Moji milí čtenáři, moji příznivci, odpůrci i ignoranti (vás mám nejraději - nic po mně nechcete a tím mě motivujete.. :) ),
máme den do parlamentních voleb. Myslím, že jak mě znáte, nečekáte nic jiného, než moje vyjadřování se k nim. Ano, za a) je správně. Jiná možnost tedy není, již jsem tak nastavená. Ovšem to, co Vám již přišlo (či teprve přijde) do poštovních schránek v šedivých obálkách, je plné možnosti volby.
Ty tam jsou doby, kdy naší jedinou starostí bylo, zda si zvolíme Pikachu či Bulbasaura.
Ačkoliv se slovo "volba" může lehce zaměnit s čímkoliv, připomínajícím slovo "vůl", pravdou je opak. Slovo "volba" má totiž přímou souvislost se slovesem "rozhodnout se" a to, milí čtenáři, vyžaduje mít pořádného fištróna.
Rozhodnutí se nás provází od raných let života. S první názorovou konfrontací jsem se setkala v době svých prvopočátků na základní umělecké škole na Mělníku, kam jsem si, bůhví z jakého rozmaru, prosadila působit. Malá Eva se mi, ze své vlastní zkušenosti, snažila naznačit, jaký veliký opruz to je, nicméně - marně.
"Na co bys chtěla hrát, Petruško?", dotázal se mě učitel teoretické hudební nauky pan Horňák, z jehož metronomu mám dodnes noční můry. "Na klavír!", oznámila jsem rezolutně.
Za pár týdnů mi Malá Eva přinesla z úschovny vlakového nádraží kytaru, zaslanou našimi příbuznými z Valašského Meziříčí. Byl tam sice alokován i klavír po mé babičce, ovšem osud tomu chtěl tak, že nám byla z neznámého důvodu zaslána kytara. Marně se mi matka snažila vysvětlit, že budu jako Lenka Filipová. Mé krátké a buclaté prstíky stěží umáčkly jednoduché akordy, "baréčko" pro mě již bylo vysloveným utrpením. Toto mučení jsem vydržela přesně osm let. Prsty nepovyrostly ani o píď, odhodlání sláblo. To můj mladší bratr kytaru zvolil na první pokus. Díky "lidskému" přístupu jemu přiřazené učitelky, však velice záhy přešel k samovzdělávání v domácím prostředí. Tuším, že bývalí sousedé z panelového domu, určeného tehdejším a stále dožívajícím politrukům, nás při vzpomínce na jeho domácí cvičení Nirvany stále chovají ve svých srdcích a myslích.
Dalším vývojovým mezníkem mého života bylo rozhodnutí, zda je o sobě vždy dobré uvádět stoprocentní pravdu.
Na tomto rozcestí jsem se ocitla v osmi letech ve chvíli, kdy jsme se základní školou začali navštěvovat plavecké kurzy. "No, tak kdo tady uplave osm bazénů, děcka?!", křičel postarší plavčík v krytém bazénu, jež dostal pokyn k našemu rozřazení do skupin na základě našich plaveckých schopností. "Já!", pronesla jsem hrdě a bylo to svatou pravdou. Plavat jsem se naučila velice brzy a dobře. Mohly za to výchovné metody mé babičky a jejího bratra Václava. Ti mě vzali jednoho předškolního léta na loďky luhačovické přehrady. Během vyprávění, jací jsou tam velcí sumci a víry, mě bez předchozího upozornění hodili přes palubu a já za nimi s brekem plavala, takříkajíc "jak když mě do vody hodí". Můj šok byl tak obrovský, že jsem neměla čas přemýšlet nad tím, že plavat vlastně ani neumím. No, tak jsem tedy plavala. Václavovi se tato zlomyslnost vrátila poměrně nedávno, světe div se, na stejné přehradě. Uprostřed plavání ho přepadly křeče, a tak začal mávat na svou rodinu, sedící na břehu na dece. Ti, znalí jeho "vtípků", mu mávnutím vlažně odpověděli a bavili se dál.
Že je situace vážná, jim došlo až ve chvíli, kdy ho na šlapadle přivezli kolem plující účastníci plavebního provozu, kteří jeho zdravotní potíže v pravém slova smyslu rozpoznali, a tím mu vlastně zachránili život.
Aniž bychom jeden druhému přáli smrt, přežili jsme oba luhačovickou přehradu alespoň v relativním zdraví, a já tedy mohla v mělnickém plaveckém bazénu hrdě prohlašovat, že jsem skutečným plavcem. Po přezkoušení umu přeplavat osm bazénů, mě od pohledu nepříjemný postarší plavčík poslal mávnutím ruky ke skokanskému můstku, označenému figurkou žraloka.
Tam už na mě čekali ostatní, plavecky nadaní spolužáci. Zlatý střed, schopný přeplavat alespoň jeden bazén tam a zpátky, poslal k usměvavé "tetě" plavčici, mávající na většinovou skupinku dětí plastovou chobotnicí. Pár nešťastníků, znajících vodu pouze z vany, bylo potupně posláno k můstku označeném prasátkem, načež od mých spolužáků ze žraločí sekce okamžitě sklidili posměšky o "prasatech".
Smích je přešel ve chvíli, kdy nám přistoupil přísný selekční plavčík s tím, že bude po dobu kurzu naším instruktorem. Měl pro nás připravené obruče, jimiž jsme měli z výšky proskakovat šipky, destičky na dechová cvičení při splývání na výkon a dřevěné tyče, jimiž nás vytahoval, když jsme padali únavou. Jednou jsem sama na takové tyči visela a zatímco mě vytahoval ven, dívala jsem se závistivě na skupinku "chobotniček", klouzající se radostně a bezstarostně do menšího bazénku z plastové skluzavky. "Prasátka" se brodila v brouzdališti.
Napřesrok jsem u selekce řekla, že uplavu stěží dva bazény. A klouzala se! Prasátka se stále brodila a byla vystavována šikaně.
Proč Vám toto všechno píšu? Dnes jsem měla volno a dopoledne se věnovala své vrcholné agitaci,
kdy jsem házela lidem do schránek letáky, varující před Andrejem Babišem. Vy, co mě znáte víte, že
lobbuji za Zelené, protože s nimi nejvíce souzním. To ale neznamená, že bych odsuzovala kohokoliv,
kdo volí jakoukoliv jinou, demokratickou, stranu. Za ně ovšem nepovažuji hnutí ANO, ani komunisty, ani hybridní stranu SPD. O Svobodných a Realistech psát nebudu, protože ti letos demokracii neohrožují. Ne snad pro své názory, ale svou neschopnost oslovit širší spektrum voličů tím, že se jejich názory shodují s výše jmenovanými, agitujícími dávno před nimi, s větším budgetem pro marketing.
Po roznosu letáků jsem se zastavila v kavárně, kde obsluhuje můj spolužák z gymnázia, Dalibor. "Dnes tu byl Tomáš, co prodává vína a volal všem známým voličům ANA, že když přehodnotí, obdaruje je lahví moselského ryzlinku!", povídá mi. Když jsem odcházela, poděkoval mi za to, že jsem dnes lobovala za všechny, co nemohli. A mně po cestě z kavárny došlo, že s voliči je to jako s těmi malými plavci, mezi něž jsem před dvaceti lety patřila.
Všichni plaveme ve stejném bazénu. Jen k tomu máme každý jiné dispozice. Ti nejsilnější jsou tu proto, aby těm slabším nedávali nálepku prasátek, ale proto, aby jim pomáhali a ukázali jim, jak se správně plave. Ten, kdo byl obdařen schopností plavat lépe než ostatní, by neměl svou schopnost upozadňovat jen proto, že to vyžaduje více úsilí. Ti, co byli pro své indispozice vyřazení do brouzdaliště, by neměli být podceňováni, ale správně vedeni k lepšímu vývoji a bráni takoví, jací jsou. Nesmějí nikdy získat pocit méněcennosti, protože můžou lehce získat dojem, že jsou žraloky elitářsky vyloučeni a čekají na žraloka, jež si sice brousí zuby, ale o prasátka projeví zájem, což u nich vzbudí falešnou představu, že jim bude pomoženo a bezplatně.
A pak apeluji na většinové "chobotničky". Život není jenom zábava a nestačí se pouze klouzat. Občas je dobré hlavu zvednout vzhůru a udělat si názor o tom, zda není dobré následovat ty své správné žraloky. Ty, co se dostatečně nasytili a ukáží jim správný směr. Neustálým klouzáním jim může například uniknout, že se jejich bazének s klouzačkou neustále zmenšuje, plní nenasytnými žraloky, pomalu požírající všechna prasátka, jelikož ta, na rozdíl od chobotniček, které měly plné chapadla zábavy, kvičela podstatně hlasitěji. Potom se bazén zabarví špínou a nikdo před sebe neuvidí. A to potrvá tak dlouho, dokud se žraloci nepožerou navzájem a bazén se nevyčistí. Buďme, prosím, ostražití. Do našeho bazénu, zvaného Čr, už pomalu zatéká. A není to žádný cizí odpad, jak se nám snaží vrcholoví politici namluvit. Je to naše vlastní špína. Zkusme jí tedy, v příštích dvou dnech alespoň eliminovat. Plaveme v tom všichni společně.
Vaše sentimentální volička Čuky
Žádné komentáře:
Okomentovat