Generační trojboj

Vážení a milí,

je mi líto, že se k vám od Nového roku dostávám teprve v těchto dnech, nicméně jsem se musela podřídit volání přírody a počkat, až pomine můj týden „poloviční svéprávnosti,“ jak nazval mou periodu Růžena. Pokaždé to pozná na mé náladě a praví: „Promluvíme si o tom až za týden, ano?“

Když poprvé přišel s termínem poloviční svéprávnosti, musím uznat, že mě zaskočil svou originalitou. „To si vymyslel sám? To je docela dobrý!“ pochválila jsem ho. „Ne, to píše sám život!“ dal mi na vysvětlenou. No, nechala jsem tedy „psát život“ a oddávala se jeho pozorování.

A že jsem viděla věcí! Dokonce i několikrát vedle sebe.
Minulou sobotu jsme slavili narozeniny mé babičky - teprve krásné děvětašedesátiny, zkrátka holka jako lusk. Než však došlo na sváteční oběd, šli jsme v doprovodu mého bratra všichni svolně volit na obecní úřad obce, kde mé dvě dámy, vzestupně generačně pokročilé, obývají malý růžový domeček, z dálky připomínající perníkovou chaloupku. „A který vy jste?!“ volala na nás již ve dveřích paní z volební komise. „Že vy jste ta kartářka!“ obrátila se pohledem k Malé Evě. „No ano, to taky!“ rozpačitě jí odpověděla má matka. „Minule se mě nějaký dva mladý ptali, jak se k vám dostanou,“ pokračovala, „a tak jim povídám, ať mi rovnou dají pětistovku a že jim řeknu, co je čeká!“ smála se sama sobě.

No, tak úvodní „ántré“ jsme si odbyli, byl čas "to" tam vhodit. Jak bylo později z volebních výsledků známo, v obci nedaleko Mělníka vyhrál první kolo, jak jinak, Miloš Zeman. My jsme však urnu nakrmili dvojitým hlasem Markovi Hilšerovi, jedním pro Pavla Fišera (bratr byl vždycky větší konzerva) a jedním lístkem Jiřího Drahoše, jelikož babička už se „na toho Zemana nemůže ani podívat!“

Když jsme pak bráchu doprovodily na autobus, mohly jsme se začít nerušeně oddávat trojgenerační dámské jízdě. Růžena si pro jistotu domluvil naháňku. Nemohl přeci riskovat, že v den sčítání výsledků prvního kola voleb, navíc se sněmem dam, z nichž dvě mají týden poloviční nesvéprávnosti, přijde k úhoně – ať už morální či fyzické.

Babičku jsme s Malou Evou podarovaly zbrusu novou Remoskou, k níž si babička sedla na zem a začala jí ještě v kuchyni rozbalovat. Připomínala malé dítě, rozbalující Lego. Se stejnou radostí v očích si pročítala kuchařku k Remosce přiloženou, zatímco já a Malá Eva jsme jí prosily, aby nám už nandala jídlo. „Jasně, ale musíte si k tomu ještě dovařit noky, já se od rána ještě nezastavila!“ vyčetla nám babička v půl druhé odpoledne. „Není ten vývar zkyslý?!“ ptala jsem se matky u oběda. „Ale kde že!“ podívala se na mě dotčeně. „Tak je tam asi moc výrazné koření...“ zašeptala jsem s pochopením.

„Hej, ten vývar musel být úplně zkyslý!“ posteskla si Malá Eva, vracejíc se z toalety, držejíc se za břicho. Tak to bychom měly. Přišel na řadu dort. Dort a první sčítání hlasů. „Panebože, těm to ale trvá, přepněte to na Andula vyhrála !“ Ačkoliv tenhle film pro pamětníky miluji, za chvíli jsme všechny netrpělivě třely dlaněmi o stehna. „To se nedá vydržet, přepněte to zpátky na čtyřiadvacítku!“ zavelela babička. S prvními výsledky zmizelo prvotní zděšení, ovšem i první lahev Bordeaux. „Hele, já vůbec nejsem opilá!“ divila jsem se, že i když jsme na lahev byly tři, její obsah jsme zpracovaly tak efektivně, že ani David Coperfield by to nezvládl lépe. „Evi, přines ze sklípku ještě tu druhou,“ poprosila babička. Malá Eva se nenechala dlouho přemlouvat a do korku druhé lahve francouzského červeného už se pomalu nořila vývrtka …

Bylo sečteno. Miloš vyhrál, ale ne tak, abychom si z toho musely po prvním kole dělat větší vrásky.

Nálada byla výtečná, druhá lahev se vyprázdnila, kdežto kdo se objevil, byl Miloš na obrazovce.

„Chtěl bych poděkovat za NEUCHUTAJÍCÍ POMPORU své ženě ,“ povídal ztuhlým jazykem.

„Pomporu?“ divila se babička. „Neuchutající?“ divila se Malá Eva. „Není co pít?“ divila jsem se já.

„Ale je ,“ uklidnila mě babička. „Evi, přines ty domácí vaječňáky!“ Čtyřiadvacítka jela dál, litr vaječňáku fuč. „Proč pořád nejsem opilá?“ stěžovala si matka. „Já taky ne!“ což mi opravdu nešlo na mysl, přidala jsem do éteru. „Jo, holčičky, ono taky dost záleží na tom, proč a na co se pije,“ poučovala nás velebná kmetka rodu, visící očima už pár hodin na Václavovi Moravcovi.

„Možná by sme už tak pít neměly,“ zpytovala svědomí Malá Eva. „Víš, že máme obě ty problémy s víš čím,“ poklepala si na břicho máma a zkyslý vývar tím tentokrát nemyslela. „Já teda nevím, ale s tím já už vážně problémy nemám!“ smála se nám škodolibě babička. „Přines Aperol!“ poručila zbabělé Malé Evě. Ta se ze zbabělosti rychle probrala, jelikož v rámci zvýšení kvality přinesla dle bontonu s Aperolem i lahev sektu a vytvořila z něj pravé Aperols´spritze.

V děvět večer jsme stále sledovaly čtyřiadvacítku. Spokojené, ale beznadějně střízlivé.

„No, tak snad už jen ten Martell,“ pokrčila váhavě rameny mamka. „No, to byl za nás pěkně drahý koňáček!“ pochválila si pramatka. „Sem s ním!“ Babička vymyslela nové zvolání při přiťuknutí.

„Pompom!“ - což znamená zkrácený výraz pro Zemanovu „pomporu“.

Martell zabral. Matka taky. A babička dál spokojeně seděla v křesle, svojí fenku na klíně a sledovala Václava Moravce. Ani nevím, jak se to stalo, ale cítila jsem, že také potřebuji pomporu a nemůžu už dál zůstat v tom domě hříchu. Z posledních sil jsem vytočila Růženův mobil a pak už si vzpomínám jen na to, jak mi babička s láskou popřála dobré noci. Ráno jsem se vzbudila ve své posteli, za to s bolehlavem.

„Tak pojď, jedeme do Býkve na oběd,“ šťouchal do mě Růžena. „Popřeji taky babičce.“

Předal jí vlastně vyrobenou lahev vína. „No, tak si připijeme, ne?“ zvolala radostně babička. Já tu její radost rozhodně nesdílela a zdvořile jsem odmítla.

Ovšem večer už jsem měla opět fyzickou potřebu pít. Jak říkala moje prababička: „Když jsem byla těhotná, tak jsem na to víno měla takovou chuť, že jsem z toho až zeslábla!“

Vplížila jsem se tedy do sklípku s Růženovým vínem, odcizila jednu lahev a kradla se s pytlíkem brambůrků o patro výš, tentokrát k Honzové babičce – rovněž výtečným parťákem na pařby.

„Kam s tím jdeš, ty malý alkoholiku?“ utahoval si ze mě Růžena, když mě načapal, jak si to štráduji po schodech nahoru.

„To je divné, že se ten Honzík pořád ještě nevrátil ze sauny, viď?“ divila se jeho babička po společném zdolání první lahvinky. „To jo,“ přitakala jsem. „Asi už půjdu dolů.“ „Vůbec! Počkej, až si pro tebe přijde sem!“ a pomalu donesla ještě lahev červeného. A tak jsme společně ještě probraly politiku, americké beatníky, rodinné poměry a jiné další intelektuální záležitosti, které spolu tak rády a intenzivně diskutujeme.

Ráno na mě klepala, jestli nejdu na kafe. „Jo, ale fakt jenom na kafe!“ bránila jsem se předem. Trochu mě ta její generace začala zmáhat. „A to mně je moc fajn!“ pokrčila rameny Honzova babička.

No přátele, abych to shrnula ... Mám se ještě co učit. Od předchozích generací ve výdrži. Co se týká vynalézavosti, tam bych se mohla učit od našich nejmenších. Asi jsem tu ještě ani slovem nezmínila průběh mé oslavy narozenin, na nichž se záhy stali hlavními aktéry má sestřenka Ema, navštěvující druhou třídu základní školy a Honzův čtyřletý synovec, který si ovšem v nápadech nezadá s Emou, už tak předčasně vyspělou, co se některých intelektuálních okruhů týká.

Sedli si spolu na bar a suverénně si v hospůdce mé potencionální tchýně objednali „panáka.“

„Malým nenalévám, nemáte prachy!“ utahoval si z nich Honzův otčím za barem. „Nemám to komu napsat!“ vysvětlovat jim. „Tak to napiš Ježíškovi!“ vykřikl na něj pohotově čtyřletý Ondra. Za svůj důvtip si vysloužili akorát panáka jahodového džusu. Pozvedli ho, kopli do sebe a obednali dalšího.

V tom se ve dveřích objevil tamní starosta. „Dobrý večer!“ uvítala ho Ema s panákem v ruce. „Pojďte dál, my tady chlastáme!“ smála se. „Ale jenom jako, víte!“ uklidňovala ho, když na ní nevěřícně vytřeštil oči. „U nás totiž,“ pokračovala, „penízky – nula!“ A smáli se s Ondrou jako protržení.

Tak já nevím. Asi piju moc málo nebo naopak moc?