Když si chlapi dělají z žen "kozy"....

Tak nám v tomto týdnu proběhl další svátek, kdy měli muži šanci ukázat nám svou galantnost. Ano, myslím tím MDŽ. Mezinárodní den žen, má na rozdíl od Valentýna pro mužskou část populace výhodu v tom, že se za jeho ignoraci dá vymlouvat z více úhlů pohledu. Úspora za květinu, či čokoládu, má vždy buď důvod ten, že je to "zprofanovaná komunistická šaškárna", nebo se zde přímo nabízí možnost vygooglit si, že jde vlastně o oslavu newyorských švadlen - tudíž "další amerikanismus" - čili stejný případ, jako Valentýn. Ty optimističtější z nás, pak čekají na Prvního máje, ty realističtější se smíří s tím, že kroky mužské jsou nevyzpytatelné. Můj přítel měl letos výbornou příležitost, vymluvit se na absenci květiny tím, že spravoval auto malé Evy - a nezištná pomoc potenciální tchýni, je přeci ten "největší důkaz lásky a úcty". Minulý rok, však došlo k absenci únikových cest podobného charakteru. Navštívil tedy s velkým sebezapřením supermarket, kde mi zakoupil hyacint a mléčnou čokoládu. "To jsi mě, ale vážně překvapil. To jsi nemusel", pochválila jsem ho. "Vážně? A běda, jak by ne, viď?", okamžitě mi zkazil radost. Jak říká moje kamarádka, doby Oldy Nového, definitivně skončily po příchodu komunistů. Byly ale vlastně někdy vůbec? Není jen problém v našem očekávání? Omámené mamonem reklam věříme, že pokud nás muž miluje, bude stát v předem určené dny ve dveřích s kyticí růží, krabičkou ukrývající náramek značky Pandora, při tom všem zpívající "Merci, za to, že jsi". My to pak nadšeně natočíme, dáme na facebook, abychom všem ostatním ukázaly, jak máme milujícího muže a pokud možno naštveme nějakého ex, či Blažkovou z vedlejší kanceláře. Realita je však často úplně někde jinde. Tak především bych začala faktem, že muži přemýšlí diametrálně odlišně, než ženy. Asi mě teď feministky ukamenují, já ale opravdu věřím na odlišnosti mužů a žen. I přes to, že nepopírám jejich rovnoprávnost. Zkuste třeba poslat muže na nákup s nějakým konkrétním přáním. Nikdy nezapomenu na svého, tehdy ještě malého brášku, vyslaného těsně před výplatou malé Evy, samoživitelky, pro bochník chleba. Rozradostněně se vrátil s dvěma trvanlivými mazanci. Vysvětlil nám svůj počin tím, že "byly v akci a on chtěl prostě jen dobře nakrmit rodinu". Dojemné gesto malého chlapečka, už od útlého věku tvrdícího, že si vezme za ženu nějakou holčičku, jen aby se s ní mohl rozvést. Snad ho jeho přesvědčení už opustilo a bude svou rodinu jednou "dobře živit". Mazanci. Holt, krev není voda. Jak dávala malá Eva často k dobru, náš otec jí nejednou překvapil podobně, ačkoliv v malinko širším rozsahu. Především se jí vryl do paměti okamžik, kdy ho vyslala za společně pracně našetřené peníze na nákup podzimní bundy, jež se v době před revolucí, rovnala pomalu ceně dnešního ojetého vozu. Věříc jeho vkusu, těšila se tehdy na nový svrchník. O co víc ale byla překvapená, když se po pár hodinách objevil s dvěma mikinami s nápisem Waikiki. Jednou pro sebe, druhou pro ni. Jak romantické. Výhodný nákup v ceně bundy, samozřejmě.
Podobné je to s nadšením pro oslavy svátků všeho druhu. Když opomenu svátky zaměřené na projevy romantiky, zbývá nám ještě dost svátečního veselí, před kterým se skryje málokdo. Především tím vánočním. Vánoce se v ženské linii naší generace vždy hodně prožívaly. Všechny ty přípravy, atmosféra a těšení se na sdílení času s rodinou, naplňovaly ženy našeho rodu pocitem, že tuto radost přenesou i na zbytek rodiny, včetně jejího mužského osazenstva. Nejhůře v tomto případě narazila babiččina sestra, teta Eva. Při zpívání koled a balení dárků, jí její muž provokativně oznámil, že "na Ježíška beztak věří jen děti a ožralý farář". To byla pořádná rána pod pás. Ten den možná někdo ze sídliště ve Valašském Meziříčí na Ježíška věřit začal, jelikož teta Eva začala vzteky bez sebe, že jí chce někdo o tuto purpurovou atmosféru okrást, vyhazovat všechny dárky ven z okna na sníh. Při pohledu na letící balíčky vzduchem, se muselo nejedno dětské srdce rozradostnit. Nebo ten ožralý farář, vyčuhující z okna hospody, připravující se na Půlnoční. Já to mám s Vánoci jako teta Eva. Narodila jsem se těsně před nimi, je to pro mě tedy dvojitá radost. Miluji zimu, koledy, pohádky, cukroví i vánoční nákupy. Bohužel, můj přítel ne. Vánoce jsou pro něj horor, jež je nutný přežít a vyřešit co nejpraktičtěji. Jelikož pochází z početné rodiny, řešil dárky léta tak, že napočítal rodinné příslušníky, chystající se ke štědrovečerní sešlosti, vyrazil třiadvacátého prosince večer do Tesca a nakoupil tam odpovídající počet deodorantů, které pak pod stromečkem všem rozdal. Minulé Vánoce jsme se dohodli, že když už bydlíme ve stejné domácnosti, navštívíme společně o Štědrý večer rodinu jak mojí, tak jeho. Jelikož jsem se odmítala účastnit deodorantového faux pas, přemluvila jsem ho ke společným vánočním nákupům, během nichž pořídíme dárky všem na míru, aniž by si je museli stříkat pod paždí. Nadšená z toho, jak krásně jsme nakoupili, mi Honza ve čtvrtém obchodě znechuceně oznámil své rozhodnutí konvertovat k víře, kde nebude nucený slavit Vánoce. Přísahám, že kdyby byl v tu dobu venku sníh, naplnila bych odkaz tety Evy a dárky by letěly vzduchem.
Jo, Velikonoce, to je jiná písnička. Pod záminkou pomlázky, se muži vydají alkoholický maraton, sem tam si do nás beztrestně švihnou pomlázkou a my si je pak po sousedech, spící na gaučích rozebereme. Je vidět, že motivaci k oslavám máme genderově nastavenou maličko jinak. Nezlobme se proto na naše protějšky. Naučme se s nimi kooperovat. Chcete být obdarovány něčím konkrétním? Řekněte si o to. Nic nepotěší muže tak, jako dárek, co si vybereme samy, necháme si ho proplatit, dáme jim ho zabalit a pak se tváříme, jak dobře nám vybral. Nebo to můžeme nechat na nich a pak se tvářit stejně. Tento risk je ovšem jen pro odvážné. Vím, o čem mluvím. Této výzvě musela čelit jednu dobu celá moje rodina ve chvíli, kdy si můj dědeček našel zálibu ve zboží firem, nabízejících zboží nevídané kvality za ještě nevídanější ceny. A tak jsme jednu dobu s americkými úsměvy vařili na pánvích, kde se za dvacet tisíc prostě nic nepřipálilo, hřáli nás ovčí deky a vědomí, že dědu chrání dokonalý měřič krevního tlaku. Nemějme to mužům za zlé a těšme se z okamžiků, kdy se do našeho vkusu nečekaně trefí. Určitě existují místa, kde se naše vkusy protínají. U mě a přítele jsou to například trička s ujetými nápisy. Jak vidíte na úvodním obrázku, udělal si ze mě "kozy". A dobře udělal. Stejně jako tričkem s fosforovým nápisem "Chci Wohnout", pořízeném na koncertu naší oblíbené kapely. A pro tyto okamžiky stojí za to s nimi být. I o svátky, na něž věří jen ženy, děti, nebo ožralí faráři....