Říká se, že pokud "chcete rozesmát Boha, řekněte mu o svých plánech...". Poslední dobou nemusím své plány ani tolik konfrontovat s Pánem tvorstva. Stačí, když si v neděli večer uvědomím, co že jsem to vlastně v pátek ráno měla v plánu.
Tak například předminulý víkend. "Srdce se vzpínalo, chtělo"... k moři? "Inu, hory pro spojení s přírodou musí stačit", řekla jsem si. Nahlásila jsem u Terky, kámošky ve zbrani i sklenici, na chalupě audienci, naložila malou Evu (to aby na nás někdo "rozumný" dával pozor) a vytvořila víkendový itinerář.
Na sobotní ráno jsme si naordinovaly výšlap na Sněžku. Jak řekla matka pluku, je třeba zdolat nějaký ten vrchol a odhodit z něj starosti. Abychom byly správně motivované, rozhodly jsme se připojit k charitativnímu pochodu na vrchol naší nejvyšší hory, s cílem přispět startovným na holčičku, postiženou následky nemoci způsobené meningokokem. Po zaslouženém výšlapu nějaké to decentní posezeníčko u vína, v neděli relax na mezi a pohodový návrat se zastávkami, slibujícími výhled do krajiny, jež tají dech.
Ok, vyjely jsme. Na horské stavení do Zlaté Olešnice v okresu Tanvald, jezdím k Terce přibližně šestnáct let. Nutno říci, že povětšinou v roli spolujezdce, autem brázdícím dálniční pruhy.
Vydat se do Jizerek "prdelkami", tentokrát v roli řidiče, bylo tedy výzvou. "Běžně jezdím do Trutnova, vydám se prostě u Jičína tentokrát do Turnova a za dvě hoďky jsme tam.", dělala jsem ramena na malou Evu. Vyjely jsme ve čtvrt na pět. Do Olešnice jsme dojely v devět. U Trutnova jsem si vzpomněla, že jsem měla jet do TURNOVA. Zatracená písmenka! Musela jsem tu abecední zradu vydýchat hned na dvou odpočívadlech. Na každém z nich mě chlácholila malá Eva a velká točená zmrzlina. A přede mnou vidina, shození toho vzteku z hory, jež v básničce pěšky zdolal ježek.
"Jeďte rovnou k tátovi, čekám tu na vás.", navigovala Terka. Terky táta má v údolí útulnou roubenku, kde tráví se starým věrným kníračem Britem všechny volné chvíle. Pan Prager má absolutní hudební sluch, Brit zbytky sluchu. Pan Prager má staré pianino, kytaru, zásobu cigaret a alkoholu plus povětšinou dobrou náladu. Brit má s tím vším trpělivost. Ideální kombinace pro nezapomenutelný večírek. Co Vám budu vyprávět. Frustrace z cesty-necesty musela ven, na horu se nedalo čekat. Dýchánku byli brzo přítomni i Drupi, Valdemar Matuška, Plíhal a Rezek, v půl třetí ráno nás navštívila opice a se svítáním drak.
"Já jsem Vám to říkal", poučoval nás v sobotu dopoledne Terky strýc, zkušený horal. "K Petrovi se nechodí, když máte nějaký plán!" "Buďte rádi, že se Vám to stalo z pátka na sobotu. Zítra byste neodjely domů". Z výšlapu se kolem poledne stal sestup zpátky do údolí, pro pár sklenic točené dvanáckty. Terka tomu říká po vzoru Bolka Polívky "padák". Prý aby ten pád do reality nebyl tak bolestný. Musím uznat, že Pragerovi v mají zřejmě s parašutismem zkušenost. Pomohlo to. Člověk byl po "padáku" alespoň schopný natáhnout si na mez karimatku a důstojně do šesti do večera usnout.
Tak například předminulý víkend. "Srdce se vzpínalo, chtělo"... k moři? "Inu, hory pro spojení s přírodou musí stačit", řekla jsem si. Nahlásila jsem u Terky, kámošky ve zbrani i sklenici, na chalupě audienci, naložila malou Evu (to aby na nás někdo "rozumný" dával pozor) a vytvořila víkendový itinerář.
Na sobotní ráno jsme si naordinovaly výšlap na Sněžku. Jak řekla matka pluku, je třeba zdolat nějaký ten vrchol a odhodit z něj starosti. Abychom byly správně motivované, rozhodly jsme se připojit k charitativnímu pochodu na vrchol naší nejvyšší hory, s cílem přispět startovným na holčičku, postiženou následky nemoci způsobené meningokokem. Po zaslouženém výšlapu nějaké to decentní posezeníčko u vína, v neděli relax na mezi a pohodový návrat se zastávkami, slibujícími výhled do krajiny, jež tají dech.
Ok, vyjely jsme. Na horské stavení do Zlaté Olešnice v okresu Tanvald, jezdím k Terce přibližně šestnáct let. Nutno říci, že povětšinou v roli spolujezdce, autem brázdícím dálniční pruhy.
Vydat se do Jizerek "prdelkami", tentokrát v roli řidiče, bylo tedy výzvou. "Běžně jezdím do Trutnova, vydám se prostě u Jičína tentokrát do Turnova a za dvě hoďky jsme tam.", dělala jsem ramena na malou Evu. Vyjely jsme ve čtvrt na pět. Do Olešnice jsme dojely v devět. U Trutnova jsem si vzpomněla, že jsem měla jet do TURNOVA. Zatracená písmenka! Musela jsem tu abecední zradu vydýchat hned na dvou odpočívadlech. Na každém z nich mě chlácholila malá Eva a velká točená zmrzlina. A přede mnou vidina, shození toho vzteku z hory, jež v básničce pěšky zdolal ježek.
"Jeďte rovnou k tátovi, čekám tu na vás.", navigovala Terka. Terky táta má v údolí útulnou roubenku, kde tráví se starým věrným kníračem Britem všechny volné chvíle. Pan Prager má absolutní hudební sluch, Brit zbytky sluchu. Pan Prager má staré pianino, kytaru, zásobu cigaret a alkoholu plus povětšinou dobrou náladu. Brit má s tím vším trpělivost. Ideální kombinace pro nezapomenutelný večírek. Co Vám budu vyprávět. Frustrace z cesty-necesty musela ven, na horu se nedalo čekat. Dýchánku byli brzo přítomni i Drupi, Valdemar Matuška, Plíhal a Rezek, v půl třetí ráno nás navštívila opice a se svítáním drak.
"Já jsem Vám to říkal", poučoval nás v sobotu dopoledne Terky strýc, zkušený horal. "K Petrovi se nechodí, když máte nějaký plán!" "Buďte rádi, že se Vám to stalo z pátka na sobotu. Zítra byste neodjely domů". Z výšlapu se kolem poledne stal sestup zpátky do údolí, pro pár sklenic točené dvanáckty. Terka tomu říká po vzoru Bolka Polívky "padák". Prý aby ten pád do reality nebyl tak bolestný. Musím uznat, že Pragerovi v mají zřejmě s parašutismem zkušenost. Pomohlo to. Člověk byl po "padáku" alespoň schopný natáhnout si na mez karimatku a důstojně do šesti do večera usnout.
Po prozření do reality jsem netušila, zdali mě ještě bolí hlava, nebo jsem jen spálená od horského slunce. Zřejmě se jednalo o kombinaci obojího. Malá Eva, jež na vedlejší karimatce už nějakou tu chvíli brázdila sociální sítě, mi prozradila svou touhu po smaženém sýru. Možná pro své začáteční písmeno, shodné se Sněžkou, odhodí starosti stejnou měrou. Jen s kaloriemi je to naopak. Jelikož se u nás na štíhlou linii nikdy nehrálo, svolila jsem k cestě do jediného "nadolez" funkčního, zato poctivého hostince. Měly jsme trochu starost o své vzezření, po vstupu jsme ovšem záhy pochopily, že zbytečně. Právě zde probíhal debatní kroužek na téma, jež v minutě člověku rozptýlil pochyby, zda se minulou noc choval slušně.
"Říkám Ti, že jsi měkkej!", vyčiňovala paní hostinská postaršímu muži, oblečenému do stejnokroje dobrovolných hasičů, sedícímu u stolu štamgastů. "Do Tanvaldu jezdíš jednou za týden a necháš si všechno z ledničky sežrat od mladejch!" Jelikož se to minulý týden ještě smělo, odpověděl nejprve zapálením si cigarety. Ostatní, nově příchozí štamgasti, vyčkávali mlčky vysvětlení rozepře paní hostinské a vysloužilého hasiče. "Co Vám budu povídat, že jo...". "V nemocnici mi všechno zakázali. Pít i jíst...", potáhl si znovu. "Člověk si pak koupí deset deka dietního salámu a nějakej ten eidam... Pak přijde domů... A nic!", zavalil jim obličeje vyfouklým kouřem. "Syčáci!", ozvalo se po chvíli z hloučku dýmu od jednoho přísedícího kumpána.
"Říkám Ti, že jsi měkkej!", vyčiňovala paní hostinská postaršímu muži, oblečenému do stejnokroje dobrovolných hasičů, sedícímu u stolu štamgastů. "Do Tanvaldu jezdíš jednou za týden a necháš si všechno z ledničky sežrat od mladejch!" Jelikož se to minulý týden ještě smělo, odpověděl nejprve zapálením si cigarety. Ostatní, nově příchozí štamgasti, vyčkávali mlčky vysvětlení rozepře paní hostinské a vysloužilého hasiče. "Co Vám budu povídat, že jo...". "V nemocnici mi všechno zakázali. Pít i jíst...", potáhl si znovu. "Člověk si pak koupí deset deka dietního salámu a nějakej ten eidam... Pak přijde domů... A nic!", zavalil jim obličeje vyfouklým kouřem. "Syčáci!", ozvalo se po chvíli z hloučku dýmu od jednoho přísedícího kumpána.
Rychle jsme do sebe s Evou naházely slavnostní oblohu, s níž paní hostinská obložila smažák s kroketami a dopily poslední doušek Kofoly. Zaplatily jsme a měly se k odchodu. Tedy pro upřesnění - málem jsme musely hospodě ty peníze vnutit, jelikož všichni spolusedící, včetně personálu, byli doposud omámeni historkou o vykradené lednici, muže čerstvě propuštěného z nemocnice, těžko říci, zda pro onemocnění jater či ledvin. Celkem mi bylo i líto, že nebudeme dále účastníky tohoto, dá se říci, až absurdního dramatu.
Po návratu do Terčiného sídla, jsme nalezly slečnu domácí v dobré náladě, čerstvě probuzenou. "No, půjdeme do Sokolovny na Železného hasiče, ne?" Okamžitě mi hlavou prolítla vzpomínka na hasiče s vykradenou lednicí, takže jsem si dokázala živě představit, jak vypadá tamní událost, kde se domorodí hasiči "zocelují". Kolik asi ten pán zažil podobných zábav, než mu zakázali jíst a pít? Obě jsme s malou Evou Terku poprosily o slitování a o omluvu z této akce. Obzvláště, vzpomenuli si na olešnickou sokolovnu, kde jsem přesně před čtvrt rokem pod vlivem slivovice, házela po Lukášovi botou. Ti vnímavější z vás čtenářů, jistě pamatují.
Viděla jsem to zklamání v očích Terky, ale nemohla jsem si pomoct. Bylo to stejné zklamání, zrcadlené v očích mých rodičů poté, co v mých třech letech vyslechli sdělení o mé vysněné kariéře.
Oznámila jsem jim svůj záměr, stát se striptérkou. Myslím, že jim hlavou prolétla pochyba o správnosti rozhodnutí, nedávat mě do školky. Televize, plná porevolučních odvážných pořadů, vzala za své. A od té doby, jsem toto zjištění oznamovala všem návštěvám, tancujíc a odhazujíc ze sebe svršky s kačerem Donaldem či želvami Ninja. Vždy jsem pak na ten holý zadek dostala.
Jelikož se znám už dobře s kopcem od sokolovny k Terčinému stavení, vím, že bych na ten zadek dostala znovu, tudíž jsem to její zklamání riskla. Soudě z jejího brzkého návratu, se také přecenila.
V neděli jsme se vyspaly do růžova a vyrazily se provětrat na Jizerku, aby ten čerstvý, horský vzduch nepřišel úplně vniveč. Ta nekončící, kopcovitá romantika nás znovunabyla životní energií, říkaly jsme si. Že to bylo pouze placebo, nám došlo ve chvíli, kdy jsme si s Evou přiznaly nutkavou potřebu, navštívit na zpáteční cestě domů hrob našeho zesnulého léčitele - bylinkáře, obývajícího tehdy malebnou vesničku v Podkrkonoší. Z nostalgie a vděčnosti, se nám zachtělo zapálit mu svíčku coby poděkování. Po příjezdu jsme však pocítily neustupující deficit energie a prosili pana Likovského u hrobu, aby nám alespoň posmrtně trochu té energie poslal. Přiznávám, dokonce jsme si vedle jeho pomníčku na chvíli i lehly a očekávaly spasení postižených orgánů. Hlavou mi prolítly jeho upřímné slova:
"Kdo chlastá a hulí, stejně to brzo zabalí!". To měl tedy recht, jak by řekl svým bodrým jazykem.
Po návratu do Terčiného sídla, jsme nalezly slečnu domácí v dobré náladě, čerstvě probuzenou. "No, půjdeme do Sokolovny na Železného hasiče, ne?" Okamžitě mi hlavou prolítla vzpomínka na hasiče s vykradenou lednicí, takže jsem si dokázala živě představit, jak vypadá tamní událost, kde se domorodí hasiči "zocelují". Kolik asi ten pán zažil podobných zábav, než mu zakázali jíst a pít? Obě jsme s malou Evou Terku poprosily o slitování a o omluvu z této akce. Obzvláště, vzpomenuli si na olešnickou sokolovnu, kde jsem přesně před čtvrt rokem pod vlivem slivovice, házela po Lukášovi botou. Ti vnímavější z vás čtenářů, jistě pamatují.
Viděla jsem to zklamání v očích Terky, ale nemohla jsem si pomoct. Bylo to stejné zklamání, zrcadlené v očích mých rodičů poté, co v mých třech letech vyslechli sdělení o mé vysněné kariéře.
Oznámila jsem jim svůj záměr, stát se striptérkou. Myslím, že jim hlavou prolétla pochyba o správnosti rozhodnutí, nedávat mě do školky. Televize, plná porevolučních odvážných pořadů, vzala za své. A od té doby, jsem toto zjištění oznamovala všem návštěvám, tancujíc a odhazujíc ze sebe svršky s kačerem Donaldem či želvami Ninja. Vždy jsem pak na ten holý zadek dostala.
Jelikož se znám už dobře s kopcem od sokolovny k Terčinému stavení, vím, že bych na ten zadek dostala znovu, tudíž jsem to její zklamání riskla. Soudě z jejího brzkého návratu, se také přecenila.
V neděli jsme se vyspaly do růžova a vyrazily se provětrat na Jizerku, aby ten čerstvý, horský vzduch nepřišel úplně vniveč. Ta nekončící, kopcovitá romantika nás znovunabyla životní energií, říkaly jsme si. Že to bylo pouze placebo, nám došlo ve chvíli, kdy jsme si s Evou přiznaly nutkavou potřebu, navštívit na zpáteční cestě domů hrob našeho zesnulého léčitele - bylinkáře, obývajícího tehdy malebnou vesničku v Podkrkonoší. Z nostalgie a vděčnosti, se nám zachtělo zapálit mu svíčku coby poděkování. Po příjezdu jsme však pocítily neustupující deficit energie a prosili pana Likovského u hrobu, aby nám alespoň posmrtně trochu té energie poslal. Přiznávám, dokonce jsme si vedle jeho pomníčku na chvíli i lehly a očekávaly spasení postižených orgánů. Hlavou mi prolítly jeho upřímné slova:
"Kdo chlastá a hulí, stejně to brzo zabalí!". To měl tedy recht, jak by řekl svým bodrým jazykem.
"Tento víkend budu zodpovědnější.", řekla jsem si po přečtení kulturního programu ve svém rodném městě. Pivní festival, konaný paralelně s přehlídkou růžových vín na zdejším zámku, by byl dozajisté příslibem promarněné neděle. Při představě, co bych v neděli mohla všechno podniknout, kdybych nevyspávala svou veselou povahu, posilněnou sobotními zážitky, jsem se rozhodla vzít za svůj návrh jednoho z kamarádů-vinařů, a to vypomoci mu ve funkci sommeliera při akci Litoměřický hrozen. Coby řidič, mající před sebou večerní návrat autem, jsem poctivě po obědě ustala s degustacemi a připravovala se na zodpovědně na roli řidiče. Byla jsem se sebou spokojená. Oba jsem šli s Honzou spát před půlnocí - střízliví a svěží, těšící se, co následující den všechno stihneme.
Nebudu Vás natahovat - celou neděli jsme prospali. My i kočky. Byli jsme tak unavení a líní, že i najíst se, nás obtěžovalo. Honza označil za viníky počasí a tlak. No, vida! K čemu abstinence? Jsme stejně všichni oběťmi živlů a svých tělesných potřeb. A taky nečekaných okolností. Nikdo není ušetřen.
Nebudu Vás natahovat - celou neděli jsme prospali. My i kočky. Byli jsme tak unavení a líní, že i najíst se, nás obtěžovalo. Honza označil za viníky počasí a tlak. No, vida! K čemu abstinence? Jsme stejně všichni oběťmi živlů a svých tělesných potřeb. A taky nečekaných okolností. Nikdo není ušetřen.
Zatímco jsem psala tyto řádky, vkradl se můj kocour Bert do polootevřené, vychládající trouby a vytáhl z pekáče kus bažanta, určeného k Honzovu zítřejšímu obědu. Hned u dveří na terasu byl odchycen sousedovic kocourem, dostal patřičnou "nakládačku" a bažant mu byl odcizen. Stejně jako jsme nedošly na Sněžku, on nedosáhl svého cíle - ukrást nám oběd. Přitom byl tak blízko. Vím, že to zkusí znovu. Stejně jako my. A nebo pan hasič, co si znovu a znovu nakoupí dietní salám, zatímco si na něj budou brousit zuby jeho "mladí". Ale my se nevzdáme! Budeme i nadále tyčit své cíle, bez ohledu na výsledek. Ten je stejně v moci teploty, tlaku a vyšších instancí. Teď už skutečně vím, že i CESTA MŮŽE BÝT CÍL!
Žádné komentáře:
Okomentovat