Tak jsem zjistila, že mě již čte pár lidí, kteří si všimli, že jsem už čtrnáct dní nic nenapsala. Důvod je jednoduchý. Malá Eva mi zakázala, abych o ní psala. Prý se to brzy omrzí a lidi si o ní budou myslet, že je totální cvok. Souhlasím jen s tím druhým, v dobrém slova smyslu. Proč se stydět za pravdu? Celý život říkáme, že ty naše rodinné příběhy jsou tak neuvěřitelné, že je jednoho dne musíme takzvaně hodit na papír. Já bych se toho nebála. Minimálně půlka z mého krátkého života, propojeného právě tak často s mou rodičkou, je stejně neuvěřitelná, místy až připomínající životopis Forresta Gumpa. A tady se dostáváme k jádru pudla. Malá Eva se bojí, že budu jmenovat celebrity, co prošly našimi životy, a že by to mohlo jednu, či druhou stranu poškodit. Myslím si, že až budu stará babička a budu ty své historky vnucovat v parku na lavičce vnoučatům, stejně si budou myslet, že jsem senilní a já jim pak budu vyprávět něco o bonboniéře a jejím ochutnávání, jelikož ten film mám v hluboké paměti a často z něj cituji. Očekávám tedy, že i vy, mí čtenáři, si budete myslet, že kecám, což je fajn. Ospravedlňuji se tedy. Po čtrnácti dnech bloumání musím uznat, že ne všechna přání, jsem schopná druhým vyplnit a do omrzení sebe i Vás, budu vytahovat pikantnosti ze svého osobního života, či mých blízkých. Tak přísahám. Kompromitující materiály nebudu spojovat s reálnými jmény, ty pozitivní ano - kdo by se se mnou chtěl soudit za to, že ho vychvaluji? A pokud Vám postavy mých příběhů připadají povědomé, s největší pravděpodobností se o reálné osoby jedná.
Navíc, člověk či jiný živý tvor, nemusí být zrovna mediální hvězda, aby se stal celebritou. Pravým příkladem tohoto tvrzení, byl náš první kocour, všem mým přátelům známý pod jménem Vašek. Měl krásné modré oči, siamské zbarvení, dlouhou srst a svéráznou povahu. Říká se, že kočka si svého pána vybírá. U něj to platilo dvojnásob. Zamiloval se do mě, tehdy devítileté holčičky, a byl mým blízkým přítelem celých čtrnáct let. Byl, pravda, trochu sebedestruktivní a psychotický. Projevovalo se to především tak, že když vycítil mé sebekratší vycestování za hranice našeho panelákového bytu, začal si vykusovat srst z břicha, místy až do masa. Každá dovolená se u nás ve finální ceně navýšila o výdaj za veterináře. Ačkoliv ho mi ho mamka donesla jako nechtěného usurpátora, trýznícího ostatní koťata, byl to výjimečný tvor a zapříčinil mou celoživotní lásku ke kočkám. Brzy po jeho osvojení naší rodinou, se stal rovněž celebritou, alespoň na našem nemalém mělnickém sídlišti. Ano, mluvím o ghettu jménem Sportovní.
Vašek si byl vědom své výjimečnosti a netradičního vzhledu, rád se tedy vydával na odiv všem sousedům, nejradši na římse a parapetu naší lodžie, umístěné v osmém patře domu. Zatímco my šíleli hrůzou, on si vychutnával pokřiky lidí z ostatních balkonů a lodžií a čas od času představení okořenil svou specialitou - skokem z osmého patra do koruny keřů pod naším domem. Nezřídka byl tento paragánský výkon provázen pokřiky sousedů "kočka letí, ta kočka letí". To už jsme věděli, že budeme celý měsíc Vaška všichni hledat po sídlišti, dokud se sám neobjeví před naším domem - v pořádku a zdráv, jako by se nechumelilo, s výrazem ve tváři - jsem tu, o co Vám jde? Nepomohla tomu kastrace, byl nepředvídatelný a měl své manýry - typická hvězda. A tak, jak je pro hvězdy známé, že lidé odmítají jejich smrt a stále je potkávají, u Vaška tomu není jinak. Ale fakt! Vašek je pravým příkladem průkaznosti reinkarnace. Před rokem se ke mně neplánovaně dostal kocour Bert, a víte co? Jsem si stoprocentně jistá, že to je Vašek. Narodil se ve vesnici kousek od místa, kde mám Vaška pohřbeného. Porodila ho černá kočka, stejně jako Vaška. Ač dvorková micka, je dlouhosrstý, má stejná manýry, totožnou povahu, je to usurpátor, a dokonce je zrovna tak umňoukaný.
Na svojí obhajobu musím říct, že mě o Vánocích navštívili staří dobří kamarádi a jeden z nich (doktorand chemie - racionální člověk, mimochodem) mi povídá: "Péťo, víš, co si myslím, když koukám na Berta? Nemůže to být převtělený Véna?" Jasně, že je. Dejte mi klidně svěrací kazajku :)
Já tedy začínala v životě s celebritami ze zvířecí říše, zatímco mamka startovala na vyšším levelu.
Jako malá si vysnila, když si do pokoje vylepovala plakát jedné velice známé beatové kapely, že toho mladého basáka tam bude mít osobně. Začínala svůj plán realizovat tak, že kamarádkám z party puberťaček rozdala po jednom členovi oné kapely (ok, nebudu jmenovat, ale bolí to), jako by s nimi doopravdy chodily. V osmé třídě si o nich psaly tématické, smyšlené deníky, které když jsem po letech zaprášené nechtěně našla a pročetla jejich obsah, musím říct, že by se před nimi muselo červenat i Bravíčko. Nicméně - říká se, že co je psáno - to je dáno, a tak, když se mamka smířila s tím, že si basáka nevezme, ale vzala za vděk mým tátou (mimochodem narozeným ve stejný den, jen rok se o osmnáct let minul), přišel zlom. Naši se rozvedli a ona si řekla, že je čas začít si ty sny plnit. Soužití nového chlapa a nás, malých grázlíků (mě a bráchy), nechtěla pokoušet. Radši se rozhodla pro záložní variantu - vychovat si nás sama podle svých představ a zároveň se těšit krátké, leč pravidelné přítomnosti rockera ve středních letech. Pamatuji si, že krátce před tím, než mamka tátovi zabalila jeho batožiny, navštívili jsme všichni dohromady jeden mělnický koncert této nejmenované, celorepublikově známé formace. Mamka se s kapelou znala ještě z dívčích let, kdy často s kámoškami opruzovaly na jejich koncertech, takže nás vpustili do zákulisí. Táta mě s nimi fotil, dokonce mě po přestávce postavil k nim na pódium a já tam s nimi celý koncert odtančila a upoutávala na sebe pozornost - už jako předškolní dítě. Myslím, že tehdy ještě netušil, že už si pomalu nasazuje veš do kožichu...
No, co k tomu říct dál. Pan umělec, ač ženat a ověnčen dvěma potomky, ne o mnoho mladšími, než moje mamka, k nám na Sportovní jezdil na návštěvy celých třináct let. Nejvíc mě štvalo, že tím ubíral na slávě mému kocourovi. Když zaparkoval své fáro na našem sídlišti, všichni lodžioví a balkonoví vykukové začali věnovat pozornost ne Vaškovi, ale jemu. On totiž muž ve zvonových džínách, vlasech po ramena a kožené bundě, byl na Sportovní něco jako dopad meteoritu. Nehledě na to, že když ho někdo poznal (a nebylo to jednou), běžel za ním pro podpis, což celé situaci ještě přidávalo na komičnosti.
Pro mě a bráchu to znamenalo vypařit se na půl dne k babičce - baskytarista byl kromě jiného velice lakomý člověk, tak proč opouštět tak krásné sídliště, že? Za sprchu, lože a pokec s mamkou po sobě u nás nechal vždy lahev od Bohemia sektu - zřejmě znak bohémy, čokoládu Geisha - tu jsme pak mohli s bráchou sníst, a mně naladěnou kytaru, na kterou jsem se osm let trápila. Štědrý to člověk. Ale malá Eva byla spokojená a život šel dál. Třináct let. Za tu dobu nás obohatil spoustou historek z bohémského podsvětí, kvantem lístků na koncerty a to především - drby, které na naší rodinu padly ze strany našich drahých, mělnických spoluobčanů.
Pomalu se stal součástí našich životů, dokonce obdržel čestný klíč k našemu bytu, což jsem dlouhou dobu nevěděla. Už jsem nebyla malou Čuky, nýbrž slečnou Čuky, když jsem se po cestě z gymplu domů pohádala se svojí nejlepší kamarádkou, což mě dohnalo k slzám. V záchvatu pláče, jsem při otevírání dveří uslyšela z obývacího pokoje: "To jsi ty, kocourku?" V šoku jsem došla do pokoje, kde seděl stárnoucí rocker v křesle, na klíně mého předoucího Vaška. Celý ten pohled mě dohnal ještě k větším slzám. Protisedící celebritu nenapadlo jiné a odvážnější řešení, než že vzal ze stolu časopis a dal si ho před obličej. Zřejmě demonstroval, že tam není. Na to jsem mohla reagovat jen tak, že jsem si začala balit tašku k babičce, jak jsme to již dlouhá léta s bráchou praktikovali, abychom nebyli z hvězdného lesku několikanásobného Zlatého slavíka oslepeni. Pochopil, že zákryt obličeje nebyl tím nejlepším řešením a snažil se situaci zachránit. "Slečno, já jsem Vás rozplakal?" "Nééééééé, úúúú, ééééé", odvětila jsem mu s mokrým obličejem od slz, myslící stále na kámošku a její slova, co se mě tolik dotkla. Nechápal, že on je pro nás už tak stálý inventář, a že jeho přítomnost jsme s bráchou už opravdu, ale opravdu dávno prokoukli. Že nevěříme na to, že mamka si v pětatřiceti letech platí hodiny baskytary, kterou jsme ani nevlastnili.
Možná usoudil, že nastal čas, kdy je všem jen pro pláč, a že mu síly na dva vztahy už nestačí - přeci jen šel do let. A tak s mamkou ukončili jednu dlouhou žabí éru. Žába, byla jeho krycí přezdívkou pro Eviny kamarádky, asi abychom nebyli tak vyděšení, kvůli komu to musíme k babičce, když jim jeho příjezd sdělovala do telefonu.
Žába je přeci krásné zvířátko a mamka by s ní jistě ráda trávila čas. Jen nevím, proč vždycky odskákala, než jsme přišli s bráchou domů. Dnes vím, že ten ekvivalent spočíval v jeho širokých ústech, připomínajících žabí obličej - no, nemilujte ho třináct let. Čas plynul dál, my poznávali jiné celebrity, i když (naštěstí) za jiných okolností, ale o tom až příště.
Nechci Vás, přeci nechat opětovně čtrnáct dní v napětí!
Žádné komentáře:
Okomentovat