Země máslu, tuzemáku a lithiu zaslíbená. A co přijde nakonec? Slovák nebo Japonec.

Máme tu první povolební týden a já znovu přicházím se svou "troškou do mlýna". Zatímco pan Troška se nás snaží bavit pohádkami o mlýně, já se cítím pasivně pobavena výroky některých nově zvolených poslanců, především těch z SPD. No řekněte sami, není pan Rozner, prostým lidem nově zvolený zákonodárce, roztomilý? Posuďte: "Nechci se do toho zabrušovat, abych se pak z toho musel nějak vybrušovat a neřekl něco špatně. Já nechci nic ovlivňovat a čekám, co Tomio pro nás vyjedná." Uznejte, není ta čeština krásný jazyk? Je jasné, že strana ohánějící se českým patriotismem, má přímo v popisu práce takový krásný jazykový fond. Stejně krásný, jako obsah tohoto sdělení. Nechce přeci nic ovlivňovat. To je sympatické od člověka, postaveného na kandidátku, aby v případě úspěchu pracoval pro nás - pro občany. V případě, že by se mu a jemu podobným spolustraníkům povedlo zestátnění České televize a rozhlasu, což má jako člověk usilující o post ministra kultury v úmyslu, je fajn vědět, že se do toho nebude "zabrušovat", aby nic nezkazil. Vážně se mi dost ulevilo. :)
Ano, přátelé, z našich obyvatel se postupně vytrácejí poslední zbytky lidského rozumu. Ten "selský", často citovaný panem Babišem, se o slovo přihlásil už dávno. Spočíval především v radosti z neúspěchu a krachu našich sousedů, jak je v české kotlině zvykem už od nepaměti. Pouze přeformulovaná věta z dob minulých o nekradení ze státního majetku, jež zapříčiňuje okrádání vlastní rodiny, se přeměnila na srozumitelnější: "Všici kradnů!".
Naše rodiny tedy budou spaseny! Bude líp. Asi.
Deficit lidskosti ovšem přišel až se stranou SPD, jejichž voliči jsou natolik neznalí české ústavy a zákonů, že jsou schopni uvěřit hrozbě islámu v Evropě, ačkoliv doposud vozili své děti na all inclusive dovolené do Tuniska a Egypta, jelikož to bylo výhodné a mohli je na celý den odložit k bazénům, u nichž je "ti nebezpeční čmoudi a kozomrdi" bavili a na chvíli byl "od harantů pokoj".
Jestli z mých slov cítíte zaujatost a vztek k některým svým spoluobčanům, cítíte to naprosto správně. Ne kvůli debaklu Zelených, nýbrž pro debakl lidskosti. Podporovat stranu, mající v úmyslu zakázat propagaci islámu, strašení právem šaría a podobnými nesmysly, to vše pod hlavičkou cizince, to už chce notnou dávku hlouposti. Snad jen ze zvědavosti by mě zajímalo, jak by takové potírání propagace islámu či zákaz zahalování vypadal v praxi. Bude se to vztahovat i na české stařenky, zahalující si téměř celou hlavu šátkem, jak se to praktikuje ještě v mnoha českých vískách? Budou chodit na plovárny speciální lidové milice, dohlížející na dostatečné odhalení našich tělesných partií? A jak to bude se stravováním? Co kebab? Odpustí si ho voliči Tomia Okamury? Všimli si obsluhujícího personálu takových bister? Nevypadají moc muslimsky? Bude utrum s kurzy břišních tanců? Budou naše děti ještě smět číst pohádky Tisíce a jedné noci?
Já například nikdy nemusela vepřové maso. Odmala mi nechutná. Odmítnu li ho na veřejném místě, nebudu popotahována? Jistě, přeháním a nadsazuji, ale copak to lze chápat jinak od člověka, z jehož úst zazněla potřeba anulace daně z piva, coby alkoholického nápoje? Prý by ho dal "jako odměnu pracujícímu lidu", už proto, že ho považuje za náš národní nápoj, načež se postaví k pianu a začne zpívat píseň Ach synku, synku. Doufám, že TGM se neobrací v hrobě a okamžitě se reinkarnoval, aby vrátil do společnosti soudnost. Na Blanické rytíře se spoléhat nehodlám.
Proto bych nyní ráda "gratulovala" všem, co se rozhodli takzvaně "bojovat proti systému" svou neúčastí ve volbách. Je mi jasné, jak už vás ta politika všechny štve a nechcete se o ní zajímat. Ale přečíst si alespoň v rychlosti programy demokratických stran, s nějakým se částečně či plně ztotožnit a přijít jednou za čtyři roky svůj názor vyjádřit, to vyžaduje úplné minimum občanské aktivity. Strana, jako je SPD, je pouze partička zamindrákovaných a hloupých lidí, bojujících s neexistujícím démonem. Pokud mi tolik vadí někdo, koho jsem v životě neviděl a ani tu není, nebude chyba ve mně? Postojem typu "já budu žít mimo systém", dáváte zelenou těmto šílencům, neštítícím se slibovat vystrašeným lidem nelegální opatření, neslučitelná s naší ústavou. A pokud si stále myslíte, že dokážete žít absolutně mimosystémově, tak se ohlédněte pár let zpět za sebe. Těch, co si přáli žít mimo systém, byli plné věznice. Jednou z věcí, co demagogy láká, je totiž mít pod kontrolou všechny " lidské živly", přející si žít svobodně. A proto byly plné vyšetřovací vazby lidí, jež se provinili jedinou věcí - že žili mimo systém. Příště to stačí přijít hodit do urny straně, jež možná není ideální, najdou se v ní i roztodivné osobnosti, s nimiž všemi nemusíte sympatizovat, nicméně nezaženou naše svobody a životy do záhuby. Budeme na ně možná nadávat, ovšem už ten fakt, že něco budeme moci kritizovat, bude zázrakem.
Takže žijte si mimo systém, jak zpívají Horkýže slíže: "mějte v p...či.", ale jednou za čtyři roky z té své bubliny vystupte, abyste si do ní znovu mohli zalézt a my taky!
Situace už totiž přestává být v uvozovkách příjemným stavem dob minulých, kdy jsme se dohadovali, zda doprava či doleva. Nastává zde pohádková otázka o boji dobra se zlem, pravdou a lží a moc si přeji, aby nedošlo na otázky hamletovské, zda tu být či nebýt.
"Politika je špína", slýchávám často. Ano, souhlasím, bývá tomu tak. Moc odjakživa přitahovala posedlé a nečisté lidi. Proč tomu ale tak je? Naší vlastní vinou. Zřejmě jsme ani po skoro třiceti letech politické svobody nepochopili, že politika není žádnou skutečnou vládou (ač se tak její složka nazývá), nýbrž SLUŽBOU lidem. My si tedy nevolíme své nadřízené, nýbrž podřízené.
Vy vážně chcete zaměstnávat podřízené co lžou, kradou a podvádějí, dokonce chtějí zlikvidovat ostatní zaměstnance, jako to v přeneseném slova smyslu vidíme u pana Babiše?
Vy nechcete poctivé zaměstnance, pracující pro Vaše dobro? Máte každé čtyři roky možnost vybrat si nové a po zkušební době jim dát vědět, jestli ve služebním poměru budete pokračovat či nikoliv. Nyní je tomu tak, že jsme v pozici flegmatického ředitele, jež dal zelenou pro rozkradení vlastní fabriky a pro svou lenost neprovedl pořádný audit. Nyní volá po vymahačích, neštítících se ničeho. Ti nám dříve nebo později přerostou přes hlavu. Vymahač rád bere a přisává se jako klíště, tvářící se jako hodný strýček z pohádky, co "neblábolí" a maká. A vy nadšeně voláte: "ANO, ANO, ANO!"
Mějte na paměti, že život je jeden velký kompromis a nemá žádná jednorázová a většinová řešení, jaká se nám nyní nabízí od nově zvolených představitelů politické moci. Parlament může často připomínat "žvanírnu". Ovšem "žvaní" se tam o vašich životech. To vážně chcete, aby se o nich rozhodovalo zmáčknutím čudlíku a zákony se vystřelovaly jako konfety? Dnes jsem v novinách četla o zatčení osmi set lidí v Polsku, prý pro účast na protivládních demonstracích. Lákavá nabídka?

Jak si tak polemizuji o své iritaci, všímám si vycházejícího slunce. Nesu nákup ve své recyklovatelné tašce, chci si sednout na lavičku a jen tak meditovat za ptačího zpěvu, když v tom...!
Na protější zdi obchodního domu visí z okna plakát s kandidáty hnutí Řád národa. Na něm se mračí Rosťa, manžel kamarádky od Malé Evy, vlasy ulízané na stranu gelem, na sobě černou košili a na klopě zlatou brož s orlicí! Kdysi býval fajn a byla s ním sranda. Škoda ho. Takže být či nebýt?

Vaše naštvaná a zklamaná Čuky

VyVole(b)ní - reality show, po níž budete čtyři roky uklízet vilu vítězů

Moji milí čtenáři, moji příznivci, odpůrci i ignoranti (vás mám nejraději - nic po mně nechcete a tím mě motivujete.. :) ),
máme den do parlamentních voleb. Myslím, že jak mě znáte, nečekáte nic jiného, než moje vyjadřování se k nim. Ano, za a) je správně. Jiná možnost tedy není, již jsem tak nastavená. Ovšem to, co Vám již přišlo (či teprve přijde) do poštovních schránek v šedivých obálkách, je plné možnosti volby.
Ty tam jsou doby, kdy naší jedinou starostí bylo, zda si zvolíme Pikachu či Bulbasaura.
Ačkoliv se slovo "volba" může lehce zaměnit s čímkoliv, připomínajícím slovo "vůl", pravdou je opak. Slovo "volba" má totiž přímou souvislost se slovesem "rozhodnout se" a to, milí čtenáři, vyžaduje mít pořádného fištróna.
Rozhodnutí se nás provází od raných let života. S první názorovou konfrontací jsem se setkala v době svých prvopočátků na základní umělecké škole na Mělníku, kam jsem si, bůhví z jakého rozmaru, prosadila působit. Malá Eva se mi, ze své vlastní zkušenosti, snažila naznačit, jaký veliký opruz to je, nicméně - marně.
"Na co bys chtěla hrát, Petruško?", dotázal se mě učitel teoretické hudební nauky pan Horňák, z jehož metronomu mám dodnes noční můry. "Na klavír!", oznámila jsem rezolutně.
Za pár týdnů mi Malá Eva přinesla z úschovny vlakového nádraží kytaru, zaslanou našimi příbuznými z Valašského Meziříčí. Byl tam sice alokován i klavír po mé babičce, ovšem osud tomu chtěl tak, že nám byla z neznámého důvodu zaslána kytara. Marně se mi matka snažila vysvětlit, že budu jako Lenka Filipová. Mé krátké a buclaté prstíky stěží umáčkly jednoduché akordy, "baréčko" pro mě již bylo vysloveným utrpením. Toto mučení jsem vydržela přesně osm let. Prsty nepovyrostly ani o píď, odhodlání sláblo. To můj mladší bratr kytaru zvolil na první pokus. Díky "lidskému" přístupu jemu přiřazené učitelky, však velice záhy přešel k samovzdělávání v domácím prostředí. Tuším, že bývalí sousedé z panelového domu, určeného tehdejším a stále dožívajícím politrukům, nás při vzpomínce na jeho domácí cvičení Nirvany stále chovají ve svých srdcích a myslích.
Dalším vývojovým mezníkem mého života bylo rozhodnutí, zda je o sobě vždy dobré uvádět stoprocentní pravdu.
Na tomto rozcestí jsem se ocitla v osmi letech ve chvíli, kdy jsme se základní školou začali navštěvovat plavecké kurzy. "No, tak kdo tady uplave osm bazénů, děcka?!", křičel postarší plavčík v krytém bazénu, jež dostal pokyn k našemu rozřazení do skupin na základě našich plaveckých schopností. "Já!", pronesla jsem hrdě a bylo to svatou pravdou. Plavat jsem se naučila velice brzy a dobře. Mohly za to výchovné metody mé babičky a jejího bratra Václava. Ti mě vzali jednoho předškolního léta na loďky luhačovické přehrady. Během vyprávění, jací jsou tam velcí sumci a víry, mě bez předchozího upozornění hodili přes palubu a já za nimi s brekem plavala, takříkajíc "jak když mě do vody hodí". Můj šok byl tak obrovský, že jsem neměla čas přemýšlet nad tím, že plavat vlastně ani neumím. No, tak jsem tedy plavala. Václavovi se tato zlomyslnost vrátila poměrně nedávno, světe div se, na stejné přehradě. Uprostřed plavání ho přepadly křeče, a tak začal mávat na svou rodinu, sedící na břehu na dece. Ti, znalí jeho "vtípků", mu mávnutím vlažně odpověděli a bavili se dál.
Že je situace vážná, jim došlo až ve chvíli, kdy ho na šlapadle přivezli kolem plující účastníci plavebního provozu, kteří jeho zdravotní potíže v pravém slova smyslu rozpoznali, a tím mu vlastně zachránili život.
Aniž bychom jeden druhému přáli smrt, přežili jsme oba luhačovickou přehradu alespoň v relativním zdraví, a já tedy mohla v mělnickém plaveckém bazénu hrdě prohlašovat, že jsem skutečným plavcem. Po přezkoušení umu přeplavat osm bazénů, mě od pohledu nepříjemný postarší plavčík poslal mávnutím ruky ke skokanskému můstku, označenému figurkou žraloka.
Tam už na mě čekali ostatní, plavecky nadaní spolužáci. Zlatý střed, schopný přeplavat alespoň jeden bazén tam a zpátky, poslal k usměvavé "tetě" plavčici, mávající na většinovou skupinku dětí plastovou chobotnicí. Pár nešťastníků, znajících vodu pouze z vany, bylo potupně posláno k můstku označeném prasátkem, načež od mých spolužáků ze žraločí sekce okamžitě sklidili posměšky o "prasatech".
Smích je přešel ve chvíli, kdy nám přistoupil přísný selekční plavčík s tím, že bude po dobu kurzu naším instruktorem. Měl pro nás připravené obruče, jimiž jsme měli z výšky proskakovat šipky, destičky na dechová cvičení při splývání na výkon a dřevěné tyče, jimiž nás vytahoval, když jsme padali únavou. Jednou jsem sama na takové tyči visela a zatímco mě vytahoval ven, dívala jsem se závistivě na skupinku "chobotniček", klouzající se radostně a bezstarostně do menšího bazénku z plastové skluzavky. "Prasátka" se brodila v brouzdališti.
Napřesrok jsem u selekce řekla, že uplavu stěží dva bazény. A klouzala se! Prasátka se stále brodila a byla vystavována šikaně.

Proč Vám toto všechno píšu? Dnes jsem měla volno a dopoledne se věnovala své vrcholné agitaci,
kdy jsem házela lidem do schránek letáky, varující před Andrejem Babišem. Vy, co mě znáte víte, že
lobbuji za Zelené, protože s nimi nejvíce souzním. To ale neznamená, že bych odsuzovala kohokoliv,
kdo volí jakoukoliv jinou, demokratickou, stranu. Za ně ovšem nepovažuji hnutí ANO, ani komunisty, ani hybridní stranu SPD. O Svobodných a Realistech psát nebudu, protože ti letos demokracii neohrožují. Ne snad pro své názory, ale svou neschopnost oslovit širší spektrum voličů tím, že se jejich názory shodují s výše jmenovanými, agitujícími dávno před nimi, s větším budgetem pro marketing.
Po roznosu letáků jsem se zastavila v kavárně, kde obsluhuje můj spolužák z gymnázia, Dalibor. "Dnes tu byl Tomáš, co prodává vína a volal všem známým voličům ANA, že když přehodnotí, obdaruje je lahví moselského ryzlinku!", povídá mi. Když jsem odcházela, poděkoval mi za to, že jsem dnes lobovala za všechny, co nemohli. A mně po cestě z kavárny došlo, že s voliči je to jako s těmi malými plavci, mezi něž jsem před dvaceti lety patřila.
Všichni plaveme ve stejném bazénu. Jen k tomu máme každý jiné dispozice. Ti nejsilnější jsou tu proto, aby těm slabším nedávali nálepku prasátek, ale proto, aby jim pomáhali a ukázali jim, jak se správně plave. Ten, kdo byl obdařen schopností plavat lépe než ostatní, by neměl svou schopnost upozadňovat jen proto, že to vyžaduje více úsilí. Ti, co byli pro své indispozice vyřazení do brouzdaliště, by neměli být podceňováni, ale správně vedeni k lepšímu vývoji a bráni takoví, jací jsou. Nesmějí nikdy získat pocit méněcennosti, protože můžou lehce získat dojem, že jsou žraloky elitářsky vyloučeni a čekají na žraloka, jež si sice brousí zuby, ale o prasátka projeví zájem, což u nich vzbudí falešnou představu, že jim bude pomoženo a bezplatně.
A pak apeluji na většinové "chobotničky". Život není jenom zábava a nestačí se pouze klouzat. Občas je dobré hlavu zvednout vzhůru a udělat si názor o tom, zda není dobré následovat ty své správné žraloky. Ty, co se dostatečně nasytili a ukáží jim správný směr. Neustálým klouzáním jim může například uniknout, že se jejich bazének s klouzačkou neustále zmenšuje, plní nenasytnými žraloky,  pomalu požírající všechna prasátka, jelikož ta, na rozdíl od chobotniček, které měly plné chapadla zábavy, kvičela podstatně hlasitěji. Potom se bazén zabarví špínou a nikdo před sebe neuvidí. A to potrvá tak dlouho, dokud se žraloci nepožerou navzájem a bazén se nevyčistí. Buďme, prosím, ostražití. Do našeho bazénu, zvaného Čr, už pomalu zatéká. A není to žádný cizí odpad, jak se nám snaží vrcholoví politici namluvit. Je to naše vlastní špína. Zkusme jí tedy, v příštích dvou dnech alespoň eliminovat. Plaveme v tom všichni společně.

Vaše sentimentální volička Čuky

Zrychlený podzim ve známce punku

Jak zpívá pan Svěrák ve své autorské písni: "Září, září, na léto jde stáří.", tak i do mého života se vkradl pocit vyčerpanosti a únavy. Jistě jste si povšimli mé více než měsíční autorské odmlky. Neklesejte však na mysli - Čuky is not dead, své ještě neřekla!
Nejednalo se o předčasnou tvůrčí ani osobní krizi. Šlo o čistou lidskou ješitnost, dokázat si svou neporazitelnost v časové ose. Nicméně, marně.
Před pár měsíci jsme se s Růženou rozhodli k dalšímu společnému kroku - stěhování do domu, který patří jeho rodině a je situován blíž jeho vinici. Jedná se o dvoupatrovou vilu, jejíž spodní část před časem opustil poslední usedlík a tudíž se v její spodní části uvolnil prostorný byt. Podle mě dům sídlí v jedné z nejhezčích mělnických čtvrtí, nemohla jsem tedy proti jeho nápadu nic namítat. Snad jen to,
že i když dáme výpověď současnému panu domácímu, nastane nám tříměsíční prostor na přípravu nového bydlení, což je při stavu domu, do nějž se chystáme přesídlit, časový interval ve stylu - "už včera bylo pozdě". Rozhodnutí padlo v červnu. Vznikl tedy prostor celého léta na přípravu bydlení.
No a co myslíte? Tušíte správně, v půlce září jsme začali. Nastalo nám tedy šibeniční období, kdy jsme za čtrnáct dní museli stihnout uvést tehdejší byt do původního stavu, sklidit alespoň část úrody z vinice a vyklidit kilotuny nepotřebného harampádí z bytu, zamýšleného pro náš nový domov. Vzhledem k tomu, že je můj Růža jedním ze čtyř dětí, obývajících před námi tento dům, s malým odstupem času nechápu, proč jsme si na vyklízení prostorů nezavolali rovnou armádní jednotku ženistů či Dekontu.
Jelikož se oba dva řídíme heslem: Co můžeš udělat dnes odlož na pozítří a vzniknou Ti tak dva dny volna, smrskl se život nás obou do něčeho, co bych mohla shrnout asi jako: ranní vstávání, vinice, malování, vyklízení, stěhování, spánek. Nemusím myslím dodávat, že za plného pracovního úvazku v našich zaměstnáních. Šli jsme na to samozřejmě systematicky. Týden jsme se hádali, jako barvou vymalujeme. Honza, co by praktik a obdivovatel jednoduchosti, trval na čistotě a funkčnosti bílé barvy, nejlépe na všech zdech. Při této představě se mi zatajil dech, především proto, že jedna z Honzových sester mívala často záchvaty tvůrčího sebevyjádření, především na zdech. Na nejvíc poškozenou zeď jsem tedy navrhla fialovou. "Tak do takové opičárny si jdi sama.", láteřil můj drahý u pokladny Domu barev, zatímco prodavači hradil kromě tmavě fialové i odstín cappuccina.
"Mám radost z tvého nadšení pro budování našeho prvního společného projektu.", usmívala jsem se na něj křečovitě a ironicky, když hradil v podlahářství linoelum, jehož výběr nám trval cca pět minut. Nebyl čas řešit, kam co přijde. Rozhodovala cena, čas a funkčnost. Naštěstí, paní z podlahových krytin byla na mé straně a potutelně mu doporučila to nejlepší, co mohla.
Marně jsem vzpomínala na ty chvíle, kdy jsem si zařizovala své první, samostatné bydlení. Výsledný efekt byl přesně takový, jako jsem si ho vysnila. Byt, co byl na první pohled holčičí, se všemi romantickými, art deco a vintage prvky. Jsme zkrátka takový staromilec, uctívač rodinných pokladů v podobě starého nábytku, obrazů a všemožných doplňků, připomínajících mi všemožné dekády vývoje mé rodiny. Na jednu stranu jsem byla smutná, že jsem do výbavy šla sama, bez takové té párové sounáležitosti. Když se ke mně pak Růža připojil, přišel jen s minimem věcí, a tak nějak zapadlo do koloritu mého příbytku, aniž by do něj obtiskl nějakou výraznější stopu. Často jsem snívala o těch chvílích, kdy páry společné brázdí Ikeu a jednohlasnou shodou házejí do žluté tašky závěsy, lustry, nádobí a pracují společném vytváření domova. Že je taková realita k vidění pouze v reklamě na bankovní úvěry a u homosexuálních párů, jsem však poznala velice záhy. Dokonce se mi hlavou prohnaly vzpomínky na vyprávění mých kamarádek o párech, rozešlých během staveb domů, velice častých vztahových úkazů. Nejvíce se mi tyto pověsti připomněly během malování naší ložnice. To probíhalo tak, že Honza se přeci jen k nanesení odstínu cappuccina odhodlal. "Já už jsem pár prostorů vymaloval, tak vím, co ty barvy dělají!", povídal mi povýšenecky. Trval na tom, že za jeden zářijový večer mezi mletím a lisováním hroznů a služební cestou, vymaluje bez problémů celý byt, včetně těch mých "barevných opičáren". O míře jeho odbornosti jsem se přišla přesvědčit následující den. Prostory naší budoucí ložnice skutečně připomínaly cappuccino. Jenže takové, jehož pěnu pěkně zamícháte do zbytku obsahu kávy a ještě si do ní nadrobíte tu skořicovou sušenku, takže výsledný obraz připomíná krupicovou kaši, do níž mlátilo malé dítě lžící. Na Honzově tváři a náladě se začaly podepisovat první známky vyčerpanosti a podrážděnosti, proto jsem se rozhodla ještě toho večera sama zasáhnout a nátěr jsem překryla jednou nenaředěnou vrstvou. Následující den jsem byla s výsledkem spokojená. To se však nedalo říct o Růžovi, který mi po zjištění mého zásahu telefonoval do práce: "Ty jsi to po mě přemalovala!?" "Jenom trochu...", nezapírala jsem. A v tu chvíli to přišlo. Honza mi roztřeseným hlasem řekl tu nejhorší nadávku, jakou jsem dosud z jeho úst slyšela: "Ty.. ty... ty jeden pseudoumělče!"
"No, ještě že tím myslel tvé výtvarné a ne literární umění!", smála se jeho přestřelu má dobrá kamarádka Zuzka.
Myslím, že to ccappucino jsme po sobě přetřeli výše uvedeným způsobem ještě tak čtyřikrát. Vlastně se sama divím, že nátěr na zdi ulpěl a že se v malých vrstvách nesnesl na naší hlavu pod svou tíhou. Po zjištění naší oboustranné neústupnosti svolil Růžena k částečnému použití fialového nátěru. Ovšem v mé vlastní režii. S tímto nechtěl mít nic společného. "Víš, Péťo, Honza je to nejlepší, co jsme v naší rodině vyprodukovali. Ovšem geny jsou mocné a neprojevují se vždy jen ty hezké. Až odjede na Šumavu, doupravíš si to podle sebe...", chlácholila mě jeho babička, asistující mi při fialové výmalbě. "No, není to špatné!", uznale kroutil s jistou dávkou ironie Honza, k coby výslednému fialovému efektu. "Už se moc těším, jak si na tu fialovou pověsím paroží z jelena!" Neměla jsem sílu odporovat. Vůbec nechápu, jak jsme to zvládli, ale posledního září jsem odevzdávala klíče od bývalého bytu a vybalovala první zavazadla v domě na druhé straně Mělníka. První víno kvasilo v tancích a my měli oba kruhy pod očima, za než by se nemusel stydět ani bernardýn Bohouš. Ráno co ráno jsme oba vstávali v šest. Honza s vidinou toho, že půjde na posed do lesa. Já s vidinou, že půjdu s ranní kávou psát své zážitky na blog. Ani jeden z nás však neměl na uskutečnění svých přání sílu. Až dnes ráno se mi to podařilo, a tak s příslibem, že neubudu psát o něm, činím tak, jelikož skutečně sedí na posedu a nevidí mi na monitor, položený na stole starého psacího stolu, uchráněného mým vlastním tělem před jeho záměrem vyhodit ho z okna. Podobných "starých krámů" jsem tu uchránila desítky. Mám ke starému nábytku zvláštní vztah. Stejně jako Honza ke kýčům nimrodství. A tak, jak se náš příbytek blíží k finální podobě, připomíná stále více a více vlaštovčí hnízdo, kam si každá vlaštovka nalepí ten svůj nezaměnitelný díl. Náš vztah nemá šanci stavět na společných věcech. Jsme každý úplně odlišnou individualitou. Nicméně, stavíme na tom, že když si dáme dostatečný prostor k vlastní seberealizaci a budeme respektovat jeden druhého, bude nám spolu dobře. Naše zabydlování vypadá zhruba asi takto:
"Musí tady ta věc být!?", zvedal obočí Honza, zatímco jsem z auta vyprošťovala starožitný stolek po mé pratetě. "Ano, postavím si na něj gramofon." "No, dobře." Nadešlého rána jsem s hrůzou zjistila, že na protější židli jídelního stolu, mi dělá společnost kůže z daňka. "Proč to tady je?!", málem mi zaskočil žitný chléb v ústech. "Protože to tady prostě je..", odvětil mi Honza s úsměvem spokojeného dítěte. No, takže to tady prostě je. Stejně jako moje knihovna, plná knih od Havla, Kinga a desek  Pražského výběru. Stejně jako jeho knihovna, plná knih o chovu bažantů, tvorbě krajiny a rozpoznání chorob révy vinné. A takhle tu teď žijeme. V okně se tkví růžová lampička, vedle níž Honza postavil úplně stejnou, nicméně bílou. Nechtěl být "jako v bordelu". A tak se svítí buď růžově či bíle, podle toho, kdo dřív přijde domů. Jen kočky jsou za jedno. Jejich nejvyšší modlou se stala krbová kamínka, před nimiž leží celé hodiny a když v nich nezatopím, spustí protestní akci vysoce položeným a neutuchajícím řevem. Když jsou spokojené s teplotou v kamnech, odeberou se k pozorování žebrovníka Waltlova, patnáctileté fosílie Honzových mladých akvarijních let. "Jestli tohohle šampióna ty malé bestie vyloví, půjdou do akvárka místo něj!"
Takhle my tu žijeme. Píšu si na svém novém starožitném stolku, pozoruji veverku, obývající protilehlý ořešák a těším se na krásná společná léta, vysněná v mém očekávání. Vrátím se ke svému psaní, pro než jsem si dala větší prostor změnou zaměstnání a budu Vás v rámci možností opět obšťastňovat svými fejetony. Na fotce mě můžete vidět s novou fazónou. Vznikla na podnět mé kadeřnice, která uchvácená mým vyprávěním o potřebě vlastní seberealizace, nechala se inspirovat a vytasila se na mě s fialovým experimentem. Škoda, že se ta "známka punku", ve níž se celý můj letošní podzim nese, tak rychle vymyla. To mé odhodlání vrátit se k tvorbě, je zatím silnější. Ovšem jak říkám já - slibem nezarmoutíš!

Před výlohou dítě stálo, z plna hrdla brečelo...

Vysmáté, šťastné a spokojené dítě. Tak nějak jsem vypadala v prosinci 1989, slavíc svůj první rok od narození. Opírajíc se o kočárek, vlastnící každá druhá holčička v mém věku, oblečená do šatiček, zdobící každou třetí holčičku v sousedství, se shrnutými punčocháči, uniformně vyráběnými ve státním textilním podniku pro všechny předškolní děti z ČSSR. 

Přišel převrat, přišel kapitalismus, přišla globalizace a s ní tisíce nových, barevných a multifunkčních hraček ze zámoří. A co hlavně - na ty hračky se točily působivé reklamy. Vzpomínám si na to jako dnes. Nebylo mi ještě ani pět let, když jsem jí spatřila! Hollywood Hair Barbie! Smála se na mě z obrazovky mezi všemi dětskými pořady. Mezi Magionem, Rychlou rotou, Kačeřími příběhy a Želvami Ninja, vždycky se točila na svých zlatých kozačkách s hvězdami ve vlasech a promlouvala všem holčičkám z čerstvě vzniklé České republiky do duše, že je "pravá od Mattela". 

"Mami, já bych jí moc chtěla k Vánocům, hrozně moc!", žadonila jsem. Pár "bárbín" už jsem doma vlastnila, ale jelikož jsme byli vždycky taková staromilská rodina, nebyly zdaleka od Matella, nýbrž z Rumunska, kam i po revoluci moje babička, zřejmě z nostalgie, jezdila v rámci zaměstnaneckých benefitů od Českých drah i po revoluci. Jedna byla z vyfouknutého, dutého plastu a byla poloplešatá. Druhá měla kštici bujnou, za to měla nohy z gumy, tvarovatelné do všech stran, čehož jsem často využívala, tedy do doby, než jí z těch gumových nohou vylezly dráty. Obě tyto nestvůrky bydlely v krabici od banánů, jež mi Malá Eva upravila místo domečku pro panenky tím, že v ní vystřihla dvě okna a jedny dveře. Oblečky pro ně mi šila paní Vlčková, dlouholetá známá a sousedka mojí prababičky. Nutno podotknout, že švadlena to byla zručná, leč malinko zpátečnická. Střihy připomínaly styl Marty Gottwaldové a co se týká materiálu, podezřívala jsem jí z toho, že potají u prababičky krade kapesníky či zkracuje závěsy, načež nám je vrací v podobě garderób pro mé panenky.

Hollywood Hair Barbie pro mě byla přirozeně něco jako zjevení z nebes. Na Ježíška už jsem díky nešikovnosti mých rodičů dávno nevěřila, tudíž jsem s prosbami o panenku v róbě prostitutky z E55 chodila rovnou za nimi. Občas se na sebe spiklenecky usmáli, což mi dávalo jistou naději. 

Přišel onen osudný Štědrý den. Běžela jsem si pod stromeček rovnou pro balíček, připomínající svými proporcemi obal na panenky od Mattela, jež jsem znala dosud jen "od vidění" v hračkářství v obchodním domě. Strhla jsem spodní část balícího papíru a pod ním se objevil znak firmy Mattel! Skoro jsem nedýchala. Trhala jsem dál a byla to......... Tahiti Barbie! Divně oplácaná postavička s krátkým krkem a vlasy po ramena, oděná pouze do (jak jinak) krátkých šatů, vhodných maximálně tak na pláž v (jak jinak) Tahiti. Jak moc jsem po letech chápala toho chlapce z Pelíšků, vybalujíc z krabice vojenské boty! "Díky, tati!", jako bych předehrávala film pár let dopředu. Babička mi dala opět rumunskou Barbie, tentokrát s hnědými vlasy. Ostříhala jsem jí vlasy nakrátko a udělala z ní Kena. Vysvlékla jsem jí z toho nejcennějšího co měla, ve tmě fluoreskujících šatů pro princezny a oblékla jí do volné teplákové soupravy od paní Vlčkové, jež zakrývala její plastová ňadra. Pro Tahiti Barbie to byla až moc velká partie. "Počkej, to není všechno!", křičel otec. "Tamta veliká krabice, ta je ještě pro Tebe!" Že by? Další trhání papíru, další znak Mattel! A pod papírem.... bruslící panenka! Něco jako panenka Chuckie v životní velikosti, s nohama uvězněnýma do kolečkových bruslí. Když se jí zapnul čudlík na zádech, začala vydávat nepříjemné zvuky, šoupat bruslemi, načež se po chvíli převrátila na obličej a kopala nohama ve snaze bruslit dál. To, že mělo být to hlavní překvapení? Proč neušetřil za tyto nesmysly a nekoupil jednu božskou Hollywood Hair Barbie?! Bylo mi však líto jeho projasněného, evidentně se sebou spokojeného obličeje, proto jsem jako vzorná dcera měla vůli projevit radost. "Jé, ta bruslařka má na copu ozdobu, jakou nosí Charlene z Dinosaurů v náušnici!" Gumičku jsem jí z vlasů vymotala, chtěla jsem být jako Charlene! Jak si ale z gumičky udělat náušnici, připomínající ty duhové plastové spirály, co jsme s kamarádkami rády pouštěly ze schodů? Jednoduše jsem si tu gumičku omotala okolo ucha, až mi krásně zmodralo. Když už byla bolest nesnesitelná, zazvonil zvonek. "Péťo, máš tady Marcelku!", volala Malá Eva z předsíně. Co mi asi tak Marcela od sousedů mohla chtít v tak nešťastný den? "Co chceš?", povídám jí s předstíraným nezájmem a oteklým fialovým uchem. "Koukni, co jsem dostala!", mávajíc mi čímsi zlatým před obličejem. Hollywood Hair Barbie!

Přesně za rok, Vánoce 1994:

Stejný scénář, vánoční stromek, trhání papíru, náznak butonu od Mattela. A... je...... to...... Barbie kolařka s celou cyklo výbavou! A taky s klouby a plochýma nohama, určenýma pouze do gumových botasek, co šly upevnit na to kolo. Kolařka byla oděná do svítivě zeleného cyklo dresu, ale pro ty její pitomé klouby a ploché nohy jí nesedělo nic od paní Vlčkové. Takže opět faux pas. Kazety písní Dády a žížaly Julie zmírnily můj žal.

Vánoce 1995: 

Táta už s námi doma nepobýval, svitla mi tedy naděje, že pokud dá peníze na dárky pouze mámě, budou utraceny v dobrém úmyslu a se šťastným koncem. Trhám tedy znovu a papír a......... "Promiň, holčičko, Hollywood Hair Barbie už se neprodává. Toto je Barbie s řasenkou na vlasy. Můžeš jí ty hvězdy na vlasy nakreslit s ní." Panenka to byla pěkná, což o to, ale nebylo to ono. Tou řasenkou jsem si ze žalu pomalovala celou svou hlavu a definitivně se rozloučila s myšlenkou na vlastnictví něčeho, co na našem trhu bylo tak krátce, za to na mě zanechalo nesmazatelnou stopu dojmu.

Vánoce 1996:

Mořská panna Ariel. Byla krásná. Měla dlouhé červené vlasy, přesně jako ta od Disneyho. Oděna byla pouze do bolerka zahalujícího ňadra a nohy měla schované v pouzdře znázorňujícím ploutev. Osvobodila jsem jí z ploutve a rozhodla se jí převléct, aby jí nebyla v prosinci zima. Výběr šatů byl omezený, jelikož paní Vlčková se s prababičkou rozkmotřila. Šlo o nějaký spor ohledně rajčat. Naše Jarmila měla údajně pomluvit rajčata paní Vlčkové, a ta jí až do své smrti do schránky místo originálních oděvů pro moje barbíny, házela už pouze urážlivé vzkazy, napsané nejčastěji na kus vytrženého papíru z bloku, popsaného rozklepanou rukou. Prababička nám pak pro pobavení dávala číst po nedělních obědech. Na odepisování neměla čas. Vystřihovala nám totiž (pro ní) všechny zajímavé články z novin, a následně nám je podstrkovala pro obohacení, hned za vzkazy od paní Vlčkové. Záliba ve výstřižcích neopustila ani jednu až do jejich skonání, ačkoliv stály už obě na druhé straně barikády. Z nostalgie po výtvorech paní Vlčkové mě ty osudné Vánoce probudila tragédie. 

Zvuky hukotu a světel z robota, jímž byl obdarován můj mladší bratr. Filip ho pustil rovnou směrem k Ariel. Robot přijel na svém otáčivém podstavci, a bujná červená kštice mé mořské panny se mu stala překážkou. Namotal tedy její vlasy do podstavce a činil tak dlouho, dokud jsem z té obludy nevyhodila baterky. Marně se Malá Eva snažila vlasy vymotávat a následně je regenerovat svým Palette kondicionérem. Ariel už navždy připomínala Saskii Burešovou.

Vánoce 1997:

Jako všechny školačky té doby, byla jsem velkou fanynkou dívčí kapely Spice girls. Ten rok přivezli do hračkářství panenky, znázorňující jejich jednotlivé členky. Jelikož jsme si na Spice girls se spolužačkami hrály, a já byla Victorie, přání k Vánocům bylo jasné. Už nebudu mít Vikorii pouze na samolepkách z edice lízátek Chupachups. Victoria Backham (toho času Adams) by se své podobizně asi velmi divila. Oplývala kyprými tvary a za její barvu pleti by se nemusela stydět ani náčelnice kmene Apačů. Oděna byla do něčeho, za co by se nemusela stydět ani dlouholetá pracovnice vykřičeného domu, ale mně to bylo fuk! Byla moje a byla to Victorie. Nechápu, proč by měly být děti "z rozvrácených rodin" nešťastné.

Vánoce 1998:

Poggy. Můj zájem o panenky krátce vystřídala tato dětská hazardní hra. Plastové popelnice se mi pomalu plnily nejrůznějšími sériemi papírových koleček s Maskou, Poggmanem a samozřejmě Barbie. (Ty jsem před kluky nikdy do hry nesázela). Kovová házítka, plastová házítka, tenká i těžká, originální či ne. Byla jsem celkem magnát. Na edici s Poggmanem, jsem si ale sáhnout nedala. Tu jsem pečlivě sbírala do albumu, do průhledných folií, a ty pak ukládala do šanonu pod postel. Vánoce toho roku, kdy už z rádia pomalu starší děvčata oblbovala skupina Lunetic, byly ve znamení mých sběratelských edic. Vše jsem uložila do folie a šla si spokojeně napustit vanu. To jsem ovšem netušila, že i tyto Vánoce budou tragické. Ozvalo se zabušení na dveře a v nich stál můj tehdy ještě malý bratr. "Koukej, co jsem našel!" V ručičkách držel tři z mých, vyplněných, folií s Pogmanny. Přišel s nimi k napuštěné vaně a začal napodobovat louhování čaje. Dosud nechápu, proč to udělal. Bylo to pro mě natolik zdrcující, že na výčitky a vyšetřování události nebyl čas. Jala jsem se zachraňovat, co se dalo, leč marně. Po vánočních prázdninách jsem do hry musela vsadit barbíny.

Vánoce 1999:

Hazard mě omrzel a na scénu se přihlásila opět má něžná tvář. Firma Lego uvedla na trh své domečky pro panenky - řadu Scala. Tatínek Kristinán a celý jeho harém, musel být můj!

Dvoupatrový domeček pro panenky, kde celá tato rodinka i s miminkem a plastovými koťátky žila, byl vystavený celý rok v cukrárně na náměstí a mé srdce tlouklo jen pro něj. Přišly Vánoce a já si rozbalila domeček od Scaly. Ne sice ten dvoupatrový z cukrárny, ale skromnější, zřejmě pro obyvatele střední vrstvy "Scaláků". Na radosti mi neubral. Brácha rozbalil pirátskou loď od Lega, jásal nad ní, a nic mi tedy ten rok nezničil. "Jo, děti! Tamty dva malé balíčky jsou taky vaše!", volala Malá Eva, přerušujíc naše snění. V mém malém balíčku byl tatínek Kristián, ve Filipově malý pirát od Lega. "Co to má být?", ptali jsme se. "To přinesl všechno táta. Měla jsem Vám dát napřed ty malé balíčky, a až budete pořádně zdrceni, měla jsem vytáhnout ty velké." Tak to se mu hodně nepovedlo. Že by satisfakce za rok 1993?

Vánoce 2000:

Nastoupila jsem na osmileté gymnázium, vykalo se mi tam, a nějaké "blbé hračky" už mě nezajímaly. Oblečení a knihy, kam jen oko dohlédne.

Září 2017:

Kolegyně mi poslala email s katalogem kočičích hraček, abych jí pomohla vybrat nový sortiment. Probírala jsem se všemi těmi barevnými cinkrlátky, peříčky a flitry, když tu najednou, z čistého nebe, došlo k bolestivé vzpomínce. Zřejmě jí zapříčinila asociace toho kýče a možnosti volby. Stála mi před očima. Hollywood Hair Barbie. Okamžitě jsem tu reklamu vyhledala na youtube. Bylo to tak. Mé srdce po ní stále touží. A víte, co? Je na ebayi! 

Myslím, že Vánoce 2017 budou nejšťastnější v mém životě.

Nesnesitelná lehkost lenosti

Už v úvodu svého psaní tohoto blogu jsem nastínila, že s postupem času a věku jsem došla k závěru, že je třeba hýčkat si své líné já, zvláště v tomto uspěchaném světě.
Bohužel, přináší to i stinné stránky, jako neustálé vysvětlování a obhajování své vlastnosti, a v neposlední řadě i fakt, že když si někdo z Vašeho okolí naplánuje zevlování v jiný čas než vy, těžko se mu ubráníte, jelikož tato činnost je děsně nakažlivá. A co hůř - iniciátor zevlování má skoro vždy pravdu, protože je to to nejlepší, co můžete v danou chvíli udělat. Pokaždé si vzpomenu na Serváce ze Třech Veteránů, přemlouvajícího své kumpány k tomu, aby "se šli válet". Nedali si říct, stanuli na válečné pole a pravdu měl kdo? Servác se svým: "Kdybychom se raději bývali váleli..."!
Takovým Servácem se pro mě stal v sobotu Růžena. V pátek večer jsme poslouchali z terasy večerní produkci rockové kapely na náměstí. "Růžo, pojď tam.", prosila jsem, leč marně. "Ne, jsem unavený, dnes ne." "Ty suchare!", osočila jsem ho zklamaně.
Druhý den ráno jsem se probudila s jinou: "To je dobře, že jsme nikam nešli!", konejšila jsem se. Dnes nám udělali okna, tak půjdeme uklízet po řemeslnících." "No, to bysme mohli.", souhlasil Růža. Za měsíc se totiž stěhujeme z našeho útulného pidibytečku do o něco většího domu na druhém kraji města. Měsíc září se pro nás tedy stane realizačním měsícem našeho "Kulového blesku" (milovníkům filmu v uvozovkách nemusím vysvětlovat, ostatní prominou), kdy musíme stačit zrekonstruovat vnitřní prostory domu a zároveň dát "do pořádku" původní byt. Času tedy není nazbyt, obzvlášť vezmeme-li v potaz nastávající dobu vinobraní, kdy nejen příbytek, nýbrž i Honzův vinohrad volá. O tom, že jsme dosud oba zaměstnáni na plný úvazek, nemluvě. Ambice tedy máme veliké, času málo.
"Dneska začneme něco dělat.", rozhodl razantně Růža. "Taky se snad stihneme i vykoupat. Je vedro.", začal zvažovat jiné možnosti. "Ne! Stěhujeme se!", snažila jsem se (výjimečně) zastat funkci moudřejšího. Debatu nad programem sobotního dne přerušil tón Růženy služebního telefonu. Na druhé straně zněl pokyn k okamžité otočce do Ústí nad Labem. "Na oběd jsem zpátky. Pak se půjdeme vykoupat, protože je fakt vedro. Pracovat budeme v neděli. To už stoprocentně. Navíc musím i na vinici, to už nesnese odklad.", nastínil situaci Honza.
Souhlasila jsem tedy, vyprovodila milého ke dveřím a šla se slunit s notebookem na terasu. Zrovna jsem měla rozepsaný dnešní článek. Když v tom - zasnila jsem se. Jaké to bylo krásné, když mě kdysi podobně k zevlování přemlouval mladší brácha. To býval skutečný mistr lenosti. Už jako malí jsme se například naučili celkem obratně podávat si spadlé věcí chodidlem, to abychom se nemuseli příliš ohýbat. Ve školce vysvětlil učitelkám, že se nemůže obouvat sám, protože to za něj doma dělá maminka. A když jsme oba chodili na základní školu, přišla se mě jednoho dne zeptat jeho družinářka, jestli je pravda, že mu doma zavazuji tkaničky. Sám tak učinit prý odmítá, jelikož "to za něj doma dělá sestra." Mistrem pasivní rezistence se stal i v otázce úklidu. Tolik rozbitých a zcela nesmyslně umístěných předmětů rozhodlo o jeho další vynucené neúčasti na chodu domácnosti. Tu už po něm doma přirozeně nikdo nechtěl. Skříně s oblečením v našem dětském pokoji připomínaly skladiště technických textilií a podlaha pokoje mohylu, tvořenou ze všech hraček, chybějících v policích a úložných prostorech. Jediný fígl, platící na nás, znala Malá Eva. Oblečení občas vyházela ze skříní ven, hodila na něj cestovní tašku a začala nám spílat: "Jestli to okamžitě neuklidíte, pojedete k tátovi!" Ne vždy jsme tomu věřili, o čemž se přišla přesvědčit nakouknutím prázdného otvoru ve dveřích, kde kdysi bývalo sklo - než jsme ho při hře roztříštili badmintonovými raketami. Tento otvor pak Eva dlouhá léta používala k podobným výhružným nahlédnutím. Spíš ho ale používal náš kocour Václav, to když ho pudl Cyril s oblibou dohnal chodbou až ke dveřím našeho pokoje. Avšak namísto strnutí v bodě, odkud už není úniku, proskočil Vašek obratně oním otvorem po chybějícím skle, čímž Cyrila taktně porazil. Ten totiž na otvor ve dveřích nedosáhl. No, zpátky k tématu.
Oblečení jsme na první výzvu, samozřejmě, uklízet nezačali. Malá Eva se po hodině protáhla dírou ve dveřích, a po zjištění nulového pokroku přidala na kadenci hlasu a na stupni výhružek "Na, tady máte pětikorunu na vlak, sbalte si batoh a jděte!", strašila nás s Erbenovským nádechem. Drobné na podlaze nás trochu znejistily a většinou jsme pak oblečení i s drobnými uklidili.
Jak jsem tak snila o nedávných dobách dětství, usnula jsem i s rozepsaným blogem na klíně. Probudil mě až Honzův telefonát v půl druhé: "Prosím Tě, oběd to bude pozdní, zatím si něco dej a pak půjdeme do restaurace." To jsem si tak začala znovu snít o tom, co si asi dám, až Honza přijede. Koupím si pak i pišingr? Co se týká lenosti, tak ta mě minula především u schopnosti pořádně se najíst. "Tělo musí neustále spalovat", razí teorii Malá Eva. Říkám tomu "Evina výmluva želatinového dortu". Tak zní asi takhle: "Dám si tenhle dortík. Korpus je hodně nízký. Na něm je šlehačka, ta je lehká. Pak je to samé ovoce a ta želatina je přírodní, takže co? Nic mi to neudělá!" Kde se vzal, tu se vzal, ve dveřích stál Růža. "Tak šup, jdeme se najíst!", a vydali jsme se na lehké, dietní smažené nudle. "Abys neřekla, že jsme včera nikam nešli, pojedeme na Valník.", huhňal Růža s plnou pusou. "Co to?", podivovala jsem se. "To je rockovej festival, bude se Ti to líbit. Kuba už tam je od včerejška." Kuba je Honzův spolužák z vysoké školy. Pracuje jako hajný na šumavské Modravě a mám mírné podezření, že mu tam ta samota čas od času nesvědčí. Občas jí takzvaně ventiluje, jak jsme se utvrdili hned po příjezdu do slánského letního kina, kde se tento český Woodstock konal. Jinak se to asi nazvat nedá, jelikož tolik opilých, zkouřených či v bahně a na lavičkách ležících lidí už jsem dlouho pohromadě neviděla. Malinko mě překvapilo, že nemalá část publika kapel jakými jsou Visací zámek, Horkýže Slíže nebo Totální nasazení, byly malé děti, a to rozhodně ne všechny již školou povinné. "Minulý rok bylo lepší počasí, viď, mami?", povídala malá holčička mamince v kanadách a s řetězy okolo celého dekoltu, stojící ve frontě na klobásy, zapadlá po kolena v kaluži.
Kuba nás brzy našel, hned mě počastoval křtem z kelímku piva a začal mi vyprávět, jak nás má hrozně rád. Po malé chvíli si ustlal na jedné z laviček. Společnost mu dělali především lidé, u nichž jsem si nebyla jistá, zda jsou už v kómatu nebo na něj teprve aspirují. O Coca-cole jsem si užila celý večer až do brzkých ranních hodin, kdy jsme zcela promáčení deštěm s Růžou usoudili, že je čas odjet domů. Zakoupili jsme si ve stánku suchá trička s motivy valníku a hodili našeho polomrtvého kamaráda přes ramena. Přes jeho velké protesty jsme ho naložili do auta. Pánská část výpravy mi celou cestu ze Slaného na Mělník zamlžovala ze spaní okénka alkoholovými výpary, takže když mě zastavili policisté, abych jim dýchla do alkoholtesteru, málem je porazilo pět promile ve vzduchu.
Myslím, že nulu jsem nadýchala k jejich velkému překvapení.
Nicméně tak, jak jsem přežila poslední kapelu s názvem Tlustá Berta (a to se fakt nedalo), zdárně jsem tu opilou kocábku dovezla k nám do bytu, kde jsme se všichni šťastně a pospolu v neděli dopoledne probudili. Kuba byl dost udivený, kde že to vlastně je, ale když to zjistil, dojetím, jak jsme se o něj pěkně postarali, nás pozval na oběd.
Bohužel, ani po vydatném steaku, nebyl alkoholtester k jeho dechu přívětivý. Odvedli jsme ho z restaurace zpátky na náš gauč, aby byl alespoň k večeru schopný návratu na Šumavu. Jeho rytmické oddechování nás všechny znovu uspalo. Svorně jsme se probudili o čtvrté odpolední. Kuba pravdivě prohlásil: "No, to byl zase pro....anej víkend!" To tedy byl. A já mám krásně v pondělí večer dopsaný blog, započatý v sobotu dopoledne. Pak si ale vzpomenu na všechny ty milé lidi, co si i přes neznalost jeden druhého navzájem kupovali na Valníku piva a tvrdý alkohol, což mi dává jistou naději a viru v lidskost, jež nám v podobě našich kamarádů možná pomůže zrealizovat stěhování.
Že by ten Servác neměl vždycky pravdu?

Svět je krásný prasetoč, i když pořád nevím proč! :)

To bylo jednoho krásného dne, kdy jsem se jako obvykle dostala na místo, co jsem vůbec nepředpokládala. Jeden z nečekaných večírků mi zkřížil plány na další den, a tak jsem se ocitla na Jizerce, kde jsem uzřela tento "prasetoč". Omámená "silou starých vín" jsem se zamyslela a došel mi ten krásný paradox života - že ať se člověk otočí kolikrát chce okolo své osy, vždy zůstane stejným prasátkem, chovaným ve své duši, ať se snaží a točí sebevíc. Pokud bychom tento kolotoč roztočili jedním prasátkem na jakoukoliv stranu, a točil by se jak dlouho chtěl, po chvíli bychom se dívali do očí úplně stejnému prasátku jako v počátku.
Přeloženo do lidské řeči: snažte se své "prasečí" vlastnosti zamaskovat sebelépe, sami sobě stejně neutečete.
Mně například odmala spílali, abych nemluvila sprostě. Prý se to k holčičce nehodí. A já se vážně snažila. Poslouchala jsem stejně svědomitě, jako když mi bylo nařízeno "vždy se raději dvacetkrát rozhlédnout, než přejít přes silnici". Tento pokyn jsem nejraději realizovala v době zjištění, že mě Malá Eva (ano, začala jsem pro její přízvisko používat velké M na začátku, stalo se již oficiálním, zlidovělým pojmenováním) špehovat při cestě do školy.
Krátce po prvním čtvrtletí mého nástupu k povinné školní docházce, svolila matka k mé samostatnosti ohledně pěší logistiky do základní školy, vzdálené necelých osm set metrů od našeho panelového domu. Chystala jsem se zrovna ujistit o bezpečnosti situace na křižovatce a spatřila nečekaně hlavu Malé Evy, vyčuhující zpoza stromu nedaleko od vozovky. No jak chceš, špehoune, pomyslela jsem si a začala se dvacetkrát rozhlížet tam a zpět po úplně prázdné silnici. A na dalším přechodu opět. Dvacetkrát hlavou doprava a doleva. Jsem si téměř jistá špehovým pozdním příchodem do zaměstnání - pokud k němu ten den vůbec došlo. Vícekrát už jsem se odhalenou kontrarozvědkou nesetkala.
Malá Eva se brzy na to přeorientovala na špehování mého mladšího bratra a po jeho dostatečném vývoji, uznaném za potřebnou samostatnost, přešla plynule ke špehování sousedů na protějších balkonech. Nepřešlo jí to ani na vsi, kde s babičkou pozorují z terasy Horvátovi, kde je vzhledem k jejich etniku rovněž občas zajímavá "podívaná". Zkrátka ji její "prasátkový zlozvyk" neopouští, právě jak demonstruje prasetoč. Stejně je tomu i v situacích, kdy chce být v divadle "za dámu", ale v kabelce zahřívá rukou své oblíbené mandle v čokoládě, tak snadno rozmazatelné po celém obličeji. Dámou přirozeně přestává být po první přestávce, kdy se rozsvítí světla. Zvyk je zkrátka železnou košilí.
Já také nikdy nechtěla být tak vulgární v mluveném projevu, nicméně občas mě má přirozenost dostihne a ulevím si. To se po mě pak vždycky otáčejí maminky v kavárnách, dokonce si leckdy nějaká i opovržlivě odfrkne, jako tomu bylo minulý týden v kavárně na náměstí. "Vys...r se na ní!" povídá mi kamarádka. Vážně jsem nechtěla ji ani její děti nějak pohoršit, ale copak ta paní ví, že dotyčný, jež byl předmětem naší konverzace, opravdu nebyl "ko..ot"?
Navíc dost pochybuji o tom, zda její děti vyřčený výraz už dávno někde neslyšely.
Moje prostořekost má rovněž prapůvod už v předškolním věku. Mám k tomu dokonce důkazy. Sice pouze v technických možnostech dané doby, nicméně přesvědčivé. Už jako malá jsem na magnetofonové pásce s nadšením zpívala: "V zoologické zahradě, zahradě, ku...va blb, zahradě...," načež byla nahrávka přerušena. Nejspíš mi rodiče, zděšení původem mé slovní zásoby, něco vysvětlovali, načež nahrávka pokračuje mým zpěvem úvodní písně k seriálu Rychlá rota. Nepochybuji, že v předem jimi zcenzurované verzi.
"Cvrková, ty vypadáš jako princezna, ale když otevřeš pusu, je to jako starý dlaždič!" rozčiloval se nade mnou učitel tělesné výchovy, ještě na nižším stupni víceletého gymnázia. Prababička mi zase říkala, že jako jsem starý Vajtingr, a toho, jak známo, kromě ní nikdo neznal. Proto jsem raději přistoupila na verzi řemeslníka, živícího se pokládáním stavebního materiálu. Uznávám, že uhodit se do prstu gumovým kladivem - to k vulgaritě přímo vybízí. Pokud jsem se však nechovala jako "starý Vajtingr", dostala jsem "pišingr", což pro mě byla dlouhou dobu slušná motivace. Po smrti prababičky už sama sebe nemotivuji, nicméně mě motivuje celkem slušný zástup lidí. Bohužel je to však právě k té vulgaritě. A v tom ten začarovaný kruh tkví.
Můj bráška to měl v dětství přesně naopak. Vypadal jako panenka, a také se holčičím hláskem správně, a ba i spisovně, vyjadřoval. Ovšem jen do doby, než jsme za jeho postelí při úklidu nenašli zmuchlaný papírek, popsaný roztřesenou rukou, sotva znalou "prvňáčkovského" písma.
Moje sestra je strašná čubka. Říkám jí denně: "M...dej tučňáka do ucha, ty buzno...," stálo v rukopise. Pár let na to už mě začal mít rád, stejně jako před jeho ranou pubertou. Měl mě rád asi jako Němce. Především z Holandska se vrátil osvícený. Nadšeně nám vyprávěl, jak se v Holandsku všechny národy a menšiny přijímají bez výhrad, respektují jeden druhého a nedělají mezi sebou rozdíly. Takto zasvěceně nám vysvětloval společenské nálady v Nizozemí, dokud jsme autem nedojeli na mělnické náměstí, jako každou neděli obklopené německými turisty. "Vidíte je?! Ten hnusnej jazyk poznám na sto honů!" začal se rozčilovat můj humanitně osvícený bratr.
Prostě nikdy nebude mít rád Němce. To se moje babička dřív odnaučí "pokrajovat". Snad od mládí vlastní maličký nožíček, kterým si všechna sousta (ať se jedná o cokoliv) "pokrajuje". Nikdo tuto úchylku nechápeme, nicméně jí to ani nedokážeme odepřít. Co tedy myslíte, že jsme jí vezli na návštěvu do lázní? Nožíček. Třeboň je krásné město, ale když se "nepokrajuje", není tam k žití.
Pro dnešek mě omluvte - musím odehnat kocoura od sousedů. Ten mi zase pravidelně a hlavně neodnaučitelně rád čůrá na kuchyňskou linku. A to, jak říká náš rodinný kamarád, není "ku...va vůbec vzrušující"! Říká to tak dvacetkrát denně, a já doufám, že ještě dlouho bude! :)

Hlava není voda!

Vážení přátelé kvalitní prózy, bez mučení se přiznávám, že jsem zpět po celých dvaceti dnech. Ano, skoro tři týdny ani jedna kvalitní řádka. Jak pravil jakýsi moudrý klasik: "Kdo chce, hledá způsoby. Kdo nechce, hledá důvody.". Povím Vám tedy, proč jsem nemohla dříve! Těch důvodů bylo hned několik. Tak za prvé: Patřím k těm typům lidí, co buď v létě nadávají, že jsou z toho deště ospalí a otrávení a naopak, když je slunečno - že je vedro až k padnutí a nedá se v něm nic dělat. Za druhé: jelikož letos neplánuji žádnou delší než třídenní dovolenou, poslala jsem na odpočinek alespoň svou hlavu, v poslední dobou tolik přetěžovanou výrobou textů na psí kartáče a latexové hračky pro naše čtyřnohé miláčky. Oddávám se pasivní zábavě, kdy se nechám bavit letními kiny, zvláštními lidmi na koupalištích a programem Mělnického kulturního léta. To funguje na jedničku. Pokud počasí dovolí. A když nedovolí, zírám tak nějak "do nikam" a nadávám na to počasí. Jo a za třetí: v teplé dny vylézají z děr lidé, jež si sama pro sebe pojmenovávám jako "osvícence dnešních dnů" (čtěte s ironickým nádechem, prosím). Malá Eva jim jednoduše říká "energetičtí upíři". Vyznačují se domácí knihovnou plnou seberozvojových příruček, s nimiž se seznámili řekněme před půl rokem a nyní mají pocit, že znají recepty na: správné stravování, mezilidské vztahy, řešení problémů lidstva, světového míru a především tolik hledaného vnitřního klidu. Navštěvují především lidi, doposud žijící v alespoň částečné harmonii sama se sebou a během půl hodiny tyto "oběti" dokáží přesvědčit o naprostém opaku. Po jejich odchodu nevíte, jestli se máte smát, brečet, či si omlátit o hlavu Čtyři dohody, knihu v níž s tito mágové podtrhávají (ano, také jste to četli, dokonce se Vám to moc líbilo, ale doteď jste zřejmě vůbec nepochopili, co všechno jste v té knize ještě nepochopili).
Dalším znakem těchto živočišných druhů je zájem navštěvovat gastronomické akce, na něž se jdou "jen tak náhodou" podívat a jako by nic se Vám vysmát, čím se to vlastně stravujete, načež odejdou domů s dobrým pocitem z Vaší rozpačitosti.
Věřím, že se tito lidé s nadcházejícím podzimem zase vytratí do svých šedých kanceláří, protože fakt, že se s nimi setkávám především v létě, připisuji tezi, že v létě si vybírají nashromážděnou dovolenou, vzniklou kumulací jejich mimosezónního workoholismu, prohlubujícího jejich frustraci.
"Mami, jak si můžeš takhle brát ostatní lidi!", vyčítala jsem vždy Malé Evě. No a teď, na prahu třicítky, si procházím tím samým údivem nad tím, kam "Matka příroda chodí na ty nápady.." nebo jak by řekl strýc Václav: "Jaké zvláštní druhy kurek tu mezi námi jsou.". Že ubírají energii, to je tedy fakt.
Už nějakou dobu si pokládám otázku, jak můžu opakovat všechny chyby své matky, proti nimž jsem se (především v pubertě) rozhodla bojovat. Odpověď mi zcela nečekaně dala malá holčička, míjející nás při sestupu z hradu Houska před několika týdny. "Podívej, tati! Ty paní mají stejné hlavy!"
Tak takhle to tedy je. Ne krev, ale hlava není voda!
Celkem mě šokuje, jak moc se s vzrůstajícím věkem v některých situacích podobám Malé Evě.
A čím víc se tomu bráním, tím víc se nacházím v situacích, připomínajících náturu mé maminky.
Tak například jsem se vždycky divila tomu, jak se může dohadovat "s idioty, jejichž největší radostí ze života, je vytočit co nejvíce lidí v co nejkratším čase.".
Zhruba před třemi týdny, kdy jsem se ještě cítila plná elánu a nápadů (a cítím, že ta doba opět přichází), jsme se s mamkou a kamarádkou Zuzkou rozhodly vyrazit na takzvaný "holčičí víkend" po krásách historických měst, jako jsou Kutná Hora, Kolín a lázeňské Poděbrady. Odjezd byl stanoven na sobotní dopoledne, přičemž ráno ještě "okoukneme" farmářské trhy a výstavu v nedaleké galerii Ve věži. Zuzka vyrazila na kávu a my s mamkou do galerie. "Holky, dávám Vám půl hoďky!", rozhodla Zuzka. My souhlasily. Jednalo se o výstavu mladé autorky, znázorňující její různé fantazijní výjevy. Když jsme se z horního patra věže blížily ke konci spodního patra, všimla si Malá Eva obrázku, na němž byl vyobrazen tvor neznámého původu. Na jeho ocase se vezli dost dobře rozeznatelní Miloš Zeman, Jiří Ovčáček a Andrej Babiš. Mamka si okamžitě vytáhla telefon a tento kousek si na památku vyfotila, prý jí mluví z duše. U stolečku, nedaleko pověšeného obrazu, seděli muž a žena ve středních letech, popíjejíc kávu. "Moc pěkný obrázek, že paní!", chtěl navázat konverzaci přísedící muž s mou mamkou, která se zrovna chystala po příkrých schůdcích opustit galerii směrem do přízemí. "To ano.", odpověděla mu mamka a sešla níže. "Jenom nevím, proč na tom ocasu sedí pan Babiš!". V momentu Malá Eva změnila plán a z nižšího schůdku se druhou nohou přesunula na vyšší. Vykoukla do patra zakloněnou hlavou na pána a povídá: "Vážený pane, pro mě jsou všichni vyobrazení stejná svoloč!" "A četla jste toto?!", vytasil se na ní pán provokativně s knihou O čem zrovna sním, když... no, neříkejte, že Vám jí zadarmo v metru nikdo nepodstrčil! :D
"Pane, my máme doma knížku Žlutý baron, tu si přečtěte!" Hádka nabírala na obrátkách, trvala tak deset minut. Ve chvíli, kdy mamka na pána křičela: "Já Vám kašlu na vysokorychlostní internet, já chci žít ve svobodě!", objevila se na scéně Zuzka, ukazující na hodinky. "Holky, no tak! Jedeme!", rozsekla roztržku. "No viděly jste to?!", rozčilovala se mamka ještě v autě.
Myslím, že to ani jednu stranu neobohatilo, stejně tak jako mě neobohacují hádky s politickými oponenty v hospodách, v kamarádských kruzích, na internetových diskuzích. Ale prostě musím! Zkrátka jako musela mamka, které se zatmělo rudě před očima v galerii.
Zuzka, chtíc nabourat atmosféru nějakým neutrálním tématem, mi povídá: "Péťo, ty nemáš podprsenku?!" "Ne.", odpověděla jsem jí pyšně. "Ale víš, že jsou Ti hrozně vidět prsa?", vykulila na mě oči Zůza. "To je možné, ale mně je to takhle pohodlnější.", odvětila jsem. Odzbrojila jsem Zuzky námitky stejně tak, jako mě stejným odzbrojením častovala mamka v dobách, kdy jsem jí coby školačka nadávala, jestli by nemohla začít nosit podprsenku jako ostatní maminky.
Rovněž jsem jí spílala, jak je možné, že ostatní maminky čtou Cosmopolitan a ona jen ty úchylné detektivky, smrdící krví na sto honů. V tomto jsem jí nezkopírovala, jen mírně předčila. Má sbírka knih od Stephena Kinga by vydala na samostatnou knihovnu. Občas se mezi ní objeví něco o kočkách nebo koncentračních táborech. Těmito tištěnými tématy mě Malá Eva obdarovává každé Vánoce, prý proto, abych neupadla do stereotypu rukopisu jednoho autora. Do zmíněného koloritu monotypu jsem upadla po skončení povinné školní docházky, kdy ztratila o mé četbě přehled tím, že mi přestala předplácet "Malého čtenáře" a sama tituly vybírat. O Vánoce se ale vždy vyřádí, to se jí musí nechat. Kniha o prvním věznění Václava Havla byla minulé svátky tou nejmírnější formou teroru, který je podle ní potřeba číst. Asi stárne.
Některé zvyky, rozčilující mě dříve na Malé Evě, nebyly vždy jen intelektuálního charakteru, ale i čistě pudového. Snad nejvíce mě iritovalo její pozorování ostatních lidí na plážích u vody, ať už se jednalo o moře či jakýkoliv jiný vodní tok. "Podívej Čuky, tyhle sleduji už od úterý. Ten jejich otec je hrozný despota. Vždycky jim vybere, co si kdo vezme k jídlu. Idiot." Nebo: "Čuky, tamté paní říkám Paní Prasátková, protože se opaluje hrozně dorůžova.". Pokaždé jsem se na ní jen opovržlivě podívala a otočila se k ní na protest zády.
"Mami, ta paní, co plave naproti nám, vypadá jako Bába Tutovka!" "A jo!", pokynula mi mamka s radostí v očích, že jsem přeci jen po letech přistoupila na její hru: Sleduj lidi u bazénu. Tuto hroznou skutečnost jsem zjistila zrovna včera, když jsme spolu seděly na terase restaurace koupaliště ve Mšeně, kde jsme se obě marně snažily schovat svou totožnou celulitidu na břiše. Mimochodem, před deseti lety jsem sama sobě přísahala, že na rozdíl od mé matky budu chodit pravidelně cvičit a toto poznávací znamení našeho rodu, se mi stoprocentně vyhne. Stejně tak jsem přísahala na zdravý rozum, rozhlížejíc se po toaletě mé mamky, obložené všemi druhy barevného toaletního papíru. Zřejmě se už všechny nevešly do koupelnové skříně. Tuto "toaleťákovou úchylku" jsem začala zčistajasna chápat začátkem letošního roku, kdy do Rossmanu dorazila nová edice toaletního papíru s tučňáky a zároveň vyprodávali tu podzimní - s liškami. Mamka mi při zjištění, že tyto skvosty na své toaletě ukrývám nevmetla, že jsem se jí opět vyrovnala, jen mě diskrétně požádala o radu, kde že se dají tyto exponáty sehnat.
Je tu ovšem stále spousta mamčiných zvyků, nad kterými mi zůstává rozum stát, jako je naplňování vystavených hrníčků různými předměty - od gumiček až po vybité baterky či neustálé doplňování ledničky, aniž by se předchozí potraviny snědly, tudíž její lednička připomíná něco jako polní kuchyni před explozí. Pokud však vyjdete z mamky bytu do horního patra a navštívíte mou babičku, zjistíte, že je to rovněž rodový zvyk. Babička kromě hrníčků naplňuje roztodivnými předměty i různé košíčky a kromě ledničky, nacpává dokonce mrazák vším, co zamrazit lze. Dokonce do takové fáze, že jednotlivé šuplíky se nedají leckdy ani otevřít. Je to tedy zřejmě jen otázka věku, než se rodové degradace ozvou i u mých dveří. Jak si od toho pomůžu, nevím. Nejspíš půjdu hned zítra do knihovny a nakoupím tam něco od Osha, Pátou dohodu a Tajemství a začnu se sebezdokonalováním.
Nejprve začnu podtrháváním pasáží v těch v knihách, načež přejdu k  poučování druhých o emoční labilitě a plynule skončím u kritiky všeho, co si strčí do úst.
Ovšem mnohem pravděpodobnější verzí mého vývoje bude to, že si ty knihy sice koupím, ale časem před ně postavím hrníčky a začnu je plnit papírky od bonbonů a korky z vína. Mrazák si naplním až po okraj a pustím si detektivku. A bude mi fajn. Jako malé Evě. "A víš co, Čuky?!", povídá mi Malá Eva po cestě z koupaliště. "Udělaly se Ti dvě pihy na bradě, jako mně!". Tak už mi to začalo.