Minule jsem Vám naznačila, že malá Eva mě a bráchu vychovávala v duchu havlismu. Navenek se to dá vyčíst z úvodní fotografie - povšimněte si prosím mé parky, našich urousaných vlasů a symbolu prstů. Mimochodem, obrázek byl pořízen na Václaváku, 17. 11. 2016 během Koncertu pro budoucnost, na který jsme došly spolu s demonstračním průvodem z Hradčanského náměstí. Za loňský rok to byla naše třetí demonstrace či akce na podporu demokracie. Malá Eva si velice pochvaluje, jak se podmínky od roku 1989 pro demonstranty zlepšily. Tak například velice oceňuje to,že když akce dlouho trvají a člověk na nich mrzne, stačí se vypařit na půl hoďky do nejbližší kavárny, udělat si pár selfíček, aby kámošky na facebooku viděly, jaký má na všechny ty nehoráznosti z Hradu názor a zase se rychle vrátit do centra dění, aniž by jí někdo plesknul obuškem. Vynahrazuje si tu pospolitou pražskou atmosféru, jelikož když bolševikovi nikdo "nedával už ani rok", bydleli jsme zrovna v Sušici a tam to nemělo tu správnou revoluční šťávu. Když přijeli umělci z Prahy s peticemi na maličké sušické náměstí, posadila mě do kočáru a běžela se mnou hercům podepsat, co se dalo. Po návratu táty z práce se začala chlubit svou denní náplní. Kýžený efekt to ale nemělo, dostala vyhubováno, že si zrovna zažádal o vstup do strany, protože chce k pohraniční stráži a teď je to všechno - no, víte kde. Myslím, že přezdívku Kréťa si vysloužil právě v tento okamžik. Nechtěla jsem v tom tu malou Evu nechat a rozhodla se protesty podpořit. Vyvolala jsem si drastický zánět průdušek, trvající měsíc. Pak padl bolševik a my se pro mně nevyhovující podnebí vrátili na Mělník. A tak pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí, i Klatovskou nemocnicí.
Brácha, ten už se narodil do úplně jiného světa. Zatímco já se na všech svých batolecích fotografiích usmívám v botičkách a bundě z NDR, pán si sedí v pestrobarevném sporťáku s čepicí Nike. Jedno se mu ale musí nechat. Narodil se krásně, krásně pro mě - chvilku po mých třetích narozeninách, což mi umožnilo nejít do školky, ale projít si volnomyšlenkářskou, svobodnou a hlavně demokratickou předškolní výchovou mojí mamky.
Dost často jsme měli tělocvik a dějepis. Tělesná výchova nezřídka probíhala tak, že se dal Filip do ohrádky, máma vložila do gramofonu desku Pražského výběru, pustila ho na plné pecky a pak jsme dupaly a poskakovaly po obývacím pokoji, dokud jsme nepadly vysílením. Brácha na to reagoval tak, že rozradostněně bouchal lahvičkou s čajem o dřevěné mříže ohrádky a vyplivoval dudlík. Pak se pozvracel a tím se hodina tělocviku ukončila.
Když jsme měli dějepis, to se zase probíralo, jaké filmy byly a nebyly zakázané a proč. Ještě jsem neuměla číst a psát, ale už jsem věděla, proč se na mojí zamilovanou Šíleně smutnou princeznu může mamka dívat až teď se mnou. Každé malé dítě přece ví, že Jan Hammer k ní složil hudbu, ale pak musel v roce 1968 emigrovat, tak to "dali do trezoru". Nebo ne?
Literatura, ta mě taky moc bavila. Knížky jsem si pamatovala především podle barevných obalů, tituly jsem ještě nepřečetla, ale věděla jsem, jaké napsali disidenti. To byli ti, "co říkali pravdu a pak za ní seděli zavření". Chtěla jsem být jako ti disidenti, na čemž jsem tvrdě pracovala. Začala jsem říkat všem do očí, co si o nich myslím (popravdě spíš, co si o nich myslí mamka) a dost často jsem za to dostala facku, a pak byla zavřená v pokoji. Takové zadostiučinění! Co naplat, že to bylo jen u babičky, máma na mě musela být pyšná!
Teorii pravdy a lásky už jsme v mých pěti letech znala, brácha ve dvou teprve nasával. Teď nastala doba praxe. Máma sbalila tátovi tašku, "protože lhal". Čekali jsme, až si jí přijde vyzvednout za dveřmi dětského pokoje, a když je otevřel, hodila po něm mamka napřed bráchovo autíčko, z něhož uletěla korba, odražená o tátovo čelo. Chytil se za něj, ale nikdo ho nelitoval. Brácha brečel, že chce nové auto a já se otázala, jestli si najdeme nového tatínka a zda bude mít více vlasů...
Pár dnů na to se přišel ospravedlnit. My už ale věděli, že lže a nevěnovali jsme obsahu jeho proslovu moc pozornosti. Brácha tomu dokonce nasadil korunu. Zatímco nás "Kréťa" krmil novinkami z pražského podnikatelského prostředí, vyšplhal se mu Filip za krk a začal mu dozadu slízávat ručičkami poslední zbytky vlasů a vykřikoval u toho: "Podívejte, Petr Janda!". Pak jsme se dlouho nevídali. Nějak zvlášť nás to netrápilo. Že rád lže jsem pochopila už když mi byly čtyři roky. Čekala jsem, že k nám přijde Ježíšek. Mamka mi čtyřiadvacátého prosince dopoledne říkala, že ho potkala v masně, a že jí o tom ujistil. Čekala jsem tedy na příchod pána s dlouhými vlasy, jako měli disidenti a Ježíš na obrázku za skříní v obýváku a tipla jsem si, že by to mohlo být balkonem, ten je masně nejblíž. Schovala jsem se tam klepala zimu - to býval ještě o Vánoce sníh. A co jsem viděla? Tátu, jak tahá igelitky plné balíčků z Vánočního papíru a nosí je ze skříně pod stromeček? Máma měla holt pravdu.
Že krev není voda jsme s malou Evou zjistily, když jsme bráchu, nasátého demokracií a hotového pro další převýchovu začaly vodit do školky. Jaký úžas jsme měly ve tváři po sdělení paní učitelky, že Filípek určitě nelže, jen má hodně bujnou fantazii. U nás doma, kde vítězí pravda a láska? Bylo to tak. Dost často se během spánku po obědě počůral a nechtěl se přiznávat. Tak ležel a dělal, že spí a když ho přišli vzbudit, dělal, že se protahuje a pak se podivoval, "jak se zase mohl tak zpotit"...
Po nástupu do první třídy se to zlepšilo a my mu začaly znovu důvěřovat. Rána do zad však přišla zanedlouho. Ještě neměl v kapse ani třetí vysvědčení a oznámil nám, že se třídou navštívili městský útulek, kde mají černého pudlíka jménem Metoděj. Měli jsme doma už černého pudlíka Cyrila, musel to být tedy osud a mamka se pro dalšího člena rodiny okamžitě začala balit. Brácha čekal, až bude ve dveřích a pak se jí vysmál do obličeje. Zklamaná přemýšlela, kde asi udělala chybu a vykládala si na tento fakt karty. Ne, nakonec bude taky po ní, uklidnila se. A skutečně. Buď jí všichni svatí vyslyšeli, nebo od té doby lže brácha někomu jinému.
No, a my žijeme tedy poctivě, v lásce a pravdě a čekáme na vítězství. Je nám jedno, když nám lidi nadávají do "sluníček" (lepší, než být fur nasratí), "havloidů" (na to jsme obzvlášť pyšní), či do "multikulturalistů" (když jste sice Čech, ale v krvi máte Valachy, Slováky i Maďary, ani vás to neneurazí). Havel dělal chyby, ale toho dobrého bylo víc, a proto ho máme rádi. Stejně jako mojí mámu. To ty chyby musíte odpustit, i když někdy hezké nebyly. Nerada to vytahuji, ale i moje máma lhala. Jednou, ale pořádně. Vrátila se z vinného dýchánku s kamarádkami a pořád se smála. Najednou zvážněla - a to nás znejistilo. "Děti, musíme si promluvit. Našla jsem Vám nového tatínka". "Fakt, a jak se jmenuje?", zeptal se nedůvěřivě brácha, ten byl přeci jen v nepravdě zkušenější. Matka se začala smát, až se zajíkala a pak vyprskla: "No přeci Kmotra liška"! To bylo doufám, mami, naposledy!
Žádné komentáře:
Okomentovat