Poslední dobou se chovám dost rozpustile. Psycholog by jistě řekl něco v tom smyslu, že to se dere na povrch mé vnitřní dítě, jež si žádá vyslyšení. Pokud tomu tak skutečně je, mám se na co těšit. Já v tom dobrém slova smyslu, protože se svými patáliemi dost bavím. Horší je to s mým přítelem, konzervativně laděnou osobou, obdařenou klidnou povahou. Většinou má pro mě pochopení. Ještě, aby ne, když si mě už takovou našel, říkám si. Existují ale i situace, kdy na mou adresu pronese něco v tom smyslu, jestli by nemohl být klid, nebo zda bych nemohla být alespoň trochu normální. No jo, ale co to je " být normální"?
Půjdu-li do hlubin své duše retrospektivně, nebo raději rovnou od začátku, musím říct, že jsem se vlastně ani "normálně" nenarodila. Už jako kojenec jsem byla rebel. Zatímco "normální" děti vystrčí na svět první hlavičku, já se na to rozhodla jít originálně, opačně. Pan doktor mamce oznámil (po tom, co mě vzkřísil z mrtvých), že děti, narozené tzv. koncem pánevním, se k takovémuto postupu rozhodnou dobrovolně, jelikož si nechtějí porodem poškodit hlavičku. A z těchto rebelů, pak vyrostou velice bystré děti, či naopak jedinci, jež riskovali příliš mnoho a komplikovaný porod zanechal následky na jejich intelektu. Pravda byla samozřejmě taková, že když jsem slyšela, že je teprve rok 1988 a bolševik ještě nepadl, vyjádřila jsem svůj postoj protestním vystrčením zadku. Co se stane s mým intelektem, či studijními schopnostmi, mi tenkrát bylo fuk, protože kdo tušil, vezmou-li mě pro kádrový profil na vysokou školu. Předškolní výchova mě zastihla již v demokratickém Československu, později České republice. Z období přejmenování naší země si nejvíc pamatuji vztek, jaký do mě v pěti letech vjel, když pozbyla platnosti moje nádherná bleděmodrá samolepka s nápisem "Československo jí zmrzlinu od Algidy", zdobící mou palandu. Malá Eva mi řekla, že od prvního ledna, už budou zmrzlinu jíst zvlášť Češi a zvlášť Slováci. Jestli jí v Tatrách od teď místo oříškové vanilkovou, mi bylo celkem fuk. Hlavní bylo, že na postýlce nechci mít žádné mystifikace. Já, samostudijní typ dítěte, jež si samo v knížce Čekáme děťátko načetlo, jak přišlo na svět, aby pak s takto banálními otázkami obtěžovalo rodiče, že by mělo mít na posteli geografickou nepřesnost?! Samozřejmě, že jsem se zjištěním, jak se vlastně děti rodí, neběžela hned za rodiči. Chtěla jsem mamince udělat radost, jak samostatná jsem, a tak jsem si počkala, abych to zjištění mohla sdělit co nejvíce lidem najednou, aby na mě byla pyšná. Bráchovi už byly dva roky, když nás jednoho dne vzala malá Eva, pro nedostatek hlídacích tet, oba do ordinace ženského lékaře. V čekárně mě poprosila, abych brášku, spícího ve "sporťáku" hlídala, že ona se jen půjde ukázat panu doktorovi. "Vy máte ale šikovnou holčičku", tetelila se jedna z přítomných dam v čekárně. Že jo (říkala jsem si v duchu)? Teď je ten pravý čas, abych mamku a všechny přítomné ohromila svými znalostmi!
"A to víte, že já a brácha jsme mámě vylezli z pipiny?", hrdě jsem se dmula svým zjištěním. Paní vyprskla smíchy, zatímco malé Evě to moc vtipné nepřipadalo. Nechápala, kde jsem k takové informaci přišla a už mě a bráchu oba strkala ven z budovy lékaře, rudá jako rak v obličeji, prchající co nejdál od čerstvě pobavených dam z čekárny. Pro dobrotu, na žebrotu (nebo něco v tom smyslu), napadlo mě.
Že jsem se svými vrstevníky nechodila do mateřské školy, jsem Vám už vyprávěla. Jaké mi to ale později činilo potíže v první třídě základní školy, když jsem si nemohla najít kamarády mezi svými vrstevníky, nejspíš ještě ne. Tak například mi vůbec nebylo jasné, proč bych měla ztrácet čas četbou nějakých Dětí z Bullerbynu. Nezapomenu, jak se spolužáci za břicho popadali vtipu, že jedno z těch bullerbynských, či jakých děcek počmáralo při výtvarce celý papír černě, a oznámilo učitelce, že to je "deset černochů v tunelu." Cože? To já jsem od starších dětí na písku slyšela lepší fór. Vůbec jsem mu sice nerozuměla, za to kamkoliv jsem vkročila a pustila ho do kuloárů, měl vždy úspěch. Zejména u starších jedinců, než jsem byla já. Víte, proč má bobr placatý ocas? No přeci proto, že mu okouřila kačena! Třídní učitelka byla nejspíš zastánce toho bullerbynského vtipu, a tak mě poslala na hanbu. Nebo jsem se například dožadovala četby Kytice od Erbena, v níž leží "dětská hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy". Byla to moje úplně první knížka. Podarovala mě s ní prababička (ano, ta s láskou k penězům), často mě hlídající a na mou předškolní výchovu rovněž vliv mající. Ostatní děti si myslely, že jsem úchyl. Jenom Martina ne. Byla to holčička, bydlící naproti našemu domu a staly se z nás blízké kamarádky. Spojoval nás názor, že ostatní děti jsou silně nevyspělé. Ona do školky sice chodila, ale vůbec se jí tam nelíbilo. Kamarádíme se dodnes. A myslíme si o ostatních, že jsou silně nevyspělí. Jen s tím rozdílem, že ona už je matka dvou malých holčiček. Ta starší by měla nastoupit do školky. Ale nenastoupí. Nelíbilo by se jí tam. Ty dnešní děti jsou silně nevyspělé. Martina byla vždy zodpovědná a zůstalo jí to dodnes. To já jsem se bohužel vydala opačným evolučním směrem. Tak dlouho jsme byla vážné a zodpovědné dítě, až se to hravé a rozpustilé konečně přihlásilo o slovo.
Trvalo mu to, věru dlouho. A víte, kdo za to mohl? Mimozemšťani. Ano, je to tak. Mohlo mi být tak sedm, osm let, když nás s bráchou malá Eva vzbudila uprostřed noci s tím, ať rychle vstaneme. "Proč?!", chtěli jsme, rozlepujíc oči, vědět. "Byli tu mimozemšťani, tady nezůstaneme", balila nám při tom ve spěchu máma batůžky. "A kam půjdeme?", furt jsme nechápali. "K tetě Janě." Jana za chvíli slabě klepala na dveře, aby nevzbudila ostatní nájemníky paneláku, jenž evidentně obyvatelé cizí planety nenavštívili. "Hlavně si vezměte peřiny, těch máme doma málo", povzbuzovala nás v nočním úprku z bytu. Nesli jsme se nočními sídlištními ulicemi jako vyděděnci do protějšího paneláku, s peřinami v náručí a batůžky na zádech, směrem do bytu tety Jany a jejího manžela, strejdy Ládi. Po otevření dveří, dala Jana Láďovi letmé vysvětlení: "Láďo, spi dál. V obýváku bude spát Eva s dětma. Mají doma mimozemšťany." Láďa, dávno rezignující na všechny výstřednosti své manželky a jejich kamarádek, jen zabroukal ze spaní: "Dobře. To bude zas dobré. Dobrou noc".
Ráno nám při snídani mamka v kuchyni tety Jany vysvětlila, že v noci jí ve snu navštívili obyvatelé jiné planety, a že ten sen byl tak živý, že nepochybuje o jeho pravosti. Já už jsem z předškolního samostudia Arthura C. Clarka o záhadách dávno věděla, že mimozemšťani ušetří jen ty nejvyspělejší a nejchytřejší jedince, jelikož je použijí na výzkum, zatímco ty průměrné zabijí. Nehodlala jsem se nechat zabít tak snadno a rozhodla jsem se být na opětovný příchod cizí civilizace mentálně připravená. Letos jsem však po dvaceti letech marného čekání na jejich příchod zjistila, že větší úkaz, než Andrej Babiš už z vesmíru asi nepřiletí, a že ten si vynutí pouze účtenky, a naopak žádné mentálně vyspělé jedince na Zemi nepotřebuje. Tak jsem si řekla: dost! A začala blbnout. Pořídila jsem si trampolínu a za nevěřících pohledů svých sousedů, na ní na terase skáčů do zblbnutí. Jistě, jedná se o tu samou trampolínu, jež používají hospodští na své zahrádky a píší na ně: Pro děti do 11 let věku. Zpívám si nahlas ve sprše písničky z dob své puberty, včetně té nejsprostší, "Hej ty ku...o v bílým domě" a přiblble se jim směju, zatímco mě přítel nabádá, ať nebudím sousedy. Beru svého psa na kávu do zámecké restaurace, objednám mu tři belgické pralinky, vykám mu a nabídnu mu místo vedle sebe na židli. To vše za přítomnosti ostatních hostů kavárny. Prostě blbnu. Chce se mi. A když to Honzu zrovna vyloženě nevytáčí, řekne mi jen, stejně jako tehdy Láďa Janě: "Dobře. To bude zas dobré. Dobrou noc!".
Žádné komentáře:
Okomentovat