Někde jsem kdysi četla, že tou pravou činností pro člověka je ta, při níž ztrácí pojem o čase a jde mu tak nějak sama od sebe - ze srdce. Činností, co by mi šly přímo ze srdce, je spousta. Těch, co při nich zapomenete kolik je hodin, znám nespočetně. Horší je to s tím "samo od sebe". Kdyby to záleželo jen na mně a byl by z toho člověk živ, živila bych se nicneděláním. To jediné totiž splňuje všechny tři podmínky ideální činnosti, vysněné v mých představách. Áááách. Každé ráno bych vstávala s vidinou žádného cíle, takže by zde zbýval velký prostor pro improvizaci ve stylu "budu si dělat, co mě vlastně napadne". A abych si to nezprotivila, občas bych se pokárala nějakou naplánovanou činností (ovšem nenásilnou) - například četbou nebo prohlížením starých fotografií. V leže, samozřejmě. Mou hymnou by se stala píseň Olympiku - Jsem tak línej.
Jenže prý ne. Narodila jsem se těsně před sametovou revolucí a vyrůstala v období, kde se s čerstvě narozenou demokracií praly: kapitalismus, neoliberalismus a anarchie enviromentálních hnutí. Výsledek?
Je třeba něco dělat, když je ta příležitost, jenže příležitostí je až až. Sakra. Takže co si vybrat?
Nejenom, že jsem byla chytrá malá makovička, a tak jsem po páté třídě zamávala svým kamarádkám ze základní školy vysvědčením a zdrhla na gympl (ještě jsem vlastně demonstrativně plivla na chodník abych vyjádřila svůj nesouhlas s praktikami své bývalé třídní), ale už tenkrát jsem byla prozíravá a tušila jsem, co mi přinese osm let víceletého gymnázia. Ano, tušíte správně - osm let jistého studia bez nutnosti makat na přípravách na střední školu. Prostě nastoupím jako malá cácorka a vylezu jako žena. Úplná Hermiona Grangerová. Neprala jsem se zrovna s Voldemortem, ale se zkoušením toho, co mě bude skutečně bavit.
Jelikož jsem už od malička měla tendenci od koníčků utíkat (a moje benevolentí maminka mě ve zkoušení čile podporovala tichým fanděním), poznala jsem záhy, co to je hrát na kytaru, být krátce prvoligovou basketbalovou hráčkou, studovat operní zpěv, makat na vinici a opíjet se s vinaři či sommeliery nebo vstoupit do politické strany. Ono se totiž ukázalo být osmileté studium strašně krátkým časem na to, aby si Pitrisa (přezdívka vymyšlená mým prastrýcem Václavem) našla tu svou měkkou a voňavou cestičku.
Stejné objevitelské tendence, praktikované ve škále svých koníčků, jsem aplikovala i na volbu povolání a partnera. Připisuji to znamení Střelce, v němž mě moje matka (jak říká Luděk Sobota) byla tenkrát jediná ochotná porodit. Natáhnu, střelím a pak se jdu podívat, co z toho vypadlo.
No, někdy méně, někdy více, za to vždycky něco ano. V partnerském životě jsem se strefila až podeváté, a teď jsem zvědavá, zda se kořist neprobere k životu a nezdrhne (promiň Honzo, vím, že máš smysl pro humor).
U mého současného spolubydlícího, kotvy, jistoty a opory v jednom, se přísloví o hledání a nacházení vyplatilo. V případě koníčků a povolání je to složitější. Tam jsem si vždycky přála, aby to tak nějak hrálo dohromady. Zde však ozubená kolečka ještě nezapadla. Na to jsem vystřídala moc koníčků a moc prací. Dvojice se tedy generují o mnoho déle, nemůžou si jen tak vybrat.
Proto jsem si vzala za své známe moudro, že "i cesta může být cíl." Ostatně, zpívá to Mňága a Žďorp, a v jejich textech si dle momentální nálady najdu vždycky nějakou pravdu.
Aby tedy mé aktivity nepřišly vniveč úplně, musela jsem zapátrat v paměti, jaká že činnost mi vždycky činila tu nejmenší potíž. Rozhodla jsem se na to jít retrospektivně, z důvodu, že všechny
činnosti světa jsem už zkusila (samozřejmě přeháním, jen jsem líná zkoušet další).
Každá moje činnost musela být řízená z vyšších instancí. Jak už víte, sama od sebe bych nedělala nic. Kde mi tedy dělalo nejmenší potíž setrvat delší interval než jeden rok? Co si pamatuji, kromě bytu mé maminky (tam jsem vydržela krásných pětadvacet let) to bylo osmileté gymnázium. Logicky jsem musela zapátrat tam.
Nejraději jsem měla hodiny literatury a slohu, do zadaného úkolu jsem se vždy pustila s elánem a něco hezkého z toho na konci vyšlo. Obzvlášť jsem měla ráda literární soutěže. Za ně bylo na konci roku nějaké to ředitelské pochválení, ale co hlavně - prachy.
Ano, moje první vydělané peníze byly za literární povídku psanou pro terezínskou židovskou iniciativu, kde mou prvotinu ocenili částkou 200 Kč. Pro čtrnáctiletou pubescentku vidina dvou senzačních poflákáníček v kavárně. Další rok 400 Kč = čtyři poflákáníčka. No a pak přišla maturita a do psaní mě nikdo nenutil. Chyba!
Přihlásila jsem se na bohemistiku, od čehož jsem si slibovala, že mě budou nutit dál. Jenže ouha, nějakým nedopatřením jsem si nechala od svého okolí vysvětlit, že psaní člověka neuživí, a tak jsem skončila na vysoké hotelové, coby přípravě na profesní odvětví materiálně nestrádající. To byl Babiš ještě v Tatrách.
Nastal můj tvůrčí útlum, ale frustrace z absence sebevyjádření se v příchozích zaměstnáních projevovala mou neustálou potřebou své nápady ventilovat - hlavně na Facebooku. Tento fakt měl za následek buď "přátele", co je moje odstavce iritovaly, nebo opravdové přátelé, co by chtěli víc. Rozhodla jsem se tedy vyhovět oběma a založit blog. Nevím, o čem přesně bude. Prostě zatím bude. A bude v něm to, co mě zrovna napadne. Přesně tak, jak běží můj dosavadní život. Střelím a uvidí se. Tak mě to baví.
Jestli mě psaní bude někdy živit, či u něj zůstanu déle než rok, nedokážu říct. Na to se už moc dobře znám. I když zase ne až tak moc, abych si to vyvrátila. Každopádně děkuji všem, co mě pošťouchli - máte to tedy mít. A můžete si za to sami! Až mě znovu políbí múza a nebudu se mít na co vymluvit, dám včas vědět. Do té doby mi volejte, piště, fanděte a mějte mě rádi.
¨
Vaše Čuky
P.S. Proč "Čuky", na to se zeptejte mojí mamky. Jmenuje se Eva, ale kámošky jí musejí říkat "Val". Vida! Vždyť já za tu svou rozháranost vlastně nemůžu!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat