Jak už jste asi zjistili, v mém životě není nic podle řádu a sledu, neexistují striktní pravidla. Původně jsem si myslela, že Vám budu posloupně vyprávět příběhy mých přátel, rodiny, a vůbec zajímavých lidí, co prošli a stále procházejí mým životem. Jenže to nelze. Na záměru být vypravěčkou mého pestrého života, se nic nezměnilo, nicméně posloupně to určitě nebude, a to z prostého důvodu - moje pozornost se ubírá neustále jiným směrem. A tak se často chovám jako ti senioři, vzpomínající chvíli na své mládí, tu zase prodavačku, co jim schválně podala nahnilá rajčata, či na paní Blažkovou, co jim byla za svědka při první (druhé, třetí) svatbě. Prostě trochu jako mé prababičce (budiž jí země lehká), při záblescích na vzpomínky z dob, kdy byla její rodina bohatá. To se projevovalo především pro restituci, satisfakci za léta, kdy ji komunistický režim připravil o majetek, a na čas dokonce o svobodu. Tak se vžila do role zámožné stařenky, že se například po obědě ovívala vějířem z tisícikorun, oči si při poobědovém odpočinku zatemňovala kovovými padesátikorunami, nebo mi k narozeninám místo náušnic pověsila za každé ucho bankovky, jejichž nominální hodnoty obměňovala dle nálady. V neděli jsme ji navštěvovali za účelem společných obědů. Ty se v rodinném kruhu často proměnily ve společenskou hru "Najdi si své kapesné a hlavně si nevylom zuby". Hra spočívala v tom, že prababička zapekla do řízků kovové mince různých hodnot, jež si nálezce mohl ponechat. Nikdy nezapomenu na výraz v její tváři, když její neoblíbený skorozeť Pavel, objevil hned tři padesátikoruny, zatímco já - sotva dvě pětikoruny. Nemusím myslím dodávat, že charakter hry byl do značné míry založen na konkurenčním boji jednotlivých vnoučat, dětí a jejich přivdaných, přiženěných, či potenciálních protějšků. Pro případ, že by byl někdo z jejích oblíbenců bit v rámci štěstí ve hře, dostal druhou šanci. Mohl se po obědě chopit domácích prací, proplácených dle prababičky platného ceníku. Holt, nic není zadarmo. Tak to u nich doma, v pohostinství a rodině vždy bylo, a na tom nehodlala nic měnit. Na tomto faktu je založena má dnešní tvůrčí inspirace - že zvyk je někdy "železnou košilí", naneštěstí dost často bez zjevného logického, či praktického opodstatnění. Důležité je, že "vždycky se to tak přeci dělalo"!
Na nepraktičnost této teze jsem narazila zrovna minulý víkend. Strávila jsem krásný a plně využitý čas v horské chatě mé dekadentní kamarádky Terky, nazývané "dům svobody". Společnost mi dělali mí kmenoví kamarádi z víceletého gymnázia, můj přítel a zahraniční přítel Terky, s nímž všichni mluvili anglicky, já anglicko-německy a můj přítel česko-anglicky. A v neposlední řadě i spousta alkoholu a kuřiva, různých původů a kvalit. Zřejmě právě proto, že byla atmosféra ozvláštněna přítomností nového člena výpravy, začaly se ihned měnit mýty o tom, co se dělá a nedělá, protože se to tak "dělalo vždycky". Stará ověřená pravidla, začala padat jako domeček z karet. Prvním narušitelem tradic, se stal můj přítel, zapřísáhlý a zarputilý nekuřák. Uprostřed konverzace popadl kolující šlauch vodní dýmky s obsahem látky, známým zejména nizozemským patriotům. Na mojí otázku, proč tak činí, v rámci solidarity s naším novým mezinárodním přítelem, odvětil: "Its gud for mí." Toto zjištění, pro mě bylo novinkou, obzvláště, když jsme následující dem skoro celý prospali, zatímco ostatní se vydali na výlet na Jizerku. Já si ovšem hodlala zachovat své dekorum a šetřila jsem si síly na hasičský ples, zlatý hřeb naší výpravy, konající se v sokolovně, nedaleko našeho horského útočiště. Na každém plese udělám totiž ostudu. Ne, že bych to předem plánovala, jako třeba silvestrovské veselí (na němž se prostě musíte veselit, i kdyby Vám umřela kočka, protože se to tak vždycky dělalo). Asi jsem pouze jeden z těch lidí, podle nichž psali polku "Hrajte, já ráda tancuju." Jak se začne prodávat tombola a nějaký hasič (myslivec, rybář, fotbalista) vyhlásí panákovou smršť, neovládám se. Prostě to tak vždycky dělám. Horší je, co dělám následovně. Pokud je přítomen Lukáš, jediný prapůvodní mužský článek naší party (partnery nepočítám), bývá většinou terčem našich vtipů, nevhodných poznámek či fyzických útrap - ať už se jedná o roli univerzálního tanečního partnera, stěhováka, nosiče nebo hromosvod mých políčků (ano, jsem jedním z těch lidí, co políčky v opilosti považují za vtipné). Ano, tušíte správně. Lukáš to z nás všech dotáhnul nejdál, je nejvzdělanější, nejhezčí, nejhodnější a trpí.
Zábava se posunula k půlnočním hodinám a má hrdost a zvladatelnost se snižovala s přibývajícími minutami. Terka v tombole vyhrála dvě čabajské klobásy. Coby praktikující veganka, se jich chtěla důstojně zbavit, a já jí v tom faux pas nechtěla nechat. Co naplat, že nejsem zrovna masožrout - klobásy jsem vyprostila z celofánu, a do jedné se s chutí zakousla. Byla jsem spatřena předsedou hasičského sboru a starostou vsi v jedné osobě, načež mě napomenul, jelikož vlastní jídlo je v sále konzumovat zakázané - v rámci solidarity s místní občerstvovací stanicí. Tuto výtku jsem si vzala velice osobně, protože já přeci drobné živnostníky podporuji a vzhledem ke svému podroušenému stavu, se mě skutečně dotkla. Protestní výkřiky typu "Policejní stát, policejní stát!", mě z frustrace nevyvedly, chtěla jsem to tedy napravit tancem. Vyzvala jsem Lukáše. Ten měl zřejmě pocit, že tanec by mi v této chvíli nemusel prospět, což mou frustraci ještě prohloubilo. Už toho na mě bylo moc a z nepochopitelných důvodů, jsem si zula botu. Odmítnutí tance jsem Lukášovi oplatila jejím vržením po něm, myslící si, jak originální musím být. Ten moje nadšení rozhodně nesdílel. Naopak. Vyčinil mi, křičel něco o podpatcích a nebezpečí a já poprvé uslyšela "What the fuck" v originále. Našemu novému cizojazyčnému příteli můj manévr rovněž "all right" nepřišel. A víte co? Mě v tu chvíli nemrzelo, že jsem ohrozila své kamarády, ale fakt, že jsem je ohrožovala vždycky, aniž by to byl problém.. Vždycky se to tak dělalo! A najednou, po letech společných patálií, jsou všichni dospělí, zatímco já, zůstala sama, nekoordinovatelná, ostudu dělající, za to po dlouhých letech - vzbuzující pohoršení? Zklamaná životem, jsem chodila za každým účastníkem naší výpravy zvlášť, hledající pochopení, leč u nikoho nenacházející.
Až druhý den jsem se dozvěděla, že kamarádky měly tajnou úmluvu s barmanem. Zatímco já se propadala do stavu, kdy je vše dovoleno, z důvodu, že se tak činilo vždy, ony konzumovaly čistou vodu a následky mého počínání viděly ze střízlivé perspektivy. Nevím, co bude následovat. Bude se dělat něco, co se nikdy nedělalo? Nějaké novoty? Já ale nechci být dospělá. Jak se jmenuje ekvivalent Petra Pana? Jak se Vám líbí "Petra Slečna"? Lukáš jistě promine :)
Výše uvedenou historku považuji za ten typ situace, kdy něco činíte, protože se to tak dělalo vždy, ale současně Vám to přináší radost a uvolnění. Ano, je to do jisté míry založené na ubližování druhým, i když v malé míře. To považuji za vinu pohádky "Pojďte pane, budeme si hrát", na níž jsem vyrůstala. Tam vždy ten vyčůranější medvěd pošťuchoval toho hodnějšího, naprosto beztrestně a navíc za přihlížení tisíců děti u obrazovek. Jak se tedy mám pak chovat v situacích se ztrátou sebekontroly, když výchovnými prostředky mých rodičů, byly videokazety, kde se větší medvěd proměnil v auto a přejel menšího, skrytého v pouhé koloběžce?
Čím déle o tom přemýšlím, existují i zvyky, při jejich zvratu by se naprosto nic nestalo. Řekněme taková půlnoční mše. Opravdu je nutné, aby se na ní odebíraly každoročně rodiny, celý zbytek roku ateistické? Předminulý rok jsem se na ní Lukášem nechala přemluvit. Když si na to vzpomenu, vlastně si ten hod botou zasloužil. Celý rok se chová (jak říká můj valašský strýc Václav), jako "kůrka bezbožná", ale o Štědrou noc se v něm probudí křesťanské pudy. Ne, že bych byla přímo nevěřící, nicméně přecpaná bramborovým salátem a těšící se na teplo postele či útulné hospůdky, nespatřuji romantiku a spasení v přecpaném kostele, kde mluví farář, jemuž v poslední řadě stejně nic nerozumím. Ale jelikož už se to tak po staletí dělá - sedět po půlnoci kvůli zvyku v promrzlé kapli, není co namítat. Co si budeme nalhávat. To pravé štědrovečerní kázání, se už léta odehrává na obrazovkách našich televizorů, ve filmu Pretty Woman. Nevím, kolikátý rok už se takto děje, nicméně mám pocit, že i zde už se snoubil zvyk se želenou košilí. Vždyť co může být krásnějšího, než připomenout si o Štědrý večer, že i prostitutka je člověk a bude-li mít štěstí, potká bohatého, mladého a krásného podnikatele. Ne vždy to musí končit s upoceným kamioňákem na německých hranicích - a v tom ta pohádka vánočního zázraku přeci vězí :)
Posledním typem zvyku je pro mě tradice, mající ducha, pochopitelného jen pro užší segment lidí, kteří Vás i přes počáteční nedůvěru, dokážou obrátit na svou stranu. Právě z takovéto akce pochází úvodní fotka tohoto článku. Můžete na ní spatřit malou Evu (pro neznalé mou maminku), v pozadí mě, po boku mající máminu kamarádku Romanu (dříve mou profesorku biologie, nyní macechu mého přítele - zkrátka multifunkční to ženu, bořící mýty o tom, že profesorky musejí být nudné, ačkoliv se to "tak vždycky dělalo"). Foto bylo pořízeno na Vracovskcýh hodech, podle mnohých příznivců Jižní Moravy, nejkrásnější akci regionu, jež si musí každý milovník tradic a vína prožít. V tom jsme rozhodně nemohly zůstat pozadu. Po ceremonii tisíců okrojovaných obyvatel města Vracova, jsme si přišly trochu jako ti tučňáci z filmu Madagaskar, toužící po návštěvě polární oblasti. Po jejím dosažením konstatovali, že je to "pěkně naprd". "Nechápu, co na těch Hodech všichni mají", prohlásila malá Eva, po pár kilometrech následování okrojovaného průvodu. Naše obavy se však rozptýlily ve chvíli, kdy mě a kamarádku předběhl jeden z mládenců, oděných do tradičního kroje. V ruce nesl demižonek slivovice a uctivě s námi navázal kontakt: "Vítám Vás, slečny. Přijíždíte z daleka? Dovolte, abych Vám nabídl doušek naší tradiční pálenky". "Ne, děkuji, nepijeme", odvětila kamarádka. "Tak si naser, ty krávo", odpověděl jí s úsměvem mladík a pokračoval dál v průvodu. Tou upřímností, si mě místní obyvatelé definitivně získali a zbytek slavnosti jsme si již užily na stejné notě, jako domorodci. Ne všechny tradice jsou totiž tak špatné, jak se na první pohled zdají. Člověk se je jen musí naučit rozlišovat!
Žádné komentáře:
Okomentovat