Tak a je vymalováno. Z pohledu ústavy na pět let. I když...
I přes veškeré mé výhrady k výsledku, se na této situaci dá celkem dobře stavět, budu tedy optimista.Co z mého pohledu vyplynulo na povrch a je pro mě optimistické? Tak za prvé fakt, že alespoň na chvíli bude "klid". Hnojomety ustanou, protože ti, jenž si potřebovali upevnit své existenční pozice, už tak učinili. Za druhé - i přes bezútěšný fakt, že nezvítězila ani pravda nebo láska, nýbrž nízké lidské pudy a obchod s nimi, je skvělé, jaké zrcadlo společnosti nám to nastavilo. Pravda sice nezvítězila, ale vyšla napovrch. A bez pravdy to, přátelé, nepůjde. V nedávno vysílaném satirickém seriálu Kosmo zazněla krásná věta: "Pravda není vždycky příjemná, ale je nejbezpečnějším mostem mezi vámi a vaším okolím."
Víte, já nejsem člověk, který by věřil na to, že každý může mít svou pravdu. Pravda je podle mě jenom jedna. Jako to, že slunce vyjde a zajde. To, co si o tomto FAKTU myslíme, může být subjektivní názor. Buď se těšíme, "jak to sluníčko krásně svítí," nebo "nám hnusně pálí do očí," ale jedinou a svrchovanou pravdou zůstává, že slunce prostě existuje a září. Nic víc, nic míň.
Pak už zbývají jen rozdílné interpretace této pravdy, zatímco se nemusí jednat vždy o pravdu samotnou.
Nemůžu říci, že by mě to těšilo, nicméně za celou prezidentskou kampaň, a především v posledních dnech, se ukázalo, že nadpoloviční většina našeho národa neumí s pravdou pracovat. Rozhoduje se na základě jakýchsi emocí, vyvolaných ať už zastrašováním nebo alternativní pravdou. Odmítá pracovat se statistickým důkazem o množství prohlášených lží, ovšem rozhoduje se na základě toho, s jakou razancí a přesvědčivostí mu byly zkreslené informace podány. Setkala jsem se s tím poměrně nedávno při nákupu bylinek ve svém oblíbeném krámku. Předem podotýkám, že i navzdory následně popisované události, mým oblíbeným krámkem zůstává.
Jak už se to tak stává, narazily jsme s paní prodavačkou na téma voleb. Byla jsem nucená si vyslechnout proslov o tom, jak je silně protiunijní a že Rusko je náš přítel. Když jsem jí poprosila o konkrétní zdroje, ze kterých její přesvědčení vychází, dočkala jsem se akorát rozpačitého a zakoktaného slovního útoku. Jsem prý "zkrátka ještě moc mladá na to, abych chápala souvislosti, s věkem snad zmoudřím a pochopím, co se okolo mě děje."
Inu, nemohu to brát jako relevantní vysvětlení. Chápu, že paní prodavačka měla na věc zcela jistě vyhraněný názor. Jen netuší, o co je opřený a na které facebookové stránce k němu vlastně přišla. Musela svou argumentační a znalostní nepřipravenost obrátit v útok, protože přiznat si, že je ovládaná něčím, čemu vůbec nerozumí, je vlastně docela tristní zjištění. Na druhou stranu, pokud bychom takto činili všichni, vypadalo by to u nás brzy jako na půdě ugandského parlamentu, kde když došla slova, létaly vzduchem židle a stoly, až by se člověku zdálo, že se tamní poslanci pokoušeli o upgrade hry, nazvané našimi prababičkami "všechno lítá, co peří má".
Chci předeslat, že pokud mě někdo bude chtít slušně argumentačně přesvědčit o správném chování vítěze včerejšího volebního klání, jsem na příjem takových informací plně připravena. Bohužel, dosud tomu tak nebylo a není. Jak si mám přebrat názory typu: "Drahoše do koše?" Přiznávám, podobnými hesly jsme se bavily s mamkou celý včerejší den, i když adresátem vhození do koše nebyl pan profesor. Pokud se ale z takového posměšku stane argument, kterými se hemžily billboardy v celém širém okolí, jak mám brát vítězství kandidáta jako důstojný přínos pro republiku, v níž žiji?
Milošovi Zemanovi k výhře zkrátka dopomohly dva fakty:
1) Lidé se odmítají zajímat o dění okolo sebe. Chápu, mají své vlastní starosti. Hodně práce, hypotéky, hodně práce, málo času, hodně práce, starosti, starosti. A teď se na chvíli zastavím. Je tohle ještě život? Život, v němž mě nezajímá nikdo jiný, než moje starosti? Proč mám tolik starostí a práce, když nemám ani za co zaplatit hypotéku? Nejsem náhodou loutka podivné hry těch, které bez ustání dokola volím jen proto, že mi to umí krásně, jasně, bez vytáček "vysvětlit"? Nebylo toho už dost?
Co se takhle zastavit, popřemýšlet, udělat si vlastní názor na člověka a odprostit se od toho, zda nosí dioptrické brýle nebo má ústa nakřivo? Zajímají mě prázdné fráze nebo činy, které za svou dosavadní kariéru pro republiku vykonal? Nevolím náhodou Andreje Babiše pro to, aby zatočil s korupcí, protože to umí tak pěkně říct do rádia, ale přesto mi vůbec nepřijde divné, že na tom systému vydělal s těmi, koho teď obdivuji na hradě? Sakra, nehraje tady s námi někdo něco nekalého?
Já jsem zkrátka velký odpůrce tvrzení, že člověk je zodpovědný pouze sám za sebe. Jistě, je to z podstatné části pravda. Ale tak, jako má každý předmět na planetě své vnitřní i vnější prostředí, tak i my lidé žijeme ve sdíleném prostoru, kterému se říká Země, a za tu jsme všichni zodpovědní rovným dílem. Dokonce i za to, jakým způsobem na ní budeme žít. Myšlenky tvoří slova a slova tvoří činy. Zamysleme se tedy. Věřím, že jsme toho všichni schopni.
2) Strach.
Jsme lidé různí a každý máme stimuly činnosti jak jinak - odlišné. Co nás však spojuje všechny, je schopnost být popoháněni strachem. Když na vás někdo zaútočí a vyvolá ve vás nejistotu, nebudete přeci jen bezmocně stát. Na pár chvil možná ano, ale záhy dojde ke třem dost pravděpodobným reakcím. Buď se budete snažit situaci uklidnit, utečete, nebo se ve vás probudí zvířecí instinkt a zaútočíte taky. Určitě ale nenecháte útok bez odezvy. Pokud budete někomu slibovat nebe na Zemi, nejspíš na to každý neuslyší. Pokud však vytáhnete eso z rukávu ve formě hrozby, minimálně to v každém z nás vyvolá určitou touhu jednat. Ve voličích nejspíš to nejpodstatnější - aby přišli k urnám.
Motivací bude buď chuť zabránit takovému jednání, kdy někdo manipuluje strachem, nebo naopak už méně či více vyvolaný strach, obava, na kterou jsem se nechal chytit.
Toto jsou zkrátka dvě skutečnosti, které vyšly s uvolněnou párou z pod pokličky. Uvařily se tam proto, aby ukázaly stav naší společnosti, která je do značné míry ještě stále ovládaná pocitem strachu a bezmoci. Dokonce do značné míry tak, až paralyzuje naší schopnost zdravého úsudku. Víte, oni lidé kolem našeho staronového prezidenta moc dobře vědí, kde pravda je. To pro ně ale vůbec není podstatné. Na pravdě by nevydělali to, co vyhrají manipulací s lidskými pudy.
No a jak na tu pravdu tedy? Dialogem. Ptejte se. Zjišťujte, nesuďte. Víte, kdybych nebyla v krámku s bylinkami tak paralyzovaná slovním výstupem paní prodavačky, vzápětí bych se vrátila a pokládala bych více otázek. Ona totiž ta absence odpovědí záhy způsobí, že diskutér o své pravdě začne postupně pochybovat. Nedá to na sobě znát, ale zjistí to. A v tom je síla těch, kteří se snaží vědět. Přivést na cestu ty, kteří nevědí nebo nechtějí vědět. Jsem optimistkou, a proto věřím, že nikdo z nás nechce žít ve lži. Jen stačí přijít na to, že v ní žiji. Třeba zjištěním, že mé přesvědčení nestojí na reálných základech. A tím nemyslím rozhodně pořady Vladimíra Soukupa, ale už jenom úsměvný fakt, že v tom kebabu, kam už léta chodím, neprodávají žádní teroristi, ale obyčejní lidé, co si chtějí vydělat na živobytí. Nezpochybňuji existenci terorismu, ale kde vezmu jistotu, že mě nezabije prachobyčejný Čech, jezdící autem jako kaskadér? To je totiž daleko větší reálnou hrozbou úmrtí v České republice. Jak to vím? Ze statistik.
Diskutujme, ptejme se a hlavně - dívejme se nejenom před sebe, ale především - okolo sebe.
Vaše optimistická Čuky
Žádné komentáře:
Okomentovat