Ačkoliv ani já, ani můj přítel nejsme církevně křtění a vychovávaní v duchu pobožnosti, konáme po většinu svých životů dobro. Každý jinak, každý po svém, ale jedno nás oba spojuje - jsme v menšině a musíme s tím žít. Honzovi stačí zadostiučinění, že pomohl. Mně také, ale já jdu ještě dál. Ráda se za to i odměním, a to nejraději nějakým sladkým proviantem - jak říkala moje prababička, "pišingrem". A tak čím víc dobra vykonám, tím mě bude víc, a to je fér, ne? :) Každý, kdo mě zná, si hned na první pohled bude moci říct: "...ta holka se zase činila". Ale teď vážně - odměňuji se, protože nikdo jiný to za mě často neudělá a já bytostně odmítám nespravedlnost. Zrovna nedávno se mi na toto téma stala zajímavá příhoda. Vydali jsme se s Honzou a naším společným kamarádem Davidem, rovněž vinařem, na výlet do Benátek nad Jizerou. Mladí manželé tam koupili zámecké vinice a chtěli by je zušlechtit. Mají nadšení (také jsme ze začátku měli), ale chybí jim zkušenosti a chtěli odborné rady. Honzu a Davida nenapadlo nic lepšího, než "přibalit do auta" takového zvláštního tvora, jmenujme ho třebas Františkem - beztak se tak skutečně jmenuje.
Františka nemá skoro nikdo rád, ačkoliv je zkušeným a šikovným vinařem. Je z přísně katolické rodiny, ženu ve svých skoro čtyřiceti letech nepoznal, jelikož "...až po svatbě", za to je členem politické strany, jež má v názvu cosi o svobodě, nicméně by ráda zakázala všechno, co je "jiné". Odmítla jsem se s ním (když už jsem na jeho přítomnost kývla) předem bavit o politice a navrhla téma, nás oba spojující - dobré víno. Nedal si říct. Celou cestu mi plamenně vyprávěl něco zlých neziskovkách a nepřestával s tím ani, když jsem měla zabořené oči do halušek s brynzou v motorestu, kde jsme na zpáteční cestě obědvali. Nerada někoho odsuzuji jen proto, že má jiné názory co ho zformovaly, a tak jsem si říkala, že to holt nemá komu jinému povyprávět (možná až po svatbě) a jednoduše to přejdu. Udělali jsme přeci dobrý skutek, jako jedni z mála Františka neodsuzujeme a ještě ho tzv. "vyvezeme". A jak myslíte, že to dopadlo? František si na mě sehnal email a napsal mi, že přijdu do pekla.
Nejspíš se to se mnou táhne již od útlého věku. Mým prvním dobrým skutkem bylo, že jsem ve čtyřech letech veřejně vystoupila proti rasismu a xenofobii na dětském hřišti před našim domem. Ono se vlastně ještě tenkrát nedalo o dětském hřišti mluvit. To nám postavili, až když jsem šla do první třídy, řádně ověnčená modřinami a jizvami z předchozí podoby placu, rozprostírajíc se okolo našeho panelového domu. Podoby staveniště čehosi, co už komunisté dostavět nestihli, za to tam po nich zbylo dost materiálu, jako například roksorů, hřebíků a skleněných tabulí - vybízející děti, aby si s nimi hrály. A tam jsem mezi stavebním materiálem poznala malého Míšu, hocha z vedlejšího vchodu paneláku. Hezky jsme si hráli, ale venku se začalo stmívat, roksory začaly být studené a já Míšu pozvala k pokračování hry k nám domů. Díky liberální a demokratické výchově od malé Evy jsem asi jako jediná ze sídliště neznala pojem "cikán", ani jeho podobu. Proto mě překvapilo, když na nás ostatní děti začaly pokřikovat: "Cikán, cikán! Ty si bereš domu cikána!" "Sami jste cikáni!", ohradila jsem se na ně a vedla Míšu dál k našemu domu. "Mami, tohle je Míša. Že to není cikán!" "To víš, že není", pohladila mě má dobrosrdečná maminka po vlasech a šla nám udělat večeři. Hezky jsme se najedli, hráli si a Míša po večerníčku spořádaně poděkoval a odešel domů.
Druhý den ráno u nás zazvonil zvonek a ve dveřích stál Míša s dalšími sedmi sourozenci. Hrozně křičeli, byli sprostí, dožadovali se jídla já se jich bála a začala jsem brečet. Přesto mě víra v dobro a pomoc neopustila.
Nedávno jsme s rodinou koupili domek v malé obci nedaleko Mělníka. Je dvougenerační a v horním patře má byt moje babička. Babička často vystupuje nepřístupně, nicméně má dobré srdce. Po maturitě na valašskomeziříčském gymnáziu, pracovala jako vychovatelka v dětském domově. Brávala si domů cikánské děti, aby jim pomohla socializovat se i mimo zdi ústavu, což tenkrát nebylo běžné. Do domku se s mamkou stěhovaly akorát na pálení čarodějnic, třicátého dubna. S naším domkem sousedí polorozpadlý statek, jež si pronajímá jedna početnější rodina, samozřejmě vycházející z výše jmenované menšiny. Babička i její fenka se s nimi okamžitě spřátelily. Hned na tu Filipojakubskou noc obdivovaly z terasy jejich obří oheň a muziku, co kolem vatry naši spoluobčané reprodukovali. V rámci prohloubení sousedských vztahů, se babička rozhodla pro následující "dobrý skutek". Od ostatních obyvatel obce se dozvěděla, že rodová vůdkyně klanu, paní Olina, je prý vynikající cukrářkou. Zadala jí tedy výrobu mého narozeninového dortu. Chtěla mě potěšit a zároveň rodině ze statku přilepšit. Když se vracela s dortem domů, byla bílá jako stěna. Cena dortu byla tak vysoká, že i v nejdražší cukrárně u nás na náměstí by svatební dort vyšel levněji. Dort byl nicméně precizní a chutný, proto jsme nechtěli dělat závěry. Poprosila tedy paní Olinu o splnění další zakázky, složení uhlí tak malého množství, že by se za nehet vešlo, do přilehlé kůlny. Paní Olina poslala své dva malé vnuky, jež si vyinkasovali za hodinu práce víc, než hodinový manžel nabízející nadstandardní služby prostituta. Přesto neklesáme na mysli a naše menšinové spoluobčany budeme podporovat i nadále - jen, co si na to trochu více našetříme. Není to lehké a levné, stát se dobrodincem. A i tak věřím, že ne každý je stejný a jednou se nám to oplatí, zcela vážně :)
Člověk musí pečlivě vybírat, kde je jeho pomoc nejpotřebnější. Tak například u zvířat - ta jsou bezelstná a vděčná. Už jsme si adoptovala nejedno zvíře z útulku, nejraději mám ta s nějakým handicapem, jež ostatní lidé opomíjejí. Přesně tímto způsobem, jsem si před pár lety vyhlédla v útulku Stuarta, hluchého, různookého a kočičí virus prodělávajícího kocourka. S bývalým přítelem jsme ho vyléčili a pořádně vypiplali. On nás pak s radostí večer počůrával přímo na peřinu, to když měl dobrou náladu. V horším případě se na nás, když jsme už hluboce spali, vykadil. Když jsme si dovolili odejít do práce, zdemoloval půlku bytu. Myslím, že Stu byl jedním z mnoha spouštěčů mého rozchodu s bývalým přítelem, za což mu jsem mimochodem velice vděčná. Věřím, že ten kocour si to prostě naplánoval a systematicky za tím šel. Vrátila jsem se i s kocourem k mamince, jež ho s láskou přivítala. Dokonce tak moc, že mi ho při mém pozdějším záměru odstěhovat se zase "o dům dál", odmítla vydat, jelikož její kočky ho milují a on jim velí. Já tedy dopřála Stuovi šťastný život diktátora a adoptovala další vděčné, němé tváře.
A malá Eva? Ta se co vím, s jedním z největších nevděků ve svém životě, rovněž setkala již v útlém věku. Vyprávěla mi, jak než šla do první třídy, dostala krásnou knížku o kocourovi Mikešovi. Ladovy ilustrace se jí líbily, jenže tomu zkrátka "něco chybělo". Vzala rozum a nové fixy do hrsti a rozhodla se pro výtvarné sebevyjádření. S výsledným efektem a dobrým pocitem, se vydala pochlubit své matce, mé jinak hodné babičce. Tuším, že za to bylo pár pohlavků. Tak jí to zklamalo a připravilo o iluze, že jsme tu onu knížku měli po dlouhé roky netknutou v knihovně. Když mi po letech tuto historku o bezpráví vyprávěla, rozhodla jsem se její vylepšené Ladovy ilustrace posoudit dospělým okem. A musím říct - mamka byla už jako dítě geniální, až z toho byla sama překvapená. Jeden obrázek znázorňoval prase, kozla a kocoura Mikeše, jak za sebou stojí v řadě. Prase a kozel měli na hlavách přimalované ruské čepice, kozel podával praseti dokreslené bankovky a Mikeš ho zezadu trestal kladivem, zhotoveným hnědou fixou. Úplně nás to dojalo, jak bylo dítě předškolního věku, za dob totality, takto bystré a prozíravé! Moc jsem jí tu kresbu pochválila. Rozhodla jsem se toto svědectví minulé a znovu hrozící doby, uchovat i pro své děti. Pravda a láska zvítězila. A my šly s Evou do kavárny na PIŠINGR!!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat