Vždycky se to tak dělalo!

Jak už jste asi zjistili, v mém životě není nic podle řádu a sledu, neexistují striktní pravidla. Původně jsem si myslela, že Vám budu posloupně vyprávět příběhy mých přátel, rodiny, a vůbec zajímavých lidí, co prošli a stále procházejí mým životem. Jenže to nelze. Na záměru být vypravěčkou mého pestrého života, se nic nezměnilo, nicméně posloupně to určitě nebude, a to z prostého důvodu - moje pozornost se ubírá neustále jiným směrem. A tak se často chovám jako ti senioři, vzpomínající chvíli na své mládí, tu zase prodavačku, co jim schválně podala nahnilá rajčata, či na paní Blažkovou, co jim byla za svědka při první (druhé, třetí) svatbě. Prostě trochu jako mé prababičce (budiž jí země lehká), při záblescích na vzpomínky z dob, kdy byla její rodina bohatá. To se projevovalo především pro restituci, satisfakci za léta, kdy ji komunistický režim připravil o majetek, a na čas dokonce o svobodu. Tak se vžila do role zámožné stařenky, že se například po obědě ovívala vějířem z tisícikorun, oči si při poobědovém odpočinku zatemňovala kovovými padesátikorunami, nebo mi k narozeninám místo náušnic pověsila za každé ucho bankovky, jejichž nominální hodnoty obměňovala dle nálady. V neděli jsme ji navštěvovali za účelem společných obědů. Ty se v rodinném kruhu často proměnily ve společenskou hru "Najdi si své kapesné a hlavně si nevylom zuby". Hra spočívala v tom, že prababička zapekla do řízků kovové mince různých hodnot, jež si nálezce mohl ponechat. Nikdy nezapomenu na výraz v její tváři, když její neoblíbený skorozeť Pavel, objevil hned tři padesátikoruny, zatímco já - sotva dvě pětikoruny. Nemusím myslím dodávat, že charakter hry byl do značné míry založen na konkurenčním boji jednotlivých vnoučat, dětí a jejich přivdaných, přiženěných, či potenciálních protějšků. Pro případ, že by byl někdo z jejích oblíbenců bit v rámci štěstí ve hře, dostal druhou šanci. Mohl se po obědě chopit domácích prací, proplácených dle prababičky platného ceníku. Holt, nic není zadarmo. Tak to u nich doma, v pohostinství a rodině vždy bylo, a na tom nehodlala nic měnit. Na tomto faktu je založena má dnešní tvůrčí inspirace - že zvyk je někdy "železnou košilí", naneštěstí dost často bez zjevného logického, či praktického opodstatnění. Důležité je, že "vždycky se to tak přeci dělalo"!
Na nepraktičnost této teze jsem narazila zrovna minulý víkend. Strávila jsem krásný a plně využitý čas v horské chatě mé dekadentní kamarádky Terky, nazývané "dům svobody". Společnost mi dělali mí kmenoví kamarádi z víceletého gymnázia, můj přítel a zahraniční přítel Terky, s nímž všichni mluvili anglicky, já anglicko-německy a můj přítel česko-anglicky. A v neposlední řadě i spousta alkoholu a kuřiva, různých původů a kvalit. Zřejmě právě proto, že byla atmosféra ozvláštněna přítomností nového člena výpravy, začaly se ihned měnit mýty o tom, co se dělá a nedělá, protože se to tak "dělalo vždycky". Stará ověřená pravidla, začala padat jako domeček z karet. Prvním narušitelem tradic, se stal můj přítel, zapřísáhlý a zarputilý nekuřák. Uprostřed konverzace popadl kolující šlauch vodní dýmky s obsahem látky, známým zejména nizozemským patriotům. Na mojí otázku, proč tak činí, v rámci solidarity s naším novým mezinárodním přítelem, odvětil: "Its gud for mí." Toto zjištění, pro mě bylo novinkou, obzvláště, když jsme následující dem skoro celý prospali, zatímco ostatní se vydali na výlet na Jizerku. Já si ovšem hodlala zachovat své dekorum a šetřila jsem si síly na hasičský ples, zlatý hřeb naší výpravy, konající se v sokolovně, nedaleko našeho horského útočiště. Na každém plese udělám totiž ostudu. Ne, že bych to předem plánovala, jako třeba silvestrovské veselí (na němž se prostě musíte veselit, i kdyby Vám umřela kočka, protože se to tak vždycky dělalo). Asi jsem pouze jeden z těch lidí, podle nichž psali polku "Hrajte, já ráda tancuju." Jak se začne prodávat tombola a nějaký hasič (myslivec, rybář, fotbalista) vyhlásí panákovou smršť, neovládám se. Prostě to tak vždycky dělám. Horší je, co dělám následovně. Pokud je přítomen Lukáš, jediný prapůvodní mužský článek naší party (partnery nepočítám), bývá většinou terčem našich vtipů, nevhodných poznámek či fyzických útrap - ať už se jedná o roli univerzálního tanečního partnera, stěhováka, nosiče nebo hromosvod mých políčků (ano, jsem jedním z těch lidí, co políčky v opilosti považují za vtipné). Ano, tušíte správně. Lukáš to z nás všech dotáhnul nejdál, je nejvzdělanější, nejhezčí, nejhodnější a trpí.
Zábava se posunula k půlnočním hodinám a má hrdost a zvladatelnost se snižovala s přibývajícími minutami. Terka v tombole vyhrála dvě čabajské klobásy. Coby praktikující veganka, se jich chtěla důstojně zbavit, a já jí v tom faux pas nechtěla nechat. Co naplat, že nejsem zrovna masožrout - klobásy jsem vyprostila z celofánu, a do jedné se s chutí zakousla. Byla jsem spatřena předsedou hasičského sboru a starostou vsi v jedné osobě, načež mě napomenul, jelikož vlastní jídlo je v sále konzumovat zakázané - v rámci solidarity s místní občerstvovací stanicí. Tuto výtku jsem si vzala velice osobně, protože já přeci drobné živnostníky podporuji a vzhledem ke svému podroušenému stavu, se mě skutečně dotkla. Protestní výkřiky typu "Policejní stát, policejní stát!", mě z frustrace nevyvedly, chtěla jsem to tedy napravit tancem. Vyzvala jsem Lukáše. Ten měl zřejmě pocit, že tanec by mi v této chvíli nemusel prospět, což mou frustraci ještě prohloubilo. Už toho na mě bylo moc a z nepochopitelných důvodů, jsem si zula botu. Odmítnutí tance jsem Lukášovi oplatila jejím vržením po něm, myslící si, jak originální musím být. Ten moje nadšení rozhodně nesdílel. Naopak. Vyčinil mi, křičel něco o podpatcích a nebezpečí a já poprvé uslyšela "What the fuck" v originále. Našemu novému cizojazyčnému příteli můj manévr rovněž "all right" nepřišel. A víte co? Mě v tu chvíli nemrzelo, že jsem ohrozila své kamarády, ale fakt, že jsem je ohrožovala vždycky, aniž by to byl problém.. Vždycky se to tak dělalo! A najednou, po letech společných patálií, jsou všichni dospělí, zatímco já, zůstala sama, nekoordinovatelná, ostudu dělající, za to po dlouhých letech - vzbuzující pohoršení? Zklamaná životem, jsem chodila za každým účastníkem naší výpravy zvlášť, hledající pochopení, leč u nikoho nenacházející.
Až druhý den jsem se dozvěděla, že kamarádky měly tajnou úmluvu s barmanem. Zatímco já se propadala do stavu, kdy je vše dovoleno, z důvodu, že se tak činilo vždy, ony konzumovaly čistou vodu a následky mého počínání viděly ze střízlivé perspektivy. Nevím, co bude následovat. Bude se dělat něco, co se nikdy nedělalo? Nějaké novoty? Já ale nechci být dospělá. Jak se jmenuje ekvivalent Petra Pana? Jak se Vám líbí "Petra Slečna"? Lukáš jistě promine :)
Výše uvedenou historku považuji za ten typ situace, kdy něco činíte, protože se to tak dělalo vždy, ale současně Vám to přináší radost a uvolnění. Ano, je to do jisté míry založené na ubližování druhým, i když v malé míře. To považuji za vinu pohádky "Pojďte pane, budeme si hrát", na níž jsem vyrůstala. Tam vždy ten vyčůranější medvěd pošťuchoval toho hodnějšího, naprosto beztrestně a navíc za přihlížení tisíců děti u obrazovek. Jak se tedy mám pak chovat v situacích se ztrátou sebekontroly, když výchovnými prostředky mých rodičů, byly videokazety, kde se větší medvěd proměnil v auto a přejel menšího, skrytého v pouhé koloběžce?
Čím déle o tom přemýšlím, existují i zvyky, při jejich zvratu by se naprosto nic nestalo. Řekněme taková půlnoční mše. Opravdu je nutné, aby se na ní odebíraly každoročně rodiny, celý zbytek roku ateistické? Předminulý rok jsem se na ní Lukášem nechala přemluvit. Když si na to vzpomenu, vlastně si ten hod botou zasloužil. Celý rok se chová (jak říká můj valašský strýc Václav), jako "kůrka bezbožná", ale o Štědrou noc se v něm probudí křesťanské pudy. Ne, že bych byla přímo nevěřící, nicméně přecpaná bramborovým salátem a těšící se na teplo postele či útulné hospůdky, nespatřuji romantiku a spasení v přecpaném kostele, kde mluví farář, jemuž v poslední řadě stejně nic nerozumím. Ale jelikož už se to tak po staletí dělá - sedět po půlnoci kvůli zvyku v promrzlé kapli, není co namítat. Co si budeme nalhávat. To pravé štědrovečerní kázání, se už léta odehrává na obrazovkách našich televizorů, ve filmu Pretty Woman. Nevím, kolikátý rok už se takto děje, nicméně mám pocit, že i zde už se snoubil zvyk se želenou košilí. Vždyť co může být krásnějšího, než připomenout si o Štědrý večer, že i prostitutka je člověk a bude-li mít štěstí, potká bohatého, mladého a krásného podnikatele. Ne vždy to musí končit s upoceným kamioňákem na německých hranicích - a v tom ta pohádka vánočního zázraku přeci vězí :)
Posledním typem zvyku je pro mě tradice, mající ducha, pochopitelného jen pro užší segment lidí, kteří Vás i přes počáteční nedůvěru, dokážou obrátit na svou stranu. Právě z takovéto akce pochází úvodní fotka tohoto článku. Můžete na ní spatřit malou Evu (pro neznalé mou maminku), v pozadí mě, po boku mající máminu kamarádku Romanu (dříve mou profesorku biologie, nyní macechu mého přítele - zkrátka multifunkční to ženu, bořící mýty o tom, že profesorky musejí být nudné, ačkoliv se to "tak vždycky dělalo"). Foto bylo pořízeno na Vracovskcýh hodech, podle mnohých příznivců Jižní Moravy, nejkrásnější akci regionu, jež si musí každý milovník tradic a vína prožít. V tom jsme rozhodně nemohly zůstat pozadu. Po ceremonii tisíců okrojovaných obyvatel města Vracova, jsme si přišly trochu jako ti tučňáci z filmu Madagaskar, toužící po návštěvě polární oblasti. Po jejím dosažením konstatovali, že je to "pěkně naprd". "Nechápu, co na těch Hodech všichni mají", prohlásila malá Eva, po pár kilometrech následování okrojovaného průvodu. Naše obavy se však rozptýlily ve chvíli, kdy mě a kamarádku předběhl jeden z mládenců, oděných do tradičního kroje. V ruce nesl demižonek slivovice a uctivě s námi navázal kontakt: "Vítám Vás, slečny. Přijíždíte z daleka? Dovolte, abych Vám nabídl doušek naší tradiční pálenky". "Ne, děkuji, nepijeme", odvětila kamarádka. "Tak si naser, ty krávo", odpověděl jí s úsměvem mladík a pokračoval dál v průvodu. Tou upřímností, si mě místní obyvatelé definitivně získali a zbytek slavnosti jsme si již užily na stejné notě, jako domorodci. Ne všechny tradice jsou totiž tak špatné, jak se na první pohled zdají. Člověk se je jen musí naučit rozlišovat!

Valentýnská rapsody

Když jsem začala psát tento blog, kontaktovala mě moje velice dobrá kamarádka Tereza s námitkou, že by si přála, aby byl některý z mých příspěvků více dekadentní. Slovo "dekadentní" je naším oblíbeným termínem. Používáme ho od dob, co jsme definitivně propadly éře seriálu Futurama, kde ho cituje jeden kontroverzní robot, krmící se při vyslovování tohoto slova hroznem vína. Přesto vím, že žádný z mých příspěvků nemůže být tak dekadentní, jako je můj život od nástupu na víceleté gymnázium. Tam jsem se s Terkou seznámila, tam začal můj dekadentní život, jehož dekadentní průběh se mi doposud nepodařilo utnout. Důvodem, proč nepokračuji pozvolně v dějové lince minulého příspěvku, a neosvětluji Vám, jaké další celebrity a bohémové prošli mým životem, je dnešní datum, tedy čtrnáctého února. Oslavy svatého Valentýna vyhlásily České republice intervenci krátce po mém narození. Jak tedy zpívá Barbora Poláková - "jsem cílová skupina".
Myslím, že neznám žádnou z mých kamarádek a známých žen, jež by na svatého Valentýna nezažila zklamání v podobě ignorace tohoto srdíčkového svátku, ze strany svých partnerů. Alespoň jedenkrát v životě každá z nás zažila takzvaného valentýnského ignoranta, co pod alibistickou záminkou "komerčního amerického svátku", odbyl svou milou, většinou pro svou lakotu. Vždyť co by jim to udělalo, hodit v supermarketu do nákupního košíku ještě tu srdíčkovou bonbonieru. Mezi lahvemi dvanáctistupňového piva a pytlíky bramborových lupínku, by se krásně vyjímala, skoro žádné místo navíc by nezabrala. Vyčuraní pánové holt preferují (pro své vlastenectví) prvního máje (polibek pod stromem nic nestojí), k jehož oslavě stejně skoro nikdy nedojde, protože den před tím se slaví "čáry". No a ty se přeci musí druhý den vyspávat, načež se odpoledne, pro den pracovního klidu, sleduje nějaký americký akční film, u něhož cizinecká intervence nehraje žádnou roli.
Takovému ponížení jsme se s Terkou před lety rozhodly předcházet, tudíž jsme řekly ono pověstné "dost". Svatého Valentýna budeme slavit zásadně spolu, nevystavíme se žádné emoční újmě a hlavně - užijeme si ten den DEKADENTNĚ.
Většinou to mívalo stejný průběh: pustit si film, dát si pizzu z horkovzdušné trouby, zapít ji "dvanáctkou" a celkově se chovat jako chlapi. Nechat po sobě svinčík, hezky si krknout, pochválit se za to a zakouřit si pod digestoří. Troufnu si říct, že ač jsme za ta léta měly jedna či druhá (v lepším případě obě najednou) zrovna partnera, ani jednomu naše valentýnská absence nevadila.
Párkrát jsme se dokonce odvážily zajít si o Valentýna na společnou večeři. Pro soucitné pohledy ostatních ("Nebojte, taky si najdete jednou chlapa.") či naopak povzbuzující pohledy ("Fandíme Vám, holky - nemáte se za co stydět, dnes už je to normální."), jsme nakonec vždy skončily pod tou digestoří, s davidoffkou v ruce, zapatlanou od pizzy z trouby.
Proč vám tohle všechno píšu? Protože jak je zřejmé, píšu tento článek, a s Terkou dnes  (o Valentýna) nejsem. A je mi to líto. Rozhodla jsem se tedy, že jí místo tradiční lahve vína věnuji písemnou vzpomínku na to, jak dekadentní můj život s ní byl a stále je. Lákala mě sice do kina na Padesát odstínů temnoty, ale já nemůžu. Nejsem v té dekadenci zase až tak moc zběhlá. Preferuji filmy, kde když se sice lidé bičují, ale nezpůsobuje jim to rozkoš a radost, a už vůbec ne orgasmus...
Z letargie mě vyvedl až můj přítel, absolutní neromantik a pragmatický tvor, ovšem dobrosrdečný to člověk. Po příchodu domů přede mě postavil pokojovou květinu, zabalenou v průhledné igelitové tašce, ještě polepenou kódem ze supermarketu se slovy, že "tohle mi nese".
Po vznesení otázky, zda je to k Valentýnu, pouze přikývl, jelikož něco tak odporného, jako slovo Valentýn, by on nikdy nevyslovil. Za to, že se tak přemohl (spíš se bál, že kdyby nic nedonesl, celý večer by poslouchal výčitky a nevyspal se), věnovala jsem mu čokoládu, v níž byla ukrytá vstupenka na koncert skupiny Wohnout. Poděkoval a otázal se na existenci druhé vstupenky. Ubezpečila jsem ho, že tu vlastním já. Darovala jsem si jí k Valentýnu pro jistotu, že by nic nedonesl. Kolik mě stála krabice plná valentýnských pamlsků pro mé kočky, jsem z taktických důvodů zamlčela. Romantika, skoro jako s Terkou.
Většinu romatických okamžiků ve svém životě jsem zažila skutečně s ní, a jelikož jsem to v naší dvojici já, kdo má paměť jako slon, opráším jen slabý výčet z nich.
Poprvé jsem se cítila jako v sedmém nebi, když mi po skončení hudební nauky v rámci lidové školy umění (kterou jsme spolu navštěvovaly) ukázala, kam chodí na svačinu. Zavedla mě ke stánku s grilovanými kuřaty, předložila stánkaři dvě koruny české, a za ně jsme obdržely chléb zmáčený v omastku. Rozdělila ho na dvě půlky a podělila se se mnou. Doteď tuto nutriční katastrofu nechápu. S ohledem na to, že dnes preferuje veganský způsob stravování, to zní jako sci-fi.
Na zvířata jsme ale braly ohled vždy! Když jsme se vracely odpoledne z gymnázia domů, chodily jsme krmit k jedné vile volně pobíhající slepice. Každá z nich měla jméno, zakládající se na příjmení členů profesorského sboru. Jedinou výjimkou byl bílý hlídací pes, fungující jako jejich ochránce. Ten měl jméno po řediteli. Slepici, pojmenované po vyučujícím, se mohlo říct do očí vše, co si člověk o jeho jmenovci myslel. A že toho nebylo málo! Přihlédnete-li navíc k tomu, že co se týče prostořekosti, patřily jsme ke špičce v oboru.
Čím naše gymnazijní znalosti a vědomosti nabíraly na objemu, tím dekadentnější se stávalo trávení našeho volné času, zvláště za dob puberty. Jestli si tyhle řádky budou někdy v budoucnu číst moje děti, jistě pochopí, že až do svých osmnácti let budou mít domácí vězení. Pro jistotu.
V období zapalování lýtek nás přirozeně nezajímali naši vrstevníci, čti: patnáctiletí výrostci.
Ti to přirozeně špatně nesli a nazývali nás "zlatokopkami se zájmem pouze o dvacetileté milionáře".
V té době znamenalo být milionářem to, že vám někdo mohl zaplatit nudle s kuřecím masem v čínské restauraci, takže laťku tito milionáři nastavovali skutečně vysoko. Hlavní problém tkvěl v tom, že pokud s námi tito "milionáři" byli ochotní trávit čas, museli být ve svých dvaceti letech na stejné intelektuální úrovni jako my, o pět let mladší školačky. Bez urážky, jednalo se o chlapce šikovné, jejichž zájmy se ovšem vztahovaly pouze na demontáž starších automobilů, z nichž vytvářeli dopravní prostředky jiných dimenzí, s nimiž nás pak vozili po polích, přiléhajících k našemu městu a vedlejší vesnici, v níž byl tento "gang" lokalizován. Otřes mozku jsme naštěstí měla pouze dvakrát.
Já i Terka jsme s nimi zažili spoustu intelektuální i dekadentní zábavy, nechyběl dokonce ani černý humor. Jeden z těch chlapců neměl od kolene dolů nohu, nosil tedy protézu. Jeho oblíbenou zábavou bylo schovat nám šaty do dutiny své dřevěné nohy, zatímco my jsme se koupaly v Labi. Když se pak slavil Silvestr a on chtěl nastoupit opilý do svého speciálně upraveného vozu, jeho otec mu nohu vzal, aby nemohl odejít z domu v podroušeném stavu. Inu, studium na víceletém gymnáziu nebyl zrovna med, tudíž regenerace mozkových buněk ve volném čase musela být řádná a kvalitní. Důkazem našeho volnomyšlenkářství je ilustrační fotografie v úvodu tohoto článku, kde nás naše jediná slušná a intelektuálně zaměřená kamarádka Zuzka (vůbec nechápu, jak to s námi mohla tak dlouho vydržet), zachytila při školní návštěvě Louvru v Paříži, kde se zbytek naší třídy oddával prohlídce vystavených artefaktů.
Není divu, že "normální" chlapci se nás pro naší pověst tak trochu obávali , proto jsme si často vystačily samy.
Kdybych měla vypisovat všechny naše průšvihy a patálie, asi bych dneska nešla spát. A to se mně, líné osobě, nechce. Navíc, zatímco se vy, romantici, díváte navzájem do očí v přecpaných restauracích, my se jdeme s přítelem docpat smaženými brambůrky a dopít lahev vína, co máme otevřenou už od včerejška. Jelikož jsem zaměstnaná psaním, má můj spolubydlící náskok, a jak ho znám, nic by mi nezbylo...
Mějte se tu hezky a zbytek Valentýna prožijte s tím, koho máte rádi, i kdyby to měla být kočka, nebo střelená kamarádka!

Prkna, co znamenají... prkna

Mám takový pocit, že rozchod malé Evy s žabím princem nezpůsobil v naší rodině emoční ztrátu z konkrétní osoby, ale absenci spojení s bohémským světem, na čemž si mamka vždy zakládala. 

Jak nám často zdůrazňovala, byla již od dětských let zvyklá navštěvovat pražské vyhlášené podniky. Teta Milena (v naší rodině známá pod pseudonymem Číča - pro svůj nevšední vzhled) se z Luhačovic přivdala do Prahy za strýcem Ježkem (mimořádně to nebyl pseudonym, nýbrž skutečné jméno), jež působil jako hlavní účetní v Tuzexu a tudíž si mohl dovolit život flamendra. Když byla malá Eva skutečně ještě malá, hlídával jí a život pražských kaváren a restaurací jí odtajnil. Na ní to zapůsobilo tak, že se rozhodla svůj život navždy spojit s prostředím, kam se stahovali umělci po představeních, spisovatelé hledající inspiraci a múzy či prostě jen lidé, jimž takové prostředí vyhovovalo, aniž by tu bohému na sto procent žili.

Pán, jež nám léta ladil náladu a kytaru se definitivně odebral dožít svůj pestrý život do ústraní své rodiny, což lidé důchodového věku většinou dělají. Ale co teď? Kdo nám bude zpestřovat život historkami o pražských umělcích a zprostředkovávat vstupenky, jež nám, nebožákům z maloměsta, měly rozšířit kulturní obzory?

Ještě, že se na scéně objevila jako vždy teta Jana. Teta Jana nebyla mojí a bráchovou pravou tetou, nýbrž mamky kamarádkou, působící v naší neúplné domácnosti jako stálý inventář a rozháněč chmur a trudomyslnosti. Ne, že by neměla vlastní rodinu, jen toho vždycky zvládala více najednou. Hlídat více dětí najednou, milovat více mužů najednou (dokonce s nimi i žít, a to po všech stránkách) a v neposlední řadě, žít i několik životních rolí najednou. V jeden týden jí nedělalo problém být dělnicí z lidu, starostlivou matkou malého Kuby, hysterickou matkou malého Kuby, odbornicí na výtvarné umění, femme fatale, lidovou vypravěčkou, tetou na hlídání, věrnou manželkou strejdy Ládi, nevěrnou manželkou strejdy Ládi, či světačkou předstírající nevídaný intelekt nabitý cestami za oceán. Její největší starostí v životě byla otázka "Koho mám milovat, když mám tak velké srdce?", pokládající mojí mamce vždy po pár skleničkách vína, co do ní padaly (jak říká moje biologická teta Eva), jako Němci do krytu.

Teta Jana nás oslovovala zásadně "holyvůdi", jelikož jsme svým životním stylem a chováním skutečně nepřipomínali běžnou rodinku ze sídliště. Doma jsme se nepřezouvali, nepřevlékali do vytahaných věcí a neustále přijímali návštěvy, či chodili do kaváren a restaurací. Asi měla pravdu, že to u našich sousedů obvyklé nebylo. Pro ilustraci můžu uvést příklad, kdy na nás zazvonila paní Hrdličková z pátého patra, aby se mamky zeptala, kde na tohle všechno, jako samoživitelka bere peníze. Jaké měli sousedi reakce, když jsme se rozhodli zrekonstruovat nás byteček (pro svou technickou bizarnost a stav zvaný Mireček), nemusím snad už ani předesílat. Mamky krédem bylo: "Nemáme peníze, ale nikomu to nebudeme ukazovat, jasný?"

Jana rozhodla jasně: "Když už umělci nejezdí k "holyvůdům", pojedou oni do Prahy". A tak po detailním přezkoušení všech svých "autfitů", kdy se po každém převlečení postavila před zrcadlo a smyslně řekla sama sobě svůdným hlasem "ahoj" (dodnes nechápu smysl tohoto rituálu, nicméně se u nás praktikuje dodnes). Pokud ono "ahoj" znělo dostatečně přesvědčivě, bylo to to pravé ořechové. Po detailním rozmýšlení, kde se budou obě cítit světově, došly Eva a Jana k závěru, že to bude v nějakém divadelním klubu. Herci jsou lakomí nebo chudí, tudíž ceny budou lidové, máma se mezi nimi bude cítit jako ryba ve vodě a Jana (jelikož není žádná fajnovka) bude obdivovat vypracované kulisáky, svou cílovou skupinu. A tak dvoučlenná delegace vyrazila do klubu vinohradského divadla. Samozřejmě, pod změněnou identitou. Jednalo se přeci o fiktivní výlet, jež měl pouze pozvednout ducha, netřeba odhalovat své pravé nitro. Z Evy a Jany se staly dámy "high society". Po zmapování území zjistily, že nejsou jedinými mimobohémskými návštěvníky, což jim dodalo na sebevědomí. Jana, nebojící se žádné životní výzvy, velice záhy zjistila, že tamní servírka slyší na jméno "Zuzanka", načež jí takto familierně začala oslovovat také. "Ještě jednu skleničku, Zuzanko, prosím Vás", "Víte, Zuzanko, my jsme se tady s kolegyní právě vrátily z Kanady. Střídavě tam žijeme a milujeme české divadlo, proto jsme tady". Kdo viděl film Babí léto, všiml by si jisté paralely v dějové lince, nicméně zcestovalé dámy z Kanady se rozhodly, že nebudou rozhodně čekat, až se jim objeví šediny a vrásky. Hollywoodský život se musí žít hned. A tak ho žily. Aspoň dokud neodbila půl dvanáctá a Popelky nemusely utíkat na poslední metro, spojující je s nočním autobusem směr "zastávka U hřiště, Mělník", cílovou rovinkou k jejich nehollywoodským bytovkám. V době, kdy už jsem vlastnila vlastní řidičské oprávnění, jsem měla dokonce tu čest, delegaci z Kanady u divadelního klubu vyzvednout a zajistit jim transfer zpět, k přeletu do stanice realita. Už v Argentinské znovunabyly české občanství a začaly mi líčit, jak vysoký je jaký herec, jestli kouřil cigarety či mariánku a samozřejmě, jací kulisáci jsou na úrovni a jací ani za mák. Já tu jejich radost ze života milovala. Jednoho krásného dne se ale Jana dopustila fatální chyby. Neukočírovala svou loveckou touhu a místo kulisáků, se zaměřila na tatínka jedné z mých nejlepších kamarádek. Tato kořist byla však nad její síly, nešlo to ani po pytlácku, a tak se Jana uchýlila k nepěknému komplotu na jeho ženu, maminku mé kamarádky. Malá Eva to označila za nepravost a podlost a Janu vyzvala, v rámci dobrých vztahů s mými kamarádkami, ke kapitulaci. Jana kapitulaci nepřijala, a tak nám "holyvůdská éra" skončila a začaly se psát éry nové, nepoznané. 

Přešla doba činoherní, nastala doba operní. Za jejím zrodem stála paradoxně moje babička, do té doby kulturu a bohému naprosto ignorující. Svůj zájem o veřejné dění nedotáhla dál, než za hranici divadla Semafor, naprostý fenomén jejího mládí. Jejím idolem byl Jiří Suchý, hymnou Klokočí. A dál se v tomto směru neposunula. Alespoň ne do té doby, než se skoro v šedesáti letech znovu provdala za Ludvíka, jihomoravského bohéma z okresu Hodonín. Ludvík byl vystudovaný malíř, na sklonku produktivních let ukrytý ve středočeské vesnici, zaměstnán jako technik u podniku Povodí Labe. Své obrazy nejraději maloval za produkce gramofonové desky Jožky Černého, téměř spolurodáka. Jenomže jeho rodná hrouda neprodukovala jen lidové zpěváky. Jeho synovec byl primášem cimbálovky, ze které vzešel Tomáš, operní pěvec, často hostující v Národním divadle. Tomáš našeho Ludvíka často navštěvoval, vozil s sebou Romana - Ludvíkova synovce, violu, mraky slivovice a lístky do opery! 

Obec Kly u Mělníka se tedy čas od času stala svědkem neplánované produkce cimbálové muziky a operního zpěvu, trvající často i několik dní po sobě. Kdo vydržel celý prodloužený víkend a nepadl na vykřičené hlasivky či otravu alkoholem, získal lístky na Tomáše do Národního. A tak jsem poprvé vyrazila spolu s babičkou na Věc Makropulos, v Janáčkově operním přepisu. Tomáš zde měl sice v roli Janka především úlohu v podobě zazpívání páru vět, přijmutí smrtelné kulky a pak až do konce opery ležení na zemi, nicméně celkově mě to, co se odehrávalo na jevišti, uchvátilo. Při děkovačce se babička, na rozdíl ode mě operou naprosto neuchvácena, postavila a do potlesku z plných plic zakřičela: "Hej, Tomáši, tady jsme! Dík, tak my jdem!" Myslím, že na malou chvíli upoutala větší pozornost, než hlavní jevištní protagonisti, ale to už jsem jí tlačila, rudá v obličeji, směrem k šatnám.

Později, v protější kavárně Slavie, jsem vstřebávala, co jsem právě viděla a slyšela, a měla jsem jasno - chci se naučit zpívat operu!

 "Slyšíš mě?", ptala se mě babička, vytrhující mě z mého snění. "Říkám ti, že sem chodil Šimek s Grossmanem!" 

Utíkej, Čuky, utíkej!

Tak jsem zjistila, že mě již čte pár lidí, kteří si všimli, že jsem už čtrnáct dní nic nenapsala. Důvod je jednoduchý. Malá Eva mi zakázala, abych o ní psala. Prý se to brzy omrzí a lidi si o ní budou myslet, že je totální cvok. Souhlasím jen s tím druhým, v dobrém slova smyslu. Proč se stydět za pravdu? Celý život říkáme, že ty naše rodinné příběhy jsou tak neuvěřitelné, že je jednoho dne musíme takzvaně hodit na papír. Já bych se toho nebála. Minimálně půlka z mého krátkého života, propojeného právě tak často s mou rodičkou, je stejně neuvěřitelná, místy až připomínající životopis Forresta Gumpa. A tady se dostáváme k jádru pudla. Malá Eva se bojí, že budu jmenovat celebrity, co prošly našimi životy, a že by to mohlo jednu, či druhou stranu poškodit. Myslím si, že až budu stará babička a budu ty své historky vnucovat v parku na lavičce vnoučatům, stejně si budou myslet, že jsem senilní a já jim pak budu vyprávět něco o bonboniéře a jejím ochutnávání, jelikož ten film mám v hluboké paměti a často z něj cituji. Očekávám tedy, že i vy, mí čtenáři, si budete myslet, že kecám, což je fajn. Ospravedlňuji se tedy. Po čtrnácti dnech bloumání musím uznat, že ne všechna přání, jsem schopná druhým vyplnit a do omrzení sebe i Vás, budu vytahovat pikantnosti ze svého osobního života, či mých blízkých. Tak přísahám. Kompromitující materiály nebudu spojovat s reálnými jmény, ty pozitivní ano - kdo by se se mnou chtěl soudit za to, že ho vychvaluji? A pokud Vám postavy mých příběhů připadají povědomé, s největší pravděpodobností se o reálné osoby jedná.
Navíc, člověk či jiný živý tvor, nemusí být zrovna mediální hvězda, aby se stal celebritou. Pravým příkladem tohoto tvrzení, byl náš první kocour, všem mým přátelům známý pod jménem Vašek. Měl krásné modré oči, siamské zbarvení, dlouhou srst a svéráznou povahu. Říká se, že kočka si svého pána vybírá. U něj to platilo dvojnásob. Zamiloval se do mě, tehdy devítileté holčičky, a byl mým blízkým přítelem celých čtrnáct let. Byl, pravda, trochu sebedestruktivní a psychotický. Projevovalo se to především tak, že když vycítil mé sebekratší vycestování za hranice našeho panelákového bytu, začal si vykusovat srst z břicha, místy až do masa. Každá dovolená se u nás ve finální ceně navýšila o výdaj za veterináře. Ačkoliv ho mi ho mamka donesla jako nechtěného usurpátora, trýznícího ostatní koťata, byl to výjimečný tvor a zapříčinil mou celoživotní lásku ke kočkám. Brzy po jeho osvojení naší rodinou, se stal rovněž celebritou, alespoň na našem nemalém mělnickém sídlišti. Ano, mluvím o ghettu jménem Sportovní.
Vašek si byl vědom své výjimečnosti a netradičního vzhledu, rád se tedy vydával na odiv všem sousedům, nejradši na římse a parapetu naší lodžie, umístěné v osmém patře domu. Zatímco my šíleli hrůzou, on si vychutnával pokřiky lidí z ostatních balkonů a lodžií a čas od času představení okořenil svou specialitou - skokem z osmého patra do koruny keřů pod naším domem. Nezřídka byl tento paragánský výkon provázen pokřiky sousedů "kočka letí, ta kočka letí". To už jsme věděli, že budeme celý měsíc Vaška všichni hledat po sídlišti, dokud se sám neobjeví před naším domem - v pořádku a zdráv, jako by se nechumelilo, s výrazem ve tváři - jsem tu, o co Vám jde? Nepomohla tomu kastrace, byl nepředvídatelný a měl své manýry - typická hvězda. A tak, jak je pro hvězdy známé, že lidé odmítají jejich smrt a stále je potkávají, u Vaška tomu není jinak. Ale fakt! Vašek je pravým příkladem průkaznosti reinkarnace. Před rokem se ke mně neplánovaně dostal kocour Bert, a víte co? Jsem si stoprocentně jistá, že to je Vašek. Narodil se ve vesnici kousek od místa, kde mám Vaška pohřbeného. Porodila ho černá kočka, stejně jako Vaška. Ač dvorková micka, je dlouhosrstý, má stejná manýry, totožnou povahu, je to usurpátor, a dokonce je zrovna tak umňoukaný.
Na svojí obhajobu musím říct, že mě o Vánocích navštívili staří dobří kamarádi a jeden z nich (doktorand chemie - racionální člověk, mimochodem) mi povídá: "Péťo, víš, co si myslím, když koukám na Berta? Nemůže to být převtělený Véna?" Jasně, že je. Dejte mi klidně svěrací kazajku :)
Já tedy začínala v životě s celebritami ze zvířecí říše, zatímco mamka startovala na vyšším levelu.
Jako malá si vysnila, když si do pokoje vylepovala plakát jedné velice známé beatové kapely, že toho mladého basáka tam bude mít osobně. Začínala svůj plán realizovat tak, že kamarádkám z party puberťaček rozdala po jednom členovi oné kapely (ok, nebudu jmenovat, ale bolí to), jako by s nimi doopravdy chodily. V osmé třídě si o nich psaly tématické, smyšlené deníky, které když jsem po letech zaprášené nechtěně našla a pročetla jejich obsah, musím říct, že by se před nimi muselo červenat i Bravíčko. Nicméně - říká se, že co je psáno - to je dáno, a tak, když se mamka smířila s tím, že si basáka nevezme, ale vzala za vděk mým tátou (mimochodem narozeným ve stejný den, jen rok se o osmnáct let minul), přišel zlom. Naši se rozvedli a ona si řekla, že je čas začít si ty sny plnit. Soužití nového chlapa a nás, malých grázlíků (mě a bráchy), nechtěla pokoušet. Radši se rozhodla pro záložní variantu - vychovat si nás sama podle svých představ a zároveň se těšit krátké, leč pravidelné přítomnosti rockera ve středních letech. Pamatuji si, že krátce před tím, než mamka tátovi zabalila jeho batožiny, navštívili jsme všichni dohromady jeden mělnický koncert této nejmenované, celorepublikově známé formace. Mamka se s kapelou znala ještě z dívčích let, kdy často s kámoškami opruzovaly na jejich koncertech, takže nás vpustili do zákulisí. Táta mě s nimi fotil, dokonce mě po přestávce postavil k nim na pódium a já tam s nimi celý koncert odtančila a upoutávala na sebe pozornost - už jako předškolní dítě. Myslím, že tehdy ještě netušil, že už si pomalu nasazuje veš do kožichu...
No, co k tomu říct dál. Pan umělec, ač ženat a ověnčen dvěma potomky, ne o mnoho mladšími, než moje mamka, k nám na Sportovní jezdil na návštěvy celých třináct let. Nejvíc mě štvalo, že tím ubíral na slávě mému kocourovi. Když zaparkoval své fáro na našem sídlišti, všichni lodžioví a balkonoví vykukové začali věnovat pozornost ne Vaškovi, ale jemu. On totiž muž ve zvonových džínách, vlasech po ramena a kožené bundě, byl na Sportovní něco jako dopad meteoritu. Nehledě na to, že když ho někdo poznal (a nebylo to jednou), běžel za ním pro podpis, což celé situaci ještě přidávalo na komičnosti.
Pro mě a bráchu to znamenalo vypařit se na půl dne k babičce - baskytarista byl kromě jiného velice lakomý člověk, tak proč opouštět tak krásné sídliště, že? Za sprchu, lože a pokec s mamkou po sobě u nás nechal vždy lahev od Bohemia sektu - zřejmě znak bohémy, čokoládu Geisha - tu jsme pak mohli s bráchou sníst, a mně naladěnou kytaru, na kterou jsem se osm let trápila. Štědrý to člověk. Ale malá Eva byla spokojená a život šel dál. Třináct let. Za tu dobu nás obohatil spoustou historek z bohémského podsvětí, kvantem lístků na koncerty a to především - drby, které na naší rodinu padly ze strany našich drahých, mělnických spoluobčanů.
Pomalu se stal součástí našich životů, dokonce obdržel čestný klíč k našemu bytu, což jsem dlouhou dobu nevěděla. Už jsem nebyla malou Čuky, nýbrž slečnou Čuky, když jsem se  po cestě z gymplu domů pohádala se svojí nejlepší kamarádkou, což mě dohnalo k slzám. V záchvatu pláče, jsem při otevírání dveří uslyšela z obývacího pokoje: "To jsi ty, kocourku?" V šoku jsem došla do pokoje, kde seděl stárnoucí rocker v křesle, na klíně mého předoucího Vaška. Celý ten pohled mě dohnal ještě k větším slzám. Protisedící celebritu nenapadlo jiné a odvážnější řešení, než že vzal ze stolu časopis a dal si ho před obličej. Zřejmě demonstroval, že tam není. Na to jsem mohla reagovat jen tak, že jsem si začala balit tašku k babičce, jak jsme to již dlouhá léta s bráchou praktikovali, abychom nebyli z hvězdného lesku několikanásobného Zlatého slavíka oslepeni. Pochopil, že zákryt obličeje nebyl tím nejlepším řešením a snažil se situaci zachránit. "Slečno, já jsem Vás rozplakal?" "Nééééééé, úúúú, ééééé", odvětila jsem mu s mokrým obličejem od slz, myslící stále na kámošku a její slova, co se mě tolik dotkla. Nechápal, že on je pro nás už tak stálý inventář, a že jeho přítomnost jsme s bráchou už opravdu, ale opravdu dávno prokoukli. Že nevěříme na to, že mamka si v pětatřiceti letech platí hodiny baskytary, kterou jsme ani nevlastnili.
Možná usoudil, že nastal čas, kdy je všem jen pro pláč, a že mu síly na dva vztahy už nestačí - přeci jen šel do let. A tak s mamkou ukončili jednu dlouhou žabí éru. Žába, byla jeho krycí přezdívkou pro Eviny kamarádky, asi abychom nebyli tak vyděšení, kvůli komu to musíme k babičce, když jim jeho příjezd sdělovala do telefonu.
 Žába je přeci krásné zvířátko a mamka by s ní jistě ráda trávila čas. Jen nevím, proč vždycky odskákala, než jsme přišli s bráchou domů. Dnes vím, že ten ekvivalent spočíval v jeho širokých ústech, připomínajících žabí obličej - no, nemilujte ho třináct let. Čas plynul dál, my poznávali jiné celebrity, i když (naštěstí) za jiných okolností, ale o tom až příště.
Nechci Vás, přeci nechat opětovně čtrnáct dní v napětí!