Erbenovský Halloween

Každý předvečer Svátku všech mrtvých si vzpomenu na verš z Erbenovy Kytice, konkrétně básně Svatební košile. Jelikož mají dnes Američani a spousta dalších opičivších se Evropanů (včetně mě) Halloween, následovaný českými Dušičkami, jež také neopomínám, vzpomenu si na ni hned dvakrát. Asi byste rádi věděli proč.
Malá Eva mi kdysi vyprávěla o dobách, kdy se v mládí, coby papírenská chemická laborantka, vracívala autobusem z nočních směn domů. V brzkých ranních hodinách šla temnými ulicemi z autobusového nádraží sama domů a aby toho strachu nebylo málo, začaly jí pokaždé znít v uších slova Svatební košile: "...vyli, vyli divnou věc: žetě nablízku umrlec!". 
Jedná se o typický příklad masochismu. Člověk paralyzovaný strachem, snaživě zkouší svojí paralýzu přikrmovat, aby byla řádně prožitá. Horší však je, že se mi tato absurdní historka patřičně vryla podvědomí, a tak sama sebe trýzním úplně stejným způsobem, kdykoliv se ocitnu v pozdních hodinách sama, nejlépe na odlehlém a temném místě. Nevím proč, nicméně ač jsem toho o neškodnosti mrtvých přečetla nespočet a sama považuji za daleko větší škůdce ty živé mezi námi, Erbenovy verše na mě působí nejintenzivněji právě v tento předdušičkový čas. Halloween sice slavím maximálně vyřezáním dýně, ovšem marketingová masáž duchařských filmů a rekvizit, mě uvádí v pokušení očekávat nějakého toho "zombíka" za oknem již dva dny před českým svátkem všech mrtvých. Smozřejmě, doprovázeného vytím našich psů.
Nu, co Vám budu vyprávět. "Umrlec" mě dnes za oknem navštívil hned několikrát. Nakolik to byl výplod mé fantazie, si srovnám v hlavě až zítra. Zahraniční a český duchařský svátek mezi sebou dělí jeden den, což je dostatečný čas pro realistickou sebereflexi. 
Čím víc se mi onen osudný verš zarýval do mysli, začal mi postupně docházet jeden velký nedostatek. Svatební košili umím sice parafrázovat, doslovně zarecitovat už nikoliv. Není to náhodou škoda? Jak to bylo slovo od slova? Je to už řádka let, kdy mi Kytici procítěně recitovala zesnulá prababička Jarmila o nedělních odpoledních. Tu knihu jsem natolik milovala, že byla mou první samostatnou četbou. Vodníka bych snad ještě zvládla, ale Svatební košili? Nu, a začetla jsem se. Můj údiv nad obsahem veršů miletínského rodáka Erbena vzrůstal s každým slovem. Ta báseň má tolik paralel s mým vlastním civilním životem, že by mohla být věčná škoda, upínat se pouze k jednomu zprofanovanému verši.

"Již jedenáctá odbila,
a lampa ještě svítila,
a lampa ještě hořela,
co nad klekadlem visela."

Jedenáctá hodina večerní, je v naší rodině naprosto krizovou a zásadní hodinou. Je tomu tak především díky handicapu Malé Evy. Ta si bezhlavě potrpí na ulehnutí na lože ve 23:00. Pokud tento čas přetáhne a spočine později, nesmí být za žádných okolností rušena. Stává se z ní pak stvůra, podobná vlkodlaku. Vzbudí li se během noci, k níž se odebrala později než v jedenáct večer, rozespale na Vás křičí, že v "jedenáct se jde spát a nebude o tom diskutovat". Nutno podotknout, že toto pravidlo platí i v případě dřívějšího ulehnutí. Vyprávět bych mohla nejen já, ale i její expřítel, jež byl jednou přerušen ve sledování DVD v nočních hodinách, za doprovodu výtek o nedodržení včasné večerky a učitelského tónu s lamentováním o zabavení disku, pokud nebude dokoukán až následující den. Zrovna minulý týden jsem u své matky spala, to když se vzbudila v půl dvanácté u televize. "Kdo vraždil?!", křičela na mě rozespale. "Já nevím!", okřikla jsem jí nazpět. "Beztak o to víš h...no!", odsekla mi a spala dál. Ráno si, přirozeně, nic nepamatovala. Rozený vlkodlak.

"A před tou mocnou světicí
viděti pannu klečící:
klečela, líce skloněné,
ruce na prsa složené;
slzy jí z očí padaly,
čelem se ňádra zdvihaly.
A když slzička upadla,
v ty bílé ňádra zapadla."

V této situaci jsem se našla včera večer. Růžena je na služební cestě a nechal mě doma s dvěma zimomřivými kočkami, krbovými kamny a nedostatkem podpalovače. Marně jsem se snažila roztopit kamínka hořícím papírem. Jelikož jsem ale vytrvalá, pokoušela jsem se o to náležitě dlouho, až jsem se dýmem mírně přidusila, přiotrávila a vyplakala na svá "bílá" ňadra, na nichž jsem se rozhodla nenosit podprsenku tolik slz, že by se za ně nemusela stydět ani Miss mokré tričko.

„Žel bohu, kde můj tatíček?
Již na něm roste trávníček!
Žel bohu, kde má matička?
Tam leží - podle tatíčka!"

Můj otec mívá vskutku tato období absence zjevování se, tudíž u nás občas doma proběhne diskuze, zda už na něm ten trávníček kdesi neroste. Jeho sestra ho však poměrně nedávno potkala u oběda, čímž tyto obavy rozptýlila. 
Mojí matičku jsem naposledy viděla ležet v houpací síti na zahradě, za hlasité produkce Pražského výběru. Poslouchala zrovna píseň Zubatá a zasněně mi sdělovala, jak jí to dokáže krásně uklidnit. Pokud jste někdy pochybovali o možnosti výskytu Adamsových v České republice, přijďte se přesvědčit k nám domů o opaku. Chtěla jsem Malé Evě udělat radost, a tak jsem nám zakoupila dva lístky na plzeňský koncert "Pražáků". Problém tkví v tom, v kolik koncert končí. Pokud to nestihneme do jedenácti, je s námi ámen!

"Maria, panno přemocná,
ach budiž ty mi pomocna:
vrať mi milého z ciziny,
květ blaha mého jediný;
milého z ciziny mi vrať -
aneb život můj náhle zkrať:
u něho život jarý květ -
bez něho však mě mrzí svět.
Maria, matko milosti,
buď pomocnicí v žalosti!“

U tohoto verše se mi srdce sevřelo, jelikož dnes se mi vrátí milí z ciziny (čti Šumavy) a doufám, že cestou koupí to Pepo či jiný podpalovač, jelikož další otravu zplodinami už bych nemusela přežít!


"Pohnul se obraz na stěně - 
i vzkřikla panna zděšeně;
lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
možná i - zlé že znamení!"

Až se mi pohne obraz na stěně, bude to pro mě stejné zděšení jako pro onu pannu. Prosím Růženu o přitlučení obrázků už asi čtrnáct dní, leč, stále marně. Lampa už nám také prskla, načež začal Růža prskat něco o "Švédech pojebaných". Zřejmě narážka na mé nové lustry a lampy z Ikey. A že to bylo nakonec "větru tažení" bylo jasné, jelikož nám, přátelé, díky větru zřejmě nikomu nešel v neděli elektrický proud. 


"A slyš, na záspí kroků zvuk 
a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk! 
„Spíš, má panenko, nebo bdíš?"

Netuším sice, co to znamená "záspí", ovšem má li to co dočinění se zaspáním, je Erben opět na správné adrese. Zažila jsem to právě dnes. A to "ťuk ťuk" nebylo na okno, nýbrž kočičí packou o misku.

 „Pěkná noc, jasná - v tu dobu 
vstávají mrtví ze hrobů, 
a nežli zvíš, jsou tobě blíž - 
má milá, nic se nebojíš?"

Sakra! Za chvíli budu zamykat sto padesát let starý hotel a pojedu domů temným lesem! Jasně, že se bojím, Karle Jaromíre!

„Moc, má panenko, moc se ptáš, 
jen honem pojď - však uhlídáš. 
Jen honem pojď - čas nečeká, 
a cesta naše daleká. 
Co máš, má milá, v pravici?“

Jo! Patnáct kilometrů temným lesem! A v pravici nemám nic, jak řekl můj otec, jsem "zpropadený levičák!"!

„Ho, ten růženec z klokočí 
jako had tebe otočí! 
Zúží tě, stáhne tobě dech: 
zahoď jej pryč - neb máme spěch!“

No, tak to je typický Růža. Na všechno má dost času. A čím víc má vždycky času, tím víc mě to klokočí zloby obtáčí.

„Jen pojď a pospěš, děvče mé, 
však brzo již tam budeme. 
Hosté čekají, čeká kvas, 
a jako střela letí čas."

To je snad úplně jasné. Všechno víno je vylisované v tancích, teď čekáme, co ten kvas udělá.

„Hoho, to zlato proklaté 
má hrany ostře špičaté! 
Bodá tě - a mě nejinak, 
zahoď to, budeš jako pták!"

Zlaté šperky fakt nemusím. Raději stříbro či chirurgickou ocel. Kdyby někdo netušil, co mi pořídit k Vánocům.

„Ó nech mne již, ó nech mne tak! 
Divý a hrozný je tvůj zrak; 
tvůj dech otravný jako jed, 
a tvoje srdce tvrdý led!“

Jako bych slyšela sebe samu, když se hádám s Růžou. :D

„Však jsi ty vždy byl přede mnou, 
a já za tebou cestou zlou; 
však jsi byl napřed po ten čas: 
skoč a ukaž mi cestu zas!“

A takto podobně si sypu popel na hlavu, když uznám, že měl Růža náhodou pravdu. Výjimečně!

"Dobře ses, panno, radila, 

na boha že jsi myslila 
a druha zlého odbyla! 
Bys byla jinak jednala, 
zle bysi byla skonala: 
tvé tělo bílé, spanilé, 
bylo by co ty košile!"

Tento odstavec, ten je nadčasový. Zbav se, panno, zlého floutka, neb se Ti zle potáže! Osmkrát v minulosti vyzkoušeno, doporučuji!

Co ještě k rozboru básně dodat? V Erbenovi si každý najde to své. Já si k němu například našla nejkratší cestu přes takzvané Miletínské modlitbičky. Miletín je malé podkrkonošské městečko, známé především díky svému nejslavnějšímu krajanovi - K. J. Erbenovi a pochoutce, zvané po modlitebních knížkách, jež perníčky připomínají. Pokaždé, když tudy projíždím a následně se mi zakoupené modlitbičky rozplývají na jazyku, říkám si, že ten Erben nemohl být špatný chlap, pokud se narodil ve městě, kde mají takovýto smysl pro gastronomii.

Jen možná viděl běsy a děsy tam, kde ani ve skutečnosti nebyly. Jako moje máma, po probuzení po jedenácté hodině večerní. Nebo já a moje kamarádka Zuzka, po nalezení cukety na grilu, připomínající obličej démona. "Když to sníme, bude nás to provázet až do konce našich dní?", poznamenala tenkrát. Nesnědly jsme jí. Nebude. Za to "umrlec v patách", ten vždy!

Vaše vystrašená Čuky!