Jak zpívá pan Svěrák ve své autorské písni: "Září, září, na léto jde stáří.", tak i do mého života se vkradl pocit vyčerpanosti a únavy. Jistě jste si povšimli mé více než měsíční autorské odmlky. Neklesejte však na mysli - Čuky is not dead, své ještě neřekla!
Nejednalo se o předčasnou tvůrčí ani osobní krizi. Šlo o čistou lidskou ješitnost, dokázat si svou neporazitelnost v časové ose. Nicméně, marně.
Před pár měsíci jsme se s Růženou rozhodli k dalšímu společnému kroku - stěhování do domu, který patří jeho rodině a je situován blíž jeho vinici. Jedná se o dvoupatrovou vilu, jejíž spodní část před časem opustil poslední usedlík a tudíž se v její spodní části uvolnil prostorný byt. Podle mě dům sídlí v jedné z nejhezčích mělnických čtvrtí, nemohla jsem tedy proti jeho nápadu nic namítat. Snad jen to,
že i když dáme výpověď současnému panu domácímu, nastane nám tříměsíční prostor na přípravu nového bydlení, což je při stavu domu, do nějž se chystáme přesídlit, časový interval ve stylu - "už včera bylo pozdě". Rozhodnutí padlo v červnu. Vznikl tedy prostor celého léta na přípravu bydlení.
No a co myslíte? Tušíte správně, v půlce září jsme začali. Nastalo nám tedy šibeniční období, kdy jsme za čtrnáct dní museli stihnout uvést tehdejší byt do původního stavu, sklidit alespoň část úrody z vinice a vyklidit kilotuny nepotřebného harampádí z bytu, zamýšleného pro náš nový domov. Vzhledem k tomu, že je můj Růža jedním ze čtyř dětí, obývajících před námi tento dům, s malým odstupem času nechápu, proč jsme si na vyklízení prostorů nezavolali rovnou armádní jednotku ženistů či Dekontu.
Jelikož se oba dva řídíme heslem: Co můžeš udělat dnes odlož na pozítří a vzniknou Ti tak dva dny volna, smrskl se život nás obou do něčeho, co bych mohla shrnout asi jako: ranní vstávání, vinice, malování, vyklízení, stěhování, spánek. Nemusím myslím dodávat, že za plného pracovního úvazku v našich zaměstnáních. Šli jsme na to samozřejmě systematicky. Týden jsme se hádali, jako barvou vymalujeme. Honza, co by praktik a obdivovatel jednoduchosti, trval na čistotě a funkčnosti bílé barvy, nejlépe na všech zdech. Při této představě se mi zatajil dech, především proto, že jedna z Honzových sester mívala často záchvaty tvůrčího sebevyjádření, především na zdech. Na nejvíc poškozenou zeď jsem tedy navrhla fialovou. "Tak do takové opičárny si jdi sama.", láteřil můj drahý u pokladny Domu barev, zatímco prodavači hradil kromě tmavě fialové i odstín cappuccina.
"Mám radost z tvého nadšení pro budování našeho prvního společného projektu.", usmívala jsem se na něj křečovitě a ironicky, když hradil v podlahářství linoelum, jehož výběr nám trval cca pět minut. Nebyl čas řešit, kam co přijde. Rozhodovala cena, čas a funkčnost. Naštěstí, paní z podlahových krytin byla na mé straně a potutelně mu doporučila to nejlepší, co mohla.
Marně jsem vzpomínala na ty chvíle, kdy jsem si zařizovala své první, samostatné bydlení. Výsledný efekt byl přesně takový, jako jsem si ho vysnila. Byt, co byl na první pohled holčičí, se všemi romantickými, art deco a vintage prvky. Jsme zkrátka takový staromilec, uctívač rodinných pokladů v podobě starého nábytku, obrazů a všemožných doplňků, připomínajících mi všemožné dekády vývoje mé rodiny. Na jednu stranu jsem byla smutná, že jsem do výbavy šla sama, bez takové té párové sounáležitosti. Když se ke mně pak Růža připojil, přišel jen s minimem věcí, a tak nějak zapadlo do koloritu mého příbytku, aniž by do něj obtiskl nějakou výraznější stopu. Často jsem snívala o těch chvílích, kdy páry společné brázdí Ikeu a jednohlasnou shodou házejí do žluté tašky závěsy, lustry, nádobí a pracují společném vytváření domova. Že je taková realita k vidění pouze v reklamě na bankovní úvěry a u homosexuálních párů, jsem však poznala velice záhy. Dokonce se mi hlavou prohnaly vzpomínky na vyprávění mých kamarádek o párech, rozešlých během staveb domů, velice častých vztahových úkazů. Nejvíce se mi tyto pověsti připomněly během malování naší ložnice. To probíhalo tak, že Honza se přeci jen k nanesení odstínu cappuccina odhodlal. "Já už jsem pár prostorů vymaloval, tak vím, co ty barvy dělají!", povídal mi povýšenecky. Trval na tom, že za jeden zářijový večer mezi mletím a lisováním hroznů a služební cestou, vymaluje bez problémů celý byt, včetně těch mých "barevných opičáren". O míře jeho odbornosti jsem se přišla přesvědčit následující den. Prostory naší budoucí ložnice skutečně připomínaly cappuccino. Jenže takové, jehož pěnu pěkně zamícháte do zbytku obsahu kávy a ještě si do ní nadrobíte tu skořicovou sušenku, takže výsledný obraz připomíná krupicovou kaši, do níž mlátilo malé dítě lžící. Na Honzově tváři a náladě se začaly podepisovat první známky vyčerpanosti a podrážděnosti, proto jsem se rozhodla ještě toho večera sama zasáhnout a nátěr jsem překryla jednou nenaředěnou vrstvou. Následující den jsem byla s výsledkem spokojená. To se však nedalo říct o Růžovi, který mi po zjištění mého zásahu telefonoval do práce: "Ty jsi to po mě přemalovala!?" "Jenom trochu...", nezapírala jsem. A v tu chvíli to přišlo. Honza mi roztřeseným hlasem řekl tu nejhorší nadávku, jakou jsem dosud z jeho úst slyšela: "Ty.. ty... ty jeden pseudoumělče!"
"No, ještě že tím myslel tvé výtvarné a ne literární umění!", smála se jeho přestřelu má dobrá kamarádka Zuzka.
Myslím, že to ccappucino jsme po sobě přetřeli výše uvedeným způsobem ještě tak čtyřikrát. Vlastně se sama divím, že nátěr na zdi ulpěl a že se v malých vrstvách nesnesl na naší hlavu pod svou tíhou. Po zjištění naší oboustranné neústupnosti svolil Růžena k částečnému použití fialového nátěru. Ovšem v mé vlastní režii. S tímto nechtěl mít nic společného. "Víš, Péťo, Honza je to nejlepší, co jsme v naší rodině vyprodukovali. Ovšem geny jsou mocné a neprojevují se vždy jen ty hezké. Až odjede na Šumavu, doupravíš si to podle sebe...", chlácholila mě jeho babička, asistující mi při fialové výmalbě. "No, není to špatné!", uznale kroutil s jistou dávkou ironie Honza, k coby výslednému fialovému efektu. "Už se moc těším, jak si na tu fialovou pověsím paroží z jelena!" Neměla jsem sílu odporovat. Vůbec nechápu, jak jsme to zvládli, ale posledního září jsem odevzdávala klíče od bývalého bytu a vybalovala první zavazadla v domě na druhé straně Mělníka. První víno kvasilo v tancích a my měli oba kruhy pod očima, za než by se nemusel stydět ani bernardýn Bohouš. Ráno co ráno jsme oba vstávali v šest. Honza s vidinou toho, že půjde na posed do lesa. Já s vidinou, že půjdu s ranní kávou psát své zážitky na blog. Ani jeden z nás však neměl na uskutečnění svých přání sílu. Až dnes ráno se mi to podařilo, a tak s příslibem, že neubudu psát o něm, činím tak, jelikož skutečně sedí na posedu a nevidí mi na monitor, položený na stole starého psacího stolu, uchráněného mým vlastním tělem před jeho záměrem vyhodit ho z okna. Podobných "starých krámů" jsem tu uchránila desítky. Mám ke starému nábytku zvláštní vztah. Stejně jako Honza ke kýčům nimrodství. A tak, jak se náš příbytek blíží k finální podobě, připomíná stále více a více vlaštovčí hnízdo, kam si každá vlaštovka nalepí ten svůj nezaměnitelný díl. Náš vztah nemá šanci stavět na společných věcech. Jsme každý úplně odlišnou individualitou. Nicméně, stavíme na tom, že když si dáme dostatečný prostor k vlastní seberealizaci a budeme respektovat jeden druhého, bude nám spolu dobře. Naše zabydlování vypadá zhruba asi takto:
"Musí tady ta věc být!?", zvedal obočí Honza, zatímco jsem z auta vyprošťovala starožitný stolek po mé pratetě. "Ano, postavím si na něj gramofon." "No, dobře." Nadešlého rána jsem s hrůzou zjistila, že na protější židli jídelního stolu, mi dělá společnost kůže z daňka. "Proč to tady je?!", málem mi zaskočil žitný chléb v ústech. "Protože to tady prostě je..", odvětil mi Honza s úsměvem spokojeného dítěte. No, takže to tady prostě je. Stejně jako moje knihovna, plná knih od Havla, Kinga a desek Pražského výběru. Stejně jako jeho knihovna, plná knih o chovu bažantů, tvorbě krajiny a rozpoznání chorob révy vinné. A takhle tu teď žijeme. V okně se tkví růžová lampička, vedle níž Honza postavil úplně stejnou, nicméně bílou. Nechtěl být "jako v bordelu". A tak se svítí buď růžově či bíle, podle toho, kdo dřív přijde domů. Jen kočky jsou za jedno. Jejich nejvyšší modlou se stala krbová kamínka, před nimiž leží celé hodiny a když v nich nezatopím, spustí protestní akci vysoce položeným a neutuchajícím řevem. Když jsou spokojené s teplotou v kamnech, odeberou se k pozorování žebrovníka Waltlova, patnáctileté fosílie Honzových mladých akvarijních let. "Jestli tohohle šampióna ty malé bestie vyloví, půjdou do akvárka místo něj!"
Takhle my tu žijeme. Píšu si na svém novém starožitném stolku, pozoruji veverku, obývající protilehlý ořešák a těším se na krásná společná léta, vysněná v mém očekávání. Vrátím se ke svému psaní, pro než jsem si dala větší prostor změnou zaměstnání a budu Vás v rámci možností opět obšťastňovat svými fejetony. Na fotce mě můžete vidět s novou fazónou. Vznikla na podnět mé kadeřnice, která uchvácená mým vyprávěním o potřebě vlastní seberealizace, nechala se inspirovat a vytasila se na mě s fialovým experimentem. Škoda, že se ta "známka punku", ve níž se celý můj letošní podzim nese, tak rychle vymyla. To mé odhodlání vrátit se k tvorbě, je zatím silnější. Ovšem jak říkám já - slibem nezarmoutíš!
Žádné komentáře:
Okomentovat