Jak nám často zdůrazňovala, byla již od dětských let zvyklá navštěvovat pražské vyhlášené podniky. Teta Milena (v naší rodině známá pod pseudonymem Číča - pro svůj nevšední vzhled) se z Luhačovic přivdala do Prahy za strýcem Ježkem (mimořádně to nebyl pseudonym, nýbrž skutečné jméno), jež působil jako hlavní účetní v Tuzexu a tudíž si mohl dovolit život flamendra. Když byla malá Eva skutečně ještě malá, hlídával jí a život pražských kaváren a restaurací jí odtajnil. Na ní to zapůsobilo tak, že se rozhodla svůj život navždy spojit s prostředím, kam se stahovali umělci po představeních, spisovatelé hledající inspiraci a múzy či prostě jen lidé, jimž takové prostředí vyhovovalo, aniž by tu bohému na sto procent žili.
Pán, jež nám léta ladil náladu a kytaru se definitivně odebral dožít svůj pestrý život do ústraní své rodiny, což lidé důchodového věku většinou dělají. Ale co teď? Kdo nám bude zpestřovat život historkami o pražských umělcích a zprostředkovávat vstupenky, jež nám, nebožákům z maloměsta, měly rozšířit kulturní obzory?
Ještě, že se na scéně objevila jako vždy teta Jana. Teta Jana nebyla mojí a bráchovou pravou tetou, nýbrž mamky kamarádkou, působící v naší neúplné domácnosti jako stálý inventář a rozháněč chmur a trudomyslnosti. Ne, že by neměla vlastní rodinu, jen toho vždycky zvládala více najednou. Hlídat více dětí najednou, milovat více mužů najednou (dokonce s nimi i žít, a to po všech stránkách) a v neposlední řadě, žít i několik životních rolí najednou. V jeden týden jí nedělalo problém být dělnicí z lidu, starostlivou matkou malého Kuby, hysterickou matkou malého Kuby, odbornicí na výtvarné umění, femme fatale, lidovou vypravěčkou, tetou na hlídání, věrnou manželkou strejdy Ládi, nevěrnou manželkou strejdy Ládi, či světačkou předstírající nevídaný intelekt nabitý cestami za oceán. Její největší starostí v životě byla otázka "Koho mám milovat, když mám tak velké srdce?", pokládající mojí mamce vždy po pár skleničkách vína, co do ní padaly (jak říká moje biologická teta Eva), jako Němci do krytu.
Teta Jana nás oslovovala zásadně "holyvůdi", jelikož jsme svým životním stylem a chováním skutečně nepřipomínali běžnou rodinku ze sídliště. Doma jsme se nepřezouvali, nepřevlékali do vytahaných věcí a neustále přijímali návštěvy, či chodili do kaváren a restaurací. Asi měla pravdu, že to u našich sousedů obvyklé nebylo. Pro ilustraci můžu uvést příklad, kdy na nás zazvonila paní Hrdličková z pátého patra, aby se mamky zeptala, kde na tohle všechno, jako samoživitelka bere peníze. Jaké měli sousedi reakce, když jsme se rozhodli zrekonstruovat nás byteček (pro svou technickou bizarnost a stav zvaný Mireček), nemusím snad už ani předesílat. Mamky krédem bylo: "Nemáme peníze, ale nikomu to nebudeme ukazovat, jasný?"
Jana rozhodla jasně: "Když už umělci nejezdí k "holyvůdům", pojedou oni do Prahy". A tak po detailním přezkoušení všech svých "autfitů", kdy se po každém převlečení postavila před zrcadlo a smyslně řekla sama sobě svůdným hlasem "ahoj" (dodnes nechápu smysl tohoto rituálu, nicméně se u nás praktikuje dodnes). Pokud ono "ahoj" znělo dostatečně přesvědčivě, bylo to to pravé ořechové. Po detailním rozmýšlení, kde se budou obě cítit světově, došly Eva a Jana k závěru, že to bude v nějakém divadelním klubu. Herci jsou lakomí nebo chudí, tudíž ceny budou lidové, máma se mezi nimi bude cítit jako ryba ve vodě a Jana (jelikož není žádná fajnovka) bude obdivovat vypracované kulisáky, svou cílovou skupinu. A tak dvoučlenná delegace vyrazila do klubu vinohradského divadla. Samozřejmě, pod změněnou identitou. Jednalo se přeci o fiktivní výlet, jež měl pouze pozvednout ducha, netřeba odhalovat své pravé nitro. Z Evy a Jany se staly dámy "high society". Po zmapování území zjistily, že nejsou jedinými mimobohémskými návštěvníky, což jim dodalo na sebevědomí. Jana, nebojící se žádné životní výzvy, velice záhy zjistila, že tamní servírka slyší na jméno "Zuzanka", načež jí takto familierně začala oslovovat také. "Ještě jednu skleničku, Zuzanko, prosím Vás", "Víte, Zuzanko, my jsme se tady s kolegyní právě vrátily z Kanady. Střídavě tam žijeme a milujeme české divadlo, proto jsme tady". Kdo viděl film Babí léto, všiml by si jisté paralely v dějové lince, nicméně zcestovalé dámy z Kanady se rozhodly, že nebudou rozhodně čekat, až se jim objeví šediny a vrásky. Hollywoodský život se musí žít hned. A tak ho žily. Aspoň dokud neodbila půl dvanáctá a Popelky nemusely utíkat na poslední metro, spojující je s nočním autobusem směr "zastávka U hřiště, Mělník", cílovou rovinkou k jejich nehollywoodským bytovkám. V době, kdy už jsem vlastnila vlastní řidičské oprávnění, jsem měla dokonce tu čest, delegaci z Kanady u divadelního klubu vyzvednout a zajistit jim transfer zpět, k přeletu do stanice realita. Už v Argentinské znovunabyly české občanství a začaly mi líčit, jak vysoký je jaký herec, jestli kouřil cigarety či mariánku a samozřejmě, jací kulisáci jsou na úrovni a jací ani za mák. Já tu jejich radost ze života milovala. Jednoho krásného dne se ale Jana dopustila fatální chyby. Neukočírovala svou loveckou touhu a místo kulisáků, se zaměřila na tatínka jedné z mých nejlepších kamarádek. Tato kořist byla však nad její síly, nešlo to ani po pytlácku, a tak se Jana uchýlila k nepěknému komplotu na jeho ženu, maminku mé kamarádky. Malá Eva to označila za nepravost a podlost a Janu vyzvala, v rámci dobrých vztahů s mými kamarádkami, ke kapitulaci. Jana kapitulaci nepřijala, a tak nám "holyvůdská éra" skončila a začaly se psát éry nové, nepoznané.
Přešla doba činoherní, nastala doba operní. Za jejím zrodem stála paradoxně moje babička, do té doby kulturu a bohému naprosto ignorující. Svůj zájem o veřejné dění nedotáhla dál, než za hranici divadla Semafor, naprostý fenomén jejího mládí. Jejím idolem byl Jiří Suchý, hymnou Klokočí. A dál se v tomto směru neposunula. Alespoň ne do té doby, než se skoro v šedesáti letech znovu provdala za Ludvíka, jihomoravského bohéma z okresu Hodonín. Ludvík byl vystudovaný malíř, na sklonku produktivních let ukrytý ve středočeské vesnici, zaměstnán jako technik u podniku Povodí Labe. Své obrazy nejraději maloval za produkce gramofonové desky Jožky Černého, téměř spolurodáka. Jenomže jeho rodná hrouda neprodukovala jen lidové zpěváky. Jeho synovec byl primášem cimbálovky, ze které vzešel Tomáš, operní pěvec, často hostující v Národním divadle. Tomáš našeho Ludvíka často navštěvoval, vozil s sebou Romana - Ludvíkova synovce, violu, mraky slivovice a lístky do opery!
Obec Kly u Mělníka se tedy čas od času stala svědkem neplánované produkce cimbálové muziky a operního zpěvu, trvající často i několik dní po sobě. Kdo vydržel celý prodloužený víkend a nepadl na vykřičené hlasivky či otravu alkoholem, získal lístky na Tomáše do Národního. A tak jsem poprvé vyrazila spolu s babičkou na Věc Makropulos, v Janáčkově operním přepisu. Tomáš zde měl sice v roli Janka především úlohu v podobě zazpívání páru vět, přijmutí smrtelné kulky a pak až do konce opery ležení na zemi, nicméně celkově mě to, co se odehrávalo na jevišti, uchvátilo. Při děkovačce se babička, na rozdíl ode mě operou naprosto neuchvácena, postavila a do potlesku z plných plic zakřičela: "Hej, Tomáši, tady jsme! Dík, tak my jdem!" Myslím, že na malou chvíli upoutala větší pozornost, než hlavní jevištní protagonisti, ale to už jsem jí tlačila, rudá v obličeji, směrem k šatnám.
Později, v protější kavárně Slavie, jsem vstřebávala, co jsem právě viděla a slyšela, a měla jsem jasno - chci se naučit zpívat operu!
"Slyšíš mě?", ptala se mě babička, vytrhující mě z mého snění. "Říkám ti, že sem chodil Šimek s Grossmanem!"
Žádné komentáře:
Okomentovat