Žlutý netopýr, kapr Šupinka a jiná absurdní dramata

Přátelé, k dnešnímu příspěvku mě motivovala celá řada aspektů a podnětů, proto je dost možné, že finální produkt bude mírně chaotický. Snad je to dokonce i žádoucí, jelikož bych se ráda vyjádřila k tématu absurdních dramat. Co nám o absurdním dramatu říká Wikipedie? "Absurdní drama zobrazuje skutečnost jako nesmyslnou." Jak jsem již uvedla v předvoji na svém facebookovém profilu, pustit se do tohoto žánru mě osvítilo ve chvíli, kdy jsem se dodívala na filmovou adaptaci Havlova Odcházení, režírovanou samotným autorem. Proč? Proto! (jak řekl klasik).
Po každém shlédnutí jakéhokoliv kinematografického díla či přečtení literárních forem, mám potřebu o právě prožitém kulturním obohacení chvíli přemýšlet. Odcházení je jedním z mála absurdních dramat, v němž se dokážete snadno orientovat. Dá se z něj totiž snadno vyčíst, co nám svým sebevyjádřením chtěl autor předat, ačkoliv se provedení může zdát sebešílenější. Vyvstala mi na mysli otázka, jakým absurdním dramatem bych mohla čtenáře oslovit já. A zde došlo k zásadnímu rozkolu. Jak řekla moudrá webová encyklopedie, ve světě absurdního dramatu se běžné věci stávají nesmyslem. Hle! U mě je to přesně naopak. V mém světě se nesmysly naopak stávají rutinou. Už odmalička.

Jak jste již v krátké době stačili poznat, můj život ani rodina nejsou úplně standardní. Čím jsem se však od útlého dětství lišila od svých vrstevníků nejvíce, byly druhy fóbií, jimiž jsem trpěla. Pokud jste v dětském věku trpívali na noční můry, většinou mi potvrdíte, že hlavními aktéry v nich bývali například klaun, učitelka z mateřské či základní školy, vzteklý pes, protivná tetička a jiná monstra. Moji současníci můžou pamatovat rovněž pohádku Deváté srdce, kdy Juraj Kukura na konci doslova vyhnije zaživa, film Modrá laguna, kde mrtvému námořníkovi vyleze housenka z pootevřených úst či první videokazety s horory, předabovanými Ondřejem Hejmou ve špatném sledu obrazů s názvy jako Vlkodlaci, Slimáci a jiné nezapomenutelné zážitky. O tom všem se mým vrstevníkům čas od času zdávalo. Všem až na mě. U nás, v dětském pokoji, strašil po nocích netopýr. A ne ledajaký. ŽLUTÝ netopýr. Dodnes ho vidím, jak mě držel pařáty za čtyřletá ramínka a co hůř - jak se mnou TOČIL. Probudila jsem se úplně zpocená, s noční košilí vykasanou až ke krku, to jak jsem s sebou házela ve snaze vyprostit se mu ze spárů. Utíkala jsem se schovat k rodičům do ložnice, kde jsem je vzbudila z hlubokého spánku. "Mami! Byl u mě žlutý netopýr!" "A co říkal, Čukynko?", rozlepovala si oči máma. "Říkal: Jachachacha! Jachachacha! A točil a točil a točil....", rozhazovala jsem malými ručičkami, ve snaze tu katastrofu uvést na pravou míru. To už to otec, dosud předstírající spánek, nevydržel a začal se smát, stejně jako ten netopýr. Byla to nejhorší noc mého krátkého života. Dvojnásobná zrada od toho, jež mě měl před falešným, fluoreskujícím Batmanem zachránit. Nejen, že nezachránil. On mě zesměšnil. Ještě větší hořkost však následovala, když jsem na druhý den, s kruhy pod očima (to jak jsem se bála usnout) přistihla malou Evu, jak mou netopýří, točící anabázi vypráví se smíchem babičce, reprodukujíc můj dětský hlásek: ".... a dělal při tom Jachachachacha..."

Zrádci! No počkejte. Já už se nebudu bát nikdy ničeho. Ani pavouků ani myší ani ničeho! Ach, jak moc jsem se mýlila...

Psaly se Vánoce roku 1992. "Petruško, pojď si ještě pohladit pana Šupinku!", volal na mě táta do obývajícího pokoje, rušíc mě od sledování napínavého rozhovoru Mozka s Trhačem. "Dívám se na Želvy Ninja!", oponovala jsem. "Tak ty si ho už nechceš pohladit?" Nechápala jsem, proč je ryba, co nám plave ve vaně najednou zčistajasna důležitá. "Nechci, je mokrej!" "Dobře, jak chceš!" Ten jeho uražený tón ve mně vzbudil zájem. Stopla jsem tedy náš nádherný, zbrusu nový videopřehrávač značky Aiwa, lemovaný zlatými polepkami. S dvouhlavou Aiwou a sérií originálních videokazet, jsme byli tehdy šlechtou mezi sídlištními domorodci. Vešla jsem do předsíně, spojující obývací pokoj s kuchyní a spatřila otce, spěchajícího s okapávajícím Šupinkou v ruce do kuchyně.
"Kam s ním jdeš?" "Petro, zůstaň stát, kde jsi!", křikl otec z kuchyně. Ozvala se tupá rána a plesknutí. Ještě se vlastně ozvalo cosi o pr...li, ale pochybuji, že by ta slova patřila Šupinkovi. Najednou se v chodbě objevil pan Šupinka. Ležící na boku, mrskající se, plácající se a přibližující se ke mně. Začala jsem utíkat chodbou rovně k sobě do pokoje, Šupinka mi přískoky a příplesky stále  v patách. Hlavou mi probíhala trhavá a neúprosná melodie z filmu Čelisti, u nás doma sloužícího jako výchovný nástroj malé Evy, pokud jsem nechtěla večer opustit obývací pokoj a uložit se ke spánku.

Tak tak jsem za sebou zabouchla dveře, což pana Šupinku zbrzdilo. Ten se však nevzdával a neúnavně s sebou pleskal o zavřené dveře. Sedla jsem si do kouta pokoje, přikryla si uši rukama a začala křičet. Po několika minutách nastalo ticho. Nebezpečí je zažehnáno, říkala jsem si. Otec zklamal znovu. Objevil se ve dveřích, s krvavým bílým balonkem v ruce. "Nesu Ti Šupinkovu dušičku, na, vem si!", podával mi s úsměvem tu ohavnost. Začala jsem křičet nanovo.

Zřejmě Vám dochází, že žlutý netopýr se u nás již neobjevil. Nahradila ho fobie z ryb a to hned při štědrovečerní večeři. "Já to jíst nebudu!", oznámila jsem u stolu rodičům. "Proč, prosím Tě?", tázala se mě vlídně malá Eva. "Bráchovi to taky nechutná." "Ale, co to....", obrátila mamka zrak k ročnímu Filipovi, smějícímu se v dětské židličce od ucha k uchu nad talířem plným vyzvraceného jídla. Mimochodem, brácha je dnes veganem.

Ačkoliv konzumace masa není zrovna mým denním chlebem, zcela vegansky se nestravuji. Na rybě si čas od času pochutnám. Již nikdy mi však nesmí pod ruce přijít s hlavou, ocasem nebo ploutvemi. Zkrátka ničím, co by mi připomnělo tu hororovou scénku ze Štědrého dne, roku 1992. Moje fobie byla dlouho velice intenzivní, ačkoliv jsem se s ní dlouho snažila bojovat. Nejprve koupí akvárka s rybičkami. Při zjištění, že mi při čištění akvárka chtějí vyskočit ze síťky a mrskají se stejně jako Šupinka, jsem k nim ztratila důvěru. Až do jejich brzké smrti je ke mně domů chodily čistit kamarádky ze základní školy. Alespoň do té doby, než prohlédly mou rafinovanou lež o mé obavě o život těch nebohých neonek. Musím přeci hlídat kocoura Vaška, aby jim při čištění akvárka něco neprovedl a údržba jejich příbytku tedy musí probíhat ve více lidech. Mamka je samozřejmě, jak jinak než zaneprázdněná a ten strůjce mých fobií - otec, s námi již nebydlí. Dojemný příběh. Jednoho dne, kdy jsem nebyla důsledná ve své ostražitosti, mi kamarádka Martina podala síťku do ruky, musí prý vyjmout z akvárka filtr. V síťce však byla ještě skrytá rybička, co si usmyslela mrskat se právě okamžiku přemístění síťky do mých dlaní. Začala jsem křičet jako o život, malém jsem omdlela. Hlavou mi zněly znovu Čelisti, přerušované mrskáním Šupinkovy ocasní ploutve, před očima jsem měla jeho stále dokola otevírající se němá ústa. Mezi kamarádkami z páté třídy ZŠ jsem byla definitivně prozrazená. Sklidila jsem posměch, ale ustála jsem to. Akvárko, sloužící za terapeutickou pomůcku, mi chodily děvčata čistit dál. Umřela léta povinné školní docházky, umřely neonky a já nastoupila na víceleté gymnázium.

Na mělnickém gymnáziu jsem musela s pravdou ven přibližně v kvartě. Tou dobou nás třídní profesorka vyvezla na rozlučku s nižším stupněm vzdělávání do jihočeského kempu Kunžak. Nikdo nechápal můj odpor, vlézt do přírodního koupaliště. Kolik pánů Šupinků tam asi tak mohlo plovat?

Nejhorší na tom všem byl fakt, že fobie z ryb tou dobou nebyla oficiálně uznaná. O co dramatičtější bylo mé zjištění, jaké všechny fobie už uznané a pojmenované byly. Fobie z knoflíků? To jako vážně? Byla jsem tedy simulantem a musela jsem si po dlouhá léta prožívat nespočet faux pas, silně připomínajících konverzní absurdní drama, v němž tak banální věc jako je setkání s živočichem z rybí říše, může přivodit až infarkt. Opravdu. Že mi může jít v této rybí věci o život mi došlo v období bratrovi puberty. To je takový ten milý čas, v němž člověk postižený pubescentní diagnózou, nenávidí celý svět, především svou starší sestru. A jelikož Filípkova puberta přišla se zpožděním, bylo mi necelých osmnáct let, když mě bratr, vybaven na mne koupenou uzenou makrelou v celku, honil po bytě, bouchajíc mě rybí mrtvolou o záda. Byl tak krutý a nelidský. Dohnal mě až k radiátoru, za něž jsem se držela a prosila ho o slitování. Věděl, že jsem v úzkých a začal provokativně předstírat hru na flétnu, jak jinak než simulovanou na uzené makrele. To vše, než zasáhla malá Eva, vracející se z práce domů. Od srdeční zástavy mě dělily už je minuty. Takovéto trauma jsem nezažila od dob výměnného pobytu ve Švédsku, organizovaného opět mělnickým gymnáziem. Zřejmě karmicky zatíženým osudem, jsem se dostala do skupiny studentů, předurčených vyzkoušet si biologii hrou v praxi. Švédi zřejmě rádi konzumují ryby. Předtím je ale kuchají. A tak jsem od tamní profesorky dostala na stůl, bez varování a s bouchnutím čerstvě usmrcenou rybu s plánkem, jak jí mám vykuchat. S řevem jsem utekla před školní budovu švédského městečka Lomma a tam s těží oddechovala, nasávajíc mořský vzduch z vodní plochy, plné šupinatých vodních živočichů.

Asi nemusím zmiňovat, že v době nástupu mobilních telefonů mi spolužáci nejčastěji posílali MMS zprávy s fotkami ryb, kdekoliv je měli možnost vyfotit.

Po maturitě v mém životě nastaly dva důležité mezníky, podstatně zmírňující mé rybí stavy.

Prvním bylo seznámení s mých tehdejším expřítelem. Ten měl fobii z hrozby dotknutí se mokrou dlaní povrchu kartonu. No uznejte. Slyšeli jste někdy něco tak neuvěřitelného? To mu (i přes hrozbu knoflíkářů) nemůžou nikdy uznat, konejšila jsem se. Nebudu v tom tedy sama. Ryby ve mně začaly vzbuzovat štítění se, nikoliv však už smrtelnou hrůzu. Dokonce jsem byla čas od času schopna zkonzumovat grilovaného pstruha. Po tom, co mi ovšem někdo odstranil jeho kůži, hlavu a všechny ploutve z talíře.

Na vysoké škole jsem se později dozvěděla, že můj problém byl vědecky uznán. Vážení, trpím ICHTYOFOBIÍ! To bylo tím druhým mezníkem v pořadí, tj. pojmenování mého handicapu. Termín byl uznán již v roce 2007, což mi, pravda uniklo. Dnes, v roce 2017, se cítím podstatně lépe. Došlo mi to právě včera ve chvíli, kdy jsem kuchala kapří filet, ve snaze potěšit Růžu kapřími hranolkami - jeho oblíbeným pokrmem. Pravda, při kuchání pouze filetu z kůže, ale se ŠUPINAMI! A námět na absurdní drama byl na světě! Šupinkou k šupince, vzpomínkou ke vzpomínce jsem se dostala přes Havlovo Odcházení až k nebožtíkovi, panu Šupinkovi. Čest jeho památce. Zatímco moje kočky olizovaly oddělenou kapří kůži z prkýnka, napadl mě námět na satisfakci za čin proti lidskosti, napáchaný mým bratrem a makrelou. Když byl malý, měl fobii z ženských v kožichu. Byly mu dva roky, když na celou tramvaj začal křičet: "Ovčák! Ovčák!", zatímco strašlivě brečel, ukazujíc na dámu ve zplstnatělém kožichu. Ta tu hanbu neunesla a tramvaj opustila. Dále se ještě hrozivě bál reklamy, v níž vystupoval Pavel Zedníček v podobě modelínového panáčka. Zajímavá kombinace. Věřím, že v encyklopedii fobií rovněž nedohledatelná. Jelikož s pravými kožichy rovněž nesouhlasím, seženu si plyšovou náhražku zimníku, maketu Pavla Zedníčka v životní velikosti, do toho zimníku maketu obleču a postavím jí do dveří, těsně než je Filip otevře. Uvidíme, kdo se bude smát naposledy. Snad jen žlutý netopýr! Jachachachacha....

P.S. Foto nahoře bylo pořízeno v muzeu sladkovodních ryb v Modré. Tím tunelem jsem skutečně prošla. Chtěla jsem udělat na Růžu dojem, přeci už se nebojím ryb. Ještě týden jsem pak měla tik.