobrý skutek, jako jedni z mála Františka neodsuzujeme a ještě ho tzv. "vyvezeme". A jak myslíte, že to dopadlo? František si na mě sehnal email a napsal mi, že přijdu do pekla.
Nejspíš se to se mnou táhne již od útlého věku. Mým prvním dobrým skutkem bylo, že jsem ve čtyřech letech veřejně vystoupila proti rasismu a xenofobii na dětském hřišti před našim domem. Ono se vlastně ještě tenkrát nedalo o dětském hřišti mluvit. To nám postavili, až když jsem šla do první třídy, řádně ověnčená modřinami a jizvami z předchozí podoby placu, rozprostírajíc se okolo našeho panelového domu. Podoby staveniště čehosi, co už komunisté dostavět nestihli, za to tam po nich zbylo dost materiálu, jako například roksorů, hřebíků a skleněných tabulí - vybízející děti, aby si s nimi hrály. A tam jsem mezi stavebním materiálem poznala malého Míšu, hocha z vedlejšího vchodu paneláku. Hezky jsme si hráli, ale venku se začalo stmívat, roksory začaly být studené a já Míšu pozvala k pokračování hry k nám domů. Díky liberální a demokratické výchově od malé Evy jsem asi jako jediná ze sídliště neznala pojem "cikán", ani jeho podobu. Proto mě překvapilo, když na nás ostatní děti začaly pokřikovat: "Cikán, cikán! Ty si bereš domu cikána!" "Sami jste cikáni!", ohradila jsem se na ně a vedla Míšu dál k našemu domu. "Mami, tohle je Míša. Že to není cikán!" "To víš, že není", pohladila mě má dobrosrdečná maminka po vlasech a šla nám udělat večeři. Hezky jsme se najedli, hráli si a Míša po večerníčku spořádaně poděkoval a odešel domů.
Druhý den ráno u nás zazvonil zvonek a ve dveřích stál Míša s dalšími sedmi sourozenci. Hrozně křičeli, byli sprostí, dožadovali se jídla já se jich bála a začala jsem brečet. Přesto mě víra v dobro a pomoc neopustila.
Nedávno jsme s rodinou koupili domek v malé obci nedaleko Mělníka. Je dvougenerační a v horním patře má byt moje babička. Babička často vystupuje nepřístupně, nicméně má dobré srdce. Po maturitě na valašskomeziříčském gymnáziu, pracovala jako vychovatelka v dětském domově. Brávala si domů cikánské děti, aby jim pomohla socializovat se i mimo zdi ústavu, což tenkrát nebylo běžné. Do domku se s mamkou stěhovaly akorát na pálení čarodějnic, třicátého dubna. S naším domkem sousedí polorozpadlý statek, jež si pronajímá jedna početnější rodina, samozřejmě vycházející z výše jmenované menšiny. Babička i její fenka se s nimi okamžitě spřátelily. Hned na tu Filipojakubskou noc obdivovaly z terasy jejich obří oheň a muziku, co kolem vatry naši spoluobčané reprodukovali. V rámci prohloubení sousedských vztahů, se babička rozhodla pro následující "dobrý skutek". Od ostatních obyvatel obce se dozvěděla, že rodová vůdkyně klanu, paní Olina, je prý vynikající cukrářkou. Zadala jí tedy výrobu mého narozeninového dortu. Chtěla mě potěšit a zároveň rodině ze statku přilepšit. Když se vracela s dortem domů, byla bílá jako stěna. Cena dortu byla tak vysoká, že i v nejdražší cukrárně u nás na náměstí by svatební dort vyšel levněji. Dort byl nicméně precizní a chutný, proto jsme nechtěli dělat závěry. Poprosila tedy paní Olinu o splnění další zakázky, složení uhlí tak malého množství, že by se za nehet vešlo, do přilehlé kůlny. Paní Olina poslala své dva malé vnuky, jež si vyinkasovali za hodinu práce víc, než hodinový manžel nabízející nadstandardní služby prostituta. Přesto neklesáme na mysli a naše menšinové spoluobčany budeme podporovat i nadále - jen, co si na to trochu více našetříme. Není to lehké a levné, stát se dobrodincem. A i tak věřím, že ne každý je stejný a jednou se nám to oplatí, zcela vážně :)
Člověk musí pečlivě vybírat, kde je jeho pomoc nejpotřebnější. Tak například u zvířat - ta jsou bezelstná a vděčná. Už jsme si adoptovala nejedno zvíře z útulku, nejraději mám ta s nějakým handicapem, jež ostatní lidé opomíjejí. Přesně tímto způsobem, jsem si před pár lety vyhlédla v útulku Stuarta, hluchého, různookého a kočičí virus prodělávajícího kocourka. S bývalým přítelem jsme ho vyléčili a pořádně vypiplali. On nás pak s radostí večer počůrával přímo na peřinu, to když měl dobrou náladu. V horším případě se na nás, když jsme už hluboce spali, vykadil. Když jsme si dovolili odejít do práce, zdemoloval půlku bytu. Myslím, že Stu byl jedním z mnoha spouštěčů mého rozchodu s bývalým přítelem, za což mu jsem mimochodem velice vděčná. Věřím, že ten kocour si to prostě naplánoval a systematicky za tím šel. Vrátila jsem se i s kocourem k mamince, jež ho s láskou přivítala. Dokonce tak moc, že mi ho při mém pozdějším záměru odstěhovat se zase "o dům dál", odmítla vydat, jelikož její kočky ho milují a on jim velí. Já tedy dopřála Stuovi šťastný život diktátora a adoptovala další vděčné, němé tváře.
A malá Eva? Ta se co vím, s jedním z největších nevděků ve svém životě, rovněž setkala již v útlém věku. Vyprávěla mi, jak než šla do první třídy, dostala krásnou knížku o kocourovi Mikešovi. Ladovy ilustrace se jí líbily, jenže tomu zkrátka "něco chybělo". Vzala rozum a nové fixy do hrsti a rozhodla se pro výtvarné sebevyjádření. S výsledným efektem a dobrým pocitem, se vydala pochlubit své matce, mé jinak hodné babičce. Tuším, že za to bylo pár pohlavků. Tak jí to zklamalo a připravilo o iluze, že jsme tu onu knížku měli po dlouhé roky netknutou v knihovně. Když mi po letech tuto historku o bezpráví vyprávěla, rozhodla jsem se její vylepšené Ladovy ilustrace posoudit dospělým okem. A musím říct - mamka byla už jako dítě geniální, až z toho byla sama překvapená. Jeden obrázek znázorňoval prase, kozla a kocoura Mikeše, jak za sebou stojí v řadě. Prase a kozel měli na hlavách přimalované ruské čepice, kozel podával praseti dokreslené bankovky a Mikeš ho zezadu trestal kladivem, zhotoveným hnědou fixou. Úplně nás to dojalo, jak bylo dítě předškolního věku, za dob totality, takto bystré a prozíravé! Moc jsem jí tu kresbu pochválila. Rozhodla jsem se toto svědectví minulé a znovu hrozící doby, uchovat i pro své děti. Pravda a láska zvítězila. A my šly s Evou do kavárny na PIŠINGR!!!!

Když si chlapi dělají z žen "kozy"....

Tak nám v tomto týdnu proběhl další svátek, kdy měli muži šanci ukázat nám svou galantnost. Ano, myslím tím MDŽ. Mezinárodní den žen, má na rozdíl od Valentýna pro mužskou část populace výhodu v tom, že se za jeho ignoraci dá vymlouvat z více úhlů pohledu. Úspora za květinu, či čokoládu, má vždy buď důvod ten, že je to "zprofanovaná komunistická šaškárna", nebo se zde přímo nabízí možnost vygooglit si, že jde vlastně o oslavu newyorských švadlen - tudíž "další amerikanismus" - čili stejný případ, jako Valentýn. Ty optimističtější z nás, pak čekají na Prvního máje, ty realističtější se smíří s tím, že kroky mužské jsou nevyzpytatelné. Můj přítel měl letos výbornou příležitost, vymluvit se na absenci květiny tím, že spravoval auto malé Evy - a nezištná pomoc potenciální tchýni, je přeci ten "největší důkaz lásky a úcty". Minulý rok, však došlo k absenci únikových cest podobného charakteru. Navštívil tedy s velkým sebezapřením supermarket, kde mi zakoupil hyacint a mléčnou čokoládu. "To jsi mě, ale vážně překvapil. To jsi nemusel", pochválila jsem ho. "Vážně? A běda, jak by ne, viď?", okamžitě mi zkazil radost. Jak říká moje kamarádka, doby Oldy Nového, definitivně skončily po příchodu komunistů. Byly ale vlastně někdy vůbec? Není jen problém v našem očekávání? Omámené mamonem reklam věříme, že pokud nás muž miluje, bude stát v předem určené dny ve dveřích s kyticí růží, krabičkou ukrývající náramek značky Pandora, při tom všem zpívající "Merci, za to, že jsi". My to pak nadšeně natočíme, dáme na facebook, abychom všem ostatním ukázaly, jak máme milujícího muže a pokud možno naštveme nějakého ex, či Blažkovou z vedlejší kanceláře. Realita je však často úplně někde jinde. Tak především bych začala faktem, že muži přemýšlí diametrálně odlišně, než ženy. Asi mě teď feministky ukamenují, já ale opravdu věřím na odlišnosti mužů a žen. I přes to, že nepopírám jejich rovnoprávnost. Zkuste třeba poslat muže na nákup s nějakým konkrétním přáním. Nikdy nezapomenu na svého, tehdy ještě malého brášku, vyslaného těsně před výplatou malé Evy, samoživitelky, pro bochník chleba. Rozradostněně se vrátil s dvěma trvanlivými mazanci. Vysvětlil nám svůj počin tím, že "byly v akci a on chtěl prostě jen dobře nakrmit rodinu". Dojemné gesto malého chlapečka, už od útlého věku tvrdícího, že si vezme za ženu nějakou holčičku, jen aby se s ní mohl rozvést. Snad ho jeho přesvědčení už opustilo a bude svou rodinu jednou "dobře živit". Mazanci. Holt, krev není voda. Jak dávala malá Eva často k dobru, náš otec jí nejednou překvapil podobně, ačkoliv v malinko širším rozsahu. Především se jí vryl do paměti okamžik, kdy ho vyslala za společně pracně našetřené peníze na nákup podzimní bundy, jež se v době před revolucí, rovnala pomalu ceně dnešního ojetého vozu. Věříc jeho vkusu, těšila se tehdy na nový svrchník. O co víc ale byla překvapená, když se po pár hodinách objevil s dvěma mikinami s nápisem Waikiki. Jednou pro sebe, druhou pro ni. Jak romantické. Výhodný nákup v ceně bundy, samozřejmě.
Podobné je to s nadšením pro oslavy svátků všeho druhu. Když opomenu svátky zaměřené na projevy romantiky, zbývá nám ještě dost svátečního veselí, před kterým se skryje málokdo. Především tím vánočním. Vánoce se v ženské linii naší generace vždy hodně prožívaly. Všechny ty přípravy, atmosféra a těšení se na sdílení času s rodinou, naplňovaly ženy našeho rodu pocitem, že tuto radost přenesou i na zbytek rodiny, včetně jejího mužského osazenstva. Nejhůře v tomto případě narazila babiččina sestra, teta Eva. Při zpívání koled a balení dárků, jí její muž provokativně oznámil, že "na Ježíška beztak věří jen děti a ožralý farář". To byla pořádná rána pod pás. Ten den možná někdo ze sídliště ve Valašském Meziříčí na Ježíška věřit začal, jelikož teta Eva začala vzteky bez sebe, že jí chce někdo o tuto purpurovou atmosféru okrást, vyhazovat všechny dárky ven z okna na sníh. Při pohledu na letící balíčky vzduchem, se muselo nejedno dětské srdce rozradostnit. Nebo ten ožralý farář, vyčuhující z okna hospody, připravující se na Půlnoční. Já to mám s Vánoci jako teta Eva. Narodila jsem se těsně před nimi, je to pro mě tedy dvojitá radost. Miluji zimu, koledy, pohádky, cukroví i vánoční nákupy. Bohužel, můj přítel ne. Vánoce jsou pro něj horor, jež je nutný přežít a vyřešit co nejpraktičtěji. Jelikož pochází z početné rodiny, řešil dárky léta tak, že napočítal rodinné příslušníky, chystající se ke štědrovečerní sešlosti, vyrazil třiadvacátého prosince večer do Tesca a nakoupil tam odpovídající počet deodorantů, které pak pod stromečkem všem rozdal. Minulé Vánoce jsme se dohodli, že když už bydlíme ve stejné domácnosti, navštívíme společně o Štědrý večer rodinu jak mojí, tak jeho. Jelikož jsem se odmítala účastnit deodorantového faux pas, přemluvila jsem ho ke společným vánočním nákupům, během nichž pořídíme dárky všem na míru, aniž by si je museli stříkat pod paždí. Nadšená z toho, jak krásně jsme nakoupili, mi Honza ve čtvrtém obchodě znechuceně oznámil své rozhodnutí konvertovat k víře, kde nebude nucený slavit Vánoce. Přísahám, že kdyby byl v tu dobu venku sníh, naplnila bych odkaz tety Evy a dárky by letěly vzduchem.
Jo, Velikonoce, to je jiná písnička. Pod záminkou pomlázky, se muži vydají alkoholický maraton, sem tam si do nás beztrestně švihnou pomlázkou a my si je pak po sousedech, spící na gaučích rozebereme. Je vidět, že motivaci k oslavám máme genderově nastavenou maličko jinak. Nezlobme se proto na naše protějšky. Naučme se s nimi kooperovat. Chcete být obdarovány něčím konkrétním? Řekněte si o to. Nic nepotěší muže tak, jako dárek, co si vybereme samy, necháme si ho proplatit, dáme jim ho zabalit a pak se tváříme, jak dobře nám vybral. Nebo to můžeme nechat na nich a pak se tvářit stejně. Tento risk je ovšem jen pro odvážné. Vím, o čem mluvím. Této výzvě musela čelit jednu dobu celá moje rodina ve chvíli, kdy si můj dědeček našel zálibu ve zboží firem, nabízejících zboží nevídané kvality za ještě nevídanější ceny. A tak jsme jednu dobu s americkými úsměvy vařili na pánvích, kde se za dvacet tisíc prostě nic nepřipálilo, hřáli nás ovčí deky a vědomí, že dědu chrání dokonalý měřič krevního tlaku. Nemějme to mužům za zlé a těšme se z okamžiků, kdy se do našeho vkusu nečekaně trefí. Určitě existují místa, kde se naše vkusy protínají. U mě a přítele jsou to například trička s ujetými nápisy. Jak vidíte na úvodním obrázku, udělal si ze mě "kozy". A dobře udělal. Stejně jako tričkem s fosforovým nápisem "Chci Wohnout", pořízeném na koncertu naší oblíbené kapely. A pro tyto okamžiky stojí za to s nimi být. I o svátky, na něž věří jen ženy, děti, nebo ožralí faráři....

Být, či nebýt....normální?!

Poslední dobou se chovám dost rozpustile. Psycholog by jistě řekl něco v tom smyslu, že to se dere na povrch mé vnitřní dítě, jež si žádá vyslyšení. Pokud tomu tak skutečně je, mám se na co těšit. Já v tom dobrém slova smyslu, protože se svými patáliemi dost bavím. Horší je to s mým přítelem, konzervativně laděnou osobou, obdařenou klidnou povahou. Většinou má pro mě pochopení. Ještě, aby ne, když si mě už takovou našel, říkám si. Existují ale i situace, kdy na mou adresu pronese něco v tom smyslu, jestli by nemohl být klid, nebo zda bych nemohla být alespoň trochu normální. No jo, ale co to je " být normální"?
Půjdu-li do hlubin své duše retrospektivně, nebo raději rovnou od začátku, musím říct, že jsem se vlastně ani "normálně" nenarodila. Už jako kojenec jsem byla rebel. Zatímco "normální" děti vystrčí na svět první hlavičku, já se na to rozhodla jít originálně, opačně. Pan doktor mamce oznámil (po tom, co mě vzkřísil z mrtvých), že děti, narozené tzv. koncem pánevním, se k takovémuto postupu rozhodnou dobrovolně, jelikož si nechtějí porodem poškodit hlavičku. A z těchto rebelů, pak vyrostou velice bystré děti, či naopak jedinci, jež riskovali příliš mnoho a komplikovaný porod zanechal následky na jejich intelektu. Pravda byla samozřejmě taková, že když jsem slyšela, že je teprve rok 1988 a bolševik ještě nepadl, vyjádřila jsem svůj postoj protestním vystrčením zadku. Co se stane s mým intelektem, či studijními schopnostmi, mi tenkrát bylo fuk, protože kdo tušil, vezmou-li mě pro kádrový profil na vysokou školu. Předškolní výchova mě zastihla již v demokratickém Československu, později České republice. Z období přejmenování naší země si nejvíc pamatuji vztek, jaký do mě v pěti letech vjel, když pozbyla platnosti moje nádherná bleděmodrá samolepka s nápisem "Československo jí zmrzlinu od Algidy", zdobící mou palandu. Malá Eva mi řekla, že od prvního ledna, už budou zmrzlinu jíst zvlášť Češi a zvlášť Slováci. Jestli jí v Tatrách od teď místo oříškové vanilkovou, mi bylo celkem fuk. Hlavní bylo, že na postýlce nechci mít žádné mystifikace. Já, samostudijní typ dítěte, jež si samo v knížce Čekáme děťátko načetlo, jak přišlo na svět, aby pak s takto banálními otázkami obtěžovalo rodiče, že by mělo mít na posteli geografickou nepřesnost?! Samozřejmě, že jsem se zjištěním, jak se vlastně děti rodí, neběžela hned za rodiči. Chtěla jsem mamince udělat radost, jak samostatná jsem, a tak jsem si počkala, abych to zjištění mohla sdělit co nejvíce lidem najednou, aby na mě byla pyšná. Bráchovi už byly dva roky, když nás jednoho dne vzala malá Eva, pro nedostatek hlídacích tet, oba do ordinace ženského lékaře. V čekárně mě poprosila, abych brášku, spícího ve "sporťáku" hlídala, že ona se jen půjde ukázat panu doktorovi. "Vy máte ale šikovnou holčičku", tetelila se jedna z přítomných dam v čekárně. Že jo (říkala jsem si v duchu)? Teď je ten pravý čas, abych mamku a všechny přítomné ohromila svými znalostmi! 
"A to víte, že já a brácha jsme mámě vylezli z pipiny?", hrdě jsem se dmula svým zjištěním. Paní vyprskla smíchy, zatímco malé Evě to moc vtipné nepřipadalo. Nechápala, kde jsem k takové informaci přišla a už mě a bráchu oba strkala ven z budovy lékaře, rudá jako rak v obličeji, prchající co nejdál od čerstvě pobavených dam z čekárny. Pro dobrotu, na žebrotu (nebo něco v tom smyslu), napadlo mě.
Že jsem se svými vrstevníky nechodila do mateřské školy, jsem Vám už vyprávěla. Jaké mi to ale později činilo potíže v první třídě základní školy, když jsem si nemohla najít kamarády mezi svými vrstevníky, nejspíš ještě ne. Tak například mi vůbec nebylo jasné, proč bych měla ztrácet čas četbou nějakých Dětí z Bullerbynu. Nezapomenu, jak se spolužáci za břicho popadali vtipu, že jedno z těch bullerbynských, či jakých děcek počmáralo při výtvarce celý papír černě, a oznámilo učitelce, že to je "deset černochů v tunelu." Cože? To já jsem od starších dětí na písku slyšela lepší fór. Vůbec jsem mu sice nerozuměla, za to kamkoliv jsem vkročila a pustila ho do kuloárů, měl vždy úspěch. Zejména u starších jedinců, než jsem byla já. Víte, proč má bobr placatý ocas? No přeci proto, že mu okouřila kačena! Třídní učitelka byla nejspíš zastánce toho bullerbynského vtipu, a tak mě poslala na hanbu. Nebo jsem se například dožadovala četby Kytice od Erbena, v níž leží "dětská hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy". Byla to moje úplně první knížka. Podarovala mě s ní prababička (ano, ta s láskou k penězům), často mě hlídající a na mou předškolní výchovu rovněž vliv mající. Ostatní děti si myslely, že jsem úchyl. Jenom Martina ne. Byla to holčička, bydlící naproti našemu domu a staly se z nás blízké kamarádky. Spojoval nás názor, že ostatní děti jsou silně nevyspělé. Ona do školky sice chodila, ale vůbec se jí tam nelíbilo. Kamarádíme se dodnes. A myslíme si o ostatních, že jsou silně nevyspělí. Jen s tím rozdílem, že ona už je matka dvou malých holčiček. Ta starší by měla nastoupit do školky. Ale nenastoupí. Nelíbilo by se jí tam. Ty dnešní děti jsou silně nevyspělé. Martina byla vždy zodpovědná a zůstalo jí to dodnes. To já jsem se bohužel vydala opačným evolučním směrem. Tak dlouho jsme byla vážné a zodpovědné dítě, až se to hravé a rozpustilé konečně přihlásilo o slovo.
Trvalo mu to, věru dlouho. A víte, kdo za to mohl? Mimozemšťani. Ano, je to tak. Mohlo mi být tak sedm, osm let, když nás s bráchou malá Eva vzbudila uprostřed noci s tím, ať rychle vstaneme. "Proč?!", chtěli jsme, rozlepujíc oči, vědět. "Byli tu mimozemšťani, tady nezůstaneme", balila nám při tom ve spěchu máma batůžky. "A kam půjdeme?", furt jsme nechápali. "K tetě Janě." Jana za chvíli slabě klepala na dveře, aby nevzbudila ostatní nájemníky paneláku, jenž evidentně obyvatelé cizí planety nenavštívili. "Hlavně si vezměte peřiny, těch máme doma málo", povzbuzovala nás v nočním úprku z bytu. Nesli jsme se nočními sídlištními ulicemi jako vyděděnci do protějšího paneláku, s peřinami v náručí a batůžky na zádech, směrem do bytu tety Jany a jejího manžela, strejdy Ládi. Po otevření dveří, dala Jana Láďovi letmé vysvětlení: "Láďo, spi dál. V obýváku bude spát Eva s dětma. Mají doma mimozemšťany." Láďa, dávno rezignující na všechny výstřednosti své manželky a jejich kamarádek, jen zabroukal ze spaní: "Dobře. To bude zas dobré. Dobrou noc".
Ráno nám při snídani mamka v kuchyni tety Jany vysvětlila, že v noci jí ve snu navštívili obyvatelé jiné planety, a že ten sen byl tak živý, že nepochybuje o jeho pravosti. Já už jsem z předškolního samostudia Arthura C. Clarka o záhadách dávno věděla, že mimozemšťani ušetří jen ty nejvyspělejší a nejchytřejší jedince, jelikož je použijí na výzkum, zatímco ty průměrné zabijí. Nehodlala jsem se nechat zabít tak snadno a rozhodla jsem se být na opětovný příchod cizí civilizace mentálně připravená. Letos jsem však po dvaceti letech marného čekání na jejich příchod zjistila, že větší úkaz, než Andrej Babiš už z vesmíru asi nepřiletí, a že ten si vynutí pouze účtenky, a naopak žádné mentálně vyspělé jedince na Zemi nepotřebuje. Tak jsem si řekla: dost! A začala blbnout. Pořídila jsem si trampolínu a za nevěřících pohledů svých sousedů, na ní na terase skáčů do zblbnutí. Jistě, jedná se o tu samou trampolínu, jež používají hospodští na své zahrádky a píší na ně: Pro děti do 11 let věku. Zpívám si nahlas ve sprše písničky z dob své puberty, včetně té nejsprostší, "Hej ty ku...o v bílým domě" a přiblble se jim směju, zatímco mě přítel nabádá, ať nebudím sousedy. Beru svého psa na kávu do zámecké restaurace, objednám mu tři belgické pralinky, vykám mu a nabídnu mu místo vedle sebe na židli. To vše za přítomnosti ostatních hostů kavárny. Prostě blbnu. Chce se mi. A když to Honzu zrovna vyloženě nevytáčí, řekne mi jen, stejně jako tehdy Láďa Janě: "Dobře. To bude zas dobré. Dobrou noc!".