Kupé ženství a naděje

Milé dámy, milí pánové (abych byla genderově korektní),
vítám Vás po delší době na svém blogu.
Nebudu se na nic vymlouvat, zkrátka jste mě v březnu moc nemotivovali. Stále nemáme vládu, dlouho jsme neměli ani jaro a zřejmě brzy vymřou i muži. Že přeháním?
Feministická hnutí od konce minulého století usilují o zrovnoprávnění žen s muži. Když se rozhlédnu kolem sebe a vidím všechny ty manažerky, doktorky a političky, ptám se sama sebe: Není už hotovo? Prý ne, a tak se začalo pracovat na potření rozdílů mezi muži a ženami. Když vidím všechny ty řidičky kamionů, policistky a vojačky, ptám se znovu: Není už hotovo? Ne, zřejmě ne, proto se společnost pomalu ubrala k postupné degradaci mužské populace. Zřejmě revolta za roky utlačování žen v minulých stoletích. Jak jinak si mám vysvětlit, že v rámci ČD jezdí takzvaná "dámská kupé"?
Ačkoliv jezdím vlakem poměrně často, této "vymoženosti" bych si bez medializace opravdu nevšimla, zřejmě jsem se po této službě málo pídila.
Nezlobte se na mě, ale toto je dle mého segregace připomínající apartheid. Ženy se prý necítí komfortně v přítomnosti mužů v uzavřeném prostoru, tak jim přepravce vyšel vstříc. Každý muž je dle ČD tedy potencionální násilník, alkoholik či sexuální buřič. Pokud tento počin sami nabízí, zřejmě musí s tímto názorem alespoň částečně rezonovat.
Znám bezpočet žen, které udělaly ženy mužům ze života dočista peklo. Ať už rovněž sexuálním nátlakem, stalkingem, vydíráním či dalším všemožným obtěžováním. Přemýšlela společnost ČD o tom, kam před ženami zavře tyto nebohé muže? Nehledě na to, pokud si taková žena dá v nádražní restauraci pár piv, vykouří deset cigaret a pak se bude dožadovat fyzického či alespoň verbálního kontaktu? Doporučuji mužům založit platformu #measwell, vyjít do ulic a provolávat s transparenty, že i Matka Tereza byla vlastně muž.
V březnu jsme oslavili další ročník obnoveného Mezinárodního dne žen. A já se ptám: Kdy začneme slavit Mezinárodní den mužů? Je sice fajn, že nás porodily a vychovaly ženy, ale ty mají Den matek. Jak by se mohly stát matkami, kdyby jim muži nedodali stavební materiál? A kdo bude řešit všechny ty nebohé lidské samce, kteří ho dali nedobrovolně? Kolik jich asi bylo obelháno tím, že dotyčná je neplodná/beroucí antikoncepční pilulky/bezpohlavní? Nehledě na to, že takovéto nedorozumění celá řada z nich pak splácí dalších osmnáct let.
V otázce sexuálního obtěžování, nezodpovědného rodičovství a nezastání u státu jsou si podle mě obě strany v těchto otázkách rovny.
Ženy si často stěžují na to, že společnost má předsudky, které je potřeba vymýtit. Žena tu prý není od toho, aby byla matkou. Jiří Žáček si to pěkně veřejně odskákal, takhle křivě obviňovat ženy.
Proč se tedy narodily se samičím pohlavním ústrojím? Možná se tak nestalo ze společenského hlediska, ale z biologického zcela jistě. Pokud by tomu tak nebylo, nenarodily by se jako muži, kteří dítě porodit nemůžou? Ono totiž naší planetě jako samotné je zcela jedno, co si jako společnost sami vymyslíme. Z jejího pohledu jsme tu jen proto, abychom se narodili, rozmnožili a umřeli. Takže žena samozřejmě být matkou nemusí, ale narodila se vlastně k tomu, aby se jí stala. Pokud s tím nesouhlasí, může se přeci nechat třeba přešít na muže nebo nechat zavřít do kláštera. V dnešní době v naší zemi určitě. Tak v čem je ještě problém?
Ženy si začaly stěžovat, že hračkářství začala podsouvat společnosti, jaké hračky jsou v odděleních pro kluky a které pro holky. Je to vážně problém, zmítající naší společností? Nemůžou prostě nechat dítě, aby si vybralo s čím si chce hrát a koupit mu to? Já taky přeci nebudu křičet na paní v parfumerii, proč je na tom flakonu napsáno "MEN", když mi voní.
Společnost vždycky bude mít nějaké předsudky. Buď se s nimi naučíme žít podle sebe nebo se tu za chvíli povraždíme. Masožravci například říkají o veganech, že jsou narušení. Vymohli si snad vegani vlastní vlaková kupé?
A za mě teď zcela vážně:
Proč nemají muži, kteří musí čelit denně tolika předsudkům, že jsou násilníci, alkoholici, chmatáci a další jiná individua, ten svůj vlastní mezinárodní den?
On totiž dnešní muž, který uspěje v požadavcích dnešních žen, je vlastně takový adept na Nobelovu cenu míru.
Ženy chtějí muže, kteří se jich vždy před všemi zastanou. Proč by se jich ale měli zastávat? Dnešní žena je přeci stejně silná a schopná jako muž, dokáže si všechno stejně dobře opravit, obstarat a ještě k tomu porodit ty děti, takže proč by se jich měla zastávat taková "nula", která vlastně přispěje do rodiny jen svým ejakulátem?
Dnešní ženy chtějí muže, kteří jim budou naslouchat a rozeberou s nimi své problémy. Pokud ale nedokáží pochopit vnitřní mechanismy jejich pracovního kolektivu, jejich cykličnost, kreslení mandal a důležitost jógy v jejich životě, jsou necitlivá hovada. Fotbal, rybaření či politiku netřeba řešit, to jsou přeci mužské povrchnosti. Jak napsala jedna moudrá psycholožka: "Chcete-li spřízněnou duši, najděte si dobrou kamarádku. Muž je tu proto, aby vás podpořil v opravdu těžkých chvílích a ne proto, aby vás ujistil, že všechny vaše kamarádky jsou krávy."
Takže si to shrňme: Muži nemají svůj mezinárodní den, protože v dnešní době vlastně jen darují společnosti sperma. Žena je lídr, živitel, multifunkční tvor mnoha schopností, kdežto muž je jen zbytečný necitlivý vykořisťovatel s předsudky, od čeho tu žena je. A už nemá ani své vlakové kupé. Dokonce už jsem viděla i posilovnu pouze pro ženy. Muži prý ženy okoukávají a jim je to nepříjemné. Je to zcela logické, protože do smíšených posiloven přeci chodí ženy jen těžce dřít a makat a na naolejované svalovce se ani náznakem nepodívají. No fuj!
Koho je mi skutečně líto, jsou stejnopohlavní páry, které nemůžou uzavřít manželství. Podepsala jsem výzvu platformy #Jsmefér. Bohužel, jednu z jejích hlavních představitelek jsem na vlastní oči viděla, jak napadá mandátovou komisi své strany, že není genderově vyvážená. Muži, kteří si to opravdu zasloužili, museli být nahrazeni stejným počtem žen, které původně vůbec nebyly zvolené. A tento systém je tedy v pořádku?
Hrozně si přeji rovnost pro všechny, jen doufám, že u toho nezapomeneme, jaké ženské a jaké mužské kvality si to v sobě vlastně neseme, nebo to tu brzy dopadne jako ve filmu Sexmise.
Muž tu bude jen na ukázku jako exponát. Ono se to již často děje, jelikož jejich vlastní existence a smysl jsou v naší společnosti zpochybnitelné. Ženy pak rády brečí, že praví muži vymřeli. A ty ženy? Jednu takovou vílu jsem viděla nedávno ležet v parku. Vyfotila jsem jí. Ostatní ujely ve svém vlastním kupé.

Cesta do hlubin člověčí (vypuštěné) duše

Nedávno jsem se dočetla o takzvaném "Suchém únoru", což měla být akce na podporu abstinence na zkoušku. Celý jeden měsíc (byť ten nejkratší v roce) se člověk neměl dotknout ani kapky alkoholu, aby pročistil své tělo.
Co vám budu povídat, pro mě je to představa naprosto neuskutečnitelná. Ne snad proto, že bych to bez dobrého vína či piva fyzicky nevydržela, ale má duše by strádala, což by pro mé psaní mohlo mít nedozírné následky. Přiznám se, že poslední dobou nechápu chování většinové společnosti okolo sebe. Ovšem po požití malého množství blahodárného moku, zrozeného na mělnickém opukovém podloží, má míra pochopení pro druhé roste.
Zkusila jsem jít tedy druhou cestou a na rozdíl od těla, rozhodla jsem se pročistit duši. Zkrátka měsíční odstup si nedám od vína, nýbrž od psaní. A to proto, že píši-li pro lidi, měla bych jejich duši rozumět. Rozhodla jsem se na to jít pouhým pozorováním lidského chování s nadějí, že pochopím-li více své soukmenovce, budu pro ně srozumitelnějším autorem právě s takovými tématy, které budou rezonovat s jejich potřebami. Nebude se jednat o únor "suchý", budu mít měsíc "tichý". Vzhledem ke své lenosti jsem se nenechala dlouze pobízet.
Co jsem tedy ze svého empirického testu zjistila?

1) Většině lidí naprosto nerozumím doposud. Budu si tedy psát, co se mi zachce a kdy se mi zachce, ostatně jako vždy.

2) Pro většinu lidí jsem naprostým exotem a bude mě beztak číst jen hrstka lidí, stejně jinakých, jako jsem já.

Pro vás, co jste se dočetli až sem, a nejspíš tedy patříte k té druhé možnosti, popíšu, jak jsem k tomuto badatelskému závěru došla.
Těch příčin k závěru své jinakosti proběhla celá řada, popíšu tedy ve zkratce jen ty, co jsou pro mě nejzásadnější.

Před dvěma týdny jsem vyrazila se svou kmenovou partou (Lukášem a Zuzkou, mými spolubojovníky z víceletého gymnázia) na hory. Nedbala jsem příliš na přípravu svého mobilního telefonu na tak náročný program a ještě, než jsme dojeli na sjezdovku, se mi klebeta (pojmenování mobilního telefonu dle strýce Václava) vypnula. Udělalo mě to nesmírně šťastnou. Vlastně to rozpoutalo celou lavinu mého vnitřního štěstí. Když jsem svištěla po sjezdovce na lyžích dolů, neměla jsem čas řešit, kde si udělám selfíčko, komu všemu mám zavolat, že jsem dorazila na místo určení ve zdraví, ani abych označila na Facebooku, že jsem navštívila skiareál Paseky nad Jizerou.
Místo toho mi v hlavě začaly znít písničky z dětství, které jsem si někde podvědomě uložila do paměti, že hrávaly na večerní frekvenci rádia Impuls - mého častého uspávacího prostředku ze školního období, kdy jsem se bála smrtelné kombinace ticha a tmy.
Zuzku i Lukáše jsem tím celkem úspěšně nakazila, což zapříčinilo, že další jízdu na lanovce nás doprovázela písnička "Čas je proti nám", jenž jsme všichni tři sborově zpívali za doprovodu playbacku Helenky Vondráčkové. Osazenstvo sedaček před i za námi nás zcela jistě muselo podezřívat, že frčíme na nějakém kvalitním dopingu.
Příští cestu nahoru nás doprovázela píseň "Můj čas", kterou jsme zpívali tak nahlas a procítěně, že nám snad každý mohl věřit, že chceme vrátit "víru svou, lásku svou - A TÉ NEJVÍC!"
O obědovou pauzu jsem si tak vychutnávala sváteční smažák, že mi tato absolutně nutričně chudá, zato kaloricky bohatá dobrota připomínala ambrózii. Když jsme svištěli z horské restaurace zpátky k vleku, připletla se nám do cesty kolie z protější chalupy a upustila nám k lyžím míček. Chtěla ho házet a aportovat a my jsme jí vyhověli. Děsně jsme se u toho nasmáli.
Ke konci provozní doby vleku jsem sebou únavou švihla na zadek, ale když jsem si všimla, že u vedlejšího bufetu prodávají bombardino, poslala jsem spolulyžaře napřed, sedla si na lavičku, popíjela svařejný vaječňák se šlehačkou a prostě jen BYLA.
Teď se mě asi budete ptát, proč vám tohle všechno píšu. No zkrátka proto, že jsem byla děsně šťastná. A protože tento pocit přisuzuji tomu, že jsem vlastně vůbec nikoho nepozorovala. Neměla jsem u sebe telefon, nevisela jsem tudíž na sociálních sítích a neměla se s kým porovnávat či sledovat, kolik lidí mé aktivity zrovna oceňuje vztyčeným palcem. Jednoho jsem si však všimla - že jsem díky své vynucené mobilní abstinenci byla v menšině. Kolik lidí na té sjezdovce bylo fyzicky a kolik i psychicky? Těžko říct. Čím jsem si ale jistá je, že ten pocit, co jsem to odpoledne zažila, ten pocit přítomného okamžiku, dnes už vůbec není v módě. Všude se o něm píše v knihách, Dušek ho propaguje v divadle, kde se tomu každý zasměje, ale je jakousi takovou utopií, o níž se málokdo vůbec pokusí, ne-li odváží.

S tímto staromódním pocitem heureky jsem se před pár dny zúčastnila jednoho pracovního pohovoru. Šla jsem na něj odpočatá, uvolněná a plná očekávání. Odešla jsem však jak zpráskaný pes, který neví, co v životě vlastně chce, kdo je a za čím jde.
Ředitel instituce, do které jsem se hlásila, mi pokládal standardní otázky. Začal šalamounsky.
Proč zrovna naše instituce?
"Protože tato instituce je mi sympatická svým charakterem a dá se v ní skloubit i soukromý život."
Soukromý život? Takže vy si myslíte, že budete mít čas na své aktivity? Vy nás chcete jen jako přestupní stanici?
"Ne, to ne. Jen bych ráda skloubila pracovní o rodinný život."
Takže vy se hledáte?
"Ne, já už se nehledám. Já jen hledám místo, kde budu spokojená."
Takže vy nemáte cíle?
"Já už si nedávám dlouhodobé cíle. Jen ty krátkodobé a dlouhodobým je snad jen to, abych byla vnitřně spokojená."
Takže když vás budu nutit psát něco, s čím nebudete vnitřně spokojená, neuděláte to?
"No, nerada bych psala o něčem, s čím nesouhlasím. Proto se hlásím právě k vám. Proti vaší instituci nemám žádný negativní postoj."
Ani když vám řeknu, že práce je tady opravdu stres a nebudete mít na ty své aktivity čas?

Koukali jsme na sebe trochu jako na dvě rozdílné bytosti z jiných planet. Smutné však je, že podobná slova jsem neslyšela poprvé a když jsem je neslyšela, alespoň jsem je nevyřčené zažila na vlastní kůži. Kdo si někdy hledal nové zaměstnání, musí mi dát za pravdu, že "práce ve stresu" je psaná v devadesáti procentech inzerátů. Snad už i u pozice vrátného, kam se kdysi chodilo zašívat se. Nevím jak vy, ale mě stres paralyzuje. Tedy hlavně ten typ stresu, který je vyvolaný přehnaně soutěživým pracovním kolektivem, který netáhne za jeden provaz, zato se předhání v tom, jak to natře svému kolegovi. V posledním zaměstnání se se mnou snažil soutěžit dokonce i šéf.
Soutěživost, dravost a rychlost. Další z požadavků na celou řadu pozic, především v marketingu. Jsem asi stará škola, ale já osobně celkem rychle prohlédnu, když se mi někdo snaží něco vnutit za každou cenu, jen aby splnil plán. Nevadí. PLÁN je bůh. Na jednom z pohovorů jsem se dokonce dozvěděla, že si mám naplánovat těhotenství. Jak se to dělá? Copak já vím, jestli vůbec můžu mít děti, dokud jsem to nezkusila?

Takže já tímto vyhlašuji stávku těmto nesmyslným požadavkům na připoutání k mobilu, vzdání se svých vnitřních hodnot a osobního volna. Do té doby, než najdu někoho, kdo mé postoje ocení, budu psát pro sebe i vás, kdo je stejně tak jiný, jako jsem já. Mimochodem, pokud máte čas číst můj blog, máte zřejmě také rádi svůj volný čas a nějaký máte, a to je moc dobře.

Nebýt mé současné profesní pauzy, nevšimla bych si třeba, že nám kousek od domu žijí dvě lišky, hýl obecný a tři veverky, z nichž jsou dvě zrzavé a jedna černá, že Míra od vedle rozváží letáky vždycky v jedenáct a v neposlední řadě, že mám kromě dvou set přátel na Facebooku i ty opravdové, přestože "čas je proti nám".

Vaše přítomným okamžikem zpomalená Čuky

V mysli co? V srdci "cože" ?

Tak a je vymalováno. Z pohledu ústavy na pět let. I když... 

I přes veškeré mé výhrady k výsledku, se na této situaci dá celkem dobře stavět, budu tedy optimista.
Co z mého pohledu vyplynulo na povrch a je pro mě optimistické? Tak za prvé fakt, že alespoň na chvíli bude "klid". Hnojomety ustanou, protože ti, jenž si potřebovali upevnit své existenční pozice, už tak učinili. Za druhé - i přes bezútěšný fakt, že nezvítězila ani pravda nebo láska, nýbrž nízké lidské pudy a obchod s nimi, je skvělé, jaké zrcadlo společnosti nám to nastavilo. Pravda sice nezvítězila, ale vyšla napovrch. A bez pravdy to, přátelé, nepůjde. V nedávno vysílaném satirickém seriálu Kosmo zazněla krásná věta: "Pravda není vždycky příjemná, ale je nejbezpečnějším mostem mezi vámi a vaším okolím."
Víte, já nejsem člověk, který by věřil na to, že každý může mít svou pravdu. Pravda je podle mě jenom jedna. Jako to, že slunce vyjde a zajde. To, co si o tomto FAKTU myslíme, může být subjektivní názor. Buď se těšíme, "jak to sluníčko krásně svítí," nebo "nám hnusně pálí do očí," ale jedinou a svrchovanou pravdou zůstává, že slunce prostě existuje a září. Nic víc, nic míň.
Pak už zbývají jen rozdílné interpretace této pravdy, zatímco se nemusí jednat vždy o pravdu samotnou.
Nemůžu říci, že by mě to těšilo, nicméně za celou prezidentskou kampaň, a především v posledních dnech, se ukázalo, že nadpoloviční většina našeho národa neumí s pravdou pracovat. Rozhoduje se na základě jakýchsi emocí, vyvolaných ať už zastrašováním nebo alternativní pravdou. Odmítá pracovat se statistickým důkazem o množství prohlášených lží, ovšem rozhoduje se na základě toho, s jakou razancí a přesvědčivostí mu byly zkreslené informace podány. Setkala jsem se s tím poměrně nedávno při nákupu bylinek ve svém oblíbeném krámku. Předem podotýkám, že i navzdory následně popisované události, mým oblíbeným krámkem zůstává.
Jak už se to tak stává, narazily jsme s paní prodavačkou na téma voleb. Byla jsem nucená si vyslechnout proslov o tom, jak je silně protiunijní a že Rusko je náš přítel. Když jsem jí poprosila o konkrétní zdroje, ze kterých její přesvědčení vychází, dočkala jsem se akorát rozpačitého a zakoktaného slovního útoku. Jsem prý "zkrátka ještě moc mladá na to, abych chápala souvislosti, s věkem snad zmoudřím a pochopím, co se okolo mě děje."
Inu, nemohu to brát jako relevantní vysvětlení. Chápu, že paní prodavačka měla na věc zcela jistě vyhraněný názor. Jen netuší, o co je opřený a na které facebookové stránce k němu vlastně přišla. Musela svou argumentační a znalostní nepřipravenost obrátit v útok, protože přiznat si, že je ovládaná něčím, čemu vůbec nerozumí, je vlastně docela tristní zjištění. Na druhou stranu, pokud bychom takto činili všichni, vypadalo by to u nás brzy jako na půdě ugandského parlamentu, kde když došla slova, létaly vzduchem židle a stoly, až by se člověku zdálo, že se tamní poslanci pokoušeli o upgrade hry, nazvané našimi prababičkami "všechno lítá, co peří má".
Chci předeslat, že pokud mě někdo bude chtít slušně argumentačně přesvědčit o správném chování vítěze včerejšího volebního klání, jsem na příjem takových informací plně připravena. Bohužel, dosud tomu tak nebylo a není. Jak si mám přebrat názory typu: "Drahoše do koše?" Přiznávám, podobnými hesly jsme se bavily s mamkou celý včerejší den, i když adresátem vhození do koše nebyl pan profesor. Pokud se ale z takového posměšku stane argument, kterými se hemžily billboardy v celém širém okolí, jak mám brát vítězství kandidáta jako důstojný přínos pro republiku, v níž žiji?
Milošovi Zemanovi k výhře zkrátka dopomohly dva fakty:

1) Lidé se odmítají zajímat o dění okolo sebe. Chápu, mají své vlastní starosti. Hodně práce, hypotéky, hodně práce, málo času, hodně práce, starosti, starosti. A teď se na chvíli zastavím. Je tohle ještě život? Život, v němž mě nezajímá nikdo jiný, než moje starosti? Proč mám tolik starostí a práce, když nemám ani za co zaplatit hypotéku? Nejsem náhodou loutka podivné hry těch, které bez ustání dokola volím jen proto, že mi to umí krásně, jasně, bez vytáček "vysvětlit"? Nebylo toho už dost?
Co se takhle zastavit, popřemýšlet, udělat si vlastní názor na člověka a odprostit se od toho, zda nosí dioptrické brýle nebo má ústa nakřivo? Zajímají mě prázdné fráze nebo činy, které za svou dosavadní kariéru pro republiku vykonal? Nevolím náhodou Andreje Babiše pro to, aby zatočil s korupcí, protože to umí tak pěkně říct do rádia, ale přesto mi vůbec nepřijde divné, že na tom systému vydělal  s těmi, koho teď obdivuji na hradě? Sakra, nehraje tady s námi někdo něco nekalého?
Já jsem zkrátka velký odpůrce tvrzení, že člověk je zodpovědný pouze sám za sebe. Jistě, je to z podstatné části pravda. Ale tak, jako má každý předmět na planetě své vnitřní i vnější prostředí, tak i my lidé žijeme ve sdíleném prostoru, kterému se říká Země, a za tu jsme všichni zodpovědní rovným dílem. Dokonce i za to, jakým způsobem na ní budeme žít. Myšlenky tvoří slova a slova tvoří činy. Zamysleme se tedy. Věřím, že jsme toho všichni schopni.

2) Strach.
Jsme lidé různí a každý máme stimuly činnosti jak jinak - odlišné. Co nás však spojuje všechny, je schopnost být popoháněni strachem. Když na vás někdo zaútočí a vyvolá ve vás nejistotu, nebudete přeci jen bezmocně stát. Na pár chvil možná ano, ale záhy dojde ke třem dost pravděpodobným reakcím. Buď se budete snažit situaci uklidnit, utečete, nebo se ve vás probudí zvířecí instinkt a zaútočíte taky. Určitě ale nenecháte útok bez odezvy. Pokud budete někomu slibovat nebe na Zemi, nejspíš na to každý neuslyší. Pokud však vytáhnete eso z rukávu ve formě hrozby, minimálně to v každém z nás vyvolá určitou touhu jednat. Ve voličích nejspíš to nejpodstatnější - aby přišli k urnám.
Motivací bude buď chuť zabránit takovému jednání, kdy někdo manipuluje strachem, nebo naopak už méně či více vyvolaný strach, obava, na kterou jsem se nechal chytit.

Toto jsou zkrátka dvě skutečnosti, které vyšly s uvolněnou párou z pod pokličky. Uvařily se tam proto, aby ukázaly stav naší společnosti, která je do značné míry ještě stále ovládaná pocitem strachu a bezmoci. Dokonce do značné míry tak, až paralyzuje naší schopnost zdravého úsudku. Víte, oni lidé kolem našeho staronového prezidenta moc dobře vědí, kde pravda je. To pro ně ale vůbec není podstatné. Na pravdě by nevydělali to, co vyhrají manipulací s lidskými pudy.
No a jak na tu pravdu tedy? Dialogem. Ptejte se. Zjišťujte, nesuďte. Víte, kdybych nebyla v krámku s bylinkami tak paralyzovaná slovním výstupem paní prodavačky, vzápětí bych se vrátila a pokládala bych více otázek. Ona totiž ta absence odpovědí záhy způsobí, že diskutér o své pravdě začne postupně pochybovat. Nedá to na sobě znát, ale zjistí to. A v tom je síla těch, kteří se snaží vědět. Přivést na cestu ty, kteří nevědí nebo nechtějí vědět. Jsem optimistkou, a proto věřím, že nikdo z nás nechce žít ve lži. Jen stačí přijít na to, že v ní žiji. Třeba zjištěním, že mé přesvědčení nestojí na reálných základech. A tím nemyslím rozhodně pořady Vladimíra Soukupa, ale už jenom úsměvný fakt, že v tom kebabu, kam už léta chodím, neprodávají žádní teroristi, ale obyčejní lidé, co si chtějí vydělat na živobytí. Nezpochybňuji existenci terorismu, ale kde vezmu jistotu, že mě nezabije prachobyčejný Čech, jezdící autem jako kaskadér? To je totiž daleko větší reálnou hrozbou úmrtí v České republice. Jak to vím? Ze statistik.

Diskutujme, ptejme se a hlavně - dívejme se nejenom před sebe, ale především - okolo sebe.

Vaše optimistická Čuky

Generační trojboj

Vážení a milí,

je mi líto, že se k vám od Nového roku dostávám teprve v těchto dnech, nicméně jsem se musela podřídit volání přírody a počkat, až pomine můj týden „poloviční svéprávnosti,“ jak nazval mou periodu Růžena. Pokaždé to pozná na mé náladě a praví: „Promluvíme si o tom až za týden, ano?“

Když poprvé přišel s termínem poloviční svéprávnosti, musím uznat, že mě zaskočil svou originalitou. „To si vymyslel sám? To je docela dobrý!“ pochválila jsem ho. „Ne, to píše sám život!“ dal mi na vysvětlenou. No, nechala jsem tedy „psát život“ a oddávala se jeho pozorování.

A že jsem viděla věcí! Dokonce i několikrát vedle sebe.
Minulou sobotu jsme slavili narozeniny mé babičky - teprve krásné děvětašedesátiny, zkrátka holka jako lusk. Než však došlo na sváteční oběd, šli jsme v doprovodu mého bratra všichni svolně volit na obecní úřad obce, kde mé dvě dámy, vzestupně generačně pokročilé, obývají malý růžový domeček, z dálky připomínající perníkovou chaloupku. „A který vy jste?!“ volala na nás již ve dveřích paní z volební komise. „Že vy jste ta kartářka!“ obrátila se pohledem k Malé Evě. „No ano, to taky!“ rozpačitě jí odpověděla má matka. „Minule se mě nějaký dva mladý ptali, jak se k vám dostanou,“ pokračovala, „a tak jim povídám, ať mi rovnou dají pětistovku a že jim řeknu, co je čeká!“ smála se sama sobě.

No, tak úvodní „ántré“ jsme si odbyli, byl čas "to" tam vhodit. Jak bylo později z volebních výsledků známo, v obci nedaleko Mělníka vyhrál první kolo, jak jinak, Miloš Zeman. My jsme však urnu nakrmili dvojitým hlasem Markovi Hilšerovi, jedním pro Pavla Fišera (bratr byl vždycky větší konzerva) a jedním lístkem Jiřího Drahoše, jelikož babička už se „na toho Zemana nemůže ani podívat!“

Když jsme pak bráchu doprovodily na autobus, mohly jsme se začít nerušeně oddávat trojgenerační dámské jízdě. Růžena si pro jistotu domluvil naháňku. Nemohl přeci riskovat, že v den sčítání výsledků prvního kola voleb, navíc se sněmem dam, z nichž dvě mají týden poloviční nesvéprávnosti, přijde k úhoně – ať už morální či fyzické.

Babičku jsme s Malou Evou podarovaly zbrusu novou Remoskou, k níž si babička sedla na zem a začala jí ještě v kuchyni rozbalovat. Připomínala malé dítě, rozbalující Lego. Se stejnou radostí v očích si pročítala kuchařku k Remosce přiloženou, zatímco já a Malá Eva jsme jí prosily, aby nám už nandala jídlo. „Jasně, ale musíte si k tomu ještě dovařit noky, já se od rána ještě nezastavila!“ vyčetla nám babička v půl druhé odpoledne. „Není ten vývar zkyslý?!“ ptala jsem se matky u oběda. „Ale kde že!“ podívala se na mě dotčeně. „Tak je tam asi moc výrazné koření...“ zašeptala jsem s pochopením.

„Hej, ten vývar musel být úplně zkyslý!“ posteskla si Malá Eva, vracejíc se z toalety, držejíc se za břicho. Tak to bychom měly. Přišel na řadu dort. Dort a první sčítání hlasů. „Panebože, těm to ale trvá, přepněte to na Andula vyhrála !“ Ačkoliv tenhle film pro pamětníky miluji, za chvíli jsme všechny netrpělivě třely dlaněmi o stehna. „To se nedá vydržet, přepněte to zpátky na čtyřiadvacítku!“ zavelela babička. S prvními výsledky zmizelo prvotní zděšení, ovšem i první lahev Bordeaux. „Hele, já vůbec nejsem opilá!“ divila jsem se, že i když jsme na lahev byly tři, její obsah jsme zpracovaly tak efektivně, že ani David Coperfield by to nezvládl lépe. „Evi, přines ze sklípku ještě tu druhou,“ poprosila babička. Malá Eva se nenechala dlouho přemlouvat a do korku druhé lahve francouzského červeného už se pomalu nořila vývrtka …

Bylo sečteno. Miloš vyhrál, ale ne tak, abychom si z toho musely po prvním kole dělat větší vrásky.

Nálada byla výtečná, druhá lahev se vyprázdnila, kdežto kdo se objevil, byl Miloš na obrazovce.

„Chtěl bych poděkovat za NEUCHUTAJÍCÍ POMPORU své ženě ,“ povídal ztuhlým jazykem.

„Pomporu?“ divila se babička. „Neuchutající?“ divila se Malá Eva. „Není co pít?“ divila jsem se já.

„Ale je ,“ uklidnila mě babička. „Evi, přines ty domácí vaječňáky!“ Čtyřiadvacítka jela dál, litr vaječňáku fuč. „Proč pořád nejsem opilá?“ stěžovala si matka. „Já taky ne!“ což mi opravdu nešlo na mysl, přidala jsem do éteru. „Jo, holčičky, ono taky dost záleží na tom, proč a na co se pije,“ poučovala nás velebná kmetka rodu, visící očima už pár hodin na Václavovi Moravcovi.

„Možná by sme už tak pít neměly,“ zpytovala svědomí Malá Eva. „Víš, že máme obě ty problémy s víš čím,“ poklepala si na břicho máma a zkyslý vývar tím tentokrát nemyslela. „Já teda nevím, ale s tím já už vážně problémy nemám!“ smála se nám škodolibě babička. „Přines Aperol!“ poručila zbabělé Malé Evě. Ta se ze zbabělosti rychle probrala, jelikož v rámci zvýšení kvality přinesla dle bontonu s Aperolem i lahev sektu a vytvořila z něj pravé Aperols´spritze.

V děvět večer jsme stále sledovaly čtyřiadvacítku. Spokojené, ale beznadějně střízlivé.

„No, tak snad už jen ten Martell,“ pokrčila váhavě rameny mamka. „No, to byl za nás pěkně drahý koňáček!“ pochválila si pramatka. „Sem s ním!“ Babička vymyslela nové zvolání při přiťuknutí.

„Pompom!“ - což znamená zkrácený výraz pro Zemanovu „pomporu“.

Martell zabral. Matka taky. A babička dál spokojeně seděla v křesle, svojí fenku na klíně a sledovala Václava Moravce. Ani nevím, jak se to stalo, ale cítila jsem, že také potřebuji pomporu a nemůžu už dál zůstat v tom domě hříchu. Z posledních sil jsem vytočila Růženův mobil a pak už si vzpomínám jen na to, jak mi babička s láskou popřála dobré noci. Ráno jsem se vzbudila ve své posteli, za to s bolehlavem.

„Tak pojď, jedeme do Býkve na oběd,“ šťouchal do mě Růžena. „Popřeji taky babičce.“

Předal jí vlastně vyrobenou lahev vína. „No, tak si připijeme, ne?“ zvolala radostně babička. Já tu její radost rozhodně nesdílela a zdvořile jsem odmítla.

Ovšem večer už jsem měla opět fyzickou potřebu pít. Jak říkala moje prababička: „Když jsem byla těhotná, tak jsem na to víno měla takovou chuť, že jsem z toho až zeslábla!“

Vplížila jsem se tedy do sklípku s Růženovým vínem, odcizila jednu lahev a kradla se s pytlíkem brambůrků o patro výš, tentokrát k Honzové babičce – rovněž výtečným parťákem na pařby.

„Kam s tím jdeš, ty malý alkoholiku?“ utahoval si ze mě Růžena, když mě načapal, jak si to štráduji po schodech nahoru.

„To je divné, že se ten Honzík pořád ještě nevrátil ze sauny, viď?“ divila se jeho babička po společném zdolání první lahvinky. „To jo,“ přitakala jsem. „Asi už půjdu dolů.“ „Vůbec! Počkej, až si pro tebe přijde sem!“ a pomalu donesla ještě lahev červeného. A tak jsme společně ještě probraly politiku, americké beatníky, rodinné poměry a jiné další intelektuální záležitosti, které spolu tak rády a intenzivně diskutujeme.

Ráno na mě klepala, jestli nejdu na kafe. „Jo, ale fakt jenom na kafe!“ bránila jsem se předem. Trochu mě ta její generace začala zmáhat. „A to mně je moc fajn!“ pokrčila rameny Honzova babička.

No přátele, abych to shrnula ... Mám se ještě co učit. Od předchozích generací ve výdrži. Co se týká vynalézavosti, tam bych se mohla učit od našich nejmenších. Asi jsem tu ještě ani slovem nezmínila průběh mé oslavy narozenin, na nichž se záhy stali hlavními aktéry má sestřenka Ema, navštěvující druhou třídu základní školy a Honzův čtyřletý synovec, který si ovšem v nápadech nezadá s Emou, už tak předčasně vyspělou, co se některých intelektuálních okruhů týká.

Sedli si spolu na bar a suverénně si v hospůdce mé potencionální tchýně objednali „panáka.“

„Malým nenalévám, nemáte prachy!“ utahoval si z nich Honzův otčím za barem. „Nemám to komu napsat!“ vysvětlovat jim. „Tak to napiš Ježíškovi!“ vykřikl na něj pohotově čtyřletý Ondra. Za svůj důvtip si vysloužili akorát panáka jahodového džusu. Pozvedli ho, kopli do sebe a obednali dalšího.

V tom se ve dveřích objevil tamní starosta. „Dobrý večer!“ uvítala ho Ema s panákem v ruce. „Pojďte dál, my tady chlastáme!“ smála se. „Ale jenom jako, víte!“ uklidňovala ho, když na ní nevěřícně vytřeštil oči. „U nás totiž,“ pokračovala, „penízky – nula!“ A smáli se s Ondrou jako protržení.

Tak já nevím. Asi piju moc málo nebo naopak moc?

Novoroční poselství: bez předsudků a hlavně - bez předsevzetí!

Milí spoluobčané,

jelikož jsem byla nucena být svědkem vánočního poselství našeho pana prezidenta, který by na Nový rok nebyl schopen vstát a předat svému národu poselství novoroční, dovolila jsem si vzít tuto milou povinnost do svých rukou, zcela drze a samozvaně. Z jakého titulu? Prostého.

Pokud se takové nesmysly mohou přenášet na Štěpána do několika masmédií současně, nevím, proč já bych si nemohla dovolit moralizovat na svém vlastním blogu a nazvat si své „cancy“ novoročním poselstvím.

První část se bude týkat rovnou zmíněného Miloše Zemana. Je tu reálná možnost, že již za necelých čtrnáct dní budeme mít nového, slušného a zdravě vypadajícího prezidenta. Takového, co nebude lhát, urážet podstatnou část národa své země a dělat nám ve světě ostudu. Nebude schvalovat intervence do svrchovaných států, podporovat nedemokratické strany a zřízení a přestane rozdělovat naší společnost. Zrovna dnes mi přišel email od mé dlouholeté přítelkyně s opravdu „přesvědčivým“ vyznáním jakéhosi konspiračního webu, kde se psalo, že Němci jsou ohromeni vánočním projevem našeho pana prezidenta a chtěli by k nám emigrovat. Je to asi takový nesmysl, jako že všichni muslimové světa chtějí podřezat naše děti, na což, bohužel, současný prezident hřeší. Jak vám tedy sám radí – nebuďte ovce a začněte přemýšlet. Máte ho i přes to všechno rádi? Ok, nevadí! Dopřejte mu tedy už konečně klidný odpočinek na Vysočině. V teple kostkovaných trepek, s cígem v koutku a Becherovkou po boku. Bude vám vděčný! Super, takže politiku bychom měli z krku.

Další část mého poselství se týká novoročních předsevzetí. Mým jediným předsevzetím je, že NEBUDU mít žádná novoroční předsevzetí. Milá a ohleduplná k druhým už jsem. Jasně, mohlo by to být ještě lepší. Ale nebude. Takže jedeme dál.

Diety. To je pro mě tak děsivé slovo, že ani nejmenší číslo upnutých džín na mém pozadí by mi nedokázalo vynahradit chuť smaženého sýra s hranolkami, colu a Strážnické brambůrky s česnekem, kterými mi Růža pravidelně večer šustí u ucha, což mě akorát vždy vyprovokuje k tomu, že si otevřu svůj vlastní sáček a šustíme unisono.

Cvičení. Ne, děkuji. Jediný sport, mající potenciál mě zaujmout je takový, o němž jsem přesvědčená, že je to zábava a vlastně to vůbec není sport. Jako dorostenka jsem se s míčem i bez něj naběhala celkem dostatečně, nicméně mám už svá léta a musím myslet na své hranice možností a především – jak říká strýc Václav – neošoupat se. Kromě občasného bruslení, lyžování, plavání a cyklistiky, provozovaných v takzvaném rekreačním módu (rozuměj opatrně – jsi na rekreaci), pěstuji mnou téměř patentovaný doubledogwalking, jež spočívá ve vlastnictví třech psů, nesnesoucích společné venčení – za to ho potřebují všichni a vydatně. Kombinovat se dá libovolně, zato se nesmí vynechat. Při jediném vynechaném dnu obdržíte padesát trestných bodů ve formě neutuchajícho štěkotu přes celou ulici. Soutěží se ve všech formách počasí, sedm dní v týdnu, dvanáct měsíců v roce. Co bydlíme s Růžou s touto smečkou ve společné domácnosti, dost jsem se v tomto sportu zdokonalila. Dokonce začíná přemýšlet o založení svazu, sdružujícího stejně postižené majitele loveckých plemen. Nebojím se říci, že pomalými kroky aspiruji na olympijské zlato. Až ho skutečně dostanu, doufám, že už mě nebude vyznamenávat Miloš Zeman. Děkuji předem.

Že nebudu pít a kouřit, je rovněž absolutně nesmyslný slib. Od svých čtrnácti let kouřím tempem dvou cigaret za měsíc, které navíc k vlastní spokojenosti neustále zpomaluji, za což vděčím především tomu, že to od sebe neočekávám, tudíž se neustále překvapuji. Co mě ale na rozdíl od nechuti na tabák nepřekvapuje vůbec je, že má chuť na víno a pivo nepolevuje. Dá se vlastně říci, že se ethanolem obsaženým uvnitř těchtno lahodých moků konzervuji. Nakládám se postupně do lihu, aniž by to na mě bylo podstatně znát, to abych vám vydržela i pro příští generace a bavila vás svými řádky, jimiž beztak bavím především sama sebe. Vše je tedy v naprostém pořádku. Pokud bych se přeci jen jednoho rána probudila s bláhovou myšlenkou abstinence, plivla bych vlastně pomyslně na svůj posvátný vztah s Růžou, založený především na tom, že jsme se společně jednoho dne při lisování vína tak zmastili, že se mastíme již přes tři roky a báječně si v tom rozumíme. Inu není radno podceňovat fakt o nutnosti společné párové činnosti, podporující navzájem to nejlepší v nás.

Pro ty z vás, kteří nemají takové štěstí jako já, aby se narodili krásní, chytří a dokonalí, tu zbývají ještě možnosti předsevzetí, týkající se seberozvoje. Bohužel, všechny pracují na stejném principu. Snaží se vás přesvědčit o tom, že krásní, chytří a dokonalí nikdy nebudete. Jinak by autoři ani nemohli vydat další díly knih, přesvědčujících vás o další potřebě vašeho sebezdokonalení. Proč si myslíte, že po velkém úspěchu Čtyř dohod byla vydána ještě Pátá dohoa? Nebylo snad v prvním dílu řečeno, že pokud budete dodržovat zmíněné čtyři dohody, dojdete štěstí? Ups, vždyť vy můžete být ještě šťastnější! Tadááá a je tu další do pětice!

Pracovala jsem v jednom zaměstnání, v jehož vedení pracovali skalní vyznavači Čtyř dohod. Jak pravila jedna z nich – nic si neberte osobně. Tuto dohodu dodržoval pan ředitel tak důsledně, že i když si přišli zaměstnanci stěžovat na nespravedlivé ohodnocení – nikdy si to nebral osobně.

Co takhle zkusit to, co aplikuji už hezkou řádku měsíců: prostě a jednoduše si říct, že krásní, chytří a dokonalí jste se už prostě narodili, tudíž se klidně můžete odměnit chipsy, colou a smažákem? Bude vám tak dobře, že váše hladina endorfinu stoupne na míru, kdy už nikdy nebudete chtít volit Miloše Zemana. Migranti, homosexuálové, ekologové – ti všichni budou kámoši a vše vám bude „putna, jelikož vám chutná“. Tuto malou vsuvku jsem si dovolila půjčit z dílny Malé Evy. Ta si jí vypůjčila bůhvíodkud, nicméně účinná je neustále.

Nepřesvědčila jsem vás, že nepotřebujete žádná předsevzetí? Chápu, nejsem zrovna vzor důslednosti, a to ani ve své nedůslednosti. Jak mi dnes ale Růža předal své norovoční poselství, tak ho předám i vám: „Na Nový rok – o slepičí krok.“

Nevím sice, co tím chtěl básník říci, ale sama pro sebe jsem si toto sdělení přeinterperetovala tak, že starty se nemají přepálit. Proto si jdu zase uvařit kafe a lehnout k televizi. Nebo něco sníst. Nebo radši obojí. Žádný jiný důstojný závěr mě nenapadá, jsme teprve na začátku roku, víc po mně nechtějte. :)

Vaše novoroční Čuky

Syrová pravda pod povrchem

Jak jistě víte, dnes všude sobecky a nepokrytě dávám na odiv, že mám narozeniny. Inu, na druhou stranu lepší, než zažít zklamání z toho, že by vám nikdo nepopřál, nebo ne?

Chtěla jsem využít této události pro svůj osobní alibismus a pod záminkou zaslouženého relaxu do Vánoc už nic nenapsat, leč stalo se, a do cesty mi vstoupila nečekaná inspirace. Ta se skýtala v podobě čokoládové figurky čerta, do této chvíle obývající naší spižírnu. Dívala se na mě tak vyčítavě. Telepaticky mi vysílala zprávu ve smyslu, kam chci uložit zamýšlenou vánočku.

Rozhodla jsem se jí poslechnout a uvolnit tradičnímu pišingru místo. Zasedla jsem, osvobodila její vrchní část z ilustrovaného alobalu, když v tom – šok! Čert není čertem, nýbrž převlečeným Mikulášem.

Jistě znáte bezpočet odhalení, kdy se z člověka, do nehož byly vkládány veškeré naděje, projeví jako pravý opak charakterního člověka. Možná máte stále v paměti „kříšťálově čistého“ Standu Grosse či dnes nechvalně známého Miroslava Kalouska, mohoucího v této republice za úplně všechno. Jak ale naložit s opačným problémem – naleznete-li v pekelníkovi světce?

S touto variantou se pravda, v reálném životě často neshledáte. Výjimkou potvrzující pravidlo může být například Jiří Kajínek, několikrát uznaný vrah, na jehož besedu jsem dnes viděla upoutávku. Za 310 Kč si můžete přímo z jeho úst vyslechnout příběh o nevinně, dojemný tak, že jedno oko osamnělých čtyřicátnic nezůstane suché.

Abych řekla pravdu, řadím se k té první skupině. Klamu celkem nevinným zjevem. Střední postava, světlé vlasy, dobrácký úsměv... Nicméně právě u příležitosti mých narozenin by se slušelo, abych vyšla takzvaně „s pravdou ven“ a ukázala všem, co mi dnes tak od srdce přáli, že pokud by se dle mého vzoru měla odlévat čokoládová figuka, slušelo by se, aby po jejím rozbalení člověk skutečně zakusil, co se ve mně skrývá.

Náplň by rozhodně nebyla dutá tak, jako u mikulášských figurek. Troufám si říct, že nepovažuji nedostatek intelektu za svou největší nedokonalost. Naopak, určitě by tam bylo většinu náplně dobré, to bezesporu. Na druhý pohled už by si však degustátor mohl vylomit zub o pár oříšků, skrývajících se nepravidelně v nejrůznějších záhybech mé duše.

Mezi méně či více originálními přáními bylo i jedno, v němž stálo, abych neztrácela svůj liberální pohled na svět. Je pravda, že jsem byla obdařena jistým citem pro spravedlnost. Bohužel, jedná se především o tu globální. Pokud jde o konkrétní případy, týkají se většinou cizích životů. V tom svém jsem spíš malý despota. Asi jste netušili, že jedním z mých vzorů je Fantomas. Ano, čtete dobře. Vím, můj profil je celý protkaný Václavem Havlem, o tom žádná. Nemůžu se však ubránit myšlence, jak precizně se padouch s šedomodrou maskou na tváři dostane vždy přesně tam, kam potřebuje. Jistým, pomalým krokem a klidnou dikcí manipuluje svým okolím ke kýženému cíli. A když k němu dojde, hlubokým hlasem se zasměje. Ten hlas vlastně do jisté míry připomíná hloubku mého, někdy okolo jednoho roku života. Dětská doktorka marně doporučovala Malé Evě, aby mě pro jistotu vzala k foniatrovi. Já už tenkrát podvědomě tušila, že kdo se směje od srdce a barytonem, má vyhráno.

O to zlověstněji můj hlas zní, kdy jsem zlá na Růženu. Mí pravidelní čtěnáři ví, jak se tu často vysmívám hysterickým ženám, chtějícím po svých mužích kdovíjaké zázraky. Přátelé, řadím se však mezi ně. A to v nejvyšší možné míře. Píšu dva blogy po sobě, kde kritizuji ženy za schizofrenní udržování čistoty, a pak se můžu zjevit, když po snídaní objevím v posteli drobky po moučníku. Křičím, když vysype z holícího strojku své vousy na umyté umyvadlo. O zabahněných botách na vysátém koberci nemluvě. Nebojím se toho, že bych se s přibývajícím věkem nedotáhla na bizární výtku svých rodičů – otisk sleničky na stolku.

Dále jsem nenapravitelným prospěchářem. Kupuji na všech výletech Růžovi medovinu, jako suvenýr. Pokud si jí neotevře do týdne, jdu za ním s výčitkou, že mě nemá rád, je nevděčný a už mu nikdy nic nekoupím. Vše jen pro to, abych si jí pak mohla otevřít sama, svařit a vypít. Mám jí totiž moc ráda. Koupit si jí jen tak? To by nebyl ten správný adrenalin.

Jo, a v neposlední řadě lžu. Říkám Růžovi každý měsíc, že nevyjdu s penězi, protože to jídlo je čím dál tím dražší. Ale už neví, že to cestou z obchodu beru vždycky přes kavárnu.

Tak taková já tedy jsem. Uhádaná, marnotratná a panovačná. Ale jak vidno ze všech těch přání, stejně mě máte rádi. Jako ten Růža. A tak to má být. Zůstaňtě mi nakloněni i po Vánocích, užijte si je ve zdraví a nezapomeňte – Již brzy se stanu pánem celého světa! Chachachachachacha.....

Ženské ne(vy)rovnice - 2. díl, úplně stejně nevyrovnaný

Na úvod musím napsat, že jsem Vám ohledně dopsání druhé dílu schválně dala náležitý časový odstup, abyste si mohli rozmyslet, zda definitivně propadnete adventnímu šílenství či si naopak mé rady vezmete k srdci.

Rozhodli jste se pro první variantu? Pak je můj dnešní příspěvek přesně to pravé pro Vás. Pokud jste se rozhodli to mít na háku stejně jako já, doporučuji si po mém vzoru ohřát medovinu, číst, a prostě a jednoduše se bavit. Hned jak tohle dopíšu, budu si stejně listovat v knize. Jen Vám doporučuji mou prózu, zatímco já se uchýlím k tomu pravému adventnímu počteníčku – americkým beatníkům.

Teď už ale zpátky k tématu. Věřím, že jste se rozhodli, že ty perníčky, okna a kvanta dárků zkrátka stihnete do třiadvacátého prosince. Den nato už budete stejně nejspíš ve jménu ignorace zlatého pasátka mazat chlebíčky, poté smažit vinnou klobásu, klohnit bramborový salát do necek či vany a od čtyř už zase smažit kapra pro celou rodinu. Až usnete u první pohádky, bude následovat Boží hod (rozuměj hod zbytku Vaší rodiny) a až do Štěpána budete přijímat návštěvy, očekávající Vaší pohostinnost. Pokud si mezi svátky nevezmete dovolenou za zotavenou, budete nejspíše muset vyřizovat resty, vzniklé Vaší třídenní absencí v kanceláři, ovšem nezoufejte. Blížící se Silvestr Vás na šafránech jistě zaspat nenechá. Neodolatelné slevy, křičící z každého letáku a reklamy, Vás nenechají na pochybách, že je čas znovu se nechat zapřáhnout. Až pak na Nový rok s kruhy pod očima budete přemýšlet, kde jste udělali chybu, že prosinec se opět nenesl v duchu klidu a míru, nabídne se Vám nejspíš nové rozcestí.

Mým tipem je, že s hrůzou zjistíte, kolik jste přibrali a začnete zpytovat svědomí. Okamžitě se přehltíte novoročními předsevzetími, a z posledních zbytků psychických sil se začnete sebetrýznit disciplínou a nucenými pohybovými aktivitami, zábavnými asi tak jako lekce účetnictví.

Druhou možností zůstává stav, kdy budete tak vyčerpaní, že budete muset začít hledat alternativní cesty sebeuzdravování. Cvičenky a cvičenci dojdou k úplně stejnému cíli, ovšem až po pár měsících, kdy si přehnanou fyzickou aktivitou uženou úplně stejnou únavu, jakou budete trpět vy.

Nacházíme se nyní ve stavu, kdy jsme na stejné lodi, proto zbystřete:

Mějte se rádi takoví, jací jste! Ano, toto heslo se na nás v poslední době line ze všech světových stran. Jak toho ale docílit?

Slyšela jsem mnoho o prospěšnosti jógy. Sama jsem na několik takových lekcí osobně zavítala. Problémem však bylo, že mě pomalý a disciplinovaný pohyb ani při nejmenším nebavil. Rozhodla jsem se tedy svou předplacenou permanentku věnovat osobě, u níž bude mít její vlastnictví větší efektivitu. Jak hluboce jsem ale narazila! Paní lekorka, jedna z nejobávanějších jogínek v celém okrese, byla ve svém seberozvoji už tak daleko, že prohlásila mou permanentku za nepřenosnou na dalšího majitele. Proč, to dosud netuším. Jisté však je, že mé místo sice nesměl obsadit nikdo další, ovšem bylo paní lektorkou opět prodáno dalšímu zájemci. Zřejmě šlo o jistý rituál ve jménu finanční bohyně Lakšmí, k níž se paní lektorka, jakožto vyznavačka východní filozofie, kde jde o peníze až na posledním místě, pravidelně modlí. No nic. Vyhodila jsem z okna dva tisíce korun a šla domů s hřejivým pocitem přispění na dobrou věc. Hned jsem se měla o něco víc ráda.

Pokud zjistíte, že jste se k pocitu sebezklidnění nedopracovali žádnou pohybovou aktivitou, je třeba zapracovat ještě více na Vaší mentální síle. Jak ale přemluvit svou chabou vůli ke změně?

Takovou efektivní pomůckou může být například trend posledních let, takzvané koučování. Správný moderní člověk má kouče na kde co. Na organizování času, na hubnutí, a světe div se – i na mezilidské vztahy.

Měla jsem tu čest poznat jednu z nejúspěšnějších kouček v České republice. Zasloužil se o to můj tatínek, krátící si dlouhou chvíli na partnerských seznamkách. Koho si tam našel? Ano, tušíte správně. Jednu z nejnuznávanějších vtahových kouček v naší půvabné kotlince. Už ten fakt, že vztahová koučka neprokoukla svody mého otce, mě nahlodávalo jistými pochybami, nicméně jsem seznámení s ní chtěla dát šanci, jelikož už jsem od pár dam ve věku Malé Evy slyšela, že náš tatínek umí šeny ošálit kvalitně. Nikdy jsem tomu neporozumněla, ovšem pravda je, že na podobná poznání mám ještě pár let čas.

Otec nám tedy domů přivedl představit vztahovou koučku. Říkejme jí třeba Hanka, jelikož se tak skuteně jmenuje. Kupodivu se zdála jako fajn holka. Zněla rozumně a vlastnila roztomilou čivavu, jíž se ani trochu nelíbilo, že se po pár dnech začala dělit o pelíšek i s mým rodičem, toho času prakticky bezdomovcem. Dosud mi není úplně jasné, zda Hanka při svých cenách pohovorů, jež činí tři tisíce korun českých, upozorňuje movité ženy na rozcestí, že na podobnou důvěřivost mohou šeredně zaplatit, přinejmenším pořádným zklamáním. Jelikož jsem shodou okolností zrovna na volné noze, je možné, že nežli psaným slovem, mohla bych se zkusit živit jako vztahový poradce ve věci mého otce. Mohla bych podobně zneužitým ženám sdělit tajemství budoucnosti vztahu s ním, dokonce za pět set korun. Pokud bych od každé za tuto radu výše uvedenou částku vybrala, měla bych brzy na nejnovější Mercedes.

Můj táta mě však o tento kšeft připravil a Hanku záhy na to opustil. Ta se pak s námi ještě nějaký čas stýkala, ovšem pouze do doby, než jí došlo, že se „náš kréťa“ (jak ho familierně oslovuje Malá Eva) opravdu nevrátí. Z nostalgie však sleduji její facebookový kanál, kde natáčí motivační videa. V příspěvku věnovaném překročení vlastní komfortní zóny natáčela přímý přenos, kde se po Vinohradech procházela v převleku kočky. Před pár dny tančila s těstem na cukroví a zpívala: „..mám boky jako skříň“. Nelze tedy popřít, že vtahy s muži, jako je můj otec, jsou silně sebedestrukční a zanechávají neblahé následky. Nedávno táta dokonce skoro zničil léčitelku přes tradiční čínskou medicínu, jíž rozhasil čakry do dimenzí, na něž ani ta nejúčinější baňkovací masáž, ba ani akupunktura stačit nebude.

Co zbývá? Meditace? Já nevím jak vy, ale vždycky když „vypnu“ mozek, okamžitě usínám. Nirvány tedy nedojdu, pokud si její cédéčko nepustím v přehrávači.

Poslední záchranou by mohla být kartářka. Ta ví, co váš čeká na pár měsíců dopředu. Nicméně neuklidňuje. Tuto živnost, mimo jiné, provozuje i Malá Eva. Už asi dva roky mi tvrdí, že mi hrozí těhotenství. Víc než cokoliv jiného si myslím, že se jedná spíše o její zbožné přání. Zřejmě na mě zkouší ovlivňování podvědomí, což vysvětluje, proč se k ní vrací tolik zákazníků s pocitem, že jim vyšlo vše, co jim před pár měsíci předpověděla. Některé klientky jsou na jejích výkladech doslova závislé.

To mi připomíná historku o jedné dámě, která trýznila svou kartářku tak dlouho, až skončily obě v legendárním pořadu „Áčko“, zažitém skutečnými pamětníky a výrostky „let devadesátých“, mezi něž se rovněž řadím. Jistá dáma se zamilovala do Lorenza Lamase a vynucovala si na kartářce odpověď, kdy se s ním dá dohromady. Nutno podotknout věk oné postižené osoby. Pod padesát let jí určtiě nebylo a vzezřením připomínala něco mezi Yvetou Simonovou a Jiřinou Bohdalovou, no zkrátka hollywoodský look. Zoufalá kartářka jí po několika po sobě krátce jdoucích návštěvách ukonejšila, že následujícího Silvestra. Věštba se však nevyplnila a nespokojená spotřebitelka žalovala kartářku v televizi, kde se dokonce cítila v právu. Takže na terapie tohoto typu, prosím, pozor!

Ona je sice pravda, že mužů jako Lorenzo Lamas, pro něž by ženy šílely, snad pro jeho Harley či roli Odpadlíka, po světě už tolik neběhá. Ovšem mužů, jako je můj táta, je ve světě nespočet. A proto se ordinace psycholožek a kouček nafukují ve švech.

Co jsem však vypozorovala jako nejúčinnější lék proti nervovému zhroucení, je štípání dřeva.

Čtete dobře. Nedávno mě o tom přesvědčila Honzova babička, do jejíhož domu jsme se nedávno nastěhovali. Bydlí sice v bytě nad námi, ale když jí navštívím, dostanu vždycky radu nad zlato. Buď jí najdu, jak si spokojeně čte v křesle, nebo právě u onoho zmíněného sekání dřeva. V sedmdesáti sedmi letech se sekerou ohání lépe, než kdejaký mladík. Troufám si říci, že ani Lorenzo Lamas by si na takovou kupu dříví, jež nám letos naštípala, nepomyslel.

„Můj první muž se se mnou rozvedl, protože jsem děti nevychovávala v duchu socialismu!“ smála se. „Jestli chceš poradit, co máš uvařit z brambor, tak přijď rozhodně za mnou, jelikož já jsem přes

pochoutky z brambor expert. Díky mému prvnímu muži, jsme měli tak málo peněž, že jsem se naučila skutečné bramborové kreativitě!“ opět se smála. A když se tak dívám, jak obratně štípe to dřevo a nechce mě k tomu pustit, je mi jasné, že se ze všech svých problémů vždy takzvaně „vysekala“.

Proto má rada zní: rozsekněte to! Za každou trudomyslnost či psychickou ujmu – nůši dřeva!

A je po starostech! Není? Nevadí? Alespoň máte čím topit a ušetřili jste si tři tisíce korun. :)