Kdo z vás už někdy zavítal do naší domácnosti ví, že u nás se věci nenazývají pravými jmény. Bylo to mu tak po dlouhou dobu mého společného života s malou Evou, princem Emoslavem a smečkou Cvrkovic. Je tomu tak i nadále v našich detašovaných příbytcích.
Pokud vás výše uvedené jména přivádějí do rozpaků, znamená to nejspíš, že jste nás opravdu ještě nenavštívili. Ne, že bychom nebyli havlisti a tudíž pravdoláskaři, co na té pravdě lpějí (jak bylo řečeno v jedné pohádce: "Tak my nejsme jenom chudí, my jsme i poctiví")... To jenom moje maminka pochází z prostředí, kde se vyvíjel vlastní jazyk a ten se pak aplikoval v množství zhruba deseti procent do jazyka českého. Ona sama se brzy stala jeho vývojářem, nositelem a předává ho z generace na generaci. Říká se mu "Mně se to tak prostě líbí".
Tuto tradici u nás zavedl strýc Václav, bratr mé babičky. Valašský dialekt, pro Čecha už takto plný zvláštností, mu zřejmě přišel málo originální, a tak začal tvořit různá pojmenování pro osoby jemu blízké. Že měl tvůrčího ducha již od narození, mu nezle upřít. Pro představu vám nemůžu nepředstavit jeho nejslavnější báseň Šlápl jsem na veš . Cituji v plném znění:
Šlápl jsem na veš, haf haf.
Kousla mě ta veš, haf haf.
Ano, leckterý mistr absurdního dramatu by mohl závidět. On je toho samého názoru, a proto si tento skvost poezie musí vyslechnout každý, koho přivezu, aby obdivoval krásy Beskyd a domoviny mých předků. První obětí jeho pojmenování se stala moje matka, tehdy jeho první neteř a jediné dítě v rodině. Pro momentální nedostatek inspirace jí přiřkl přízvisko "malá Eva". Jak ale Eva rostla, Vašek se tohoto termínu odmítl vzdát a tak během společenských a rodinných akcí dochází v našem okruhu příbuzných a příznivců k nejednomu faux pas. Jako ilustrativní příklad můžu uvést historku ze strýcových (my v Čechách říkáme strejda, ale na to on odmítl reagovat - je strýc a basta) padesátých narozenin. Když se ho servírka v pronajatém sále zeptala, zda je vše v pořádku, odvětil jí, že ne, jelikož malá Eva ještě nedostala řízek. Servírka to obratem napravila a stála u stolu s poloviční porcí a otázkou "kam s tím". "Malé Evě" ukázal strýc na mámu a královsky se při tom bavil, zatímco máma pukala hlady a vzteky.
Jak v naší rodině dětí přibývalo, vyvíjela se i jeho představivost. Mámini bratranec a sestřenice se stali "Genem a Kordulou". V mé generaci jsme byli "Pitrisou" (tam jsem to odnesla asi nejmíň já), brácha "Kanárem" (Filip je přece každý pták), synovec "Vilíkem" a jeho vlastní vnoučata (vlastní děti ošidil) "Džuzepkem" a "Dodem". Když někdo slyší mojí babičku, jak zasvěceně diskutuje se svým bratrem po Skypu o všech těchto tvorech, neví, jestli se neocitnul na jiné planetě, obzvlášť když jí začne oslovovat "Borino" (pro její lásku k borovičce).
Po přestěhování na Mělník se "malá Eva" potýkala s nástrahy českého jazyka. Nechápala, proč mají v krámě sladkosti a ne "kokina" a proč když si řekne v bufetu o "sodovku", dostane opravdu sodovku a ne barevnou limonádu. Začala si tedy tvořit vlastní jazyk. Ke mně do podvědomí se dostal, až když jsem se sama naučila vnímat slova, tudíž se vlastně stala bilingvním dítětem. Škoda jen, že jazyk "mně se to tak prostě líbí" není uznatelný žádnou státní zkouškou. Název jazyka pochází ze situací, v nichž se nevěřícně zeptáte svojí matky, proč to či ono či někoho nazývá právě tak. Co Vám asi odpoví? Ano, tušíte správně. Ona to nespletla, jí se to tak "prostě líbí.".
A tak se náš otec stál "Kréťou", jeho přítelkyně "Zrzinou" a mámin přítel "Žábou". Čas od času jsme doma s bráchou slýchávali i něco o nějaké "Okurce" (to když se u nás sešel arzenál tet - čti stejně pubertálních mamky kámošek), ale Okurku jsme nedešifrovali.
U bráchy se potřeba obrození tohoto jazyka projevila ještě dřív než u mě, ačkoliv je o tři roky mladší. Mohl být tak ve druhé třídě a my trávili zrovna společně s mamkou týden na Moravě a přespávali jsme u rodinné přítelkyně, jejíž dcera byla bráchovou nerozlučnou kamarádkou. Jednoho rána nás vzbudil dětský smích a křik. Po otevření dveří od pokoje jsme je viděli tancovat okolo plakátu Leoše Mareše, na sobě měli chlupaté šály a vzývali "pána kožichů". Pamětníci tuto éru Marešových prvních pokusů o slávu jistě pamatují. Mamka jim vyčinila, že jestli toho křiku po ránu nenechají, Leoše jim sebere. "Mami, ale to není Leoš", odvětil jí brácha. "To je princ Emoslav". A tak s námi byl "princ Emoslav" až do jeho puberty, kdy ho vystřídalo skutečné Emo a následně Curt Cobain.
Namísto vánočních světýlek se u nás doma věší "koňské tanečnice". Nechápete? Vysvětlím. Jely jsme jednou s malou Evou autobusem a ona obdivovala svítící girlandy na jednom z ubíhajících domů. "Jé, to je ale hezké. Sice to mají trochu přeplácané, trochu jako.... Nooo... Noo, ten, víš co. Jsou tam koňské tanečnice." "Cože?", povídám. "Myslíš cirkus? Jako tanečnice na koních?" "Jo. Ale koňské tanečnice se mi líbí víc." Od té doby věšíme na okna ty "koňské tanečnice". Když jsem letos stála v naší ulici a obdivovala výzdobu na sousedním domě, telefonovala jsem současně s mamkou. "Mami, tady mají ale nádherné koňské tanečnice!" Pán na protilehlém chodníku si div nevykloubil krk, kde že jsou a málem upadl na náledí.
Já to aplikovala jen na zvířatech a na příteli. Honza není Honza, ale "Růženice - palice", kocour Bert je "Kušnír" a kočka Pálava je "kočka z rodu jiných". Mamka s babičkou chovají Fouňu, Myslánku a studenta Mazánka". Samozřejmě, že jde o kocoury, jejichž pravá jména jsou v očkovacím průkazu a u veterináře nahlášeny úplně jinak. Nám se to tak ale prostě líbí! A tak jestli se k nám někdy chystáte, prostudujte prosím výše uvedený manuál, aby jste neodcházeli s hlavou jako kůň. Ano, ten s tou tanečnicí...
Žádné komentáře:
Okomentovat