Když jsem začala psát tento blog, kontaktovala mě moje velice dobrá kamarádka Tereza s námitkou, že by si přála, aby byl některý z mých příspěvků více dekadentní. Slovo "dekadentní" je naším oblíbeným termínem. Používáme ho od dob, co jsme definitivně propadly éře seriálu Futurama, kde ho cituje jeden kontroverzní robot, krmící se při vyslovování tohoto slova hroznem vína. Přesto vím, že žádný z mých příspěvků nemůže být tak dekadentní, jako je můj život od nástupu na víceleté gymnázium. Tam jsem se s Terkou seznámila, tam začal můj dekadentní život, jehož dekadentní průběh se mi doposud nepodařilo utnout. Důvodem, proč nepokračuji pozvolně v dějové lince minulého příspěvku, a neosvětluji Vám, jaké další celebrity a bohémové prošli mým životem, je dnešní datum, tedy čtrnáctého února. Oslavy svatého Valentýna vyhlásily České republice intervenci krátce po mém narození. Jak tedy zpívá Barbora Poláková - "jsem cílová skupina".
Myslím, že neznám žádnou z mých kamarádek a známých žen, jež by na svatého Valentýna nezažila zklamání v podobě ignorace tohoto srdíčkového svátku, ze strany svých partnerů. Alespoň jedenkrát v životě každá z nás zažila takzvaného valentýnského ignoranta, co pod alibistickou záminkou "komerčního amerického svátku", odbyl svou milou, většinou pro svou lakotu. Vždyť co by jim to udělalo, hodit v supermarketu do nákupního košíku ještě tu srdíčkovou bonbonieru. Mezi lahvemi dvanáctistupňového piva a pytlíky bramborových lupínku, by se krásně vyjímala, skoro žádné místo navíc by nezabrala. Vyčuraní pánové holt preferují (pro své vlastenectví) prvního máje (polibek pod stromem nic nestojí), k jehož oslavě stejně skoro nikdy nedojde, protože den před tím se slaví "čáry". No a ty se přeci musí druhý den vyspávat, načež se odpoledne, pro den pracovního klidu, sleduje nějaký americký akční film, u něhož cizinecká intervence nehraje žádnou roli.
Takovému ponížení jsme se s Terkou před lety rozhodly předcházet, tudíž jsme řekly ono pověstné "dost". Svatého Valentýna budeme slavit zásadně spolu, nevystavíme se žádné emoční újmě a hlavně - užijeme si ten den DEKADENTNĚ.
Většinou to mívalo stejný průběh: pustit si film, dát si pizzu z horkovzdušné trouby, zapít ji "dvanáctkou" a celkově se chovat jako chlapi. Nechat po sobě svinčík, hezky si krknout, pochválit se za to a zakouřit si pod digestoří. Troufnu si říct, že ač jsme za ta léta měly jedna či druhá (v lepším případě obě najednou) zrovna partnera, ani jednomu naše valentýnská absence nevadila.
Párkrát jsme se dokonce odvážily zajít si o Valentýna na společnou večeři. Pro soucitné pohledy ostatních ("Nebojte, taky si najdete jednou chlapa.") či naopak povzbuzující pohledy ("Fandíme Vám, holky - nemáte se za co stydět, dnes už je to normální."), jsme nakonec vždy skončily pod tou digestoří, s davidoffkou v ruce, zapatlanou od pizzy z trouby.
Proč vám tohle všechno píšu? Protože jak je zřejmé, píšu tento článek, a s Terkou dnes (o Valentýna) nejsem. A je mi to líto. Rozhodla jsem se tedy, že jí místo tradiční lahve vína věnuji písemnou vzpomínku na to, jak dekadentní můj život s ní byl a stále je. Lákala mě sice do kina na Padesát odstínů temnoty, ale já nemůžu. Nejsem v té dekadenci zase až tak moc zběhlá. Preferuji filmy, kde když se sice lidé bičují, ale nezpůsobuje jim to rozkoš a radost, a už vůbec ne orgasmus...
Z letargie mě vyvedl až můj přítel, absolutní neromantik a pragmatický tvor, ovšem dobrosrdečný to člověk. Po příchodu domů přede mě postavil pokojovou květinu, zabalenou v průhledné igelitové tašce, ještě polepenou kódem ze supermarketu se slovy, že "tohle mi nese".
Po vznesení otázky, zda je to k Valentýnu, pouze přikývl, jelikož něco tak odporného, jako slovo Valentýn, by on nikdy nevyslovil. Za to, že se tak přemohl (spíš se bál, že kdyby nic nedonesl, celý večer by poslouchal výčitky a nevyspal se), věnovala jsem mu čokoládu, v níž byla ukrytá vstupenka na koncert skupiny Wohnout. Poděkoval a otázal se na existenci druhé vstupenky. Ubezpečila jsem ho, že tu vlastním já. Darovala jsem si jí k Valentýnu pro jistotu, že by nic nedonesl. Kolik mě stála krabice plná valentýnských pamlsků pro mé kočky, jsem z taktických důvodů zamlčela. Romantika, skoro jako s Terkou.
Většinu romatických okamžiků ve svém životě jsem zažila skutečně s ní, a jelikož jsem to v naší dvojici já, kdo má paměť jako slon, opráším jen slabý výčet z nich.
Poprvé jsem se cítila jako v sedmém nebi, když mi po skončení hudební nauky v rámci lidové školy umění (kterou jsme spolu navštěvovaly) ukázala, kam chodí na svačinu. Zavedla mě ke stánku s grilovanými kuřaty, předložila stánkaři dvě koruny české, a za ně jsme obdržely chléb zmáčený v omastku. Rozdělila ho na dvě půlky a podělila se se mnou. Doteď tuto nutriční katastrofu nechápu. S ohledem na to, že dnes preferuje veganský způsob stravování, to zní jako sci-fi.
Na zvířata jsme ale braly ohled vždy! Když jsme se vracely odpoledne z gymnázia domů, chodily jsme krmit k jedné vile volně pobíhající slepice. Každá z nich měla jméno, zakládající se na příjmení členů profesorského sboru. Jedinou výjimkou byl bílý hlídací pes, fungující jako jejich ochránce. Ten měl jméno po řediteli. Slepici, pojmenované po vyučujícím, se mohlo říct do očí vše, co si člověk o jeho jmenovci myslel. A že toho nebylo málo! Přihlédnete-li navíc k tomu, že co se týče prostořekosti, patřily jsme ke špičce v oboru.
Čím naše gymnazijní znalosti a vědomosti nabíraly na objemu, tím dekadentnější se stávalo trávení našeho volné času, zvláště za dob puberty. Jestli si tyhle řádky budou někdy v budoucnu číst moje děti, jistě pochopí, že až do svých osmnácti let budou mít domácí vězení. Pro jistotu.
V období zapalování lýtek nás přirozeně nezajímali naši vrstevníci, čti: patnáctiletí výrostci.
Ti to přirozeně špatně nesli a nazývali nás "zlatokopkami se zájmem pouze o dvacetileté milionáře".
V té době znamenalo být milionářem to, že vám někdo mohl zaplatit nudle s kuřecím masem v čínské restauraci, takže laťku tito milionáři nastavovali skutečně vysoko. Hlavní problém tkvěl v tom, že pokud s námi tito "milionáři" byli ochotní trávit čas, museli být ve svých dvaceti letech na stejné intelektuální úrovni jako my, o pět let mladší školačky. Bez urážky, jednalo se o chlapce šikovné, jejichž zájmy se ovšem vztahovaly pouze na demontáž starších automobilů, z nichž vytvářeli dopravní prostředky jiných dimenzí, s nimiž nás pak vozili po polích, přiléhajících k našemu městu a vedlejší vesnici, v níž byl tento "gang" lokalizován. Otřes mozku jsme naštěstí měla pouze dvakrát.
Já i Terka jsme s nimi zažili spoustu intelektuální i dekadentní zábavy, nechyběl dokonce ani černý humor. Jeden z těch chlapců neměl od kolene dolů nohu, nosil tedy protézu. Jeho oblíbenou zábavou bylo schovat nám šaty do dutiny své dřevěné nohy, zatímco my jsme se koupaly v Labi. Když se pak slavil Silvestr a on chtěl nastoupit opilý do svého speciálně upraveného vozu, jeho otec mu nohu vzal, aby nemohl odejít z domu v podroušeném stavu. Inu, studium na víceletém gymnáziu nebyl zrovna med, tudíž regenerace mozkových buněk ve volném čase musela být řádná a kvalitní. Důkazem našeho volnomyšlenkářství je ilustrační fotografie v úvodu tohoto článku, kde nás naše jediná slušná a intelektuálně zaměřená kamarádka Zuzka (vůbec nechápu, jak to s námi mohla tak dlouho vydržet), zachytila při školní návštěvě Louvru v Paříži, kde se zbytek naší třídy oddával prohlídce vystavených artefaktů.
Není divu, že "normální" chlapci se nás pro naší pověst tak trochu obávali , proto jsme si často vystačily samy.
Kdybych měla vypisovat všechny naše průšvihy a patálie, asi bych dneska nešla spát. A to se mně, líné osobě, nechce. Navíc, zatímco se vy, romantici, díváte navzájem do očí v přecpaných restauracích, my se jdeme s přítelem docpat smaženými brambůrky a dopít lahev vína, co máme otevřenou už od včerejška. Jelikož jsem zaměstnaná psaním, má můj spolubydlící náskok, a jak ho znám, nic by mi nezbylo...
Mějte se tu hezky a zbytek Valentýna prožijte s tím, koho máte rádi, i kdyby to měla být kočka, nebo střelená kamarádka!
Žádné komentáře:
Okomentovat