Na úvod musím napsat, že
jsem Vám ohledně dopsání druhé dílu schválně dala náležitý
časový odstup, abyste si mohli rozmyslet, zda definitivně
propadnete adventnímu šílenství či si naopak mé rady vezmete k
srdci.
Rozhodli jste se pro první
variantu? Pak je můj dnešní příspěvek přesně to pravé pro
Vás. Pokud jste se rozhodli to mít na háku stejně jako já,
doporučuji si po mém vzoru ohřát medovinu, číst, a prostě a
jednoduše se bavit. Hned jak tohle dopíšu, budu si stejně
listovat v knize. Jen Vám doporučuji mou prózu, zatímco já se
uchýlím k tomu pravému adventnímu počteníčku – americkým
beatníkům.
Teď už ale zpátky k
tématu. Věřím, že jste se rozhodli, že ty perníčky, okna a
kvanta dárků zkrátka stihnete do třiadvacátého prosince. Den
nato už budete stejně nejspíš ve jménu ignorace zlatého pasátka
mazat chlebíčky, poté smažit vinnou klobásu, klohnit bramborový
salát do necek či vany a od čtyř už zase smažit kapra pro celou
rodinu. Až usnete u první pohádky, bude následovat Boží hod
(rozuměj hod zbytku Vaší rodiny) a až do Štěpána budete
přijímat návštěvy, očekávající Vaší pohostinnost. Pokud si
mezi svátky nevezmete dovolenou za zotavenou, budete nejspíše
muset vyřizovat resty, vzniklé Vaší třídenní absencí v
kanceláři, ovšem nezoufejte. Blížící se Silvestr Vás na
šafránech jistě zaspat nenechá. Neodolatelné slevy, křičící
z každého letáku a reklamy, Vás nenechají na pochybách, že je
čas znovu se nechat zapřáhnout. Až pak na Nový rok s kruhy pod
očima budete přemýšlet, kde jste udělali chybu, že prosinec se
opět nenesl v duchu klidu a míru, nabídne se Vám nejspíš nové
rozcestí.
Mým tipem je, že s
hrůzou zjistíte, kolik jste přibrali a začnete zpytovat svědomí.
Okamžitě se přehltíte novoročními předsevzetími, a z
posledních zbytků psychických sil se začnete sebetrýznit
disciplínou a nucenými pohybovými aktivitami, zábavnými asi tak
jako lekce účetnictví.
Druhou možností zůstává
stav, kdy budete tak vyčerpaní, že budete muset začít hledat
alternativní cesty sebeuzdravování. Cvičenky a cvičenci dojdou k
úplně stejnému cíli, ovšem až po pár měsících, kdy si
přehnanou fyzickou aktivitou uženou úplně stejnou únavu, jakou
budete trpět vy.
Nacházíme se nyní ve
stavu, kdy jsme na stejné lodi, proto zbystřete:
Mějte se rádi takoví,
jací jste! Ano, toto heslo se na nás v poslední době line ze
všech světových stran. Jak toho ale docílit?
Slyšela jsem mnoho o
prospěšnosti jógy. Sama jsem na několik takových lekcí osobně
zavítala. Problémem však bylo, že mě pomalý a disciplinovaný
pohyb ani při nejmenším nebavil. Rozhodla jsem se tedy svou
předplacenou permanentku věnovat osobě, u níž bude mít její
vlastnictví větší efektivitu. Jak hluboce jsem ale narazila! Paní
lekorka, jedna z nejobávanějších jogínek v celém okrese, byla
ve svém seberozvoji už tak daleko, že prohlásila mou permanentku
za nepřenosnou na dalšího majitele. Proč, to dosud netuším.
Jisté však je, že mé místo sice nesměl obsadit nikdo další,
ovšem bylo paní lektorkou opět prodáno dalšímu zájemci. Zřejmě
šlo o jistý rituál ve jménu finanční bohyně Lakšmí, k níž
se paní lektorka, jakožto vyznavačka východní filozofie, kde jde
o peníze až na posledním místě, pravidelně modlí. No nic.
Vyhodila jsem z okna dva tisíce korun a šla domů s hřejivým
pocitem přispění na dobrou věc. Hned jsem se měla o něco víc
ráda.
Pokud zjistíte, že jste
se k pocitu sebezklidnění nedopracovali žádnou pohybovou
aktivitou, je třeba zapracovat ještě více na Vaší mentální
síle. Jak ale přemluvit svou chabou vůli ke změně?
Takovou efektivní
pomůckou může být například trend posledních let, takzvané
koučování. Správný moderní člověk má kouče na kde co. Na
organizování času, na hubnutí, a světe div se – i na
mezilidské vztahy.
Měla jsem tu čest poznat
jednu z nejúspěšnějších kouček v České republice. Zasloužil
se o to můj tatínek, krátící si dlouhou chvíli na partnerských
seznamkách. Koho si tam našel? Ano, tušíte správně. Jednu z
nejnuznávanějších vtahových kouček v naší půvabné kotlince.
Už ten fakt, že vztahová koučka neprokoukla svody mého otce, mě
nahlodávalo jistými pochybami, nicméně jsem seznámení s ní
chtěla dát šanci, jelikož už jsem od pár dam ve věku Malé Evy
slyšela, že náš tatínek umí šeny ošálit kvalitně. Nikdy
jsem tomu neporozumněla, ovšem pravda je, že na podobná poznání
mám ještě pár let čas.
Otec nám tedy domů
přivedl představit vztahovou koučku. Říkejme jí třeba Hanka,
jelikož se tak skuteně jmenuje. Kupodivu se zdála jako fajn holka.
Zněla rozumně a vlastnila roztomilou čivavu, jíž se ani trochu
nelíbilo, že se po pár dnech začala dělit o pelíšek i s mým
rodičem, toho času prakticky bezdomovcem. Dosud mi není úplně
jasné, zda Hanka při svých cenách pohovorů, jež činí tři
tisíce korun českých, upozorňuje movité ženy na rozcestí, že
na podobnou důvěřivost mohou šeredně zaplatit, přinejmenším
pořádným zklamáním. Jelikož jsem shodou okolností zrovna na
volné noze, je možné, že nežli psaným slovem, mohla bych se
zkusit živit jako vztahový poradce ve věci mého otce. Mohla bych
podobně zneužitým ženám sdělit tajemství budoucnosti vztahu s
ním, dokonce za pět set korun. Pokud bych od každé za tuto radu
výše uvedenou částku vybrala, měla bych brzy na nejnovější
Mercedes.
Můj táta mě však o
tento kšeft připravil a Hanku záhy na to opustil. Ta se pak s námi
ještě nějaký čas stýkala, ovšem pouze do doby, než jí došlo,
že se „náš kréťa“ (jak ho familierně oslovuje Malá Eva)
opravdu nevrátí. Z nostalgie však sleduji její facebookový
kanál, kde natáčí motivační videa. V příspěvku věnovaném
překročení vlastní komfortní zóny natáčela přímý přenos,
kde se po Vinohradech procházela v převleku kočky. Před pár dny
tančila s těstem na cukroví a zpívala: „..mám boky jako
skříň“. Nelze tedy popřít, že vtahy s muži, jako je můj
otec, jsou silně sebedestrukční a zanechávají neblahé následky.
Nedávno táta dokonce skoro zničil léčitelku přes tradiční
čínskou medicínu, jíž rozhasil čakry do dimenzí, na něž ani
ta nejúčinější baňkovací masáž, ba ani akupunktura stačit
nebude.
Co zbývá? Meditace? Já
nevím jak vy, ale vždycky když „vypnu“ mozek, okamžitě
usínám. Nirvány tedy nedojdu, pokud si její cédéčko nepustím
v přehrávači.
Poslední záchranou by
mohla být kartářka. Ta ví, co váš čeká na pár měsíců
dopředu. Nicméně neuklidňuje. Tuto živnost, mimo jiné,
provozuje i Malá Eva. Už asi dva roky mi tvrdí, že mi hrozí
těhotenství. Víc než cokoliv jiného si myslím, že se jedná
spíše o její zbožné přání. Zřejmě na mě zkouší
ovlivňování podvědomí, což vysvětluje, proč se k ní vrací
tolik zákazníků s pocitem, že jim vyšlo vše, co jim před pár
měsíci předpověděla. Některé klientky jsou na jejích
výkladech doslova závislé.
To mi připomíná
historku o jedné dámě, která trýznila svou kartářku tak
dlouho, až skončily obě v legendárním pořadu „Áčko“,
zažitém skutečnými pamětníky a výrostky „let devadesátých“,
mezi něž se rovněž řadím. Jistá dáma se zamilovala do Lorenza
Lamase a vynucovala si na kartářce odpověď, kdy se s ním dá
dohromady. Nutno podotknout věk oné postižené osoby. Pod padesát
let jí určtiě nebylo a vzezřením připomínala něco mezi Yvetou
Simonovou a Jiřinou Bohdalovou, no zkrátka hollywoodský look.
Zoufalá kartářka jí po několika po sobě krátce jdoucích
návštěvách ukonejšila, že následujícího Silvestra. Věštba
se však nevyplnila a nespokojená spotřebitelka žalovala kartářku
v televizi, kde se dokonce cítila v právu. Takže na terapie tohoto
typu, prosím, pozor!
Ona je sice pravda, že
mužů jako Lorenzo Lamas, pro něž by ženy šílely, snad pro jeho
Harley či roli Odpadlíka, po světě už tolik neběhá. Ovšem
mužů, jako je můj táta, je ve světě nespočet. A proto se
ordinace psycholožek a kouček nafukují ve švech.
Co jsem však vypozorovala
jako nejúčinnější lék proti nervovému zhroucení, je štípání
dřeva.
Čtete dobře. Nedávno mě
o tom přesvědčila Honzova babička, do jejíhož domu jsme se
nedávno nastěhovali. Bydlí sice v bytě nad námi, ale když jí
navštívím, dostanu vždycky radu nad zlato. Buď jí najdu, jak si
spokojeně čte v křesle, nebo právě u onoho zmíněného sekání
dřeva. V sedmdesáti sedmi letech se sekerou ohání lépe, než
kdejaký mladík. Troufám si říci, že ani Lorenzo Lamas by si na
takovou kupu dříví, jež nám letos naštípala, nepomyslel.
„Můj první muž se se
mnou rozvedl, protože jsem děti nevychovávala v duchu socialismu!“
smála se. „Jestli chceš poradit, co máš uvařit z brambor, tak
přijď rozhodně za mnou, jelikož já jsem přes
pochoutky z brambor
expert. Díky mému prvnímu muži, jsme měli tak málo peněž, že
jsem se naučila skutečné bramborové kreativitě!“ opět se
smála. A když se tak dívám, jak obratně štípe to dřevo a
nechce mě k tomu pustit, je mi jasné, že se ze všech svých
problémů vždy takzvaně „vysekala“.
Proto má rada zní:
rozsekněte to! Za každou trudomyslnost či psychickou ujmu – nůši
dřeva!
A je po starostech! Není?
Nevadí? Alespoň máte čím topit a ušetřili jste si tři tisíce
korun. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat